USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z.s., sídlem v Praze, Klimentská 1207/10, identifikační číslo osoby 00537772, zastoupené JUDr. Jakubem Fröhlichem, advokátem se sídlem v Praze, Spálená 84/5, proti žalované STUDENT AGENCY k.s., sídlem v Brně, náměstí Svobody 86/17, identifikační číslo osoby 25317075, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, o zaplacení 2 414 254 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 23 C 73/2021, o dovolání žalobce i žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 8. 2023, č. j. 4 Co 5/2023-148, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Dovolání žalované se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. 11. 2022, č. j. 23 C 73/2021-80, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 46 839,63 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 18. 6. 2019 do zaplacení (výrok I), co do částky 2 367 414,37 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 18. 6. 2019 do zaplacení žalobu zamítl
2. Soud prvního stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobce jako kolektivní správce práv s autorským právem souvisejících domáhal zaplacení původně částky 2 414 254 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, neboť žalovaná, aniž by uzavřela se žalobcem licenční smlouvu, provozovala ve svých autobusech v období od 1. 9. 2018 do 31. 12. 2018 rozhlasové a televizní vysílání.
3. K odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud rozsudkem ze dne 24. 8. 2023, č. j. 4 Co 5/2023-148, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II částečně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 1 718 852,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 18. 6. 2019 do zaplacení (první výrok), ve zbývající části výroku II, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 648 561,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 18. 6. 2019 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí až šestý výrok).
4. Odvolací soud se ztotožnil s metodou výpočtu, kterou aplikoval soud prvního stupně za účelem zjištění výše bezdůvodného obohacení, nesouhlasil však s hodnotami jednotlivých činitelů. Na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval za relevantní důkaz daňový doklad, ze kterého vyšel soud prvního stupně při stanovení konkrétního počtu autobusů, které žalovaná v relevantním období provozovala. Jelikož žalovaná nepředložila kromě zmíněného daňového dokladu žádné další důkazy ohledně konkrétního počtu autobusů, vycházel odvolací soud z tvrzení žalobce podloženého novinovým článkem, přičemž důkaz tímto článkem odvolací soud zopakoval. Rovněž ohledně obsazenosti autobusů odvolací soud uzavřel, že žalovaná neunesla důkazní břemeno, když tvrzenou míru obsazenosti podložila pouze tabulkou průměrné obsazenosti autobusů za období od září 2018 do prosince 2018, u níž nebylo zřejmé, z jakých dat tabulka vycházela. K otázce obvyklé výše licenční odměny za jeden autobus za jeden kalendářní měsíc odvolací soud doplnil dokazování o výslech znalce, z jehož posudku soud prvního stupně při zjištění výše obvyklé licenční odměny vycházel. Po provedení výslechu odvolací soud vyhodnotil důkaz znaleckým posudkem jako nepřesvědčivý důkaz ke zjištění výše obvyklé licenční odměny.
5. Odvolací soud proto vyšel při zjištění obvyklé výše licenční odměny za jeden autobus za jeden kalendářní měsíc ze sazebníku kolektivního správce Ochranného svazu autorského pro práva k dílům hudebním, z.s. (dále též jen „OSA“) pro rok 2018. Nárok žalobce za období od 1. 9. 2018 do 6. 10. 2018 posoudil odvolací soud shodně se soudem prvního stupně jako promlčený. Odlišně od soudu prvního stupně však posoudil použití § 40 odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb., zákon o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon) (dále jen „autorský zákon“). Odvolací soud oproti soudu prvního stupně neshledal, že by požadavek žalobce na vydání bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku obvyklé licenční odměny byl v rozporu s dobrými mravy.
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce i žalovaná.
7. Žalobce podal dovolání proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu a považuje je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud (i) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 204/2005, a to v otázce posouzení důkazního břemene v případě vznesení námitky promlčení, (ii) a od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3319/2013, v případě posouzení otázky rozporu námitky promlčení s dobrými mravy ve spojení s § 647 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“).
8. Žalobce dále shledává dovolání přípustné pro řešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a to (iii) zda lze považovat datum uzavření dohody (o narovnání), z jejíhož obsahu bylo vypuštěno sporné období práv a povinností stran, za datum odmítnutí pokračování v jednání o tomto sporném období ve smyslu § 647 o. z., (iv) zda nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně odmítnutí pokračování v mimosoudním jednání dle § 647 o. z. strana, které je datum tohoto odmítnutí ku prospěchu a (v) zda je námitka promlčení vznesená účastníkem, který se prokazatelně účastnil mimosoudního jednání dle § 647 o. z., učiněna v rozporu s dobrými mravy.
9. Žalobce uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví v celém rozsahu a přizná žalobci náhradu nákladů řízení, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. K dovolání žalobce se žalovaná vyjádřila tak, že je navrhuje jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
11. Žalovaná podala dovolání proti prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu a závislým výrokům o nákladech řízení a považuje je za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí dle žalované na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud a) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2562/2010, a ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2437/2015, a to při způsobu zjištění obvyklé výše licenční odměny, b) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, a to při způsobu provedení důkazu listinou. Žalovaná rovněž svými dalšími námitkami zpochybňovala správnost postupu odvolacího soudu při zjištění obvyklé výše licenční odměny při užití předmětů ochrany v předmětném období.
12. Žalovaná uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu v prvním výroku a ve výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
13. K dovolání žalované se žalobce vyjádřil tak, že je navrhuje jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahují zákonné obligatorní náležitosti a zda jsou přípustná.
K dovolání žalobce
15. Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním žalobce.
16. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Otázky (ii) až (v) přípustnost dovolání nezakládají, neboť na takových otázkách napadené rozhodnutí nezávisí. Tyto otázky vycházejí ze závěru, že mezi stranami probíhalo ohledně nároků žalobce za předmětné období (od 1. 9. 2018 do 31. 12. 2018) mimosoudní jednání dle § 647 o. z. Odvolací soud však závěr o tom, že by takové jednání probíhalo, neučinil, naopak konstatoval, že žalobci se nepodařilo prokázat, že bezdůvodné obohacení za období od 1. 9. 2018 do 31. 12. 2018 bylo předmětem mimosoudních jednání mezi žalobcem a žalovanou. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020).
18. Ze stejného důvodu nezakládá přípustnost dovolání ani otázka (i). Žalobce otázkou napadá rozložení důkazního břemene při vznesení námitky promlčení, přičemž má za to, že jestliže žalovaná namítla promlčení, tíží právě ji důkazní břemeno ohledně prokázání počátku a běhu promlčecí lhůty. Namítá-li dále žalobce, že prokázal, že se o předmětných nárocích jednalo mimosoudně ve smyslu § 647 o. z., a je to tudíž žalovaná, koho tíží důkazní břemeno ohledně okamžiku ukončení těchto jednání, vychází žalobce ze závěrů, které odvolací soud ohledně mimosoudního jednání, jak je popsáno výše, neučinil. Dovolatel se prostřednictvím této námitky snaží ve svém důsledku zpochybnit skutkový stav zjištěný odvolacím soudem o tom, že ohledně promlčených nároků mimosoudní jednání mezi účastníky neprobíhalo (nebylo prokázáno, že by probíhalo). Nejvyšší soud připomíná, že námitkami, jež se týkají správnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání založit nelze, když důvodem podání dovolání může být jen nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, na němž spočívá jeho rozhodnutí (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Pouhý odlišný názor dovolatele na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani z něj vycházející právní posouzení odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 23 Cdo 3493/2019).
19. Namítá-li dále žalobce, že odvolací soud při odůvodnění promlčení nároků pouze odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně, který však žalobce náležitě nepoučil ve smyslu § 118a o. s. ř., namítá tím ve skutečnosti vadu řízení. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. však nemohou založit námitky týkající se případných vad řízení. Ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. stanoví, že k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne tehdy, je-li dovolání přípustné, což v projednávané věci není. Přípustnost dovolání tedy nemohou založit samotné námitky proti vadnému procesnímu postupu soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1304/2017, nebo ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2398/2021). Nadto lze poznamenat, že soud prvního stupně ve svém rozsudku (bod 31) výslovně uvedl, že v souvislosti s prokázáním předmětu mimosoudního jednání žalobce dle § 118a o. s. ř. poučil.
20. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
K dovolání žalované
21. Žalovaná v podaném dovolání zejména rozporuje způsob zjištění obvyklé licenční odměny odkazem na sazebník kolektivního správce OSA, přičemž v této souvislosti poukazuje na odchýlení se od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2562/2010, a ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2437/2015. Tato otázka však přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při zjištění výše obvyklé licenční odměny od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
22. Nejvyšší soud ve svých rozsudcích ze dne 21. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1759/2011, a ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2715/2015, uzavřel, že sazebníku OSA lze podle ustálené praxe v zásadě přisoudit hodnotu měřítka výše obvyklé autorské odměny. V rozsudku ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2309/2020 (vydaném ve sporu týchž účastníků), proti němuž byla ústavní stížnost Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. III. ÚS 404/21, pro zjevnou neopodstatněnost, Nejvyšší soud dovodil správnost zjištění výše obvyklé licenční odměny prostřednictvím sazebníku OSA pro období, v němž sazebník žalobce neobsahoval sazbu odměny za užití předmětů ochrany provozováním rozhlasového nebo televizního vysílání v autobusech. Pokud odvolací soud zjistil v projednávané věci obvyklou licenční odměnu prostřednictvím sazebníku OSA, nijak se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
23. Namítá-li žalovaná v této souvislosti, že odvolacímu soudu nepříslušelo hodnotit znalecký posudek, pomíjí, že soud hodnotí znalecký posudek jako každý jiný důkaz (§ 132 o. s. ř.). Soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů vyjádřených ve znalecké posudku, hodnotí však přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. 9. 1968, sp. zn. 1 Cz 39/68, uveřejněný pod číslem 4/1969 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, a ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010).
24. Pokud žalovaná namítá, že soud nesprávně hodnotil důkaz tabulkou obsazenosti, kterou žalovaná v řízení předložila k prokázání míry obsazenosti autobusů, nepředkládá v této souvislosti dovolacímu soudu žádnou otázku k vyřešení a pouze polemizuje s postupem odvolacího soudu. Prostřednictvím této námitky navíc žalovaná zpochybňuje skutková zjištění soudů obou stupňů jako výsledek hodnocení provedených důkazů. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, jsou-li námitky dovolatele založeny na hodnocení důkazů odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013).
25. Obdobně pak dovolatelka namítá nesprávnou aplikaci § 40 odst. 4 autorského zákona odvolacím soudem na projednávaný případ, aniž by v této souvislosti formulovala právní otázku, na níž by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo, a jejíž řešení odvolacím soudem by porovnala s dosavadním stavem rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podanou argumentací dovolatelka pouze polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem. S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v § 237 o. s. ř. a pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2230/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5700/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 313/2017).
26. Dovolatelka dále namítá, že v projednávané věci nebyly splněny podmínky pro aplikaci § 136 o. s. ř., a odvolací soud tedy nebyl oprávněn určit výši nároku podle své úvahy. Dovolatelka pomíjí, že odvolací soud při zjištění konkrétní výše bezdůvodného obohacení nevycházel z aplikace § 136 o. s. ř., nýbrž z § 40 odst. 4 autorského zákona ve spojení s ustálenou judikaturou dovolacího soudu ohledně zjištění obvyklé licenční odměny při užití předmětu ochrany. Ani tato námitka tak přípustnost dovolání nezakládá.
27. Žalovaná dále namítá překvapivost skutkových závěrů odvolacího soudu, neboť ty nemají žádnou oporu v provedeném dokazování, čímž bylo porušeno její právo na spravedlivý proces chráněné článkem 36 Listiny základních práv a svobod. Žalovaná v této souvislosti namítá i rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, při provádění důkazu listinou.
28. Ačkoliv žalovaná tuto námitku formuluje jako otázku procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, z obsahu dovolacích důvodů se podává, že žalovaná ve skutečnosti napadá způsob, jakým odvolací soud listinu hodnotil. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že námitky dovolatele ke skutkovým zjištěním soudu a hodnocení důkazů odvolacím soudem a námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
29. Přitom skutkový závěr odvolacího soudu o výši obvyklé autorské odměny v rozhodném období v sobě neobsahuje ani žádný extrémní nesoulad ve vztahu k provedeným důkazům, resp. není zde nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudku odvolacího soudu popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
30. Namítá-li žalovaná nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, namítá tím vady řízení, ke kterým dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020).
31. Nejvyšší soud navíc konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, nebo ze dne 21. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 214/2020), což v případě žalované nebyly.
32. Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
33. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 5. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu