22 Cdo 574/2024-1303
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) V. K. a b) L. K., proti žalovanému Zemědělskému družstvu Sněžné, IČO 00144932, se sídlem ve Sněžném 205, zastoupenému JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 21, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 6 C 8/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 25. 9. 2023, č. j. 72 Co 230/2022-1271, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným rovným dílem na nákladech dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Stěžejní otázkou tohoto řízení bylo posouzení, zda komunikace nacházející se na sporných pozemcích mají charakter samostatné věci v právním slova smyslu, anebo zda jsou součástí pozemku. I. Dosavadní průběh řízení
2. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 7. 2022, č. j. 6 C 8/2010-1133, uložil žalovanému povinnost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku podle geometrického plánu Ing. Aleše Kubáta č. 246-11/2021 nově označené pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v katastrálním území XY (výrok I). Výrokem II zamítl žalobu, aby byla žalovanému uložena povinnost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku podle geometrického plánu Ing. Aleše Kubáta č. 246-11/2021 nově označené pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, a dále rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky navzájem a o nákladech řízení vůči státu (výroky III a IV).
3. K odvolání žalobců i žalovaného Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 9. 2023, č. j. 72 Co 230/2022-1271, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I, v té jeho části, kterou byl žalovaný zavázán vyklidit ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku podle geometrického plánu Ing. Aleše Kubáta č. 246-11/2021 nově označené pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, a ve výroku II, v té jeho části, jíž byla zamítnuta žaloba na vyklizení podle geometrického plánu Ing. Aleše Kubáta č. 246-11/2021 nově označeného pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok I). Rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II tak, že žalovanému uložil povinnost vyklidit podle geometrického plánu Ing. Aleše Kubáta č. 246-11/2021 nově označené pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY v katastrálním území XY (výrok II). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, v té jeho části, jíž byl žalovaný zavázán vyklidit podle geometrického plánu Ing. Aleše Kubáta č. 246-11/2021 nově označené pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY a ve výroku II, v té jeho části, jíž byla zamítnuta žaloba na vyklizení podle geometrického plánu Ing. Aleše Kubáta č. 246-11/2021 nově označených pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně zpět k dalšímu řízení (výrok III). II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává dovolání žalovaný, konkrétně proti výrokové části I, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, a dále proti výrokové části II, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změněn.
5. Přípustnost dovolání spatřuje v § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že odvolacím soudem posuzovaná otázka „zda lze komunikace a manipulační plochy zajišťující spojení s jednotlivými budovami v areálu žalovaného považovat za samostatné věci v občanskoprávním smyslu“ byla řešena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2155/2012, sp. zn. 22 Cdo 4096/2017, sp. zn. 31 Cdo 691/2005 a sp. zn. 22 Cdo 4330/2017.
6. Obsahem podaného dovolání je nesouhlas žalovaného se závěrem odvolacího soudu, že předmětné komunikace nesplňují pojmové znaky stavby jako věci nemovité, především nelze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba. Domnívá se, že komunikace a manipulační plochy jsou samostatnými nemovitými věcmi, neboť jsou výsledkem stavební činnosti člověka, mají materiální povahu, vyznačují se kompaktností materiálu, mají samostatnou hospodářskou funkci a jsou vymezitelné vůči okolnímu pozemku.
7. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v jím napadených výrokových částech zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
8. K dovolání žalovaného se vyjádřili žalobci, kteří považují rozsudek odvolacího soudu za správný a souladný s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou dovolatel odkazuje. III. Přípustnost dovolání
9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle § 241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
11. Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení rozhodné právní otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
12. Judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je při řešení právní otázky stavby coby samostatné věci již ustálena na následujících závěrech:
13. Obecné vymezení pojmu „stavba“ neobsahoval ani zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a neobsahuje ho ani zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Podle ustálené rozhodovací praxe [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1305/96 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 1998, č. 8, str. 203), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 33 Cdo 111/98 (publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 1998, č. 12, str. 318)] při vymezení obecného pojmu „stavba“ ve smyslu občanského práva, a tedy samostatného předmětu vlastnických vztahů, nelze vycházet jen z veřejnoprávních předpisů a jejich účelu; stavební předpisy chápou pojem stavby převážně dynamicky, tedy jako činnost, popřípadě soubor činností, směřujících k uskutečnění díla (někdy ovšem i jako toto dílo samotné). Naproti tomu pro účely občanského práva je pojem „stavba“ nutno vykládat staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů včetně práva vlastnického, nikoliv tedy součást jiné věci [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 52/2002 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2002, č. 5, str. 162), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1118/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2682/2008]. Označená rozhodnutí, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, jsou zveřejněna na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.
14. K otázce, kdy je určitým způsobem stavebně zpracovaný povrch pozemku samostatnou stavbou, se vyslovil Ústavní soud již v nálezu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13 (uveřejněném na nalus.usoud.cz), ve kterém uvedl, že klíčovou roli sehrávají vždy konkrétní okolnosti případu, jež jsou relevantním ukazatelem pro přijetí odůvodněného závěru o tom, zda konkrétní výsledek stavební činnosti je nebo není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů (stavbou ve smyslu občanského práva). V některých případech není umělá úprava povrchu pozemku takového stavebního rázu, aby ji bylo možno pokládat za samostatnou věc z hlediska soukromého práva. Nezbytností je však posuzovat každou právní věc individuálně. Mohou nastat hraniční případy, které bude nutno řešit podle jednotlivých okolností vždy řádně zdůvodněnou úvahou soudu o charakteru sporné věci, resp. stavební úpravy – tedy zda půjde již o stavbu jako samostatný předmět občanskoprávních vztahů, nebo jen o určitým způsobem zpracovaný pozemek. Nejvyšší soud se pak možností povahy určitého výsledku stavební činnosti ve své rozhodovací činnosti zabýval např. i ve vztahu k účelovým komunikacím (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012 – proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 2128/13, dostupným na nalus.usoud.cz, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 27/2015), parkovišti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018) či chodníku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4330/2017-II.).
15. Právě v rozsudku ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018, k tomu Nejvyšší soud dodal, že v některých případech nelze stanovit jednoznačné hledisko pro určení, kdy půjde o samostatnou věc, a kdy o součást pozemku. Je vždy třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci. Soud musí zvážit, zda s přihlédnutím ke zvyklostem zachovávaným v právním styku, jakož i s přihlédnutím k obecné účelnosti existence různých právních vztahů k pozemku a k objektu na něm se nacházejícím, prohlásí určitý výsledek stavební činnosti za samostatnou věc, a tedy za stavbu podle občanského práva.
16. Nejvyšší soud rovněž poukázal na to, že otázku, zda určitá stavba je součástí pozemku nebo samostatnou věcí, nelze řešit pro všechny myslitelné případy stejně, její posouzení je v hraničních případech na úvaze soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, a ze dne 6. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, dále například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2569/2009, a ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3510/2007), a proto Nejvyšší soud přezkoumá možné hraniční případy toliko tehdy, pokud by úvahy nalézacích soudů byly zjevně nepřiměřené. Tato okolnost také zpravidla ztěžuje vyslovení obecných, vždy uplatnitelných závěrů, proto je nutno při formulaci závěrů týkajících se samostatnosti určité věci či naopak závěru o součásti věci jiné vždy důsledně vycházet z okolností konkrétního případu. Z výše formulovaných obecných východisek se pak podává základ pro rozhodování konkrétních sporů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1143/2014).
17. Při posuzování uvedených hraničních případů se zpravidla soudy neobejdou bez posouzení stavebně-technického provedení stavby, které umožňuje zohlednit zejména to, jakým konkrétním způsobem je „stavba“ vybudována (z jakých materiálů, jakými stavebními postupy, zda jde o pouhé vrstvení materiálů či zde působí nějaký technologický pojicí prvek apod.) a zda a jak je spojena se zemí pevným základem, případně zda je patrné, kde končí stavba a začíná pozemek apod.
18. Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů nebo součástí předmětného pozemku, tak záleží na individuálním posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012). Právní úvahy týkající se soukromoprávní samostatnosti stavby by pak dovolací soud mohl zpochybnit toliko v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1671/2014). Skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení přitom nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
19. Současná odborná literatura navazuje na dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jejíž závěry považuje za použitelné; při formulaci obecných typických znaků stavby v občanskoprávním smyslu zdůrazňuje následující typické znaky: 1) jedná se o výsledek stavební činnosti člověka, 2) má materiální povahu, 3) je vymezitelný vůči okolnímu pozemku, 4) má samostatnou hospodářskou funkci (účel), 5) vyznačuje se kompaktností materiálu, přičemž některé z těchto znaků mohou být v konkrétním případě zastoupeny ve větší míře na úkor jiných {k tomu blíže KRÁLÍK, Michal. § 1083 [Užití cizí věci pro stavbu na vlastním pozemku a nároky s tím spojené]. In: SPÁČIL, Jiří a kol. Občanský zákoník III. Věcná práva (§ 976–1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 300 a tam uvedená literatura}. Výslovnou akceptaci tohoto přístupu vyjádřila i aktuální rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřená např. v rozsudku ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1238/2020.
20. Z recentní judikatury lze odkázat i na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3282/2021.
21. Stěžejní otázkou tohoto řízení bylo posouzení, zda komunikace nacházející se na sporných pozemcích mají charakter samostatné věci v právním slova smyslu, anebo zda jsou součástí pozemku.
22. Odvolací soud ke znaleckému zkoumání Ing. Kaviny zopakoval jako důkaz ohledání na místě samém a učinil následující skutková zjištění: pozemek parc. č. XY je využíván jako komunikace z kameniva s asfaltovým povrchem či nátěrem, který není zcela jednolitý, v některých částech je narušený, v některých není patrný a není možno určit hranici této komunikace, která byla nezřetelná, zarostlá trávou a v ostatních částech se nachází travní porost, kdy se nedá hovořit o jakémkoli povrchu určeném pro přepravu; v části pozemků parc.
č. XY a parc. č. XY se nachází betonové panely položené na nezpevněném štěrkovém podsypu; pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, se nachází v části zcela zarostlé porostem, na které se zřetelně komunikace nenachází a nejsou patrny jakékoli známky hranice tohoto pozemku; na pozemku parc. č. XY se nachází travní porost a zemina, po odstranění jejich části se pod nimi nachází zpevněná plocha, přičemž hranice mezi tímto pozemkem a sousedním zatravněným pozemkem parc. č. XY není zřejmá; pozemek parc.
č. XY má povrch štěrkový, vydrolený, je nájezdem do vrat vedoucích do zásobníku sušky v budově na parc. č. XY a jeho hranice se zatravněnými pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY je nezřetelná; pozemky parc. č. XY a parc. č. XY jsou tvořeny kamenivem (štěrkem) bez zřetelného asfaltového překryvu, na pozemku parc. č. XY se nachází pouze v jeho dolní části při vstupu do budovy dílny na pozemku parc. č. XY betonové panely; pozemky parc. č. XY a parc. č. XY jsou zatravněné; pozemek parc.
č. XY je zatravněným pásem se dvěma zpevněnými nájezdy do vrat budovy sušky na parc. č. XY; pozemky parc. č. XY a parc. č. XY jsou travnatými plochami; povrch pozemků parc. Č. XY a parc. č. XY je z kameniva se zbytky asfaltového nátěru; pozemek parc. č. XY je využíván jako komunikace z kameniva s asfaltovým povrchem či nátěrem, který není zcela jednolitý, v některých částech je narušený, v některých není patrný a není možno určit jasnou hranici této komunikace s okolními pozemky; pozemky parc. č. XY a parc.
č. XY jsou zatravněné; pozemek parc. č. XY je zčásti zatravněný, zčásti – úzký cca 50 centimetrový pruh podél budovy na parc. č. XY – vybetonovaný; na pozemku parc. č. XY se nachází zpevněná plocha z kameniva s asfaltovým povrchem, resp. nátěrem, část je – při výjezdu zpod zásobníku na pozemku parc. č. XY a na jižní stěně budovy na pozemku parc. č. XY – vybetonovaná, a vzhledem ke stavu betonu v některých jeho částech (rozdrobenost) není v některých místech možno určit jasnou hranici s okolními pozemky, zejména se zatravněnou částí pozemku parc.
č. XY.
23. Na základě těchto zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že účelové komunikace v areálu žalovaného nelze považovat za samostatné věci, jelikož nesplňují pojmové znaky stavby jako věci nemovité; především u nich nelze vymezit hranice kde končí pozemek a kde začíná stavba. Upřesnil, že v areálu nejsou žádné náspy, ani není zřejmá zřetelná hranice, která by umožnila rozlišit stavbu od pozemku, a že pojmové znaky nemovité stavby nesplňují ani komunikace složené ze štěrku a makadamu, případně potřené asfaltovým povrchem, neboť i jejich povrch je vydrolený, či prorostlý trávou.
24. Je zcela evidentní, že nalézací soudy byly v řešené věci vystaveny hraničnímu případu posouzení, zda určitá stavba je součástí pozemku nebo samostatnou věcí. Odvolací soud však na základě shora zjištěných okolností přesvědčivě odůvodnil, že účelové komunikace uvnitř areálu žalovaného samostatnou věcí nejsou a tvoří součást pozemků ve vlastnictví žalobců. Takový závěr odvolacího soudu považuje dovolací soud za souladný s rozhodovací praxí dovolacího soudu k této otázce a nepovažuje ho za zjevně nepřiměřený ve vztahu ke skutkovým zjištěním, z nichž vychází. IV. Závěr a náklady řízení
25. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
26. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto usnesením, mohou se žalobci domáhat nařízení výkonu rozhodnutí či exekuce.
V Brně dne 14. 5. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu