22 Cdo 2370/2025

22 Cdo 2370/2025-477

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce M. F., zastoupeného Mgr. Kateřinou Maternovou Švajcrovou, advokátkou se sídlem v Praze, Holečkova 332/5, proti žalované R. N. F., zastoupené Mgr. Vandou Beringerovou, advokátkou se sídlem v Praze, Čimická 1833/72a, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 258/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2025, č. j. 39 Co 432/2024-422, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 48 436,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Kateřiny Maternové Švajcrové.

1. Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 6. 2024, č. j. 22 C 258/2019-379, z věcí náležejících do společného jmění manželů (dále také jen „SJM“) přikázal do vlastnictví žalobce bytovou jednotku č. XY, nacházející se v budově č. p. XY, která je součástí pozemku parc. č. XY, se spoluvlastnickým podílem ve výši 1315/16286 na společných částech nemovitosti, v k. ú. XY, v ceně 12 360 000 Kč [výrok I písm. a)], nebytovou jednotku č. XY nacházející se v budově č. p.

XY, která je součástí pozemku parc. č. XY, se spoluvlastnickým podílem ve výši 199/16286 na společných částech nemovitosti, v k. ú. XY, v ceně 1 860 000 Kč [výrok I písm. b)] – (obě jednotky dále též jen „předmětné nemovitosti“), obchodní podíl ve společnosti XY, s.r.o., v ceně 161 000 Kč [výrok I písm. c)] a pohledávka za společností XY, s.r.o. ze smlouvy o půjčce ve výši 1 255 555,96 Kč (výrok II). Ze závazků náležejících do SJM do výlučného vlastnictví žalobce přikázal závazek vůči České spořitelně, a.s., ze smlouvy o hypotečním úvěru č. XY ve výši 6 523 514,81 Kč (výrok III).

Poté uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na vyrovnání jejího podílu 4 300 256 Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V–VII).

2. K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 3. 2025, č. j. 39 Co 432/2024-422, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, III, V a VI potvrdil a ve výroku IV změnil tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalované 4 378

459,73 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Zaprvé předložila otázku, zda jsou splněny zákonné podmínky k přikázání nemovitosti při vypořádání SJM účastníkovi, který v řízení neprokázal svoji solventnost. Řešení této otázky odvolacím soudem je podle dovolatelky v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1942/2016 a rozsudek sp. zn. 22 Cdo 3390/2022) i Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS 494/03). Žalobce svoji solventnost měl prokázat nedostatečně, jestliže doložil pouze prostý e-mail údajně od svých rodičů.

Zadruhé vymezila otázku, zda lze při stanovení výše ceny nemovitosti ve SJM pro účely jejich vypořádání vycházet ze znaleckého posudku, který byl vypracován před několika lety, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, např. rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2597/2010 či rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1205/2019. Při oceňování bytové jednotky č. XY a nebytové jednotky č. XY soudy podle žalované vycházely ze znaleckého posudku zpracovaného podle stavu ke dni 1. 3. 2023, pročež v době rozhodování odvolacího soudu byl předmětný posudek už starší dvou let.

Zatřetí předložila otázku, zda soud aplikoval správně § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), pokud přiznal vnos manžela do SJM za situace, kdy učinění vnosu předcházelo opakované porušení zákona při získávání předmětných peněžních prostředků. Protiprávnost jednání žalobce shledala v přijetí daru v hotovosti v rozporu se zákonem č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, a nezaplacení daní z přijatého daru. Nesprávně měl odvolací soud otázku aplikace § 6 odst. 2 o.

z. posoudit taktéž tehdy, pokud pozitivně zohlednil při vypořádání SJM péči manžela o nemovitost, kterou manžel vykonával v rámci protiprávního užívání nemovitosti. Konkrétně jeho protiprávní jednání spočívalo v užívání dané jednotky ke skladování zboží, tj. v rozporu s předpisy veřejného práva k jinému účelu, než k jakému byla zkolaudována. Zapáté namítla

nesprávné právní posouzení otázky, zda je stanovení pariční lhůty v délce tří měsíců v souladu s § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). Odkázala na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1942/2016) a uvedla, že v dané věci nebyl dán žádný důvod pro stanovení tak nepřiměřeně dlouhé lhůty k plnění. A konečně, zašesté, formulovala otázku, zda jsou splněny zákonné podmínky vypořádání SJM, pokud soud nerespektoval zásadu nejnižšího vypořádacího podílu, kterou měl odvolací soud posoudit v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (např. usnesením sp. zn. 22 Cdo 2731/2006). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání nepovažuje za důvodné a přípustné. K jednotlivým otázkám doplnil, že vypořádací podíl ve lhůtě stanové odvolacím soudem žalované zaplatil, že vypořádání SJM není ani sankčním nástrojem daňové či trestní správy ani při něm soud nemá řešit stavebněprávní otázky a že zásada minimalizace vypořádacího podílu je pouze doporučující, nikoliv závazné pravidlo bez výjimky. Neztotožnil se ani s názorem dovolatelky o zastaralosti znaleckého posudku. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, příp. jako nedůvodné zamítl, a aby uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení.

5. Dovolání není přípustné.

6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

8. Dovolatelka předložila otázku, zda jsou splněny zákonné podmínky k přikázání nemovitosti při vypořádání SJM účastníkovi, který v řízení neprokázal svoji solventnost.

9. Tato otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť se na jejím posouzení napadené rozhodnutí nezakládá. Odvolací soud měl za prokázané, že žalobce je dostatečně solventní k zaplacení vypořádacího podílu žalované (viz bod 21 odůvodnění rozsudku). Žalovaná tak prostřednictvím předložené právní otázky nepřípustně zpochybňuje nalézacími soudy zjištěný skutkový stav věci.

10. Dovolací soud na tomto místě připomíná, že dovolání lze podle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vyloučen je tak a contrario přezkum věci po skutkové stránce, a že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoliv z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel [srovnej například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, (uveřejněného pod č. 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, (tato i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. Ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, může dovolací soud přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, a ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3170/2024).

11. Dovolatelka namítá, že odvolací soud učinil závěr o solventnosti žalobce toliko na základě „údajného mailu“ od jeho rodičů. Odvolací soud však vyšel (bod 21 odůvodnění rozsudku) z prokázaného příslibu daru rodičů žalobce, přičemž zohlednil, že rodiče žalobce mu již při pořízení předmětných nemovitostí darovali 23 000 EUR. Akceptoval závěr soudu prvního stupně, který rodiče žalobce k tomuto daru, jenž se následně v řízení promítl jako vnos z výlučného majetku do majetku společného, vyslechl a považoval jejich výpovědi celkově za věrohodné. Z písemného potvrzení vzal za prokázané, že rodiče žalobce písemně potvrdili, že jsou schopni poskytnout žalobci dar až do výše 4 000 000 Kč.

12. Dále žalovaná předložila dovolacímu soudu k posouzení otázku, zda lze při stanovení výše ceny nemovitosti ve SJM pro účely jejich vypořádání vycházet ze znaleckého posudku, který byl vypracován před několika lety.

13. Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť se odvolací soud při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

14. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019, (uveřejněném pod č. 103/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní) dovodil, že při vypořádání společného jmění manželů zaniklého podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se zásadně vychází z obvyklé ceny věci a jejího stavu v době rozhodování soudu.

15. Dovolací soud vychází ze své ustálené judikatury, podle níž jestliže soud při zjištění ceny předmětu spoluvlastnictví vezme za základ znalecký posudek vypracovaný před více lety, pak nesprávně nevychází z ceny v době vypořádání; nejedná se o procesní vadu, ale o nesprávné právní posouzení věci (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2597/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3555/2009). V rozsudku ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3956/2018, Nejvyšší soud uzavřel, že zjištění ceny nemovitosti je zjištěním skutkovým, stejně jako závěr o tom, zda ceny určité věci se v době od pořízení znaleckého posudku, který ji ocenil, změnily či nikoliv. Skutečnost, že ceny nemovitostí kolísají, je obecně známa (§ 121 o. s. ř.), a proto judikatura Nejvyššího soudu požaduje, aby po více jak dvou letech od pořízení byl posudek aktualizován (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1805/2021, usnesení ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2695/2021, či rozsudek ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3089/2022).

16. Dovolací soud taktéž upozorňuje, že i v řízení o vypořádání společného jmění manželů se uplatní zásada projednací, podle které jsou účastníci povinni tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti (povinnost tvrzení); jsou též povinni plnit důkazní povinnost, tedy označit důkazy k prokázání svých tvrzení [§ 120 odst. 1 o. s. ř., § 101 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.]. Důsledkem nesplnění těchto povinností je vynesení nepříznivého rozsudku pro účastníka, který je nesplnil; soud sám není povinen po významných skutečnostech pátrat (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1900/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 22 Cdo 652/2025, nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. II. ÚS 397/06).

17. V projednávané věci dovolací soud vychází z toho, že od vypracování znaleckého posudku (31. 3. 2023) do dne rozhodnutí odvolacího soudu (12. 3. 2025) uplynula doba kratší dvou let. Byť se jedná o hraniční případ, ustálená rozhodovací praxe vyžaduje, aby byl posudek zpravidla aktualizován po více jak dvou letech od pořízení. Napadené rozhodnutí s ní proto v rozporu není. Nadto ze spisu nevyplývá, že by se žalovaná před rozhodnutím odvolacího soudu domáhala aktualizace znaleckého posudku pro změnu cen nemovitostí; poprvé tak činí až v dovolání. Z obsahu spisu žádné konkrétní okolnosti o žalovanou naznačované změně ceny vypořádávaných nemovitostí nevyplývají. Nelze proto bez dalšího vytýkat odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, jestliže vzal za základ při určení výše přiměřené náhrady znalecký posudek vypracovaný před necelými dvěma roky.

18. Soudní praxe tyto případy posuzuje individuálně a potřeba dřívější aktualizace znaleckého posudku v řízení o vypořádání SJM jako řízení sporném může být dána např. odůvodněným návrhem účastníka řízení či informacemi, které vyšly v průběhu řízení najevo, a které naznačují, že k výraznějším změnám v ceně nemovité věci došlo či mohlo dojít. Jde o nalezení rozumného kompromisu mezi požadavkem na aktuálnost znaleckého posudku na straně jedné a nezahlcováním soudní praxe aktualizacemi znaleckých posudků v relativně krátkých obdobích, kde nelze očekávat změny v obvyklých cenách nemovitostí.

19. Dále dovolatelka předložila dvě otázky směřující k aplikaci § 6 odst. 2 o. z. Tázala se, zda dané ustanovení soud správně aplikoval, jestliže přiznal vnos manžela do SJM za situace, kdy učinění vnosu předcházelo opakované porušení zákona při získávání předmětných peněžních prostředků, a také pokud pozitivně zohlednil při vypořádání SJM péči manžela o nemovitost, kterou manžel vykonával v rámci protiprávního užívání nemovitosti.

20. Ani jedna z těchto otázek přípustnost dovolání nezakládá. Dovolací soud vychází ze závěrů ustálené judikatury vyjádřené např. v usnesení ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2969/2020, podle kterých „je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15)“. Odvolací soud se přitom od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

21. Podle § 1 odst. 1 věty druhé o. z. uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného.

22. Podle § 6 odst. 2 věty první o. z. nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu.

23. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 5. 2025, sp. zn. 22 Cdo 985/2025, uvedl, že citované ustanovení vyjadřuje, že soukromé právo v objektivním smyslu (objektivní soukromé právo) se uplatňuje nezávisle na objektivním právu veřejném. Určitý skutkový stav – ve smyslu komplexu skutečností, které jsou spolu vnitřně spjaty a vytvářejí jednotný celek – může mít význam buď jenom z hlediska soukromého práva, nebo naopak jenom pro právo veřejné. Stejně tak nebude stejný ani právní následek, který v jedné a ve druhé oblasti právní norma se skutkovou podstatou spojuje, včetně toho, že to, co může být soukromým právem aprobováno, může být ve veřejném právu sankcionováno, a naopak.

To je dáno odlišným účelem obou oblastí právní regulace. …Při posuzování skutkových stavů, které jsou významné jak z pohledu práva soukromého, tak i z hlediska práva veřejného, je nutno vždy samostatně zvážit, jaké znaky skutkové podstaty stanoví norma práva soukromého a jaké norma práva veřejného, a dále separátně posoudit, zda těmto zákonem stanoveným znakům odpovídají konkrétní individuální skutkové okolnosti. Podle toho pak mohou nastat právní následky v obou oblastech, pouze v jedné, nebo dokonce v žádné z nich.

Nastoupení následků v jedné z těchto oblastí není podmínkou či předpokladem pro to, aby nastaly právní následky v oblasti druhé, a stejně tak z toho, že je kupříkladu naplněna skutková podstata veřejnoprávní normy, nelze dovozovat bez dalšího závěry v oblasti práva soukromého a naopak [k tomu srovnej LAVICKÝ, P. § 1 (Soukromé a veřejné právo; dispozitivnost; zakázaná ujednání). In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1?654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 4, marg. č. 2].

Typickou oblastí, v níž se projevuje nezávislost uplatňování veřejného a soukromého práva v popsaném smyslu, představuje posuzování otázky, jaké právní následky má mít ve sféře soukromého práva porušení veřejnoprávních povinností.

24. Dovolací soud přitom setrvale dovozuje, že porušení pravidel chování ukládaných předpisy veřejného práva způsobuje následky předvídané ve zmíněných veřejnoprávních předpisech a porušitel je povinen strpět sankce jimi upravované (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4427/2008). Nikoliv každý rozpor se zákonem zakládá neplatnost právního úkonu podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, nýbrž je třeba s ohledem na smysl a účel zákona posuzovat, zda postačí uplatnění zákonem předvídaných veřejnoprávních sankcí (správní tresty – pokuty, odnětí oprávnění), nebo zda smysl a účel zákona žádá, aby předmětný právní úkon byl považován za neplatný (srovnej např. rozsudek ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 326/2012). Přímo k dopadu porušení zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, jako předpisu veřejného práva, do oblasti soukromoprávních vztahů pak Nejvyššího soud dovodil, že účelem zákona o omezení plateb v hotovosti je omezit daňové úniky, racionalizovat a optimalizovat peněžní hotovostní oběh, zvýšit bezpečnost zúčastněných subjektů a v neposlední řadě působit proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, nikoliv zneplatnit soukromoprávní úkony, a že samo porušení povinnosti provést bezhotovostní platbu není spojeno s neplatností právního úkonu, nýbrž může naplnit skutkovou podstatu správního deliktu ve smyslu zákona o omezení plateb v hotovosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 215/2022, a další v něm odkazovaná rozhodnutí).

25. V nyní souzené věci nalézací soudy zjistily, že rodiče žalobce darovali v roce 2011 žalobci v hotovosti částku ve výši 23 000 EUR. Celkem 512 530 Kč bylo následně použito na úhradu části kupní ceny předmětných nemovitostí. K námitce žalované odvolací soud doplnil, že „skutečnost, že žalobce při hotovostních operacích porušil zákonné omezení pro jejich uskutečnění, popř. předmětný dar nepřiznal k dani, na uznatelnost vnosu nemá vliv.“

26. V dovolání žalovaná opětovně namítá, že žalobce přijal dar v rozporu se zákonem o omezení plateb v hotovosti a že přijatý dar nezdanil. Na základě těchto skutečností dovozuje, že vnos manžela do SJM neměl být „k jeho prospěchu“ přiznán.

27. Takové námitce dovolací soud nemůže přisvědčit, naopak se zcela ztotožňuje s právním posouzením této námitky odvolacím soudem. Jak vyplývá z citované judikatury, porušení povinnosti provést bezhotovostní platbu může naplnit skutkovou podstatu správního deliktu, ale s ohledem na smysl a účel zákona o omezení plateb v hotovosti a povinností z něj plynoucích nemá význam z pohledu soukromého práva, resp. nevede k soukromoprávním následkům. Nelze-li na základě porušení dané povinnosti dovodit neplatnost darovací smlouvy mezi rodiči žalobce a žalobcem, tím spíše k němu nelze přihlížet ani při vypořádání zaniklého společného jmění účastníků řízení. To totiž v žádném případě nebylo účelem normované povinnosti. Byť by i jednání žalobce z pohledu veřejného práva mohlo být protiprávní, nelze z něj dovozovat následky v soukromém právu. To platí obdobně i pro tvrzené porušení daňových předpisů. I kdyby ke zdanění příjmu (z daru) žalobce nedošlo, nemůže to mít žádný vliv na způsob vypořádání SJM.

28. Dovolacímu soudu ostatně není ani zřejmé, jak by se tato námitka měla promítnout do poměrů souzené věci. Naznačuje-li (snad) dovolatelka, že by soudy tento majetkový přesun neměly považovat za vnos z výlučného majetku do společného, není zřejmé, jak by uvedená hodnota měla být vypořádána bez ohledu na, že z obsahu spisu a skutkových zjištění soudů nevyplývá žádný závěr, že by dovolatelka s tímto způsobem spolufinancování při pořízení nemovitosti či následně vyslovila jakýkoliv nesouhlas.

29. Dovolává-li se žalovaná zásady, podle níž nikdo nesmí těžit z vlastní nepoctivosti, resp. protiprávního činu (§ 6 odst. 2 o. z.), pak dovolací soud nad rámec výše uvedeného dodává, že mu ani není zřejmé, v jakém směru z něj žalobce měl na úkor žalované těžit či jaký prospěch měl získat. To v dovolání žalovaná nikterak nevysvětlila. Ve vztahu k žalované je také zcela nepodstatná jí tvrzená skutečnost o tom, že žalobce snad „ošidil stát na daních“. Lze konstatovat, že bez ohledu na formu, v jaké peníze od rodičů obdržel, a či došlo nebo nedošlo ke zdanění daru, je pro rozhodnutí v této věci podstatné, že peněžní prostředky byly investovány do SJM a žalobce nyní požaduje zohlednění této skutečnosti při vypořádání SJM. V tomto požadavku žalobce nelze spatřovat žádnou nepoctivost či dokonce protiprávnost.

30. Odvolací soud dále při úvaze o tom, komu z účastníků přikáže do výlučného vlastnictví předmětné nemovitosti, přihlédl zejména k tomu, že žalobce se o ně stará a udržuje je (dochází do nich, vybírá domovní schránku, zastupuje účastníky na shromáždění společenství vlastníků jednotek, komunikuje s dodavateli energií), a to již od doby před rozvodem. Dále uvedl, že „skutečnost, že žalobce nemovitosti zčásti využívá ke skladování zboží určeného k podnikání (což oba účastníci potvrdili) pak jejich využití žalobcem, byť k jinému účelu než k bydlení, pouze dokládá.“

31. Proti této části rozhodnutí žalovaná namítá, že soud nesprávně „pozitivně“ zohlednil jeho protiprávní jednání spočívající v užívání předmětné nemovitosti v rozporu s předpisy veřejného práva k jinému účelu, než k jakému byla zkolaudována.

32. Ani v tomto ohledu však dovolací soud žalované nemůže dát za pravdu. I zde platí to, co bylo uvedeno výše. Konkrétně pak účelem § 230 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavební zákon, jistě nebylo stanovit jakékoliv právní následky pro vypořádání společného jmění manželů a lze jen stěží shledat, že by žalobce z namítané protiprávnosti jednání cokoliv těžil na úkor žalované.

33. Ostatně ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že byt – veřejnoprávní úpravou určený k bydlení – byl po celou dobu dosud neobyvatelný, takže danému účelu sloužit ani nemohl. Jestliže ho žalobce využíval k uskladnění věcí, nespatřuje v této souvislosti v daném řízení dovolací soud nic, co by mělo vyznívat v neprospěch žalobce, nebyl-li takový způsob užívání jakkoliv na újmu žalované.

34. Dovolací soud proto uzavírá, že odvolací soud nepochybil, pokud k namítaným protiprávním jednáním při vypořádání SJM účastníků řízení nepřihlížel.

35. Následně žalovaná namítla nepřiměřeně dlouhou lhůtu k plnění; formulovala otázku, zda je stanovení pariční lhůty v délce tří měsíců v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.

36. Tato otázka nezakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při jejím posouzení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

37. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. uložil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud může určit lhůtu delší nebo stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí.

38. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1942/2016, vysvětlil, že podle § 160 odst. 1 o. s. ř. je zpravidla lhůta ke splnění povinnosti (tzv. pariční lhůta) tři dny od právní moci rozsudku. Soud sice může určit delší lhůtu ke splnění povinnosti nebo může stanovit, že peněžité plnění se může stát ve splátkách, jejichž výši a podmínky splatnosti určí, měl by ale mít na zřeteli, že se již jedná o výjimku, pro jejíž uplatnění by měly svědčit konkrétní okolnosti případu a racionální důvody zohledňující zejména povahu projednávané věci, přiznaný nárok a osobní poměry účastníků [k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 1966, sp. zn. 5 Cz 126/65 (uveřejněné pod č. 67/1966 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní)]. Soudy musí s ohledem na konkrétní okolnosti případu zvážit, zda využití této možnosti nezaloží nespravedlivou rovnováhu mezi zájmy sporných stran [k tomu srovnej LAVICKÝ, P. § 160 (Pariční lhůta). In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 783, marg. č. 7.].“

39. Obecně platí, že v řízeních o vypořádání SJM mají soudy zvažovat při volbě způsobu vypořádání i rozsah platební povinnosti, která vznikne, a s tím související lhůtu k plnění. Byť lze připustit, že i v řízeních o vypořádání SJM mohou okolnosti případu vyžadovat stanovení delší než třídenní lhůty k plnění, je obecně žádoucí, aby majetkové poměry mezi bývalými manžely byly vypořádány ve lhůtě co nejkratší. Lhůta k plnění pohybující se v řádu více let – pokud by o ní odvolací soud uvažoval – je naprosto a zcela výjimečná a její opodstatněnost může být odůvodněna jen zcela mimořádnými okolnostmi konkrétního případu (např. souhlasem bývalého manžela) – (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017).

40. V projednávané věci soud prvního stupně v bodě 52 rozsudku vysvětlil, že určil jako přiměřenou lhůtu k zaplacení vypořádacího podílu tři měsíce od právní moci rozsudku, neboť žalobce neměl k dispozici vlastní finanční prostředky na úhradu vypořádacího podílu žalované, ale měl možnost je získat od rodičů. Odvolací soud se od prvostupňového rozhodnutí neodchýlil.

41. Ani v tomto směru se napadené rozhodnutí nezakládá na nesprávném právním posouzení, pročež v dovolacím přezkumu obstojí. Naopak zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu soudy zohlednily konkrétní okolnosti případu, přiznaný nárok i možnosti žalobce splnit ukládanou povinnost, čímž přesvědčivě zdůvodnily stanovení delší lhůty ke splnění povinnosti. Stanovená lhůta přitom není vzhledem k okolnostem tohoto případu nepřiměřená.

42. Ostatně, i kdyby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, či ho sám změnil a rozhodl, s tím, že lhůta k plnění má být třídenní, je zřejmé, že by se tím ve svém výsledku oddálila konečná pravomocná lhůta k plnění oproti současné podobě rozsudku odvolacího soudu, kde již lhůta k plnění uplynula (bez ohledu na skutečnost uváděnou žalobcem ve vyjádření k dovolání, že vypořádací podíl již žalované zaplatil).

43. Nakonec žalovaná předložila otázku, zda jsou splněny zákonné podmínky vypořádání SJM, pokud soud nerespektoval zásadu nejnižšího vypořádacího podílu.

44. Ani tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť se odvolací soud při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

45. Soudní praxe se při vypořádání SJM dlouhodobě řídí zásadou, podle které se věci ze zaniklého společného jmění mají mezi účastníky rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu byla, pokud možno, co nejnižší. Nicméně toto judikatorní pravidlo nelze uplatňovat paušálně a bezvýjimečně; soud může věci ze zaniklého společného jmění rozdělit i nerovnoměrně a rozhodnout o vyrovnání podílů v penězích, neboť někdy není možné nebo účelné rozdělit společné věci mezi manžely podle velikosti jejich podílů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001). Samotná okolnost, že společné jmění manželů nebylo vypořádáno tak, aby částka určená na vyrovnání výše podílů byla, pokud možno, co nejnižší, není ovšem sama o sobě v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a ani s hmotným právem; v takovém případě však soud musí mít pro tento postup přesvědčivé důvody (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2731/2006).

46. Požadavek na minimalizaci vypořádacího podílu se uplatní především tam, kde jsou předmětem řízení věci, které mohou být účelně a rozumně „rozděleny“ mezi účastníky i vzhledem k jejich celkové hodnotě tak, aby účastník nemusel zajišťovat finanční prostředky na vyplacení přiměřené náhrady. Požadavek minimálního vypořádacího podílu naopak ustupuje do pozadí tam, kde jsou předmětem řízení jednotlivé věci s nepoměrnou hodnotou nebo může ustupovat tam, kde účastník disponuje prostředky k vyplacení přiměřené náhrady. Ostatně dřívější praxe tímto požadavkem reagovala mimo jiné i na to, že nepřipouštěla jako způsob vypořádání nařízení prodeje a rozdělení výtěžku u věcí tvořících součást SJM a netrvala zcela důsledně na tom, aby účastník řízení, kterému byly věci přikázány do výlučného vlastnictví, disponoval finančními prostředky k zaplacení peněžité náhrady.

47. V poměrech projednávané věci odvolací soud přesvědčivě vysvětlil, jaká kritéria bral při vypořádání jednotlivých položek zaniklého SJM v úvahu a objasnil důvody, pro které akcentoval některé z kritérií ve prospěch přikázání do výlučného vlastnictví žalobce. Konkrétně ve vztahu k předmětným nemovitostem zohlednil zejména péči o ně ze strany žalobce (viz výše bod 27 tohoto usnesení a bod 19 a 20 rozsudku odvolacího soudu). Jeho úvahy, jimiž podpořil zvolený způsob vypořádání jednotlivých položek zaniklého SJM, pak nejsou zjevně nepřiměřené; dovolací soud proto neshledává důvod pro jejich zpochybnění.

48. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

49. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 29. 10. 2025

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu