USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců
JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně OK
Solar-H, s. r. o., se sídlem v Plzni, Slovanská alej 1861/32, identifikační
číslo osoby 29080959, zastoupené Mgr. Lukášem Nývltem, advokátem se sídlem v
Praze 1, Na příkopě 583/15, proti žalované ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem v
Děčíně, Teplická 874/8, identifikační číslo osoby 24729035, zastoupené Mgr.
Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, o zaplacení
částky 2 557 786,11 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad
Labem pod sp. zn. 61 Cm 86/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního
soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, č. j. 6 Cmo 63/2020-759, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 22 796 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
jejího zástupce.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní
zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí,
jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více
právních otázek (na více závěrech), z nichž každá sama o sobě vede k zamítnutí
nároku, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení
některé z těchto (i procesních) otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo
jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. (srov. usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, a shodně
např. usnesení ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3986/2013, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo
3812/2015; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti
přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco
rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách
Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). Je tomu tak proto, že dovolací soud je
vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z
jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat
nemůže (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř. a důvody nálezu Ústavního soudu
ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních
právních otázek nemůže za tohoto stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je
tak nepřípustné jako celek [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném
od 1. 1. 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29
Cdo 654/2016 (a judikaturu tam označenou), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 16. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5169/2015, a ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo
1853/2020]. Uvedené závěry se uplatní při posuzování přípustnosti dovolání v případě první
otázky „zda v posuzované věci byly naplněny předpoklady pro uložení ediční
povinnosti žalované a dalším subjektům“ (srov.
bod 60 in fine dovolání) [v bodě
II. 5(i) dovolání žalobkyně nezformulovala konkrétní právní otázku, nýbrž pouze
rekapituluje úvahy odvolacího soudu, na základě čeho a jakým postupem dospěl ke
zjištění skutkových okolností posuzované věci, resp. ke skutkovému závěru, že
žalovaná v rozhodném období neupřednostnila jiné soutěžitele při připojování k
distribuční soustavě (což následně v dovolací argumentaci podrobuje kritice)],
při jejímž řešení se měl dle žalobkyně odvolací soud odchýlit od označené
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, in eventum která nebyla ve všech
souvislostech vyřešena. Judikatura Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, je ustálena v závěru, že
jen soudu přísluší rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoli
(§ 120 odst. 1 o. s. ř.) [srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1850/2011, ze dne 23. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo
2851/2011, ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2701/2016, ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4636/2016, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, ze dne 1. 11. 1995, sp. zn. II. ÚS 92/95, ze dne 11. 7. 2001,
sp. zn. I. ÚS 307/98, a ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. I. ÚS 455/06], přičemž
důkazní návrh účastníka řízení mohou soudy odmítnout, s náležitým odůvodněním,
toliko ze tří důvodů: 1. skutečnost, kterou má důkaz prokázat, nemá relevantní
souvislost s předmětem řízení, 2. není-li důkaz způsobilý prokázat tvrzenou
skutečnost a 3. je nadbytečný, tedy byla-li by skutečnost, k jejímuž ověření
nebo vyvrácení je důkaz navržen, již s potřebnou mírou jistoty prokázána či
vyvrácena (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nebo ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Primárním důvodem neprovedení důkazů navržených žalobkyní, které měly prokázat
pravdivost jí tvrzených skutečností o okolnostech, za nichž byly v roce 2010
připojeny fotovoltaické elektrárny (blíže označené v bodě 33 odůvodnění
napadeného rozsudku), bylo to, že takto navržené důkazy odvolací soud považoval
za nadbytečné. V bodě 40 odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud uvedl, že
„… i tento menší vzorek fotovoltaických elektráren z tří desítek žalobcem
tvrzených zvýhodněných elektráren za dané specifické situace, kdy se této
otázce věnoval již před tím ÚOHS, postačuje k dostatečně spolehlivému závěru
soudu I. stupně o nenarušování pravidel hospodářské soutěže zvýhodňováním
některého ze soutěžitelů žalovaným. Proto i podle právního názoru odvolacího
soudu nebylo nutno zkoumat okolnosti, za nichž byly v roce 2010 připojeny k
distribuční soustavě další tři desítky FVE. Ostatně podle právního názoru
odvolacího soudu za pravdu dalo ÚOHS v uvedené otázce též rozhodnutí ve věci
FOX SOLAR …“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo
3932/2017).
V bodech 42 a 43 odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud
uzavřel, že za daných okolností vzorek tří fotovoltaických elektráren (Rýmařov,
Příchovice a Tuchlovice) je dostatečný pro skutkový závěr, že „žalovaný
neupřednostňoval jiné soutěžitele ve fotovoltaické energetice a z hlediska
právního se tak nedopustil diskriminace žalobce, zakládající případnou
odpovědnost žalovaného za škodu na majetku žalobce, jím tvrzenou.“ Odvolací
soud měl pravdivost skutkových tvrzení žalobkyně o upřednostnění jiných
soutěžitelů za vyvrácenou. Skutkový závěr, že žalovaná jiné soutěžitele
neupřednostnila, byl (s potřebnou mírou jistoty) zjištěn, a proto další důkazy
jako nadbytečné neprováděl (a nebylo zapotřebí je prostřednictvím ediční
povinnosti ani obstarat). Pokud má žalobkyně za to, že bylo rozhodnuto na
základě neunesení břemene důkazního, tedy, že v řízení nastal stav, který
procesní teorie označuje jako non liquet (není jasno), pak odůvodnění
napadeného rozsudku dezinterpretuje. Z bodu 40 odůvodnění napadeného rozsudku dále vyplývá, že k této argumentaci
odvolací soud navíc dodal, že důvodným nebyl ani požadavek na uložení ediční
povinnosti. K tomuto sekundárnímu důvodu odvolací soud mimo jiné uvedl:
„Jestliže žalobce zastává názor opačný od závěrů ÚOHS, měl již při zahájení
řízení předložit důkazy týkající se zvýhodňování jiných soutěžitelů žalovaným
alespoň v takovém rozsahu, aby zpochybnil závěry ÚOHS v uvedeném směru, od
kteréhož bodu by bylo možno se odrazit a prostřednictvím soudu požadovat po
žalovaném vysvětlení a případně i důkazy.“
Pokud má snad žalobkyně za to, že závěr odvolacího soudu o dostatečnosti vzorku
pro skutkové zjištění je jen důvodem, proč nebyla uložena ediční povinnost, pak
si důvody, na nichž je rozsudek odvolacího soudu vybudován, nesprávně vykládá. Žalobkyně první otázkou, napadla pouze jeden z těchto dvou závěrů, a to ten,
který odvolací soud uvedl jako sekundární. Za dané situace věcný přezkum posouzení první otázky nemůže ovlivnit výsledek
řízení, a proto první otázka není způsobilá přípustnost dovolání založit. Pokud žalobkyně poukázala také na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, pak
nepředkládá otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil a správnost
řešení, které by mohl dovolací soud přezkoumat a která by zakládala přípustnost
dovolání. Odvolací soud nepochybně neřešil, ani implicitně, otázku, zda je jeho
rozhodnutí přezkoumatelné či nikoliv. Žalobkyně v tomto případě nečiní nic
jiného, než že vytýká odvolacímu soudu vadu řízení. Námitky vad řízení
nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem kritériím
stanoveným v § 237 o. s. ř. neodpovídají (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit
nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. například závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo
14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, a ze dne
24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014).
Nejvyšší soud ostatně v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011,
uveřejněném pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil,
že i když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho
odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky
odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání (mutatis mutandis to platí i pro
dovolání) – na újmu uplatnění práv odvolatele, resp. v tomto případě
dovolatelky. Z obsahu dovolání rozhodně nevyplývá, že by žalobkyně byla
kvalitou odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu jakkoliv omezena v dovolací
argumentaci. Na druhé otázce, a sice zda bylo možno podle § 135 odst. 2 o. s. ř. vyjít ze
sdělení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže „o nediskriminačním jednání
žalované“, napadené rozhodnutí nezávisí. Žalobkyně podsouvá odvolacímu soudu,
že postupem podle § 135 odst. 2 o. s. ř. vyšel ze sdělení Úřadu pro ochranu
hospodářské soutěže, čímž „de facto zcela nahradil (dle názoru žalobkyně
nesprávně) učinění skutkových zjištění i právního posouzení projednávané věci
ze strany soudu.“ To se ovšem nestalo. Přestože je v odůvodnění napadeného
rozsudku na sdělení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže opakovaně poukazováno
(srov. body 37, 38 in fine, 40, 41 a 43), zřetelně z něj vyplývá, že sdělení
odvolací soud nepojímá jako rozhodnutí příslušného orgánu, z nějž vychází ve
smyslu § 135 odst. 2 o. s. ř., nýbrž jako jeden z důkazních prostředků, z něhož
zjistil, že žalovaná v rozhodném období nenarušila pravidla hospodářské soutěže
(srov. bod 37, 39 věta druhá, potažmo 40 in fine odůvodnění napadeného
rozsudku). Skutkový závěr odvolacího soudu, že žalovaná v rozhodném období
neupřednostnila jiné soutěžitele při připojování k distribuční soustavě, je
výsledkem volného hodnocení důkazů, na nějž odvolací soud navázal právní
posouzení, které vyústilo v právní závěr, že žalovaná žalobkyni
nediskriminovala (srov. bod 43 odůvodnění napadeného rozsudku). Proto druhá
otázka není pro napadené rozhodnutí určující a přípustnost dovolání nezakládá. Námitka, že odvolací soud „skutkový a právní stav zde projednávané věci zjistil
tak, že namísto běžného zjišťování skutkového stavu věci aplikoval na věc
skutkový a právní stav Rozsudku VSPH FOX, resp. Usnesení FOX“, čímž se měl
odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo
1071/2015, potažmo nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS
34/17, přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud poukázal na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3932/2017, za účelem
zdůraznění souladu se sdělením Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, tedy v
rámci argumentace, kterou vysvětluje, na základě jakých důvodů žalobkyní
navržené důkazy neprovedl. Tato argumentace odpovídá rozhodovací praxi
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, která je ustálena v závěru, že za
„opomenutý důkaz“ je považována také situace, pokud soud o navrženém důkazu
(důkazech) nerozhodne, případně nevyloží, na základě jakých důvodů navržený
důkaz (důkazy) neprovedl (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2015,
sp. zn.
28 Cdo 4618/2014, ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, nebo
nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05, ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08, ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 2343/08, anebo
ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16). Nejedná se o situaci, kdy by
odvolací soud přikročil toliko s odkazem na obdobné rozhodnutí ve smyslu § 13
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, k potvrzení prvostupňového rozhodnutí,
aniž by se blíže zaobíral srovnáním řešených sporů nejen podle jejich
faktického základu, ale i z pohledu shody procesně korektním způsobem
zjištěného skutkového stavu a způsobu realizace procesních práv a povinností
účastníků řízení. Proto se odvolací soud od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1071/2015, potažmo nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 34/17, neodchýlil. Poukázala-li žalobkyně jak v souvislosti s první otázkou, tak v souvislosti s
druhou otázkou na porušení práva na spravedlivý proces, lze tyto námitky z
hlediska přípustnosti dovolání považovat za irelevantní, neboť poskytování
ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel
stanovených zákonem a i v tomto případě dovolání musí splňovat předpoklady jeho
přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (k tomu srov. například nález Ústavního soudu
ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což se v žádném z těchto případů
nestalo. Třetí otázka, kterou žalobkyně zformulovala tak, že „(o)dvolací soud výše
uvedeným nesprávným postupem při posouzení nároku žalobkyně současně nedodržel
závazný právní názor, resp. pokyn, který mu Nejvyšší soud ČR uložil rozsudkem
ze dne 29. srpna 2017, sp. zn. 32 Cdo 4338/2016-310“ (citováno i se zřejmou
nesprávností), přípustnost dovolání taktéž nezakládá. Odvolací soud se
tvrzeními a důkazy žalobkyně o tom, že žalovaná se vůči ní chovala
diskriminačně, zabýval a dospěl k závěru, že tomu tak nebylo. Závazný právní
názor dodržel, resp. od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tedy výše
označeného rozsudku, se neodchýlil. Dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém
rozsahu, tj. též v té části výroku I, kterou byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a ve výroku II o nákladech
odvolacího řízení, avšak přípustnost dovolání ve vztahu k těmto výrokům je
podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyloučena. Nejvyšší soud uzavírá, že podané dovolání není přípustné, a proto, aniž
nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).