21 Cdo 3331/2023-420
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobce V. H., , zastoupeného JUDr. Libuší Svobodovou, advokátkou se
sídlem v Praze 7, Ovenecká č. 871/13, proti žalované České republice –
Ministerstvu zahraničních věcí se sídlem v Praze 1, Loretánské nám. č. 101/5,
IČO 45769851, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se
sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, IČO 69797111, o neplatnost
výpovědi z pracovního poměru, ve věci vedené u Okresního soudu pro Prahu –
východ pod sp. zn. 9 C 101/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 23. května 2023, č. j. 23 Co 70/2023-347, opravenému
usnesením ze dne 31. července 2023, č. j. 23 Co 70/2023-356, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 5.
2023, č. j. 23 Co 70/2023-347, zčásti není přípustné podle § 237 o. s. ř.,
neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto
ustanovení, a zčásti je vadné, neboť neobsahuje údaje o tom, čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o.
s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
2. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
3. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v dovolatelem
předestřené otázce (jak se tato podává z obsahu dovolání), jaký význam z
hlediska závěru o naplnění důvodu výpovědi dané zaměstnanci podle § 73a odst. 2
části věty druhé před středníkem a § 52 písm. c) zákoníku práce, spočívajícího
ve fikci nadbytečnosti zaměstnance, má doba, která uplynula od odmítnutí návrhu
zaměstnavatele na změnu dalšího pracovního zařazení zaměstnance, učiněného po
jeho odvolání nebo vzdání se pracovního místa vedoucího zaměstnance, do dne
učinění této výpovědi (jejího doručení zaměstnanci), v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka
byla posouzena jinak.
4. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že § 73a odst. 2
část první věty za středníkem zákoníku práce ukládá zaměstnavateli povinnost
podat zaměstnanci, který byl odvolán z vedoucího pracovního místa nebo který se
tohoto místa vzdal, návrh na změnu jeho dalšího pracovního zařazení u
zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a
kvalifikaci. Pro případ, že zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci
nebo že ji zaměstnanec odmítne (odmítne uzavření dohody o svém dalším pracovním
zařazení u zaměstnavatele), zákon stanoví (srov. § 73a odst. 2 část věty druhé
před středníkem zákoníku práce), že je dán výpovědní důvod podle § 52 písm. c)
zákoníku práce. Zákon tu vytváří fikci nadbytečnosti zaměstnance, pro kterou je
možné s ním rozvázat pracovní poměr, aniž by bylo potřebné (možné) se při
zkoumání platnosti výpovědi zabývat tím, zda se zaměstnanec skutečně stal pro
zaměstnavatele nadbytečným vzhledem k rozhodnutí zaměstnavatele nebo
příslušného orgánu o změně jeho úkolů, technického vybavení, o snížení stavu
zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních
změnách, jak to jinak § 52 písm. c) zákoníku práce pro platné rozvázání
pracovního poměru výpovědí vyžaduje (srov. například odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2376/2015, uveřejněného pod
č. 77/2017 Sb. rozh. obč., rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp.
zn. 21 Cdo 5567/2016, uveřejněného pod č. 101/2018 v časopise Soudní
judikatura, anebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo
4279/2017, uveřejněného pod č. 94/2019 v časopise Soudní judikatura).
5. Ustanovení § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zákoníku
práce zakotvuje tzv. nabídkovou povinnost zaměstnavatele, jejíž splnění je
hmotněprávní podmínkou platnosti výpovědi z pracovního poměru podle § 73a odst.
2 části věty druhé před středníkem a § 52 písm. c) zákoníku práce. Nabídková
povinnost zaměstnavatele představuje svou povahou „přímus“ zaměstnavatele
učinit zaměstnanci ofertu směřující k uzavření dohody o převedení na jinou
práci (ke změně pracovního poměru) ve smyslu § 40 odst. 1 zákoníku práce.
Právní úprava tím sleduje cíl, aby zaměstnavatel před tím, než podá výpověď z
pracovního poměru, nabídl zaměstnanci jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu
stavu a kvalifikaci s ohledem na to, že k výpovědi z pracovního poměru má
docházet z důvodů zpravidla nezávislých na možnostech zaměstnance. Rozhodnutí,
zda této nabídky bude využito, závisí výlučně na zaměstnanci, který může tuto
pracovní příležitost odmítnout; přijme-li nabízenou práci, dojde tím ke změně
pracovního poměru ohledně dohodnutého druhu práce, popřípadě též místa výkonu
práce, ve smyslu § 40 odst. 1 zákoníku práce a potřeba rozvázání pracovního
poměru tím odpadá. Výpověď z pracovního poměru podle § 73a odst. 2 části věty
druhé před středníkem a § 52 písm. c) zákoníku práce proto zaměstnavatel smí
dát zaměstnanci jen tehdy, nemá-li pro zaměstnance takovou práci nebo jestliže
zaměstnanec nabídku odmítl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016,
sp. zn. 21 Cdo 2064/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2020,
sp. zn. 21 Cdo 315/2020). V případě, že zaměstnavatel nemá takovou práci, která
by odpovídala zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance, nebo že zaměstnanec
návrh na nové pracovní zařazení nepřijme, nastává jednak překážka v práci na
straně zaměstnavatele ve smyslu § 208 zákoníku práce, jednak fikce výpovědního
důvodu podle § 52 písm. c) zákoníku práce (srov. například odůvodnění rozsudků
Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1410/2021, ze dne 29. 9.
2021, sp. zn. 21 Cdo 2121/2021, ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4964/2016,
nebo ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1528/2019).
6. Je-li splněna podmínka odmítnutí zaměstnavatelem nabízené dohody o
změně pracovního zařazení po odvolání nebo vzdání se pracovního místa vedoucího
zaměstnance, nastává fikce nadbytečnosti zaměstnance již při splnění podmínky,
že (alespoň některé) nově nabízené pracovní zařazení (objektivně) splňovalo
požadavek vhodnosti z hlediska zdravotního stavu a kvalifikace zaměstnance
[srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp.
zn. 21 Cdo 2305/2015, nebo (z recentní judikatury) závěry rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2121/2021]; ze znění zákona, ani z
ustálené judikaturní praxe Nejvyššího soudu nelze dovodit žádnou další podmínku
pro naplnění fikce nadbytečnosti ve smyslu § 73a odst. 2 části věty druhé před
středníkem zákoníku práce, a to ani povinnost zaměstnavatele nabídnout
odvolanému zaměstnanci (zaměstnanci, který se vedoucího pracovního místa vzdal)
všechna u něj volná pracovní místa odpovídající jeho zdravotnímu stavu a
kvalifikaci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 2021, sp. zn. 21
Cdo 1410/2021). Nevyžaduje se ani, že v případě nabízeného nového pracovního
zařazení zároveň musí jít o práci, která je vykonávána na vedoucím pracovním
místě, nebo naopak o pracovní místo, které vedoucím pracovním místem není
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4279/2017).
7. V právní teorii i soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že platnost
právních jednání (včetně právních jednání učiněných podle pracovněprávních
předpisů) je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy bylo
právní jednání učiněno. Právní účinky výpovědi z pracovního poměru nastávají
okamžikem, kdy byla doručena druhému účastníku pracovního poměru. Vzhledem k
tomu, že splnění tzv. nabídkové povinnosti zaměstnavatele vyplývající z § 73a
odst. 2 části první věty za středníkem zákoníku práce je předpokladem pro vznik
výpovědního důvodu (tzv. fikce nadbytečnosti) podle § 73a odst. 2 části věty
druhé před středníkem zákoníku práce, soud podle stavu v době výpovědi (jejího
doručení druhému účastníku pracovního poměru) rovněž zkoumá to, zda
zaměstnavatel splnil vůči zaměstnanci povinnosti podle těchto ustanovení (k
tomu srov. obdobně právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněném pod č. 54/1998 Sb. rozh. obč.,
odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo
3980/2011, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo
4345/2014, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005, sp.
zn. 21 Cdo 1573/2004, uveřejněného pod č. 59/2005 v časopise Soudní
judikatura).
8. Z uvedených judikaturních závěrů vyplývá, že za situace, kdy
zaměstnavatel přistoupil k výpovědi z pracovního poměru podle § 73a odst. 2
části věty druhé před středníkem a § 52 písm. c) zákoníku práce proto, že nemá
pro zaměstnance práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci, je z
hlediska závěru o naplnění výpovědního důvodu spočívajícího ve fikci
nadbytečnosti zaměstnance určující, že u něj ke dni doručení výpovědi (nikoliv
jen tedy ke dni odvolání zaměstnance z vedoucího pracovního místa, resp. vzdání
se tohoto pracovního místa zaměstnancem) žádné takové pracovní místo volné
nebylo. Přistoupil-li zaměstnavatel k této výpovědi proto, že zaměstnanec nově
nabízené pracovní místo odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci
odmítl (jak tomu bylo v projednávané věci, kdy žalobce odmítl nabízené pracovní
místo referenta marketingu), je z hlediska uvedeného závěru určující, že taková
situace kdykoliv po odvolání nebo vzdání se pracovního místa do okamžiku
doručení výpovědi nastala. Dal-li potom zaměstnavatel zaměstnanci výpověď z
pracovního poměru z důvodu fikce nadbytečnosti až s určitým časovým odstupem
ode dne, kdy zaměstnanec návrh na změnu svého pracovního zařazení odmítl, není
(nemůže být) z hlediska závěru o naplnění důvodu výpovědi již významné, že v
mezidobí bylo zaměstnancem odmítnuté pracovní místo obsazeno nebo zrušeno,
popř. že následně bylo u zaměstnavatele zřízeno jiné pracovní místo
odpovídající zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance, neboť tyto
skutečnosti již nemohou na nastalé fikci nadbytečnosti nic změnit. Tento časový
odstup má význam jen z hlediska doby, po kterou je zaměstnavatel povinen
zaměstnanci podle § 208 zákoníku práce platit náhradu mzdy nebo platu z titulu
nastalé překážky v práci na straně zaměstnavatele (srov. § 73a odst. 2 část
věty druhé před středníkem zákoníku práce); nárok na náhradu mzdy nebo platu z
důvodu fikce překážky v práci na straně zaměstnavatele vzniká dnem, kterým
zaměstnanec skončil výkon práce na pracovním místě, z něhož byl odvolán nebo
jehož se vzdal, a trvá až do doby, než se zaměstnanec dohodne se
zaměstnavatelem na dalším pracovním zařazení, nebo do doby skončení pracovního
poměru (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn.
21 Cdo 2745/2013).
9. Jestliže podle skutkových zjištění soudů (správnost skutkových
zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení § 241a
odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá) žalobce poté, co byl
dopisem ministra zahraničí ze dne 18. 12. 2019 odvolán z pracovního místa
generálního ředitele Zámku XY, odmítl pracovní místo referenta marketingu
(podle závěru soudů odpovídající zdravotnímu stavu a kvalifikaci žalobce),
které mu žalovaná (její právní předchůdkyně) nabídla dopisem ze dne 8. 1. 2020,
je závěr odvolacího soudu o naplnění důvodu výpovědi z pracovního poměru
spočívajícího ve fikci nadbytečnosti žalobce v souladu se shora uvedenými
závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S ohledem na krátký časový
odstup mezi odvoláním z vedoucího pracovního místa a nabídkou nového pracovního
zařazení, kterou došlo ke splnění nabídkové povinnosti, nejsou na místě úvahy
žalobce o účelovém postupu žalované (její právní předchůdkyně) vedeném úmyslem
vytvořit stav, který by jí umožňoval tvrdit, že nemůže žalobce dále
zaměstnávat, a jeho odkazy na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017,
sp. zn. 21 Cdo 5179/2016, a ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2244/2018.
10. Namítá-li žalobce, že „žalovaná nesplnila nabídkovou povinnost dle §
73a odst. 2 zákoníku práce, když ke dni 8. 1. 2020 žalobci nabídla pracovní
pozici (referenta marketingu – pozn. dovolacího soudu) neodpovídající jeho
kvalifikaci a odbornosti“, vyjadřuje tím pouhý nesouhlas s právním posouzením
věci odvolacím soudem (i soudem prvního stupně) o vhodnosti nabízeného
pracovního místa z hlediska jeho kvalifikace, aniž by vymezil, v čem spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a uvedl důvod dovolání. Pouhá
kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry přitom k
založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a z judikatury Ústavního
soudu srov. například usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). K
založení přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích
námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání,
neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu
stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1.
2022, sp. zn. 21 Cdo 3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn
vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá
dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a
Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí
dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup
(srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS
1092/15).
11. Splnila-li žalovaná (její právní předchůdkyně) nabídkovou povinnost
podle § 73a odst. 2 části první věty za středníkem zákoníku práce tím, že
dopisem ze dne 8. 1. 2020 nabídla žalobci pracovní místo referenta marketingu,
lze za nadbytečné (pro právní posouzení věci bezvýznamné) považovat úvahy
odvolacího soudu o tom, že žalovaná nabídkovou povinnost neporušila, jestliže
žalobci nenabídla následně vytvořené pracovní místo marketingového specialisty
(bod 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), o tom, že „nic nenasvědčuje
tomu, že by časový odstup mezi odvoláním žalobce z funkce a výpovědí z
pracovního poměru byl záměrný“, ale je „vysvětlitelný“ tím, že nový generální
ředitel se ve své funkci „zorientovával“ (bod 22 odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu), a o tom, že za situace, kdy se žalobce (jak je odvolacímu soudu známo i
z „úřední činnosti“) „dlouhodobě vymezoval proti tendencím ze strany
zřizovatele žalované směřujícím k její privatizaci či jiným zásadnějším změnám
v jejím fungování a organizaci, které považoval za škodlivé a narušující
stabilitu fungování žalované“, by za porušení nabídkové povinnosti nebylo možno
považovat, pokud by žalobci nebylo nabídnuto „nějaké vedoucí pracovní místo s
významným vlivem na chod žalované“ (body 23 a 24 odůvodnění rozsudku odvolacího
soudu). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou proto zakládat
dovolací námitky, jimiž žalobce tyto závěry odvolacího soudu zpochybňuje. Ve
své podstatě se navíc jedná o skutkové námitky (že „nebyl učiněn jediný dotaz,
zda by tuto nově vytvořenou funkci marketingového specialisty přijal a žalobce
se nikdy sám v tomto směru negativně nevyjádřil“, že „během celého soudního
řízení nikdy nebylo tvrzeno ani prokázáno žádným důkazem, že v době nabídky
jiného zaměstnání žalobci dne 8. 1. 2020 by existoval jakýkoliv spor mezi
žalobcem a novým vedením Zámku XY pro rozdílnou představu o další směřování“,
že „nebyl proveden jediný důkaz ani uváděno žádné tvrzení, že nabídková
povinnost ve vztahu k pozici správního ředitele nebyla učiněna z důvodů
uváděných Krajským soudem v Praze“, nebo že „není ani zřejmé, jakým zásadnějším
způsobem by mohl žalobce jako správní ředitel negativně ovlivnit fungování
Zámku XY“), které jsou v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nepřípustné,
popř. námitku, která by mohla (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou
vadu řízení (namítá-li žalobce nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu,
který neuvedl konkrétní skutečnosti známé mu z úřední činnosti, z nichž při
svém rozhodování vycházel), k níž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení
§ 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné
[přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka
procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo
3028/2018)].
12. Žalobce rovněž nepřípustně zpochybňuje skutkové závěry odvolacího
soudu (konkrétně závěr o tom, že k odvolání žalobce z vedoucího pracovního
místa došlo dopisem ministra zahraničí ze dne 18. 12. 2019), namítá-li, že se
odvolací soud „nedostatečně vypořádal s momentem odvolání žalobce z funkce
generálního ředitele“ a že „žalovaná projevila vůli zamýšlených účinků odvolání
žalobce z funkce generálního ředitele až v přípise ministra zahraničí ze dne
31. 12. 2019“.
13. Dovolatel pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v
řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním
režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je
ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke
zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k
dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou
založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10.
2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2.
2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím
soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž
vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
14. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je i závěr
odvolacího soudu, že výpověď daná žalobci je platná i přes nesouhlas odborové
organizace (žalobce byl 8. 1. 2020 zvolen „předsedou základní odborové
organizace u žalované“), neboť byla naplněna podmínka stanovená v § 61 odst. 4
zákoníku práce, že po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby žalobce nadále
zaměstnávala [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013,
sp. zn. 21 Cdo 2636/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp.
zn. 21 Cdo 1464/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 21
Cdo 2110/2019, z jejichž odůvodnění vyplývá, že § 61 odst. 4 zákoníku práce
patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k
právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a
které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém
případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností, že zákon ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby jeho
rozhodnutí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli (ne)lze spravedlivě
požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval, a že
současně platí, že jsou-li některá hlediska pro posouzení, zda po
zaměstnavateli (ne)lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u
něj nadále pokračoval, v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější),
soud jim logicky přikládá také větší význam]. Odmítl-li žalobce poté, co byl
odvolán z pracovního místa generálního ředitele Zámku XY (platnost tohoto
odvolání v řízení nebyla zpochybněna), návrh žalované na změnu dalšího
pracovního zařazení na jinou práci odpovídající kvalifikaci žalobce, nebylo
možné po žalované spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr žalobce u ní nadále
pokračoval tak, že by následně po celou dobu jeho dalšího trvání byla dána
překážka v práci na straně zaměstnavatele, neboť mezi účastníky nedošlo k
dohodě o dalším pracovním zařazení žalobce u žalované [srov. § 73a odst. 2 část
věty druhé před středníkem zákoníku práce].
15. Žalobce svým dovoláním rozsudek odvolacího soudu napadl „v plném
rozsahu“, tedy i v části výroku I o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně o
náhradě nákladů řízení a ve výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení;
dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o náhradě nákladů řízení
není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
16. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2024
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu