USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobkyně In Time, s.r.o., se sídlem v Praze 7, Jirečkova 1021/3, identifikační číslo osoby 25015133, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované ACOGER s.r.o., se sídlem v Praze 7, Sochařská 312/12, identifikační číslo osoby 26119072, zastoupené Mgr. Václavem Slukou, advokátem se sídlem v Praze 10, U Vršovického nádraží 873/2, o zaplacení 492 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 119/2009, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 5. 2023, č. j. 2 Cmo 101/2018-679, 2 Cmo 102/2018, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá. II. Dovolání žalobkyně se odmítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 31 500 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
1. V řízení se žalobkyně domáhala po žalované (původně po již zaniklé společnosti U STUDÁNKY A.M., s.r.o., identifikační číslo osoby 25630792) zaplacení částky 492 500 Kč s příslušenstvím, jako odměny za vypracování zprávy o výkonu správy nemovitostí při přechodu obchodního podílu nebo obchodních podílů původní žalované formou dědictví podle předpisů Ruské federace (dále jen „zpráva“), s tvrzením, že tuto zprávu žalobkyně pro původní žalovanou vypracovala a jí předala na základě smlouvy o poradenství uzavřené ze dne 5. 10. 2004 mezi žalobkyní a původní žalovanou, za kterou jednala společnost HELDENBURG s.r.o.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 11. 2016, č. j. 46 Cm 119/2009-334, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 1. 2016, č. j. 46 Cm 119/2009-352, a doplňujícího usnesení ze dne 29. 11. 2016, č. j. 46 Cm 119/2009-338 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 492 500 Kč s příslušenstvím (výrok pod bodem I), a uložil žalobkyni povinnost nahradit náklady řízení žalované ve výši 85 100 Kč (výrok pod bodem II) a České republice ve výši 700 Kč (výrok pod bodem III).
3. Vrchní soud v Praze (poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 1. 10. 2020, č. j. 2 Cmo 101/2018-556, 2 Cmo 102/2018, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, č. j. 23 Cdo 1775/2021-614, a věc byla vrácena Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení – vyjma výroku, kterým byl odvolacím soudem změněn výrok pod bodem III rozsudku soudu prvního stupně tak, že se nevydává) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil (výrok I), ve výroku pod bodem II jej změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 106 000 Kč (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 132 600 Kč (výrok III). Dovolání žalované
4. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroků II a III napadla žalovaná včasným dovoláním, v němž navrhla napadené rozhodnutí změnit ve výroku II tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů prvostupňového řízení ve výši 215 450 Kč, ve výroku III tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 272 200 Kč a rovněž navrhla, aby Nejvyšší soud zavázal žalobkyni k náhradě nákladů dovolacího řízení.
5. Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila. Dovolání žalobkyně
6. Žalobkyně napadla včasným dovoláním rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I. Navrhla jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k
dalšímu řízení a namítla nesprávné právní posouzení věci. Co do přípustnosti dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále též na vyřešení otázek procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně namítala: a) rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu (usnesením ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 32 Cdo 56/99, uveřejněným pod číslem 53/2001 Sb. rozh.
obč. – dále jen „R 53/2001“, a rozsudky ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2693/2017, a ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1559/2007, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz) při řešení procesní otázky poučení žalobkyně odvolacím soudem podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Poukazovala na to, že nebyla poučena odvolacím soudem při jednání dne 18. 5. 2023 o povinnosti tvrdit a prokázat dokončení a předání díla žalované, a to v důsledku pochybení odvolacího soudu při nařizování jednání na tento den, a že z uvedeného důvodu nebyl správný závěr odvolacího soudu o neunesení důkazního břemene žalobkyní.
b) odklon od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, a ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. 33 Odo 988/2004, při řešení otázky procesního práva „koho tížilo břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně pravosti podpisů“. Argumentovala tím, že v předchozím zrušujícím rozhodnutí v této věci Nejvyšší soud sice dospěl k závěru, že odpor proti platebnímu rozkazu mohl být žalovanou účinně podán i před doručením platebního rozkazu žalované, avšak nezabýval se otázkou „falšovaných podpisů na listinách, kterými měl být podán odpor“ tj. podpisů jednatelky žalované a jejího zástupce, k čemuž žalobkyně navrhovala provedení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, který odvolací soud neprovedl.
Podle žalobkyně měla žalovaná prokazovat, že odpor ze dne 16. 11. 2006 byl skutečně podepsán oprávněnými osobami, a neučinila-li tak, neunesla důkazní břemeno ohledně pravosti listiny – odporu. c) rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu „SR 5/2003 s. 160“ (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2002, sp. zn. 29 Odo 416/2001 – poznámka Nejvyššího soudu), podle kterého „nestanoví-li smlouva o dílo něco jiného, není podepsání zápisu o předání díla rozhodující pro vznik práva na zaplacení ceny díla“, založil-li odvolací soud své rozhodnutí na závěru, že nelze mít za splněný požadavek § 554 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1.
1. 2014 (dále jen „och. zák.“), pokud žalobkyně nepředložila jako důkaz předávací protokol. Zdůrazňovala, že mohla prokazovat předání zprávy i jinými způsoby, což také činila. d) rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 3334/2014, a též s § 33 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, při řešení otázky hmotného práva, tj. otázky vztahu mezi zmocnitelem a zmocněncem v souvislosti s předáním zprávy. Odvolacímu soudu vytýkala, že nepřehledně a zavádějícím způsobem zaměnil dva právní vztahy, tj. ohledně předání zprávy mezi žalobkyní a (původní) žalovanou a předání zprávy mezi společností HELDENBURG s.
r. o. a (původní) žalovanou. Tvrdila, že společnost HELDENBURG s. r. o. byla oprávněna nejen k uzavření smlouvy o poradenství, ale též k převzetí výstupů z uzavřené smlouvy, tj. k převzetí zprávy, a pokud žalobkyně předala zprávu společnosti HELDENBURG s. r. o., pak již bylo irelevantní další předání této zprávy mezi H. a jednatelkou původní žalované (šlo o jiný vztah vyplývající ze smlouvy o správě nemovitostí uzavřené mezi původní žalovanou a společností HELDENBURG s. r. o.). I pro případ, že by převzetí zprávy představovalo překročení zmocnění ze strany společnosti HELDENBURG s.
r. o. (což podle žalobkyně prokázáno nebylo), šlo podle žalobkyně v řízení pouze o to, zda (původní) žalovaná schválila či neschválila převzetí zprávy mezi žalobkyní a společností HELDENBURG s. r. o.
7. V souvislosti s argumentací k otázce d) žalobkyně v dovolání také namítala, že tvrzení odvolacího soudu týkající se pochybností o vyhotovené zprávě nemají oporu ve spise, neboť jsou v rozporu se závěry policejního šetření, které potvrdilo existenci a předání zprávy, a že k tomuto vypovídal i svědek M. H., a přestože odvolací soud při jednání deklaroval, že se seznámil se závěry policejního šetření, soudní spis neobsahuje spis Policie ČR (ač je ve spise uvedeno, že se spis Police ČR nachází na Městském soudě v Praze).
8. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla dovolání žalobkyně odmítnout „pro jeho zjevnou nepřípustnost“, s ohledem na nedostatek dovolacích důvodů, a též proto, že již tyto dovolací důvody byly v minulosti Nejvyšším soudem posuzovány pro žalobkyni nepříznivě.
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. K dovolání žalované
11. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
12. V posuzované věci žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně pouze v rozsahu jeho výroků II a III, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím. Proti takovým výrokům napadeného rozhodnutí však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání (objektivně) přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
13. Pro úplnost lze dodat, že na závěru o nepřípustnosti dovolání nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu o možnosti podat dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jako celku, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu přípustnost dovolání nezakládá. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští. Není-li možnost podat dovolání v zákoně stanovena, pak jde vždy – bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem 51/2003 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3909/2013). K dovolání žalobkyně
14. Otázka pod písm. a) nemůže založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soud neodchýlil.
15. Judikatura Nejvyššího soudu je v otázce poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř. ustálena mimo jiné v závěru, že účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Postup podle ustanovení § 118a o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2103/2013, či ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5232/2007). Nebylo-li potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z objektivního hlediska stát, dojde k porušení § 118a o. s. ř. a řízení je postiženo vadou (srov. žalobkyní zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1559/2007).
16. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu též platí, že poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. plní soud při jednání vůči přítomnému účastníku, popř. při přípravném jednání nařízeném podle § 114c o. s. ř. Při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje. Není-li účastník jednání přítomen, soud mu potřebné poučení poskytnout nemůže (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009, ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013, ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3512/2017, a ze dne 20. 6. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1371/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 26 Cdo 5639/2017). Nejvyšší soud rovněž formuloval a odůvodnil závěr, že je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání (srov. například žalobkyní zmíněný rozsudek ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2693/2017, a rozsudek ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, či usnesení ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 578/2011, a ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1793/2011).
17. V posuzované věci odvolací soud při jednání dne 20. 4. 2023, na němž byl osobně přítomen zástupce žalobkyně, odročil jednání za účelem výslechu jednatelky žalované s výhradou provedení dalších důkazů „na 18. května 2023 v 11:00 hodin, číslo dveří 110, jednací síň číslo 9, první patro s tím, že účastníci berou datum jednání na vědomí a nebudou již obesíláni“. Současně účastníkům naznačil, jak může být s ohledem na výsledky dokazování při dalším jednání v řízení pokračováno mimo jiné s tím, aby byla žalobkyně připravena, že bude na ní, aby prokazovala, jakým způsobem došlo k předání konkrétní zprávy žalované. Odvolací soud poté v napadeném rozhodnutí uvedl, že dne 18. 5. 2023 jednal bez účasti žalobkyně za podmínek § 101 odst. 3 o. s. ř., neboť se na jednání bez omluvy nedostavila, a proto ji nemohl poučit podle § 118a o. s. ř. o neunesení důkazního břemene k jejím skutkovým tvrzením, ke kterým bylo nutné rovněž označit další důkazy. Současně uzavřel, že bylo v řízení na žalobkyni, aby v postavení zhotovitele prokázala zhotovení díla (samotnou existenci zprávy) a následně předávacím protokolem nebo jiným důkazním prostředkem jeho předání žalované a že žalobkyně obě tyto skutečnosti neprokázala.
18. Pokud tedy odvolací soud při jednání přítomným zástupcům účastníků sdělil, na jaký den, do jaké místnosti a z jakého důvodu jednání odročil, byla žalobkyně k odročenému jednání řádně předvolána (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 189/01, jenž je veřejnosti dostupný na https://nalus.usoud.cz, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1051/2021) a nešlo tak o situaci, jež byla řešena v žalobkyní zmíněném R 53/2001, v němž bylo jednáno v nepřítomnosti účastníka, který nebyl řádně předvolán. Pokud se žalobkyně na odročené jednání bez omluvy nedostavila, svou nepřítomností u soudu sama způsobila, že se jí příslušného poučení nedostalo a odvolací soud se od výše citovaných judikaturních závěrů neodchýlil, pokud za uvedené situace žalobkyni nepoučil podle § 118a odst. 3 o. s. ř. a v rozhodnutí vycházel z toho, že ve vztahu ke skutkovým tvrzením (ohledně existence zprávy a jejího předání žalované) neunesla břemeno důkazní.
19. Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
20. Dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné pro řešení otázky b), které nebylo pro napadané rozhodnutí určující. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí odkázal na závěry svého předchozího rozsudku (ze dne 1. 10. 2020, č. j. 2 Cmo 101/2018-556), v němž vyšel ze zjištění, že odpor proti platebnímu rozkazu byl učiněn včas obecným zmocněncem původní žalované a že v řízení bylo následně též potvrzeno jeho zmocnění k zastupování původní žalované. Za této situace odvolací soud neřešil (neměl důvod řešit) otázku, kterého z účastníků tížilo důkazní břemeno k prokázání pravosti podpisů na předmětném odporu, neboť v řízení měl za zjištěné podání odporu právě zástupcem původní žalované, který následně v řízení zastupoval též žalovanou (skutkový stav měl v tomto ohledu za objasněný).
21. K námitce žalobkyně uplatněné v rámci argumentace k otázce b), v níž uváděla, že Nejvyšší soud se v předchozím rozsudku v této věci nezabýval otázkou „falšovaných podpisů na listinách, kterými měl být podán odpor“, a poukazovala na to, že k prokázání falšovaných podpisů na předmětném odporu proti platebnímu rozkazu navrhovala provedení znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, který odvolací soud neprovedl, lze pro úplnost dodat, že v takto formulované námitce nelze spatřovat řádné vymezení konkrétní otázky procesního práva, která dosud nebyla řešena v rozhodovací praxi dovolacího soudu (jak tento předpoklad přípustnosti dovolání žalobkyně obecně zmínila v úvodu dovolání).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 4/2014“)]. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu může být jako právní otázka dosud neřešená v rozhodovací praxi dovolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř., vymezena pouze právní otázka dostatečně určitě a srozumitelně formulovaná, kterou by měl dovolací soud vyřešit v souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž též pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování (srov. například usnesení ze dne 14.
9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3215/2008, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2478/2018, ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3440/2008, či ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 554/2019). Právní otázka, ať již otázka hmotného či procesního práva, nemůže z pohledu § 237 o. s. ř. obstát, nelze-li na takto položenou otázku nalézt obecně platnou odpověď, tedy neumožňuje-li její formulace judikaturní řešení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, a ze dne 25. 10.
2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 382/2019, ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3535/2021, a ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3114/2021). Těmto požadavkům otázka „falšovaných podpisů na listinách, kterými měl být podán odpor“ nedostála.
22. Přípustnost dovolání nezaloží ani otázka c), neboť odvolací soud nevycházel ze závěru (jak mu mylně přisuzuje žalobkyně v dovolání), že jedině při prokázání existence předávacího protokolu by mohl být považován za splněný požadavek § 554 och. zák. Odvolací soud uzavřel, že předpokladem pro uplatnění nároku na zaplacení ceny díla je jeho zhotovení a řádné předání objednateli, a proto bylo nezbytné, aby žalobkyně v postavení zhotovitele prokázala zhotovení tohoto díla (jeho samotnou existenci) a následně předávacím protokolem „nebo jiným důkazním prostředkem“ jeho předání žalované, a že takové skutečnosti neprokázala (viz odstavec 25 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Odvolací soud tedy považoval předávací protokol pouze jako jeden z možných důkazů o předání zprávy žalované, nikoliv jako nezbytný požadavek pro vznik práva na zaplacení ceny díla. Od rozhodovací praxe dovolacího soudu (žalobkyní citované) se tím neodchýlil. Vyjadřoval-li se odvolací soud následně v odůvodnění podrobněji k tomu, že nebyla prokázána existence předávacího protokolu, činil tak zjevně s ohledem na obsah vyjádření žalobkyně ze dne 9. 2. 2023, že nemá v držení předávací protokol a že by jej mohla mít k dispozici společnost HELDENBURG s. r. o. (srov. odstavce 25 a 26 odůvodnění napadeného rozhodnutí).
23. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky d), jejímž prostřednictvím žalobkyně zpochybňuje závěr odvolacího soudu o neprokázání předání díla (zprávy) žalované. Žalobkyně v rámci této dovolací argumentace vychází z předpokladu existence předmětné zprávy a tvrdí, že byla předána žalované do rukou jejího zástupce společnosti HELDENBURG s. r. o., jež podle žalobkyně byla oprávněna i k převzetí zprávy za žalovanou, a že tak měl odvolací soud posuzovat předání díla mezi žalobkyní a společností HELDENBURG s. r. o. Přehlíží však, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel nejen ze závěru o neprokázání předání zprávy přímo žalované, ale též ze závěru, že v řízení nebyla prokázána již samotná existence této zprávy (zhotoveného díla). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016). Ani řešení otázky d) předpokládající skutkový stav, který v řízení nebyl zjištěn (existenci zprávy), tedy nebylo pro napadené rozhodnutí určující.
24. Žalobkyně v dovolání zpochybňovala i závěr odvolacího soudu o neprokázání existence zprávy, který podle ní nemá oporu ve spise a neodpovídá provedeným důkazům. Tím však pouze zpochybňovala skutkový stav, z nějž odvolací soud vycházel, a též odvolacím soudem provedené hodnocení důkazů, aniž v tomto ohledu formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, k níž by vymezila některý z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy neobsahující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).
25. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost (zčásti též pro vady – ohledně absence řádného vymezení otázky dosud judikaturně neřešené).
26. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 11. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu