23 Cdo 3340/2024-1685
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a
soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci
žalobce ak. arch. Zdeňka Deyla, se sídlem v Praze 3, Sabinova 277/10,
identifikační číslo osoby 40878155, zastoupeného Mgr. Martinem Láníkem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 1274/8, proti žalované Botanické zahradě
hl. m. Prahy, se sídlem v Praze 7, Trojská 800/196, identifikační číslo osoby
00064572, zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem v Praze 2,
Londýnská 674/55, o ochranu autorského práva, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 32 C 108/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 6. 3. 2024, č. j. 3 Co 24/2021-1631, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 11 713 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho
zástupce.
1. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl
rozsudkem (v pořadí čtvrtým) ze dne 4. 12. 2020, č. j. 32 C 108/2005-1411, tak,
že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1 478 870 Kč s příslušenstvím
(výrok I), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 59 254
Kč s příslušenstvím (výrok II) a další část požadovaného příslušenství (výrok
2. K odvolání žalobce i žalované Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací
soud“) rozsudkem ze dne ze dne 18. 10. 2022, č. j. 3 Co 24/2021-1530, potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v rozsahu povinnosti žalované
zaplatit žalobci 268 334 Kč s příslušenstvím, jinak jej změnil tak, že žalobu o
uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci 1 210 536 Kč s příslušenstvím
zamítl (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
(druhý a třetí výrok).
3. Uvedený rozsudek odvolacího soudu byl následně na základě dovolání
žalované zrušen v rozsahu potvrzující části výroku I a ve výrocích II a III
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1031/2023, a věc
byla odvolacímu soudu vrácena v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
4. Odvolací soud následně rozsudkem ze dne ze dne 6. 3. 2024, č. j. 3 Co
24/2021-1631, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v rozsahu
povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 268 334 Kč s příslušenstvím (první
výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (druhý a
třetí výrok).
5. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož
přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
(dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek
hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud dle názoru
dovolatelky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně
formulovala otázky týkající se promlčení nároku žalobce, posouzení, zda námitka
promlčení byla v rozporu s dobrými mravy, a otázky týkající se aktivní věcné
legitimace žalobce.
6. Žalovaná uplatnila dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítala, že odvolací soud nesprávně posuzoval,
zda uplynula promlčecí doba objektivní i subjektivní, ačkoli zákon ve vztahu k
promlčení práva autora na odměnu podle § 13 odst. 1 zákona č. 35/1965 Sb., o
dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), ve znění účinném
do 30. 11. 2000, neupravuje objektivní i subjektivní promlčecí dobu a bylo tak
na místě aplikovat pouze § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“) stanovující toliko
promlčecí dobu s objektivně určeným počátkem. Rovněž namítala, že z odůvodnění
napadeného rozsudku není zřejmé, zda odvolací soud dospěl k závěru, že právo
žalobce bylo promlčeno či nikoli. Ohledně posouzení, zda námitka promlčení byla
v rozporu s dobrými mravy, dovolatelka namítala, že odvolací soud neuvedl, o
které důkazy opřel své závěry o rozpornosti námitky promlčení s dobrými mravy.
V tomto ohledu namítala rovněž překvapivost napadeného rozhodnutí, neboť
odvolací soud strany neseznámil s tím, že rozsudek hodlá opřít o závěr o
rozporu námitky promlčení s dobrými mravy.
7. Dovolatelka namítala, že samotný závěr o rozporu námitky promlčení s
dobrými mravy se odchyluje od ustálené judikatury, podle níž jsou v tomto směru
rozhodné skutečnosti, které nastaly poté, co vzniklo právo, jehož prosazení se
žalovaný námitkou promlčení brání. Odvolací soud naopak své posouzení založil
na okolnostech, které tu byly v okamžiku vzniku práva žalobce. Dovolatelka
citovala řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a uvedla, že podle judikatury je
předpokladem výjimečného závěru o nemravnosti vznesené námitky promlčení
skutečnost, že účastník promlčení práva nezavinil. Důvod, že žalobce se s
finální podobou stavby mohl seznámit až v roce 2004, a proto dle odvolacího
soudu nezavinil promlčení svého práva, považovala dovolatelka za nedostatečný
pro závěr o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Podle dovolatelky bylo v
řízení prokázáno, že žalobce o změnách v projektové dokumentaci věděl
nejpozději v roce 2000 a bezdůvodně čekal, až si prohlédne výslednou stavbu.
Dovolatelka proto uvedla, že v tomto případě je na místě, aby dovolací soud
přezkoumal úvahu odvolacího soudu o tom, zda námitka promlčení byla v rozporu s
dobrými mravy.
8. Ohledně námitky nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce
dovolatelka namítala, že autorem projektové dokumentace není žalobce, což
vyplývá z důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně. I přesto
odvolací soud uvedl, že bylo nesporné, že autorem díla je žalobce. V této
souvislosti dovolatelka rovněž vznesla otázku vztahu pravomocného rozsudku,
kterým bylo rozhodnuto o části řízení mezi týmiž stranami, k dosud neskončené
části řízení, a namítala, že pravomocný rozsudek odvolacího soudu založený na
tom, že projektová dokumentace je autorské dílo, je nesprávný a rozporný s
judikaturou Nejvyššího soudu.
9. Do okruhu námitek, které dovolatelka formulovala jako otázky
procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe, zahrnula otázku přezkoumatelnosti rozhodnutí, konkrétně zda
nepřezkoumatelnost způsobuje rozpor mezi vyhlášeným odůvodněním rozsudku a
odůvodněním jeho písemného vyhotovení, dále vázanost soudu rozsudkem po jeho
vyhlášení a konečně otázku, zda může být rozsudek odůvodněn dvěma vzájemně si
odporujícími závěry. Podle dovolatelky je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné,
neboť odvolací soud při vyhlášení rozsudku uvedl, že právo žalobce promlčené
není, avšak v odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku není výslovně uveden
závěr, že právo není promlčené. Jako další důvod nepřezkoumatelnosti
dovolatelka uvedla již výše zmíněný nedostatek odůvodnění napadeného rozsudku.
10. Ze všech výše uvedených důvodů dovolatelka považovala napadené
rozhodnutí za nepřezkoumatelné a nesprávné a navrhla proto, aby dovolací soud
napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
11. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není přípustné, a
navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně jako nedůvodné zamítl,
pokud dospěje k závěru o jeho přípustnosti.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§
240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem
stanovené náležitosti a zda je přípustné.
13. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
14. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-
li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů
uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným
vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3
o. s. ř.).
16. Dovolání není přípustné.
17. K dovolatelčině otázce týkající se nedostatku aktivní věcné
legitimace žalobce, prostřednictvím které namítala, že žalobce není autorem
architektonického díla Skleník Pražské botanické zahrady Fata Morgana
vyjádřeného v projektové dokumentaci, Nejvyšší soud opětovně (shodně se svým
prvním rozsudkem ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1031/2023) odkazuje na to,
že tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť již byla vyřešena v
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 2018, č. j. 5 Co 96/2016-1148,
proti němuž bylo dovolání žalované odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne
11. 12. 2018, č. j. 30 Cdo 3055/2018-1188 (ústavní stížnost žalované byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. II. ÚS 635/19).
Tyto otázky tudíž již byly v průběhu řízení vyřešeny a odvolací soud se tak
nemohl svými závěry od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit.
18. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka posouzení, zda námitka
promlčení vznesená žalovanou byla v rozporu s dobrými mravy, neboť odvolací
soud tuto otázku posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu.
19. Nejvyšší soud ve svém rozhodování ustáleně vychází z toho, že
posouzení, zda námitka promlčení odporuje dobrým mravům, je především úkolem
soudů nižších stupňů, jež disponují bezprostředním přístupem ke skutkovým
okolnostem věci a mají prostor pro náležité uvážení všech takto relevantních
okolností, přičemž jejich úvahy dovolací soud v zásadě koriguje toliko v
případě, kdy je lze označit za zjevně nepřiměřené (viz například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 1764/2004, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. 26 Cdo 791/2016, či ze dne 8. 4.
2025, sp. zn. 23 Cdo 2857/2024).
20. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu současně plyne, že
námitka promlčení dobrým mravům zásadně neodporuje, neboť institut promlčení je
institutem zákonným, přispívajícím k jistotě právních vztahů a je tedy
použitelný ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. V
rozporu s dobrými mravy by bylo námitku promlčení možné shledat pouze v těch
výjimečných případech, kdy by byla výrazem zneužití tohoto práva na úkor
účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za
takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl
nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (viz
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo
2905/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo
1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo
3762/2013). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné
intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty,
jakým je odepření práva namítat promlčení (viz například rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 123/2011, nebo rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010).
21. Odepřít výkon práva spočívajícího ve vznesení námitky promlčení lze
toliko na základě skutečností, které nastaly nebo vznikly poté, co vzniklo
právo, jehož prosazení se žalovaný námitkou promlčení brání (viz rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 29 Cdo 2908/2014). Rozpor námitky
promlčení s dobrými mravy lze přitom dovozovat z okolností, za kterých byla
námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován
vznik uplatněného nároku (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10.
2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7.
2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009).
22. Promítnuto do poměrů nyní projednávané věci je třeba dospět k
závěru, že odvolací soud svojí úvahou, na jejímž základě dospěl k tomu, že
námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy, nevybočil z výše
shrnutých judikatorních mezí; jeho úvahu tak nelze považovat za zjevně
nepřiměřenou a vyžadující korekci ze strany dovolacího soudu. Z odůvodnění
napadeného rozsudku totiž vyplývá, že odvolací soud vzal v úvahu, že se žalobce
s finální podobou stavby mohl seznámit až po jejím otevření v roce 2004 a že
sám žalobce nezavinil promlčení svého práva, neboť neměl přístup na stavbu v
jejím průběhu, a o skutečném rozsahu změn, které žalovaná bez jeho souhlasu na
autorském díle provedla, se tak dozvěděl až v roce 2004. Současně odvolací soud
zohlednil, že by žalovaná úspěšným uplatněním námitky promlčení těžila ze svého
nepoctivého jednání. Pokud tedy odvolací soud na základě výše popsané úvahy
dospěl k závěru o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, nelze jeho úvahu
považovat za zjevně nepřiměřenou a vybočující z výše shrnutých judikatorních
východisek.
23. Pokud pak dovolatelka namítala, že odvolací soud neuvedl, z jakých
skutkových zjištění při své úvaze vycházel, nelze jí přisvědčit, neboť z
odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, jaké skutečnosti vzal odvolací soud v
úvahu a proč je považoval za důležité pro svůj závěr. Námitky dovolatelky, že
žalobce o změnách v projektové dokumentaci provedených žalovanou věděl
nejpozději v roce 2000, představují námitky zpochybňující skutkové závěry soudů
obou stupňů. Dovolací soud připomíná, že je vázán skutkovým stavem zjištěným v
řízení před soudy nižších stupňů a nepřísluší mu přezkum napadeného rozhodnutí
po stránce skutkové nýbrž pouze po stránce právní, čemuž odpovídá i znění §
241a odst. 1 o. s. ř., podle něhož je jediným dovolacím důvodem nesprávné
právní posouzení věci.
24. S ohledem na výše uvedené pak nezaloží přípustnost dovolání ani
otázka týkající se toho, zda odvolací soud správně posoudil samotné promlčení
nároku žalobce. Dovolatelce se relevantním způsobem nezdařilo zpochybnit závěr
odvolacího soudu o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, a za takové
situace je pak irelevantní se zabývat tím, zda bylo správné posouzení samotné
otázky promlčení nároku žalobce, neboť odlišné posouzení této otázky by nemělo
vliv na výsledek sporu.
25. Z výše uvedeného vyplývá, že na řešení otázky, zda odvolací soud
správně posoudil promlčení nároku žalobce, rozhodnutí odvolacího soudu výlučně
nezávisí. Dovolací soud připomíná, že podle ustálené rozhodovací praxe není
dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho
přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo
procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nezávisí (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo
663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR
53/2013).
26. Zbývající námitky dovolatelky týkající se nepřezkoumatelnosti
napadeného rozhodnutí, vázanosti soudu vyhlášeným rozsudkem, překvapivosti
napadeného rozhodnutí a nedostatků odůvodnění napadeného rozsudku, představují
svým obsahem námitky vad řízení nehledě na to, zda byly dovolatelkou po
formální stránce vymezeny jako otázky. Námitky týkající se vad řízení
přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. samy o sobě založit nemůžou, i kdyby
se jednalo o vady, jež (eventuelně) mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci, a i kdyby se jich odvolací soud skutečně dopustil (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3998/2016, nebo
jeho usnesení ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, ze dne 15. 6. 2015,
sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015).
Takovými námitkami se však dovolací soud zabývá až za předpokladu, že je
dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v projednávané věci není.
27. Nad rámec uvedeného dovolací soud k namítané nepřezkoumatelnosti
napadeného rozhodnutí podotýká, že rozhodovací praxe dovolacího soudu se
ustálila v závěru, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat
rozhodnutí odvolacího soudu za přezkoumatelné, je především zájem účastníků
řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku
proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem
požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže
případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv
účastníků řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp.
zn. 22 Cdo 3814/2015). V projednávané věci přitom z obsahu dovolacích námitek
vyplývá, že dovolatelce bylo z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, jak
odvolací soud rozhodl a na základě jaké úvahy, neboť jeho právní posouzení v
dovolání podrobně zpochybňovala.
28. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze označit ani za rozhodnutí
překvapivé, neboť mu není možno vytknout, že by předmětnou věc z pohledu
předchozího řízení posuzovalo originálně, čímž by byla účastníkům upřena
možnost adekvátní reakce a hájení jejich zájmů. Nelze nikterak dovodit, že by
účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci dříve, než je
vysloven v jeho rozhodnutí (viz například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25.
4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 370/2011, a ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo
3387/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS
245/07). V projednávané věci tak nemohlo být napadené rozhodnutí ani
překvapivé, neboť otázka promlčení nároku byla soudy posuzována opakovaně. Pro
účastníky nemohlo být překvapivé, že se odvolací soud zabýval okolnostmi
vznesení námitky promlčení, tj. zda byla v rozporu s dobrými mravy či nikoli,
neboť jej k tomu zavázal dovolací soud v předcházejícím kasačním rozhodnutí
(srov. bod 40 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. 23 Cdo
1031/2023).
29. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti
dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
30. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov.
ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může
se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. 9. 2025
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu