23 Cdo 2518/2024

23 Cdo 2518/2024-393

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Lesostavby Třeboň a.s., se sídlem v Třeboni, Novohradská 226, identifikační číslo osoby 47239328, zastoupené Mgr. Andreou Žatkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Teslova 1125, proti žalované JUDr. Stanislavě Vohradské, se sídlem v Praze-západ, Čsl. armády 1, identifikační číslo osoby 66221820, insolvenční správkyni dlužníka Z. V., o zaplacení částky 824 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C 117/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 6. 2020, č. j. 22 Co 448/2020-345, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 6. 2020, č. j. 22 Co 448/2020-345, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 11. 12. 2019, č. j. 5 C 117/2018-287, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. 2. 2020, č. j. 5 C 117/2018-303, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci k dalšímu řízení.

1. Žalobkyně se v řízení na Z. V. (původním žalovaném – dále jen „dlužník“) domáhala na základě smlouvy o dílo č. XY mezi nimi uzavřené dne 6. 11. 2012 (dále též jen „smlouva o dílo“) zaplacení částky 824 000 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty za prodlení dlužníka s odstraněním vad díla – vad čtyř výlezových poklopů na střechu (objekt vchod A, B, C, D) – a to ve výši 2 000 Kč denně za každou neodstraněnou vadu díla po dobu od 28. 7. 2014 do 7. 11. 2014.

2. Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 11. 12. 2019, č. j. 5 C 117/2018-287, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 2. 2020, č. j. 5 C 117/2018-303, žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit dlužníku náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II).

3. Soud prvního stupně vyšel zejména z těchto zjištění: - žalobkyně poptávala u dlužníka kompletní provedení izolace střech a teras přízemí bytového domu A1 Na Vyhlídce Písek – II. etapa. K písemnému textu poptávky žalobkyně přiložila výkaz výměr, položkový rozpočet, výpis klempířských prvků (v něm nebyly uvedeny žádné světlíky ani výlezové poklopy), projektovou dokumentaci střechy, v níž bylo zakresleno 5 světlíků pod kótou 173 včetně technické zprávy. V technické zprávě bylo mimo jiné uvedeno, že je střecha navržena jako kompletizovaný systém, včetně všech nezbytných požadavků a doplňků dle technologických předpisů výrobce a řešení detailů a že všechny tyto prvky jsou předmětem dodávky střešního pláště.

Položka 173, v níž byly uvedeny světlíky značky LAMILUX, byla vedena ve výpisu zámečnických prvků, který k poptávce doložen nebyl. Osoba jednající za žalobkyni si při poptávce zřejmě neuvědomila, že světlíky byly vedeny v zámečnických prvcích. V poptávce byl dlužník vyzván (s tím, že předmět díla je vymezen výkazem výměr a projektovou dokumentací), aby předmětné práce nabídl v rozsahu výkazu výměr, v případě, že výkaz neobsahuje některé práce, které jsou nutné pro řádné zhotovení díla, měl je dlužník doplnit pod výkaz výměr.

Na výstavbě se podílelo více zhotovitelů a existovaly i další výpisy (např. výpis truhlářských výrobků či řeziva) a záleželo na úvaze projektanta do jakého výpisu výrobek zařadí. - dne 6. 11. 2012 uzavřela žalobkyně s dlužníkem smlouvu o dílo, v níž se dlužník zavázal ke kompletnímu provedení tepelných izolací a izolací proti vodě na střeše objektu, tepelných izolací a izolací proti vodě zelených střech (předstupující části 1. P.P) včetně substrátů, provedení klempířských konstrukcí na střeše a fasádě objektu pro stavbu „Bytový dům A1 Písek, Svatý Václav“ podle schválené projektové dokumentace pro provedení stavby, a to v rozsahu, obsahu, technickém řešení, způsobu a podmínkách provádění díla v souladu s cenovou nabídkou ze dne 29.

10. 2012, včetně oboustranně odsouhlaseného položkového rozpočtu, a žalobkyně se zavázala uhradit cenu za dílo. Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky, v nichž bylo zakotveno, že předmětem plnění zhotovitele objednateli se rozumí kompletní provedení sjednaných stavebních a montážních prací a dodávka materiálů a služeb pro sjednanou stavbu, včetně veškerých činností s dodávkou stavebních a montážních prací souvisejících zejména podle projektové dokumentace, výkazu výměr v rozsahu, obsahu, technickém řešení, způsobu a podmínkách provádění díla dle oboustranně odsouhlaseného položkového rozpočtu v souladu se všemi pravomocnými správními rozhodnutími, stanovisky a souhlasy týkajícími se provedení díla, a to ve smluvených parametrech díla a sjednaných termínech provádění díla.

Dlužník prohlásil, že si budoucí staveniště prohlédl, seznámil se se situací přímo v lokalitě, je informován o všech podmínkách, které se vztahují na provádění smluvních prací, a potvrdil, že smluvní práce mohou být provedeny v souladu se všemi převzatými informacemi a projektovou dokumentací a že je schopen dílo za dohodnutou cenu v předepsané kvalitě a čase realizovat. Cena díla byla sjednána ve výši 1 652 398 Kč bez daně z přidané hodnoty. Smluvní strany si sjednaly záruku za jakost provedeného díla v délce 120 měsíců od předání díla s tím, že o předání díla bude pořízen předávací protokol, jehož obsahem bude výsledek prohlídky, prohlášení zhotovitele, že dílo předává a objednatele, že dílo přejímá, a že jeho součástí bude seznam vad, které samy o sobě či ve svém souhrnu nebrání užívání díla, s uvedením termínu a způsobu jejich odstranění.

Nedojde-li mezi smluvními stranami k dohodě o termínu odstranění vad, musí být vady odstraněny ve lhůtě 7 kalendářních dnů ode dne předání díla, nebo dohodou dle povahy zjištěné vady. Pro části díla, které byly v důsledku oprávněné reklamace objednatele zhotovitelem opraveny, běžela záruční doba opětovně od počátku ode dne předání opravené části díla zhotovitelem. Ve smlouvě o dílo byla sjednána smluvní pokuta ve výši 2 000 Kč denně za neodstranění každé vady zjištěné při kontrole či předání díla či reklamované v záruční době ve lhůtě sjednané pro její odstranění.

Smluvní strany ujednaly, že k platnosti smlouvy, včetně jejich změn a doplnění (dodatků), je potřeba písemná forma a že jakákoliv jiná vedlejší ujednání, nejsou-li učiněna v písemné formě, jsou neplatná. - v rámci provádění díla dlužníkem stavbyvedoucí žalobkyně, jehož funkce spočívala zejména v kontrole subdodavatelů a který neměl oprávnění k uzavírání smluv, dal pokyn dlužníku, aby dodal na stavbu „výlezáky“ (výlezové poklopy) bez specifikace vlastností, neboť předpokládal, že dlužník je odborníkem.

Tyto výlezové poklopy dlužník zajistil u klempíře, kterému za jejich výrobu zaplatil, a instaloval je na střechu. - dne 30. 6. 2013 bylo dílo žalobkyní převzato. Oběma stranami byl podepsán zápis o předání a převzetí díla, v němž bylo též uvedeno, že dlužník předal žalobkyni prohlášení o shodě na výrobky a atesty použitých materiálů (prohlášení o shodě na výlezové poklopy jejich součástí nebylo). V zápise byly mimo jiné uplatněny závady: netěsnost „výlezáků“ objekt A, B, C, D, E s dohodnutým termínem odstranění 15.

8. 2013 a s poznámkou, dle technologického postupu a možností. Vada se projevovala tím, že zatékalo do objektu. - při kontrole objektu dne 22. 1. 2014 bylo opět zjištěno srážení vlhkosti a zatékání do objektu u všech výlezových poklopů zřejmě vlivem netěsností a jejich nedostatečné tepelné izolace okolo nadstřešní části. Žalobkyně tyto vady uplatnila vůči dlužníku a upozornila ho, že pokud je neodstraní, nechá je odstranit třetí osobou na jeho náklady. Dlužník vady uznal a akceptoval termín pro jejich odstranění provedením jejich zateplení nejpozději do 10.

2. 2014. Do objektu i nadále zatékalo.

Na základě reklamace investora vůči žalobkyni byl dlužník žalobkyní vyzván, aby zaslal potvrzení výrobce o shodě vlastností výlezových poklopů s požadavky technických předpisů. Dlužník na tuto výzvu žalobkyni sdělil, že si u něho výlezové poklopy nikdy neobjednala, že pouze provedl izolace dle projektu, a že na zaizolované podsady je třeba namontovat světlík LAMILUX. Odsouhlasil reklamaci na zaizolované otvory s tím, že oprava byla provedena dne 4. 2. 2014. Zatékání bylo zjištěno i při další prohlídce dne 27.

2. 2014. Dlužník byl žalobkyní reklamací ze dne 6. 3. 2014 upozorněn, že vada odstraněna nebyla a trvá a pokud ji neodstraní do 18. 3. 2014, nechá ji žalobkyně odstranit třetí osobou na jeho náklady. Dlužník uznal vadu a akceptoval lhůtu pro odstranění vady nejpozději do 18. 3. 2014. Dopisem ze dne 18. 4. 2014 dal dlužník najevo, že vadu neopraví, neboť je třeba, aby žalobkyně osadila světlíky dle projektu a výslovně neuznal požadavek uhradit smluvní pokutu v celkové výši 370 00 Kč. V listopadu 2014 žalobkyně změnila svůj požadavek z odstranění vad na slevu z kupní ceny.

V prosinci 2014 nechala žalobkyně třetí osobou nainstalovat nové výlezové poklopy, resp. světlíky. - dlužníkem dodané výlezové poklopy byly nekvalitní (nedostatečně tepelně izolované a nepřesně zpracované, netuhé), jejich vlastnosti způsobovaly zatékání do objektu A, B, C a D.

4. Soudu prvního stupně se „jevilo“ z chování stran (z toho, že dlužník poklopy nainstaloval, aniž je účtoval; žalobkyně nepožadovala dodání světlíků LAMILUX odpovídající projektu a nechala dlužníka naistalovat levnější variantu, aniž by se domluvila na snížení ceny díla, nevytkla dlužníku v zápise o předání díla nedodání dokladů o shodě na výlezové poklopy a později nechala třetí osobou instalovat světlíky obdobných vlastností jako jsou světlíky LAMILUX ), že výlezové poklopy neodpovídající projektu byly dlužníkem dodány a nainstalovány poté, co obě strany zjistily, že dodávku světlíků LAMILUX opomněly zahrnout do předmětu díla. Soud prvního stupně při zjišťování, jaká byla skutečná vůle stran při uzavírání smlouvy o dílo, přihlédl k tomu, že výlezové poklopy nebyly předmětem poptávky, že smlouva o dílo v otázce rozsahu předmětu díla odkazuje na oboustranně odsouhlasený položkový rozpočet, jehož součástí nejsou světlíky LAMILUX, a uzavřel, že výlezové poklopy nebyly předmětem díla a dlužník je instaloval nad rámec sjednaného díla na základě ústní dohody se stavbyvedoucím, což nezakládá změnu uzavřené smlouvy o dílo. Dlužník proto není povinen k úhradě smluvní pokuty, která je vázána na předmět díla dle uzavřené smlouvy. I pokud by bylo shledáno, že výlezové poklopy byly předmětem díla, nárok na smluvní pokutu byl vázán na dohodu stran o tom, že vady budou odstraněny ve sjednané lhůtě, avšak k dohodě o lhůtě pro odstranění vady nedošlo, neboť dlužník dal jednoznačně najevo, že závadu neodstraní. Uznání vad dlužníkem podle soudu prvního stupně založilo vyvratitelnou domněnku pouze ohledně skutečnosti, že do objektu zatékalo výlezovými poklopy, nikoliv že výlezové poklopy byly předmětem díla nebo ohledně povinnosti uhradit smluvní pokutu. Za nedůvodnou měl námitku žalobkyně, že soud při účastnické výpovědi dlužníka položil otázky nevztahující se k tvrzením, k jejichž prokázání byl výslech navržen, neboť výslech byl navržen i k prokázání rozsahu předmětu díla, k čemuž bylo třeba zohlednit kontraktační proces.

5. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit dlužníku náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).

6. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, podle kterých nevznikl nárok žalobkyně na sjednanou smluvní pokutu. S odkazem na své závěry vyjádřené v jiném sporu účastníků (vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 12 C 159/2014) dovodil, že žalobkyně neprokázala, že „výlezáky“ (v objektu A, B, C, D, E) byly předmětem díla a tedy výsledkem činnosti, která je dílem ve smyslu § 536 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“). Podle odvolacího soudu správně soud prvního stupně dovodil z vůle stran při uzavírání smlouvy o dílo, že jejím předmětem „výlezáky“ nebyly. Takto zjištěná vůle smluvních stran nebyla podle názoru odvolacího soudu ani v rozporu s jazykovým vyjádřením právního úkonu, neboť pro předmět díla byl dle čl. IV odst. 1 smlouvy o dílo rozhodující oboustranně odsouhlasený položkový rozpočet, a tedy žalobkyni nemohl vzniknout nárok na smluvní pokutu za neodstranění vad ve smyslu čl. XII odst. 2 smlouvy o dílo, pokud neprokázala sjednání „výlezáků“ v předmětu díla. Současně uzavřel, že neexistoval-li závazek dlužníka, nemohla nastoupit vyvratitelná domněnka, že v době uznání existovala povinnost dlužníka k úhradě smluvní pokuty. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu nepochybil ani při provedení účastnického výslechu dlužníka, neboť byl navržen k okolnostem tvrzených skutečností a v konfrontaci s výpovědí ostatních svědků byl potřebný k objasnění skutkového stavu. Za nedůvodnou shledal též námitku absence řádného poučení žalobkyně ve smyslu § 118a občanského soudního řádu, k němuž došlo při jednání dne 4. 10. 2019. II. Dovolání a vyjádření k němu

7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (výslovně co do výroku I)

včasně podaným dovoláním, v němž namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřuje žalobkyně v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek hmotného i procesního práva. Konkrétně namítá, že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (kterou též konkrétně cituje):

- zatížil napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností, čímž zároveň porušil její právo na spravedlivý proces (dále jen „první otázka“). Odkazuje na povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a k tomu cituje též z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 3588/2014 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz). Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že odvolací soud nedostatečně reagoval na její námitky, čímž ji znemožnil rozvinutí dovolací argumentace, a to zejména ohledně námitky nezákonnosti účastnického výslechu dlužníka, uznání závazku dlužníkem, sjednání lhůty pro odstranění vad, rozsahu díla, poučovací povinnosti a účtování odměny a náhrady hotových výdajů za blanketní odpor dlužníka.

- řešil otázku uznání závazku dlužníkem (dále jen „druhá otázka“). Podle žalobkyně odvolací soud nesprávně nepovažoval prohlášení dlužníka za platné uznání jeho závazku odstranit existující vady zjištěné při předání a převzetí díla ve smyslu § 323 obch. zák. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že uznání založilo vyvratitelnou domněnku pouze ohledně skutečnosti zatékání do objektu výlezovými poklopy, ani se závěrem odvolacího soudu, že vyvratitelná domněnka nemohla nastoupit, pokud závazek dlužníka neexistoval. Zdůraznila, že netvrdila uznání nároku na smluvní pokutu, nýbrž uznání povinnosti dlužníka odstranit vady díla (zajištěné smluvní pokutou).

- v důsledku nesprávného právního posouzení druhé otázky řešil nesprávně též otázku rozložení důkazního břemene mezi žalobkyní a dlužníkem (dále jen „třetí otázka“).

- neposoudil jako nezákonný účastnický výslech dlužníka (dále jen „čtvrtá otázka“). Podle ní nebylo tvrzeno a prokazováno, proč bylo nutné provést účastnický výslech jako pouze podpůrný důkazní prostředek, a že byl proveden v širšímu rozsahu, než k tvrzením, k jejichž prokázání byl navržen. Kromě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1402/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3510/2018, a ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. 25 Cdo 3895/2019 (jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), zmiňuje též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. „21 Cdo 2091/200y“ (správně sp. zn. 21 Cdo 2091/2007 – poznámka Nejvyššího soudu) a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3069/2006, a usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 2091/07.

- postupoval při výkladu právního úkonu – smlouvy o dílo – ohledně rozsahu předmětu díla (dále jen „pátá otázka“). Žalobkyně má za to (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3417/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2938/2018), že soudy nižších stupňů při výkladu řádně nezohlednily průběh kontraktačního procesu, při kterém byla dávána priorita projektové dokumentaci, znění celé smlouvy o dílo včetně všeobecných obchodních podmínek, ani následné chování smluvních stran při předání a převzetí díla, při kterém dlužník předal „výlezáky“ jako jiné řešení světlíků požadovaných žalobkyní a pokoušel se odstranit jejich vady.

- nepoučil žalobkyni podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu ve vztahu k důkaznímu břemeni ohledně rozsahu předmětu díla, který dle tvrzení žalobkyně zahrnoval rovněž vylézací poklopy (dále jen „šestá otázka“).

8. Dlužník ve vyjádření k dovolání považuje dovolání žalobkyně za nedůvodné. Má za to, že se soudy nižších stupňů již dostatečně vypořádaly se všemi námitkami uvedenými v dovolání.

9. V průběhu dovolacího řízení byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 6. 2022, č. j. KSCB 44 INS 10526/2022-A-5, zjištěn úpadek dlužníka, bylo rozhodnuto o povolení jeho oddlužení a JUDr. Stanislava Vohradská byla ustanovena insolvenční správkyní dlužníka. Krajský soud v Českých Budějovicích poté usnesením ze dne 18. 9. 2023, č. j. KSCB 44 INS 10526/2022-B-65, ve znění usnesení ze dne 24. 10. 2023, č. j. KSCB 44 INS 10526/2022-B-75, neschválil oddlužení dlužníka pro nepoctivý záměr, prohlásil na majetek dlužníka konkurs, rozhodl, že konkurs bude projednáván jako nepatrný a uložil insolvenční správkyni, aby každé 3 měsíce podávala zprávu o stavu insolvenčního řízení.

V důsledku prohlášení konkursu bylo dovolací řízení přerušeno. K návrhu insolvenční správkyně Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 5. 8. 2024, č. j. KSCB 44 INS 10526/2022-B-112, rozhodl, že se pokračuje v řízení vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 23 Cdo 3887/2020 (pod touto sp. zn. bylo původně vedeno toto dovolací řízení – poznámka Nejvyššího soudu). Insolvenční správkyně dlužníka se na základě tohoto usnesení stala namísto dlužníka účastnicí dovolacího řízení jako žalovaná.

III. Přípustnost dovolání

10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12. Namítá-li žalobkyně prostřednictvím první otázky mimo jiné nevypořádání její odvolací námitky týkající se účtovaní odměny a náhrady

hotových výdajů za blanketní odpor, ve skutečnosti tím brojí proti napadenému rozhodnutí v rozsahu jeho výroku I, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu

prvního stupně ve výroku pod bodem II o náhradě nákladů řízení. Proti nákladovým výrokům však dovolání není objektivně přípustné [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

13. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, tj. že pro napadené rozhodnutí bylo určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

14. Dovolání není přípustné pro řešení druhé, třetí a šesté otázky, neboť jejich řešení nebylo pro napadené rozhodnutí určující.

15. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že uznáním závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák. se zakládá vyvratitelná právní domněnka o existenci uznaného závazku v době uznání. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v § 133 o. s. ř., který určuje, že dokud není prokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka. Nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle § 133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2854/99, ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 32 Cdo 633/2000, a ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003). V řízení tedy mohou nastat jen dvě situace, buď platí za prokázanou skutečnost, které svědčí vyvratitelná domněnka, anebo vyšel v řízení najevo její opak (obsah domněnky byl vyvrácen důkazem opaku, tj. důkazem, že skutečnost je v konkrétním případě právě opačná, než jak ji uvádí domněnka). Za situace platného uznání závazku tedy nelze učinit závěr, že oprávněný věřitel neunesl důkazní břemeno ohledně skutečnosti, které svědčí vyvratitelná právní domněnka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/2003).

16. V nyní posuzované věci soud prvního stupně, s jehož skutkovými i právními závěry se odvolací soud ztotožnil (srov. odstavec 8 odůvodnění napadeného rozhodnutí), vysvětlil, že žalobkyni nárok na smluvní pokutu podle smlouvy o dílo vztahující se k vadám díla nevznikl, neboť na základě provedeného dokazování měl za zjištěné, že výlezové poklopy nebyly předmětem díla podle smlouvy o dílo (srov. odstavec 27 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Přestože odvolací soud nepřesnou formulací konstatoval, že „důkazní břemeno ohledně sjednaného předmětu díla leželo na žalobkyni … nárok na smluvní pokutu a existenci této skutečnosti tvrdila, avšak sjednání ‚vylézáků‘ v předmětu díla neprokázala“, z dalšího obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž odvolací soud uzavřel, že „skutečnost, že tyto ‚výlezáky‘ předmětem díla nebyly, správně soud prvního stupně dovodil z vůle účastníků při uzavírání předmětné smlouvy“, je zřejmé, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) ve skutečnosti vycházel ze zjištěného skutkového stavu, podle kterého výlezové poklopy netvořily součást předmětu díla podle smlouvy o dílo, a nikoliv, že by odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene žalobkyní, tj. že by při svém rozhodování vycházel ze stavu, kdy by výsledky hodnocení důkazů neumožňovaly soudu přijmout závěr ani o existenci skutečnosti významné podle hmotného práva pro rozhodnutí, ani o tom, že tato skutečnost nenastala.

17. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že nárok na smluvní pokutu nevznikl, neboť měl za prokázané, že výlezové poklopy nebyly předmětem díla podle smlouvy o dílo, tedy že ani nemohly být předmětem vadného plnění podle této smlouvy, přičemž právě včasné odstranění vad díla bylo zajištěno smluvní pokutou, pak již nebyla pro jeho rozhodnutí určující otázka uznání závazku, neboť případným uznáním založená vyvratitelná právní domněnka, že v době uznání existoval nárok žalobkyně na odstranění vad byla podle odvolacího soudu v řízení vyvrácena (byl prokázán opak). Z téhož důvodu nebyla pro napadené rozhodnutí určující ani otázka rozložení důkazního břemene mezi účastníky a otázka poučovací povinnosti soudu podle § 118a odst. 3 o. s. ř., neboť ty by měly význam jen za stavu, kdy by určitá rozhodná skutečnost nebyla v řízení prokázána či vyvrácena (stav non liquet), pročež by skutečně z tohoto důvodu soud rozhodoval podle pravidel pro dělení důkazního břemene v neprospěch strany, kterou důkazní břemeno tížilo. Jestliže však žaloba fakticky byla zamítnuta nikoli proto, že by žalobkyně neunesla důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebyl důvod pro postup soudu podle § 118a odst. 3 o. s. ř. vůči žalobkyni a nebylo určující, ani to, koho v řízení tížilo břemeno důkazní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2251/2011, ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2063/2019, a ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3899/2023, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005).

18. Závěr o přípustnosti dovolání nemůže přivodit ani čtvrtá otázka, neboť odvolací soud při jejím řešení nepostupoval v rozporu s ustálenou judikaturou. Poukaz žalobkyně na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 2091/07, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1402/2016, není případný, neboť v projednávané věci soudy nepřistoupily k zamítnutí návrhu na provedení účastnického výslechu. Nepřiléhavé jsou též odkazy žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3510/2018, a ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. 25 Cdo 3895/2019, neboť v nyní posuzované věci považoval odvolací soud provedení účastnického výslechu (a to i v konfrontaci s jinými důkazními prostředky) za potřebné k objasnění skutkového stavu, a nešlo tak o situaci, v níž by byl skutkový stav již dostatečně zjištěn nebo v níž by byly navrženy jiné důkazy, jimiž bylo možné dokazovanou skutečnost prokázat. Lze též přisvědčit odvolacímu soudu, že účastnický výslech dlužníka byl proveden ve vztahu k tvrzením označeným v návrhu na jeho provedení, přičemž právě v tomto rozsahu též soudy nižších stupňů z obsahu účastnické výpovědi dlužníka vycházely při hodnocení důkazů.

19. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení páté otázky (otázky postupu odvolacího soudu při výkladu smlouvy o dílo ohledně rozsahu předmětu díla), při kterém se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání

20. Dovolání je důvodné.

21. Podle § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

22. Podle § 266 obch. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).

23. Nejvyšší soud již opakovaně vysvětlil, že při pochybnostech o obsahu právního úkonu vyjádřeného slovy je třeba jeho obsah zjistit za použití výkladových pravidel (§ 35 odst. 2 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy též § 266 obch. zák.), která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným nejen na jazykovém vyjádření právního úkonu, ale též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil (podle úmyslu jednající osoby v okamžiku uzavírání smlouvy). Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2081/2007, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3563/2014, a ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4318/2015).

24. Ústavní soud pak tyto závěry korigoval tak, že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, z následné judikatury Nejvyššího soudu srov. rozsudky ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, a ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5196/2017).

25. Pro právní úkony v oblasti obchodních závazkových vztahů tedy platí, že při výkladu projevu vůle podle § 266 obch. zák. je v první řadě určující úmysl jednající smluvní strany, a to za předpokladu, že její úmysl byl druhé straně znám anebo jí musel být znám (tj. podle tzv. subjektivního hlediska). Nebyl-li druhé smluvní straně úmysl jednajícího znám a ani jí nemohl být znám (tedy není-li možné skutečnou nebo předpokládanou znalost vůle jednajícího prokázat), vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení adresáta, popř. podle toho, jaký význam se výrazům použitým v právních úkonech v obchodněprávním styku s ohledem na obchodní zvyklosti přikládá (tj. podle tzv. objektivního hlediska). Při výkladu projevu vůle podle subjektivního nebo objektivního hlediska současně platí, že musí být přihlédnuto jednak ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jednak k následnému chování stran, připouští-li to povaha věcí (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 860/2005, ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3477/2006, ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 268/2012, či ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3348/2020).

26. V nyní projednávané věci odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že žalobkyni nevznikl nárok na smluvní pokutu podle čl. XII odst. 2 smlouvy o dílo, neboť dlužníkem provedené výlezové poklopy nebyly předmětem díla, což dovodil soud prvního stupně z vůle účastníků při uzavírání předmětné smlouvy, a že taková vůle účastníků nebyla ani v rozporu s jazykovým vyjádřením ve smlouvě, když pro rozsah předmětu díla byl podle čl. IV odst. 1 smlouvy o dílo rozhodující oboustranně odsouhlasený položkový rozpočet. Vůli stran přitom soud prvního stupně zjistil výlučně ze skutečnosti, že výlezové poklopy nebyly předmětem poptávky a že smlouva o dílo v otázce rozsahu odkazovala na oboustranně odsouhlasený položkový rozpočet, jehož součástí nejsou světlíky LAMILUX.

27. Při výkladu smlouvy o dílo ve vztahu k ujednanému rozsahu předmětu díla, jež byl podstatný pro posouzení vzniku nároku žalobkyně na smluvní pokutu dle čl. XII odst. 2 smlouvy o dílo, však odvolací soud nepostupoval v souladu s výše uvedenými pravidly vyjádřenými v rozhodovací praxi dovolacího (i Ústavního) soudu. Skutečnou vůlí (úmyslem) smluvních stran se nezabýval řádně, vycházel-li při jejím zjišťování jen ze skutečnosti, že v poptávce žalobkyně výslovně nebyly uvedeny výlezové poklopy a že smlouva o dílo co do rozsahu díla odkazovala na oboustranně odsouhlasený položkový rozpočet. Nepřihlédl totiž při výkladu smlouvy i k dalším zjištěním o okolnostech souvisejících s uzavřením smlouvy o dílo.

28. V prvé řadě se odvolací soud podrobněji nezabýval dalším zjištěným obsahem jednání o uzavření smlouvy, tj. dalšími okolnostmi poptávky žalobkyně předložené dlužníku a tím, jaký význam takovým požadavkům mohl dlužník přikládat. Podle učiněných skutkových zjištění požadovala žalobkyně v poptávce provedení díla spočívajícího v kompletním provedení izolace střech a teras v přízemí předmětného bytového domu, jehož předmět byl v poptávce vymezen nejen výkazem výměr, ale též projektovou dokumentací současně s výslovným požadavkem žalobkyně na dlužníka (jako odborníka), aby případně doplnil práce, které výkaz výměr neobsahoval a které byly nutné pro provedení díla.

Odvolací soud přitom nijak nehodnotil ani skutečnost, že projekt předkládaný dlužníku (i k případným úpravám výkazu výměr podle něj) předpokládal i to, že na střeše předmětné budovy budou umístěny jako její nedílné prvky světlíky, tj. vstupy na střechu, a že technická zpráva (jako součást projektové dokumentace) střechu popisovala jako kompletizovaný systém, včetně všech nezbytných požadavků a doplňků dle technologických předpisů výrobce a řešení detailů s tím, že všechny tyto prvky jsou předmětem dodávky střešního pláště.

Ve vztahu k samotnému znění smlouvy o dílo pak odvolací soud nijak při posuzování úmyslu stran ve vztahu k tomu, zda předmětem díla byly též výlezové poklopy (které mohly být podle zjištění soudů charakterizovány jako zámečnické prvky, stejně tak jako prvky klempířské) nehodnotil skutečnost, že předmět díla byl výslovně vymezen jako kompletní provedení tepelných izolací a izolací proti vodě na střeše objektu, tepelné izolace a izolace proti vodě zelených střech včetně substrátů, provedení klempířských konstrukcí na střeše a fasádě objektu.

Nepřihlédl ani k tomu, že dílo bylo specifikováno i ve všeobecných obchodních podmínkách, jež byly nedílnou součástí smlouvy o dílo, a že dílo (tj. vše, co tvořilo předmět díla) mělo být předáno písemným zápisem, jehož součástí měl být též seznam vad díla. Blíže se při zjištění skutečného úmyslu stran nezabýval ani následným chování smluvních stran, tj. tím, že dlužník na základě výzvy stavbyvedoucího žalobkyně, jehož funkcí byla kontrola provádění díla jednotlivými zhotoviteli, při provádění díla instaloval na střechu předmětného objetu též výlezové poklopy jako klempířské prvky a že i těchto výlezových poklopů se týkalo následné předání díla, neboť při sepisu zápisu o předání díla byly žalobkyní vymezeny vady díla spočívající v zatékání do objektu vlivem netěsnosti právě takto instalovaných výlezových poklopů a že tyto vady při předání díla dlužník akceptoval (a to i později při opakované reklamaci) a (neúspěšně) je odstraňoval.

Odvolací soud se tedy řádně, tj.

s přihlédnutím ke všem relevantním zjištěným okolnostem nezabýval tím, jakého výsledku činnosti dlužníka hodlala žalobkyně prostřednictvím uzavřené smlouvy o dílo dosáhnout, požadovala-li po něm kompletní provedení izolace střech a teras (tepelných i proti vodě) včetně provedení klempířských konstrukcí na střeše, zda takový její úmysl zahrnoval i provedení výlezů na střechu a jejich izolaci (tepelnou i proti vodě) a zda byl či musel být znám při uzavření smlouvy dlužníku (případně osobě v postavení dlužníka).

29. Lze tedy uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem při výkladu smlouvy o dílo (ohledně rozsahu předmětu díla, tj. toho, zda předmětem díla byly též výlezové poklopy) je neúplné, a tudíž nesprávné, neboť odvolací soud v rozporu s výkladovými pravidly nepřihlížel při zjištění vůle stran ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a následného chování stran, ale přihlédl jen k některým z nich a ostatní zjištěné okolnosti, jež mohly být rozhodné pro zjištění skutečné vůle stran, ve svých úvahách pominul. Nejvyšší soud přitom nijak nepředjímá, s jakým výsledkem by měl být řádný výklad proveden.

30. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady řízení dovolací soud nezjistil.

31. Prostřednictvím první otázky žalobkyně v dovolání namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud však neshledal tuto námitku vady řízení důvodnou, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí je seznatelné, na základě jakých úvah považoval odvolací soud argumentaci žalobkyně uplatněnou v odvolání za nedůvodnou. Takové odůvodnění přitom žalobkyni (oproti jejímu přesvědčení) nikterak nebránilo v možnosti uplatnění dovolacích důvodů, nadto zčásti úspěšně (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.). Pro úplnost Nejvyšší soud též dodává, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012). Důvodná tedy není ani námitka žalobkyně, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí nijak nevypořádal s její odvolací námitkou nesprávnosti posouzení soudu prvního stupně ohledně absence sjednání lhůty pro odstranění vad, které vedlo soud prvního stupně k závěru, že by nárok na smluvní pokutu nebyl dán i v případě, kdyby výlezové poklopy byly předmětem díla. Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud vycházel ze závěru, že výlezové pokopy předmětem díla nebyly (tento závěr však je s ohledem na neúplnost provedeného výkladu smlouvy závěrem minimálně předčasným), a tudíž bylo zjevně bezpředmětné, aby se odvolací soud v napadeném rozhodnutí výslovně vyjadřoval k námitce vztahující se k jinému (než zjištěnému) skutkovému stavu věci. Uvedenou odvolací námitkou by se odvolací soud musel zabývat pouze v případě, kdyby na základě výkladu smlouvy dospěl k závěru, že výlezové poklopy byly předmětem díla, přičemž i řešení takové námitky by vyžadovalo řádný výklad smlouvy, a to ve vztahu k ujednání o smluvní pokutě.

32. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na neúplném, a tudíž nesprávném právním posouzení věci, a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

33. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 10. 2025 Mgr. Jiří Němec předseda senátu