23 Cdo 2249/2024-342
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně BOR, spol. s r.o., se sídlem v Praze 5, Smíchov, Grafická 950/22, identifikační číslo osoby 62955187, zastoupené Mgr. Tomášem Zachou, advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 1718/3, proti žalované ROLLPAP, a.s., se sídlem v Doksech, Václ. Plecitého 11, identifikační číslo osoby 62957333, zastoupené Mgr. Michalem Urbanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Polská 936/2, o zaplacení 359 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 46/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2024, č. j. 21 Co 262/2023-320, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení částky v celkové výši 359 000 EUR s příslušenstvím s tvrzením, že mezi ní jako zapůjčitelem a žalovanou jako vydlužitelem byla dne 8. 9. 2018 uzavřena dohoda o krátkodobé finanční výpomoci (dále jen „dohoda o výpomoci“), v níž si smluvní strany písemně potvrdily předchozí ústní dohodu o poskytnutí zápůjčky žalované ve výši 330 000 EUR, která měla být dle instrukce žalované vyplacena na bankovní účet společnosti AIR TECHNIC s. r. o., identifikační číslo osoby 44268190, přičemž žalovaná se zavázala ji vrátit se sjednaným úrokem do 31.
12. 2019. Účelem této zápůjčky měl být nákup, montáž a doprava papírenských technologií v souvislosti s projektem papírny v Opatovicích nad Labem, který žalovaná připravovala. Dále žalobkyně požadovala zaplacení částky 29 000 EUR s tím, že mezi ní a žalovanou byla dne 17. 4. 2019 uzavřena ústní smlouva o zápůjčce za účelem krytí souvisejících nákladů, přičemž tato částka byla poskytnuta bez sjednaného termínu vrácení. Žádná ze zápůjček podle žalobkyně nebyla žalovanou dosud uhrazena.
2. Okresní soud v Kladně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 5. 2023, č. j. 10 C 46/2021-220, zamítl žalobu o zaplacení částek 330 000 EUR a
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
4. Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu dovolání. V něm odvolacímu soudu předně vytýkala, že nesprávně právně posoudil obsah dohody o výpomoci jako smlouvu o zápůjčce, a to pouze na základě jejího jazykového vyjádření, aniž by přihlédl ke skutečnému úmyslu smluvních stran ve smyslu § 555 a § 556 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, čímž se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované například jeho rozsudkem ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016.
5. Žalobkyně odvolacímu soudu dále vytkla, že při právním posouzení věci nerespektoval ustálenou judikaturu dovolacího soudu, neboť skutkově vymezený stav mohl a měl právně posoudit podle jiných právních norem – s ohledem na okolnosti případu jako smlouvu o postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 o. z. V této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, podle něhož jsou soudy nižších stupňů povinny právně posoudit uplatněný nárok i podle jiných hmotněprávních ustanovení, než které navrhuje žalobce, a to bez ohledu na právní kvalifikaci uvedenou v žalobě.
6. Žalobkyně rovněž namítla, že odvolací soud pochybil, jestliže svůj zamítavý rozsudek založil na závěru, že neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno ohledně pasivní legitimace žalované, ačkoli v průběhu řízení nebyla soudy nižších stupňů poučena podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, o potřebě tato skutková tvrzení doplnit, případně k nim doložit důkazy. Takový postup je podle žalobkyně v rozporu s judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, zejména s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011, a nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2014/10. Žalobkyně současně namítla porušení práva na spravedlivý proces.
7. Žalobkyně s ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a současně rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.
8. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
10. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud posoudil dohodu o výpomoci jako smlouvu o zápůjčce pouze na základě jejího jazykového vyjádření, aniž by zohlednil skutečný úmysl smluvních stran ve smyslu § 555 a § 556 o. z., pak tato její námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
14. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu úsudek soudu o subjektivním výkladu právního jednání, jenž odpovídá vůli (úmyslu) jednajícího, která byla druhé straně známa, nebo o ní musela vědět, nutně předpokládá zjištění o těch vnějších skutkových okolnostech právního jednání, z nichž lze na tuto stranám známou vůli usuzovat. Není-li v řízení takovýto (společný) úmysl jednajících, který je odlišný od jeho jazykového vyjádření, tvrzen či prokázán, pak je namístě dle § 556 odst. 1 věty druhé o. z. přisoudit právnímu jednání takový význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (objektivní metoda výkladu) (k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 197/2024, ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1190/2024, či ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 23 Cdo 822/2024, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1213/2023).
15. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dále konstatoval, že výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání, není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, například že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1658/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3525/2021, ze dne 24. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1364/2022, ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3011/2021).
16. O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť soudy nižších stupňů při výkladu právního jednání postupovaly v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Kromě jazykového znění dohody o výpomoci totiž zohlednily i okolnosti jejího uzavření, zejména skutečnost, že faktickým příjemcem předmětné částky byla společnost AIR TECHNIC s. r. o., a rovněž aktivity pozdějšího jednatele žalované, který podnikatelský záměr nákupu papírenského stroje financoval a realizoval vlastním jménem a na vlastní účet. Soudy zároveň přihlédly i k následnému vývoji po uzavření smlouvy, kdy žalovaná od žalobkyně žádné peněžní prostředky nepřevzala (srov. body 38, 39 a 44 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a bod 11 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Za této skutkové situace nelze považovat závěr soudů nižších stupňů, že dohoda mezi žalobkyní a žalovanou měla povahu smlouvy o zápůjčce, avšak nebyl v ní naplněn její podstatný znak spočívající v přenechání finančních prostředků ve smluvené výši ve smyslu § 2390 o. z., za rozporný s citovanou judikaturou dovolacího soudu (srov. body 43 až 45 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a body 19 a 20 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Tento závěr byl naopak učiněn v intencích interpretačních pravidel obsažených v § 555 a § 556 o. z., jak jsou ustáleně aplikována v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
17. Namítala-li dále žalobkyně, že odvolací soud měl uplatněný nárok posoudit jako nárok vyplývající ze smlouvy postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 o. z., pak ani tato námitka přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
18. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu, na kterou žalobkyně v dovolání rovněž odkazovala, je nárok uplatněný žalobou charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje. Skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak charakterizován a vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje. Případná právní
kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Jestliže nárok na peněžité plnění vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu, zda žalobce právní důvod požadovaného plnění uvádí či nikoliv (srov. také například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1622/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3443/2023). 19. V projednávané věci však odvolací soud vyšel ze zjištění, že společnost AIR TECHNIC s. r. o. i v letech 2018 až 2019, tedy po datu, ke kterému mělo podle tvrzení žalobkyně dojít k postoupení pohledávky na žalovanou, nadále pravidelně splácela žalobkyni úroky ze zápůjčky (srov. bod 44 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a bod 22 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Tím měl odvolací soud za prokázáno, že závazkový vztah mezi žalobkyní a společností AIR TECHNIC s. r. o. přetrvával i po datu žalobkyní tvrzeného postoupení, což vylučovalo, že by k postoupení pohledávky ve prospěch žalované skutečně došlo. Za takto zjištěného skutkového stavu pak nelze odvolacímu soudu vytýkat, že žalobkyní tvrzený nárok neposuzoval podle ustanovení § 1879 o. z., neboť uvedená skutková zjištění, společně s výsledkem interpretace obsahu dohody o výpomoci, takovou právní kvalifikaci neumožňovala. Závěr odvolacího soudu se tudíž neodchyluje od shora uvedené ustálené judikatury Nejvyššího soudu týkající se (ne)závaznosti případné právní kvalifikace uplatněného nároku žalobcem pro soud. 20. Vytýkala-li konečně žalobkyně soudům nižších stupňů, že ji nepoučily podle § 118a o. s. ř. o nutnosti doplnit tvrzení či předložit důkazy ohledně pasivní legitimace žalované, pak ani tato námitka nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Žalobkyně nepředkládá dovolacímu soudu žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by napadené rozhodnutí záviselo, nýbrž poukazuje na možnou vadu odvolacího řízení. K vadám řízení však může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), což v projednávané věci není. Podle § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterou však není námitka žalobkyně proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1773/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014). 21. Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018). 22. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 23. Dovolací soud dále uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. 24. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu