28 Cdo 1827/2024

28 Cdo 1827/2024-208

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce J. D., zastoupeného Mgr. Petrem Olbortem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Nad Vývozem 4828, proti žalovanému DRUŽSTVU ZÁDVEŘICE-RAKOVÁ, se sídlem Zádveřice-Raková, Zádveřice 425, identifikační číslo osoby: 46971483, zastoupenému JUDr. Radkem Dvořákem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68/3, o zaplacení částky 151.056,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 307/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 5. března 2024, č. j. 60 Co 23/2024-185, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

1. Okresní soud ve Zlíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 11. 2023, č. j. 19 C 307/2022-158, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 151.056,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 151.056,- Kč za dobu od 17. 9. 2022 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 151.056,- Kč od 7. 8. 2022 do 16. 9. 2022 (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalovaného nahradit náklady řízení, a to žalobci k rukám jeho zástupce ve výši 84.666,30 Kč a České republice na účet Okresního soudu ve Zlíně ve výši 4.340,- Kč (výroky III. a IV.).

2. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného proti výrokům I., III. a IV. rozsudkem ze dne 5. 3. 2024, č. j. 60 Co 23/2024-185, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. potvrdil (výrok I.) a žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 18.101,60 Kč (výrok II.).

3. Odvolací soud v souladu se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce se podanou žalobou domáhá vydání bezdůvodného obohacení, kterého se žalovanému mělo dostat bezesmluvním užíváním žalobcem vlastněných pozemků parc. č. XY a parc. č. 1352/1, obou v katastrálním území XY (dále „předmětné pozemky“), v období od 1. 1. 2022 do 30. 6. 2022. Předmětný pozemek parc. č. XY je v celé své rozloze zastavěn stavbou ve vlastnictví žalovaného (původně se jednalo o kravín, později o přístřešek pro stelivo nebo mladý skot, v současnosti se budova nevyužívá) a obklopuje ho pozemek parc. č. XY, jenž slouží žalovanému jako příjezdová a odkládací plocha; oba pozemky se nachází v areálu územním plánem předurčeném pro průmyslovou výrobu, přičemž v minulosti šlo o areál zemědělský. Užívání předmětných pozemků žalovaným nebylo mezi účastníky sporným, pročež odvolací soud uzavřel, že bezplatným užíváním předmětných pozemků vzniklo žalovanému na úkor žalobce bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014. Výši obvyklého nájemného z předmětných pozemků, která je základem pro stanovení výše bezdůvodného obohacení, určil ve shodě se závěry znaleckého posudku Ing. Zbyňka Domanského, jenž považoval za přesvědčivý, úplný a logicky správný. Podotkl, že se znalec Ing. Domanský vypořádal i s námitkami žalovaného, včetně výtek stran komparovatelnosti znalcem vybraných pozemků s pozemky předmětnými.

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při určování výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaného užíváním předmětných pozemků. Odvolacímu soudu vytýká, že při stanovení obvyklé výše nájemného vyšel z vymezení předmětných pozemků v územním plánu a nerespektoval přitom všechny specifické podmínky daného vztahu (zejména místo a užívání předmětných pozemků pro zemědělské účely). Dále vyjadřuje přesvědčení, že pokud jde o užívání pozemků zastavěných stavbami, je zapotřebí obvyklé nájemné porovnávat s výší nájemného za nájem jiných zastavěných pozemků. Domnívá se rovněž, že při stanovení obvyklého nájemného mělo být přihlédnuto i k realizovanému nájemnému (pachtovnému) v předmětném areálu. Poukazuje též na porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, jež spatřuje v porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany legitimního očekávání účastníků řízení. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil.

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalovaného přípustné (§ 237 o. s. ř.).

7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Dovolání není přípustné, neboť dovolatelem nastolená právní otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tuto otázku dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.

9. Podle dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího soudu vzniká majetkový prospěch, který je obohacený povinen vydat podle pravidel o bezdůvodném obohacení, i užíváním cizí věci bez platné smlouvy či jiného právního důvodu. Protože takový uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě užívání cizí věci vrátit, je povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je pak obecně částka, která odpovídá obnosům placeným obvykle v daném místě a čase za užívání obdobných statků a kterou by uživatel za běžných tržních okolností byl povinen vynaložit, pakliže by si právo užívat věc musel opatřit smluvně.

Důvodně se tedy náhrada poskytovaná za užívání cizí věci bez právního důvodu zpravidla poměřuje obvyklou hladinou nájemného (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1972/2017, ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1799/2020, a ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3105/2020, nebo dovolatelem zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 865/2021, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní – uvedená rozhodnutí, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách

Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Je-li přitom v poměrech konkrétní věci výše obvyklého nájemného závislá i na účelu a způsobu užívání, musí soud přihlédnout k tomu, jak ten, kdo se tímto způsobem obohatil, věc skutečně užíval a jakou úplatu by za takové užívání věci byl nucen za normálních okolností poskytovat (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3310/2018, a ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2183/2021). Nájemné, jakožto východisko pro určení výše bezdůvodného obohacení, tedy zpravidla vychází ze vztahu nabídky a poptávky a odpovídá výši úhrady za užívání obdobných pozemků za běžných okolností, kdy lze pak ovšem reflektovat i specifické podmínky daného užívacího vztahu (způsob, okolnosti, místo, čas, charakter užívání); k tomu srovnej např. i rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, a ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013.

10. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v závěru, že zjištění výše obvyklého nájemného v daném místě a čase není otázkou právní, nýbrž skutkovou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2123/2015, ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 540/2020, a ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2065/2021). Skutkové závěry o úrovni nájemného v daném místě a čase se zpravidla činí na základě znaleckého posudku, neboť k jejich vyslovení jsou v zásadě zapotřebí odborné znalosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2169/2018, uveřejněný pod číslem 47/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), byť výjimečně není v závislosti na okolnostech konkrétního případu vyloučena kvantifikace obvyklého nájemného též na základě jiných podkladů (k tomu srovnej mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4494/2015, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 987/2017).

11. V souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu přitom znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř., není však oprávněn přezkoumávat odborné závěry znalce. Zkoumá tedy přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti, logického odůvodnění vyslovených závěrů a koherence s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v uvážení, zda jsou závěry posudku náležitě odůvodněny a podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 29 Cdo 1306/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3498/2019, ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3376/2019, a ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1129/2020).

12. Byť určení výše obvyklého nájemného za užívání předmětných pozemků představuje otázku nikoli právní, nýbrž skutkovou a odpověď na ni se odvíjí od výsledků provedeného dokazování, jež dovolacímu přezkumu dle aktuálně účinné právní úpravy nepodléhají (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014, popřípadě též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, nebo dále usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17. – tato usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách

Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), postup, jakým je obvyklé nájemné zjišťováno, a výsledek tohoto postupu se promítají již v rovině právní, a sice do závěru o výši majetkového prospěchu, o nějž se žalovaný na úkor žalobce obohatil. Dle zákona (a jej interpretující judikatury) se přitom výše vydávaného plnění odvíjí v zásadě od prospěchu nabytého obohaceným, a nikoliv od újmy ochuzeného [srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 17/2014, ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2168/2014, a ze dne 1.

8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4162/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015, a ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2887/2016; judikatura vztahující se k právnímu institutu bezdůvodného obohacení je se zřetelem k obdobnému znění ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, použitelná i v poměrech ustanovení § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.

4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1881/2018)]. Za bezdůvodné obohacení tak není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník teoreticky dosáhnout (např. ve formě ušlého zisku), nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.

4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4874/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, či dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1614/2018).

13. Závěr odvolacího soudu o výši bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaného v rozhodném období, vycházející ze závěrů znaleckého posudku znalce Ing. Zbyňka Domanského a z jeho výpovědi před soudem prvního stupně, je souladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Rozporuje-li dovolatel výši obvyklého nájemného, jímž se patří obohacení neoprávněného uživatele věci poměřovat, sluší se připomenout, že obvyklé nájemné je pojímáno jako úplata vynakládaná za užívání stejné nebo podobné věci v daném místě, čase a za obdobných podmínek.

K námitce dovolatele, že předmětné pozemky tvoří součást zemědělského areálu, je třeba podotknout, že ze skutkových zjištění soudů nižších instancí (viz zejména znalecký posudek Ing. Zbyňka Domanského) se podává, že předmětné pozemky se nacházejí uvnitř provozního areálu využívaného pro smíšenou výrobu (např. zemědělskou či zámečnickou) a pro skladování, přičemž dle územního plánu jsou minimálně od roku 2000 předurčeny pro průmyslovou výrobu. Jestliže si znalec Ing. Domanský obstaral ke komparaci 8 srovnatelných pozemků v obdobných provozních areálech v širším okolí dané lokality a případné odlišnosti korigoval prostřednictvím srovnávacích koeficientů, pak odborný závěr jeho znaleckého posudku o výši obvyklého nájemného zjevně respektuje umístění a charakter předmětných pozemků.

Nelze přijmout ani výtku dovolatele, že znalec Ing. Domanský nepřihlédl k tomu, že předmětné pozemky slouží k zemědělským účelům. Tuto skutečnost Ing. Domanský zohlednil použitím příslušného koeficientu pro stanovení obvyklé ceny nájemného z obvyklé ceny pozemků.

14. Ze znaleckého posudku Ing. Domanského, jakož i z výslechu tohoto znalce, je rovněž zřejmé, že při stanovení výše obvyklého nájemného nebyla opomenuta zastavěnost jednoho z předmětných pozemků stavbou ve vlastnictví žalovaného, přičemž znalec se jak v rámci znaleckého posudku samotného, tak v rámci následné výpovědi dostatečně vypořádal s tím, že hodnota pozemků uvnitř provozních areálů tvořících navzájem jeden funkční celek je stejná, a to bez ohledu na případnou zastavěnost některého z dotčených pozemků, nepřesáhne-li velikost nezastavěné plochy trojnásobek rozlohy plochy zastavěné.

Dovolací soud ve své judikatuře na straně jedné nestanovuje striktní požadavek, jak postupovat při stanovení obvyklé ceny nájmu u pozemku zastavěného stavbou, avšak na straně druhé nevylučuje postup použitý v poměrech projednávané věci, je-li řádně vysvětlen. Odvolací soud se tak neodchýlil od judikatury dovolacího soudu, jestliže zohlednil, že Ing. Domanský své odborné závěry (včetně užitého postupu ocenění ve vztahu k pozemku zastavěnému stavbou ve vlastnictví žalovaného) řádně odůvodnil a svou výpovědí i obhájil.

Samotné hodnocení důkazů, včetně důkazů znaleckými posudky, přitom se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze zpochybnit uplatněním dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145, rozsudek téhož soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4804/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.

12. 2009, sp. zn. 20 Cdo 4352/2007, ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 9/2013, či ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4541/2018 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. III. ÚS 1796/19), anebo z judikatury Ústavního soudu např. jeho nález ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96].

15. Nepřiměřená není ani úvaha odvolacího soudu, že s ohledem na existenci stavby ve vlastnictví žalovaného na předmětném pozemku parc. č. XY (jenž funkčně souvisí s předmětným pozemkem parc. č. XY) neměl by žalovaný coby nájemce jinou možnost, než si pronajmout právě tento pozemek (na kterém se nachází stavba v jeho vlastnictví). Žalobce jako pronajímatel by pak neměl jinou možnost než pronajmout své pozemky určitému nájemci, a to tomu, jehož stavba se na předmětném pozemku nachází, resp. s ní funkčně souvisí.

Ani jedna ze stran vztahu tedy nemá možnost vybrat si jiného smluvního partnera než právě jednoho konkrétního. Pokud ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplynulo, že poměry, v nichž ani jedna ze stran vztahu nemá možnost vybrat si jiného smluvního partnera, než právě jednoho konkrétního a v nichž o žádný pozemek a jeho nájemce neprobíhá soutěž, panují i ve vztahu k dalším pozemkům v předmětném areálu, u nichž fakticky určuje ceny žalovaný, pak obstojí závěr odvolacího soudu, že obvyklou výši nájemného, jakožto východisko pro určení bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním věci, nelze určit toliko porovnáním hladiny nájemného (pachtovného), za něž jsou pronajímány (propachtovány) okolní pozemky, neboť je namístě stanovit, jaké výše nájemného by žalobce mohl dosáhnout, pokud by měl možnost své pozemky pronajmout subjektu odlišnému od vlastníka stavby, jímž je pozemek zastavěn (srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.

10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013). Namítá-li žalovaný, že pozemky v dotčeném areálu jsou pronajímány (propachtovány) kromě žalovaného i jiným subjektům, pročež obvyklá výše nájemného měla být určena s ohledem na realizované nájemné (pachtovné) v dotčeném areálu, jeví se vhodným dodat, že žalovaný tak kritizuje toliko skutková zjištění soudů nižších stupňů. Kritizuje-li dovolatel postup znalce, který zpracoval znalecký posudek, a má pochybnost o volbě správné metody výpočtu obvyklého nájemného za užívání pozemku v daném místě a čase, pak

takovou kritikou nemíří na právní posouzení věci a neuplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř., ale na skutkový podklad, jenž byl pro soudy nižších stupňů určující při formulaci učiněných právních závěrů (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4754/2014, ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1315/2015, či ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2986/2020). Platí přitom, že skutkovými zjištěními soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici – jak již bylo výše uvedeno – žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej § 241a odst. 1 o.

s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například opětovně důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

16. Opodstatnění nemá ani kritika postupu odvolacího soudu, jenž se podle mínění dovolatele v rámci odůvodnění napadeného rozhodnutí výslovně nevypořádal se všemi rozhodnými skutečnostmi (zejména rozporem mezi znaleckými posudky vypracovanými Ing. Zbyňkem Domanským a Ing. Martinem Žižlavským). Ústavní soud konstantně judikuje, že ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tomto rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4.

9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, a ze dne 30. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 74/06). Zmíněnému pojmu adekvátně je potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (srovnej článek 82 odst. 1 Ústavy České republiky) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5.

1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04, ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06, nebo ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když je nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. IV.

ÚS 919/14, bod 14.). Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srovnej jeho rozhodnutí ve věci V. d. H. proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, bod 61, ve věci R. T. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, bod 29, ve věci H. B. proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, bod 27, a ve věci H. a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, bod 42). Odvolací soud přitom dostál povinnosti své rozhodnutí přiměřeně, a to i popřípadě za použití odpovědi implicitní, odůvodnit.

Nadto se sluší doplnit, že v projednávané věci nešlo o dva posudky, které by byly zcela v rozporu. Znalecký posudek Ing. Martina Žižlavského byl předložen v řízení vedeném ve věci jiných účastníků u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 153/2021, přičemž označené řízení skončilo usnesením soudu o schválení soudního smíru. Odvolací soud tudíž nepochybil, jestliže vyšel ze znaleckého posudku Ing. Domanského, jenž byl – na rozdíl od znaleckého posudku Ing. Žižlavského – proveden jako důkaz v nyní projednávané věci.

17. Ve světle výše uvedeného nelze mít za opodstatněnou (či zakládající přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.) ani námitku dovolatele, že postupem odvolacího soudu byl porušen princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí a ochrany legitimního očekávání účastníků a tím i právo na spravedlivý proces. Lze připomenout, že nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat.

Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2649/2018).

Jinými slovy vyjádřeno, za překvapivé (nepředvídatelné) lze považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, či ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010); o takový případ v nyní posuzované věci nejde.

Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani skutková námitka, v níž žalovaný poukazuje na jiné řízení vedené u soudu prvního stupně, v němž výše bezdůvodného obohacení byla u vzdáleností blízkých pozemků stanovena na základě jiné výše obvyklého nájemného. Obsah této námitky, jakkoliv primárně není zpochybněním otázky právní, nevypovídá o tom, že by se při potřebném zohlednění i jiných hledisek (nikoliv jen jejich blízkosti pozemkům předmětným, faktu, že se jedná rovněž o zemědělský areál a že vlastnictví staveb svědčí také žalovanému) jednalo o způsobilé porovnání s pozemky předmětnými.

Přehlédnout nelze ani odlišnost mezi povahou autoritativního rozhodnutí (rozsudku) soudu, jímž jsou práva a povinnosti stanoveny bez ohledu na stanovisko jedné procesní strany, a usnesením o schválení smíru (jímž bylo žalovaným odkazované řízení skončeno), do něhož je za souhlasu soudu vtěleno hmotně-právní ujednání, jehož obsah je založen na konsensu obou stran.

18. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces lze pak odkázat i na recentní rozhodovací praxi Ústavního soudu (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39., jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 72/18), jíž byl překonán Ústavním soudem původně prezentovaný názor (viz dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15), že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a může založit přípustnost dovolání.

19. Jelikož dovolání žalovaného není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

20. V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.

rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 7. 2024

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu