22 Cdo 1712/2023

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D.,

a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a)

L. G. a b) S. G., zastoupených Mgr. Lucií Stejskalovou, advokátkou se sídlem v

Brně, Heršpická 813/5, proti žalované D. K., zastoupené Mgr. Ing. Klárou

Bunovou, advokátkou se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, o žalobě na odstranění

dřevin a zdržení se sázení stromů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn.

17 C 78/2016, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne

8. 12. 2022, č. j. 18 Co 169/2019-389, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce a) je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve

výši 1 089 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing. Kláry

Bunové, advokátky se sídlem v Brně, Heršpická 813/5.

III. Žalobkyně b) je povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení

ve výši 1 089 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Ing.

Kláry Bunové, advokátky se sídlem v Brně, Heršpická 813/5.

Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 6.

2019, č. j. 17 C 78/2016-180, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali toho,

aby žalovaná byla povinna odstranit ze svého pozemku parc. č. XY v k. ú. XY

vzrostlý strom břízy bělokoré rostoucí ve vzdálenosti do 3 m od společné

hranice pozemků žalobců a žalované (výrok I). Dále zamítl žalobu, kterou se

žalobci domáhali toho, aby žalovaná byla povinna odstranit ze svých pozemků

parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY všechny stromy dorůstající obvyklé výšky

přesahující 3 m rostoucí ve vzdálenosti do 3 m od společné hranice pozemků

žalobců a žalované a ostatní stromy rostoucí ve vzdálenosti do 1,5 m od

společné hranice žalobců a žalované (výrok II). Nakonec zamítl také žalobu,

kterou se žalobci domáhali toho, aby žalovaná byla povinna se zdržet sázení

stromů na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY dorůstající obvyklé

výšky přesahující 3 m ve vzdálenosti do 3 m od společné hranice pozemků žalobců

a žalované a ostatních stromů ve vzdálenosti do 1,5 m od společné hranice

pozemků žalobců a žalované (výrok III), a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV

a V).

K odvolání žalobců Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze

dne 17. 9. 2020, č. j. 18 Co 169/2019-323, rozsudek soudu prvního stupně ve

výroku I změnil tak, že žalovaná je povinna odstranit ze svého pozemku parc. č.

XY v k. ú. XY vzrostlý strom břízy, rostoucí při hranici pozemků žalobců a

žalované, a to do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku (bod a/ výroku

I), ve výroku II potvrdil (bod b/ výroku I), ve výroku III změnil tak, že

žalované uložil povinnost zdržet se sázení stromů na pozemcích parc. č. XY a

parc. č. XY v k. ú. XY dorůstajících obvyklé výšky přesahující 3 m ve

vzdálenosti do 3 m od společné hranice pozemků žalobců a žalované a ostatních

stromů ve vzdálenosti do 1,5 m od společné hranice pozemků žalobců a žalované

(bod c/ výroku I), a ve výroku V změnil rozhodnutí o nákladech řízení (bod d/

výroku I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok

II).

Nejvyšší soud následně rozsudkem ze dne 16. 3. 2022, č. j. 22 Cdo 656/2021-365,

zrušil rozsudek odvolacího soudu ve výroku I bodu b/ a d/ a výroku II a v tomto

rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení odvolacímu soudu. V novém rozhodnutí ve

věci odvolací soud rozsudkem ze dne 8. 12. 2022, č. j. 18 Co 169/2019-389,

rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok I) a rozhodl o

nákladech řízení (výroky II a III).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost

spatřovali ve třech otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se

měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jde

o právní otázky, které vymezili následujícím způsobem: 1) Zda musí soud, který

o žalobě znějící na odstranění stromů v blízkosti rozhrady rozhodl podle § 2903

zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), zamítavě tak, že

není dáno vážné ohrožení majetku a zdraví, zhodnotit situaci také pohledem

ustanovení chránících vlastnické právo s jinou intenzitou, zejména § 1042 a §

1017 odst. 1 o. z. 2) Zda je přípustné hrozící újmu ve smyslu § 2903 o. z.

posuzovat tak, že tato újma je „objektivního charakteru, tzn. musí působit vůči

všem třetím osobám“ v tom smyslu, že pokud je hrozící újma vázána na

individuální vlastnosti konkrétní osoby (např. těžká alergie), nemůže být tato

individuální újma ipso facto „rozhodnou skutečností pro hodnocení vážné újmy“.

3) Žalobci též namítli, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor

Nejvyššího soudu vyslovený v jeho předchozím kasačním rozhodnutí v tomto řízení

(podrobnější právní argumentace k jednotlivým otázkám je uvedena v další části

dovolání). Současně také žalobci poukázali na dvě vady řízení, které podle

jejich názoru mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhli, aby

dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu

řízení.

Žalovaná k dovolání žalobců uvedla, že je nepovažuje za přípustné, vyjádřila se

k jednotlivým dovolacím námitkám a rozhodnutí odvolacího soudu považuje za

správné a řádně odůvodněné. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („dále jen „o. s. ř.“)

není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí

odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí

závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se

odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím

soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní

otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že

rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V

dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti

kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení

důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti

dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod

dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá

za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Základ dovolací argumentace je dán potřebou řešení otázky vymezené takto: 1)

Musí soud, který o žalobě znějící na odstranění stromů v blízkosti rozhrady

rozhodl podle § 2903 o. z. zamítavě tak, že není dáno vážné ohrožení majetku a

zdraví, zhodnotit situaci také pohledem ustanovení chránících vlastnické právo

s jinou intenzitou, zejména § 1042 a § 1017 odst. 1 o. z.? V této souvislosti dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že sice posoudil nárok

žalobců podle § 2903 o. z., podle judikatury jej však měl posoudit podle všech

do úvahy přicházejících zákonných ustanovení, tj. i podle ustanovení o

negatorní žalobě – § 1042 o. z., resp. podle ustanovení o odstranění stromů v

blízkosti hranice pozemků – § 1017 o. z. Odkazují v této souvislosti na

rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 643/2000, 32 Odo 873/2005, 25 Cdo

431/2020, 33 Cdo 4344/2018 a 25 Cdo 2744/99. Dovolací soud pro přehlednost považuje v této souvislosti za vhodné provést

stručnou rekapitulaci pro věc podstatných okolností. Žalobci se žalobou domáhali tří samostatných nároků: a) požadavku, aby žalovaná

odstranila ze svého pozemku parc. č. XY v k. ú. XY vzrostlý strom břízy

bělokoré rostoucí ve vzdálenosti do 3 m od společné hranice pozemků žalobců a

žalované, b) požadavku, aby žalovaná odstranila ze svých pozemků parc. č. XY a

č. XY v k. ú. XY všechny stromy dorůstající obvyklé výšky přesahující 3 m

rostoucí ve vzdálenosti do 3 m od společné hranice pozemků žalobců a žalované a

ostatní stromy rostoucí ve vzdálenosti do 1,5 m od společné hranice pozemků

žalobců a žalované, c) požadavku, aby se žalovaná zdržela sázení stromů na

pozemcích parc. č. XY a č. XY v k. ú. XY dorůstající obvyklé výšky přesahující

3 m ve vzdálenosti do 3 m od společné hranice pozemků žalobců a žalované a

ostatních stromů ve vzdálenosti do 1,5 m od společné hranice pozemků žalobců a

žalované. Rozsudkem soudu prvního stupně byly všechny tři nároky zamítnuty. Prvním

rozhodnutím odvolacího soudu – rozsudkem ze dne 17. 9. 2020, č. j. 18 Co

169/2019-323, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že nárokům sub a) a

sub c) bylo vyhověno – tyto nároky nejsou předmětem tohoto dovolacího řízení. Ve vztahu k nároku sub b) pak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně

potvrdil – tento jediný nárok je předmětem současného dovolacího řízení (dále

též jen „nárok na odstranění stromů“). Následným rozsudkem dovolacího soudu v

této věci byl rozsudek odvolacího soudu zrušen pouze v části týkající se nároku

na odstranění stromů (a závislých výrocích o náhradě nákladů řízení) a v tomto

rozsahu pak byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud

pak rozhodl napadeným rozsudkem již jen o požadavku na odstranění stromů, kde

potvrdil zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně.

Dovolací soud obecně souhlasí s názorem dovolatelů, že soud je povinen posoudit

uplatněný nárok z pohledu všech do úvahy přicházejících zákonných ustanovení,

jestliže to umožní vylíčení rozhodujících skutečností, resp. zjištěný skutkový

stav věci. Současně však také platí, že se v civilním sporném řízení klade důraz na

odpovědnost účastníka za jeho výsledek, a to i v řízení odvolacím. I když v

odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které

nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v

odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v

nesprávném právním posouzení věci [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, či ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo

1022/2018 (tato a další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná

na www.nsoud.cz) – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl

usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4219/18 (dostupným na

https://nalus.usoud.cz/)]. Soud prvního stupně se nárokem na odstranění stromů zabýval (bod 72 odůvodnění

rozsudku soudu prvního stupně) výslovně z pohledu § 1017 odst. 1 o. z., neboť

tomu odpovídal žalobní petit. Vysvětlil, že především proto, že se stromy na

pozemku žalované nacházely již před 1. 1. 2014, nebylo možné nároku podle §

1017 odst. 1 o. z. – s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu – vyhovět. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně dovolatelé ve vztahu k nároku na

odstranění stromů nesprávnost aplikace § 1017 odst. 1 o. z. nenamítali, ale

soudu prvního stupně vytýkali, že se nárokem žalobců nezabýval z pohledu možné

aplikace § 2903 o. z., tj. podle ustanovení o prevenci před vážně hrozící

škodou. Zjevně proto odvolací soud v rozsudku ze dne 17. 9. 2020, č. j. 18 Co

169/2019-323, toliko konstatoval a potvrdil skutkový závěr soudu spočívající v

tom, že břízky a další stromy se na pozemku žalované nacházely již před 1. 1. 2014. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 5259/2015 a sp. zn. 22 Cdo 872/2017) odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uvedl, že

se v dané věci nelze domáhat odstranění těchto stromů podle § 1017 odst. 1 o. z., neboť toto ustanovení je možné aplikovat až na stromy vysázené po 1. 1. 2014. Následně se pak zabýval posouzením věci z pohledu § 2903 odst. 2 o. z.;

podmínky jeho aplikace však v dané věci neshledal. V dovolání proti předchozímu rozsudku odvolacího soudu namítali žalobci pouze

nesprávné závěry týkající se § 2903 o. z.; dovolání odkaz na ustanovení § 1017

odst. 1 o. z. vůbec neobsahovalo. Proto se také dovolací soud – vázán obsahem

podaného dovolání – zabýval pouze aplikací § 2903 odst. 2 o. z. a ve vztahu k

tomuto ustanovení rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu

řízení. Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že právě z tohoto důvodu se odvolací soud

v dalším řízení zabýval právě použitelností § 2903 odst. 2 o. z. na daný

případ, neboť to odpovídalo odvolací a dovolací argumentaci žalobců. Zjevně

proto již také současné rozhodnutí odvolacího soudu neodkazovalo na § 1017

odst. 1 o.

z., nikoliv však proto, že by odvolací soud uvedené zákonné

ustanovení zcela opomněl, ale zjevně v návaznosti na celkový dosavadní vývoj

řízení. Byť by nepochybně bylo důslednější, kdyby i současné rozhodnutí

odvolacího soudu odkázalo na závěry vyjádřené v předchozím zrušeném rozhodnutí,

nelze v kontextu celé věci a celého procesního vývoje učinit závěr, že by se

soudy nárokem na odstranění stromů podle § 1017 odst. 1 o. z. nezabývaly, neboť

to byla prvotní argumentace žalobců, ke které se vyjadřovaly. Protože však

následně žalobci výslovně zdůraznili potřebu posouzení věci již jen podle §

2903 odst. 2 o. z. jak v odvolacím, tak i dovolacím řízení, je pochopitelné, že

se právní hodnocení věci odvolacím soudem po zrušení jeho rozsudku zaměřilo

právě na uvedené zákonné ustanovení. Zcela nad rámec a pro úplnost pak dovolací soud dodává, že ve svém rozsudku ze

dne 26. 9. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1035/2023, kde se podrobně zabýval podmínkami

aplikace § 1017 odst. 1 o. z., mimo jiné uvedl, že přichází-li do úvahy jiné

řešení bránící nepříznivým důsledkům stromu, vysazeného v těsné blízkosti

společné hranice, na sousední pozemek než jeho skácení, je mu třeba – dovolují-

li to individuální okolnosti věci – dát přednost. Bez ohledu na to, že podle

skutkových zjištění nalézacích soudů stromy tvoří tzv. živý plot na hranici

pozemků a nabízela by se i úvaha o tom, že tvoří rozhradu, která je překážkou

jejich odstranění podle § 1017 odst. 2 o. z., dovolací soud jen podotýká, že

podle skutkových zjištění lze čelit negativním důsledkům vlivu kořenového

systému liniovým výkopem ve vztahu ke kořenům břízy a dřevin v blízkosti plotu

a instalací protikořenové fólie. Shledaly tak existenci jiného řešení, než

samotného odstranění stromů. V rámci uvedené první právní otázky pak dovolatelé dále odvolacímu soudu

vytýkají, že věc neposoudil také podle ustanovení o tzv. negatorní žalobě (§

1042 o. z.). Zde ovšem tím spíše platí závěry vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího

soudu sp. zn. 22 Cdo 122/2008, protože nutností posouzení věci podle ustanovení

o negatorní žalobě žalobci neargumentovali ani v původním odvolacím řízení, ale

ani v řízení dovolacím. Odvolací soud pouze podotknul, že nejsou-li splněny

podmínky pro postup § 2903 odst. 2 o. z. proto, že již k negativním zásahům

došlo a tyto následky trvají, je na místě „případně ochrana vlastnictví dle §

1042 a § 1012 o. z.“. Zjevně však neměl za to, že by postup podle § 1042 o. z. v dané věci přicházel do úvahy. Dovolací soud ostatně dodává, že podmínky pro aplikaci § 1042 o. z. v dané věci

splněny nebyly, a to s ohledem na vylíčení rozhodujících skutečností a

formulaci žalobního petitu. Dovolání pak odkazuje na použitelnost § 1042 pouze

ve vztahu k formulaci žalobního petitu s argumentem, že „skrze žalobu je podle

§ 1042 o. z. mimo zdržení se jednání možné uložit také povinnost“ (s odkazem na

konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu). Negatorní žalobou ve smyslu § 1042 o. z. se vlastník domáhá ochrany proti

zásahům do jeho práva, které spočívají v jiném rušení než v neoprávněném

zadržování jeho věci. Může jít např.

o jednání, které může být obsahem věcného

břemene (neoprávněné užívání cesty vedoucí přes pozemek, o přechod nebo přejezd

přes pozemek, čerpání vody ze sousední studny, pasení dobytka, terénní úpravy

cizího pozemku, ukládání různých předmětů, zejména odpadu, na sousedním pozemku

apod.). Za zásah do vlastnického práva nebo za jeho rušení ve smyslu § 1042 o. z. považuje ustálená judikatura takové jednání, proti kterému se lze bránit

žalobou s negatorně formulovaným petitem požadujícím, aby se žalovaný něčeho

zdržel, nebo aby mu určité jednání bylo zakázáno (k tomu srovnej např. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1564/2019). Negatorní

žalobou ve smyslu § 1042 o. z. se lze domáhat toliko vyslovení povinnosti

zdržet se přesně vymezeného rušení, avšak již nikoliv povinnosti něco

pozitivního konat (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4099/2017). Je zjevné, že těmto východiskům ani žalobní tvrzení ani formulace žalobního

petitu v dané věci vůbec neodpovídají. K žalobním tvrzením ostatně dovolání

žádnou argumentaci neobsahuje a ve vztahu k žalobnímu petitu nejsou rozhodnutí,

na která odkazují dovolatelé, přiléhavá. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2573/2019 řešilo jinou situaci, než

která je v dané věci a týkalo se především aplikace § 1016 o. z., kterého se

žalobci vůbec v dané věci nedovolávali. V uvedeném rozhodnutí k § 1016 o. z. Nejvyšší soud uvedl, že „vysázení rostlin při hranici pozemku a jejich následný

vzrůst s možným přesahem na sousední pozemek sám o sobě bez dalšího není imisí

ve smyslu § 1013 odst. 1 o. z. – dané ustanovení upravuje zvláštní formu

svépomoci, jíž se dotčený vlastník pozemku může domáhat ochrany před kořeny

nebo větvemi stromů přesahujících na jeho pozemek, jakož i ochrany před částmi

jiných rostlin. Ustanovení o svépomoci je však toliko právem a nikoliv

povinností dotčeného vlastníka pozemku. Dopadá na případy, v nichž rostlina

zasahuje do vzdušného prostoru souseda nebo přirozeně prorůstajícími kořeny do

země. Toto ustanovení tak nevylučuje uplatnění obecné negatorní žaloby podle §

1042 o. z., jíž se může dotčený vlastník domáhat uložení povinnosti vlastníkovi

sousedního pozemku, aby odstranil převisy či podrosty rostlin, jimiž zasahuje

do vlastnického práva dotčeného vlastníka, s odkazem na § 1016 o. z., popřípadě

aby se obecně (do budoucna) zdržel zásahů do vlastnického práva. Bez ohledu na

úpravu obsaženou v § 1016 o. z. se uplatní negatorní žaloba podle § 1042 o. z. ve vztahu k rostlinám tam, kde dochází k přímému užívání cizího pozemku“. O

přímé užívání cizího pozemku v dané věci nešlo a žalobci se ani nedomáhali

odstranění podrostů. V rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 3658/2021 se sice žalobci domáhali tzv. odstraňovacího nároku, šlo však o odlišnou situaci, ve které se přímo na

pozemku žalobců nacházely drobné stavby a porosty. Ani o tento případ v dané

věci nešlo, protože na pozemcích žalobců se žádné porosty vysázené žalovanými

nenacházejí. Odkaz na „rozsudek ze dne 27. června 2017, sp. zn.

22 Cdo 1771/2019“, který měl

připustit povinnost odstranit popínavé rostliny zasahující dům třetích osob, je

nepřiléhavý proto, že v uvedeném rozhodnutí řešil Nejvyšší soud problematiku

přestavku a přechodných ustanovení. Dovolatelé zřejmě v této souvislosti měli

na mysli rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1881/2017, na toto

rozhodnutí však dovolací odkázal v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2573/2019, které

je vysvětleno výše, a kde se řešila otázka aplikace § 1016 o. z. Druhou právní otázku vymezují dovolatelé takto : je přípustné hrozící újmu ve

smyslu § 2903 o. z. posuzovat tak, že tato újma je „objektivního charakteru,

tzn. musí působit vůči všem třetím osobám“ v tom smyslu, že pokud je hrozící

újma vázána na individuální vlastnosti konkrétní osoby (např. těžká alergie),

nemůže být tato individuální újma ipso facto „rozhodnou skutečností pro

hodnocení vážné újmy“? Dovolatelé mají za to, že přihlédnutí k individuální vlastnosti konkrétní osoby

při stanovení míry hrozícího rizika je přípustné. Odkazují v této souvislosti

na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1421/2003, které připouští

přihlédnutí k individuálním zdravotním indispozicím ohroženého člověka. Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá. Dovolací soud připouští, že tato – ne zcela šťastná formulace – se v rozhodnutí

odvolacího soudu nachází, je však třeba ji vnímat v kontextu celého rozhodnutí

a veškeré argumentace a nikoliv jako „vytrženou z kontextu“, jak činí

dovolatelé. Odvolací soud se – v původním rozsudku stručně, v novém rozhodnutí podrobně

– zabýval posouzením věci podle § 2903 odst. 2 o. z. Dovolacímu soudu je zřejmé

(a je to patrné i z celého průběhu řízení), že hlavní argumentace žalobců a

rozsah dokazování směřovaly k tvrzenému ohrožení majetku žalobců působením

kořenového systému stromů na pozemku žalované (zejména tzv. velké břízy a dále

také tzv. malých břízek). Tomu také odpovídá podrobná argumentace odvolacího

soudu (zejména body 10–15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud

zde podrobně vysvětlil, proč působení kořenového systému v dané věci

nepředstavuje vážné ohrožení ve smyslu § 2903 odst. 2 o. z. Zdůraznil v této

souvislosti, že podle uvedeného ustanovení se lze domáhat pouze zákazu zásahů,

které hrozí, zatímco zákazu zásahů už vykonaných, jež trvají, nebo u kterých

hrozí opakování, je nutno se domáhat žalobou podle § 1040 a násl. o. z. Uzavřel, že § 2903 odst. 2 o. z. poskytuje ochranu pouze proti hrozící škodě, a

to škodě vážné, tedy proti hrozící újmě na zdraví nebo majetku. Ve vztahu k působení kořenového systému pak odvolací soud uzavřel, že jde o již

vzniklou, pokračující újmu, kterou charakterizoval a vyhodnotil jako mírné,

méně závažné a dlouhodobé působení kořenového systému na pozemek žalobců, které

však nelze ztotožňovat s vážným ohrožením ve smyslu § 2903 odst. 2 o. z. Uzavřel, že v dané věci vznikl již existující stav, který nepředstavuje vážné

ohrožení, a to vzhledem ke zjištěné mírnější povaze, jakož i možnosti řešení

vzniklé situace jinak než odstraněním stromů (již zmiňovaný liniový výkop v

blízkosti plotu a instalace protikořenové fólie).

Z hlediska dovolacího přezkumu je významné, že s těmito závěry odvolacího soudu

dovolání vůbec nepolemizuje, a nejsou tak předmětem přezkumu dovolacím soudem. Vedle působení kořenového systému se pak odvolací soud zabýval i působením pylu

břízy a jeho vlivu na zdraví žalobce a). Byť v této souvislosti žalobci uváděnou kritizovanou větu napadené rozhodnutí

skutečně obsahuje (bod 16 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), z formulace

odůvodnění rozsudku je patrné, že ji odvolací soud použil výslovně jako

doplňující argument, navíc podmiňovacím způsobem („otázka působení pylu břízy

na zdravotní stav žalobce a) by v daném případě…“). Nedůvodnost této žalobní argumentace pak v témže bodě odůvodnění odvolací soud

primárně založil na úvaze, že ani zde nejde o vážné ohrožení pronikáním pylu

břízy. Tento závěr učinil zejména vzhledem ke zjištěnému seřezávání a formování

stromků v živém plotu (vycházejícímu z ohledání na místě samém, znaleckého

dokazování i tvrzení obou stran sporu), čímž zjevně směřoval k úvaze o

minimalizaci vlivu pylu z takto udržovaného živého plotu, v němž se kromě

mladých břízek nacházejí také dub, ořešák a několik kusů bezu černého (podle

závěrů soudu prvního stupně), resp. mladý javor (podle závěru odvolacího

soudu). S tímto konkrétním závěrem pak dovolání nijak věcně nepolemizuje. Ostatně, kdyby primárně platila úvaha, kterou naznačují dovolatelé, pak

odvolací soud vůbec nemusel posuzovat vážnost ohrožení tak, jak učinil, protože

by nedůvodnost žaloby vyplývala již z žalobci kritizované věty, ta by pak

nebyla doplňujícím argumentem užitým podmiňovacím způsobem, ale hlavním důvodem

pro zamítnutí žaloby; tak tomu však v dané věci zjevně nebylo. Byť v této souvislosti žalobci uváděnou kritizovanou větu napadené rozhodnutí