23 Cdo 1409/2024-415
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně TOMKET, s.r.o, se sídlem v Praze 1, Vojtěšská 245/1, identifikační číslo osoby 25123998, zastoupené doc. JUDr. Danou Ondrejovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Bělehradská 299/132, proti žalované ONIO s.r.o., se sídlem v Brně, Vídeňská 101/119, Dolní Heršpice, identifikační číslo osoby 27712885, zastoupené Mgr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na Hutích 661/9, o ochranu proti nekalosoutěžnímu jednání a o ochranu pověsti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 74 Cm 2/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 11. 2023, č. j. 4 Cmo 110/2023-376, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 3. 2023, č. j. 74 Cm 2/2021-287, uložil žalované povinnost zdržet se šíření tvrzení, že a) pneumatiky Tomket Snowroad 3 nezářily v testu zimních pneumatik magazínu Autobild z roku 2018, který měřil brzdnou dráhu v rozměru 195/65 R15; b) pneumatiky Tomket Snowroad 3 měly dle testu zimních pneumatik magazínu Autobild z roku 2018 o celých 5,7 metrů delší brzdnou dráhu na sněhu než Continental WinterSport TS 860; c) pneumatiky Barum Polaris 3 měly dle testu zimních penumatik magazínu Autobild z roku 2018 o celých 3,5 metru kratší brzdnou dráhu na sněhu než pneumatiky Tomket Snowroad 3; d) srovnání pneumatiky Tomket Snowroad 3 s pneumatikou Barum Polaris 3 v testu zimních pneumatik magazínu Autobild z roku 2018 žalobkyni nelichotí; e) pneumatiky Tomket mají řadu nejasností ohledně původu; f) pneumatiky Tomket jsou vyráběny v Číně; g) u pneumatik Tomket zákazníci nezískají pláště od dlouhodobě spolehlivých značek; h) u pneumatik Tomket zákazníci nezískají záruku, že jsou vyrobeny přímo v Evropě; i) značka pneumatik Tomket je nekvalitní; a šíření varování, aby každý řidič zvážil, zda pneumatiky Tomket splňují jeho představy o prémiovosti (výrok I), dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 100 000 Kč z titulu přiměřeného zadostiučinění (výrok II), v rozsahu, v němž se žalobkyně domáhala přiznání částky 900 000 Kč z titulu přiměřeného zadostiučinění žalobu zamítl
2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala ochrany před nekalosoutěžním jednáním žalované a neoprávněným zásahem do pověsti žalobkyně. Žalovaná je provozovatelka internetového obchodu s pneumatikami a dle žalobkyně šířila nepravdivé a hrubě zavádějící tvrzení o žalobkyni a jejích produktech. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná naplnila všechny tři znaky generální klauzule nekalé soutěže podle § 2976 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalovaná dle soudu prvního stupně naplnila rovněž zákonnou skutkovou podstatu nekalé soutěže zlehčování podle § 2984 o. z., parazitování na pověsti podle § 2982 o. z., nedovolené srovnávací reklamy podle § 2980 o. z., jakož i skutkovou podstatu nekalé soutěže upravenou v § 5 zákona č. 634/1992 Sb., zákon o ochraně spotřebitele. Soud prvního stupně rovněž shledal, že šířením tvrzení uvedených v rozsudku žalovaná negativně zasáhla do pověsti žalobkyně. Po zvážení relevantních skutečností (motivace žalované k sepsání článku, intenzita zásahu ze strany žalované, splnění povinnosti žalované uložené předběžným opatřením, povaha soutěžního vztahu mezi žalovanou a žalobkyní, jakož i povaha a účel přiměřeného zadostiučinění) soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyní v žalobě požadované přiměřené zadostiučinění je důvodné pouze ve výši 100 000 Kč, v částce 900 000 Kč proto žalobu zamítl.
3. K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 11. 2023, č. j. 4 Cmo 110/2023-376, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, tj. ve výrocích I, II a III potvrdil (první výrok), ve výroku IV týkajícím se nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
4. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a nároky žalobkyně shledal důvodnými. Ohledně žalobkyní požadované výše přiměřeného zadostiučinění uzavřel, že ze zjištěných a prokázaných skutečností vyplývá, že přiměřené zadostiučinění je důvodné co do částky 100 000 Kč. Dle odvolacího soudu žalobkyně neuvedla ve vztahu k rozsahu nemajetkové újmy nic konkrétního, co by odůvodňovalo přiznání přiměřeného zadostiučinění ve vyšší částce. Rovněž neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že soud prvního stupně ve vztahu k výši přiměřeného zadostiučinění a intenzitě zásahu ze strany žalované učinil z provedených důkazů nesprávná zjištění. Dle odvolacího soudu tak soud prvního stupně zohlednil všechna rozhodující kritéria pro určení výše přiměřeného zadostiučinění a přihlédl ke všem relevantním skutečnostem.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu, v němž byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně, dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo jež nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, a to konkrétně následujících otázek: i. Je při posuzování výše přiměřeného zadostiučinění v penězích a intenzity zásahu zvláště významné, že se na žalobkyni v souvislosti se závadnými tvrzeními obraceli sami zákazníci žalobkyně a že jim žalobkyně musela aktivně závadná tvrzení vysvětlovat a uvádět je na pravou míru? ii. Je při posuzování výše přiměřeného zadostiučinění v penězích a intenzity zásahu zvláště významné, že se závadná tvrzení začala rozšiřovat i jinými cestami než pouze prostřednictvím původních míst publikace? iii. Je při posuzování výše přiměřeného zadostiučinění v penězích a intenzity zásahu zvláště významné, že k šíření závadných tvrzení jejich původce použil síť internet, a že okruh zasažených osob tak již nikdy nelze zcela přesně vyčíslit? iv. Jestliže závadná tvrzení obsahoval již vlastní nadpis (předmět) emailu, je v rámci hodnocení dosahu takového emailu při posuzování výše přiměřeného zadostiučinění a intenzity zásahu významná informace, kolika osobám byl daný email byť i jen doručen, nikoli až informace, kolik osob daný email skutečně otevřelo? v. Jestliže žalobkyně zpochybnila pravost a věrohodnost důkazů žalované, byla povinna tyto důkazy sama zpochybnit jinými důkazy? vi. Je průměrný spotřebitel pneumatik pro osobní vozidla zvlášť zranitelným spotřebitelem?
6. Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil, jakož aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu výroku III, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.
9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
13. Dovolání není přípustné.
14. Dovolatelka otázkami (i) až (iv), které považuje buď za otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené, či za otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, rozporuje správnost úvahy odvolacího soudu o výši přiměřeného zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu.
15. Dovolací soud ve svém rozhodování k otázce výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jednáním v nekalé soutěži uvedl, že výše peněžitého přiměřeného zadostiučinění sleduje vyrovnání porušené rovnováhy v postavení rušitele a postižené osoby. Zaplacení zadostiučinění by mělo pro rušitele představovat určitou finanční újmu (a nejen újmu morální), která má vyrovnat porušenou rovnováhu v postavení rušitele a dotčené osoby. Přiměřené zadostiučinění plní dvojí funkci, a to jednak sankční, kdy sankce postihuje toho, kdo závadně jednal, a odrazuje jej od opakování závadného jednání, rovněž i preventivní, kdy přiznáním zadostiučinění je dáno najevo, že se závadné jednání nevyplácí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2012 ve věci sp. zn. 23 Cdo 3704/2011 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2012 ve věci sp. zn. 23 Cdo 3964/2011).
16. Proto pro přiznání přiměřeného zadostiučinění v penězích musí být v řízení prokázáno, že poškozený utrpěl nemajetkovou újmu, a to v takovém rozsahu nebo takového druhu, že nepostačuje její vyrovnání přiměřeným zadostiučiněním v nepeněžité formě. Teprve poté lze posuzovat, jaká částka, požadovaná k zaplacení jako zadostiučinění, je přiměřená k vyrovnání vzniklé nemajetkové újmy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005 ve věci sp. zn. 32 Odo 1318/2004).
17. Dovolací soud ve svém rozhodování dále dovodil, že právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jednáním v nekalé soutěži je z hlediska výše takového zadostiučinění právem, které podléhá volné úvaze soudu. Právě z pohledu zákonem stanovené volné úvahy soudu o přiměřenosti či nepřiměřenosti zadostiučinění je třeba, aby poškozený vymezil okolnosti, které budou podkladem pro odpovídající úvahu soudu. Povinností poškozeného tak je tvrdit, proč právě forma peněžité satisfakce je s ohledem na tvrzené a prokázané nekalosoutěžní jednání škůdce na místě, a proč, pakliže nárok na peněžitou formu zadostiučinění bude prokázán, je přiměřenou právě požadovaná částka (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 511/2006).
18. Shora uvedené závěry jsou použitelné i podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, neboť právo na odčinění nemajetkové újmy ve smyslu § 2894 odst. 2 věty první o. z. je v případě jednání v nekalé soutěži stanoveno v § 2988 o. z., přičemž samotný způsob odčinění nemajetkové újmy se posoudí podle § 2951 odst. 2 o. z., jinak ve smyslu § 2894 odst. 2 věty druhé o. z. obdobně podle ustanovení o povinnosti nahradit škodu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4263/2019).
19. Dovolací soud ve svém rozhodování dále formuloval závěr, podle kterého při zohlednění, že nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je nárokem, jenž podléhá volné úvaze soudu, nemůže přípustnost dovolání založit pouhý nesouhlas s formou nebo výší zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od individuálních okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř., jejíž řešení by bylo dovolacím soudem zobecnitelné. Dovolací soud při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem v zákoně stanovených podmínek a kritérií, přičemž výsledným zadostiučiněním se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k jejich aplikaci na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 665/2016, ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4685/2018, ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 27/2022, nebo ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3936/2023).
20. V poměrech projednávané věci tak lze uzavřít, že z hlediska posouzení případné zjevné nepřiměřenosti přiznaného zadostiučinění vzhledem k aplikaci zákonem stanovených podmínek a kritérií pro vznik a výši tohoto práva se odvolací soud od závěrů ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Odvolací soud vycházel z konkrétních skutkových zjištění o okolnostech dané věci (jež sama dovolacímu přezkumu dle § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. nepodléhají), ve shodě se soudem prvního stupně přihlédl ke zjištěním o konkrétní podobě nemajetkové újmy na straně dovolatelky vzniklé v příčinné souvislosti s jednáním žalované, a to s ohledem na jeho délku, intenzitu a skutečný dopad do poměrů dovolatelky, přičemž zohlednil i výchovnou a preventivní funkci přiměřeného zadostiučinění. Odvolací soud se proto při svých úvahách relevantních pro určení výše přiměřeného zadostiučinění nijak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a otázky dovolatelky v tomto směru přípustnost dovolání nezakládají.
21. Napadá-li pak dovolatelka svými námitkami závěr soudů o konkrétní podobě jí (skutečně) utrpěné nemajetkové újmy v důsledku konkrétních dopadů jednání žalované do nemajetkových poměrů dovolatelky zjištěných v průběhu řízení, zpochybňuje tím dovolatelka skutková zjištění odvolacího soudu o konkrétní podobě vzniklé nemajetkové újmy, a tudíž neuplatňuje (jediný možný) dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3487/2021). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) není zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
22. Zároveň pak dovolací soud při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020).
23. Rovněž otázka (v) přípustnost dovolání nezakládá, neboť na takové otázce napadené rozhodnutí nezávisí. Žalobkyně v ní vychází z předpokladu, že zpochybnila pravost a věrohodnost důkazů žalované. Odvolací soud však po zhodnocení důkazů dospěl k závěru, že důkazy žalované o návštěvnosti webových stránek žalované nebyly žalobkyní zpochybněny, a důkazy žalované proto považuje za věrohodné. Závěr o zpochybnění pravosti a věrohodnosti důkazů žalované žalobkyní odvolací soud nepřijal a na položené otázce proto napadené rozhodnutí nezávisí.
Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Přitom zpochybnění samotného hodnocení provedených důkazů soudem přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže, jak odůvodněno již shora.
24. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka (vi), neboť na jejím řešení rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, v jakém bylo dovoláním napadeno, nezávisí. Závěr odvolacího soudu, že žalobou vymezené jednání žalované je zakázaným jednáním v nekalé soutěži, a tedy že je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo zákazníkům, a to bez ohledu, zda by takové jednání mělo (muselo) být hodnoceno z hlediska průměrného člena skupiny spotřebitelů zvlášť zranitelných nekalou obchodní praktikou ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele [resp. 5 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (směrnice o nekalých
25. Dovolatelka svým dovoláním napadla (subjektivně mohla napadnout) pouze závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti zbývající výše uplatněného nároku na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za jí (skutečně) utrpěnou nemajetkovou újmu způsobenou nekalosoutěžním jednáním žalované.
26. Dovolací soud přitom ve svém rozhodování formuloval závěr, podle kterého (dle soukromoprávní úpravy odčinění nemajetkové újmy účinné od 1. 1. 2014) je nutno (ve smyslu § 2894 odst. 2 o. z.) rovněž v případě jednání v nekalé soutěži rozlišovat mezi podmínkami vzniku (zvláštních) deliktních nároků z ochrany proti nekalé soutěži (tj. zejména nároku, aby se rušitel svého jednání zdržel nebo aby odstranil závadný stav), jichž se dotčená osoba může případně domáhat i tehdy, bylo-li její právo (pouze) ohroženo, oproti (obecnému) deliktnímu závazku k odčinění nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění, jehož podmínkou je, aby nemajetková újma, jež má být právě poskytnutím přiměřeného zadostiučinění odčiněna, na straně poškozeného skutečně (v příčinné souvislosti se zaviněným protiprávním jednáním škůdce) vznikla (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 327/2021, uveřejněný pod číslem 66/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. též jeho usnesení ze dne 30. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4263/2019, nebo rozsudek ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021).
27. Předmětem dovolacího řízení v projednávané věci přitom není (nemůže být) přezkoumání závěru odvolacího soudu, že jednání žalované je zakázaným jednáním v nekalé soutěži způsobilým přivodit újmu jiným soutěžitelům či zákazníkům. Závěr odvolacího soudu o tom, že předmětné jednání žalované je zakázaným jednáním v nekalé soutěži nebyl dovoláním žalované napaden. V mezích přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. proto může být v dovolacím řízení pouze řešeno, zda a jaká nemajetková újma v důsledku (zakázaného) jednání žalované vznikla (právě) samotné dovolatelce a zda pro odčinění takto zjištěné (skutečně vzniklé) nemajetkové újmy je soudy přiznané zadostiučinění přiměřené. A nikoli, zda jednání žalované (zároveň) přivodilo (mohlo přivodit) újmu i jiným osobám, včetně případných členů skupiny spotřebitelů zvlášť zranitelných nekalou obchodní praktikou, kteří se odčinění jim eventuelně způsobených nemajetkových újem mohou rovněž (samostatně) domáhat.
28. Dovolatelka dále v dovolání namítá, že ji soudy nižších stupňů nepoučily ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř., resp. § 118a odst. 1 o. s. ř. Tato námitka představuje námitku vady řízení, která sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá, neboť vadami řízení se dovolací soud zabývá podle § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod č. 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014, či ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3295/2017), což není případ projednávané věci.
29. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
30. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2025 JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu