23 Cdo 2518/2024-393
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců
JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci
žalobkyně Lesostavby Třeboň a.s., se sídlem v Třeboni, Novohradská 226,
identifikační číslo osoby 47239328, zastoupené Mgr. Andreou Žatkovou,
advokátkou se sídlem v Ostravě, Teslova 1125, proti žalované JUDr. Stanislavě
Vohradské, se sídlem v Praze-západ, Čsl. armády 1, identifikační číslo osoby
66221820, insolvenční správkyni dlužníka Z. V., o zaplacení částky 824 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 5 C
117/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 16. 6. 2020, č. j. 22 Co 448/2020-345, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 6. 2020, č. j. 22 Co
448/2020-345, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 11. 12.
2019, č. j. 5 C 117/2018-287, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne
12. 2. 2020, č. j. 5 C 117/2018-303, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v
Jindřichově Hradci k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se v řízení na Z. V. (původním žalovaném – dále jen
„dlužník“) domáhala na základě smlouvy o dílo č. XY mezi nimi uzavřené dne 6.
11. 2012 (dále též jen „smlouva o dílo“) zaplacení částky 824 000 Kč s
příslušenstvím jako smluvní pokuty za prodlení dlužníka s odstraněním vad díla
– vad čtyř výlezových poklopů na střechu (objekt vchod A, B, C, D) – a to ve
výši 2 000 Kč denně za každou neodstraněnou vadu díla po dobu od 28. 7. 2014 do
7. 11. 2014.
2. Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 11. 12. 2019, č.
j. 5 C 117/2018-287, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 2. 2020, č. j. 5 C
117/2018-303, žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a rozhodl o povinnosti
žalobkyně zaplatit dlužníku náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II).
3. Soud prvního stupně vyšel zejména z těchto zjištění:
- žalobkyně poptávala u dlužníka kompletní provedení izolace střech a
teras přízemí bytového domu A1 Na Vyhlídce Písek – II. etapa. K písemnému textu
poptávky žalobkyně přiložila výkaz výměr, položkový rozpočet, výpis
klempířských prvků (v něm nebyly uvedeny žádné světlíky ani výlezové poklopy),
projektovou dokumentaci střechy, v níž bylo zakresleno 5 světlíků pod kótou 173
včetně technické zprávy. V technické zprávě bylo mimo jiné uvedeno, že je
střecha navržena jako kompletizovaný systém, včetně všech nezbytných požadavků
a doplňků dle technologických předpisů výrobce a řešení detailů a že všechny
tyto prvky jsou předmětem dodávky střešního pláště. Položka 173, v níž byly
uvedeny světlíky značky LAMILUX, byla vedena ve výpisu zámečnických prvků,
který k poptávce doložen nebyl. Osoba jednající za žalobkyni si při poptávce
zřejmě neuvědomila, že světlíky byly vedeny v zámečnických prvcích. V poptávce
byl dlužník vyzván (s tím, že předmět díla je vymezen výkazem výměr a
projektovou dokumentací), aby předmětné práce nabídl v rozsahu výkazu výměr, v
případě, že výkaz neobsahuje některé práce, které jsou nutné pro řádné
zhotovení díla, měl je dlužník doplnit pod výkaz výměr. Na výstavbě se podílelo
více zhotovitelů a existovaly i další výpisy (např. výpis truhlářských výrobků
či řeziva) a záleželo na úvaze projektanta do jakého výpisu výrobek zařadí. - dne 6. 11. 2012 uzavřela žalobkyně s dlužníkem smlouvu o dílo, v níž
se dlužník zavázal ke kompletnímu provedení tepelných izolací a izolací proti
vodě na střeše objektu, tepelných izolací a izolací proti vodě zelených střech
(předstupující části 1. P.P) včetně substrátů, provedení klempířských
konstrukcí na střeše a fasádě objektu pro stavbu „Bytový dům A1 Písek, Svatý
Václav“ podle schválené projektové dokumentace pro provedení stavby, a to v
rozsahu, obsahu, technickém řešení, způsobu a podmínkách provádění díla v
souladu s cenovou nabídkou ze dne 29. 10. 2012, včetně oboustranně
odsouhlaseného položkového rozpočtu, a žalobkyně se zavázala uhradit cenu za
dílo. Součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky, v nichž bylo
zakotveno, že předmětem plnění zhotovitele objednateli se rozumí kompletní
provedení sjednaných stavebních a montážních prací a dodávka materiálů a služeb
pro sjednanou stavbu, včetně veškerých činností s dodávkou stavebních a
montážních prací souvisejících zejména podle projektové dokumentace, výkazu
výměr v rozsahu, obsahu, technickém řešení, způsobu a podmínkách provádění díla
dle oboustranně odsouhlaseného položkového rozpočtu v souladu se všemi
pravomocnými správními rozhodnutími, stanovisky a souhlasy týkajícími se
provedení díla, a to ve smluvených parametrech díla a sjednaných termínech
provádění díla.
Dlužník prohlásil, že si budoucí staveniště prohlédl, seznámil
se se situací přímo v lokalitě, je informován o všech podmínkách, které se
vztahují na provádění smluvních prací, a potvrdil, že smluvní práce mohou být
provedeny v souladu se všemi převzatými informacemi a projektovou dokumentací a
že je schopen dílo za dohodnutou cenu v předepsané kvalitě a čase realizovat. Cena díla byla sjednána ve výši 1 652 398 Kč bez daně z přidané hodnoty. Smluvní strany si sjednaly záruku za jakost provedeného díla v délce 120 měsíců
od předání díla s tím, že o předání díla bude pořízen předávací protokol, jehož
obsahem bude výsledek prohlídky, prohlášení zhotovitele, že dílo předává a
objednatele, že dílo přejímá, a že jeho součástí bude seznam vad, které samy o
sobě či ve svém souhrnu nebrání užívání díla, s uvedením termínu a způsobu
jejich odstranění. Nedojde-li mezi smluvními stranami k dohodě o termínu
odstranění vad, musí být vady odstraněny ve lhůtě 7 kalendářních dnů ode dne
předání díla, nebo dohodou dle povahy zjištěné vady. Pro části díla, které byly
v důsledku oprávněné reklamace objednatele zhotovitelem opraveny, běžela
záruční doba opětovně od počátku ode dne předání opravené části díla
zhotovitelem. Ve smlouvě o dílo byla sjednána smluvní pokuta ve výši 2 000 Kč
denně za neodstranění každé vady zjištěné při kontrole či předání díla či
reklamované v záruční době ve lhůtě sjednané pro její odstranění. Smluvní
strany ujednaly, že k platnosti smlouvy, včetně jejich změn a doplnění
(dodatků), je potřeba písemná forma a že jakákoliv jiná vedlejší ujednání,
nejsou-li učiněna v písemné formě, jsou neplatná. - v rámci provádění díla dlužníkem stavbyvedoucí žalobkyně, jehož funkce
spočívala zejména v kontrole subdodavatelů a který neměl oprávnění k uzavírání
smluv, dal pokyn dlužníku, aby dodal na stavbu „výlezáky“ (výlezové poklopy)
bez specifikace vlastností, neboť předpokládal, že dlužník je odborníkem. Tyto
výlezové poklopy dlužník zajistil u klempíře, kterému za jejich výrobu
zaplatil, a instaloval je na střechu. - dne 30. 6. 2013 bylo dílo žalobkyní převzato. Oběma stranami byl
podepsán zápis o předání a převzetí díla, v němž bylo též uvedeno, že dlužník
předal žalobkyni prohlášení o shodě na výrobky a atesty použitých materiálů
(prohlášení o shodě na výlezové poklopy jejich součástí nebylo). V zápise byly
mimo jiné uplatněny závady: netěsnost „výlezáků“ objekt A, B, C, D, E s
dohodnutým termínem odstranění 15. 8. 2013 a s poznámkou, dle technologického
postupu a možností. Vada se projevovala tím, že zatékalo do objektu. - při kontrole objektu dne 22. 1. 2014 bylo opět zjištěno srážení
vlhkosti a zatékání do objektu u všech výlezových poklopů zřejmě vlivem
netěsností a jejich nedostatečné tepelné izolace okolo nadstřešní části. Žalobkyně tyto vady uplatnila vůči dlužníku a upozornila ho, že pokud je
neodstraní, nechá je odstranit třetí osobou na jeho náklady. Dlužník vady uznal
a akceptoval termín pro jejich odstranění provedením jejich zateplení
nejpozději do 10. 2. 2014. Do objektu i nadále zatékalo.
Na základě reklamace
investora vůči žalobkyni byl dlužník žalobkyní vyzván, aby zaslal potvrzení
výrobce o shodě vlastností výlezových poklopů s požadavky technických předpisů. Dlužník na tuto výzvu žalobkyni sdělil, že si u něho výlezové poklopy nikdy
neobjednala, že pouze provedl izolace dle projektu, a že na zaizolované podsady
je třeba namontovat světlík LAMILUX. Odsouhlasil reklamaci na zaizolované
otvory s tím, že oprava byla provedena dne 4. 2. 2014. Zatékání bylo zjištěno i
při další prohlídce dne 27. 2. 2014. Dlužník byl žalobkyní reklamací ze dne 6. 3. 2014 upozorněn, že vada odstraněna nebyla a trvá a pokud ji neodstraní do
18. 3. 2014, nechá ji žalobkyně odstranit třetí osobou na jeho náklady. Dlužník
uznal vadu a akceptoval lhůtu pro odstranění vady nejpozději do 18. 3. 2014. Dopisem ze dne 18. 4. 2014 dal dlužník najevo, že vadu neopraví, neboť je
třeba, aby žalobkyně osadila světlíky dle projektu a výslovně neuznal požadavek
uhradit smluvní pokutu v celkové výši 370 00 Kč. V listopadu 2014 žalobkyně
změnila svůj požadavek z odstranění vad na slevu z kupní ceny. V prosinci 2014
nechala žalobkyně třetí osobou nainstalovat nové výlezové poklopy, resp. světlíky. - dlužníkem dodané výlezové poklopy byly nekvalitní (nedostatečně
tepelně izolované a nepřesně zpracované, netuhé), jejich vlastnosti způsobovaly
zatékání do objektu A, B, C a D.
4. Soudu prvního stupně se „jevilo“ z chování stran (z toho, že dlužník
poklopy nainstaloval, aniž je účtoval; žalobkyně nepožadovala dodání světlíků
LAMILUX odpovídající projektu a nechala dlužníka naistalovat levnější variantu,
aniž by se domluvila na snížení ceny díla, nevytkla dlužníku v zápise o předání
díla nedodání dokladů o shodě na výlezové poklopy a později nechala třetí
osobou instalovat světlíky obdobných vlastností jako jsou světlíky LAMILUX ),
že výlezové poklopy neodpovídající projektu byly dlužníkem dodány a
nainstalovány poté, co obě strany zjistily, že dodávku světlíků LAMILUX
opomněly zahrnout do předmětu díla. Soud prvního stupně při zjišťování, jaká
byla skutečná vůle stran při uzavírání smlouvy o dílo, přihlédl k tomu, že
výlezové poklopy nebyly předmětem poptávky, že smlouva o dílo v otázce rozsahu
předmětu díla odkazuje na oboustranně odsouhlasený položkový rozpočet, jehož
součástí nejsou světlíky LAMILUX, a uzavřel, že výlezové poklopy nebyly
předmětem díla a dlužník je instaloval nad rámec sjednaného díla na základě
ústní dohody se stavbyvedoucím, což nezakládá změnu uzavřené smlouvy o dílo.
Dlužník proto není povinen k úhradě smluvní pokuty, která je vázána na předmět
díla dle uzavřené smlouvy. I pokud by bylo shledáno, že výlezové poklopy byly
předmětem díla, nárok na smluvní pokutu byl vázán na dohodu stran o tom, že
vady budou odstraněny ve sjednané lhůtě, avšak k dohodě o lhůtě pro odstranění
vady nedošlo, neboť dlužník dal jednoznačně najevo, že závadu neodstraní.
Uznání vad dlužníkem podle soudu prvního stupně založilo vyvratitelnou domněnku
pouze ohledně skutečnosti, že do objektu zatékalo výlezovými poklopy, nikoliv
že výlezové poklopy byly předmětem díla nebo ohledně povinnosti uhradit smluvní
pokutu. Za nedůvodnou měl námitku žalobkyně, že soud při účastnické výpovědi
dlužníka položil otázky nevztahující se k tvrzením, k jejichž prokázání byl
výslech navržen, neboť výslech byl navržen i k prokázání rozsahu předmětu díla,
k čemuž bylo třeba zohlednit kontraktační proces.
5. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví
označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a
rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit dlužníku náhradu nákladů odvolacího
řízení (výrok II).
6. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu
prvního stupně, podle kterých nevznikl nárok žalobkyně na sjednanou smluvní
pokutu. S odkazem na své závěry vyjádřené v jiném sporu účastníků (vedeném u
soudu prvního stupně pod sp. zn. 12 C 159/2014) dovodil, že žalobkyně
neprokázala, že „výlezáky“ (v objektu A, B, C, D, E) byly předmětem díla a tedy
výsledkem činnosti, která je dílem ve smyslu § 536 odst. 2 zákona č. 513/1991
Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1.
2014 (dále jen „obch. zák.“). Podle odvolacího soudu správně soud prvního
stupně dovodil z vůle stran při uzavírání smlouvy o dílo, že jejím předmětem
„výlezáky“ nebyly. Takto zjištěná vůle smluvních stran nebyla podle názoru
odvolacího soudu ani v rozporu s jazykovým vyjádřením právního úkonu, neboť pro
předmět díla byl dle čl. IV odst. 1 smlouvy o dílo rozhodující oboustranně
odsouhlasený položkový rozpočet, a tedy žalobkyni nemohl vzniknout nárok na
smluvní pokutu za neodstranění vad ve smyslu čl. XII odst. 2 smlouvy o dílo,
pokud neprokázala sjednání „výlezáků“ v předmětu díla. Současně uzavřel, že
neexistoval-li závazek dlužníka, nemohla nastoupit vyvratitelná domněnka, že v
době uznání existovala povinnost dlužníka k úhradě smluvní pokuty. Soud prvního
stupně podle odvolacího soudu nepochybil ani při provedení účastnického
výslechu dlužníka, neboť byl navržen k okolnostem tvrzených skutečností a v
konfrontaci s výpovědí ostatních svědků byl potřebný k objasnění skutkového
stavu. Za nedůvodnou shledal též námitku absence řádného poučení žalobkyně ve
smyslu § 118a občanského soudního řádu, k němuž došlo při jednání dne 4. 10.
2019.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (výslovně co do výroku I)
včasně podaným dovoláním, v němž namítla nesprávné právní posouzení věci a
navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřuje žalobkyně v tom, že se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při
řešení otázek hmotného i procesního práva. Konkrétně namítá, že odvolací soud v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (kterou též konkrétně
cituje):
- zatížil napadené rozhodnutí nepřezkoumatelností, čímž zároveň porušil
její právo na spravedlivý proces (dále jen „první otázka“). Odkazuje na
povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a k tomu cituje též z nálezu
Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 3588/2014 (jenž je veřejnosti
dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na
https://nalus.usoud.cz). Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spatřuje v
tom, že odvolací soud nedostatečně reagoval na její námitky, čímž ji znemožnil
rozvinutí dovolací argumentace, a to zejména ohledně námitky nezákonnosti
účastnického výslechu dlužníka, uznání závazku dlužníkem, sjednání lhůty pro
odstranění vad, rozsahu díla, poučovací povinnosti a účtování odměny a náhrady
hotových výdajů za blanketní odpor dlužníka.
- řešil otázku uznání závazku dlužníkem (dále jen „druhá otázka“). Podle
žalobkyně odvolací soud nesprávně nepovažoval prohlášení dlužníka za platné
uznání jeho závazku odstranit existující vady zjištěné při předání a převzetí
díla ve smyslu § 323 obch. zák. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně,
že uznání založilo vyvratitelnou domněnku pouze ohledně skutečnosti zatékání do
objektu výlezovými poklopy, ani se závěrem odvolacího soudu, že vyvratitelná
domněnka nemohla nastoupit, pokud závazek dlužníka neexistoval. Zdůraznila, že
netvrdila uznání nároku na smluvní pokutu, nýbrž uznání povinnosti dlužníka
odstranit vady díla (zajištěné smluvní pokutou).
- v důsledku nesprávného právního posouzení druhé otázky řešil nesprávně
též otázku rozložení důkazního břemene mezi žalobkyní a dlužníkem (dále jen
„třetí otázka“).
- neposoudil jako nezákonný účastnický výslech dlužníka (dále jen
„čtvrtá otázka“). Podle ní nebylo tvrzeno a prokazováno, proč bylo nutné
provést účastnický výslech jako pouze podpůrný důkazní prostředek, a že byl
proveden v širšímu rozsahu, než k tvrzením, k jejichž prokázání byl navržen.
Kromě rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1402/2016,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3510/2018, a ze
dne 28. 4. 2020 sp. zn. 25 Cdo 3895/2019 (jež jsou veřejnosti dostupná – stejně
jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz),
zmiňuje též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. „21 Cdo
2091/200y“ (správně sp. zn. 21 Cdo 2091/2007 – poznámka Nejvyššího soudu) a ze
dne 6. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3069/2006, a usnesení Ústavního soudu ze dne
15. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 2091/07.
- postupoval při výkladu právního úkonu – smlouvy o dílo – ohledně
rozsahu předmětu díla (dále jen „pátá otázka“). Žalobkyně má za to (s odkazem
na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3417/2012, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2938/2018), že
soudy nižších stupňů při výkladu řádně nezohlednily průběh kontraktačního
procesu, při kterém byla dávána priorita projektové dokumentaci, znění celé
smlouvy o dílo včetně všeobecných obchodních podmínek, ani následné chování
smluvních stran při předání a převzetí díla, při kterém dlužník předal
„výlezáky“ jako jiné řešení světlíků požadovaných žalobkyní a pokoušel se
odstranit jejich vady.
- nepoučil žalobkyni podle § 118a odst. 3 občanského soudního řádu ve
vztahu k důkaznímu břemeni ohledně rozsahu předmětu díla, který dle tvrzení
žalobkyně zahrnoval rovněž vylézací poklopy (dále jen „šestá otázka“).
8. Dlužník ve vyjádření k dovolání považuje dovolání žalobkyně za
nedůvodné. Má za to, že se soudy nižších stupňů již dostatečně vypořádaly se
všemi námitkami uvedenými v dovolání.
9. V průběhu dovolacího řízení byl usnesením Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 21. 6. 2022, č. j. KSCB 44 INS 10526/2022-A-5, zjištěn
úpadek dlužníka, bylo rozhodnuto o povolení jeho oddlužení a JUDr. Stanislava
Vohradská byla ustanovena insolvenční správkyní dlužníka. Krajský soud v
Českých Budějovicích poté usnesením ze dne 18. 9. 2023, č. j. KSCB 44 INS
10526/2022-B-65, ve znění usnesení ze dne 24. 10. 2023, č. j. KSCB 44 INS
10526/2022-B-75, neschválil oddlužení dlužníka pro nepoctivý záměr, prohlásil
na majetek dlužníka konkurs, rozhodl, že konkurs bude projednáván jako nepatrný
a uložil insolvenční správkyni, aby každé 3 měsíce podávala zprávu o stavu
insolvenčního řízení. V důsledku prohlášení konkursu bylo dovolací řízení
přerušeno. K návrhu insolvenční správkyně Krajský soud v Českých Budějovicích
usnesením ze dne 5. 8. 2024, č. j. KSCB 44 INS 10526/2022-B-112, rozhodl, že se
pokračuje v řízení vedeném u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 23 Cdo 3887/2020 (pod
touto sp. zn. bylo původně vedeno toto dovolací řízení – poznámka Nejvyššího
soudu). Insolvenční správkyně dlužníka se na základě tohoto usnesení stala
namísto dlužníka účastnicí dovolacího řízení jako žalovaná.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2.
2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění
zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Namítá-li žalobkyně prostřednictvím první otázky mimo jiné
nevypořádání její odvolací námitky týkající se účtovaní odměny a náhrady
hotových výdajů za blanketní odpor, ve skutečnosti tím brojí proti napadenému
rozhodnutí v rozsahu jeho výroku I, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve výroku pod bodem II o náhradě nákladů řízení. Proti
nákladovým výrokům však dovolání není objektivně přípustné [srov. § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř.].
13. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i
skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho
rozhodnutí na jejím řešení závisí, tj. že pro napadené rozhodnutí bylo určující
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013).
14. Dovolání není přípustné pro řešení druhé, třetí a šesté otázky,
neboť jejich řešení nebylo pro napadené rozhodnutí určující.
15. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že uznáním závazku
podle § 323 odst. 1 obch. zák. se zakládá vyvratitelná právní domněnka o
existenci uznaného závazku v době uznání. Důsledkem uznání závazku je tedy
přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž
tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V
rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v § 133 o. s.
ř., který určuje, že dokud není prokázán opak, platí za prokázanou skutečnost,
pro kterou je v zákoně stanovena domněnka. Nebyla-li v řízení domněnka
existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle § 133 o. s. ř.
skutečnost za prokázanou (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.
10. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2854/99, ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 32 Cdo 633/2000,
a ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003). V řízení tedy mohou nastat jen
dvě situace, buď platí za prokázanou skutečnost, které svědčí vyvratitelná
domněnka, anebo vyšel v řízení najevo její opak (obsah domněnky byl vyvrácen
důkazem opaku, tj. důkazem, že skutečnost je v konkrétním případě právě opačná,
než jak ji uvádí domněnka). Za situace platného uznání závazku tedy nelze
učinit závěr, že oprávněný věřitel neunesl důkazní břemeno ohledně skutečnosti,
které svědčí vyvratitelná právní domněnka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/2003).
16. V nyní posuzované věci soud prvního stupně, s jehož skutkovými i
právními závěry se odvolací soud ztotožnil (srov. odstavec 8 odůvodnění
napadeného rozhodnutí), vysvětlil, že žalobkyni nárok na smluvní pokutu podle
smlouvy o dílo vztahující se k vadám díla nevznikl, neboť na základě
provedeného dokazování měl za zjištěné, že výlezové poklopy nebyly předmětem
díla podle smlouvy o dílo (srov. odstavec 27 odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně). Přestože odvolací soud nepřesnou formulací konstatoval, že „důkazní
břemeno ohledně sjednaného předmětu díla leželo na žalobkyni … nárok na smluvní
pokutu a existenci této skutečnosti tvrdila, avšak sjednání ‚vylézáků‘ v
předmětu díla neprokázala“, z dalšího obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí,
v němž odvolací soud uzavřel, že „skutečnost, že tyto ‚výlezáky‘ předmětem díla
nebyly, správně soud prvního stupně dovodil z vůle účastníků při uzavírání
předmětné smlouvy“, je zřejmé, že odvolací soud (stejně jako soud prvního
stupně) ve skutečnosti vycházel ze zjištěného skutkového stavu, podle kterého
výlezové poklopy netvořily součást předmětu díla podle smlouvy o dílo, a
nikoliv, že by odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního
břemene žalobkyní, tj. že by při svém rozhodování vycházel ze stavu, kdy by
výsledky hodnocení důkazů neumožňovaly soudu přijmout závěr ani o existenci
skutečnosti významné podle hmotného práva pro rozhodnutí, ani o tom, že tato
skutečnost nenastala.
17. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že nárok na smluvní pokutu
nevznikl, neboť měl za prokázané, že výlezové poklopy nebyly předmětem díla
podle smlouvy o dílo, tedy že ani nemohly být předmětem vadného plnění podle
této smlouvy, přičemž právě včasné odstranění vad díla bylo zajištěno smluvní
pokutou, pak již nebyla pro jeho rozhodnutí určující otázka uznání závazku,
neboť případným uznáním založená vyvratitelná právní domněnka, že v době uznání
existoval nárok žalobkyně na odstranění vad byla podle odvolacího soudu v
řízení vyvrácena (byl prokázán opak). Z téhož důvodu nebyla pro napadené
rozhodnutí určující ani otázka rozložení důkazního břemene mezi účastníky a
otázka poučovací povinnosti soudu podle § 118a odst. 3 o. s. ř., neboť ty by
měly význam jen za stavu, kdy by určitá rozhodná skutečnost nebyla v řízení
prokázána či vyvrácena (stav non liquet), pročež by skutečně z tohoto důvodu
soud rozhodoval podle pravidel pro dělení důkazního břemene v neprospěch
strany, kterou důkazní břemeno tížilo. Jestliže však žaloba fakticky byla
zamítnuta nikoli proto, že by žalobkyně neunesla důkazní břemeno, ale na
základě zjištěného skutkového stavu, nebyl důvod pro postup soudu podle § 118a
odst. 3 o. s. ř. vůči žalobkyni a nebylo určující, ani to, koho v řízení tížilo
břemeno důkazní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003,
sp. zn. 21 Cdo 121/2003, ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2251/2011, ze dne
18. 9. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2063/2019, a ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 23 Cdo
3899/2023, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo
2335/2005).
18. Závěr o přípustnosti dovolání nemůže přivodit ani čtvrtá otázka,
neboť odvolací soud při jejím řešení nepostupoval v rozporu s ustálenou
judikaturou. Poukaz žalobkyně na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2010,
sp. zn. I. ÚS 2091/07, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn.
21 Cdo 1402/2016, není případný, neboť v projednávané věci soudy nepřistoupily
k zamítnutí návrhu na provedení účastnického výslechu. Nepřiléhavé jsou též
odkazy žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 22
Cdo 3510/2018, a ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. 25 Cdo 3895/2019, neboť v nyní
posuzované věci považoval odvolací soud provedení účastnického výslechu (a to i
v konfrontaci s jinými důkazními prostředky) za potřebné k objasnění skutkového
stavu, a nešlo tak o situaci, v níž by byl skutkový stav již dostatečně zjištěn
nebo v níž by byly navrženy jiné důkazy, jimiž bylo možné dokazovanou
skutečnost prokázat. Lze též přisvědčit odvolacímu soudu, že účastnický výslech
dlužníka byl proveden ve vztahu k tvrzením označeným v návrhu na jeho
provedení, přičemž právě v tomto rozsahu též soudy nižších stupňů z obsahu
účastnické výpovědi dlužníka vycházely při hodnocení důkazů.
19. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení páté
otázky (otázky postupu odvolacího soudu při výkladu smlouvy o dílo ohledně
rozsahu předmětu díla), při kterém se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
20. Dovolání je důvodné.
21. Podle § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen
„obč. zák.“), právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle
jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon
učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
22. Podle § 266 obch. zák. se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající
osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo
jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit
podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla
přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy
používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla
v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se
vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně
jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i
následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev
vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech
vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila
(odstavec 4).
23. Nejvyšší soud již opakovaně vysvětlil, že při pochybnostech o obsahu
právního úkonu vyjádřeného slovy je třeba jeho obsah zjistit za použití
výkladových pravidel (§ 35 odst. 2 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy
též § 266 obch. zák.), která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil
výkladem založeným nejen na jazykovém vyjádření právního úkonu, ale též podle
vůle toho, kdo právní úkon učinil (podle úmyslu jednající osoby v okamžiku
uzavírání smlouvy). Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí
být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu
jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti
použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého
právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí,
jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou
pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z
jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo
1569/99, ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, ze dne 20. 1. 2009, sp.
zn. 32 Cdo 2081/2007, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3563/2014, a ze dne
25. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4318/2015).
24. Ústavní soud pak tyto závěry korigoval tak, že text smlouvy je
toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její
účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale
nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran
k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a
právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před
doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z
vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z
okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po
podpisu smlouvy (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp.
zn. I. ÚS 625/2003, z následné judikatury Nejvyššího soudu srov. rozsudky ze
dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, a ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo
5196/2017).
25. Pro právní úkony v oblasti obchodních závazkových vztahů tedy platí,
že při výkladu projevu vůle podle § 266 obch. zák. je v první řadě určující
úmysl jednající smluvní strany, a to za předpokladu, že její úmysl byl druhé
straně znám anebo jí musel být znám (tj. podle tzv. subjektivního hlediska).
Nebyl-li druhé smluvní straně úmysl jednajícího znám a ani jí nemohl být znám
(tedy není-li možné skutečnou nebo předpokládanou znalost vůle jednajícího
prokázat), vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla
přikládala osoba v postavení adresáta, popř. podle toho, jaký význam se výrazům
použitým v právních úkonech v obchodněprávním styku s ohledem na obchodní
zvyklosti přikládá (tj. podle tzv. objektivního hlediska). Při výkladu projevu
vůle podle subjektivního nebo objektivního hlediska současně platí, že musí být
přihlédnuto jednak ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně
jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jednak k
následnému chování stran, připouští-li to povaha věcí (srov. například rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 860/2005, ze dne 6. 11.
2007, sp. zn. 21 Cdo 3477/2006, ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007,
ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 21
Cdo 268/2012, či ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3348/2020).
26. V nyní projednávané věci odvolací soud dospěl ve shodě se soudem
prvního stupně k závěru, že žalobkyni nevznikl nárok na smluvní pokutu podle
čl. XII odst. 2 smlouvy o dílo, neboť dlužníkem provedené výlezové poklopy
nebyly předmětem díla, což dovodil soud prvního stupně z vůle účastníků při
uzavírání předmětné smlouvy, a že taková vůle účastníků nebyla ani v rozporu s
jazykovým vyjádřením ve smlouvě, když pro rozsah předmětu díla byl podle čl. IV
odst. 1 smlouvy o dílo rozhodující oboustranně odsouhlasený položkový rozpočet.
Vůli stran přitom soud prvního stupně zjistil výlučně ze skutečnosti, že
výlezové poklopy nebyly předmětem poptávky a že smlouva o dílo v otázce rozsahu
odkazovala na oboustranně odsouhlasený položkový rozpočet, jehož součástí
nejsou světlíky LAMILUX.
27. Při výkladu smlouvy o dílo ve vztahu k ujednanému rozsahu předmětu
díla, jež byl podstatný pro posouzení vzniku nároku žalobkyně na smluvní pokutu
dle čl. XII odst. 2 smlouvy o dílo, však odvolací soud nepostupoval v souladu s
výše uvedenými pravidly vyjádřenými v rozhodovací praxi dovolacího (i
Ústavního) soudu. Skutečnou vůlí (úmyslem) smluvních stran se nezabýval řádně,
vycházel-li při jejím zjišťování jen ze skutečnosti, že v poptávce žalobkyně
výslovně nebyly uvedeny výlezové poklopy a že smlouva o dílo co do rozsahu díla
odkazovala na oboustranně odsouhlasený položkový rozpočet. Nepřihlédl totiž při
výkladu smlouvy i k dalším zjištěním o okolnostech souvisejících s uzavřením
smlouvy o dílo.
28. V prvé řadě se odvolací soud podrobněji nezabýval dalším zjištěným
obsahem jednání o uzavření smlouvy, tj. dalšími okolnostmi poptávky žalobkyně
předložené dlužníku a tím, jaký význam takovým požadavkům mohl dlužník
přikládat. Podle učiněných skutkových zjištění požadovala žalobkyně v poptávce
provedení díla spočívajícího v kompletním provedení izolace střech a teras v
přízemí předmětného bytového domu, jehož předmět byl v poptávce vymezen nejen
výkazem výměr, ale též projektovou dokumentací současně s výslovným požadavkem
žalobkyně na dlužníka (jako odborníka), aby případně doplnil práce, které výkaz
výměr neobsahoval a které byly nutné pro provedení díla. Odvolací soud přitom
nijak nehodnotil ani skutečnost, že projekt předkládaný dlužníku (i k případným
úpravám výkazu výměr podle něj) předpokládal i to, že na střeše předmětné
budovy budou umístěny jako její nedílné prvky světlíky, tj. vstupy na střechu,
a že technická zpráva (jako součást projektové dokumentace) střechu popisovala
jako kompletizovaný systém, včetně všech nezbytných požadavků a doplňků dle
technologických předpisů výrobce a řešení detailů s tím, že všechny tyto prvky
jsou předmětem dodávky střešního pláště. Ve vztahu k samotnému znění smlouvy o
dílo pak odvolací soud nijak při posuzování úmyslu stran ve vztahu k tomu, zda
předmětem díla byly též výlezové poklopy (které mohly být podle zjištění soudů
charakterizovány jako zámečnické prvky, stejně tak jako prvky klempířské)
nehodnotil skutečnost, že předmět díla byl výslovně vymezen jako kompletní
provedení tepelných izolací a izolací proti vodě na střeše objektu, tepelné
izolace a izolace proti vodě zelených střech včetně substrátů, provedení
klempířských konstrukcí na střeše a fasádě objektu. Nepřihlédl ani k tomu, že
dílo bylo specifikováno i ve všeobecných obchodních podmínkách, jež byly
nedílnou součástí smlouvy o dílo, a že dílo (tj. vše, co tvořilo předmět díla)
mělo být předáno písemným zápisem, jehož součástí měl být též seznam vad díla. Blíže se při zjištění skutečného úmyslu stran nezabýval ani následným chování
smluvních stran, tj. tím, že dlužník na základě výzvy stavbyvedoucího
žalobkyně, jehož funkcí byla kontrola provádění díla jednotlivými zhotoviteli,
při provádění díla instaloval na střechu předmětného objetu též výlezové
poklopy jako klempířské prvky a že i těchto výlezových poklopů se týkalo
následné předání díla, neboť při sepisu zápisu o předání díla byly žalobkyní
vymezeny vady díla spočívající v zatékání do objektu vlivem netěsnosti právě
takto instalovaných výlezových poklopů a že tyto vady při předání díla dlužník
akceptoval (a to i později při opakované reklamaci) a (neúspěšně) je
odstraňoval. Odvolací soud se tedy řádně, tj.
s přihlédnutím ke všem
relevantním zjištěným okolnostem nezabýval tím, jakého výsledku činnosti
dlužníka hodlala žalobkyně prostřednictvím uzavřené smlouvy o dílo dosáhnout,
požadovala-li po něm kompletní provedení izolace střech a teras (tepelných i
proti vodě) včetně provedení klempířských konstrukcí na střeše, zda takový její
úmysl zahrnoval i provedení výlezů na střechu a jejich izolaci (tepelnou i
proti vodě) a zda byl či musel být znám při uzavření smlouvy dlužníku (případně
osobě v postavení dlužníka).
29. Lze tedy uzavřít, že právní posouzení věci odvolacím soudem při
výkladu smlouvy o dílo (ohledně rozsahu předmětu díla, tj. toho, zda předmětem
díla byly též výlezové poklopy) je neúplné, a tudíž nesprávné, neboť odvolací
soud v rozporu s výkladovými pravidly nepřihlížel při zjištění vůle stran ke
všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy
a následného chování stran, ale přihlédl jen k některým z nich a ostatní
zjištěné okolnosti, jež mohly být rozhodné pro zjištění skutečné vůle stran, ve
svých úvahách pominul. Nejvyšší soud přitom nijak nepředjímá, s jakým výsledkem
by měl být řádný výklad proveden.
30. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání
přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady řízení
dovolací soud nezjistil.
31. Prostřednictvím první otázky žalobkyně v dovolání namítala
nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud však neshledal tuto
námitku vady řízení důvodnou, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí je
seznatelné, na základě jakých úvah považoval odvolací soud argumentaci
žalobkyně uplatněnou v odvolání za nedůvodnou. Takové odůvodnění přitom
žalobkyni (oproti jejímu přesvědčení) nikterak nebránilo v možnosti uplatnění
dovolacích důvodů, nadto zčásti úspěšně (k tomu srov. například rozsudek
Nejvyššího soudu 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č.
100/2013 Sb. rozh. obč.). Pro úplnost Nejvyšší soud též dodává, že podle
ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato
povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý
argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž
její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 10. 12. 2014, sp. zn.
32 Cdo 3000/2012). Důvodná tedy není ani námitka žalobkyně, že se odvolací soud
v napadeném rozhodnutí nijak nevypořádal s její odvolací námitkou nesprávnosti
posouzení soudu prvního stupně ohledně absence sjednání lhůty pro odstranění
vad, které vedlo soud prvního stupně k závěru, že by nárok na smluvní pokutu
nebyl dán i v případě, kdyby výlezové poklopy byly předmětem díla. Z obsahu
odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud vycházel ze
závěru, že výlezové pokopy předmětem díla nebyly (tento závěr však je s ohledem
na neúplnost provedeného výkladu smlouvy závěrem minimálně předčasným), a tudíž
bylo zjevně bezpředmětné, aby se odvolací soud v napadeném rozhodnutí výslovně
vyjadřoval k námitce vztahující se k jinému (než zjištěnému) skutkovému stavu
věci. Uvedenou odvolací námitkou by se odvolací soud musel zabývat pouze v
případě, kdyby na základě výkladu smlouvy dospěl k závěru, že výlezové poklopy
byly předmětem díla, přičemž i řešení takové námitky by vyžadovalo řádný výklad
smlouvy, a to ve vztahu k ujednání o smluvní pokutě.
32. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na neúplném, a tudíž
nesprávném právním posouzení věci, a podmínky pro jeho změnu dány nejsou,
Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
rozsudek odvolacího soudu zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. včetně závislých
výroků o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Protože
důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají také na
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s.
ř. také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
33. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s.
ř.).
34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 10. 2025
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu