;21 Cdo 3554/2024-493
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobce E. K., zastoupeného Mgr. Markem Svojanovským, advokátem se sídlem
v Laškově – Dvorku, Dvorek č. 16, proti žalované AZ DŘEVOINTERIÉR, s.r.o. se
sídlem v Praze 8 – Libni, Na Truhlářce č. 1484/41, IČO 24770558, zastoupené
JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem v Prostějově, Palackého č.
151/10, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního
soudu v Olomouci pod sp. zn. 11 C 329/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. dubna 2024, č. j. 16 Co 39/2024-410, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing.
Ondřeje Lichnovského, advokáta se sídlem v Prostějově, Palackého č. 151/10.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17.
4. 2024, č. j. 16 Co 39/2024-410 (kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu
v Olomouci ze dne 30. 10. 2023, č. j. 11 C 329/2020-341), není přípustné podle
ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody
než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1
o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z jeho námitek
nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
2. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
3. Prostřednictvím otázek formulovaných v části II bodech 2, 3 a 4 svého
dovolání dovolatel především uplatňuje nepřípustné námitky vztahující se k
hodnocení provedeného důkazu – znaleckého posudku MUDr. Jana Boháče z oboru
zdravotnictví, odvětví posudkové lékařství, na jehož základě odvolací soud
dospěl k závěru, že „žalobce vskutku byl v inkriminovaném období zdravotně
způsobilý k výkonu práce podle pracovní smlouvy“. Přehlíží, že v procesním
režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení důvodně zpochybnit
správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů,
neboť dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně
otázkám právním (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014,
sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014,
sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající
se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) totiž nelze
(ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném
od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR
29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod
č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Otázky proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s.
ř. nezakládají.
4. Postup soudů při zjišťování rozhodujících skutečností (posuzování
zdravotního stavu žalobce), k němuž bylo zapotřebí odborných znalostí, je navíc
v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
5. Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s.
ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od
jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení
soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k
zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy.
Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry
posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo
přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry
posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění
znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Zjistí-li soud, že
znalec zcela nesplnil úkol, který mu soud vymezil v usnesení o ustanovení
znalcem, případně, nesplnil-li jej vůbec, nebo nedostatečným způsobem, nebo má-
li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit
vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek
doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě, aby vypracoval nový
posudek. Dospěje-li soud k závěru o negativním výsledku tohoto vysvětlení,
vyžádá ve smyslu ustanovení § 127 odst. 2 o. s. ř. tzv. revizní znalecký
posudek [srov. například zprávu býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980,
sp. zn. Cpj 161/79, uveřejněnou pod č. 1/1981 Sb. rozh. obč., (dovolatelem
odkazovaný) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo
583/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo
3450/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo
3928/2013, uveřejněný pod č. 38/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2939/2013]. Závěry znaleckého posudku
nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba je hodnotit i v souvislosti s jinými
důkazy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn.
Cdon 24/94, uveřejněný pod č. 33/1995 Sb. rozh. obč.).
6. Znalecký posudek je možné dát přezkoumat jiným znalcem, státním
orgánem, vědeckým ústavem, vysokou školou nebo institucí specializovanou na
znaleckou činnost (srov. § 127 odst. 2 a 3 o. s. ř.). Zákon nestanoví
předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává
je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do
úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného
znaleckého posudku. Vždy bude záležet na konkrétní situaci a na úvaze soudu,
zda (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) bude mít pochybnosti za
odstraněné (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4.
2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012,
sp. zn. 21 Cdo 2824/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020,
sp. zn. 21 Cdo 1741/2020).
7. Podstatou výhrad dovolatele proti znaleckému posudku MUDr. Jana
Boháče jsou námitky, že se znalec dostatečně nevypořádal s tím, že žalobce „v
inkriminovaném období“ trpěl zánětem Achillovy šlachy (že přetrvávala citlivost
Achillovy šlachy a lékařské zprávy hovoří o přetrvávajícím výpotku) a užíval
lék Tramal, tedy stejné námitky, které byly dovolatelem uplatněny v odvolání
proti rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud náležitě
vypořádal v bodu 19 odůvodnění svého rozhodnutí [že „závěry znaleckého posudku
jsou ve shodě se závěry MUDr. Bomberové (lékařky poskytující žalované
pracovnělékařské služby) a MUDr. Pastorkové (lékařky spolupracující s Krajským
úřadem Olomouckého kraje, který jako správní orgán přezkoumával závěry
lékařského posudku o způsobilosti žalobce k výkonu dosavadní práce)“, že znalec
„logicky vycházel z výsledků odborných vyšetření, která žalobce v rozhodném
období absolvoval, ostatně shodně jako obě výše uvedené lékařky“, z nichž
„žádné podstatné omezení nevyplývá“, že „rozhodující byl naopak stav v době,
kdy se měl žalobce dopustit vytýkaných neomluvených absencí, který příslušní
lékaři (neurologie a chirurgie) shodně hodnotili jako ‚v normě‘“, že znalec
„vycházel z popisu radiologického vyšetření, neboť jej nikdo nezpochybňoval“, a
že pochybení soudu prvního stupně (který nesprávně nepřipustil, aby byl znalec
konfrontován s žalobcem předloženými lékařskými zprávami na čl. 329 a 330 spisu
s ohledem na koncentraci řízení) „nemělo za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci samé, protože znalec se nakonec k otázce medikace léku Tramal vyjádřil,
stejně tak i k tomu, že bez ohledu na to, zda u žalobce přetrvával v rozhodném
období lehký zánět achilovky, byl z posudkového hlediska rozhodující klinický
nález, který byl v daném období v podstatě normální“].
8. Prostřednictvím námitky, že se odvolací soud odchýlil od judikatury
Nejvyššího soudu „ve vztahu k zodpovězení otázky, zda je porušením povinností
vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci, pokud zaměstnanec odmítá výkon práce z důvodu překážky, která jej činí
objektivně zdravotně nezpůsobilým“, potom dovolatel nepřípustně prosazuje svůj
vlastní závěr o hodnocení znaleckého posudku MUDr. Jana Boháče. Přiléhavý proto
není ani odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 21 Cdo
1424/2014, který vychází z dovolatelem prosazovaného skutkového stavu.
9. Namítá-li dovolatel (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
10. 11. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3227/2018), že „rozhodnutí zaměstnavatele o tom,
že nepřítomnost zaměstnance v práci je neomluveným zameškáním práce,
nepředstavuje takové opatření, kterým by byl soud vázán“, pak nebere náležitě v
úvahu, že soudy postupovaly v souladu s tímto závěrem, jestliže na základě
znaleckého posudku a dalších důkazů posuzovaly zdravotní způsobilost žalobce k
práci v době vytýkaného neomluveného zameškání práce.
10. Poukaz dovolatele na závěry ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
soudu ohledně posuzování intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnancem
(dovolatel odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3648/2019, sp.
zn. 21 Cdo 338/2020 a sp. zn. 21 Cdo 48/2015) představuje pouhý nesouhlas s
právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by jakkoliv formuloval, v čem je
řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená odklon od rozhodovací praxe
dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje otázku novou, doposud v
judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř. důvod, proč by již
řešená otázka měla být vyřešena jinak. Přehlíží přitom, že pouhá kritika
právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k založení
přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání
nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s
nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být
bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo
3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací
soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména
zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního
soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje
splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o
přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
11. Odvolací soud navíc při vymezení relativně neurčité hypotézy § 55
odst. 1 písm. b) zákoníku práce postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu.
12. K otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající
z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek
pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy § 55 odst. 1 písm. b)
zákoníku práce srov. při obdobné právní úpravě v předchozím zákoníku práce
například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo
53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č.
21/2001 Sb. rozh. obč., nebo – přímo ve vztahu k ustanovení § 55 odst. 1 písm.
b) zákoníku práce – například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012,
sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněný pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč. Nejvyšší
soud v nich dospěl k závěru, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil
povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané
práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z
jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních
pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané
práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů
vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci
zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a
rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy
právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může
přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní povinnosti zaměstnance k
jeho osobě, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění
pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti,
k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních
povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro
zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli
škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby
rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo
výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby
pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. K výjimečnosti okamžitého
zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce srov. (ve
vztahu k obsahově shodné dřívější právní úpravě) například odůvodnění rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. 21 Cdo 379/2000, nebo rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1218/2005, uveřejněného pod
č. 32/2007 Sb. rozh. obč.
13. Výsledné posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti přitom
není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek;
k některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla
vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v
konkrétní věci (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 10.
2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, uveřejněného pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč.,
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3034/2016, anebo
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3325/2012).
Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v
konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá
také větší význam (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6.
3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1405/2012).
14. Vzhledem k tomu, že vymezení hypotézy právní normy [§ 55 odst. 1
písm. b) zákoníku práce] závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu,
nelze určovat soudu, jaké okolnosti je či není oprávněn hodnotit a do jaké míry
má (nemá) k těmto okolnostem přihlížet (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 20. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1890/2000, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2172/2010). Navíc, patří-li § 55 odst.
1 písm. b) zákoníku práce k právním normám s relativně neurčitou hypotézou,
může dovolací soud úvahu odvolacího soudu o tom, zda zaměstnanec porušil
povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané
práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, přezkoumat pouze v
případě její zjevné nepřiměřenosti (k aplikaci právních norem s relativně
neurčitou hypotézou srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 5.
2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007,
a ze dne 8. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 90/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 28. 7. 2011, sen. zn. 29 NSČR 14/2009, uveřejněné pod č. 14/2012 Sb. rozh.
obč.).
15. V posuzovaném případě odvolací soud z obecně přijímaných právních
názorů důsledně vycházel a k okolnostem významným pro posouzení intenzity
vytčeného porušení pracovních povinností žalobcem náležitě přihlédl. Odvolacímu
soudu nelze vytknout, pokud se ohledně hodnocení intenzity porušení pracovní
povinnosti žalobcem ztotožnil se závěry soudu prvního stupně (body 20 a 21
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a bod 29 odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně), který (též v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2008,
sp. zn. 21 Cdo 2542/2007) přihlédl nejen k délce neomluveného zameškání práce
žalobcem v délce 5 dnů, ale též k dalším okolnostem [že situace žalované byla
„tíživá“, neboť „měla nasmlouváno více větších zakázek, potřebovala mít k
dispozici všechny své pracovníky a jejich případný výpadek musela saturovat
prostřednictvím najímání externích živnostníků“, a „absence žalobce jí tedy
nepochybně působila obtíže a zvýšené náklady“, že žalobce, „ačkoli věděl, že
byl shledán k výkonu práce zdravotně způsobilým (sám si dne 11. 8. 2020 převzal
posudek MUDr. Bomberové – závodní lékařky žalované), do práce z vlastní vůle
nepřišel a ani žalovanou jinak nekontaktoval“]. Úvahy soudů při vymezení
relativně neurčité hypotézy § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce nelze proto
považovat za zjevně nepřiměřené.
16. Dovolání žalobce směřuje „proti výroku I rozsudku odvolacího soudu“,
tedy i proti té části rozhodnutí, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku
soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení. V této části není
dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
17. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl.
18. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2025
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu