28 Cdo 412/2025-335
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce B. F., zastoupeného Mgr. Ing. Tomášem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Uruguayská 416/11, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, identifikační číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 287/18, o zaplacení 380 618,88 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 44/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, č. j. 25 Co 146/2024-286,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, č. j. 25 Co 146/2024-286, se zrušuje; zároveň se zrušuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 1. 2024, č. j. 24 C 44/2019-233, a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
se specifikovaným úrokem z prodlení a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů mezi účastníky řízení a o nákladech státu (výrok I rozsudku odvolacího soudu); k tomu bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
2. Žalobce se podanou žalobou domáhá na žalovaném uhrazení specifikované částky z titulu bezdůvodného obohacení, neboť z iniciativy žalovaného došlo k rozdělení pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (bez souhlasu žalobce jako vlastníka pozemku) a na nově oddělenou část (pozemek parc. č. XY) žalovaný umístil část komunikace jako přístup k vodojemu ve svém vlastnictví. Za užívání žalobcem vlastněného pozemku (jeho vymezené části) žalovaný ničeho nehradí, pročež žalobce požaduje vydání bezdůvodného obohacení za období od 19. 12. 2015 do 18. 12. 2018, určeného ve výši obvyklého nájemného.
3. Odvolací soud, jenž se ztotožnil se skutkovými i právními závěry učiněnými soudem prvního stupně, ve vztahu k žalobcem podanému odvolání uvedl, že na pozemku ve vlastnictví žalobce se nachází veřejně přístupná účelová komunikace (splňující znaky uvedené v § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích), kterou přenechal právní předchůdce žalobce k veřejnému užívání a jež slouží veřejné komunikační potřebě a je tak zatížena právem obecného užívání. Konstatoval, že účelové komunikace jsou toliko druhem pozemku, představují určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu a nemohou tedy být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim. Proto – pokračuje odvolací soud – užíváním předmětného (nezastavěného) pozemku jen coby účelové komunikace žalovanému na úkor žalobce nevzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále i jen „dovolatel“) v jeho celém rozsahu dovoláním. Naplnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že dovolacím soudem již vyřešená otázka má být posouzena jinak. Dovolatel rozporuje posouzení účelové komunikace (nacházející se na pozemku, za jehož užívání se vydání bezdůvodného obohacení žádá) jako toliko ztvárnění či zpracování povrchu pozemku, přičemž s poukazem na „rozhodnutí NSS čj. 5 As 62/2008-59“ (jež připouští existenci účelových komunikací jako samostatných staveb) žádá přehodnocení závěrů stran povahy účelových komunikací vyjádřených v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Má za to, že nebyly naplněny ani nezbytné znaky pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace (souhlas vlastníka /či jeho právního předchůdce/ a existenci nutné komunikační potřeby). Dovolatel zpochybňuje i soudy nižšího stupně provedené dokazování a namítá porušení svého práva na spravedlivý proces. Navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalovaný podal k dovolání nesouhlasné vyjádření a navrhl jeho odmítnutí.
6. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je přípustné.
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
9. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. K argumentaci dovolatele zpochybňující závěry odvolacího soudu stran naplnění znaků účelové komunikace jako komunikace veřejně přístupné (srov. § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích) lze uvést následující. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se otázkou vzniku veřejně přístupné pozemní komunikace (jež je podskupinou veřejného prostranství; viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3158/2024, či ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2910/2023), sloužící k uspokojení komunikační potřeby, opakovaně zabývala.
Dovodila, že pozemek, jenž se nachází v soukromém vlastnictví, se stává veřejně přístupnou účelovou komunikací tehdy, jsou-li splněny dva předpoklady, a to jednak, že byl k obecnému užívání věnován, a dále, že toto užívání slouží k trvalému uspokojení nutné komunikační potřeby. K věnování obecnému užívání může dojít buď vlastníkem výslovně projeveným souhlasem, anebo konkludentním strpěním [např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2191/2002, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.
9. 2009, sp. zn. 5 As 27/2009 (přístupný na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu www.nssoud.cz), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014]. Institut obecného užívání přitom představuje výjimečné omezení vlastnického práva reagující na komunikační potřebu veřejnosti jakožto neomezeného okruhu osob. Platí zde pravidlo jednostranně neodvolatelného věnování pozemků do obecného užívání. Věnoval-li pozemní komunikaci k takovému užívání některý z právních předchůdců vlastníka, nelze jeho následnému nesouhlasu přiznat právní následky (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4392/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 802/2019). Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reflektující závěry nálezové judikatury Ústavního soudu pak vychází z konkluze, že vlastník pozemku, jenž není restituentem (pozemek nabyl např. v dražbě), nemá na peněžitou náhradu za veřejné užívání jím vlastněného pozemku, na němž se nachází pozemní komunikace, nárok (srovnej opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
6. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1661/2022, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06).
11. Na podkladě zjištěného skutkového stavu věci je zřejmé, že odvolací soud otázku naplnění znaků (existence) veřejně přístupné účelové komunikace posoudil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani v nyní posuzované věci (a dovolání pro řešení této otázky tudíž nelze shledat přípustným). Akcentovat lze zjištění, že předmětná komunikace byla právními předchůdci žalobce přenechána obecnému užívání a slouží veřejné komunikační potřebě (vede k vodojemu, k němuž zajišťuje přístup i jeho napojení na ostatní pozemní komunikace, v blízkosti komunikace se rovněž nacházejí stavby rodinných domů). Zpochybňuje-li dovolatel v této souvislosti i skutková zjištění, z nichž soudy nižšího stupně vycházely, nelze než připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro posouzení přípustnosti dovolání není tato dovolatelem uplatněná kritika učiněných skutkových zjištění (nadto nikterak excesivních v poměru k provedeným důkazům) relevantní, jestliže oprávněním k přezkumu skutkových zjištění soudů nižších stupňů dle účinné procesní úpravy dovolací soud nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (k tomu z rozsáhlé rozhodovací praxe viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, nebo také usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17).
12. Žalobcem podané dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky posouzení povahy účelové komunikace – zda jde toliko o součást pozemku, či o samostatnou stavbu v právním smyslu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
13. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., jež provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a v hranicích právní otázky, pro niž bylo připuštěno dovolání, Nejvyšší soud shledal, že dovolání je opodstatněné.
14. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
15. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
16. Rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel oponuje tvrzením, že zpevněné plochy na jím vlastněném pozemku, k jejichž vybudování mělo dojít před 1. 1. 2014, představují samostatnou nemovitost (stavbu) protiprávně zatěžující pozemek v jeho vlastnictví (a jež tak zůstala s ohledem na odlišnost vlastníka pozemků, na nichž je umístěna, samostatnou věcí i po 31. 12. 2013; srov. § 3055 odst. 1 o. z.). Uvedenou otázku je tak třeba posoudit podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov § 3028 odst. 1, 2 o. z.).
17. K nastolené otázce – interpretující relevantní ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (viz jeho § 119 odst. 1, § 120 odst. 1 a § 120 odst. 2) – Nejvyšší soud již dříve shrnul že pro přijetí odůvodněného závěru o tom, zda konkrétní výsledek stavební činnosti je, nebo není samostatným předmětem občanskoprávních vztahů, sehrávají klíčovou roli konkrétní okolnosti případu. Umělá úprava povrchu pozemku není vždy takového stavebního rázu, aby ji bylo možno pokládat za samostatnou věc z hlediska soukromého práva. Nezbytné je však posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím ke zvyklostem zachovávaným v právním styku, jakož i k obecné účelnosti existence různých právních vztahů k pozemku a k objektu, jenž se na něm nachází (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018, a ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 818/2019, či jeho usnesení ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2853/2019).
18. Ve sporných případech je pak třeba zvažovat, zda stavba může být samostatným předmětem zvláště ve světle jejího stavebního provedení. Právě tam, kde je výsledkem stavební činnosti zpracování povrchu pozemku (či vršení kompaktního stavebního materiálu), může být významným hlediskem, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové odlišení možné není, půjde zpravidla o součást pozemku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1627/2018, ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3519/2019, a ze dne 7. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3569/2019).
19. Nejvyšší soud přitom již dříve ve své rozhodovací praxi připustil, že také účelové komunikace mohou být samostatnými věcmi v právním smyslu, nasvědčují-li tomu shora vylíčená kritéria (srovnej především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012 – proti tomuto rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 2128/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 27/2015, nebo rozsudek ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2690/2020). V této souvislosti lze zdůraznit, že recentní judikatura (interpretující odkazovaná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013) připouští, aby též jiné zpevněné plochy rozličného charakteru byly posouzeny jako samostatné nemovité věci, odpovídá-li to jejich stavebnímu provedení (viz např. vzletová a přistávací dráha v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 3143/13, chodník v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. III. ÚS 2280/18, parkoviště v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018, a zpevněná manipulační plocha v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 818/2019).
20. Pro úplnost lze dodat, že k názoru, dle něhož účelová komunikace může být za splnění stanovených předpokladů též samostatnou věcí v právním smyslu, se přiklání též odborná veřejnost (viz Melzer, F., Tégl, P. et al. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419–654. Praha: Leges, 2014, s. 267; Kočí, R. Zákon o pozemních komunikacích s komentářem, prováděcí vyhláškou a vzory správních rozhodnutí a jiných právních aktů. Praha: Leges, 2018, s. 63–65; Varvařovský, P., Motejl, O. et al. Sborník stanovisek Veřejného ochránce práv. Veřejné cesty – místní a účelové komunikace. 2. vyd. Brno: Kancelář veřejného ochránce práv, 2011, s. 18; Kočí, R. Účelové pozemní komunikace a jejich právní ochrana. Praha: Leges, 2011, s. 39–41).
21. Protiprávním užitím cizí hodnoty implikujícím vznik bezdůvodného obohacení, které je obohacený povinen ochuzenému vydat (srov. § 2991 odst. 1 a 2 o. z., jímž se zde řídí práva a povinnosti účastníků, jde-li o tento právní poměr vzniklý po 31. 12. 2013; k tomu viz § 3028 odst. 1 a 3 o. z.) je pak i takový stav, kdy vlastník stavby na cizím pozemku užívá pozemek bez patřičného právního titulu, a k obohacení vlastníka stavby dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, bez ohledu na to, jakým způsobem a v jaké intenzitě jsou jeho vlastnická práva ke stavbě realizována (k tomu dále srovnej např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3082/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 816/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4228/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4503/2017).
22. Nejvyšší soud tímto nepředjímá, že by účelová komunikace měla být zásadně posuzována jako samostatná věc, naopak akceptuje fakt, že dle konkrétního stavebního provedení účelové komunikace budou velmi často vyhodnoceny jako součást pozemku (viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 781/2024, ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2690/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1092/2021), nicméně akcentuje požadavek posoudit individuálně povahu dané účelové komunikace v každé konkrétní věci.
23. Z výše uvedeného plyne, že uzavřel-li odvolací soud (jenž se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně) bez dalšího, že sporná účelová komunikace je součástí pozemku, na němž se nachází, aniž by se v duchu shora připomenutých závěrů rozhodovací praxe zabýval jejím faktickým provedením, je právní posouzení věci neúplné, a tedy nesprávné. 24. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné a nejsou splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, včetně akcesorického výroku o nákladech odvolacího řízení. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (srovnej § 243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř.). 25. V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (ustanovení § 243g odst. 1 a § 226 odst. 1 o. s. ř.). 26. V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 4. 2025
Mgr. Petr Kraus předseda senátu