USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v
právní věci žalobce Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, se sídlem v
Praze 1, Platnéřská 191/4, identifikační číslo osoby: 00408026, zastoupeného
JUDr. ICLic. Ronaldem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská
191/4, proti žalovaným 1) statutárnímu městu Most, se sídlem v Mostě, Radniční
1, identifikační číslo osoby: 00266094, zastoupenému JUDr. Tomášem Kindlem,
advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská 3218/83, 2) České republice – Úřadu
pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo
nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o určení vlastnického
práva, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 22 C 17/2015, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. září
2019, č. j. 11 Co 244/2018-181, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 16. června 2020, č. j. 11 Co 244/2018-221, takto:
I. Dovolání se odmítají.
II. Žalovaní jsou povinni nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši
4.114,- Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. ICLic. Ronalda Němce, Ph.D., advokáta
se sídlem v Praze 1, Platnéřská 191/4, do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě (dále „soud prvního stupně“) ze dne 18. 4. 2018, č. j. 22 C 17/2015-133, ve spojení s měnícím usnesením Okresního soudu v
Mostě ze dne 12. 12. 2019, č. j. 22 C 17/2015-150 (vydaným postupem podle
ustanovení § 210a občanského soudního řádu – dále „o. s. ř. „) bylo určeno, že
Česká republika je vlastníkem pozemku parc. č. 258/68 v katastrálním území
Střimice a obci Most, pozemků parc. č. 235/72, parc. č. 235/74, a parc. č. 246/4 v katastrálním území Most I. a obci Most, vymezených geometrickým plánem
č. 1038-95/2017, úředně ověřeným dne 30. 1. 2018, který je součástí rozsudku,
pozemků parc. č. 248/2 a parc. č. 300/8 v katastrálním území Most I. a obci
Most, vymezených geometrickým plánem č. 1037-95/2017, úředně ověřeným dne 30. 1. 2018, který je součástí rozsudku, pozemku parc. č. 281/5 v katastrálním
území Most a obci Most, vymezeného geometrickým plánem č. 1035-95/2017, úředně
ověřeným dne 30. 1. 2018, který je součástí rozsudku, a pozemku parc. č. 300/7
v katastrálním území Most I. a obci Most, vymezeného geometrickým plánem č. 1036-95/2017, úředně ověřeným dne 30. 1. 2018, který je součástí rozsudku,
všech zapsaných na listu vlastnictví č. 1 (dále „předmětné pozemky“) - výrok I. Dále bylo řízení v rozsahu nároku žalobce na určení, že Česká republika je
vlastníkem pozemku pac. č. 203/3, zapsaného na listu vlastnictví č. 1 pro
katastrální území Most I. a obec Most, pro zpětvzetí žaloby zastaveno (výrok
II.). Rovněž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných společně a nerozdílně
nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady řízení ve výši 44.295,- Kč
(výrok III.) a dále žalované 1) byla uložena povinnost zaplatit České republice
– Okresnímu soudu v Mostě soudní poplatek ve výši 5.000,- Kč (výrok III.) a
oběma žalovaným byla uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit České
republice – Okresnímu soudu v Mostě náklady řízení ve výši 67.179,20 Kč (výrok
IV.). Krajský soud v Ústí nad Labem (dále „odvolací soud“) k odvolání obou žalovaných
rozsudkem ze dne 26. 9. 2019, č. j. 11 Co 244/2018-181, ve znění usnesení
ze dne 16. 6. 2020, č. j. 11 Co 244/2018-221, rozsudek soudu prvního stupně (ve
znění usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 12. 12. 2019, č. j. 22 C
17/2015-150) ve výrocích I. a IV. potvrdil [výrok I., bod a)] a ve výroku III. změnil tak, že výše nákladů, které jsou žalovaní povinni společně a nerozdílně
nahradit žalobci, činí částku 34.682,23 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil
[výrok I., bod b)]. Dále žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně
nahradit žalobci k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši
14.597,25 Kč (výrok II.) a soudu prvního stupně nařídil provést opravu v
záhlaví rozsudku a usnesení ze dne 12. 9. 2018, č. j. 22 C 17/2015-150, v
označení žalovaného 2) – výrok III. Soudy obou stupňů takto rozhodly o žalobě na určení vlastnického práva státu
podané žalobcem podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č.
428/2012 Sb., o
majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých
zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi),
ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon
č. 428/2012 Sb.“). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že
žalobce je oprávněnou osobou dle ustanovení § 3 zákona č. 428/2012 Sb., neboť
jeho právní předchůdce utrpěl v rozhodné době majetkovou křivdu dle ustanovení
§ 5 písm. a) tohoto zákona, a že pasivně legitimovaným subjektem [vedle
žalované 1)] je stát, za nějž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových, jakožto organizační složka státu [§ 10 písm. b) a § 11 odst. 2
zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v
právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů], neboť s předmětnými pozemky
žádná z organizačních složek státu a ani žádný státní podnik nehospodaří
[hospodaří s ním žalovaná 1)]. Shledaly, že předmětné pozemky měly ke dni
jejich odnětí oprávněné osobě povahu pozemků zemědělských, jejich převod z
majetku státu v době od 24. 6. 1991 do 1. 1. 2013 do vlastnictví třetí osoby
[právní předchůdkyně žalovaného 1) a následně pak i další převody až na
žalovaného 1)] byl tudíž v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
účinném do 31. 12. 2012 (dále „zákon č. 229/1991 Sb.“), respektive v případě
pozemků parc. č. 235/3 a parc. č. 281/1 v rozporu s ustanovením § 3 odst. 1
zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve
znění účinném do 31. 12. 2012 (dále „zákon č. 92/1991 Sb.“), a byl tedy
absolutně neplatný pro rozpor se zákonem dle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013. V důsledku
absolutní neplatnosti převodu vlastnického práva k předmětným pozemkům [u
pozemků parc. č. 235/3 a parc. č. 281/1 do majetku právní předchůdkyně
žalovaného 1) na základě privatizačního projektu] proto zůstal jeho vlastníkem
stát. Dále soudy nižších stupňů uvedly, že žalovaný 1), stejně jako jeho právní
předchůdkyně, mohl a měl mít podle stavu zápisu v pozemkové knize a listin
dostupných v katastru nemovitostí povědomí o tom, že na předmětné pozemky
dopadá ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. Žalovaný 1) a ani žádná jeho
právní předchůdkyně proto nemohli nabýt vlastnické právo k předmětnému pozemku
vydržením, neboť nebyli po dobu deseti let držiteli takového práva v dobré
víře. V řízení přitom nebyly také zjištěny okolnosti takové mimořádné povahy,
jež by byly způsobilé vést k prolomení blokačních účinků ustanovení § 29 zákona
č. 229/1991 Sb., popřípadě ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. Soudy
nižších stupňů rovněž konstatovaly, že žalovaný 1) nemohl být dobrověrným
nabyvatelem, jenž nabyl pozemky parc. č. 235/3 a parc. č. 281/1 od svého
právního předchůdce coby od nevlastníka, přičemž i ve vztahu k tomuto závěru
poukázaly na absenci mimořádných okolností, již mohly dobrou víru nabyvatele
podpořit.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání. Má za to, že
dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. pro odklon odvolacího
soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatel odkazuje na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 534/2015, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 901/2017, a na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 2151/2017; tato rozhodnutí jsou, stejně jako dále označená
rozhodnutí dovolacího soudu, přístupná na internetových stránkách Nejvyššího
soudu http://www.nsoud.cz) při řešení otázky (restituční) povahy paušální
finanční náhrady ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Dovozuje přitom, že uzavřením smlouvy ve smyslu ustanovení § 16 zákona č. 428/2012 Sb. jsou vypořádány veškeré nároky církve či náboženské společnosti a
vyplacená finanční náhrada je poskytována i za majetek, jenž nelze vydat či
jeho vydání je sporné. V návaznosti na tuto argumentaci má pak dovolatel za to,
že žalobce se nemohl úspěšně domáhat určení vlastnického práva státu žalobou
podanou ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (a opačný
závěr odvolacího soudu zakládá dle dovolatele dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci - § 241a odst. 1 o. s. ř.), neboť za předmětné pozemky
již přijal finanční náhradu (v uvedeném směru se odvolací soud dle dovolatele
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího představované jednak
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1866/2000, a dále
rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 5217/2015). Dovolatel dále namítá, že odvolací soud se odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (představované závěry nálezu
Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17; tento nález, stejně
jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových
stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), jakož i Nejvyššího soudu
(představované závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 28
Cdo 2818/2018; dále dovolatelem označené rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28
Cdo 2753/2018 neexistuje), pokud jde o právní význam dobré víry obce, jež se
může uplatnit i ohledně nabytí církevního majetku, jehož převod byl blokován na
základě ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. Připomíná, že předmětné pozemky
nabyl od právních předchůdců nikoliv za účelem dosažení zisku, ale aby zajistil
rekultivaci krajiny postižené důlní těžbou. Dovolatel rovněž namítá procesní
pochybení odvolacího soudu, který nezjednal nápravu nedostatku při doručování
rozsudku soudem prvního stupně. Připomíná, že podle věcného výroku rozsudku
soudu prvního stupně jsou sice jeho nedílnou součástí geometrické oddělovací
plány nově identifikující většinu předmětných pozemků, nicméně žalovaným bylo
doručeno pouze písemné vyhotovení prvostupňového rozsudku bez těchto plánu. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu
soudu vrátil k dalšímu řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu brojí dovoláním rovněž žalovaná 2).
Domnívá se,
že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
(konkrétně od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2588/98, sp. zn. 25
Cdo 93/99 a 25 Cdo 1767/2001) při řešení otázky, „zda žalovanou musí být vždy
pouze Česká republika v případě žalob podaných oprávněnou osobou podle § 18
odst. 1 ZMV“ [popřípadě se dle názoru žalované 2) jedná o otázku, jež nebyla
dovolacím soudem v úplnosti řešena]. Uvádí, že žalobce se může domoci určení
vlastnického práva státu i tím, že pasivně legitimovaným (žalovaným) bude
státní podnik nebo státní organizace, jak plyne z rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 28 Cdo 2679/2010, sp. zn. 28 Cdo 1895/2004 a sp. zn. 22 Cdo 2913/2005. Dále se táže, zda musí být k rozhodnutí soudu nedílně jako jeho součást
přiložen geometrický plán splňující požadavky ustanovení § 7 zákona č. 256/2013
Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů
(dále „zákon č. 256/2013 Sb.“), aby byl výrok rozhodnutí určitý a srozumitelný,
přičemž má za to, že nastolená otázka nebyla dovolacím soudem v úplnosti
řešena, popřípadě se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí rovněž s posouzením otázky
charakteru předmětných pozemků, potažmo porušení blokačního ustanovení § 29
zákona č. 229/1991 Sb., neboť dle mínění žalované 2) v řízení nebylo prokázáno
faktické užívání předmětných pozemků k zemědělské výrobě ke dni odnětí
vlastnického práva oprávněné osobě a ani k rozhodnému datu 24. 6. 1991, nýbrž
pouze jeho evidenční stav v tehdejších pozemkových evidencích, pročež se
odvolací soud v napadeném rozsudku zpronevěřil ustálené judikatuře dovolacího
soudu představované rozhodnutím sp. zn. 28 Cdo 1081/2009 a sp. zn. 28 Cdo
223/2014. Žalovaná 2) s poukazem na v dovolání specifikovanou judikaturu
Nejvyššího soudu zpochybnila též závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný 1)
nemohl nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům vydržením, jelikož dle
názoru žalované 2) nelze dovodit, že žalovaný 1) a jeho právní předchůdkyně
(respektive osoby v postavení statutárního orgánu) měly pochybnosti o tom, že
jsou vlastníky předmětných pozemků, a to na základě privatizace provedené podle
zákona č. 92/1991 Sb. Za nesouladný s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu (reprezentovanou rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016) pak
považuje názor odvolacího soudu, že žalovaný 1) nemohl v poměrech právní úpravy
občanského zákoníku účinné do 31. 12. 2013, respektive do 31. 12. 2014, nabýt
vlastnické právo k pozemkům parc. č. 235/3 a parc. č. 281/1 od „nevlastníka“. Připomíná, že judikatura Nejvyššího soudu a rovněž i Ústavního soudu tuto
možnost výslovně připustila tehdy, byl-li nabyvatel v dobré víře v zápis do
katastru nemovitostí. Má za to, že by bylo v rozporu se zásadou rovnosti práv
vlastníků a též principem právní jistoty, pokud by určitý druh majetku (zde
majetek církevní) byl z možnosti jej nabýt i od „nevlastníka“ vyloučen.
Odvolacímu soudu vytýká, že závěr, podle něhož žalovaný 1) nemohl nabýt
uvedeným způsobem od právních předchůdců, nepřiléhavě podpořil odkazem na
judikaturu Nejvyššího soudu, která řešila otázku nabytí církevního majetku od
státu na základě neplatného právního úkonu prvním nabyvatelem. Žalovaná 2)
navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek
soudu prvního stupně mění tak, že se žaloba zamítá, popřípadě aby dovolací soud
napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k
dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání žalované 2) připomněl, že zákonodárce určil, že
na určení vlastnického práva státu dle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. se žaluje právě žalovaná 2). Ve vztahu k argumentaci žalovaného 1)
o povaze paušální náhrady upravené v ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 428/2012
Sb. žalobce sice uvedl, že paušální náhrada poskytovaná církvím a náboženským
společnostem ve smyslu citovaného ustanovení plní i funkci restituční, nicméně
s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, dodává, že
se náhrada poskytuje za majetek, který již nelze vydat, tj. ten, jenž byl v
mezidobí zničen, odcizen, rozebrán, zastavěn či slouží ke specifickému
veřejnému zájmu. K charakteru předmětného pozemku uvedl, že se v době odejmutí
předmětného pozemku žalobci jednalo o prostor zemědělský; i pokud by se však na
něj nevztahovalo ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., pak na něj dopadá
ustanovení § 3 zákona č. 92/1991 Sb. Dále podotkl, že žalovaná 1) musela vědět
o možnostech blokace původního církevního majetku, přičemž ani případná chyba
při lustraci pozemků v rámci procesu privatizace nemůže sanovat dobrou víru. K
námitce o dobrověrném postavení žalovaného 1) při nabytí některých z
předmětných pozemků v situaci, kdy se jednalo o nabytí od nevlastníka, žalobce
připomněl, že tato otázka není posuzována s ohledem na postavení žalujícího
(jako církevní právnické osoby), ale s přihlédnutím k tomu, že se jedná o
restituenta, vůči němuž se uplatní pravidlo ex favore restitutionis. Žalobce
rovněž připustil, že ze strany soudu prvního stupně sice došlo k procesnímu
pochybení administrativního charakteru při doručování rozsudku (fyzicky) bez
geometrického plánu, nicméně odvolací soud toto pochybení, jež nemá vliv na
srozumitelnost výroku rozhodnutí, napravil. Žalobce navrhl, aby dovolání
žalované 2), stejně jako dovolání žalovaného 1), bylo odmítnuto. Žalovaní se vzájemně k podaným dovoláním nevyjádřili. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) o dovoláních
rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť
dovoláními napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. 9. 2019
(srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání byla
podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), v zákonné lhůtě
(§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) oprávněnými osobami (účastníky řízení), za
něž – v případě žalované 2) – jedná osoba s vysokoškolským právnickým vzděláním
[§ 241 odst.
2 písm. b) o. s. ř.] a žalovaný 1) je zastoupen advokátem (§ 241
odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda jsou dovolání přípustná (§ 237 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalovaných nejsou přípustná. K dovolání žalovaného 1):
Žalovaným 1) předestřená otázka povahy paušální finanční náhrady poskytované
církvím a náboženským společnostem ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. a na ní navazující otázka možnosti domáhat se prostřednictvím
žaloby ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. k předmětným
pozemkům určení vlastnického práva státu, pokud již uzavřením smlouvy ve smyslu
ustanovení § 16 zákona č. 428/2012 Sb. vzala církevní právnická osoba na
vědomí, že jí již žádný další majetek vydán nebude, přípustnost dovolání
nezakládá, neboť odvolací soud se od řešení obou otázek přijatých ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu neodchýlil, a není žádného důvodu, aby tyto
otázky byly nově posouzeny jinak. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně připomíná, že smyslem
ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. nebylo rozšíření účinků
dosavadního omezení nakládání s dotčenými hodnotami, založeného ustanovením §
29 zákona č. 229/1991 Sb. (či ustanovením § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.),
nýbrž překlenutí dosud konstatovaného nedostatku legitimace církevních
právnických osob k podávání žalob na určení vlastnického práva státu k
blokovanému majetku, s nímž bylo protiprávně disponováno, kdy odpověď na
otázku, zda nemovitosti z majetku státu mohly být převedeny či mohly platně
přejít do vlastnictví jiné osoby, je nutné hledat v tehdy platných a účinných
předpisech (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, uveřejněný pod číslem 103/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo
1246/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo
4210/2017). Žaloba podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. není určovací
žalobou ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013
(počínaje 1. 1. 2014 jde o ustanovení § 80 o. s. ř.), nýbrž zvláštním návrhem
určovací povahy opírajícím se o výslovné zákonné zmocnění, a její úspěšné
podání tedy nelze podmiňovat prokázáním naléhavého právního zájmu (srovnej
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3468/2014). Tento závěr vyjádřil odvolací soud i v dovoláním napadeném rozsudku (viz bod
44. odůvodnění rozsudku).
Legitimace oprávněné (církevní právnické) osoby k
podání určovací žaloby tak vyplývá, mimo jiného, z (neplatného) převodu
církevního majetku, jenž byl uskutečněn v rozporu s blokačními ustanoveními §
29 zákona č. 229/1991 Sb. nebo § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. a z konstrukce
zákona č. 428/2012 Sb., jenž za povinnou osobu k vydání takového majetku
označuje toliko stát, za nějž vystupují v procesu naturální restituce (§ 6 a §
7 zákona č. 428/2012 Sb.) osoby vyjmenované v ustanovení § 4 zákona č. 428/2012
Sb. (ve smyslu ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb. byl Pozemkový
fond České republiky nahrazen Státním pozemkovým úřadem). K dovolatelem kladené otázce „dvojí kompenzace majetkových křivd“ (tedy
přísluší-li církvi právo na vrácení původního majetku i v situaci, kdy se
církvím za nevydaný majetek dostává finanční náhrady podle ustanovení § 15
zákona č. 428/2012 Sb.) sluší se odkázat na rozhodovací praxi dovolacího soudu,
dle níž institut finanční náhrady podle ustanovení § 15 a následující zákona č. 428/2012 Sb. svou koncepcí a funkcí [paušální náhrada sloužící – bez ohledu na
skutečný rozsah vydávaného majetku (naturální restituce) – ke zmírnění
některých majetkových křivd a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a
registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi] posouzení smlouvy o
převodu majetku, uskutečněném v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991
Sb. jako absolutně neplatné nikterak nevylučuje ani nemodifikuje, když ani
neskýtá podklad pro poskytnutí eventuální další peněžní náhrady oprávněné osobě
pro případ, kdy by jí majetek převedený v rozporu s ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb. z důvodu ochrany dobré víry nabyvatele nebyl vydán (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 5036/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 4687/2017); v tomto směru rozhodovací praxe dovolacího soudu
odkazuje i na komentářovou literaturu (Kříž, J. In: Kříž, J., Valeš, V. Zákon o
majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha:
C. H. Beck, 2013. s. 278), jež konstatuje, že mezi hodnotou konkrétních věcí
vydávaných formou naturální restituce a vyplacenou finanční náhradou neexistuje
právní vztah, pročež případný neúspěch oprávněných osob při uplatňování nároků
na vydání věci zůstává bez vlivu na objem finanční náhrady; ovšem stejně tak z
rozsahu relutárního plnění nelze činit závěry ohledně množství statků, jež mají
být vydány či alespoň zůstat potenciálně způsobilými k vydání v tom směru, že
za jejich vlastníka bude nadále pokládán stát coby povinná osoba (srovnej shora
odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, přiměřeně též
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3102/2018, a ze
dne 29. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 435/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
25. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 164/2020). Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se při řešení otázky aktivní legitimace
žalobce k podání určovací žaloby ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona č.
428/2012 Sb. (posuzované z hlediska postavení žalobce jako příjemce paušální
finanční náhrady) od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Má-
li dovolatel naopak za to, že uvedenou otázku odvolací soud řešil v rozporu se
závěry vyjádřenými v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 28
Cdo 534/2015, pak přehlíží, že k majetkové dispozici, jejíž neplatnost byla
církevní právnickou osobou v odkazované věci namítána, došlo ještě v době před
nabytím účinnosti blokačních ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. a § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.; závěry přijaté v citovaném rozsudku dovolacího soudu
se proto v poměrech projednávané věci nemohou uplatnit. Shodně jsou nepřiléhavé
odkazy dovolatele na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 2151/2017, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 901/2017, v nichž již byla reflektována existence zákonných
překážek pro naturální restituci nárokovaného církevního majetku, což je
situace odchylná od poměrů projednávané věci. Ani druhá dovolatelem kladená otázka významu dobré víry nabyvatele (ať již
prvního nabyvatele – účastníka právního úkonu neplatného pro rozpor s blokačním
ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb., popřípadě § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., nebo i dalšího nabyvatele) církevního majetku přípustnost dovolání
nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud (a ani soud prvního stupně)
– na rozdíl od mínění dovolatele
– od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, popřípadě Ústavního soudu,
neodchýlil. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (i Ústavního soudu) je ustálena v závěru, že
smysl ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012,
tkví primárně v ochraně původního majetku církví před dispozicemi, kterými by
mohlo být zmařeno dlouhodobě zamýšlené odčinění majetkových křivd způsobených
církvím a náboženským společnostem nedemokratickým režimem, a to do doby
přijetí zvláštního zákona, jímž mělo být zmírnění těchto křivd provedeno
(srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo
5036/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo
4784/2016; z rozhodovací praxe Ústavního soudu zejména nález pléna Ústavního
soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, bod 25., nález Ústavního soudu ze
dne 24. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 663/06, či nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/09). Naplnění tohoto účelu pak vyžadovalo, aby byly
právní úkony, kterými byl dotčený majetek převáděn na další osoby, stiženy
absolutní neplatností a nemohly tak bezprostředně zapříčinit změnu v osobě
vlastníka (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4546/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo
1789/2017; nález pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07,
bod 38., nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. II. ÚS 2326/07,
nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17).
Okolnost, že nabyvatel nemovitostí, představujících původní majetek církve, byl
při jeho nabytí (za účinnosti blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991
Sb.) v dobré víře plynoucí i ze zapojení veřejnoprávních subjektů do
protiprávně realizovaných dispozic [např. jestliže dle sdělení katastrálního
úřadu nešlo o majetek dotčený blokačním ustanovením § 29 zákona č. 229/1991 Sb. nebo nabyvatel byl převodcem, jímž byl státní subjekt, ubezpečen, že na
nemovitostech neváznou žádné právní vady, přičemž došlo i k zápisu jeho
vlastnického práva do katastru nemovitostí] k prolomení blokačních účinků
ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. bez dalšího nepostačuje (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4082/2017, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4546/2015). Judikatura dovolacího soudu (aprobovaná i rozhodovací praxí Ústavního soudu)
uzavírá, že k prolomení účinků ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. jsou
zapotřebí, vedle dobré víry nabyvatele, i další konkrétní – účastníkem řízení
tvrzené – okolnosti mimořádného významu, které odůvodňují poskytnutí ochrany
vlastnickému právu nabyvatele (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS 2640/17,
a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 1403/18, a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5374/2016). Tyto
okolnosti musí být k námitce žalovaných (dobrověrných nabyvatelů) zkoumány;
mohou se vztahovat k povaze nabývacího titulu, k osobě nabyvatele, jeho vztahu
k nabytému majetku, předchozí délce užívání, nebo může jít o okolnosti
původního pozbytí majetku církví. Na půdorysu individuálně daných okolností
případu pak je úlohou soudu upřednostnit jedno z kolidujících (základních) práv
(práva oprávněné osoby na restituci historického církevního majetku a práva
dobrověrného nabyvatele vlastnického práva k takovému majetku). V již výše
zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo
5374/2016, dovolací soud dovodil, že „byl-li by v konkrétním (výjimečném)
případě ekonomický přínos založený vydáním dotčených zemědělských pozemků
oprávněné osobě dle zákona č. 428/2012 Sb. zcela nepatrný v porovnání s
obtížemi, jež by zpochybnění vlastnického práva k nim s ohledem na porušení
blokačního ustanovení v zákoně č. 229/1991 Sb. způsobilo dobrověrnému
nabyvateli, mohlo by se vyslovení neplatnosti právních úkonů, jimiž bylo s
těmito nemovitostmi disponováno, jevit rozporným s principem proporcionality
(viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15,
bod 30), jímž jsou poměřovány nejen normativní, ale též individuální akty
veřejné moci (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I.
ÚS 202/06, bod 17).“
Promítnutí judikatorní konkluze o potencionalitě zachování vlastnického práva
nabyvatele církevního majetku (jenž byl převeden v rozporu s některým ze shora
citovaných blokačních ustanovení) jen za splnění podmínky dobré víry nabyvatele
takového majetku spojené s tvrzenými a prokazovanými mimořádnými okolnostmi do
poměrů projednávané věci vede dovolací soud k závěru, že dovoláním dotčený
rozsudek odvolacího soudu při řešení otázky významu dobré víry plně obstojí. Dovolatel se mýlí v úsudku, že odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně)
popřeli význam dobré víry nabyvatele (obce), jakož i judikatorně přijatý závěr,
že v dobré víře lze nabýt i církevní majetek, na jehož převod z vlastnictví
státu se vztahovala blokace upravená v ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb.,
respektive v ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. Soudy obou stupňů
shodně na základě konkrétních skutkových zjištění dospěly k závěru, že žalovaný
1) v dobré víře (uplatnitelné buď ve spojení s mimořádnými okolnostmi případu,
anebo pro účely vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům) nebyl, což
přesvědčivě vyložil odvolací soud v bodech 20. a 21. odůvodnění rozsudku a soud
prvního stupně s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu v bodech 96. až 104. odůvodnění rozsudku. Namítá-li žalovaný 1) odklon odvolacího soudu od
závěrů vyjádřených v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. II. ÚS
2640/17, jakož i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo
2818/2018, pak právě přehlíží, že závěry citovaných rozhodnutí jsou na
nezbytném předpokladu existence dobré víry nabyvatele církevního majetku
založeny a do poměrů projednávané věci proto nejsou přenositelné. Dobrá víra
nabyvatele církevního majetku (obce) ve věci řešené rozsudkem dovolacího soudu
se navíc pojí – na rozdíl od poměrů přítomné věci – se splněním podmínek
přechodu majetku státu na obce ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu
některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění
pozdějších předpisů. Dovolatel konečně zakládá dobrou vírou při nabytí
vlastnického práva k předmětným pozemkům od státního podniku, respektive
soukromoprávního subjektu, na argumentaci vztahující se k účelu, pro který
hodlal pozemky získat a využít. Jím tvrzený veřejně prospěšný účel (rekultivace
pozemků po dlouholeté důlní činnosti v lokalitě) by mohl představovat onu
mimořádnou okolnost, jež by ve spojení s dobrou vírou (v níž však nebyl) a
zjištěním o zanedbatelném ekonomickém přínosu pozemků pro žalobce
ospravedlňoval úvahu (i přes porušení zákazu převodu historického majetku
církví) o zachování vlastnického práva nabyvatele takového majetku. Dlužno
ovšem podotknout, že účel, pro nějž žalovaný 1) od svých právních předchůdců
vlastnické právo k předmětným pozemkům nabyl, však dovolatel uplatnil až v
podaném odvolání, tedy již mimo procesní stádium řízení, kdy tak mohl vzhledem
k zásadě neúplné apelace (viz ustanovení § 119a o. s. ř.), o jejíž důsledcích
byl při jednání soudu prvního stupně dne 11. 4. 2018 poučen, učinit.
K dovolání žalované 2):
Žalovanou 2) předestřená otázka, zda „žalovanou musí být vždy pouze Česká
republika v případě žalob podaných oprávněnou osobou podle § 18 odst. 1 ZMV“,
přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, a není žádného důvodu,
aby tato otázka byla nově posouzena jinak. Dovolací soud zde připomíná svůj již dříve vyslovený právní názor, jenž
zopakoval v rozsudku ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1211/2018, a podle nějž
naplnění účelu žaloby podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (jímž je odstranění překážky uplatnění restitučního nároku) vyžaduje, aby byl
požadovaným výrokem vázán též stát, jehož vlastnické právo je určováno, a který
tedy musí být v řízení o takové žalobě přítomen jako účastník (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3468/2014), přičemž dále
vyslovil, že stát (tj. Česká republika) může v takové věci, jež má charakter
občanskoprávního sporu, vystupovat jak na straně žalující, tak – nesouhlasí-li
s podáním žaloby – na straně žalované; obě tyto procesní pozice postačují k
založení vázanosti státu rozsudkem o dotčené žalobě. Z uvedeného plyne závěr, že v řízení o žalobě oprávněné osoby podle ustanovení
§ 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. nemusí být stát (tj. Česká republika) vždy
stranou žalovanou. Pasivně věcně legitimován v tomto řízení je ovšem v každém
případě stávající katastrální vlastník předmětné nemovité věci (k tomu srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4124/2018),
tj. v posuzované věci žalovaný 1). Jinou otázkou ovšem je, která organizační složka státu za stát v řízení podle
ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. před soudem vystupuje. V tomto
ohledu je možno odkázat na ustanovení § 21a odst. 1 o. s. ř., které stanoví, že
za stát před soudem vystupuje a) Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových v případech stanovených podle zvláštního právního předpisu (v
poznámce 55a pod čarou je odkaz na zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových), b) organizační složka státu příslušná
podle zvláštního právního předpisu v ostatních případech. Za stát pak vystupuje
v řízení ta organizační složka, která je k tomu podle zákona příslušná, což je
povinen soud zjistit a jednat s ní, a to dokonce bez ohledu na to, jakou
organizační složku označil žalobce v žalobě (srovnej např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007, uveřejněný pod č. 10/2010
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Účastníkem řízení o žalobě oprávněné osoby podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona
č. 428/2012 Sb. musí tedy být (jak je uvedeno shora) – kromě stávajícího
katastrálního vlastníka předmětné nemovité věci – i Česká republika, která je v
soukromoprávních vztazích právnickou osobou (srovnej např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 67/2004), přičemž otázka, která
organizační složka státu má za stát vystupovat před soudem, není otázkou věcné
legitimace (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 6.
2005, sp. zn. 30 Cdo 629/2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo
2925/2006 – ústavní stížnost proti němu podaná byla zamítnuta nálezem Ústavního
soudu ze dne 23. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 1200/09, uveřejněným pod číslem 64/2010
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2742/2018 – ústavní stížnost proti němu podanou
odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 1. 12. 2018, sp. zn. I. ÚS 3611/18). Námitky žalované 2), že pasivně legitimovaným subjektem ve sporu o určení
vlastnického práva státu podle ustanovení
§ 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. může být namísto České republiky státní
podnik nebo státní organizace, jsou tak zcela liché. Dovolání žalované 2) není přípustné ani pro řešení otázky, zda předmětné
pozemky podléhají (pro jejich zemědělský charakter) režimu zákona č. 229/1991 a
zda se tudíž ohledně jejich převodu mohla uplatnit blokace upravená v
ustanovení § 29 citovaného zákona. Ani řešení této otázky přípustnost dovolání
nezakládá, neboť odvolací soud ji vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací
praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že působnost zákona
č. 229/1991 Sb. se podle ustanovení § 1 a § 30 citovaného zákona vztahuje nejen
na pozemky, jež jsou anebo v době přechodu na stát byly a nadále mají být
zemědělsky obhospodařovány a v katastru nemovitostí jsou označeny druhem
kultury uvedeným v ustanovení
§ 1 odst. 2 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve
znění pozdějších předpisů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004,
sp. zn. 28 Cdo 1001/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího
soudu pod pořadovým číslem C 2886, sešit 30, ročník 2004, popřípadě také
rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 1995, sp. zn. 6 A 905/94,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod pořadovým č. 292, svazek 11, ročník
1998), ale i na takové pozemky, které vzdor aktuálnímu stavu byly užívány k
účelům zemědělské výroby, případně lesní výroby, či vodního hospodářství
alespoň v době přechodu na stát (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 223/2014 – obě rozhodnutí zmiňuje sama žalovaná 2) ve
svém dovolání, dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3272/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo
3351/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015, sp. zn. 28 Cdo
2438/2015) s tím, že za obhospodařování lze považovat nejen takové hospodaření
na pozemcích, které je podnikáním v zemědělství, ale i takové, které uchovává
pozemek ve stavu způsobilém k jeho zařazení (udržení) do kategorie zemědělských
pozemků (k tomu přiměřeně srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 302/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního
soudu, sv. 17, č. 24).
Otázka faktického způsobu užívání (obhospodařování) předmětných pozemků v době
jeho odnětí původnímu vlastníkovi je přitom věcí skutkových zjištění, nikoliv
kvalifikovanou otázkou právní (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1081/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016,
sp. zn. 28 Cdo 3351/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015,
sp. zn. 28 Cdo 2438/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2842/2012). Skutková zjištění však předmětem přezkumu v dovolacím
řízení být nemohou a jejich kritikou tudíž nelze založit ani přípustnost
dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu
podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.; k tomu dále srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Nesprávnost právního posouzení předložené otázky, jak namítá
žalovaná 2), nemůže způsobovat ani odkaz odvolacího soudu, respektive soudu
prvního stupně, na ustanovení § 24 vládního nařízení č. 64/1930 Sb., jímž se
částečně provádějí hlavy II., III. a IV. zákona o pozemkovém katastru a jeho
vedení (katastrálního zákona), byl-li tento odkaz soudy nižších instancí učiněn
za účelem zdůraznění (jedná se o tzv. ilustrativní argumentaci), že předmětný
pozemek byl i podle právních předpisů účinných v době jeho odnětí státem řazen
mezi pozemky, jež lze hospodářsky (zemědělsky) obdělávat. Přípustnost dovolání rovněž nezakládá dovolatelkou vymezená otázka, „zda
právnická osoba může vydržet vlastnické právo u majetku původně církevního,“
neboť při jejím řešení se odvolací soud – na rozdíl od mínění dovolatelky – od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Vydržení vlastnického práva v případě nabytí držby na základě právního jednání
neplatného pro porušení blokačního ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991,
popřípadě ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., ustálená rozhodovací praxe
dovolacího soudu připouští; jde-li pak o posouzení dobré víry a oprávněnosti
držby, záleží na skutkových okolnostech konkrétní věci (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4721/2016, ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, a ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1865/2018). K otázce dobré víry (a tedy i oprávněnosti držby a možnosti nabytí vlastnického
práva k nemovitosti vydržením) je vhodné připomenout, že dobrá víra je
psychický stav držitele – takový držitel se domnívá, že mu vykonávané právo
patří, ačkoliv tomu tak ve skutečnosti není. Skutečnost, zda držitel je se
zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží, je třeba
vždy hodnotit objektivně, a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního
přesvědčení) samotného účastníka. Při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v
úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na
okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít,
po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří
(srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1843/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo
1401/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 22 Cdo
1449/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo
2227/2017). Držitel není „vzhledem ke všem okolnostem“ v dobré víře v případě,
že je sice subjektivně přesvědčen, že mu věc anebo právo patří, avšak při
zachování obvyklé opatrnosti by musel vědět, že tomu tak není. Protože dobrou
víru je třeba hodnotit objektivně, nelze dospět k závěru, že za stejné situace
by jedna osoba byla v takto kvalifikované dobré víře, a druhá nikoliv (srovnej
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006,
a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, či usnesení Ústavního soudu ze
dne 3. 6. 2004,
sp. zn. III. ÚS 50/04). Řešení otázky, byl-li držitel v dobré víře, že mu sporný pozemek patří, je vždy
úzce spjato s konkrétními skutkovými zjištěními té které projednávané věci a v
dovolacím řízení je lze přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudu v
nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k rozsahu přezkumu dovolacího soudu v
tomto směru srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 408/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 28
Cdo 1766/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo
3201/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 4227/2013). Takovým deficitem hodnotící úvaha odvolacího soudu,
stejně jako soudu prvního stupně, zatížena není, je-li opřena o zjištění, že
žalovaný 1), respektive jeho právní předchůdci, měli a mohli mít v letech
uskutečněných převodů vlastnického práva (v roce 1996 na základě převodu
vlastnického práva z Mostecké uhelné společnosti, a. s., v roce 2003 na základě
převodů vlastnického práva z Doly Nástup Tušimice, státního podniku, a v roce
2010 na základě převodu vlastnického práva od společnosti Czech Coal Services
a. s.) povědomost o tom, že předmětné pozemky představuje historický majetek
církve vyloučený z převodu a privatizace. Soudy obou stupňů otázku dobré víry
žalovaného 1), že mu předmětný pozemek patří, posoudily ze všech relevantních
hledisek, uzavíraje, že v projednávané věci jsou dány okolnosti, jež byly
objektivně způsobilé vyvolat pochybnosti o tom, že k předmětným pozemkům
vykonává držbu oprávněnou. Nelze než zopakovat, že samotný stav zápisu v
katastru nemovitostí a standardní lustrace osvědčující zapsaný stav nahlédnutím
do katastru, tj. že převodce je zapsán jako vlastník nemovitého majetku v
katastru nemovitostí, nemůže sám o sobě být jedinou (izolovanou) okolností
zakládající dobrou víru držitele. Individuálně dané poměry věci mohou přinést
(a v přítomné věci také přinesly) potřebu oprávněnosti držby zkoumat i z jiných
hledisek. Tato hlediska odvolací soud aproboval z přiléhavých závěrů soudu
prvního stupně (viz body 100. a 104.
odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně),
z nichž lze zejména akcentovat právní povahu převodců, zaměření jejich
činnosti, předpokládanou dobrou znalost lokality, v níž předmětné pozemky
nacházejí. Dovolatelce lze přisvědčit v tom, že dle konstantní rozhodovací praxe
dovolacího soudu (z níž srovnej např. i dovolatelkou odkazované rozsudky
Nejvyššího soudu
ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 427/2013, a ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22
Cdo 4057/2013, či dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 22
Cdo 3624/2017) se dobrá víra právnické osoby zásadně odvíjí od vědomosti jejího
statutárního orgánu (a kdy v případě kolektivního statutárního orgánu je
zpravidla rozhodující dobrá víra většiny jeho členů). Z tohoto pravidla však
rozhodovací praxe současně připouští četné výjimky, tam, kde by důsledné trvání
na uvedeném názoru nebylo přiměřené a vedlo by ke zjevným nespravedlnostem (k
tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo
2426/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 2026/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017). Posouzení dobré víry obce jako veřejnoprávní korporace musí být podrobeno
stejným pravidlům jako v případě jakéhokoliv jiného držitele, tedy vyžaduje se
objektivní zohlednění všech relevantních okolností, za nichž mohla obec při
zachování obvyklé opatrnosti předpokládat, že ji věc po právu patří. Nelze
ovšem zcela odhlédnout od toho, že požadavek na určitou úroveň právního vědomí
a možnosti zjišťovat si relevantní skutečnosti v souvislosti s vykonávanou
držbou může být uplatněn rozdílně (mírněji) u obce menší velikosti (k tomu
srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo
5041/2017), a naopak za určitých okolností vyšším než obvyklým standardem u
některých subjektů veřejného práva (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3652/2016). Za takové subjekty veřejného práva
lze považovat i statutární města. V uvedeném směru dovolací soud odkazuje na
přiléhavý výklad soudu prvního stupně aprobovaný soudem odvolacím, jenž byl
podán v bodě 104. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. U statutárního
města se předpokládá za pomoci odborného administrativního aparátu možnost
kvalifikovaného zjišťování rozhodných skutečností o pozemcích spadajících do
katastrálních území tvořících území města, o jejich vlastnících, historii dané
lokality a předání zjištěných poznatků voleným představitelům města. Povědomost
o tom, že předmětné pozemky mohou být dotčeny dosud nevypořádanými restitučními
nároky církví či náboženských společností tak žalovaný 1) při vynaložení
potřebné pečlivosti a při zachování průměrné obezřetnosti mít měl a mohl. Dovolatelkou tvrzený odklon odvolacího soudu od závěrů přijatých v rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn.
28 Cdo 728/2019, není dán nejen s
ohledem na odlišné skutkové poměry odkazované věci, v níž byla dobrá víra
držitele zkoumána, ale i na držitelovu právní povahu (jednalo se o
veřejnoprávní subjekt sui generis – svazek obcí sloučených za specifickým, byť
veřejným, účelem). V poměrech projednávané věci se neuplatní pro odlišně
zjištěný skutkový stav odkazované věci ani závěry formulované usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2573/2018. V odkazované
věci byl veškerý převáděný majetek na žalované statutární město podroben již v
procesu privatizace ve smyslu zákona č. 92/1991 Sb. kontrole, zda u něj
nepřipadá v úvahu uplatnění restitučních nároků oprávněných osob, včetně těch
církevních, přičemž věci, u nichž bylo zřejmé, že restitucím podléhají, byly z
privatizace vyloučeny. Požadavek dalšího prověření a kontroly, zda
privatizovaný majetek reálně dotčen restitucí je či není, tak považovaly soudy,
včetně soudu dovolacího - se zřetelem k daným skutkovým okolnostem – v poměrech
žalovaného statutárního města za jdoucí nad rámec běžné (obvyklé) opatrnosti. Je-li tedy rozsudek odvolacího soudu ohledně dovolatelkou vznesené námitky
vydržení předmětných pozemků žalovaným 1) založeno na závěru o neexistenci
dobré víry žalovaného 1), z něhož dovodil neoprávněnost držby předmětných
pozemků, a tedy i nemožnost vydržení vlastnického práva k nim tímto žalovaným,
pak se zřetelem na výše připomenuté závěry ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu shora uvedená konkluze odvolacího soudu plně obstojí. Dovolání žalované 2) není přípustné ani pro řešení otázky, „zda bylo podle
právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, respektive do 31. 12. 2014 (viz přechodné
ustanovení
§ 3064 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů)
možné nabýt vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od
nevlastníka, a to na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru
nemovitostí,“ při jejímž posouzení se odvolací soud – na rozdíl od mínění
dovolatelky – od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatelka
odkazuje na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016) neodchýlil. Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu, kterou reflektoval i soud dovolací (k
tomu srovnej zejména dovolatelkou zmiňovaný rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 31 Cdo 353/2016), bylo i podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 možné,
aby v případě, kdy dobrověrný nabyvatel, jehož dobrá víra byla podložena
zápisem do katastru nemovitostí, odvozoval své vlastnické právo od osoby, jež
měla vlastnické právo nabýt na základě právního úkonu, který se později ukázal
absolutně neplatným (tudíž tato osoba ve skutečnosti vlastnické právo
nenabyla), se tento nabyvatel stal skutečným vlastníkem věci, a to i jinak než
vydržením (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, bod 28, nebo nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/15).
Ochranu vlastnického práva nabytého od neoprávněného však bylo
možné za výjimečných okolností přiznat pouze v případech, kdy smlouva mezi
nabyvatelem a „nevlastníkem“ je neplatná toliko pro počáteční nemožnost plnění
(v souladu se zásadou nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse
habet), přičemž tato neplatnost je způsobena neplatností předcházející smlouvy
mezi původním vlastníkem a „nevlastníkem“. Na případy, v níž neplatnost smlouvy
nebyla vyvolána absencí oprávnění vlastnické právo převést na straně převodce
(odtud „neoprávněného“), nýbrž jejím důvodem byl rozpor se zákonem podle
ustanovení
§ 39 obč. zák. spočívající v porušení blokačního ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb., se závěry výše uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního
soudu nevztahují (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2017, sp. zn. III. ÚS 1862/16, a nález ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 349/17, v nichž
sám Ústavní soud uzavírá, že závěry o nabytí vlastnického práva od
„nevlastníka“ se neprosadí v případech, v nichž byl nabyvatel přímým účastníkem
absolutně neplatného právního jednání učiněného v rozporu s blokačním
ustanovením). Byť žalovaný 1) nebyl stranou absolutně neplatných smluv o vkladu majetku do
společnosti Mostecká uhelná společnost a. s. uzavřených s Fondem národního
majetku v režimu zákona č. 92/1991 Sb. (pokud jde o pozemky parc. č. 235/3 a
parc. č. 281/1) a z hlediska vlastnických transferů započatých uzavřením smluv
porušujících blokační ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. by na něj
jako na druhého nabyvatele mohly být aplikovány judikatorní závěry týkající se
dobré víry při nabytí vlastnického práva od neoprávněného, Ústavní soud
odlišuje nabytí od nevlastníka od převodu blokovaného majetku i v dalších
ohledech. Tato odlišnost spočívá mimo jiné v tom, že u nabytí od nevlastníka se
zpravidla na začátku řetězce právních jednání vyskytuje neplatné právní jednání
(úkon) samotného původního vlastníka (což rozhodně není případ zestátněného
církevního majetku). Vzhledem k tomu, že historický původ majetku představuje
specifickou okolnost, proti níž by musely působit zvláště silné argumenty
hovořící pro zachování práva dalších nabyvatelů věci, je možnost nabytí věci
blokované ustanovením
§ 29 zákona č. 229/1991 Sb., popřípadě ustanovením § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., od neoprávněné osoby inherentně limitována stejnými důvody, jako
možnost mimořádného prolomení blokačního ustanovení prvním nabyvatelem (k tomu
srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 1403/18,
zejména bod 16.). V praxi tudíž nelze v poměrech řízení o určovací žalobě
založené na ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. zásadně z hlediska
existence dobré víry rozlišovat mezi nabyvatelem, jenž byl stranou absolutně
neplatného právního úkonu uzavřeného v rozporu se zákazem vtěleným do
ustanovení § 29 zákona č. 229/1991 Sb. (ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb.), a dalším nabyvatelem, jenž tak nabyl vlastnické právo od
neoprávněného [v poměrech projednávané věci se jedná o žalovaného 1)] - k
uvedenému závěru srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4560/2018. V poměrech projednávané věci by nemohl dovolací soud k mimořádným okolnostem na
straně žalovaného 1) přihlédnout, neboť je uplatnil až v odvolacím řízení v
rozporu s principem neúplné apelace (viz výklad shora). Navíc samotná existence
takových mimořádných okolností na straně prvního i dalšího nabyvatele majetku
státu, jenž byl převeden v rozporu s některým z blokačních ustanovení,
nepostačuje k vyslovení konkluze o přednostním zachování vlastnického práva
(dobrověrného) nabyvatele. Aby byl rozsudek soudu při upřednostnění práv
nabyvatele původního církevního majetku v souladu se zásadou proporcionality,
musel by v porovnání s mimořádnými okolnostmi na jeho straně u oprávněné
(církevní právnické) osoby zcela absentovat, popřípadě být zcela minimální,
ekonomický přínos plynoucí z vlastnictví nárokovaných pozemků; skutečnosti,
které by odůvodňovaly úsudek o zanedbatelném přínosu předmětných pozemků pro
žalobce, však nebyly žádným ze žalovaných tvrzeny, a tedy ani prokazovány. Ostatně, mimořádné okolnosti případu lze na straně nabyvatele zohlednit pouze
tehdy, byl-li v dobré víře, a ta, jak z výše uvedeného výkladu vyplývá, u
žalovaného 1) absentovala. Dovolatelka by měla rovněž vzít v úvahu, že judikatura restituční nároky
dlouhodobě pokládá za nároky primární, jejichž prosazení ospravedlňuje i zásah
do již provedených majetkoprávních přesunů, když opačný výklad by jednotlivá
blokační ustanovení chránící restituenty činil zcela bezcennými (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01, ze dne 4. 4. 2012,
sp. zn. I. ÚS 2758/10, a ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1703/09, dále
srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 28 Cdo
374/2007,
či ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 720/2009). K dovolání obou žalovaných:
Přisvědčit nelze též argumentaci žalované 2) o neurčitosti a nesrozumitelnosti
výroku napadeného rozsudku. Určuje-li soud vlastnické právo k části pozemku,
která není samostatně evidována v katastru nemovitostí, musí podle ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu tuto část pozemku vždy zřetelně vymezit
oddělovacím geometrickým plánem, na který ve výroku rozhodnutí odkáže a učiní
jej přílohou soudního rozhodnutí (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 75/2016, v této souvislosti odkazující
již na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 6. 1972, sp. zn. Cpj 57/71, uveřejněné pod č. 65/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Tomuto požadavku, jenž je nezbytný i z toho důvodu, že soudní
rozhodnutí má vést ke změně zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí,
odvolací soud dostál, pročež lze jeho rozhodnutí pokládat i v tomto aspektu za
určité a srozumitelné.
Na uvedeném nemůže ničeho změnit ani dovolateli zmiňované technické pochybení
při přikládání geometrického plánu k napadenému rozsudku jakožto jeho součásti,
v jehož důsledku nebylo možno v řízení o povolení vkladu vlastnického práva do
katastru nemovitostí takovému návrhu vyhovět, neboť zákonem č. 256/2013 Sb. kladené požadavky na označení nemovitého majetku v listinách, které jsou
katastrálnímu úřadu předloženy jako podklad pro navrhovaný zápis (vklad,
záznam, poznámka) do katastru nemovitostí, nerozšiřují výčet esenciálních
náležitostí právního jednání či rozhodnutí soudu, na jehož podkladě má dojít ke
změně v zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, nýbrž stanoví
speciální požadavky, které je nezbytné dodržet, aby katastrální úřad mohl
navrhovanému vkladu podle takové (podkladové) listiny vyhovět, tj. rozhodnout o
jeho povolení a učinit příslušný zápis do katastrálních operátů. Nezbytné je
proto důsledné rozlišování občanskoprávního a katastrálního aspektu věci (k
tomu přiměřeně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1551/2009). Protože žalovaný 1) uvedl, že rozsudek odvolacího soudu napadá dovoláním v
rozsahu výroku I. a.) a žalovaná 2.) napadla rozsudek odvolacího soudu v celém
rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části
výroku I., jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o
nákladech řízení státu a o soudním poplatku [k dovolání žalovaného 1)] a změněn
ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, jakož i ve vztahu k výroku II. o
nákladech odvolacího řízení [k dovolání žalované 2)]. Proti označeným výrokům
však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) a
i) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017]. Jelikož dovolání žalovaných nejsou přípustná, Nejvyšší soud obě dovolání podle
ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s ustanovením § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 15. 9. 2020
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu