USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobkyně ROMZA - Nedvězí, spol. s r. o., se sídlem v Olomouci, U Romzy 118/21, IČO: 47973595, zastoupené JUDr. Dušanem Navrátilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, proti žalované Ing. Anně Šmardové, se sídlem v Olomouci, Jilemnického 112/34a, IČO: 42959403, zastoupené Mgr. Ing. Ladislavem Šmardou, advokátem se sídlem v Olomouci, Černochova 265/8, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 29 C 122/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. 3. 2024, č. j. 69 Co 260/2023-233 takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 12 003,20 Kč k rukám jejího zástupce, JUDr. Dušana Navrátila, advokáta se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Olomouci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2023, č. j. 29 C 122/2022-138, nahradil projev vůle žalované k uzavření kupní smlouvy (ve výroku specifikovaném znění), podle které žalovaná jako prodávající prodává žalobkyni jako kupující pozemek parc. č. 1246/2 - orná půda, o výměře 3037 m2, který vznikl na základě geometrického plánu GEODES, s. r. o., Fibichova 2, Olomouc, IČO: 46578749, č. plánu 328-148/2003, schváleného Katastrálním úřadem v Olomouci dne 25. 3. 2003, č. 539/2003, který je nedílnou součástí smlouvy, a sice oddělením od původního pozemku parc. č. 1246 - orná půda, o výměře 4626 m2, který je nyní zapsaný u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Olomouc, na listu vlastnictví č. 845 pro katastrální území Nemilany, obec Olomouc, okres Olomouc, za kupní cenu v celkové výši 328 254 Kč s tím, že kupní cenu kupující uhradí na účet prodávající, přičemž číslo účtu prodávající sdělí kupující při podpisu smlouvy a kupní cena bude uhrazena obratem po sdělení čísla účtu (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 28. 3. 2024, č. j. 69 Co 260/2023-233, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Podstata sporu spočívá v následujících skutečnostech. V roce 1983 zřídilo na pozemku, o který v řízení jde (dále též „sporný pozemek“), Jednotné zemědělské družstvo (dále též jen „JZD“) „Blata“, se sídlem v Hněvotíně stavbu, která je označována jako „složiště tuhých organických hmot“ či „silážní žlab“, případně „silážní plato“. V roce 1991 došlo k rozdělení majetku bývalého JZD „Blata“ na nové ekonomické celky ZD Hněvotín, ZD Nedvězí a ZD Bystročice - Žerůvky; stavba připadla do vlastnictví ZD Nedvězí. Družstvo stavbu v roce 1993 na základě dohody o vypořádání náhrady za živý a mrtvý inventář a vydání majetkových podílů převedlo na žalobkyni. Spor je veden o existenci předkupního práva žalobkyně jako vlastnice stavby odkaliště (složiště) k pozemku, na kterém je stavba zřízena (§ 3056 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – „o. z.“), a jenž původní vlastnice pozemku, M. K., převedla smlouvou ze dne 7. 5. 2019 do vlastnictví žalované, aniž by ovšem pozemek nabídla ke koupi žalobkyni; tím došlo k porušení předkupního práva žalobkyně k tomuto pozemku. Žalovaná zpochybňovala existenci všech předpokladů pro vznik vlastnického práva žalobkyně ke stavbě, a sice existenci práva JZD „Blata“ pozemek užívat a zastavět, jeho přechod do vlastnictví nástupnického družstva po rozdělení družstva původního, nabytí vlastnického práva žalobkyně ke stavbě na základě na ni převedeného restitučního nároku, a také to, že sporný objekt je stavbou, a může tak být předmětem vlastnického práva.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Podle dovolatelky „rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, jakož i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá podle názoru dovolatelky na nesprávném právním posouzení věci. Bližší splnění předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. si dovolatelka dovoluje vyložit v dalším textu níže“. Dovolatelka tvrdí, že odvolací soud „nesprávně posoudil ustanovení o. s. ř. týkajících se možnosti odvolacího soudu provádět dokazování v řízení o odvolání konaném v systému neúplné apelace“. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nezrušil rozsudek soudu prvního stupně jako nepřezkoumatelný. Dále nesouhlasí s právním posouzení odvolacího soudu týkajícím se aktivní věcné legitimaci žalobkyně (tj. jejího vlastnického práva ke stavbě), které považuje za neúplné. Připomíná, že odvolací soud nesprávně právně posoudil oprávněnost stavby složiště, od které se odvíjí možnost uplatnění předkupního práva ve smyslu § 3056 o. z., a namítá vady znaleckého posudku. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl. Poukazuje na nedostatky dovolání, zejména na to, že nejsou řádně vymezeny předpoklady jeho přípustnosti a že jde o nepřípustnou kritiku skutkových zjištění. Dovolací námitky podle ní vycházejí z přepjatého formalismu žalované. Žalobkyně stavbu užívá od roku 1993 a již uplynuly lhůty jak pro řádné, tak i pro mimořádné vydržení; již pouze pro to není dovolání opodstatněné.
6. Podrobný obsah rozsudků soudů obou stupňů, dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud dále pro stručnost (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
8. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3, věty první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání není přípustné.
9. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými). Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Dovolacímu přezkumu nepodléhá skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, neboť s účinností od 1. 1. 2013 je ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1
o. s. ř. jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci. Závěry dovolacího soudu o tom, zda důvod dovolání byl naplněn, tak musí být založeny na skutkových zjištěních učiněných v nalézacím řízení (v řízení před odvolacím soudem).
11. Mezi povinné náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení, přičemž ve smyslu § 237 o. s. ř. je povinen také vymezit otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je tedy povinen jasně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu či v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Případně lze přípustnost dovolání podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodovací praxi Ústavního soudu (srovnej stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017Sb., nebo nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na webových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz).
12. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části) - srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (k tomu opětovně viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a další judikaturu tam citovanou).
13. V dané věci je dovolání na samé hranici projednatelnosti, neboť dovolatelka konkrétní důvody jeho přípustnosti výslovně nevymezila; nicméně některé se podávají z obsahu dovolání; nečiní však dovolání přípustným.
14. K jednotlivým dovolacím tvrzením se s ohledem na splnění předpokladů přípustnosti dovolání uvádí: K porušení principu neúplné apelace:
15. Dovolatelka důvod přípustnosti dovolání spatřuje „v nesprávném právním posouzení příslušných ustanovení o. s. ř. týkajících se možnosti odvolacího soudu provádět dokazování v řízení o odvolání konaném v systému neúplné apelace“. Vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně „vyzval žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. k doplnění tvrzení a označení důkazů vztahujících se ke stavebnímu provedení stavby složiště, zejména jakým způsobem je vybudováno, z jakých materiálů, jakými postupy a zda je spojeno se zemí pevným základem“. V této souvislosti však neformuluje žádnou otázku procesního práva, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí záviselo. Cituje sice judikaturu Nejvyššího soudu reflektující procesní institut koncentrace řízení (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2172/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004), aniž by však konkrétně uvedla, v čem má spočívat rozpor s touto judikaturou. Dovolatelka uzavírá: „V posuzovaném případě však odvolací soud ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. poučil žalobkyni - účastníka řízení úspěšného v nalézacím řízení, aby doplnila svá tvrzení a navrhla důkazy k jejich prokázání ve vztahu k povaze stavby složiště. Tento postup však nemůže být správný, když k uplatnění skutečností a důkazů v takovém případě došlo v rozporu s § 205a písm. d) o. s. ř. (viz rovněž výše). Odvolací soud k důkazům uplatněným žalobkyní po tomto poučení neměl ve smyslu § 213 odst. 5 o. s. ř. vůbec přihlédnout. Tzn. rozhodnout o odvolání tak, jako by tyto důkazy uplatněny vůbec nebyly. V opačném případě odvolací soud svým procesním postupem porušil princip neúplné apelace“.
16. Dovolatelka právní otázku, na jejímž řešení rozhodnutí závisí (obecný předpoklad přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř.) nevymezila a ani nekonkretizovala, v čem spočívá rozpor s judikaturou dovolacího soudu; již proto její výtky nemohou založit přípustnost dovolání. Navíc judikatura, kterou dovolatelka v této souvislosti uvádí, se netýká situace, která v této věci nastala, neboť žalobkyni se nedostalo řádného (konkrétního) poučení v řízení před soudem prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu je tak v souladu s judikaturou soudu dovolacího.
17. „Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy“ (§ 118a odst. 1 o. s. ř.). „Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (§ 118a odst. 2 o. s. ř.). „Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy“ (§ 118a odst. 3 o. s. ř.).
18. V této věci soud prvního stupně v důsledku jeho právního názoru, opřeného o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1238/2020, vyšel z toho, že, aby šlo o stavbu - „musí jít o výsledek stavební činnosti člověka a mít materiální podstatu; stavba je samostatná masa materiálu odlišného od okolního pozemku. Stavba musí být vymezitelná vůči okolnímu pozemku. […] Stavba má samostatnou hospodářskou funkci (oproti pozemku) a vyznačuje se kompaktností materiálu.“ Proto nepoučil žalobkyni, aby tvrdila a prokázala, jaké je „stavební provedení složiště, jakým způsobem je vybudováno, z jakých materiálů a jakými stavebními postupy a zda je spojeno se zemí pevným základem.“ Z hlediska právního názoru odvolacího soudu, podle něhož je pro posouzení povahy složiště jako stavby významné „tvrzení týkající se stavebního provedení složiště, jakým způsobem je vybudováno, z jakých materiálů a jakými stavebními postupy a zda je spojeno se zemí pevným základem“, je poučení poskytnuté žalobkyni soudem prvního stupně, které se uvedených skutečností netýkalo, neúplné a nedostatečné.
Pak byl povinen poskytnout poučení odvolací soud; jde o výjimku z pravidla neúplné apelace (viz níže). 19. „Nedostatek poučení účastníka řízení soudem prvního stupně podle § 118a odst. 2 o. s. ř. patří mezi skutečnosti, v důsledku nichž dochází k prolomení principu neúplné apelace. Nejvyšší soud k tomuto ustanovení vysvětlil, že občanský soudní řád stojí na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí soudu; účastníci nesmí být zaskočeni možným jiným právním posouzením věci soudem, aniž jim bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska soudcova právního názoru a nabídnout k jejich prokázání důkazy.
Soudcův jiný právní názor, než je účastníkův, je třeba účastníkům zpřístupnit v rovině povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Smyslem § 118a o. s. ř. je, aby účastníku nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž by byl poučen, že má břemeno tvrzení a o čem, a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové důkazní břemeno má a o čem“ (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2911/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.
8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2046/2012, a předchozí judikaturu v něm citovanou). Spočívá-li vada řízení před soudem prvního stupně v nedostatku poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. v důsledku odlišného právního názoru odvolacího soudu, náprava může být nepochybně zjednána tím, že potřebné poučení poskytne účastníkům odvolací soud. Vzhledem k tomu, že citované ustanovení umožňuje (ukládá) odvolacímu soudu „zjednat nápravu“, neuplatní se v těchto případech pravidla neúplné apelace. Nejde tu tedy o zákaz nových důkazů, ale o přípustné uplatnění poučovací povinnosti odvolacím soudem a přípustné provedení důkazů navržených před odvolacím soudem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.
8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3998/2016).
20. Odvolací soud tak byl v poměrech projednávané věci povinen poučení žalobkyni poskytnout a účastníci mohli podle něj doplnit svá tvrzení a navrhnout další důkazy. K nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně:
21. Podle dovolatelky „soud prvního stupně ohledně svého úsudku co do povahy stavby žlabu (složiště) pouze uvádí definiční znaky stavby z hlediska soukromého práva a následně bez dalšího uvádí, že složiště tyto znaky naplňuje. Z tohoto ovšem vůbec nevyplývá, z jakých důkazů soud vycházel, tím pádem ani to, jakým způsobem je hodnotil. Dovolatelka má proto za to, že tento nedostatek v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně založil jeho nepřezkoumatelnost. Materiální obsah odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně tak neumožňoval dovolatelce pochopit úvahy tohoto soudu a posoudit si v tomto ohledu opodstatněnost podání odvolání. Přitom pokud odůvodnění civilního rozsudku neodpovídá zákonným náležitostem § 157 o. s. ř. a rozsudek se v důsledku toho stane nepřezkoumatelným, mají odvolací i dovolací instance, příp. i Ústavní soud, povinnost ex officio takový rozsudek zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení, neboť vadami rozsudku zakládajícími jeho nepřezkoumatelnost se musí soudy z podstaty věci zabývat z úřední povinnosti“ (dovolatelka odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2.2006, sp. zn. 33 Odo 1285/2004, a uvádí další rozhodnutí).
22. K právě předestřeným námitkám dovolatelky Nejvyšší soud poznamenává, že soud prvního stupně – vzdor mínění žalované - učinil skutková zjištění k posouzení povahy sporného objektu, o který svůj právní názor opřel, a tento názor blíže objasnil. Pod bodem 3 rozsudku uvedl: „Stavba v té době obsahovala původní složiště statkových hnojiv, sestávající ze zpevněné plochy 34,38 x 93,09 m, ze tří stran opatřené v obvodu vlnitým plechováním do výšky cca 2,1 m s vyspádováním tak, že případné tekuté části mohou odtékat do jímky a dále do nádrže profilu 7 m“, a na základě tohoto zjištění pak v bodech 13 a 14 rozsudku odůvodnil, proč stavbu považuje za předmět vlastnického práva, odlišný od pozemku. Tento závěr soudu prvního stupně pak žalovaná obsáhle napadla odvoláním.
23. V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, Nejvyšší soud ozřejmil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele.
24. V dané věci se podává z odvolání žalované, že dostatečně pochopila závěry soudu prvního stupně ohledně sporné stavby a kvalifikovaně je napadla. To, že soud prvního stupně pominul hledisko stavebního provedení, nezakládá nepřezkoumatelnost jeho rozsudku, ale jde o zčásti vadný právní názor (opomenutí významné skutečnosti) týkající se podmínek pro posouzení povahy složiště. Nešlo tak o rozsudek nepřezkoumatelný. Na základě odvolání žalované pak odvolací soud vyzval žalobkyni k doplnění tvrzení, čímž dal i žalované možnost tvrdit a prokazovat v odvolacím řízení skutečnosti, ze kterých by vyplývalo, že stavební provedení vylučuje možnost považovat objekt za stavbu – předmět vlastnického práva. K titulu nabytí vlastnického práva nástupnickým družstvem:
25. Dovolatelka dále popírá platné rozdělení majetku původního JZD Blata se sídlem v Hněvotíně; tvrdí, že v protokolu o majetkovém vypořádání není řádně uvedeno, který majetek nově vzniklá družstva nabývají, jen se tu odkazuje na to, že nemovitý majetek přechází do vlastnictví družstva, v jehož obvodu se nachází. Řádná individualizace nemovitosti v právním úkonu je však nutná (odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1148/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2374/98, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1238/2020).
26. Ani pod bodem IV dovolání není výslovně formulovaná právní otázka, na které rozhodnutí odvolacího soudu závisí, dá se však dovodit z obsahu dovolání: Stačilo k nabytí vlastnického práva ke stavbě, která se do katastru nemovitostí (dříve evidence nemovitostí) nezapisovala, při rozdělování družstva podle § 9 zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví, ke dni ze dne 15. 11. 1990, to, že v protokolu o majetkovém vypořádání není řádně uvedeno, který majetek nově vzniklá družstva nabývají, jen se tu odkazuje na to, že nemovitý majetek přechází do vlastnictví družstva, v jehož obvodu se nachází?
27. Takto položená otázka (vycházející polemiky dovolatelky o obsahu protokolu) se však míjí s rozhodnutím odvolacího soudu; ten nevyšel z toho, že by právním důvodem nabytí vlastnického práva byl protokol o majetkovém vypořádání. Odvolací soud uvedl, že protokol o majetkovém vypořádání z 13. 2. 1991 byl podle jeho obsahu schválen členskou schůzí JZD „Blata“ se sídlem v Hněvotíně a je důkazem, že o rozdělení majetku a závazků rozdělovaného družstva bylo rozhodnuto způsobem odpovídajícím zákonu, jak se podává z ustanovení § 9 zákona č. 162/1990 Sb., o zemědělském družstevnictví. V ustanovení § 9 odst. 3 tohoto zákona bylo výslovně uvedeno, že rozdělované družstvo zaniká a jeho majetek a závazky přecházejí na nová družstva dnem, ke kterému byla zapsána do podnikového rejstříku, a to v rozsahu určeném členskou schůzí rozdělovaného družstva… Pokud by nebylo přijato usnesení členské schůze rozdělovaného družstva o způsobu rozdělení členské základny majetku družstva a jeho závazků, nemohly by nástupnické subjekty, vzniklé rozdělením, být zapsány do tehdejšího podnikového (nyní obchodního) rejstříku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1991, sp. zn. 7 Cz 24/91)… Právní předchůdce žalobkyně ZD Nedvězí nabyl nemovitý majetek, v jehož obvodu se nacházel, tedy i složiště na tuhá organická hnojiva, jako nástupnická organizace po rozdělení JZD ‚Blata‘ se sídlem v Hněvotíně, a to způsobem zákonem předvídaným.
28. Dovolatelka vychází nesprávně z toho, že odvolací soud považoval za právní důvod nabytí vlastnického práva k rozdělovanému majetku protokol o majetkovém vypořádání ze dne 13. 2. 1991; tak tomu však není. Tento protokol soud považoval jen za důkaz toho, že členská schůze rozhodla o dělení majetku. K nabytí majetku nástupnickým družstvem pak došlo na základě složené právní skutečnosti – rozhodnutí členské schůze rozdělovaného družstva, a zápisem nového družstva do podnikového rejstříku. V řízení pak nebylo tvrzeno a ani jinak zjištěno, že by členská schůze nevymezila obvod působnosti nových družstev; pak ovšem není právní titul nabytí vlastnictví ke stavbě neurčitý a tvrzený rozpor s judikaturou dovolacího soudu tak není dán.
29. Dovolatelka dále vytýká neurčitost i dohodě o vypořádání za živý a mrtvý inventář ze dne 16. 3. 1993, na jejímž základě nabyla vlastnické právo žalobkyně; tvrdí, že „označení spočívalo v uvedení plata Nedvězí s inventárním číslem 2814009447 v pořizovací ceně 2.114.253 Kč a zůstatkové ceně 1.774.145 Kč, na jejímž základě nabyla vlastnické právo žalobkyně“; stavba v ní není řádně označena. Z originálu dohody o vypořádání náhrady za živý a mrtvý inventář a vydání majetkových podílů ze dne 16. 3.
1993, včetně příloh, zjistil soud prvního stupně, že v dohodě se uvádí: „Zemědělské družstvo Slavonín, jako nástupnická organizace bývalého Zemědělského družstva Nedvězí, které bylo právním nástupcem bývalého JZD „Blata“ Hněvotín vydává žalobkyni objekt plato v k. ú. Nedvězí jako stavbu na cizím pozemku p. č. stav. 130/2, 3883 m2, dosud nezapsanou na LV dle geom. plánu č. 174-106-62/93“. Z kopie této dohody, která podle soudu prvního stupně byla totožná s originálem, se podává, že „dle čl. III odst. 3.
měla být přílohou této dohody smlouva o vydání nemovitostí se všemi údaji potřebnými pro registraci převodu vlastnictví na katastrálním úřadě“. Dovolatelka tak nevychází ze skutkového stavu zjištěného v řízení před soudy obou stupňů, a přijaté právní posouzení věci konfrontuje s vlastní skutkovou argumentací, na níž však nemůže být dovolací důvod nesprávného právního posouzení dle § 241a odst. 1 o. s. ř. založen. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srovnej dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Ostatně individualizace stavby nezapsané do katastru nemovitostí je provedena řádně v souladu s judikaturou dovolacího soudu, neboť je zřejmé, o jakou stavbu jde (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1236/2001).
30. Již jen nad rámec právě provedeného výkladu Nejvyšší soud připomíná závěr podávající se z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004. V tomto rozsudku dovolací soud odůvodnil názor, že není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé (tj. kdy časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační) dály obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí (dále rovněž srovnej usnesení ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4968/2017). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3888/2007, dále dovolací soud vyložil, že „požadavek, aby žalovaní, zejména jsou-li právními nástupci, předložili s odstupem desetiletí veškerá úřední rozhodnutí, aniž by se přihlíželo k významným důkazům nepřímým, předem vylučuje právo na spravedlnost. Jinými slovy, v moderním právním státě je i důkazní břemeno limitováno požadavkem proporcionality.“ K těmto závěrům se přiklonil i Ústavní soud v usnesení ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 1584/10. V projednávané věci žalovaná přitom zpochybňuje skutečnosti, ke kterým došlo před více než třiceti lety. K námitce, že „ohledně existence rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody rozhodnutí vydaného ve správním řízení (§ 9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku), nebyla v rámci nalézacího ani odvolacího řízení učiněna žádná skutková zjištění, ačkoli takové rozhodnutí je předpokladem pro vznik vlastnického práva přejímajícího subjektu – žalobkyně:
31. S touto námitkou přichází dovolatelka až v dovolání, tedy po pravomocném skončení řízení. Nejvyšší soud setrvale ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že se v civilním sporném řízení klade důraz na odpovědnost účastníka za jeho výsledek, a to i v řízení odvolacím. I když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, či ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1022/2018 - ústavní stížnost proti tomuto usnesení směřující Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4219/18]. Protože uvedená námitka nebyla v řízení před soudy obou stupňů vznesena, neměl odvolací soud důvod se jí zabývat; nemůže tak založit přípustnost dovolání. K existenci práva JZD užívat pozemek a zřídit na něm stavbu:
32. Dovolatelka dále tvrdí, že odvolací soud vyšel z toho, že JZD „Blata“ svědčilo k zastavěnému pozemku právo užívat pozemek podle § § 2 zákona č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného zemědělského majetku k zajištění výroby; k tomu však bylo třeba rozhodnutí okresního národního výboru, přičemž v řízení nebyla existence takového rozhodnutí zjištěna. Oponuje tudíž, že šlo o neoprávněnou stavbu, jejíž vlastník nemůže podle (blíže neuvedené) judikatury předkupní právo uplatnit. Dovolatelka v této souvislosti rozpor s judikaturou dovolacího soudu nevymezila potud, že nekonkretizovala význam toho, že snad mělo jít o neoprávněnou stavbu, s judikaturou dovolacího soudu. Tu uvedla v odvolacím řízení. Nicméně i kdyby snad o neoprávněnou stavbu (§ 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník) šlo, nevylučovalo by to uplatnění předkupního práva podle § 3056 o. z. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1995/2020, jehož se žalovaná dovolávala v odvolacím řízení, se totiž uvádí: „Ve většině případů předkupního práva uplatněného v § 3054 obč. zák. a násl. předkupní právo vlastníka pozemku, tak i vlastníka stavby dáno bude, mohou však existovat výjimky. Tak např. je třeba v zásadě (s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem věci) odepřít předkupní právo vlastníkovi neoprávněné stavby, zejména pokud při jejím zřízení nebyl v dobré víře nebo dokonce jednal úmyslně“.
33. Judikatorně se tudíž neprosadil závěr, že by vlastník neoprávněné stavby nikdy neměl předkupní právo vůči vlastníkovi pozemku. V této věci ve prospěch žalobkyně svědčí to, že stavbu má ve vlastnictví již 40 let a do doby jejího převodu žalobkyni nebyla její oprávněnost nijak zpochybňována, a také to nebyla ona, kdo stavbu zřídil; nelze ani přehlédnout, že jí byla stavba vydána k uspokojení restitučního nároku. Pokud tedy dovolatelka bez další konkretizace jen uvádí, že „odvolací soud nesprávně právně posoudil oprávněnost stavby složiště, od které se odvíjí možnost uplatnění předkupního práva ve smyslu § 3056 o. z.“, aniž by vysvětlila, proč je významné zjištění, na jakém právním základě JZD stavbu zřídilo a neuvádí, od jakého rozhodnutí Nejvyššího soudu se v této věci měl odvolací soud odchýlit, neshledává v této věci dovolací soud rozpor s vlastní judikaturou i při vědomí toho, že by šlo eventuálně o stavbu neoprávněnou.
34. Nad rámec uvedeného lze poznamenat, že dovolatelka opomíjí část odůvodnění napadeného rozhodnutí (bod 17) a - zejména - zpochybňuje skutkové zjištění ohledně existence práva užívání. Odvolací soud nejprve – byť ne zcela dokonalou formulací – konstatoval, že zemědělskému družstvu mohlo svědčit buď právo užívání půdy a jiného zemědělského majetku dle § 2 zák. č. 123/1975 Sb., anebo právo užívání pozemků, které byly sdruženy ke společnému družstevnímu hospodaření, a které zahrnovalo právo zřizovat na sdružených pozemcích stavby potřebné pro činnost družstva (§ 37 odst. 3 písm. c/ zák. č. 122/1975 Sb., o zemědělském družstevnictví). To, že tu právo družstva užívat půdu na základě jednoho z těchto institutů bylo, dovodil z výpovědi původní vlastnice, svědkyně M. K., která odstupní a darovací smlouvou ze dne 12. 4. 1979 nabyla pozemek parc. č. 131 (nyní po přečíslování parc. č. 1246) a potvrdila, že pozemek byl v užívání družstva. Tomuto jejímu vyjádření koresponduje obsah odstupní a darovací smlouvy ze dne 12. 4. 1979, v němž se uvádí, „že parc. č. 131 (po přečíslování p. č. 1246) je, jako další zde uvedené pozemky, v užívání socialistické organizace“. Nešlo tedy o stejný případ, jako v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27.01.2010, sp. zn. 22 Cdo 4753/2007, na nějž poukazuje dovolatelka. V odkazované věci skutkový podklad pro posouzení existence práva družstevní organizace užívat pozemek absentoval. Je sice skutečností, že nebylo zjištěno přesně, který ze dvou v úvahu přicházejících právních důvodů tu skutečně byl, nicméně úvaha o tom, že družstvo mělo za této situace - kdy právo družstva užívat pozemek existovalo - v souladu s tehdejšími předpisy právo zřídit stavbu, není zjevně nepřiměřená.
35. Ostatně o tom, že o stavbu neoprávněnou nešlo, může svědčit i to, že vlastníci pozemku se ani po roce 1989 nesnažili bránit své právo k pozemku, ať již negatorní žalobou na odstranění stavby, pokud by byla součástí pozemku, nebo žalobou na vypořádání neoprávněné stavby. Dovolatelka v této souvislosti sice poukazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4376/2007, a ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 4753/2007, s tím, „že aby vůbec mohlo být hovořeno o tomto právu užívání, muselo by v rámci nalézacího, resp. odvolacího řízení dojít k objasnění důvodu jeho vzniku, doby jeho trvání apod.“, nicméně uvedená rozhodnutí posuzovala zcela nesouměřitelný skutkový stav. Ve věci sp. zn. 28 Cdo 4376/2007 šlo o přenechání užívání tzv. socialistické společenské organizace, a dovolací soud vytkl odvolacímu soudu, že „se nezabýval tím, zda JZD Z. právo družstevního užívání k pozemkům žalobce skutečně svědčilo, tj. zda tyto pozemky byly žalobcem či jeho právními předchůdci do JZD Z. sdruženy“. V nyní projednávané věci však odvolací soud na základě nepřímých důkazů učinil závěr o existenci práva JZD užívat sporný pozemek, byť pro časový odstup připustil, že to bylo buď na základě práva užívání k zajištění výroby anebo práva užívání ke sdruženému pozemku. K důkazu znaleckým posudkem vypracovaným dle § 127a o. s. ř.
36. Přípustnost dovolání nemohou založit ani výtky žalované směřující proti znaleckému posudku Ing. Milana Indry (dále „Znalec“), jenž odvolacímu soudu k vyhodnocení stavebně-technického provedení stavby složiště tuhých organických hmot, mimo jiné, i na pozemku parc. č. 1246/2, předložila žalobkyně a odvolací soud jím provedl důkaz.
37. K hodnocení důkazu znaleckým posudkem a k limitům přezkumu posudku a jeho závěrů soudem judikatura Nejvyššího soudu konstantně uvádí, že „znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. nepodléhají. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem, že jej musí bez dalšího převzít. Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011, ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, jakož i dovolateli odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014). Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, pak neznamená, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019).
38. V poměrech projednávané věci odvolací soud náležitě vysvětlil důvody, pro které ve shodě se soudem prvního stupně vzal posudek Znalce za dostatečný a přesvědčivý skutkový podklad pro posouzení stavebně-technické povahy stavby složiště, jenž se stal východiskem pro přijaté právní posouzení věci o povaze stavby jako věci samostatné v právním slova smyslu. I když dovolací soud nepřehlédl, že Znalec v rámci rekapitulace výsledků znaleckého zkoumání se uchýlil i k vyjádření právního závěru o povaze složiště jako samostatné věci v právním slova smyslu, předložil současně relevantní odbornou analýzu a nález o jeho stavebně-technické povaze, o způsobu spojení složiště s pozemkem, a o jeho samostatné hospodářské funkci oddělitelné od pozemků, na nichž se nachází. Odvolací soud přitom, což dovolatelka pomíjí, založil závěr o právní povaze složiště nejen na posudku Znalce, ale i na dalších dvou důkazech, jež v odvolacím řízení provedl (viz bod 10 a 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), přičemž na základě hodnocení všech tří důkazů dospěl ke skutkovému závěru, jenž má oporu v provedeném dokazování. Výklad, jenž v tomto směru odvolací soud podal, zahrnuje zohlednění všech relevantních hledisek, jež podle výše označené judikatury Nejvyššího soudu při hodnocení důkazu znaleckým posudkem bere soud v úvahu.
39. Z dovolací argumentace nejsou zcela zřejmé důvody, pro které by měl být Znalec diskvalifikován z podání posudku z hlediska své odbornosti, když plnění znaleckého úkolu nebylo úzce navázáno na účel dosavadního či minulého využití stavby, ale na její stavebně-technické provedení. Odborný závěr znaleckého posudku, jenž byl verifikován i skutkovými zjištěními učiněnými z dalších provedených důkazů (a v této souvislosti námitku o neobjektivitě Znalce považuje dovolací soud za čirou spekulaci dovolatelky), pak jistotně nemůže být z pohledu jeho využitelnosti znehodnocen způsobem, jakým si znalec počínal při místním šetření při provádění sondáže pozemku žalované. Pokud pak dovolatelka namítá, že posudek Znalce nesplňuje formální náležitosti upravené právním předpisem, pak pouze cituje znění § 41 vyhlášky č. 503/2020 Sb., o výkonu znalecké činnosti (v rozsahu odstavců 1 až 4), aniž by ovšem poukázala na konkrétní pasáže posudku Znalce, jež by měly té které obsahové náležitosti upravené v citované vyhlášce korespondovat, ale v konkrétním případě se tak nestalo.
40. Ze shora uvedeného plyne, že o dovolání žalované v rozsahu směřujícímu proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ve věcném výroku I potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, nemohl Nejvyšší soud rozhodnout jinak, než dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout; dovolání není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
41. Protože žalovaná dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I bez určení, že by jím byla dotčena pouze část, v níž byl potvrzen toliko věcný výrok rozsudku soudu prvního stupně, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně rovněž ve výroku II o nákladech řízení. Proti označené části výroku I rozsudku odvolacího soudu však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
42. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3, věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 15. 10. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu