23 Cdo 605/2023-483
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně TOMA, a.s., se sídlem v Otrokovicích, tř. Tomáše Bati 1566, identifikační číslo osoby 18152813, zastoupené JUDr. Stanislavem Knotkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Kvítková 1569/56, proti žalované EG.D, a.s., se sídlem v Brně, Lidická 1873/36, identifikační číslo osoby 28085400, zastoupené Mgr. Františkem Klímou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 224/37, o zaplacení 1 847 317 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 C 251/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 10. 2022, č. j. 7 Co 1044/2022 – 452, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 19 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
1. Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 5. 2022, č. j. 27 C 251/2017-410 (ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 2. 8. 2022, č. j. 27 C 251/20217-430), kterým soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 1 847 317 Kč s příslušenstvím a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit náhradu nákladů řízení žalované ve výši 437 717,50 Kč a České republice na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích ve výši 15 602 Kč (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 38 720 Kč (výrok II).
2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované náhrady škody za prodlení žalované se splněním smluvní povinnosti připojit zařízení žalobkyně z napěťové hladiny VN na napěťovou hladinu VVN podle smlouvy o připojení ze dne 17. 5. 2013.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to výslovně v celém jeho rozsahu. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení několika otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí.
5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Žalobkyně předně namítla, že odvolací soud zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti, neboť se nevypořádal s její námitkou, že neporušila povinnost součinnosti podle čl. V odst. 1 písm. c) smlouvy o připojení (že nebyla v prodlení se sdělením typu kabelové přípojky) a že přisvědčil závěru prvoinstančního soudu o porušení této povinnosti. Tím se měl odvolací soud též odchýlit od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz) a judikatury Ústavního soudu (nálezů ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2957/20, ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 593/17, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz).
8. Vady řízení samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalobkyně o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Odvolací soud se nadto s uvedenou námitkou vypořádal, pokud uvedl, že nebyla shledána příčinná souvislost mezi porušením povinnosti žalobkyně podle čl. V odstavec 1 písm. c) smlouvy o připojení a vznikem škody (resp. zdržením připojení, v jehož důsledku škoda vznikla), neboť zařízení žalobkyně nemohlo být připojeno v ujednaném termínu do 22. 5. 2015 v důsledku nesplnění jiné povinnosti součinnosti žalobkyně upravené v čl.
V odst. 1 písm. d) smlouvy o připojení. Případné porušení povinnosti podle čl. V odst. 1 písm. c) smlouvy tedy odvolací soud zjevně neměl za rozhodující pro své právní posouzení věci založené na aplikaci § 376 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), podle kterého poškozený nemá nárok na náhradu škody, pokud nesplnění povinnosti povinné strany bylo způsobeno (mimo jiné) nedostatkem součinnosti, ke které byla poškozená strana povinna.
9. Pokud žalobkyně namítla, že nemá oporu ve skutkových zjištěních závěr, že žalobce nesplnil povinnost součinnosti vyplývající z čl. V odst. 1 písm. c) a d) smlouvy (namítá, že žalované byl znám typ kabelové přípojky i specifikace konkrétního kabelu objednaného žalobkyní), čímž se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudku ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 46/2002), pak patrně přehlédla, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, na které odkazuje, bylo vydáno v dovolacím řízení podléhajícím procesní úpravě účinné do 31. 12. 2012, v jejímž režimu se dovolací soud mohl zabývat tím, zda rozhodnutí odvolacího soudu nevychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§ 241 odst. 3 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012]. V procesním režimu, v němž probíhá toto dovolací řízení, je však dovolací přezkum vyhrazen výlučně otázkám právním (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně touto námitkou ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů odvolacího soudu. Námitky takové povahy neobsahující právní otázku řešenou odvolacím soudem nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. – dále jen „R 4/2014“, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).
10. V souvislosti s výše uvedeným žalobkyně dále tvrdila, že soud prvního stupně opomenul žalobkyní navrhované důkazy (objednávku a dodací list ke kabelu) a odvolací soud uvedený postup aproboval, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudku ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003) a Ústavního soudu (nálezu ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 385/01). Ani tato námitka však nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť, jak bylo uvedeno již výše, pro právní posouzení věci odvolacím soudem (pro aplikaci § 376 obch. zák.) byla nerozhodná případná existence porušení povinnosti součinnosti žalobkyně podle čl. V odst. 1 písm. c) smlouvy, které se měly týkat navržené důkazy (měly prokazovat známost žalované o specifikaci typu kabelové přípojky). Na řešení otázky existence opomenutých důkazů tedy napadené rozhodnutí nezáviselo. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující) je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
11. Žalobkyně měla dále za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudků ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4533/2016, ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1234/2016, ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2003, ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 104/2003, ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005, ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1893/2011, a ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1313/2021) při řešení otázky výkladu čl. V odst. 1 písm. d) smlouvy o připojení, neboť nepostupoval v souladu s výkladovými pravidly.
12. Tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se neodchýlil od uvedené judikatury při výkladu čl. V odst. 1 písm. d) smlouvy o připojení, podle něhož byla žalobkyně povinna předložit a projednat s žalovanou projektovou dokumentaci kabelové přípojky 110 kV a rozvodny VVN v majetku žalobkyně nejpozději do čtyř měsíců od uzavření smlouvy. Odvolací soud primárně vycházel z takového výkladu smlouvy o připojení a okolností jejího uzavření, podle kterých pro dohodnuté připojení zařízení žalobkyně z napěťové hladiny VN na napěťovou hladinu VVN bylo nezbytné i provedení prací na samotném technickém zařízení v majetku žalobkyně, které prováděla žalobkyně sama a toto technické zařízení žalobkyně muselo být provedeno způsobem souladným se zařízeními žalované, k nimž měla být žalobkyně připojena.
Pochybnosti o obsahu sporného ujednání (zda měla žalobkyně předložit a projednat projektovou dokumentaci v rozsahu potřebném pro stavební řízení – jak tvrdila žalobkyně, či zda žalované měla být předložena a projednána s ní podrobnější prováděcí projektová dokumentace) odvolací soud odstranil v souladu s výše citovanou judikaturou a interpretačními pravidly uvedenými v § 266 odst. 1 až 3 obch. zák. (byť toto ustanovení výslovně nezmínil) výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně (umožňujícího dvojí výklad) podrobil zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob.
Vycházel přitom z obsahu celé smlouvy (včetně její přílohy 1 obsahující technické podmínky připojení) a z jejího smyslu a účelu, kterým bylo připojení zařízení žalobkyně a jeho realizace, nikoliv jen získání stavebního povolení. V souladu s § 266 odst. 3 obch. zák. přitom přihlédl i k následnému chování stran, neboť zkoumal jejich vzájemnou korespondenci a komunikaci a vycházel též z výslechu jednotlivých osob činných v průběhu smluvního vztahu týkající se toho, jaká dokumentace byla předmětem projednávání mezi stranami.
Odborné skutečnosti týkající se obsahu smlouvy a jejího účelu (co bylo nezbytné pro realizaci připojení podle smlouvy) pak odvolací soud posuzoval na základě znaleckého posudku a výslechu znalce s výsledkem, že projednávány (upřesňovány a konzultovány) musely být konkrétní technické požadavky (mimo jiné na dálkové přenosy, dálkové ovládání a chránění). Tomu projektová dokumentace v rozsahu nezbytném pro stavební povolení neodpovídala. Na základě hodnocení všech takto zjištěných skutečností pak dospěl k závěru, že „smluvní strany si musely sjednat (mít na mysli)“ takovou dokumentaci, aby byl splněn účel smlouvy a že právě takovou dokumentaci musely projednat (tj. podrobnější projektovou dokumentaci obsahující informaci nezbytné pro realizaci připojení).
Bylo tedy důležité, co měla žalobkyně předložit a projednat – bez ohledu na to, že nebyl přesně označen stupeň dokumentace (pro stavební řízení, nebo prováděcí projektová dokumentace).
Tento závěr učiněný odvolacím soudem se slučuje i s výkladovým principem (obsaženým též ve zmíněné ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu), podle kterého je při odstraňování pochybností o obsahu smlouvy třeba vycházet z předpokladu, že strany jednaly racionálně (logicky). Je logické sjednání takové povinnosti součinnosti, která je v souladu s účelem smlouvy (nikoliv povinnosti součinnosti, která by pro druhou smluvní stranu neměla význam).
13. Vytýkala-li žalobkyně v této souvislosti odvolacímu soudu, že nepřihlédl k tomu, že ve sjednané lhůtě čtyř měsíců nebylo reálné prováděcí projektovou dokumentaci předložit (tj. že sjednání takové povinnosti nebylo racionální), pak přehlédla, že podle zjištění z výpovědi znalce (které sama citovala v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně) stejně tak nebylo reálné v uvedené lhůtě předložení projektové dokumentace v rozsahu nezbytném pro stavební povolení, o kterém tvrdila, že bylo obsahem její povinnosti podle čl. V odst. 1 písm. d) smlouvy. Odvolací soud nadto při právním posouzení věci nevycházel ze závěru o neposkytnutí součinnosti žalobkyní v tomto nereálném termínu, ale z toho, že uvedená povinnost nebyla žalobkyní splněna ani později před uplynutím termínu pro připojení zařízení žalobkyně k distribuční soustavě, jehož nedodržením měla vzniknout žalobkyni tvrzená škoda.
14. K námitce žalobkyně, že soudy nevyložily sporné smluvní ustanovení v neprospěch žalované, která je použila jako první, lze dodat, že pravidlo contra proferentem (které bylo upraveno v § 266 odst. 4 obch. zák.) má subsidiární povahu a použije se tedy pouze tehdy, pokud se význam použitého výrazu nepodaří zjistit standardním výkladem za použití § 266 odst. 1 až 3 obch. zák. (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011, a ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3654/2020). Tato situace však v projednávané věci nenastala, neboť odvolací soud vyložit sporné smluvní ujednání výkladem podle § 266 odst. 1 až 3 obch. zák.
15. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezaloží ani námitka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.10.2015, sp. zn. 6 Cdo 2704/2015 (správně zřejmě sp. zn. 23 Cdo 2704/2015 – pozn. Nejvyššího soudu)] svým postupem při hodnocení znaleckého posudku. Odvolací soud se totiž od citované judikatury neodchýlil, pokud posuzoval přesvědčivost posudku a jeho úplnost ve vztahu k zadání (znalec zodpověděl na oba dotazy), logické odůvodnění jeho závěrů (jeho závěry měl za přesvědčivé, a to i ve vztahu k vysvětlení irelevance sjednané lhůty pro poskytnutí součinnosti –viz shora uvedené závěry znalce o nereálnosti lhůty ve vztahu k prováděcí projektové dokumentaci i k projektové dokumentaci v rozsahu pro stavební povolení) a soulad s ostatními provedenými důkazy (hodnotil též výslechy svědků a komunikaci účastníků). Posoudil též tvrzenou neúplnost podkladů z důvodu nedostatečného seznámení znalce s rozsahem stavby prováděné žalovanou a projektové dokumentace k ní (neseznámení se týkalo zejména dalších navazujících prací po připojení žalobkyně).
16. K námitce žalobkyně, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. 26 Cdo 1483/2021, pokud nereflektoval její návrh na doplnění znaleckého posudku a vyhotovení revizního znaleckého posudku, čímž mělo dojít k opomenutí důkazu, lze uvést, že odvolací soud nepostupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která vyžaduje, aby soud uložil znalci podat vysvětlení, posudek doplnit nebo jinak odstranit jeho nedostatky, popřípadě vypracovat nový posudek, pokud znalec zcela nesplnil zadaný úkol nebo má-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, případně aby vyžádal revizní znalecký posudek ve smyslu § 127 odst. 2 o. s. ř., dospěje-li k závěru o negativním výsledku tohoto vysvětlení, tj. nepodaří-li se odstranit pochybnosti o správnosti znaleckého posudku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, uveřejněný pod číslem 38/2014 Sb. rozh. obč.). Jestliže se v posuzované věci odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který neshledal potřebu doplnění znaleckého posudku, ani provedení revizního znaleckého posudku, neboť v řízení provedený znalecký posudek měl za úplný, přesvědčivý a jeho závěry za potvrzené též v rámci výslechu znalce, a pokud odvolací soud současně vysvětlil, proč tvrzená absence všech podkladů nesnižuje kvalitu znaleckého posudku, od rozhodovací praxe dovolacího soudu se neodchýlil a o tzv. opomenutý důkaz nemohlo jít.
17. Pro úplnost lze dodat, že přípustnost dovolání nemůže založit polemika žalobkyně se samotným hodnocením znaleckého posudku odvolacím soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem a taková námitka tudíž nemůže ani založit přípustnost dovolání (srov. například již výše zmíněné R 4/2014).
18. Žalobkyně v dovolání též vytýkala odvolacímu soudu, že „klade sjednání smlouvy mezi žalovanou a zhotovitelem žalované s termínem dokončení do 31. 8. 2015 k tíži žalobkyně“, tedy že vycházel z nesprávného závěru, že žalovaná si sjednala termín dokončení své stavby až 31. 8. 2015 kvůli absenci úplné dokumentace ze strany žalobkyně. Takové zjištění podle ní nemá oporu v provedeném dokazování a znamená odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 46/2002).
19. Jak již bylo výše uvedeno taková skutková námitka (odkazující na rozhodnutí vydané v dovolacím řízení podléhajícím již neúčinné procesní úpravě, která oproti současné procesní úpravě umožňovala zabývat se i tím, zda rozhodnutí odvolacího soudu nevychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování), přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. Nadto žalobkyně přisuzuje odvolacímu soudu závěr, který neučinil. Odvolací soud nevyšel ze zjištění, že žalovaná si sjednala pozdější termín právě kvůli tomu, že neměla od žalobkyně potřebné informace. Z kontextu celého odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že odvolací soud skutečnost, že si žalovaná sjednala termín dokončení „své“ stavby až do 31. 8. 2015 pouze nepovažoval za rozhodnou při určení příčiny prodlení žalované. Jinak řečeno, neměl za to, že by nedostatek součinnosti žalobkyně vedl žalovanou ke sjednání pozdního termínu, jak tvrdila žalobkyně v dovolání, ale dovodil, že bez ohledu na termín sjednání nemohla žalovaná bez potřebných dokumentů od žalobkyně její zařízení připojit dříve.
20. Stejně tak nemůže založit přípustnost dovolání námitka žalobkyně, že oporu v provedeném dokazování nemá ani závěr odvolacího soudu o tom, že „k posunutí připojení došlo neposkytnutím součinnosti žalobkyně“ (i v rámci této námitky tvrdí žalobkyně odchýlení od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 46/2002). I touto argumentací žalobkyně ve skutečnosti zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu o tom, že příčinou opožděného připojení jejího zařízení bylo neposkytnutí součinnosti žalobkyní, k níž byla povinna podle čl. V odst. 1 písm. d) smlouvy. Námitky takové povahy nemohou přivodit závěr o přípustnosti dovolání.
21. Žalobkyně považovala dovolání za přípustné též z důvodu, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1927/2019, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 40/2011), neboť nerespektoval požadavek vztahu příčiny a následku mezi neposkytnutím součinnosti ze strany žalobkyně a sjednáním termínu k provedení stavby žalovanou s jejím smluvním partnerem až 31. 8. 2015. Podle ní k pozdnímu připojení došlo z důvodu, že žalovaná měla sjednáno provedení „své“ stavby v termínu do 31. 8. 2015, tedy sama činila úkony, v jejichž důsledku připojení žalobkyně nemohlo být realizováno dříve než po 31. 8. 2015.
22. Odvolací soud se však neodchýlil od zmíněné judikatury, podle které je jedinou podmínkou vyloučení nároku na náhradu škody ve smyslu § 376 obch. zák., aby nesplnění povinnosti povinné strany bylo způsobeno jednáním poškozené strany nebo nedostatkem součinnosti, k níž byla poškozená strana povinna, pokud vycházel z toho, že příčinnou prodlení žalované s připojením zařízení žalobkyně bylo zcela nepochybně porušení povinnosti součinnosti žalobkyní, k níž se smluvně zavázala v článku V odst. 1 písm. d) Smlouvy. Sjednání termínu pro dokončení stavby žalovanou u jejího smluvního partnera až do 31. 8. 2015 podle něj nebylo rozhodující, neboť i kdyby žalovaná dohodla dokončení „své“ části zařízení dříve, než do 31. 8. 2015, nemohlo by k připojení dojít, poněvadž žalovaná neměla k dispozici údaje potřebné k harmonizaci zařízení, které jí měla poskytnout žalobkyně (obsažené v projektové dokumentaci, která ji s těmito údaji byla předána žalobkyní a projednána s ní až po sjednaném termínu pro připojení zařízení žalobkyně). Tvrzenou nesprávnost právního posouzení (a odklon od zmíněné judikatury) žalovaná staví na vlastních skutkových závěrech o příčině prodlení žalované. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. však nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například R 4/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
23. K závěru o přípustnosti dovolání nemůže vést ani dovolací argumentace žalobkyně, podle které se odvolací soud nezabýval její námitkou nezbytnosti (a absence) prodloužení termínu připojení jednostranným aktem žalované, tj. námitkou, „že aby prodlení žalované s termínem připojení, které (by) bylo způsobeno nesplněním povinnosti žalobkyně podle v čl. V odst. 1 písm. c) a d), nezakládalo odpovědnost žalované za takové prodlení, muselo by ze strany žalované dojít k jednostrannému prodloužení termínu připojení, neboť takový postup vyžaduje smlouva o připojení“. Žalobkyně tvrdí, že se tím odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, a že tím opět zatížil řízení vadou.
24. Jak bylo uvedeno již výše, vady řízení samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem. Námitka vady řízení nezahrnující odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání založit nemůže. Nadto odvolací soud se touto námitkou žalobkyně zabýval a vypořádal ji. V odstavci 13 napadeného rozhodnutí odvolací soud uvedl, že nebylo důvodné jednostranné prodloužení termínu připojení, jak bylo dohodnuto ve smlouvě a uskutečněno žalovanou. Odkázal přitom na odstavec 60 rozsudku soudu prvního stupně, v němž soud prvního stupně konstatoval, že k jednostrannému prodloužení termínu připojení nedošlo v souladu se smlouvou, neboť jej žalovaná odůvodnila pouze dodatečným požadavkem stavebního úřadu na vydání stavebního povolení, který však nebylo možno považovat za zjištění překážky v době podpisu neznámé, tj. za sjednaný důvod pro možnost jednostranného prodloužení termínu připojení žalovanou. Žalovaná přehlíží, že skutečnost, že nedošlo k oprávněnému jednostrannému prodloužení termínu, však podle odvolacího soudu neznamenala, že by prodlení žalobkyně se splněním povinnosti sjednané v čl. V odst. 1 písm. d) smlouvy nebylo relevantní pro posouzení věci. Odvolací soud nezohledňoval prodlení žalobkyně se splněním její povinností součinnosti ve vztahu k oprávněnosti jednostranné změny termínu připojení dle čl. III smlouvy, ale vzhledem k naplnění předpokladů aplikace § 376 obch. zák. Jinak řečeno, odvolací soud nedospěl k závěru, že žalobkyně nemá nárok na požadovanou náhradu škody z důvodu, že došlo k jednostrannému prodloužení lhůty pro připojení (že žalovanou nebyla porušena smlouva). Naopak jednostranné prodloužení smlouvy žalovanou shledal nedůvodným a měl za to, že došlo k porušení její povinnosti připojit zařízení žalobkyně ve sjednaném termínu. Nedůvodnost nároku žalobkyně však spatřoval v tom, že příčinou tohoto porušení smluvní povinnosti žalované (jejího prodlení s připojením zařízení žalobkyně) bylo porušení smluvní povinnosti žalobkyně poskytnout nezbytnou součinnost ve smyslu § 376 obch. zák. Pro aplikaci § 376 obch. zák. (při existenci porušení povinnosti žalované připojit zařízení žalobkyně ve sjednaném termínu) přitom podle odvolacího soudu již zjevně nebylo rozhodné uplatnění důvodů pro jednostranné prodloužení smluvního termínu pro připojení ze strany žalované.
25. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i tu část výroku I a výrok II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
26. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
27. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 5. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu