USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: J. O.,
zastoupený Mgr. Robertem Holfeuerem, advokátem se sídlem v Brně, Purkyňova
2740/45, proti žalovanému: Lesy České republiky, s.p., identifikační číslo
osoby 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o zaplacení
469 150 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 4
C 352/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2.
5. 2024, č. j. 13 Co 171/2023-597, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
1. Rozsudkem ze dne 2. 5. 2024, č. j. 13 Co 171/2023-597, Krajský soud v
Brně změnil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 28. 3. 2023, č. j. 4 C
352/2016-566, tak, že se zamítá žaloba, jíž se žalobce domáhal po žalovaném
zaplacení částky 389 950 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I
2. Rozsudek odvolacího soudu v jeho celém rozsahu napadl žalobce
dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené otázky hmotného a
procesního práva [má-li užívací právo nulovou hodnotu a žalovanému tudíž
užíváním pozemku nevzniklo na úkor dovolatele bezdůvodné obohacení i v situaci,
kdy deklarovanou nezpůsobilost pozemku k pronájmu způsobil sám žalovaný
nezákonným jednáním a jednáním v rozporu s dobrými mravy], jakož i v odklonu
napadeného rozsudku od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [je-li
rozhodnutím dle mínění dovolatele aprobován neoprávněný zásah do žalobcova
vlastnického práva a kdy se odvolací soud následně odchýlil i od judikatury
dovolacího soudu v otázce vzniku a kvantifikace bezdůvodného obohacení, při
jejímž řešení se neřídil pro něj závazným právním názorem vysloveným Nejvyšším
soudem v usnesení ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 185/2021].
3. Žalovaný podal k dovolání nesouhlasné vyjádření.
4. Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.
ř.“), odmítl jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí
vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s.
ř.
5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první,
o. s. ř.).
7. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v
dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné,
že při zkoumání přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
8. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že protiprávním užitím
cizí hodnoty, tedy jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve
smyslu § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), je i stav, kdy je nemovitá věc užívána
subjektem odlišným od jejího vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného
titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění
realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž
nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo (viz např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2290/2021, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4573/2016, ze dne 5. 9.
2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2462/2024,
či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1776/2024).
9. Výše plnění za užívání cizí věci (nemovitosti) bez právního důvodu,
resp. protiprávní užití cizí hodnoty ve smyslu § 2991 odst. 2 o. z., se pak
odvozuje od prospěchu, jejž získal obohacený, který je povinen vydat vše, co
sám získal, nikoliv od újmy ochuzeného (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3310/2018, či usnesení téhož soudu ze dne 25.
6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1799/2020). Pro posouzení bezdůvodného obohacení
(včetně jeho kvantifikace) není přitom rozhodné, zda a jak je užívací právo k
věci konzumováno, respektive do jaké míry je držba zhodnocována a přináší-li
konzumentovi zisk (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017,
sp. zn. 28 Cdo 1972/2017, ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4224/2019, nebo ze
dne 10. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1283/2020). Za bezdůvodné obohacení ve smyslu
uvedených závěrů rozhodovací praxe pak není možno považovat jakýkoliv prospěch,
jehož by mohl vlastník věci teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze ten prospěch, o
nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se
jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (za
všechny např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo
4092/2010, či ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4874/2014).
10. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je však rovněž ukotvena v závěru,
že nebyl-li užívaný statek s ohledem na svůj stav vůbec způsobilý pronájmu za
jakékoli nízké nájemné, je možné dovodit, že uzurpované užívací právo mělo
nulovou hodnotu, a povinnost vydat bezdůvodné obohacení tak uživateli nevznikla
(viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo
1207/2007, ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4175/2011, a ze dne 6. 3. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 987/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2023, sp.
zn. 28 Cdo 737/2023).
11. Uzavřel-li tedy odvolací soud ve světle zjištěných, do značné míry
specifických okolností, že žalovanému na úkor žalobce bezdůvodné obohacení
nevzniklo, v situaci, kdy předmětný pozemek nebyl pronajatelný, že užívací
právo k němu mělo prakticky nulovou hodnotu (což je závěr skutkový, opírající
se o hodnocení v řízení provedených důkazů), nikterak se tím výše
rekapitulovaným závěrům rozhodovací praxe (ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16. 3. 2021, sp. zn. 28 Cdo 185/2021, v němž byly v judikatuře formulované
závěry k otázce vzniku práva na vydání bezdůvodného obohacení a jeho
kvantifikace rovněž připomenuty) nezpronevěřil.
12. Naposled odkazovaným usnesením sp. zn. 28 Cdo 185/2021 se přitom
Nejvyšší soud závazně vyslovil (jen) k otázce pravomoci soudu k projednání této
věci v občanském soudním řízení (nikoliv k důvodnosti podané žaloby) ve vazbě
na žalobou vymezený předmět řízení (a aniž by jím byl současně relativizován i
odvolacím soudem v obecné rovině dříve vyslovený úsudek o možném oprávnění
vlastníka pozemku požadovat při splnění zákonem stanovených podmínek vůči
legitimované osobě i náhradu za přičlenění pozemku k honitbě dle ustanovení §
30 odst. 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, coby kompenzace za to, že na
pozemku je vykonáváno právo myslivosti bez účasti vlastníka pozemku).
13. Také nelze přehlédnout, že současně citované judikatorní závěry (o
tom, že pro vznik bezdůvodného obohacení není až natolik významné, zda a
nakolik přináší užívání věci konzumentovi zisk), byly vysloveny v situacích,
kdy pozemky byly vhodné k pronájmu a kdy bezdůvodné obohacení spočívalo právě v
majetkovém prospěchu obohaceného uživatele determinovaného tím, že se jeho
majetkový stav nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo (užíval-
li by věc na základě právního důvodu, nájemní smlouvy, za obvyklé nájemné).
14. K dovolatelem současně nastolené otázce, zda lze učinit závěr o
nulové hodnotě užívacího práva k nemovitosti (pozemku) pro její nezpůsobilost k
pronájmu (s následným vyloučením bezdůvodného obohacení) v situaci, kdy onu
nezpůsobilost zapříčinil sám žalovaný (uživatel nemovitosti) protiprávním
jednáním či jednáním rozporným s dobrými mravy, nelze než uvést, že na vyřešení
takto položené otázky napadený rozsudek nezávisí (deklarovaný závěr o
nezpůsobilosti pozemku k pronájmu odvolací soud nespojuje s jeho zaplocením a
detencí žalovaným, nýbrž dle učiněných skutkových zjištění jde o stav
determinovaný jinými okolnostmi, zejm. charakterem pozemku, jeho polohou a
funkcí). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř. není pak zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž
samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu
dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna
2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem
4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Revize konkrétních skutkových
zjištění dovolacímu soudu nepřísluší. Učiněné závěry (ve světle provedených
důkazů a jejich hodnocení, včetně znaleckých posudků) nadto nelze označit za
nepřiměřené či excesivní. Přípustnost dovolání nezakládá pak ani s touto
polemikou spojená výtka stran rozporu oplocení honebních pozemků s § 32 zákona
č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (k tomu však
srovnej i § 32 odst. 8 cit. zákona), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu
v přítomné věci na posouzení této otázky založeno není, a tedy ani z pohledu §
237 o. s. ř. na jejím řešení nezávisí (k tomu viz také například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
15. Ve světle výše uvedeného nelze mít za opodstatněnou (či zakládající
přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.) ani argumentaci dovolatele stran
porušení práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a
svobod, kdy v souzené věci není dán rozpor ani s dovolatelem současně
odkazovanou rozhodovací praxí Ústavního soudu, nálezy ze dne 26. 1. 2021, sp.
zn. IV. ÚS 2103/20, a ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3542/20, akcentující
mimo jiné – v obecné rovině a nadto v případech oproti nyní souzené věci
skutkově i právně odlišných – i použití korektivu dobrých mravů.
16. Z uvedeného vyplývá, že zákonem stanovené předpoklady přípustnosti
dovolání nebyly naplněny [od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se
odvolací soud napadeným rozhodnutím neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nespočívá
na vyřešení otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešené nebo
rozhodované dovolacím soudem rozdílně a nejsou dány důvody pro jiné posouzení v
rozhodování dovolacího soudu již vyřešené otázky; srov. § 237 o. s. ř.].
17. Napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II a
III o nákladech řízení, není dovolání v uvedeném rozsahu přípustné již se
zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (podle něhož je vyloučena
přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se
výroku o nákladech řízení).
18. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení
§ 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci,
kdy náklady (k náhradě oprávněného) žalovaného představuje paušální náhrada (za
podání vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§ 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015
Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů
řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a
exekučního řádu).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 2. 2025
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu