USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: J. O., zastoupený Mgr. Robertem Holfeuerem, advokátem se sídlem v Brně, Purkyňova 2740/45, proti žalovanému: Lesy České republiky, s.p., identifikační číslo osoby 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o zaplacení 469 150 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 4 C 352/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 5. 2024, č. j. 13 Co 171/2023-597, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Rozsudkem ze dne 2. 5. 2024, č. j. 13 Co 171/2023-597, Krajský soud v Brně změnil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 28. 3. 2023, č. j. 4 C 352/2016-566, tak, že se zamítá žaloba, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 389 950 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I
2. Rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené otázky hmotného a procesního práva [má-li užívací právo nulovou hodnotu a žalovanému tudíž užíváním pozemku nevzniklo na úkor dovolatele bezdůvodné obohacení i v situaci, kdy deklarovanou nezpůsobilost pozemku k pronájmu způsobil sám žalovaný nezákonným jednáním a jednáním v rozporu s dobrými mravy], jakož i v odklonu napadeného rozsudku od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [je-li rozhodnutím dle mínění dovolatele aprobován neoprávněný zásah do žalobcova vlastnického práva a kdy se odvolací soud následně odchýlil i od judikatury dovolacího soudu v otázce vzniku a kvantifikace bezdůvodného obohacení, při jejímž řešení se neřídil pro něj závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 185/2021].
3. Žalovaný podal k dovolání nesouhlasné vyjádření.
4. Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.
5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
7. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
8. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že protiprávním užitím cizí hodnoty, tedy jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), je i stav, kdy je nemovitá věc užívána subjektem odlišným od jejího vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2290/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4573/2016, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2462/2024, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1776/2024).
9. Výše plnění za užívání cizí věci (nemovitosti) bez právního důvodu, resp. protiprávní užití cizí hodnoty ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z., se pak odvozuje od prospěchu, jejž získal obohacený, který je povinen vydat vše, co sám získal, nikoliv od újmy ochuzeného (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3310/2018, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1799/2020). Pro posouzení bezdůvodného obohacení (včetně jeho kvantifikace) není přitom rozhodné, zda a jak je užívací právo k věci konzumováno, respektive do jaké míry je držba zhodnocována a přináší-li konzumentovi zisk (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1972/2017, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4224/2019, nebo ze dne 10. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1283/2020). Za bezdůvodné obohacení ve smyslu uvedených závěrů rozhodovací praxe pak není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník věci teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (za všechny např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4092/2010, či ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4874/2014).
10. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je však rovněž ukotvena v závěru, že nebyl-li užívaný statek s ohledem na svůj stav vůbec způsobilý pronájmu za jakékoli nízké nájemné, je možné dovodit, že uzurpované užívací právo mělo nulovou hodnotu, a povinnost vydat bezdůvodné obohacení tak uživateli nevznikla (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1207/2007, ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 987/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 737/2023).
11. Uzavřel-li tedy odvolací soud ve světle zjištěných, do značné míry specifických okolností, že žalovanému na úkor žalobce bezdůvodné obohacení nevzniklo, v situaci, kdy předmětný pozemek nebyl pronajatelný, že užívací právo k němu mělo prakticky nulovou hodnotu (což je závěr skutkový, opírající se o hodnocení v řízení provedených důkazů), nikterak se tím výše rekapitulovaným závěrům rozhodovací praxe (ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 185/2021, v němž byly v judikatuře formulované závěry k otázce vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení a jeho kvantifikace rovněž připomenuty) nezpronevěřil.
12. Naposled odkazovaným usnesením sp. zn. 28 Cdo 185/2021 se přitom Nejvyšší soud závazně vyslovil (jen) k otázce pravomoci soudu k projednání této věci v občanském soudním řízení (nikoliv k důvodnosti podané žaloby) ve vazbě na žalobou vymezený předmět řízení (a aniž by jím byl současně relativizován i odvolacím soudem v obecné rovině dříve vyslovený úsudek o možném oprávnění vlastníka pozemku požadovat při splnění zákonem stanovených podmínek vůči legitimované osobě i náhradu za přičlenění pozemku k honitbě dle ustanovení § 30 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, coby kompenzace za to, že na pozemku je vykonáváno právo myslivosti bez účasti vlastníka pozemku).
13. Také nelze přehlédnout, že současně citované judikatorní závěry (o tom, že pro vznik bezdůvodného obohacení není až natolik významné, zda a nakolik přináší užívání věci konzumentovi zisk), byly vysloveny v situacích, kdy pozemky byly vhodné k pronájmu a kdy bezdůvodné obohacení spočívalo právě v majetkovém prospěchu obohaceného uživatele determinovaného tím, že se jeho majetkový stav nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo (užíval- li by věc na základě právního důvodu, nájemní smlouvy, za obvyklé nájemné).
14. K dovolatelem současně nastolené otázce, zda lze učinit závěr o nulové hodnotě užívacího práva k nemovitosti (pozemku) pro její nezpůsobilost k pronájmu (s následným vyloučením bezdůvodného obohacení) v situaci, kdy onu nezpůsobilost zapříčinil sám žalovaný (uživatel nemovitosti) protiprávním jednáním či jednáním rozporným s dobrými mravy, nelze než uvést, že na vyřešení takto položené otázky napadený rozsudek nezávisí (deklarovaný závěr o nezpůsobilosti pozemku k pronájmu odvolací soud nespojuje s jeho zaplocením a detencí žalovaným, nýbrž dle učiněných skutkových zjištění jde o stav determinovaný jinými okolnostmi, zejm. charakterem pozemku, jeho polohou a funkcí). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není pak zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Revize konkrétních skutkových zjištění dovolacímu soudu nepřísluší. Učiněné závěry (ve světle provedených důkazů a jejich hodnocení, včetně znaleckých posudků) nadto nelze označit za nepřiměřené či excesivní. Přípustnost dovolání nezakládá pak ani s touto polemikou spojená výtka stran rozporu oplocení honebních pozemků s § 32 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (k tomu však srovnej i § 32 odst. 8 cit. zákona), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu v přítomné věci na posouzení této otázky založeno není, a tedy ani z pohledu § 237 o. s. ř. na jejím řešení nezávisí (k tomu viz také například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
15. Ve světle výše uvedeného nelze mít za opodstatněnou (či zakládající přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.) ani argumentaci dovolatele stran porušení práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, kdy v souzené věci není dán rozpor ani s dovolatelem současně odkazovanou rozhodovací praxí Ústavního soudu, nálezy ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2103/20, a ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3542/20, akcentující mimo jiné – v obecné rovině a nadto v případech oproti nyní souzené věci skutkově i právně odlišných – i použití korektivu dobrých mravů.
16. Z uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti dovolání nebyly naplněny [od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud napadeným rozhodnutím neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nespočívá na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené nebo rozhodované dovolacím soudem rozdílně a nejsou dány důvody pro jiné posouzení v rozhodování dovolacího soudu již vyřešené otázky; srov. § 237 o. s. ř.].
17. Napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II a III o nákladech řízení, není dovolání v uvedeném rozsahu přípustné již se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (podle něhož je vyloučena přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení).
18. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy náklady (k náhradě oprávněného) žalovaného představuje paušální náhrada (za podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu). P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 2. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu