23 Cdo 723/2021-451
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců
Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., ve věci žalobkyně
Verbis Praha a. s., se sídlem v Praze 5, Jinonice, V zářezu 902/4, PSČ 158 00,
identifikační číslo osoby 28581733, zastoupené doc. JUDr. Danou Ondrejovou,
Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze, V Jámě 699/1, proti žalované AK Hlaváček &
Krampera, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Smíchov, Kořenského 1107/15, PSČ 150
00, identifikační číslo osoby 29412480, zastoupené JUDr. Pavlou Boučkovou,
Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, o zaplacení částky
202 755 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn.
28 C 301/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 10. 9. 2020, č. j. 53 Co 203/2020-398, t a k t o:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2020, č. j. 53 Co 203/2020-398,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 3. 2020, č. j. 28 C
301/2016-358, ve znění opravných usnesení ze dne 2. 3. 2020, č. j. 28 C
301/2016-368, a ze dne 9. 4. 2020, č. j. 28 C 301/2016-373, se zrušují a věc se
vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
1. V posuzované věci se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky
202 755 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 23. 9. 2016 do zaplacení jako
sjednané úplaty za správu pohledávek za měsíc srpen 2016 dle smlouvy o
poskytování služeb, uzavřené mezi účastníky dne 1. 6. 2015, ve znění dodatku č.
1 ze dne 10. 9. 2015.
2. Žalovaná se bránila námitkou, že smlouvu dne 28. 7. 2016 vypověděla,
po dobu výpovědní lhůty od žalobkyně nepožadovala předmětné plnění a z toho
důvodu neumožnila žalobkyni přístup do svého systému a dat, takže žalobkyně z
důvodu zamezení přístupu na její server toto plnění ani poskytovat nemohla.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 2. 3. 2020, č. j. 28 C
301/2016-358, ve znění opravných usnesení ze dne 2. 3. 2020, č. j. 28 C
301/2016-368, a ze dne 9. 4. 2020, č. j. 28 C 301/2016-373, žalobu zamítl a
uložil žalobkyni povinnost k náhradě nákladů řízení.
4. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu
prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
5. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně,
podle nichž účastnice uzavřely dne 1. 6. 2015 smlouvu o poskytování služeb
(dále též jen „smlouva“), v níž se žalobkyně zavázala pro žalovanou provádět
správu pohledávek jejích klientů, spočívající ve vedení elektronických spisů
pohledávek, párování položek příchozích plateb dlužníků klientů a vyúčtování
vymožených pohledávek s měsíční frekvencí, v evidenci dlužníků, poskytnutí
on-line přístupu klientům do informačního systému a správě účtu pro každého
klienta zvlášť. Za tyto služby byla sjednána odměna ve výši nákladové ceny
dodavatele povýšené o 10 %; výše a struktura odměny, včetně rozpisu nákladové
ceny, měla tvořit přílohu faktury. Dodatkem č. 1 došlo ke změně ujednání o
odměně, která měla být napříště tvořena nákladovou cenou povýšenou o 10 % a
paušální částkou 50 000 Kč. Výše a struktura odměny, včetně rozpisu nákladové
ceny, měla i nadále tvořit přílohu faktury. Součástí smlouvy byla licenční
doložka, kterou žalobkyně poskytla žalované nevýhradní licenci – oprávnění k
výkonu užít licenci k software správy pohledávek SSP, a to na dobu neurčitou.
Cena za poskytnutí licence byla sjednána ve výši 10 000 Kč za každého klienta.
Smlouva byla uzavřena v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále
též jen „o. z.“), a to podle § 2430 a násl., licenční doložka pak v režimu
zákona č. 121/2020 Sb., autorský zákon. Žalovaná smlouvu vypověděla dopisem ze
dne 28. 7. 2016, který téhož dne převzal statutární ředitel žalobkyně, a k
ukončení smlouvy došlo uplynutím pětiměsíční výpovědní doby dnem 31. 12. 2016.
6. Odvolací soud vyhodnotil jako správný postup soudu prvního stupně,
jestliže při jednání konaném dne 22. 10. 2019 vyzval žalobkyni k doplnění
žalobních tvrzení a důkazních návrhů stran toho, zda a od kdy do kdy v měsíci
srpnu 2016 poskytovala žalované služby dle smlouvy, jaké to byly konkrétní
služby, jakého druhu a jak je žalované doložila a vyúčtovala, neboť žalovaná
tvrdila, že v tomto období jí žádné služby poskytovány nebyly a žalobkyně
netvrdila, z čeho se fakturovaná a posléze žalovaná částka skládá (když podle
smlouvy měla být tvořena nákladovou cenou, odměnou a licenčními poplatky).
Vysvětlil, že poučovací povinnost soudu podle § 118a občanského soudního řádu
je splněna okamžikem, kdy se poučení dostane při jednání účastníkovi, a od té
doby běží lhůta ke splnění této povinnosti, proto odmítl argument žalobkyně, že
běh lhůty by měl započít až po doručení protokolu o jednání, v němž je poučení
zachyceno. Konstatoval, že podání žalobkyně, jímž mělo být reagováno na tuto
výzvu, bylo soudu doručeno 20. 11. 2019, tedy po uplynutí stanovené
patnáctidenní lhůty, kterou lze považovat za dostatečnou, a ztotožnil se se
závěrem soudu prvního stupně, že činí-li soud výzvu podle § 118a občanského
soudního řádu v řízení, v němž se uplatní koncentrace podle § 118b odst. 1
občanského soudního řádu, pak k tvrzením a důkazním návrhům předloženým po
uplynutí stanovené lhůty nelze přihlížet, ledaže jimi má být zpochybněna
věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly po příslušnému roku
nebo které účastník nemohl bez své viny uvést včas. Z toho podle odvolacího
soudu vyplývá závěr, že žalobkyně žalované v rozhodném období služby podle
smlouvy neposkytovala, tudíž jí nenáleží odměna za tyto činnosti.
7. Odvolací soud dodal, že za nevykonávané činnosti nemohly žalobkyni
vzniknout ani náklady na zaměstnankyně. Jako neopodstatněnou odmítl výtku
žalobkyně, že soud prvního stupně neprovedl důkaz o zaplacení mzdy a
příslušných odvodů za dvě zaměstnankyně, neboť k provedení důkazu potvrzením
banky došlo při jednání konaném dne 3. 12. 2019. Konstatoval, že všechny tyto
platby, které měly představovat mzdové náklady žalobkyně, byly poukázány dne
12. 8. 2016 a logicky tak představují platby mezd a příslušných odvodů za
předcházející měsíc červenec 2016, neboť mzdy i odvody jsou splatné až v měsíci
následujícím.
8. Stejný závěr se podle názoru odvolacího soudu uplatní též ve vztahu k
licenčním poplatkům, neboť žalobkyně po celou dobu řízení, a to ani v opožděném
podání ze dne 20. 11. 2019, nespecifikovala, kolik z žalované částky připadá na
licenční poplatky, přičemž v opožděném podání nerozlišila ani to, co z žalované
částky připadá na tzv. náklady a na odměnu.
9. Námitce žalobkyně, že žalovaná vznesením kompenzační námitky
uplatněný nárok zcela uznala, odvolací soud nepřisvědčil s odůvodněním, že
kompenzační námitkou se soud zabývá až tehdy, dospěje-li k závěru, že žalobou
uplatněný nárok je zcela nebo zčásti důvodný. Důvodnou neshledal též námitku
žalované, že žalobou uplatněný nárok mohl být posouzen jinak, např. jako
náhrada škody „zejména“ ve formě ušlého zisku. Zdůraznil, že žalobkyně se od
počátku řízení domáhala plnění ze smlouvy a že náhrada vychází z jiného
skutkového základu, než který byl předmětem řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé napadla žalobkyně
dovoláním, jež má za přípustné pro řešení otázek hmotného a procesního práva,
které formulovala takto:
a) Náleží za trvání smlouvy žalobkyni odměna za služby i v případě, že služby
nebyly z rozhodnutí objednatele (žalované) poskytovány?
b) Náleží žalobkyni za trvání smlouvy licenční odměna i v případě, že nejsou
poskytovány související služby?
c) Měla žalobkyně povinnost specifikovat (vylíčit v žalobě), kolik z žalované
částky činí licenční odměna za stavu, kdy toto vyplývá ze smlouvy uzavřené mezi
účastníky?
d) Lze přihlédnout k tvrzením a důkazům předloženým na základě výzvy soudu
podle § 118a o. s. ř. po uplynutí stanovené lhůty, pokud účastník řízení řádně
požádal o prodloužení lhůty a soud o této žádosti vůbec nerozhodl a zcela ji
opomenul?
11. Ve vztahu k první z předložených otázek dovolatelka namítá, že
ačkoliv bylo zjištěno, že odměna byla „sjednána (částečně) paušálem“, odvolací
soud usoudil, že jí nenáleží odměna, pokud služby nebyly poskytovány, čímž se
odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 32 Odo
1056/2004, ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 303/2005, ze dne 25. 6. 2014, sp.
zn. 23 Cdo 2654/2013, a ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 5192/2007 (které
jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na
jeho webových stránkách). Vytýká odvolacímu soudu, že k závěru, podle něhož
„smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou koncipuje nárok na odměnu pouze za
poskytnuté služby“, zřejmě dospěl pouze z textu smlouvy, aniž se zabýval
skutečnou vůlí stran při sjednávání smlouvy, a výklad pojmu „paušální částka“
neprovedl vůbec. Měl tak postupovat v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze
dne 19. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2887/2007, a s nálezem Ústavního soudu ze dne
11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/06.
12. Dovolatelka zároveň poukazuje na to, že závěr Nejvyššího soudu,
podle něhož jedinou podmínkou pro vznik nároku mandatáře na úplatu je jím řádně
vykonávaná činnost, vyjádřený v rozsudku sp. zn. 32 Odo 1056/2004, se opíral se
o znění § 571 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, avšak zákon č.
89/2012 Sb. tuto úpravu nepřevzal a vznik nároku na úplatu na řádně vykonanou
činnost neváže. Jde tedy podle jejího názoru o otázku, která v kontextu nové
právní úpravy dovolacím soudem dosud řešena nebyla.
13. K otázce v pořadí druhé dovolatelka namítá, že odvolací soud
uzavřel, že jí nenáleží odměna, pokud služby nebyly poskytovány, ačkoliv
dovodil, že odměna za správu pohledávek sestávala i z licenčního poplatku.
Nezohlednil, že účastníci pojali do jedné listiny dvě samostatné smlouvy –
smlouvu o dílo, popř. příkazní smlouvu, jejímž předmětem byl závazek žalobkyně
provádět správu pohledávek klientů žalované, a licenční smlouvu, jejímž
předmětem byl závazek žalobkyně poskytnout žalované licenci k počítačovému
programu a závazek žalované zaplatit za poskytnutí licence odměnu ve výši 10
000 Kč za každého klienta žalované; tím se měl odchýlit od usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 27 Cdo 4808/2017. Dovolatelka argumentuje, že
pro vznik nároku na licenční odměnu je nerozhodné, zda byly či nebyly
poskytovány služby podle smlouvy o dílo, příp. příkazní smlouvy, neboť
účastníci smlouvy neprojevili žádnou vůli v opačném směru.
14. V argumentaci ke třetí otázce dovolatelka poukazuje na to, že
smlouva v čl. V odst. 4 jednoznačně stanoví, že odměna za licenci činí 10 000
Kč měsíčně za každého klienta, přičemž klienti jsou vymezeni v čl. I písm. i)
smlouvy, takže již ze samotné smlouvy je seznatelné, že licenční odměna činila
40 000 Kč měsíčně. Pokud jí za této situace odvolací soud vytkl, že řádně
nespecifikovala, kolik z fakturované částky tvoří licenční poplatky, odchýlil
se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, příkladmo od usnesení ze dne 15.
10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, a ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 32 Odo
35/2006, podle nichž vylíčení rozhodujících skutečností může mít původ i
odkazem na listinu, kterou coby důkazní materiál připojí žalobce k žalobě.
15. Prostřednictvím poslední otázky, kterou předkládá jako dovolacím
soudem dosud neřešenou ve všech souvislostech, dovolatelka prosazuje názor, že
k návrhu účastníka na prodloužení soudcovské lhůty se soud musí procesně
relevantním způsobem vyjádřit, přičemž část soudní praxe zastává názor, že
takovému návrhu lze vyhovět i jejím faktickým poskytnutím. Dovolatelka odkazuje
na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3193/2006, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2178/2009, a
vytýká odvolacímu soudu, že aproboval postup soudu prvního stupně, jenž byl v
přímém rozporu s touto judikaturou, když se k její žádosti o prodloužení lhůty
nijak nevyjádřil a lhůtu jí neposkytl ani fakticky. Zároveň poukazuje na závěr
vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2006, sp. zn. 26 Cdo
97/2006, podle něhož je přípustné faktické vyhovění návrhu na prodloužení
soudcovské lhůty, a na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2006, sp.
zn. 20 Cdo 1308/2006, které se týkají postupu odvolacího soudu v případě, že
soud prvního stupně žádost o prodloužení soudcovské lhůty zcela pominul.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se v napadeném rozhodnutí s její
námitkou nijak nevypořádal, čímž založil nepřezkoumatelnost napadeného
rozhodnutí a jeho protiústavnost a současně zatížil řízení vadou, ke které je
dovolací soud povinen přihlédnout.
16. Závěrem dovolatelka namítá, že účastníci sice byli na jednání dne 5.
6. 2018 poučeni o koncentraci řízení podle § 118b občanského soudního řádu,
avšak z protokolu o jednání obsahujícího pouze odkaz na toto ustanovení nelze
učinit závěr, že byla poučena též o následcích koncentrace řízení. Za tohoto
stavu je podle rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 4616/2010 a sp. zn. 32
Cdo 4255/2011 třeba pohlížet na poučení soudu jako na vadné, nemající účinky
podle § 118b o. s. ř., soudy proto její podání ze dne 20. 11. 2020 neměly
pominout. Řízení je postiženo též vadou spočívající v tom, že ve věci
rozhodoval věcně nepříslušný soud, protože předmětem řízení byl mimo jiné spor
vyplývající z práva duševního vlastnictví, k němuž jsou v prvním stupni podle §
9 odst. 2 písm. g) o. s. ř. příslušné krajské soudy. Vrchní soud v Praze tedy
rozhodnutím č. j. Ncp 1075/2017-201, podle něhož k projednání a rozhodnutí věci
jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy, zatížil řízení vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
17. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího
soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
18. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo
jako nepřípustné odmítnuto, neboť odvolací soud se od judikatury dovolacího
soudu neodchýlil a nejsou tu ani otázky, které by dovolacím soudem nebyly
řešeny. Ve vztahu k první z otázek zdůrazňuje, že podle čl. VI smlouvy byla
odměna sjednána za poskytované služby, nikoliv za jiné. Ke druhé otázce namítá,
že dovolatelka neuvádí žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od něhož se
měl odvolací soud odchýlit, a že v řízení před soudy nižších stupňů netvrdila a
neprokázala, že součástí fakturované částky byly licenční odměny, a nevyplývá
to ani z faktury. Také ke třetí otázce žalovaná namítá, že žalobkyně nikdy nic
ve vztahu k licenčnímu poplatku, jeho účtování, výši či počtu klientů
netvrdila, dokonce ani v opožděném podání nespecifikovala, jaká je skladba
žalované částky, a ohledně licenční odměny nepředestřela ani jen základní
tvrzení. Stran čtvrté otázky žalovaná vyjádřila přesvědčení, že odkazy
dovolatelky na judikaturu deklarují, že nejde o otázku neřešenou a že odvolací
soud se od této judikatury nemohl odchýlit, neboť vázán rozsahem odvolání se
správně vypořádal s námitkou žalobkyně stran regulérnosti poučení a dodržení
lhůty. O věcné příslušnosti rozhodl Vrchní soud v Praze, pročež v dalším
průběhu řízení nemůže být otázka věcné příslušnosti znovu nastolena.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2.
2019 (srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.
292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, a čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění
zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
20. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240
odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§
241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud zabýval nejprve otázkou jeho
přípustnosti.
21. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. Otázka pod písm. b) přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací
soud takovou otázku neřešil a jeho rozhodnutí na jejím řešení nezávisí (srov. §
237 o. s. ř.). Vycházel zřejmě ze skutečnosti, kterou výslovně zdůraznil, že
žalovaná nepředložila tvrzení, z čeho se žalovaná částka skládá, a
nespecifikovala, kolik z žalované částky připadá na licenční poplatky. Závěr,
že odměna za správu pohledávek sestávala i z licenčního poplatku, oproti
tvrzení dovolatelky nevyslovil. K vadě řízení, která s touto otázkou souvisí,
se dovolací soud vyjadřuje v jiném místě.
23. Při řešení otázky pod písm. c) se odvolací soud od odkazované
judikatury neodchýlil, neboť ve zde souzené věci jde o procesní situaci jinou,
než je ta, na níž jsou založeny dovolatelkou odkazované judikatorní závěry. Ve
smlouvě je odměna za poskytované služby upravena odděleně (v bodě VI odst. 1)
od odměny za poskytnutí licence (bod V odst. 4). Dovolatelka v návrhu na vydání
elektronického platebního rozkazu označila žalovanou částku jako odměnu za
správu pohledávek za měsíc srpen 2016 podle článku VI. smlouvy (viz poslední
věta pátého odstavce na třetí straně návrhu na vydání platebního rozkazu).
Licenční odměna není v textu návrhu vůbec zmíněna a o užívání systému SSP je
zmínka pouze v souvislosti s tvrzením, že žalovaná žalobkyni zablokovala
přístup do tohoto systému a tím jí znemožnila plnění jejích smluvních závazků.
Jako měsíční správa pohledávek je důvod fakturace označen též ve faktuře č.
20160015. Z žaloby ani z připojených listin tedy nevyplývá ani to, že bylo
žalobou požadováno též zaplacení odměny za poskytnutí licence, natož aby bylo
zřejmé, jaká část z požadované částky na tuto odměnu připadá.
24. K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani otázka pod písm. d),
neboť takto formulovanou otázku odvolací soud neřešil a neměl důvod řešit.
Otázka je založena na premise, že účastník řízení požádal o prodloužení lhůty
řádně, která procesním poměrům zde souzené věci neodpovídá. Podle obsahu spisu
soud prvního stupně žalobkyni vyzval k doplnění žalobních tvrzení a důkazních
návrhů s odkazem na § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. při jednání dne 22. 10. 2019 a
poskytl jí lhůtu 15 dnů; posledním dnem lhůty byl den 6. 11. 2019 (šlo o
středu). Žádost o prodloužení lhůty byla soudu prvního stupně doručena datovou
schránkou právě až dne 6. 11. 2019 v 12:53 hodin. Žádost o prodloužení
soudcovské lhůty podanou v její poslední den, nadto v odpoledních hodinách, byť
časných, nelze mít za žádost řádně podanou. Dovolatelka popsaným postupem
fakticky vyloučila, aby soud prvního stupně rozhodl o její žádosti o
prodloužení lhůty před jejím skončením (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5733/2016, ústavní stížnost proti němuž
podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. IV. ÚS
1186/2017).
25. Otázku formulovanou pod písm. a) nelze řešit jako otázku dosud
judikatorně nevyřešenou, neboť (v poměrech zde souzené věci) nejde o otázku
výkladu právního předpisu, nýbrž o otázku výkladu právního jednání, smlouvy,
při kterém se postupuje podle § 555 a násl. o. z. a vychází se z individuálních
okolností konkrétního případu. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi
vysvětluje, že právní otázka, ať již otázka hmotného či procesního práva,
nemůže z pohledu § 237 o. s. ř. obstát, nelze-li na takto položenou otázku
nalézt obecně platnou odpověď, tedy neumožňuje-li její formulace judikatorní
řešení (srov. například rozsudek ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, a
usnesení ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3538/2016).
26. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným z toho důvodu, že
dospěl-li odvolací soud k závěru, že „žalobkyně neposkytovala žalované v
rozhodném období (srpen 2016) služby podle smlouvy, a tudíž jí nenáleží ani
odměna za tyto činnosti“, aniž provedl řádný výklad smlouvy o spolupráci,
odchýlil se, tak jak mu vytýká dovolatelka, od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Skutečnost, že dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2887/2007, který se týká dřívější
právní úpravy, nepovažuje Nejvyšší soud v daných souvislostech za významnou.
IV. Důvodnost dovolání
27. Dovolání je zároveň důvodné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na
neúplném a tudíž nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
28. Podle § 555 odst. 1 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého
obsahu.
29. Ustanovení § 556 o. z. stanoví, že co je vyjádřeno slovy nebo jinak,
vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám,
anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se
projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho,
jemuž je projev vůle určen (odstavec 1). Při výkladu projevu vůle se přihlédne
k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání
předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam
právnímu jednání přikládají (odstavec 2).
30. Nejvyšší soud vysvětlil ve své rozhodovací praxi (např. v rozsudku
ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněném v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck, pod č. C
16 849, a v rozsudku ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 26 Cdo 508/2019), že právní
úprava účinná od 1. 1. 2014 při výkladu právních jednání opouští důraz na
formální hledisko projevu vůle, typický pro předchozí občanský zákoník, a klade
větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících. V rozsudku ze dne 31. 10.
2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněném pod č. 4/2019 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, část civilní (dále jen „Sb. rozh. obč.“), pak vyložil,
že základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení
§ 556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá, jaká byla skutečná vůle
(úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících
(zjištěných) okolností. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání,
akcentovaná v § 556 odst. 1 větě první o. z., pak vyžaduje, aby soud právní
jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel
být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží
toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými
slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl)
jednajícího, která byla anebo musela být známa adresátovi, již je třeba
upřednostnit před jejím vnějším projevem, např. objektivním významem užitých
slov. Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího,
postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. V
již citovaném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 5281/2016 pak Nejvyšší soud zdůraznil, že
základním hlediskem pro výklad právního jednání podle právní úpravy účinné od
1. 1. 2014 je u vícestranných jednání společný úmysl jednajících stran. K těmto
závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též v rozsudku svého velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo
684/2020, uveřejněném pod č. 37/2021 Sb. rozh. obč., jakož např. i v rozsudcích
ze dne 22. 5. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2126/2018, a ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23
Cdo 107/2020.
31. K závěru, že žalobkyni náleží sjednaná odměna za správu pohledávek
jen za splnění předpokladu, že v rozhodném období služby podle smlouvy
poskytovala, odvolací soud, třebaže se k tomu výslovně nepřihlásil, zjevně
dospěl výkladem smlouvy. Je přitom zřejmé, že vycházel jen z jejího slovního
vyjádření, aniž se v intencích citovaných judikatorních závěrů zabýval otázkou,
jaká byla skutečná vůle stran. Přitom právě hledisko skutečné vůle jednajících
je v režimu nového občanského zákoníku prioritní. Již z toho důvodu je právní
posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí, neúplné.
32. Vedle toho odvolací soud zcela ponechal stranou skutečnost, že
odměna za správu pohledávek byla – podle jazykového vyjádření obsaženého ve
smlouvě - zčásti sjednána jako paušální (srov. k tomu judikaturu, na kterou
odkazuje dovolatelka). Zde naopak odvolací soud jazykové vyjádření pomíjí,
přičemž odůvodnění jeho rozhodnutí postrádá jakoukoliv zmínku o okolnostech ve
smyslu § 556 odst. 2 o. z., které by nasvědčovaly tomu, že skutečná vůle
smluvních stran směřovala k jiným důsledkům, než k těm, které vyplývají z textu
smlouvy, tj. k tomu, že by měla být absence poskytnutí služeb ze strany
žalobkyně na překážku vzniku jejího práva na jakoukoliv odměnu, tzn. i v
rozsahu zmíněné paušální složky.
33. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §
229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., resp. jinými
vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
34. Námitku dovolatelky, podle níž z protokolu o jednání před soudem
prvního stupně nelze učinit závěr, že byla poučena též o následcích koncentrace
řízení, obsahuje-li protokol pouze odkaz na § 118b odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší
soud shledal nedůvodnou.
35. V rozsudku ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, jímž
dovolatelka argumentuje, Nejvyšší soud vysvětlil, že dostačujícím poučením dle
§ 118b o. s. ř. není pouhý odkaz na koncentraci řízení, jenž byl (podle
protokolu) učiněn při jednání, nikoliv že by nebyla dostačující protokolace o
takovém poučení provedená odkazem na § 118b o. s. ř. Otázku, s jakou mírou
podrobnosti musí být protokolováno poučení dle § 118b o. s. ř., Nejvyšší soud
neřešil ani v rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněném
pod č. 98/2013 Sb. rozh. obč., ani v usnesení ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 29
Cdo 4497/2016. V usnesení ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4888/2014, pak
posoudil jako chybný názor odvolacího soudu, že průkazem splnění poučovací
povinnosti podle § 118b o. s. ř. (o koncentraci řízení) a § 119a odst. 1 o. s.
ř. (o naplnění podmínek tzv. neúplné apelace) není protokolace odkazující na
tato zákonná ustanovení a jen z tohoto důvodu nemohly účinky koncentrace řízení
nastat. Vysvětlil, že je nutno odlišovat poučení podle § 118a o. s. ř. na
straně jedné a poučení podle § 118b a § 119a odst. 1 o. s. ř. na straně druhé.
Poučení podle § 118a o. s. ř. je svým obsahem adresnou výzvou účastníku k
doplnění buď konkrétních tvrzení, nebo důkazů, jestliže by pro jejich neuvedení
měl být ve sporu neúspěšný pro neunesení povinnosti tvrzení nebo povinnosti
důkazní. Proto je v těchto případech nutné, aby z protokolu o jednání bylo
jasně patrné, k čemu směřovala výzva účastníku i s poučením o následcích při
nesplnění této. Naproti tomu poučení podle § 118b a § 119a odst. 1 o. s. ř.
není adresnou výzvou účastníku k uvedení tvrzení nebo důkazů, které doposud v
řízení uvedeny nejsou, ale pouze obecným ohlášením koncentrace řízení a neúplné
apelace s informací o tom, kdy a za jakých podmínek koncentrace řízení a
neúplná apelace nastoupí. Tyto závěry se uplatní též ve zde souzené věci; i zde
byli podle protokolu o jednání účastníci poučeni podle § 118b o. s. ř., přičemž
tuto protokolaci nikdo v průběhu celého řízení z hlediska obsahového
nezpochybnil.
36. Nedůvodná je též námitka nedostatku věcné příslušnosti. Nejen že
nelze bez dalšího vycházet z toho, že předmětem řízení je též odměna za
poskytnutí licence (Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 8. 12. 2017, č. j.
Ncp 1075/2017-201, dospěl k opačnému závěru), ale zejména podle § 11 odst. 1
věty druhé o. s. ř. platí, že věcně a místně příslušným je vždy také soud,
jehož příslušnost již není možné podle zákona zkoumat nebo jehož příslušnost
byla určena pravomocným rozhodnutím příslušného soudu. Takovým rozhodnutím je
též rozhodnutí vrchního soudu podle § 104a odst. 2 o. s. ř. (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2694/2011, či jeho
usnesení ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2904/2012).
37. Řízení před soudy obou stupňů je však zatíženo jinými procesními
vadami.
38. Podle skutkových zjištění dovolatelka byla připravena služby podle
smlouvy poskytovat, leč nemohla, neboť jí v tom bránilo záměrné jednání
žalované; žalovaná jí znemožnila poskytování sjednaných služeb tím, že jí
zamezila přístup do svého systému. S touto skutečností se odvolací soud přes
námitky žalobkyně nikterak nevypořádal a jeho rozhodnutí je tak v tomto ohledu
pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné.
39. Z procesního spisu je patrno, že již soud prvního stupně neměl zcela
jasno v tom, zda žalovaná částka zahrnuje či nikoliv též sjednanou odměnu za
poskytnutí licence; při jednání dne 16. 10. 2017 konstatoval (srov. protokol na
č. l. 197), že předmětem žaloby je zřejmě (sic!) nárok vyplývající z autorského
zákona. Odvolací soud pak v napadeném rozhodnutí konstatuje, že žalobkyně přes
poučení dle § 118a o. s. ř. netvrdila, z čeho se žalovaná částka skládá, a ani
v opožděném podání ze dne 20. 11. 2019 nespecifikovala, kolik z žalované částky
připadá na licenční poplatky. Jestliže měly soudy nižších stupňů pochybnosti o
tom, z čeho sestává žalovaná částka a co tedy vlastně je předmětem řízení,
pochybily, jestliže v řízení pokračovaly, aniž si v této otázce zjednaly jasno.
40. Podle § 79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. musí žaloba mimo jiné
obsahovat vylíčení rozhodujících skutečností. Tím se podle ustálené judikatury
Nejvyššího soudu rozumí údaje, které jsou nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a
na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v žalobě uvést takové
skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje
svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou
individualizaci, tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením
rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení,
uloženou mu ustanovením § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Neuvede-li v žalobě
všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby,
která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové
rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové
stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně (srov. například
usnesení ze dne 15. 10. 2002 sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise
Soudní judikatura, ročník 2002, pod č. 209, usnesení ze dne 8. 12. 2004 sp. zn.
25 Cdo 2142/2004, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy, ročník 2005, pod č. 6,
a usnesení ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3215/2014).
41. Jestliže podle názoru soudů nižších stupňů žalobkyně nevylíčila
rozhodné skutečnosti tak, aby bylo zřejmé, čeho se vlastně domáhá a co je tedy
předmětem řízení, pak neměla být poučena dle § 118a o. s. ř., nýbrž podle § 43
odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud vysvětlil např. v již citovaném usnesení sp. zn.
21 Cdo 3215/2014, že neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo
je-li neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce podle §
43 odst. 1 o. s. ř. vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu
lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést. Není-li přes
výzvu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení
pokračovat, soud usnesením žalobu podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítne, jestliže
žalobce byl o tomto následku poučen.
42. Absence tvrzení jednoznačně vymezujících předmět řízení po skutkové
stránce je vadou žaloby, která brání pokračování v řízení. V dalším řízení musí
tedy soudy nižších stupňů v první řadě postupovat podle § 43 o. s. ř. a zjednat
si jasno v otázce, z čeho vlastně (z jakých nároků) sestává žalovaná částka, a
v případě neúspěchu, za předpokladu, že bude žalobkyně řádně poučena, žalobu
odmítnout.
43. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z výše uvedených důvodů
správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243e odst. 1 o. s. ř.
zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§ 243e odst. 2 věta třetí
o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí
také na rozhodnutí soudu prvního stupně. Nejvyšší soud proto podle § 243e odst.
2 věta druhá o. s. ř. zrušil též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
44. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§
243g odst. 1, část první věty za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s.
ř.).
45. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud
rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2022
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu