23 Cdo 3037/2025-724
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka,
Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní
věci žalobce M. K., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem v
Brně, Marie Steyskalové 767/62, proti žalovaným 1) S. B. K. a 2) I. D. B.,
oběma zastoupeným Mgr. Ivo Sommerem, advokátem se sídlem v Praze 6, Vondroušova
1217/32, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního
soudu Brno-venkov pod sp. zn. 8 C 277/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2025, č. j. 13 Co 4/2025-684, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 22 978 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejich právního zástupce.
1. Žalobce se v řízení na žalovaných domáhal určení vlastnického práva k
(v žalobě specifikovaným) nemovitým věcem v k. ú. XY, které na základě darovací
smlouvy ze dne 11. 9. 2013 daroval své dceři, žalované 1). Žalobce byl od roku
1995 do roku 2017 společníkem a jednatelem společnosti DOMESTAV s.r.o., za níž
se v roce 2010 zaručil podpisem blankosměnky; v roce 2013 se žalobce s druhým
společníkem dohodl na postupném odchodu ze společnosti. Skutečným důvodem
bezúplatného převodu nemovitostí žalované 1) tak měla být skutečnost, že
žalobce nechtěl ručit za dluhy shora uvedené společnosti. Převod nemovitostí
měl být sjednán jako dočasný s tím, že po odpadnutí důvodu „umístění“
nemovitostí u žalované 1) dojde k jejich zpětnému převodu žalobci. Ačkoliv v
roce 2018 tento důvod podle žalobce pominul, žalovaná 1) odmítla nemovitosti
převést zpět, přičemž následně měla odvolat plné moci, jež žalobci k nakládání
s nemovitostmi udělila, podat žalobu o zrušení (žalobcem zapsaných) věcných
břemen doživotního užívání nemovitostí, učinit na žalobce několik trestních
oznámení, část nemovitostí prodat a převést spoluvlastnický podíl na části
nemovitostí na svého manžela, žalovaného 2). Dne 6. 8. 2021 žalobce žalovanou
1) vyzval k vydání nemovitostí zpět s odkazem na žalobcem tvrzenou dohodu stran
(viz výše), jakož i s odůvodněním, že žalovaná 1) svým jednáním vůči žalobci
hrubě porušila dobré mravy, a žalobce proto veškeré dary odvolává pro její
nevděk.
2. Okresní soud Brno-venkov jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7.
8. 2024, č. j. 8 C 277/2021-630, žalobu o požadovaném určení vlastnického práva
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku)
a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost
spatřoval v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (představované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016,
sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, a ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2737/2017) při
hodnocení, zda darovací smlouva ze dne 11. 9. 2013 představuje jednání tzv. „na
oko“.
5. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci žalobce spatřoval
(v podstatném) v tom, že odvolací soud řádně nezkoumal, jaká byla skutečná vůle
stran darovací smlouvy, potažmo to, zda vůle žalobce skutečně směřovala k
trvalému převodu nemovitostí na žalovanou 1). Dále podle dovolatele odvolací
soud pochybil při hodnocení výpovědí svědků („z pohledu simulovaného právního
jednání“, viz bod 6 dovolání). Odvolací soud ve svém rozhodnutí podle žalobce
nezohlednil „objektivní okolnosti, z nichž by bylo zřejmé, že smluvní strany
svými projevy vůle nechtěly způsobit právní účinky“, jakož ani to, zda si
žalovaná 1) byla vědoma „neshody vůle a projevu na straně žalobce“ (viz bod 11
dovolání). V důsledku „nepochopení podstaty jednání na oko“ měl pak odvolací
soud postupovat v rozporu s § 132 o. s. ř., neboť v řízení provedené důkazy
podle žalobce „spolehlivým způsobem dokládají, že jednání mezi žalobcem a
žalovanou 1) lze pod simulované jednání podřadit“. Konečně byl podle žalobce v
řízení provedenými důkazy (výslechy svědků) vyvrácen závěr soudů nižších
stupňů, že žalovaná 1) nevěděla o skutečném důvodu převodu nemovitostí, potažmo
o tom, že stranami uzavřená darovací smlouva byla simulovaným právním úkonem.
6. Z výše uvedených důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený
rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Ve vyjádření k dovolání žalovaní zpochybnili dovolací argumentaci
žalobce, uvedli, že v dovolání obsažená tvrzení neodpovídají skutkovým
zjištěním soudů nižších stupňů, a navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobce
jako nedůvodné zamítl a přiznal žalovaným právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Nejvyšší soud
shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2
o. s. ř. a dále se zabýval jeho přípustností.
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá námitka žalobce,
že odvolací soud řádně nezkoumal, jaká byla skutečná vůle stran darovací
smlouvy ze dne 11. 9. 2013, jakož ani to, zda vůle žalobce skutečně směřovala k
převodu nemovitostí žalované 1), neboť touto námitkou žalobce zpochybňuje závěr
odvolacího soudu o obsahu daného právního úkonu.
13. Nejvyšší soud však ve vztahu k přezkumu závěrů odvolacího soudu, jež
jsou výsledkem interpretace právního úkonu, vychází z ustáleného závěru, že
výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu
věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností
o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením
otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř., jež by bylo možno porovnávat
s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury dovolacího soudu
by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k
závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné
výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v
logice (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo
192/2014, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, a ze dne 17. 6. 2025,
sp. zn. 23 Cdo 82/2025, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp.
zn. 23 Cdo 8/2024), což však není případ projednávané věci a ostatně ani
žalobce takové pochybení odvolacímu soud nevytýká, nýbrž toliko polemizuje se
závěry, k nimž odvolací soud při výkladu dotčeného právního úkonu dospěl,
konkrétně, že pravou vůlí žalobce a žalované 1) bylo darovací smlouvu převést
na bezúplatně vlastnické právo z žalobce na žalovanou 1) (srov. bod 27
odůvodnění napadeného rozsudku). Uvedená námitka tak přípustnost dovolání podle
§ 237 o. s. ř. nezakládá.
14. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit ani
námitky žalobce, že odvolací soud postupoval v rozporu s § 132 o. s. ř.,
pochybil při hodnocení výpovědí svědků, nezohlednil „objektivní okolnosti, z
nichž by bylo zřejmé, že smluvní strany svými projevy vůle nechtěly způsobit
právní účinky“, a nezkoumal, zda si žalovaná 1) byla vědoma „neshody vůle a
projevu na straně žalobce“, jakož ani námitka, že provedenými důkazy (výslechy
svědků) byl vyvrácen závěr, že žalovaná 1) nevěděla o skutečném důvodu převodu
nemovitostí. Uvedenými námitkami totiž žalobce brojí proti způsobu hodnocení
důkazů odvolacím soudem, potažmo jimi zpochybňuje samotná skutková zjištění
soudů nižších stupňů.
15. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu však vyplývá, že
uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není
zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na
požadavku odchylného hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení
důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím
důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo
4171/2017, a ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1002/2020, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2937/2022). Dovolací soud
může samotné hodnocení důkazů, provedené jinak v souladu se zákonem,
přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického
myšlení, příp. s obecnou zkušeností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 617/99, nebo ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo
4970/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo
5444/2017), což však není případ projednávané věci. Ani dovolatel přitom takové
pochybení odvolacímu soudu nevytýká, neboť pouze polemizuje s výsledky
hodnocení důkazů odvolacím soudem.
16. Zpochybňoval-li žalobce svými námitkami rovněž samotná skutková
zjištění soudů nižších stupňů (resp. jimi dovolacímu soudu podsouval vlastní
verzi skutkového stavu věci), pak Nejvyšší soud podotýká, že správnost
samotného skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v
dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je podle §
241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a ke zpochybnění
skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý
dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1.
2023, sp. zn. 23 Cdo 767/2022, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014,
sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, ze dne
26. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 846/2022, a ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo
173/2025).
17. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem
správné, tak Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů
odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na
podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, ze dne
26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020, ze dne 25. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo
1983/2024, ze dne 28. 5. 2025, sp. zn. 23 Cdo 282/2025, či ze dne 19. 8. 2025,
sp. zn. 23 Cdo 813/2025). Výše uvedené námitky žalobce tudíž přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemohou.
18. Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené
v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti
části výroku I napadeného rozsudku, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu
prvního stupně, odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
19. Rozsah dovolání Nejvyšší soud posoudil s přihlédnutím k celkovému
obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí soudu
prvního stupně (srov. formulaci „ve spojení s rozsudkem Okresního soudu
Brno-venkov“) ani proti výrokům o nákladech řízení (tj. proti části výroku I
napadeného rozsudku, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a
výroku II napadeného rozsudku) dovolání ve skutečnosti nesměřuje. Nadto by ve
vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení nebylo dovolání podle § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř. ani objektivně přípustné
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243c odst.
3 větou první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř., přičemž dovolání žalobce
bylo odmítnuto a vznikla mu povinnost uhradit úspěšným žalovaným náhradu
nákladů dovolacího řízení. Náklady žalovaných sestávají z mimosmluvní odměny za
zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání), která
podle § 7 bodu 6, § 8 odst. 1, § 9a odst. 1 písm. d), § 11 odst. 1 písm. k) a §
12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb, ve znění účinném od 1. 1. 2025, dále jen
„advokátní tarif“, činí celkem 18 540 Kč (za první zastupovanou osobu 10 300
Kč, za druhou zastupovanou osobu 8 240 Kč), z paušální částky náhrady hotových
výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 450 Kč a náhrady za 21% daň
z přidané hodnoty dle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.; celkem tedy 22 978 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se
žalovaní domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně dne 17. 12. 2025
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu