23 Cdo 1764/2025-645
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce
Václava Lhotského, identifikační číslo osoby 48022411, zastoupeného Mgr.
Davidem Janusem, advokátem se sídlem v Kladně, Gorkého 502, proti žalované J.
H., zastoupené Mgr. Tomášem Kaplanem, advokátem se sídlem v Praze, Opletalova
1525/39, o zaplacení částky 600.231,20 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve
výši 1.354.742,60 Kč s příslušenstvím a o návrhu žalované na zaplacení částky
906.344,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.
zn. 23 C 10/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 16. 10. 2014, č. j. 17 Co 260/2014-505, ve znění opravného usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2015, č. j. 17 Co 260/2014-590, takto:
Dovolání se odmítá.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem
ze dne 5. 11. 2012, č. j. 23 C 10/2002-398, uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci částku 600.231,20 Kč s 8 % úrokem z prodlení z částky 319.234,80 Kč a s
8 % úrokem z prodlení z částky 280.906,40 Kč od 15. 11. 2001 do zaplacení
(výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši
470.354 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8 % z částky 470.354 Kč a 8 % z částky
367.362 Kč od 10. 4. 2009 do zaplacení (výrok II), zamítl nárok žalobce na
smluvní pokutu v částce 517.026,60 Kč včetně zaplacení úroku z prodlení ve výši
8 % od 10. 10. 2002 do 9. 4. 2012 z částky 1.354.742,60 Kč (výrok III), zamítl
protinávrh žalované na zaplacení částky 341.370 Kč s 8,5 % úrokem z prodlení z
této částky od 18. 9. 2001 do zaplacení (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení mezi účastníky (výrok V).
2. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále též jen
„odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. 10. 2014, č. j. 17 Co 260/2014-505, ve
znění opravného usnesení ze dne 19. 8. 2015, č. j. 17 Co 260/2014-590, rozhodl,
že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I potvrzuje, a to ohledně úroků z
prodlení z částky 280.906,40 Kč tak, že tyto úroky činí 8,5 % ročně (první
výrok), ve výroku II ohledně smluvní pokuty v částce 470.354 Kč, ve výroku III
ohledně částky 301.943,80 Kč s příslušenstvím a ve výroku IV se rozsudek soudu
prvního stupně potvrzuje (druhý výrok), a ve výroku II ohledně úroků z prodlení
a ve výroku V o náhradě nákladů řízení se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje
a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení (třetí výrok).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též
„dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, a otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena.
4. V konkrétnosti dovolatelka formuluje tyto dovolací otázky:
a) Zda v daném smluvním vztahu vystupuje dovolatelka jako podnikatel či
jako nepodnikatel. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nerespektoval závěry
vyjádřené v předcházejícím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp.
zn. 23 Cdo 1752/2007.
b) Zda se ve smluvním vztahu mezi žalobcem a žalovanou bude aplikovat
zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále též jen „obch. zák.“), či zákon
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“).
c) Zda se v posuzovaném případě jedná o jednání v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku, respektive, zda je možno toto ustanovení aplikovat,
když je jedna ze stran v postavení nepodnikatele.
d) Zda prodlení žalobce v druhé etapě provádění díla je v příčinné
souvislosti s prodlením žalované v první etapě provádění díla v případě, kdy je
provádění dála sjednáno v etapách, a zda vícepráce sjednané další smlouvou mezi
týmiž subjekty mohou v právním smyslu ovlivnit bez dalšího posunutí sjednaného
termínu předání díla.
e) Zda a kdy bylo dílo předáno s tím, že dovolatelka namítá, že dílo
nebylo ke dni 31. 7. 2001 řádně dokončeno a nebylo bezvadné, a žalovaná tak
nebyla k převzetí díla povinna.
f) Zda je možné posoudit přiměřenost smluvní pokuty pouhým odkazem na
judikaturu Nejvyššího soudu bez dalšího zdůvodnění.
g) Zda se v případě požadavku na úhradu smluvní pokuty za pozdní úhradu
dluhu za období, u kterého se druhá strana oprávněné domnívala, že není v
prodlení z důvodu zániku dluhu, nejedná o výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
h) Zda je možné formulovat výrok rozhodnutí jako potvrzení výroku soudu
prvního stupně, avšak současně bez výslovného uvedení, že se v dané části mění,
či zda musí být z výroku zjevné, která část výroku soudu prvního stupně se
potvrzuje a ve které se mění.
5. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení
věci (§ 241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu,
popřípadě i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
6. Žalobce se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že dovolání nepovažuje
za přípustné, a proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
7. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k
tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda
dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
8. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
9. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena
již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání
obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže
dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239
o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v
ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
11. Dovolání není přípustné.
12. Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud věc nesprávně právně
posoudil, jestliže dovodil, že dovolatelka vystupovala v daném smluvním vztahu
jako podnikatel, a proto aplikoval na smluvní vztah úpravu obchodního zákoníku
[dovolací námitky shora označené písm. a) a b)]. Tyto dovolací námitky
přípustnost dovolání nezakládají.
13. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi k výkladu § 261
odst. 1 obch. zák. přijal stanovisko, dle kterého ke kvalifikaci závazku jako
relativního obchodu musí být splněny dvě podmínky. První z nich je, že musí jít
o vztah mezi podnikateli, přičemž podle odstavce pátého téhož ustanovení je
rozhodující povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu. Druhou podmínkou
pak je, aby při vzniku závazkového vztahu bylo zřejmé s přihlédnutím ke všem
okolnostem, že se týká jejich podnikatelské činnosti. Podmiňuje-li ustanovení §
261 odst. 1 obch. zák. podřazení závazkového vztahu režimu obchodního zákoníku
skutečností, že se týká podnikatelské činnosti jeho subjektů, neznamená to, že
podstatou vztahu musí být výhradně podnikatelská činnost vymezená předmětem
podnikání jeho subjektů podle veřejného rejstříku; ze slovního spojení
„týkající se“ vyplývá, že nejde jen o závazky, jimiž se bezprostředně realizuje
zapsaný předmět podnikání podnikatelů, nýbrž i o závazky, které s jejich
podnikáním souvisejí (srov. rozsudek velkého senátu obchodního a
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 31 Cdo
660/2010, uveřejněný pod č. 40/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 249/2005).
14. Námitky dovolatelky přehlíží, že odvolací soud rozhodoval za
zjištěného skutkového stavu o tom, že sama dovolatelka má živnostenské
oprávnění pro hostinskou činnost a pro výrobu, obchod a služby a koupi zboží za
účelem dalšího prodeje. Za této situace se pak odvolací soud od shora
odkazované rozhodovací praxe nikterak neodchýlil, jestliže dovodil, že závazek
mezi stranami je relativním obchodem ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák., neboť
šlo o smlouvu uzavřenou mezi podnikateli.
15. Na uvedeném závěru ničeho nemění ani námitky dovolatelky o tom, že
soudy nižších stupňů nerespektovaly závěry vyslovené v předcházejícím rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1752/2007. Zde dovolací
soud totiž posuzoval toliko režim závazku ve smyslu dohody dle § 262 odst. 1
obch. zák., nikoliv dle § 261 obch. zák. Dovolací soud zde vycházel ze
zjištění, že zatímco není pochyb, že žalobce byl v době vzniku předmětného
závazkového vztahu podnikatelem, ve spise nelze nalézt nic, co by umožňovalo
učinit takový závěr též ohledně žalované. Jestliže tedy následně soudy nižších
stupňů měly za prokázané, že sama žalovaná je podnikatelem, je úvaha o volbě
režimu obchodního zákoníku dle § 262 obch. zák. bezpředmětná, jak dovodil
odvolací soud.
16. Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky ohledně
nesprávné aplikace § 265 obch. zák. [dovolací námitka shora označená písm. c)].
17. Ustanovení § 265 obch. zák., které je speciální pro obchodní
závazkové vztahy, je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vykládáno tak, že
toto ustanovení předpokládá, že účastník obchodněprávního vztahu nesmí při
prosazování svých zájmů překročit meze, které vyplývají ze zásad poctivého
obchodního styku, a tudíž nesmí zneužít práv, která mu podle zákona, resp. na
základě zákona vznikla. Jde-li o ujednání, ze kterého účastníku vzešla práva,
jejichž uplatnění by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku,
není neplatné, ale tato práva nejsou vymahatelná – soud v takovém případě
uplatněný nárok nepřizná (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13.
2. 2003, sp. zn. 32 Odo 400/2002, ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 487/2004,
a ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003). V rozsudku ze dne 20. 1. 2009,
sp. zn. 29 Cdo 359/2007 (a dále například v rozsudku ze dne 9. 8. 2011, sp. zn.
32 Cdo 3616/2009), pak Nejvyšší soud navázal závěrem, že korektiv zásadami
poctivého obchodního styku má být poslední možností (ultima ratio), jak – ve
výjimečných případech – zmírnit či odstranit přílišnou tvrdost zákona v
situaci, ve které by se přiznání uplatněného nároku jevilo krajně
nespravedlivým, a že ustanovení § 265 obch. zák. je tak třeba vnímat jako
příkaz soudci, aby rozhodoval v souladu s ekvitou (srov. závěry Ústavního soudu
vyslovené v nálezu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, uveřejněném ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 171/2005). V rozsudku ze
dne 22. 11. 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006 (a dále například v rozsudku ze dne
15. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4388/2007), dále Nejvyšší soud vyložil, že
porušení zásad poctivého obchodního styku je třeba zkoumat ve vazbě na
okolnosti jednotlivého případu.
18. K samotné otázce aplikace korektivu § 265 obch. zák. dovolací soud
připomíná, že pro ustanovení § 265 obch. zák. platí, že jde o normu s relativně
neurčitou (abstraktní) hypotézou. Stejně jako například ustanovení § 3 odst. 1
obč. zák. přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém
případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného
okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými
skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění
dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku, a proto nepožívá právní ochrany, aniž by však bylo
možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (v souvislosti s
posuzováním výkonu práv v rozporu s dobrými mravy srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Úzká
provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby
Nejvyšší soud, mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních,
korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost
v jejich úvahách dle § 265 obch. zák.; o takovou situaci se však v projednávané
věci nejedná.
19. Za této situace, kdy se dovolatelce nepodařilo věcně zpochybnit
správnost závěru odvolacího soudu o tom, že uplatnění práva na smluvní pokutu
nepožívá právní ochrany, neboť jde o výkon práva v rozporu se zásadami
poctivého obchodního styku, pak nemůže přípustnost dovolání zakládat dovolací
námitka týkající se prodloužení doby provedení díla [dovolací námitka shora
označená písm. d)].
20. Dovolací soud totiž ve své ustálené rozhodovací praxi ke způsobilému
vymezení dovolacího důvodu uvádí závěr, dle kterého spočívá-li rozhodnutí
odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě
vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné,
jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo
jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s.
ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí
odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu
uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak
projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním
napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také
spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem
48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp.
zn. 29 Cdo 5469/2016).
21. Přípustnost dovolání nezakládá dovolací námitka o datu předání díla
[dovolací námitka shora označená písm. e)], jež vychází z vlastní skutkové
konstrukce dovolatelky ohledně existence vad díla bránící jeho užívání. Tato
zjištění však neodpovídají skutkovému stavu, z něhož při svém rozhodnutí
vycházely soudy nižších stupňů. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
však uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.
není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu,
než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů
odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v
ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem
(usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
22. Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud věc nesprávně právně
posoudil, jestliže pohledávku žalobce na smluvní pokutu pro nepřiměřenost
nemoderoval [dovolací námitka shora označená písm. f)]. Ani tato dovolací
námitka však přípustnost dovolání nezakládá.
23. Odvolací soud totiž při právním hodnocení této otázky nevybočil z
pravidel pro použití moderačního práva (snížení smluvní pokuty dle § 301 obch.
zák.) a rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kdy
podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, je
rozhodnutí soudu o použití jeho moderačního práva ve smyslu § 301 obch. zák.
výsledkem určitého procesu rozhodování, který zahrnuje dále popsané tři
postupné fáze. V první fázi soud řeší otázku, zda byla sjednána nepřiměřeně
vysoká smluvní pokuta. Pro toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví; závěr
o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy věcí volného
uvážení soudu. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na
okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání
posuzované výše smluvní pokuty vedly a na okolnostech, které je provázely. Není
rovněž vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a
hodnotě zajišťované povinnosti, zákon mu to však neukládá. V případě, kdy soud
dojde k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty, nastupuje druhá fáze jeho
rozhodování, kdy posoudí, zdali použije svého moderačního práva či nikoli, tj.
zdali nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Stejně jako ve shora popsané
první fázi jeho rozhodování, zákon ani v této druhé fázi nevymezuje žádná
kritéria pro rozhodnutí soudu, zda svého moderačního práva použije, a je rovněž
věcí jeho úvahy, zda při tomto posouzení přihlédne případně i k významu a
hodnotě zajišťované povinnosti. Bude-li výsledkem druhé fáze rozhodování soudu
jeho závěr, že svého moderačního práva využije, nastupuje poslední třetí etapa
jeho rozhodování, kdy posuzuje, až kam (v jakém rozsahu) nepřiměřeně vysokou
smluvní pokutu sníží. Teprve v této poslední fázi rozhodování je soud ze zákona
povinen přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, přičemž možnost
soudu snížit smluvní pokutu není neomezená – věřitel má vždy právo na pokutu
alespoň ve výši vzniklé škody (shodně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 276/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11.
2011, sp. zn. 23 Cdo 3854/2011).
24. Nejvyšší soud dále uvedl např. v rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp.
zn. 32 Cdo 4469/2010, že ustanovení § 301 obch. zák. co do způsobu vymezení
kritérií pro hodnocení (ne)přiměřenosti smluvní pokuty patří k normám s
relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou. Úzká provázanost s konkrétními
skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající
zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry
nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách
(obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo
1466/2016).
25. V poměrech projednávané věci odvolací soud vyšel z individuálního
posouzení kritérií rozhodných pro použití moderačního práva a z výše
ustanoveného judikaturního rámce nevybočil. Nejvyšší soud neshledal úvahy
odvolacího soudu zjevně nepřiměřenými. Odvolací soud poukázal na výši denní
sazby a skutečnost, že sama žalovaná požadovala smluvní pokutu ve shodné výši.
Dovolatelka v této souvislosti ani v rámci dovolání neformuluje žádnou další
okolnost, jejíž hodnocení by mělo vést k závěru o nepřiměřenosti sjednané
smluvní pokuty. Neshledal-li odvolací soud důvod k moderaci smluvní pokuty, je
jeho závěr v souladu s citovanou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
26. I k námitce dovolatelky, že uplatnění smluvní pokuty představuje
výkon práva v rozporu s dobrými mravy [dovolací námitka shora označená písm.
g)], dovolací soud připomíná, že § 3 odst. 1 obč. zák. přenechává soudu, aby
dle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní
normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností; odpovídající úsudek
soudu musí být podložen relevantními skutkovými zjištěními a dokládat, že tato
zjištění dovolují v konkrétním případě závěr o rozpornosti s dobrými mravy
(srov. přiměřeně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp.
zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp.
zn. 28 Cdo 2160/2007), aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné
řešení této otázky (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014,
sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Při posuzování rozporu s dobrými mravy přitom dává
zákon soudu širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly
ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu (srov. například
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1547/2013). Úzká
provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak zpravidla brání tomu, aby
Nejvyšší soud, mající postavení přezkumné instance, korigoval v tomto směru
závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich
úvahách (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn.
28 Cdo 1003/2014, a judikaturu v něm odkazovanou).; o takovou situaci se však v
projednávané věci nejedná.
27. Dovolací námitkou [dovolací otázka shora označená pod písm. h)],
podle níž odvolací soud postupoval v rozporu s § 152 odst. 2 a § 157 odst. 2 o.
s. ř., dovolatelka nevystihuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s.
ř.). Jejím prostřednictvím odvolacímu soudu toliko vytýká vady řízení. Otázkami
navozenými dovolatelkou se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se
týkají vad řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl
přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
založit nemůže.
28. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti
dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
29. Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí,
nebylo rozhodováno o náhradě nákladů dovolacího řízení (srov. § 151 odst. 1 o.
s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2025
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu