USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, adresa pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, Územní pracoviště Hradec Králové, Horova 180, proti žalované: A. M., zastoupená JUDr. Janem Ondřejem Wilsdorfem, advokátem se sídlem v Praze 2, Belgická 642/15, o zaplacení 214 669 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 117/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. listopadu 2023, č. j. 22 Co 204/2023-238, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 11. 2023, č. j. 22 Co 204/2023-238, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Svitavách (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 4. 5. 2023, č. j. 6 C 117/2022-188, jímž bylo žalované uloženo, aby žalobkyni zaplatila 140 000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, žaloba byla zamítnuta v části o zaplacení dalších 74 669 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech účastníků řízení a státu (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná. Předestřela otázku, zda jí bezesmluvním užíváním rodinného domu č. p. XY, tvořícího součást stavební parcely č. XY v k. ú. XY, ve vlastnictví žalobkyně (za dobu od 1. 9. 2021 do 31. 3. 2022) vzniklo bezdůvodné obohacení přesto, že k němu žalobkyní nebyl zajištěn přístup z veřejné komunikace (žalovaná přístup do domu realizovala na základě souhlasu svého syna – vlastníka přístupového pozemku). Měla za to, že odvolací soud nastolenou otázku vyřešil odchylně od judikatury Nejvyššího soudu. Odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4184/2018, ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1207/2007, ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 987/2017. Vytýkala rovněž, poukazujíc na nález Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013, sp. zn. III. ÚS 1464/13, a usnesení téhož soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu.
3. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, případně zamítl.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Judikatura dovolacího soudu chápe závazek z bezdůvodného obohacení jako povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, ochuzenému (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, či ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4897/2014). Výše vzniklého bezdůvodného obohacení (plnění nabytého protiprávním užitím cizí věci – § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. z.“) se přitom odvozuje od prospěchu, jejž získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal (k tomu srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3090/2018, a ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3310/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 311/2019). Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník věci teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4874/2014, a ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018).
6. Obohacený přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit, a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl (srov. § 2999 odst. 1 o. z.). Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, či ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005). Pro určení výše obvyklého nájemného je pak rozhodným aktuální stav užívané věci a její skutečné využití bezdůvodně obohaceným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4337/2018). Vzniku ani kvantifikaci bezdůvodného obohacení přitom samy o sobě nikterak nebrání případné právní překážky užívání nemovité věci – kupř. nedostatek kolaudace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 17/2014).
7. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že žalovaná v rozhodném období k zajištění bytových potřeb svých a své rodiny nerušeně bezesmluvně užívala předmětný rodinný dům (nový, nadstandardně rozlehlý a vybavený, s bytovou částí o velikosti 6 + 1), tvořící součást stavební parcely č. XY v k. ú. XY, ve vlastnictví žalobkyně (nabytém z rozhodnutí soudu v trestním řízení, coby zprostředkovaný výnos trestné činnosti), používajíc k přístupu se souhlasem svého syna jím vlastněné sousedící pozemky, dovodil, že tím (bez ohledu na nedostatek právního zajištění přístupu k domu žalobkyní) získala bezdůvodné obohacení (formou protiprávního užití cizí věci – § 2991 odst. 2 o. z.) ve výši korespondující jejímu (zjištěnému) majetkovému prospěchu z užití posuzované nemovité věci, nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. Okolnost, že k domu nebyl právně zajištěn přístup po sousedících pozemcích, přitom soudy nižšího stupně zohlednily (a své úvahy náležitě logicky vysvětlily) při úsudku o výši vzniklého bezdůvodného obohacení. Projednávaná věc je pak pro naprosto odlišné skutkové okolnosti zcela nesouměřitelná s případem posuzovaným v dovolatelkou odkazovaném rozsudku dovolacího soudu sp. zn. 28 Cdo 4184/2018, v němž vznik bezdůvodného obohacení vylučoval krajně neuspokojivý stavebně technický stav nemovitosti.
8. Vytýká-li pak dovolatelka nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, resp. nedostatky jeho odůvodnění, vystihuje tím případy vad řízení, které však s účinností od 1. 1. 2013 nejsou samostatným dovolacím důvodem (tím je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci). K vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); tak tomu ovšem v projednávané věci není (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu navíc nevykazuje takové deficity, jež by byly na újmu procesních práv dovolatelky, což ostatně vyplývá mimo jiné i ze skutečnosti, že na podkladě odůvodnění napadeného rozsudku byly zformulovány dovolací důvody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014). Odvolací soud ostatně v odůvodnění svého rozsudku v souladu s procesní úpravou vysvětlil, z jakých důkazů čerpal své skutkové závěry, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jak věc posoudil po právní stránce (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).
9. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř. nenaplňuje.
10. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
11. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a náklady žalobkyně, která podala vyjádření k dovolání, představuje paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu).
13. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 8. 2024
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu