22 Cdo 813/2024-767
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce V. C., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, proti žalované J. C., zastoupené Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Rooseveltova 49/16, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 16 C 165/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 6. 2023, č. j. 14 Co 66/2023-731, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
blíže specifikovaných ve výrocích IV – VII, rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VIII) a o vrácení nevyčerpaných záloh (výrok IX – X).
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2023, č. j. 14 Co 66/2023-731, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I – III a VIII potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení „otázek procesního a hmotného práva“, které odvolací soud posoudil „nesprávně a v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu“. Podle dovolatele nalézací soudy nesprávně posoudily otázku „koncentrace řízení a poučovací povinnosti podle § 118a odst. 3 o. s. ř.“, přičemž žalovanou opakovaně poučovaly podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k doplnění rozhodných skutečností a důkazů, ačkoliv již došlo ke koncentraci řízení. Tímto postupem se odchýlily od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4209/2009, a ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 29 Cdo 4497/2016. Nalézací soudy také „nesprávně posoudily vypořádací hodnotu nemovitostí v XY, když nezohlednily jejich právní vady“, čímž se odchýlily od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1557/2013. Odvolací soud podle dovolatele nesprávně posoudil i otázku možné disparity podílů a k této otázce ho řádně nepoučil ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., čímž se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 29 Cdo 4022/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 904/2015. Stejně tak měl být žalobce poučen podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. ohledně neunesení důkazního břemene ke stavu nemovitostí v XY, čímž se nalézací soudy odchýlily od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 367/2013, a ze dne 17. 5. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3233/2017. V neposlední řadě odvolací soud podle názoru žalobce nesprávně vypořádal položky navržené žalovanou až po uplynutí zákonné tříleté vypořádací lhůty, když vycházel z jejího návrhu na zahájení řízení ve věci sp. zn. 16 C 169/2013, které bylo zastaveno. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod
7. Dovolání není přípustné, neboť otázky, které dovolatel v dovolání nastínil, řešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, od níž nemá dovolací soud důvod se jakkoli odchýlit. K otázce koncentrace řízení a poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.:
8. Odvolací soud usnesením ze dne 27. 1. 2022, č. j. 14 Co 78/2021-537, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. 6. 2021, č. j. 14 Co 78/2021-484 za účelem zejména doplnění dokazování v podrobnějším rozsahu ohledně stavu nemovitostí v XY (bod 20). Pokud tedy na základě závazného právního názoru odvolacího soudu soud prvního stupně poučil žalovanou při následném ústním jednání dne 22. 4. 2022 podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. a vyzval ji k doplnění tvrzení a označení dalších důkazů, koncentrace řízení byla prolomena. Proto tato námitka nemůže být důvodná. Obecně lze doplnit, že pokud nebyl skutkový stav v rozporu s § 118a o. s. ř. zjišťován dostatečně, koncentrace se ve vztahu ke skutečnostem, ke kterým nebylo poučení podle § 118a o. s. ř. řádně poskytnuto, neuplatní.
9. Z uvedeného je patrné, že soud měl za to, že dosavadní skutková zjištění neumožňují o věci rozhodnout a v případě absence poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a následného nedoplnění důkazů účastníky by vznikl stav non liquet, tedy že uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nedostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci.
10. V rozsudku ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4957/2007, uveřejněném pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dostupném, stejně jako veškerá dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz), Nejvyšší soud vysvětlil, že „rozhodne-li soud o tzv. koncentraci řízení, zavazuje jeho usnesení všechny účastníky řízení; účinky usnesení tedy působí nejen vůči účastníku, který je nečinný nebo který přes výzvy soudu nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo neoznačil potřebné důkazy, ale také proti účastníku, na jehož návrh soud tzv. koncentraci řízení nařídil. Z principu rovného postavení účastníků občanského soudního řízení (§ 18 odst. 1 o. s. ř.) vyplývá též to, že všichni účastníci řízení musí mít stejnou možnost uvádět rozhodující skutečnosti a navrhovat důkazy k jejich prokázání a že omezení v této možnosti, dané tzv. koncentrací řízení, musí dopadat na všechny účastníky stejnou měrou a ve stejném rozsahu“. Přestože se závěry zmiňovaného rozhodnutí vztahovaly k dříve účinné procesní úpravě, kdy soud v zásadě nařizoval koncentraci řízení usnesením, a to jen na návrh některého z účastníků řízení (šlo tehdy o tzv. fakultativní koncentraci), zatímco v rozhodné době a i nyní účinná právní úprava vycházejí z předpokladu, že ke koncentrací řízení dochází při splnění všech zákonných podmínek přímo ze zákona (tzv. obligatorní koncentrace), pak s ohledem na obdobný způsob stanovení konce lhůty k uplatnění tvrzení a důkazů i s přihlédnutím k charakteru a významu daného procesního institutu jsou závěry posledně zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu, že koncentrace musí na všechny účastníky řízení dopadat symetricky, i nadále použitelné. Odtud plyne, že jestliže v projednávané věci byla žalovaná poučena podle § 118a odst. 3 o. s. ř. při jednání dne 22. 4. 2022 a následně dne 3. 6. 2022 a byla vyzvána k doplnění (některých) tvrzení a důkazů, pak v rámci symetrie řízení se prolomení koncentrace vztahovalo ve vztahu k tvrzením a důkazům, ke kterým bylo soudem poskytnuto poučení, na všechny ostatní účastníky, tedy i na žalobce.
11. Dokazování odvolacího soudu tak proběhlo v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ke zjišťování vypořádací hodnoty nemovitostí v XY:
12. Nalézací soudy vyšly při stanovení ceny nemovitostí ze znaleckého posudku znalce Ing. Ivana Čipery, a to z varianty „podle skutkové verze tvrzení žalované“.
13. Zpochybňuje-li dovolatel svými námitkami závěry znaleckého posudku vypracovaného znalcem, na jehož základě soud určil výši obvyklé ceny předmětných nemovitostí, napadá tak správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, což však není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3311/2012, a v něm odkazované usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
14. Důkaz znaleckým posudkem podléhá volnému hodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. Toto hodnocení je věcí nalézacích soudů. I dřívější judikatura připouštěla možnost jeho přezkoumání v řízení o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku jen v případě, že je v rozporu s pravidly logického myšlení či s obecnou zkušeností, tedy jestliže je zjevně nepřiměřený (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2128/2010).
15. Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř, od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že soud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6023/2017).
16. Nalézací soudy považovaly v řízení provedený znalecký posudek Ing. Ivana Čipery za zcela srozumitelný a řádně zdůvodněný, neshledaly jeho závěry jako vnitřně rozporné. Odvolací soud po výslechu znalce neměl pochybnosti o správnosti znaleckého posudku. Námitky žalobce vůči stanovení obvyklé ceny předmětných nemovitostí jakožto námitky skutkového charakteru proto nejsou v dovolacím řízení přípustné. K disparitnímu vypořádání:
17. Soudní odklon od (základního) pravidla o rovnosti vypořádacích podílů (tzv. disparita podílů) musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi případu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007). Disparita se může vztahovat na veškeré položky náležející do společného jmění manželů či jen na některé z nich (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99). Určení výše disparity vypořádacích podílů je na úvaze soudu zohledňující všechny okolnosti případu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004 (uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2006, č. 4, str. 152)].
18. Při posouzení možné disparity podílů je vedle okolností samotných nutno přihlédnout také k jejich intenzitě, době trvání či časovému rozsahu jejich existence. Disparitu vypořádacích podílů nemusí nutně založit toliko jeden důvod o dostatečné intenzitě, nýbrž je možné uvažovat také o tom, že v určitém případě bude shledáno více okolností, které by samy o sobě nemusely disparitu založit, ale ve svém souhrnu či kombinaci uplatnění disparity opodstatňují (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1488/2013).
19. Dovolací soud přezkoumá naplnění podmínek pro odklon od principu rovnosti podílů při vypořádání společného jmění manželů jen z toho pohledu, zdali nejsou relevantní úvahy soudu v nalézacím řízení zjevně nepřiměřené [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 3636/2008 (uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, 2010, č. 3, str. 100), či ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5228/2015].
20. Podle dovolacího soudu odvolací soud správně reflektoval, že k disparitě vypořádacích podílů je nezbytné přistupovat individuálně, neboť se jedná o institut, jehož použití musí být odůvodněno okolnostmi konkrétního případu. Odvolací soud dostatečně vysvětlil, proč důvody uváděné žalobcem nepovažoval za dostatečné k uplatnění principu disparity.
21. Pokud žalobce v dovolání namítá, že „pokud bylo potřebné, aby žalobce uplatnil jiná další tvrzení k tvrzenému různému podílu účastníků na jejich společném majetku, potažmo k disparitě podílů, pak žalobce měl být v tomto směru soudem poučen, a to i po uplynutí koncentrační lhůty“, pak právě poučení po uplynutí koncentrační lhůty, avšak provedené vůči žalované, je skutečností, kterou žalobce převážně dovoláním napadá. Dovolacímu soudu se tak jeví, že žalobce usiluje o přezkoumání celého řízení třetí instancí, kterou Nejvyšší soud nepochybně není. K vypořádání položek navržených žalovanou až po uplynuté zákonné tříleté vypořádací lhůty:
22. Teprve v dovolání přichází žalobce s námitkou, že položky navržené žalovanou k vypořádání (práva a povinnosti ze smlouvy o vedení účtu u Československé obchodní banky, a.s., číslo XY, a částka 100 000 Kč, kterou žalobce z uvedeného účtu dne 6. 9. 2010 vybral), byly žalovanou uplatněny až po uplynutí zákonné tříleté vypořádací lhůty. Soudy v nalézacím řízení se takovou otázkou nezabývaly a neuplatnil ji ani žalobce v odvolání.
23. Na této právní otázce však napadené rozhodnutí nespočívá.
24. Dovolací soud opakovaně konstatoval, že i když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008). Dovolací soud není řádnou třetí instancí, u které by bylo možno uplatnit nová tvrzení; dovolání je mimořádný opravný prostředek.
25. Žalobce však uvedenou otázku neučinil předmětem odvolacího přezkumu. Protože na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, nemůže ani založit přípustnost dovolání.
26. Jelikož dovolání žalobce není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
27. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2024
Mgr. David Havlík předseda senátu