28 Cdo 3004/2025-322
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně G. M., zastoupené Mgr. et Mgr. Jánem Procházkou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Černé věže 304/9, proti žalovanému J. M., zastoupenému Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, o zaplacení částky 226 119,32 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 176/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 5. 2025, č. j. 7 Co 425/2025-285, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 700,70 Kč k rukám jeho zástupce, Mgr. Petra Smejkala, advokáta se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Českém Krumlově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 1. 2025, č. j. 5 C 176/2023-256, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 336 119,32 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 336 119,32 Kč od 10. 5. 2023 do zaplacení (výrok I). Dále zamítl žalobu v částce 512 514,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 512 514,20 Kč od 7. 6. 2023 do zaplacení (výrok II) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů řízení částku 34 243,62 Kč (výrok III).
2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 28. 11. 2017, č. j. 5 C 311/2017-29, bylo manželství žalobkyně a žalovaného pravomocně rozvedeno. Řízení o vypořádání zaniklého společného jmění účastníků je vedeno u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 25/2019, a dosud nebylo skončeno. Smlouvou ze dne 28. 8. 2017 žalovaný daroval své setře, Libuši Maxové, mimo jiné, spoluvlastnický podíl o velikosti ideální ? na pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, zapsaný u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území XY, obec XY (dále „nemovitost“ nebo „předmětná nemovitost“); v katastru nemovitostí byla L. M. zapsána jako vlastník předmětné nemovitosti. Krajský soud v Českých Budějovicích následně rozsudkem ze dne 30. 11. 2022, č. j. 5 Co 2124/2022-281, potvrdil výrok I rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2022, č. j. 27 C 371/2019-260, kterým bylo, mimo jiné, určeno, že podíl o velikosti ideální ? na předmětné nemovitosti tvoří součást doposud nevypořádaného společného jmění manželů, žalobkyně a žalovaného. Soud prvního stupně dospěl ke zjištění, že L. M. pobírala z nemovitosti požitky v podobě nájemného; za žalované období od 1. 5. 2020 do 31. 5. 2023 činila ? příjmů z pronájmu předmětné nemovitosti částku 621 875 Kč.
3. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně po právní stránce posoudil podle ustanovení § 742 odst. 1 a § 2991 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále „o. z.“) a dovodil povinnost žalovaného jako pasivně legitimovaného k vydání bezdůvodného obohacení. Vysvětlil, že vlastníkem nemovitosti byla sice v období od 28. 8. 2017 do 16. 12. 2022 L. M., která současně pobírala požitky z nemovitosti, nicméně darovací smlouva ze dne 28. 8. 2017 byla shledána neplatnou, podíl o velikosti ideální ? na předmětné nemovitosti tvoří součást doposud nevypořádaného společného jmění účastníků a žalovaný se tak získáním majetkového prospěchu z pronájmu nemovitosti na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3210/2018 (tento rozsudek je – stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu – přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz), soud prvního stupně uzavřel, že přírůstky a výnosy vzniklé za dobu následující po právní moci rozsudku o rozvodu manželství je možné vypořádat i v samostatném řízení. Žalobkyni proto náleží ? výtěžku z nájemného. S ohledem na námitku promlčení vznesenou žalovaným a výdaje spojené s užíváním nemovitosti soud prvního stupně ohledně částky 336 119,32 Kč s příslušenstvím žalobě vyhověl a ve zbylé části uplatněného nároku žalobu v rozsahu částky 512 514,20 Kč zamítl.
4. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 7. 5. 2025, č.j. 7 Co 425/2025-285, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že schválil smír účastníků, dle něhož se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni částku 110 000 Kč do 31. 5. 2025 (za období od 18. 12. 2022 do 31. 5. 2023), a dále žalobu ohledně částky 226 119,32 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I). Dále rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 170 404,12 Kč (výrok II).
5. Odvolací soud konstatoval, že v průběhu odvolacího řízení účastníci uzavřeli smír ohledně žalobou uplatněného nároku za období od 18. 12. 2022 do 31. 5. 2023; žalovaný se v tomto směru zavázal zaplatit žalobkyni částku 110 000 Kč. Odvolací soud dále rozhodoval pouze o zbývající části žalobou uplatněného nároku v rozsahu částky 226 119,32 Kč s příslušenstvím. Vyšel přitom ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Stejně jako soud prvního stupně, i odvolací soud zjištěný skutkový stav právně posoudil s odkazem na § 2991 odst. 1 a 2 o. z. Na rozdíl od soudu prvního stupně však uzavřel, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován. Konstatoval, že pro posouzení pasivní legitimace je třeba přihlédnout k tomu, kdo se na úkor žalobkyně skutečně obohatil. Příjmy v rozhodném období (před dovoláním se relativní neplatnosti darovací smlouvy ze strany žalobkyně) fakticky získala L. M., nikoli žalovaný, jenž tak není ve věci pasivně legitimovaným subjektem.
II. Dovolání a vyjádření k dovolání
6. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proto části výroku I, ohledně které byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba se co do částky 226 119,32 Kč s příslušenstvím zamítá, a proti výroku II, podává žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání; jeho přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále o. s. ř.“). Má za to, že
dovolání je přípustné pro řešení otázek procesního a hmotného práva, při jejichž vyřešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované v dovolání označenými rozhodnutími. Předestírá tak dovolacímu soudu k řešení tyto otázky: a) zda „může odvolací soud hodnotit důkazy provedené před soudem prvního stupně odlišně než soud prvního stupně, a současně tyto důkazy v odvolacím řízení opětovně neprovést“, b) zda „může odvolací soud za situace, kdy soud prvního stupně dospěje k závěru, že žalovaný je ve věci pasivně legitimován, dospět k názoru opačnému (a žalobu na tomto základě zamítnout), aniž žalobci v takovém případě poskytne poučení o tom, že k této zásadní otázce zaujímá jiný právní názor než soud prvního stupně, a aniž poskytne žalobci procesní prostor k dotvrzení relevantních skutečností a navržení odpovídajících důkazů“, c) zda „může soud v řízení o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení dospět k závěru o nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného za situace, kdy bylo prokázáno, že žalovaný byl v rozhodném období faktickým uživatelem a držitelem předmětné věci a z této věci bral užitky pouze žalovaný, a současně dospět k závěru, že pasivně legitimovanou je osoba, která byla v rozhodném období zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník předmětné věci, aniž tato třetí osoba tuto věc jakkoli užívala, držela a brala z ní užitky“, a d) zda „za situace, kdy za doby trvání manželství manžel uzavře se třetí osobou smlouvu o převodu vlastnického práva k nemovitému majetku náležejícímu do SJM bez souhlasu manželky, a tato se následně dovolá neplatnosti takovéto smlouvy, je pasivně legitimovanou osobou k vydání výnosů z takto převedené nemovitosti opomenuté manželce manžel, který nemovitost převedl, nebo třetí osoba, která nemovitost nabyla“. Žalobkyně jako důvod dovolání ohlašuje nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), a odvolacímu soudu rovněž vytýká, že postupoval v rozporu se ústavně garantovaným právem na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále „Listina“) a při rozhodování ve věci porušil zásadu rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. 7. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání žalobkyně ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu, přičemž uvedl, že odvolací soud nehodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně rozdílně; naopak vyšel ze stejného skutkového stavu, ovšem dospěl k jinému právnímu hodnocení. Změněný právní názor odvolacího soudu poté nebylo nutné nijak doplňovat o jiná skutková zjištění a nebylo proto namístě přistoupit k poučení žalobkyně ve smyslu § 118a o. s. ř. Vyzdvihl dále, že žalobkyně v dovolání rozporuje skutková zjištění odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně, jež však dovolacímu přezkumu nepodléhají. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).
9. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
10. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
12. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 odst. 1 a odst. 3 věty první o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně není pro žádnou z jí předestřených otázek (viz bod 6 odůvodnění tohoto usnesení) ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné. K otázce ad a): zda může odvolací soud hodnotit důkazy provedené před soudem prvního stupně odlišně a současně tyto důkazy v odvolacím řízení opětovně neprovést
13. Dovolatelka namítá, že odvolací soud posuzoval pasivní legitimaci žalovaného zcela odlišně než soud prvního stupně, aniž by opětovně provedl důkazy k této otázce směřující. Měl tak postupovat nejen v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu reprezentovanou dle žalobkyně usnesením ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, ale taktéž s nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14, a ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 244/24 (tyto nálezy jsou - stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu - přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz).
14. Podle § 213 odst. 1 až 3 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Odvolací soud může zopakovat dokazování, na jehož základě soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 610/2022).
15. Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, uvedl, že skutková zjištění (zjištění skutkového stavu) jsou v občanském soudním řízení výsledkem provedení důkazů (§ 122 o. s. ř.) a jejich hodnocení (§ 132 o. s. ř.). Z uvedeného plyne a contrario závěr, že skutková zjištění může činit toliko ten soud, který důkaz provedl (s výjimkou podle § 122 odst. 2 o. s. ř.). Je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval (srovnej např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 363/06, nebo ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14).
16. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. I. ÚS 3725/10, se pak podává, že důkazní řízení znamená provedení důkazů a jejich hodnocení a ústí ve zjištění skutkového stavu. Hodnocení důkazů bez jejich provedení soudem může založit porušení zásady přímosti, jejímž smyslem a účelem je objektivita a nezávislost soudního rozhodování, jakož i zabezpečení práva účastníků řízení k provedeným důkazům se vyjádřit. Porušením zásady přímosti občanského soudního řízení naopak není, vyvodí-li odvolací soud z listinných důkazů jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám zopakoval (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3061/2010, a ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 21 Cdo 194/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 60/2022, ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2463/2012, a ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018).
17. Kritika dovolatelky ohledně hodnocení důkazů odvolacím soudem v kontextu shora uvedeného proto přiléhavá není. Hodnocení důkazů odvolacím soudem přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Odvolací soud musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Rovněž Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (usnesení ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004).
18. V poměrech projednávané věci by z hlediska identifikace uplatnění zákonem aprobovaného dovolacího důvodu, kterým je pouze (nesprávné) právní posouzení věci, nemohly být využitelné ani závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 729/17. V tomto nálezu traktovaná provázanost skutkových zjištění a (nesprávného) právního posouzení věci totiž není založena na kritice skutkových zjištění, k nimž nalézací soud (odvolací soud) dospěl, ale na tom, zda si soud skutkový základ pro právní posouzení věci opatřil procesně korektním způsobem. Jinými slovy vyjádřeno, jde o to, zda byla v konkrétním případě respektována zákonem stanovená pravidla pro hodnocení důkazů, neboť významná část těchto pravidel má povahu ústavních zásad spravedlivého procesu. Relevantní právní otázka se může týkat například toho, zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou v důsledku excesu při hodnocení důkazů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo zda hodnocení důkazů není nepřezkoumatelné s ohledem na absenci náležitého odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3411/2024). Takovými deficity ovšem důkazní řízení před odvolacím soudem netrpí.
19. Žalobkyně ve své dovolací argumentaci pomíjí, že odvolací soud ke skutkovým závěrům dospěl na základě hodnocení provedených důkazů již v řízení před soudem prvního stupně. Proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně plynoucím z těchto důkazů odvolací soud přitom výhrady neměl. Ta se tak stala i skutkovými zjištěními odvolacího soudu, pročež odvolací soud nebyl povinen provedené důkazy zopakovat (§ 213 odst. 2 o. s. ř.), neboť z nich jiná skutková zjištění nehodlal učinil (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 788/2019, či ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1443/2017). Procesní předpisy (občanský soudní řád) přitom umožňují, aby odvolací soud, pokud vychází ze skutkových zjištění provedených soudem prvního stupně, rozhodl po právní stránce odlišně od soudu prvního stupně (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2826/07, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4677/2009; ústavní stížnost směřující proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze 17. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 247/2012).
20. Odvolací soud na skutkovém základě zjištěném soudem prvního stupně po právní stránce dovodil, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován. Shodně se soudem prvního stupně přitom vyšel ze skutkového zjištění, že příjmy v rozhodném období získala L. M., sestra žalovaného. Důkazům, které byly provedeny a následně hodnoceny soudem prvního stupně, odpovídají skutkové závěry, z nichž odvolací soud při právním posouzení vyšel. Důkazní řízení nevykazuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli odvolacího soudu (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, a usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15). Z hlediska právního posouzení zjištěného skutkového stavu však - na rozdíl od soudu prvního stupně - odvolací soud konstatoval, že pro posouzení pasivní legitimace ve vztahu k vydání bezdůvodného obohacení, je třeba přihlédnout k tomu, kdo se na úkor žalobkyně skutečně (fakticky) obohatil. Jelikož v rozhodném období pobírala požitky z nemovitosti třetí osoba (L. M.), a nikoliv žalovaný, dospěl odvolací soud k odlišnému právnímu závěru stran osoby povinné vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení.
21. Sluší se dodat, že rozsudek odvolacího soudu přitom nemohl být pro dovolatelku překvapivý. Podle ustálené soudní praxe je překvapivým takové rozhodnutí, které na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení nebylo možno předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Překvapivými jsou tedy taková rozhodnutí, jejichž přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat; jde o rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzují rozhodovanou věc (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2147/2009, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 422/2012, či ze dne 22. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2147/2018). Dovolatelka v žalobě věnovala značnou část argumentace právě pasivní legitimaci žalovaného a žalovaný svou legitimaci v projednávané věci od počátku zpochybňoval. Již v tomto okamžiku si tedy žalobkyně musela být vědoma, že předpokladem věcného projednání jejích nároků je i otázka pasivní legitimace, která může být soudy – jako stěžejní otázka sporu – posouzena rozdílně.
22. Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, v němž dovolací soud řešil procesní otázku vztahující se k předpokladům, za nichž je odvolací soud oprávněn zasáhnout do hodnocení důkazů soudem prvního stupně, aniž by sám tyto důkazy provedl (zopakoval). Z rozsudku odvolacího soudu v posuzované věci však nevyplývá, že by odvolací soud vyšel z jiného skutkového stavu (a že by jinak hodnotil provedené důkazy), než jak byl zjištěn soudem prvního stupně. V odůvodnění svého rozhodnutí naopak na skutková zjištění soudu prvního stupně odkázal a jejich správnost prověřil ve světle již soudem prvního stupně provedených důkazů. Rovněž nepřiléhavý je odkaz dovolatelky na nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14, a ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 244/24, v nichž Ústavní soud dovodil, že je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval. Na tomto místě Nejvyšší soud opětovně připomíná, že odvolací soud provedené důkazy odlišně od soudu prvního stupně nehodnotil, vycházel ze stejného skutkového stavu jako soud prvního stupně, dospěl však k odlišnému právnímu posouzení věci. K otázce ad b): zda odvolací soud může odlišně od soudu prvního stupně dospět k opačnému závěru ohledně pasivní legitimace žalovaného, aniž by žalobkyni seznámil se svým právním názorem a poskytl ji poučení podle § 118a o. s. ř.
23. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu absenci poučení podle § 118a o. s. ř. Má za to, že pokud odvolací soud posoudil otázku pasivní legitimace žalovaného odlišně než soud prvního stupně, měl žalobkyni seznámit se svým právním názorem a poskytnout jí procesní prostor pro dotvrzení skutečností a navržení důkazů. Odvolací soud tak měl postupovat v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu; dovolatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 244/24.
24. Splnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní a unesení břemene tvrzení a důkazního břemene patří k základním požadavkům občanského soudního řízení při zjišťování skutkového stavu. Účastník, který tyto povinnosti nesplní, nemůže mít ve věci úspěch. V zájmu předvídatelnosti soudních rozhodnutí je potřebné, aby o těchto procesních povinnostech byli účastníci náležitě poučeni. Poučovací povinnost soudu ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. se uplatní v případech, kdy se v průběhu řízení ukáže, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, nebo že je uvedl neúplně (odst. 1), nebo má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, pročež je nutné v potřebném rozsahu doplnit vylíčení rozhodných skutečností (odst. 2). Z ustanovení § 118a o. s. ř. je tak zřejmé, že dopadá na případy, kdy argumentace účastníka a jím navržené důkazy patřičně nedokládají důvodnost jím tvrzeného nároku, nikoliv však na situaci, kdy již uplatněná tvrzení účastníka sama o sobě vylučují důvodnost žalobního nároku, a pro jeho úspěch ve věci by tedy musela být jeho dosavadní tvrzení popřena a nahrazena jinými. Citované ustanovení nelze vykládat tak, že by soud měl účastníka vyzývat ke změně jeho tvrzení, aby mohl jeho žalobě vyhovět, což by bylo bezpochyby v rozporu s cílem i zásadami občanského soudního řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1325/2011).
25. K poučení podle § 118a o. s. ř. je tedy třeba přistoupit pouze v případě, že soud uvažuje o posouzení předmětu řízení podle jiných hmotněprávních norem, než odpovídá názoru účastníka, jímž není navíc soud vázán, vyvolá-li tento nesoulad v právní kvalifikaci potřebu doplnění dalších skutkových tvrzení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 137/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1289/2019, nebo ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2696/2018), přičemž soudům není umožněno účastníkům poskytovat poučení o hmotném právu (srovnej § 5 o. s. ř.). Postačují-li ovšem v řízení přednesená tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení § 118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003).
26. V usnesení ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, Nejvyšší soud vyložil, že poučení podle ustanovení § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedověděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1443/2017). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno nebo břemeno tvrzení, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení § 118a o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 26 Cdo 650/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1197/2023). Rozhodnutí totiž v takovém případě na závěru o neunesení břemene tvrzení či břemene důkazního založeno není (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2704/2018, či ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010).
27. V poměrech projednávané věci rozhodoval odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu, a nikoliv za využití institutu neunesení břemene tvrzení a (nebo) břemene důkazního (odvolací soud nepokládal tvrzení žalobkyně a jí předložené důkazy za nedostatečné). Odvolací soud pouze odlišně právně posoudil skutková zjištění učiněná již soudem prvního stupně; vyjádřeno jinak - v řízení dosud učiněná tvrzení a provedené důkazy postačovaly k objasnění skutkového stavu věci i při odlišném právním názoru odvolacího soudu (srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 26 Cdo 650/2021). Jestliže za této situace odvolací soud shledal, že byl dostatečně objasněn skutkový stav věci, a nepovažoval proto za nutné žalobkyni - s ohledem na její procesní stanovisko konzistentně vyjádřené v průběhu celého řízení - poučit, je jeho závěr v souladu se shora uvedenou judikaturou, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit. Poučení ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. tedy nebylo třeba.
28. Z tohoto důvodu proto také není případný odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 244/24, ve kterém se Ústavní soud vyjadřoval k postupu soudu v případě, že se odvolací soud odchýlí od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, aniž by je sám opakoval. K takové situaci v přítomné věci nedošlo a pro procesní odlišnost odkazované věci je argumentace dovolatelky označeným nálezem nepřiléhavá. V daném kontextu nemá opodstatnění ani námitka žalobkyně ohledně porušení jejího práva na spravedlivý proces. Skutečnost, že odvolací soud založil své řádně, důvodně a přezkoumatelně odůvodněné rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatelka nesouhlasí, nezakládá porušení ústavně zaručených práv. Právo na spravedlivý proces nelze přitom interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1289/2019). K otázce ad c): zda může soud v řízení o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení dospět k závěru o nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného za situace, kdy bylo prokázáno, že žalovaný byl v rozhodném období faktickým uživatelem a držitelem předmětné věci a z této věci bral užitky pouze žalovaný, a současně dospět k závěru, že pasivně legitimovanou je osoba, která byla v rozhodném období zapsaná v katastru nemovitostí jako vlastník předmětné věci, aniž tato třetí osoba tuto věc jakkoli užívala, držela a brala z ní užitky
29. Dovolatelka namítá, že žalovaný byl faktickým uživatelem a držitelem nemovitosti, ze které bral užitky; k tomu závěru dle tvrzení žalobkyně dospěl rovněž soud prvního stupně. Odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že ačkoliv dospěl ke shodnému skutkovému závěru jako soud prvního stupně, shledal na straně žalovaného nedostatek pasivní legitimace. Postupoval tak v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soud citovanou v dovolání.
30. Ve vztahu k této otázce žalobkyně neuplatňuje právní, ale výlučně skutkovou argumentaci polemikou se správností skutkových závěrů soudu prvního stupně aprobovaných soudem odvolacím, pokud jde konkrétně o to, kdo je reálným (skutečným) poživatelem užitků z pronájmu nemovitosti. Jinými slovy řečeno, v uvedeném směru žalobkyně oponuje toliko správnosti skutkových závěrů zakládajících se na provedených důkazech listinami, výpověďmi svědků a na jejich hodnocení v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.
31. Judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ukotvena v závěru, že předestřením skutkových námitek některé z hledisek přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. vymezit nelze a ani jejich prostřednictvím nemůže být uplatněn jediný možný zákonný důvod dovolání, tj. nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016; k tomu viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9.
8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.). Vady skutkových zjištění dovolacímu přezkumu podrobit nelze (dovolací soud není skutkovou instancí) a tyto nemohou založit přípustnost dovolání (na níž lze současně usuzovat toliko prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241a odst. 1 o. s. ř.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel (srov. dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
32. Skutková verze věci prezentovaná žalobkyní vychází z tvrzení (které je ostatně konstantní po celou dobu řízení), že L. M. nemohla být faktickým uživatelem a držitelem předmětné nemovitosti, ačkoliv byla jako vlastník zapsána v katastru nemovitostí, a rovněž také ze skutečnosti, že požitky z nemovitosti (nájemné) měl inkasovat žalovaný. Tato skutková verze žalobkyně se ovšem rozchází se skutkovým stavem, jak byl zjištěn z provedených důkazů soudem prvního stupně, který konstatoval, že žalovaný daroval L. M. předmětnou nemovitost za účelem umoření jiného dluhu. V řízení bylo rovněž prokázáno, že příjmy z pronájmu nemovitostí polovinou (tedy ? celkových příjmů) inkasovala L. M., vykazovala je v daňovém přiznání a hradila rovněž daň z příjmů. Skutkový stav byl bez dalšího akceptován soudem odvolacím, který následně na základě totožného skutkového stavu dospěl k odlišném právnímu závěru o pasivní legitimaci ve vztahu k osobě, která je povinna vydat bezdůvodné obohacení. Skutkový stav věci předestřený v nalézacím, resp. v odvolacím, řízení žalobkyní, který zopakovala v dovolání, tak stojí toliko na jejím tvrzení, přičemž již soud prvního stupně zjistil skutkový děj zcela odlišný. Argumentace dovolatelky v rozsahu předestřené otázky ad c) dle bodu 6 odůvodnění tohoto usnesení je tak založena na skutkových námitkách (o nesprávně či neúplně zjištěném skutkovém stavu věci). Prostřednictvím uvedených skutkových námitek tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze. K otázce ad d): zda za situace, kdy za doby trvání manželství manžel uzavře se třetí osobou smlouvu o převodu vlastnického práva k nemovitému majetku náležejícímu do SJM bez souhlasu manželky, a tato se následně dovolá neplatnosti takovéto smlouvy, je pasivně legitimovanou osobou k vydání výnosů z takto převedené nemovitosti opomenuté manželce manžel, který nemovitost převedl, nebo třetí osoba, která nemovitost nabyla
33. Přípustnosti dovolání pro řešení takto vymezené otázky nelze primárně přisvědčit již jen proto, že na jejím řešení není rozsudek odvolacího soudu založen, a tudíž nelze shledat splněným obecný předpoklad přípustnosti dovolání dle ustanovení § 237 o. s. ř., tj. že na řešené právní otázce rozhodnutí odvolacího soudu závisí (k vazbě přípustnosti dovolání na otázky, na nichž je dovoláním dotčené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, v němž bylo zdůrazněno, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí; dále srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
34. Tvrdí-li dovolatelka, že povinnost žalovaného k vydání bezdůvodného obohacení vyplývá z neplatnosti darovací smlouvy ze dne 28. 8. 2017 a s tím související povinnosti žalovaného vydat žalobkyni polovinu výnosu z pronájmu nemovitosti náležející do společného jmění manželů, pak tím v zásadě (nesprávně) popírá existenci skutkové podstaty bezdůvodného obohacení spočívající v získání plnění z právního důvodu, který později odpadl. Pro posouzení důvodnosti žaloby o vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo podle žalobních tvrzení vzniknout žalobkyni na úkor žalovaného, byla konkluze, kdo získal užitky z pronájmu předmětné nemovitosti, tj. kdo se v důsledku uzavření darovací smlouvy ze dne 28. 8. 2017, jejíž relativní neplatnosti se žalobkyně následně úspěšně dovolala, (fakticky, reálně) obohatil na úkor žalobkyně.
35. Občanský zákoník v § 2991 odst. 1 o. z. stanovuje, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (§ 2991 odst. 1 o. z.). Bezdůvodně se pak obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (§ 2991 odst. 2 o. z.). V rozhodovací praxi dovolacího soudu není pochyb o tom, že bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. o. z.) představuje (mimosmluvní) závazek, jehož obsahem je povinnost toho, kdo se obohatil, vydat to, oč se obohatil, a jí korespondující právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Aktivní věcná legitimace k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení svědčí subjektu, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno a v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot. Pasivně legitimovaným subjektem k vydání bezdůvodného obohacení je ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatil. Je jím tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 311/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1530/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 154/2020).
36. Je-li rozsudek odvolacího soudu skutkově založen na závěru, k němuž se uplatněné právní posouzení věci podle ustanovení § 2991 odst. 1 a 2 o. z. připíná, tj. že pasivní legitimace svědčí osobě, která se v důsledku uzavření darovací smlouvy ze dne 28. 8. 2017 (fakticky, reálně) obohatila na úkor žalobkyně, a nikoli žalovanému, který (neplatnou) darovací smlouvu uzavřel, pak povinnost žalovaného vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení skutkově nesouvisí s tím, že žalovaný uzavřel darovací smlouvu ohledně podílu na předmětné nemovitosti náležející do společného jmění manželů. Názor dovolatelky formulovaný tak, že pasivní legitimace žalovaného vyplývá již toliko z toho důvodu, že se jedná o výnos z majetku náležejícího do společného jmění manželů, je mylný. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2022, č. j. 5 Co 2124/2022-281, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 2022, č. j. 27 C 371/2019-260, kterým bylo, mimo jiné, určeno, že podíl o velikosti ideální ? na předmětné nemovitosti tvoří součást doposud nevypořádaného společného jmění žalobkyně a žalovaného. V označené věci soudy k prezentovanému závěru dospěly poté, kdy byla darovací smlouva ze dne 28. 8. 2017 shledána (k námitce vznesené žalobkyní) neplatnou. Právní jednání, u něhož je dán důvod tzv. relativní neplatnosti, se považuje za platný, dokud se ten, na jehož ochranu je důvod neplatnosti právního jednání určen, neplatnosti nedovolá. Jestliže se oprávněná osoba dovolala tzv. relativní neplatnosti účinně, je právní úkon neplatný od svého počátku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1994/2014). K tomu odborná literatura blíže dovodila, že je-li poskytnuto plnění poté, kdy byla relativní neplatnost právního jednání namítnuta, jedná se o plnění bez právního důvodu a příjemci plnění vzniká bezdůvodné obohacení. Dojde-li k plnění podle relativně neplatného právního jednání, jehož neplatnost je namítnuta až poté, kdy bylo plněno, jedná se o plnění, pro které existoval právní důvod, takový důvod však dodatečně, tj. poté, co bylo plněno, odpadl, a i v takovém případě se jedná o bezdůvodné obohacení, tentokrát však získané plněním z právního důvodu, který odpadl (srovnej např. Handlar, J. In: Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník I: komentář Obecná část (§ 1-654) Praha: 2. vydání (3. aktualizace): C. H. Beck, 2024, s. 1884-1889).
37. Se zřetelem na uvedené zásady, na nichž je založen institut bezdůvodného obohacení, proto není podstatné (jak se domnívá žalobkyně), komu svědčilo vlastnické právo k nemovitosti nebo kdo byl zapsán v katastru nemovitosti jako vlastník nemovitosti. Podstatné bylo, jak ostatně správně konstatoval odvolací soud, kdo konzumoval přírůstky (nájemné) z podílu na předmětné nemovitosti náležející do společného jmění manželů. Následek neplatnosti samotné darovací smlouvy se v poměrech žalobkyně negativně projevit nemohl, neboť účinek ex tunc jí byl ku prospěchu (nikoliv opačně).
38. Rozsudek odvolacího soudu se tak nemohl dostat do kolize s dovolatelkou odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 22 Cdo 968/2021, ve kterém byla pasivní legitimace žalovaného posuzována na základě zcela odlišných – s nyní posuzovanou věcí nesouměřitelných – skutkových okolností a ve kterém dovolací soud vyložil, že i v řízení o vypořádání společného jmění manželů lze zohlednit pouze to, co bylo navrženo procesně relevantním způsobem k vypořádání ve lhůtě tří let od zániku společného jmění manželů.
39. Z uvedeného plyne, že dovolání není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
40. Jelikož dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k výroku II rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Proti označenému výroku rozsudku odvolacího soudu ovšem není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
41. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalobkyně povinna žalovanému tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 11 700,70 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 9 220 Kč – § 1 odst. 2, § 2 odst. 1, § 6 odst. 1, § 7 bod 6. a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč – § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalovaného je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a § 14a odst. 1 advokátního tarifu a § 23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2 030,70 Kč.
42. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalovaného, který je advokátem (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení § 160 odst. 1 část věty před středníkem a § 167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 10. 12. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu