23 Cdo 2740/2024-773
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobců a) I. S., a b) S. S., obou zastoupených JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Lorecká 456, proti žalované K. S., zastoupené Mgr. Pavlem Kosařem, advokátem se sídlem v Praze 10, Francouzská 299/98, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 8 C 99/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2024, č. j. 105 Co 12/2024-737, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
1. Žalobci se podanou žalobou domáhali určení svého vlastnického práva k nemovitostem uvedeným v žalobě, které v minulosti darovali žalované (své dceři). Žalobci odvolali svůj dar žalované z důvodu nevděku, neboť žalovaná údajně odcizila rodinný majetek v hodnotě převyšující 4 000 000 Kč.
2. Okresní soud v Kutné Hoře jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 2. 2024, č. j. 8 C 99/2021-687, zamítl žalobu o požadovaném určení (výrok I)
a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (v rozsahu části výroku I, jíž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé) dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Žalovaná v podaném vyjádření k dovolání zpochybnila dovolací argumentaci žalobců, označila jejich dovolání za nepřípustné a navrhla Nejvyššímu soudu, aby je odmítl, případně aby je (spolu s návrhem na odklad právní moci napadeného rozhodnutí) zamítl, a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
6. Dovolání žalobců bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobami k tomu oprávněnými, zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Žalobci v dovolání předně zpochybňují závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaná svým chováním hrubě neporušila dobré mravy ve smyslu § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do dne 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“
10. Podle ustálené praxe dovolacího soudu pojem dobrých mravů činí z ustanovení § 630 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení skutkové podstaty právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata ustanovení § 630 obč. zák., se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně; nelze ji „objektivizovat“. Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích k aplikaci § 630 obč. zák. v obecné rovině vyjadřoval opakovaně. Přijal a odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Akcentoval, že soud vždy hodnotí nejen to, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, tj. zda koliduje se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, ale i zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušení dlouhodobé či soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod., a vždy zohledňuje vzájemné chování účastníků právního vztahu. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky skutkové podstaty § 630 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3693/2015, nebo ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2228/2016).
11. Soudy nižších stupňů se v projednávané věci v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu důsledně zabývaly pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu, neopomenuly zohlednit vzájemný vztah účastníků řízení a zjišťovaly, jaké poměry mezi nimi panují. Zjistily tak, že vztahy v rodině účastníků řízení se zcela vymykají běžným rodinným vztahům, což bylo patrné mimo jiné z toho, že žalobci nabízeli nemovitosti ve vlastnictví žalované na krátkodobé ubytování bez jejího vědomí a napadli žalovanou a způsobili jí těžkou újmu na zdraví, čímž spáchali zločin ublížení na zdraví (srov. bod 12 odůvodnění napadeného rozsudku). Pokud za daných okolností odvolací soud uzavřel, že i v případě, že by si žalovaná skutečně neoprávněně přisvojila cennosti patřící žalobcům, nebylo by to (s ohledem k objektivnímu hodnocení vzájemného chování účastníků) možno považovat za hrubé porušení dobrých mravů ve smyslu § 630 obč. zák., jeho úvaha není zjevně nepřiměřená, postup odvolacího soudu je s citovanou judikaturou v souladu a uvedená námitka žalobců přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže.
12. Tvrdí-li pak žalobci, že pro posouzení naplnění podmínek pro odvolání daru podle § 630 obč. zák. lze přihlížet pouze k okolnostem, které předcházely skutečnostem, jež dárce považuje za hrubé porušení dobrých mravů, nelze jim přisvědčit. Nejvyšší soud totiž ve svém rozhodování ustáleně judikuje, že rozhodným dnem, k němuž soud svým rozhodnutím deklaruje vznik a zánik práv a povinností dárce a obdarovaného, je den doručení kvalifikované výzvy obdarovanému (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1180/2017, ve kterém se odkazuje dokonce na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 26. 2. 1974, sp. zn. 4 Cz 3/74, uveřejněný pod číslem 14/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1147/2024), tedy nikoli den vzniku skutečností, jimiž dárci odůvodňují vznik svého práva domáhat se vrácení daru. Ani tato námitka proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
13. Dovolatelé dále uvádí, že skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil napadené rozhodnutí, nemají oporu v dokazování provedeném soudem prvního stupně, neboť soudy nižších stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy. Nejvyšší soud přitom již mnohokrát judikoval, že námitky dovolatele k hodnocení důkazů odvolacím soudem a ke skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu, tedy námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními (závěry) a právním posouzením věci, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 517/2019). Dovolací soud může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, příp. s obecnou zkušeností (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, nebo ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5444/2017), což ale pro projednávanou věc neplatí.
14. Žalobci konečně vytýkají odvolacímu soudu, že (podobně jako soud prvního stupně) neoprávněně neprovedl jimi navrhované důkazy (výslechy svědků) a řádně se nevypořádal s jejich odvolací argumentací. Námitky týkající se vad řízení však přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit, neboť jimi není uplatněn jediný možný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. pak vyplývá, že dovolací soud k vadám řízení přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v posuzované věci není. Tvrzení žalobců o procesních pochybeních ve skutečnosti nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva (tj. otázku, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí, jež by splňovala předpoklady dovolání vymezené v § 237 o. s. ř.), a přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, nebo ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1280/2023).
15. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. například závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobců na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018).
16. Z obsahu napadeného rozhodnutí jsou přitom zřejmé důvody, pro které odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu ve věci rozhodl (srov. zejména bod 8 odůvodnění napadeného rozsudku). Z těchto důvodů též vyplývá, že soudy již neměly důvod se zabývat některými dalšími důkazními návrhy žalobců, které pro posouzení věci za zjištěného stavu již byly nadbytečné (srov. bod 5 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). O opomenuté důkazy tedy nešlo.
17. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 18. Žalobci spolu s dovoláním podali rovněž návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. K tomu dovolací soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jde o návrh akcesorický. Nejvyšší soud se proto návrhem žalobců nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021, nebo ze dne 31. 10. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2549/2022). 19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 30. 10. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu