28 Cdo 2554/2024-2042
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) J. H., b) V. H., obou zastoupených JUDr. Markem Hlaváčem, advokátem se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 151/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. března 2024, č. j. 13 Co 168/2023-2012, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům náklady dovolacího řízení ve výši 7.681,- Kč k rukám jejich zástupce, JUDr. Marka Hlaváče, advokáta se sídlem v Praze 10, Akademická 663/5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud Brno-venkov (dále „soud prvního stupně“) – v pořadí druhým – rozsudkem ze dne 23. 3. 2023, č. j. 11 C 151/2018-1926, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, vymezeného geometrickým plánem č. 1701-16/2023, vypracovaným společností G.K.S. spol. s r. o. a tvořícím nedílnou součást rozsudku (dále „předmětný pozemek“), který je ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.). Dále zastavil řízení ohledně pozemků parc. č. XY a parc. č. XY, obou v katastrálním území XY (výrok II.), a žalované uložil povinnost nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 146.168,- Kč (výrok III.).
2. Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované proti výrokům I. a III. rozsudkem ze dne 28. 3. 2024, č. j. 13 Co 168/2023-2012, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.) a ve výroku III. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalované nahradit náklady odvolacího řízení, a to každému ze žalobců k rukám jejich zástupce ve výši 14.208,43 Kč (výroky III. a IV.).
3. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradního pozemku za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledal dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobcům liknavým až svévolným, vyhověl požadavku uspokojit restituční nárok žalobců mimo zákonem předpokládaný postup. Konstatoval přitom, že předmětný pozemek je vhodný k převodu na žalobce. Jelikož hodnota předmětného pozemku vybraného žalobci jako pozemku náhradního, jenž je ve vlastnictví státu, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu jejich dosud neuspokojeného restitučního nároku, uložil žalované povinnost uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu předmětného pozemku.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku I.) podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Nesouhlasí s postupem odvolacího soudu při hodnocení účastníky předložených znaleckých posudků o ceně odňatých pozemků a při odstraňování rozporu mezi nimi. Domnívá se, že k odstranění rozporu ve znaleckých posudcích je třeba znalce vyslechnout a při neúspěchu tohoto postupu je nutno ustanovit znalecký ústav k podání revizního znaleckého posudku. V tomto směru se odvolací soud dle názoru žalované odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2197/2016 (označený rozsudek, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), či nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2399/08, publikovaného pod číslem 37/2009 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu (zmíněný nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz). Dále má za to, že odvolací soud měl v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 472/2022, přerušit řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 11 C 108/2019, v němž třetí osoba na základě žaloby o určení práva (podle ustanovení § 80 o. s. ř.) pro sebe usiluje o deklarování vlastnického práva k oprávněnými osobami požadovanému pozemku. Za dovolacím soudem neřešenou pak pokládá otázku, zda je předmětný pozemek vhodný k převodu na oprávněné osoby i v situaci, kdy je dotčen mezistátní stížností podanou proti České republice u Evropského soudu pro lidská práva. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu ve vztahu k předmětnému pozemku zamítne. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud vzhledem k možnému převodu vlastnického práva k předmětnému pozemku odložil právní moc výroku I. napadeného rozsudku.
5. Žalobci se k dovolání žalované vyjádřili nesouhlasně a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§ 237 o. s. ř.).
7. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání není přípustné, neboť dovolatelkou nastolené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
9. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je znalecký posudek jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. nepodléhají. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem, že jej musí bez dalšího převzít. Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014, či obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001).
10. Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, neznamená, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019). Zákon (§ 127 odst. 2 o.
s. ř.) přitom nestanoví předpoklady pro vypracování tzv. revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; jeho vypracování bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011, a ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1008/2015, a ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5391/2014). Soudy pak nejsou vázány důkazními návrhy účastníků potud, že by byly povinny provést všechny nabízené důkazy; jsou oprávněny posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z nabízených důkazů provedou, a které nikoliv; musí se přitom vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedly (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3326/2018, ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1056/2019, nebo ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2107/2020).
11. Odvolací soud se výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil. V písemném vyhotovení svého rozsudku totiž přesvědčivě odůvodnil, proč při posuzování ceny odňatých pozemků (coby určující veličiny pro určení výše nároku) vycházel ze znaleckého posudku doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc. (reflektujícího tehdejší stav pozemků i s přihlédnutím k dobové územně plánovací dokumentaci včetně tzv. severního regulačního plánu), a nikoliv z žalovanou předloženého posudku znalce Ing.
Zdeňka Bureše. Vyložil, že znalecký posudek vypracovaný doc. Ing. Ryskou – na rozdíl od znaleckého posudku vypracovaného Ing. Burešem – hodnotil jako úplný, logický a souladný s ostatními důkazy (a v něm uvedená východiska jako korespondující ustálené rozhodovací praxi). Konkluze o tom, které pozemky jest ocenit jako stavební a které jako zemědělské, byly v přítomné kauze založeny na komplexním posouzení věci, kdy bylo přihlédnuto (nikoliv toliko) k územně plánovací dokumentaci regulující dané území v rozhodném období, ale i k dalším skutkovým zjištěním, jež jsou pro posouzení odňatých pozemků jako pozemků stavebních relevantní (odnětí za účelem výstavby, realizace výstavby, byť částečně s jistým časovým odstupem, případně v modifikované podobě).
Toto posouzení je souladné i s tou ustálenou rozhodovací praxí, podle níž soudy podle kontextu každého jednotlivého případu zohledňují různé relevantní okolnosti a neulpívají rigidně jen na vydání územního rozhodnutí jako na podmínce uznání pozemků za stavební s tím, že kritéria uváděná judikaturou pro závěr o stavebním charakteru původních pozemků (v době převodu či přechodu vlastnického práva na stát existující územně plánovací dokumentace, odnětí za účelem výstavby či z důvodu bezprostřední realizace výstavby – srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.
5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1024/2018, ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5345/2017, ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 565/2018, či ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017) nejsou taxativními hledisky, jež musí být naplněny současně, nýbrž jde toliko o příkladmo uváděné konkrétní faktory, jež mohou k závěru o stavební povaze pozemku vést (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4148/2019, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2134/2020, či ze dne 5.
10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2260/2020, a dále judikaturu v nich uváděnou).
12. Lze také připomenout, že tytéž pozemky byly jako stavební oceněny i v jiných skutkově a právně podobných kauzách týchž účastníků (či jiných oprávněných osob odvozujících právě od ztráty těchto pozemků v rozhodné době své restituční nároky) a vyslovené konkluze následně obstály nejen před dovolacím soudem, ale i před Ústavním soudem při následně iniciovaném ústavněprávním přezkumu rozhodnutí obecných soudů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3080/2021, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 25.
10. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1716/22, odmítl jako zjevně bezdůvodnou; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3579/2023; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1540/2023, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2307/23, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3267/2022; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1405/2020; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1065/2020; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 100/2020, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1253/20, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3743/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3566/2019).
13. V situaci, kdy znalecký posudek Ing. Bureše nepovažovaly soudy z výše uvedených důvodů v řízení za využitelný [pomíjí-li stavební charakter odňatých pozemků podložený (nejen) existencí územně plánovacích podkladů (tzv. severní regulační plán) a je v rozporu i s ostatními provedenými důkazy], bylo se zřetelem k výše uvedenému namístě vzít za relevantní skutkový podklad písemně zpracovaný znalecký posudek doc. Ing. Rysky (§ 127 odst. 1, poslední věta o. s. ř.). Vzhledem k popsaným specifikům projednávané věci se pak postup odvolacího soudu nezpronevěřuje ani dovolatelkou odkazované judikatuře (rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.
3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2197/2016, a nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 2399/08). V této souvislosti jeví se vhodným poukázat i na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 96/2024, a ze dne 23. 4. 2024, sp. zn. 28 Cdo 528/2024, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2024, sp. zn. 28 Cdo 660/2024, ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1444/2024, ze dne 26. 6. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1593/2024, a ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1835/2024, vydané ve věcech týchž účastníků, resp. dalších oprávněných osob odvozujících svůj restituční nárok od téhož právního předchůdce, v nichž byl – jako nikoliv s judikaturou rozporný – aprobován i obdobný procesní postup soudů nižších stupňů a jimi učiněné závěry týkající se ocenění odňatých pozemků, coby určující veličiny pro kvantifikaci restitučního nároku, obdobně jako již dříve např. i ve shora odkazovaném rozsudku ze dne 14.
6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1540/2023, proti němuž žalovaná brojila ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. IV. ÚS 230/23, odmítl jako návrh zjevně bezdůvodný.
14. Přípustnost dovolání žalované nezakládá ani otázka, zda pokračování (a následně též i rozhodnutí) v řízení o nahrazení projevu vůle žalované k bezúplatnému převodu náhradního pozemku brání okolnost, že v jiném probíhajícím řízení je projednávána žaloba na určení vlastnického práva jiné osoby k témuž pozemku. Pro úspěch žaloby o nahrazení projevu vůle směřující k vydání náhradního pozemku je mimo jiné esenciální vyřešení otázky, zdali jde vůbec o pozemek ve vlastnictví státu (České republiky) s příslušností hospodaření pozemkového úřadu (§ 11b zákona o půdě), kterou soud řeší jako otázku předběžnou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3752/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1838/2020); o splnění uvedených podmínek ke dni rozhodování odvolacího soudu v posuzovaném řízení nebylo pochyb. Žaloba na určení podle ustanovení § 80 o. s. ř., o níž je rozhodováno v jiném řízení, pak netvoří překážku pro vydání náhradního pozemku ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (toto ustanovení se týká pouze restitučních nároků uplatněných podle zvláštních předpisů), a sama skutečnost, že je dotčený pozemek předmětem i jiného, prozatím však neskončeného, řízení, nebrání, aby o něm bylo vedeno a rozhodnuto řízení nynější (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4423/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3314/2021). Tento závěr byl ostatně účastníkům řízení sdělen i v předchozím kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3080/2021, vydaném v nyní projednávané věci.
15. Předkládá-li pak dovolatelka otázku, zda pozemek dotčený mezistátní stížností podanou proti České republice u Evropského soudu pro lidská práva je nevhodný k převodu na oprávněné osoby, nelze než konstatovat, že pro vyřešení dané otázky není dovolání přípustné. Žádná povinnost obecných soudů vyčkat rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva se totiž z právního řádu přímo nepodává (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 1552/22, bod 13).
16. Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
17. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobcům vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalovaná povinna žalobcům tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 7.681,- Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) při zastupování dvou účastníků řízení ve výši 6.048,- Kč (tarifní hodnota odpovídá hodnotě převodem náhradního pozemku uspokojeného restitučního nároku ve výši 66.380,70 Kč) – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 5., § 8 odst. 1 a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobců je plátcem daně z přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 1.333,- Kč.
18. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalobců, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1, část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
19. V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelkou současně podaném návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [§ 243 písm. b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 15. 10. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu