USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Němce a
soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci
žalobkyně A. W., narozené dne XY, bytem v XY, za účasti P. W., narozeného dne
XY, bytem v XY, jako vedlejšího účastníka na straně žalující, obou zastoupených
Mgr. Jiřím Kaniou, advokátem se sídlem v Opavě, Sadová 171, proti žalované
Generali Česká pojišťovna, a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 16,
identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení částky 700 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 311/2013,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2020,
č. j. 70 Co 27/2020-320, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
žalobkyni částku 700 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení jak mezi účastníky (výrok II.), tak vůči státu (výrok III.).
Právně relevantní zjištění, ke kterému dospěl poté, co podle § 35 odst. 2
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen obč. zák.), provedl výklad
obsahu pojistné smlouvy č. 6458770710, o pojištění budov a souvisejících
staveb, účastníky uzavřené dne 16. 2. 2004 (dále jen „pojistná smlouva“),
spočívalo v tom, že vůle účastníků byla taková, že rozsah pojištění se
nevztahoval na hospodářskou budovu v XY, ve které došlo za trvání pojištění dne
22. 11. 2012 k žalobkyní nezaviněné pojistné události (požáru). Proto žalobkyně
nemá nárok na zaplacení pojistného ve výši 700 000 Kč s příslušenstvím.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 3. 2020, č. j. 70
Co 27/2020-320, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II., ve
výroku III. jej změnil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení
(výrok II.). Závěr o skutkovém stavu, zejména zjištění o rozsahu pojištění, a
to s prohloubenou argumentací, akceptoval jako správný, což vedlo i k akceptaci
právního posouzení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
vymezila tak, že nesprávné právní posouzení odvolacího soudu spočívá v tom, že
vůbec přistoupil k výkladu obsahu pojistné smlouvy (neměla za to, že by byly
dány pochybnosti o obsahu tohoto právního úkonu; rozsah pojištění byl sjednán
jednoznačně a zcela určitě tak, že se vztahoval na celý „rodinný dům“, tj. včetně jeho hospodářské části), in eventum byla interpretační pravidla
nesprávně aplikována. Odvolací soud se dle žalobkyně měl odchýlit od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudky Nejvyššího soudu ze
dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo
1074/2003, ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1757/2006, a ze dne 5. 8. 2008,
sp. zn. 28 Cdo 864/2008 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou
veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz
, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových
stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), přistoupil-li k zjišťování
obsahu pojistné smlouvy výkladem tohoto právního úkonu; od rozsudku Nejvyššího
soudu ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 864/2008, neboť měl „striktně posuzovat
užitou formulaci žalovanou, a to v režimu právní ochrany spotřebitele“. Dále
obsáhle argumentovala proti samotnému výsledku provedeného výkladu s tím, že
hodnocení důkazů je v rozporu s pravidly logického myšlení, a proto je dovolací
soud může přezkoumat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 22
Cdo 465/2003). Konečně odvolacímu soudu vytkla, že nerozhodl ani částečně v
její prospěch, byť požár způsobil škody i v části rodinného domu, kterou
využívala k bydlení, „v důsledku čehož nerozhodl o celém nároku žalobkyně.“
Navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k
dalšímu řízení. Žalovaná má dovolání za nepřípustné, neboť žalobkyně ve skutečnosti napadá
skutkovou rovinu rozsudku odvolacího soudu, a proto navrhuje, aby bylo
odmítnuto. Nad to předestřela argumentaci podporující správnost, zejména
skutkového závěr rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)], po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem a ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou, zda je dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Prosazuje-li žalobkyně, že v poměrech posuzované věci k výkladu nemělo být
přistoupeno pro absenci pochybností vyžadujících výklad právního úkonu,
přehlíží ustálené judikaturní závěry Nejvyššího soudu, podle kterých jsou
pochybnosti vyžadující výklad právního úkonu dány nejen objektivně, v případě
jeho nikoliv zcela jednoznačného jazykového vyjádření, ale také v situaci, kdy
výklad právního úkonu účastníky je v průběhu řízení vzájemně odlišný (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo
1650/98, ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2404/2015, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, a ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo
3751/2014). Přistoupit k výkladu obsahu pojistné smlouvy bylo v posuzované věci namístě již
z důvodu, že každá ze stran tohoto sporu (pojistné smlouvy) vykládala rozsah
pojištění, potažmo pojem „rodinný dům“ v řízení jinak. Nebránil tomu ani
žalobkyní prosazovaný nedostatek podmínky pro přihlédnutí k vůli stran pojistné
smlouvy, který měl spočívat v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření
úkonu. Jazykové vyjádření vykládaného pojmu „rodinný dům“ není v rozporu se
zjištěnou skutečnou vůlí smluvních stran, které jej ztotožnily pouze s obytnou
části budovy. Proto se odvolací soud neodchýlil od výše dovolatelkou zmíněné
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Výtky, které dovolatelka směřuje proti samotnému výsledku provedeného výkladu,
tedy skutkovému zjištění, že vůle smluvních stran pojistné smlouvy byla taková,
že rozsah pojištění se nevztahoval na hospodářskou budovu, jsou z hlediska
přípustnosti dovolání irelevantní, protože se týkají obsahu smlouvy a zjišťuje-
li soud obsah smlouvy, popřípadě jiného právního úkonu, jde o skutkové zjištění
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97,
uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, obdobně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99,
uveřejněný pod č. C 812 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5744/2015). Od 1. 1. 2013 nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková
zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je dovolací
soud vázán a nemůže je přezkoumávat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání, které je přípustné, lze podat
pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), přitom nelze vycházet z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (dále
srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 22 Cdo
4229/2015, nebo ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 292/2016, případně nález
Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16); proto nelze
považovat za přiléhavý odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 8. 2003, sp. zn.
22 Cdo 465/2003, který se upíná k právní úpravě dovolání
účinné do 30. 9. 2008. Vyjádřeno ještě jinak, dokazování je věcí soudu prvního stupně, příp. odvolacího soudu, do něhož dovolacímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, pokud
obecné soudy postupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů
a jestliže nelze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy
konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě
libovůli obecných soudů, která pojmově vylučuje spravedlivost soudního řízení
ve smyslu § 1 o. s. ř., resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09,
nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, a
ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3158/2010), tedy nejedná-li se o výjimečný
případ, kdy se skutková otázka promítá do práva na spravedlivý proces (čl. 36
Listiny základních práv a svobod). V posuzované věci ovšem o takovou situaci nejde, protože odvolací soud vyšel
zejména ze svědecké výpovědi L. F., kterou, na rozdíl od žalobkyně a
žalovaného, považoval za věrohodnou, a logicky zdůvodnil proč, s čímž souzní
zjištění z jiných zhodnocených důkazů, a je zřejmé, že skutkový závěr
odvolacího soudu nepostrádá racionální (logickou) oporu v provedeném
dokazování. Hodnocení důkazů odvolacím soudem není v extrémním rozporu s jím
vyvozenými závěry a nenese znaky libovůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne
26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nebo stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16).
Aplikací výkladových pravidel odvolací soud zjistil obsah pojistné smlouvy. Výkladem byly pochybnosti o jejím významu odstraněny, a proto se výkladové
pravidlo vyplývající z § 55 odst. 3 obč. zák. neuplatní. Dovolací soud nemá, a
to i s ohledem na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie vykládající
požadavek transparentnosti smluvních ujednání, jak vyplývá z čl. 5 směrnice
Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve
spotřebitelských smlouvách (Úř. věst. 1993, L 95, s. 29; Zvl. vyd. 15/02, s. 288, a oprava Úř. věst. 2016, L 303, s. 26), pochyby o nezbytnosti přihlédnout
ke všem zjištěným skutkovým okolnostem (obdobně k tomu viz např. rozsudek
Soudního dvora ze dne 10. 6. 2021 BNP Paribas Personal Finance SA v. VE,
C-609/19, ECLI:EU:C:2021:469, body 45 a 46, a citovaná judikatura), tedy i
průběhu kontraktačního procesu. Ohledně toho odvolací soud zjistil, že
žalobkyni byl rozsah pojištění (význam vykládaného pojmu) vysvětlen, pročež
žalovaná dostála požadavku transparentnosti ujednání umožňující žalobkyni jako
spotřebitelce posoudit důsledky tohoto ujednání (k tomu srov. např. rozsudek
Soudního dvora ze dne 3. 3. 2020, Gómez dle Moral Guasch, C-125/18,
EU:C:2020:138, bod 51 a citovaná judikatura). Odvolací soud se tudíž od
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 864/2008,
neodchýlil (a ani odchýlit nemohl). Žalobkyně dále namítá, že odvolací soud nerozhodl ani částečně v její prospěch,
byť požár způsobil škody i v části rodinného domu, kterou využívala k bydlení,
„v důsledku čehož nerozhodl o celém nároku žalobkyně.“
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu
se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel
domáhá (dovolací návrh). Řádné vymezení předpokladů přípustnosti je nezbytnou náležitostí
dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2315/2014, ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2097/2015, a ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3535/2016) a současně podmínkou jeho projednatelnosti
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo
3105/2015, ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4856/2015, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1309/2016, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016). Vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s.
ř., nezbytně předpokládá
zformulování otázky hmotného nebo procesního práva (na jejímž řešení závisí
rozhodnutí odvolacího soudu) a uvedení okolností, z nichž by bylo možné
usuzovat, o který ze čtyř v úvahu připadajících předpokladů přípustnosti v
posuzované věci jde (má jít), tedy zda: 1) při řešení této právní otázky se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v
takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí,
respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo
2) jde o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena
(zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího
soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) jde o
otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit
rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu
mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit)
anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde
je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v
rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by
měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak). Žalobkyně těmto požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání nedostála. Otázku
ve vztahu k posledně zmíněné námitce nezformulovala a taková otázka prima facie
nevyplývá ani z obsahu dovolání. Nezabývala se ani vztahem k judikatuře
dovolacího soudu. Pouze poukázala na nesprávnou část právního posouzení
odvolacího soudu. Shodně k vymezení přípustnosti dovolání, jakož i toho, že vymezení právní
otázky nelze zaměňovat s důvodem dovolání, přistupuje též judikatura Ústavního
soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS
1729/21, a sp. zn. IV. ÚS 1817/21). Ústavní soud v plenárním nálezu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16,
zdůraznil, že § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a
přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání, přičemž pro poměry posuzované
věci je z citovaného stanoviska klíčové, že odmítnutí dovolání pro nenaplnění
zákonem stanovených náležitostí nemůže být považováno za přepjatě formalistické. Závěrem Nejvyšší soud dodává, že proti prvnímu výroku napadeného rozsudku
odvolacího soudu, a to v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně o nákladech řízení, a proti druhému výroku téhož rozsudku, není dovolání
přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl dílem jako
nepřípustné, dílem jako vadné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).