28 Cdo 1593/2024-523
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce V. H., zastoupeného JUDr. Markem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o převod zemědělských pozemků oprávněné osobě, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 6 C 117/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 2. 2024, č. j. 14 Co 241/2023-481, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 436,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Marka Hlaváče, advokáta se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5.
1. Žalovaná dovoláním napadla shora označený rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále „odvolací soud“) v jeho výrocích I a II, jimiž byl rozsudek Okresního soudu v Rokycanech (dále i „soud prvního stupně“) ze dne 13. 4. 2023, č. j. 6 C 117/2021-379, potvrzen v části výroku I o vydání pozemků (nahrazení projevu vůle žalované k uzavření převodní smlouvy) parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v katastrálním území XY žalobci a změněn ve výroku II co do vydání pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (jeho geometrickým plánem oddělené části o výměře 1 104 m2), k uspokojení žalobcova restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, plynoucího z tam blíže označených rozhodnutí pozemkového úřadu (o nevydání státem odňatých pozemků pro zákonem stanovenou překážku, za které přísluší oprávněným osobám náhrada).
2. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že se odvolací soud při řešení otázky procesního práva, již považuje pro rozhodnutí za určující, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Přitom předestírá otázku ocenění odňatých, pro zákonné překážky posléze žalující straně nevydaných pozemků, ve vazbě na hodnocení účastníky předložených znaleckých posudků o ceně pozemků a odstraňování rozporu mezi nimi. S poukazem na závěry citované rozhodovací praxe, zejm. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2197/2016, namítá, že k odstranění rozporu ve znaleckých posudcích je třeba znalce vyslechnout a při neúspěchu této metody je nutno ustanovit znalecký ústav k podání revizního znaleckého posudku. Spolu s dovoláním žalovaná navrhla i odložení právní moci dovoláním napadeného rozsudku.
3. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
4. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
5. Jak plyne z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. nepodléhají. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jsou jeho závěry podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem, že jej musí bez dalšího převzít. Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014, či obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001).
6. Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, pak neznamená, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019). Zákon (§ 127 odst. 2 o. s. ř.) přitom nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; jeho vypracování bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011, a ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1008/2015, a ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5391/2014). Soudy nejsou vázány důkazními návrhy účastníků potud, že by byly povinny provést všechny nabízené důkazy. Jsou oprávněny posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z nabízených důkazů provedou, a které nikoliv; musí se přitom vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3326/2018, ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1056/2019, nebo ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2107/2020).
7. Výše citované judikatuře (na níž dovolací soud neshledal důvod čehokoliv měnit) se odvolací soud nikterak nezpronevěřil, jestliže shledal správnými závěry soudu prvního stupně o kvantifikaci žalobcova restitučního nároku (dovoláním zpochybňované), přesvědčivě zdůvodnil, proč při posuzování ceny odňatých pozemků (coby určující veličiny pro určení výše nároku) vycházel ze znaleckého posudku doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc. (reflektujícího tehdejší stav pozemků i s přihlédnutím k dobové územně plánovací dokumentaci včetně tzv. severního regulačního plánu), a nikoliv z žalovanou předloženého posudku znalce Ing.
Zdeňka Bureše, v situaci, kdy právě posudek vypracovaný doc. Ryskou – na rozdíl od znaleckého posudku vypracovaného Ing. Burešem – hodnotil jako úplný, logický a souladný s ostatními důkazy (a v něm uvedená východiska jako korespondující ustálené rozhodovací praxi). Konkluze o tom, které pozemky jest ocenit jako stavební a které jako zemědělské, byly v přítomné věci založeny na komplexním posouzení zjištěných skutečností, kdy bylo přihlédnuto (nikoliv toliko) k územně plánovací dokumentaci regulující dané území v rozhodném období, ale i k dalším provedeným důkazům.
Naproti tomu znalec Ing. Bureš existenci uvedených územně plánovacích podkladů (tzv. severní regulační plán) při zpracování posudku pomíjí, kdy jím dosažené ocenění tak nereflektuje skutečný stav pozemků (v době jejich odnětí) a jeho závěry – na rozdíl od posudku znalce doc. Rysky – odporují ostatním provedeným důkazům osvědčujícím stavební charakter odňatých pozemků (vycházející ovšem – jak již výše vzpomenuto – nikoli jen ze severního regulačního plánu) a nekonvenují ani ustálené judikatuře dovolacího soudu.
Soudy v souladu s jejími závěry podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební, s tím, že kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků (v době převodu či přechodu vlastnického práva existující územně plánovací dokumentace, odnětí za účelem výstavby či z důvodu bezprostřední realizace výstavby – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018, či ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017) nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněny současně, nýbrž jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2134/2020, či ze dne 5.
10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2260/2020, a dále další judikaturu v nich uváděnou).
8. Lze také připomenout, že tytéž pozemky byly jako stavební oceněny i v jiných skutkově a právně podobných kauzách týchž účastníků (či jiných oprávněných osob odvozujících právě od ztráty těchto pozemků v rozhodné době své restituční nároky) a tyto konkluze následně obstály nejen před dovolacím soudem, ale i v rámci ústavněprávního přezkumu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3080/2021, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1716/22, odmítl jako zjevně bezdůvodnou; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3579/2023; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1540/2023, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2307/23, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3267/2022; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1405/2020; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 100/2020, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1253/20, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3743/2019; či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3566/2019).
9. V situaci, kdy znalecký posudek Ing. Bureše nepovažovaly soudy z výše uvedených důvodů v řízení za využitelný (pomíjí-li stavební charakter odňatých pozemků a je v rozporu i s ostatními provedenými důkazy), bylo se zřetelem k výše uvedenému namístě spokojit se s písemným znaleckým posudkem doc. Rysky (§ 127 odst. 1, poslední věta, o. s. ř.). Vzhledem k popsaným specifikům projednávané věci se pak postup odvolacího soudu nezpronevěřuje ani dovolatelkou odkazované judikatuře (včetně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2197/2016). [K tomu dále srovnej i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 96/2024, a ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 28 Cdo 528/2024, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2024, sp. zn. 28 Cdo 660/2024, vydané ve věcech týchž účastníků, resp. dalších oprávněných osob odvozujících svůj restituční nárok od téhož právního předchůdce, v nichž byl – jako nikoliv s judikaturou rozporný – aprobován i obdobný procesní postup soudů nižších stupňů a jimi učiněné závěry týkající se ocenění odňatých pozemků, coby určující veličiny pro kvantifikaci restitučního nároku, obdobně jako již dříve např. i ve shora odkazovaném rozsudku ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1540/2023, proti němuž žalovaná brojila ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. IV. ÚS 230/23, odmítl jako návrh zjevně bezdůvodný.]
10. Z výše uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání – poměřováno hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř. – v posuzované věci nebyly naplněny.
11. V situaci, kdy bylo v přiměřené lhůtě rozhodnuto o podaném dovolání, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. b) o. s. ř.], jenž se tím stal bezpředmětným a sdílí osud nepřípustného, meritorně neprojednatelného dovolání (k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům (oprávněného) žalobce, jenž se prostřednictvím zástupce z řad advokátů vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 2 540 Kč [srov. § § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 596,40 Kč, to je celkem 3 436,40 Kč. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu