28 Cdo 412/2025-335
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce B. F.,
zastoupeného Mgr. Ing. Tomášem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2,
Uruguayská 416/11, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, identifikační číslo
osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému
JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2,
Karlovo náměstí 287/18, o zaplacení 380 618,88 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 44/2019, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, č. j. 25 Co 146/2024-286,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, č. j. 25 Co 146/2024-286,
se zrušuje; zároveň se zrušuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4.
1. 2024, č. j. 24 C 44/2019-233, a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k
dalšímu řízení.
se specifikovaným úrokem z prodlení a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů mezi
účastníky řízení a o nákladech státu (výrok I rozsudku odvolacího soudu); k
tomu bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
2. Žalobce se podanou žalobou domáhá na žalovaném uhrazení specifikované
částky z titulu bezdůvodného obohacení, neboť z iniciativy žalovaného došlo k
rozdělení pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (bez souhlasu žalobce
jako vlastníka pozemku) a na nově oddělenou část (pozemek parc. č. XY) žalovaný
umístil část komunikace jako přístup k vodojemu ve svém vlastnictví. Za užívání
žalobcem vlastněného pozemku (jeho vymezené části) žalovaný ničeho nehradí,
pročež žalobce požaduje vydání bezdůvodného obohacení za období od 19. 12. 2015
do 18. 12. 2018, určeného ve výši obvyklého nájemného.
3. Odvolací soud, jenž se ztotožnil se skutkovými i právními závěry
učiněnými soudem prvního stupně, ve vztahu k žalobcem podanému odvolání uvedl,
že na pozemku ve vlastnictví žalobce se nachází veřejně přístupná účelová
komunikace (splňující znaky uvedené v § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o
pozemních komunikacích), kterou přenechal právní předchůdce žalobce k veřejnému
užívání a jež slouží veřejné komunikační potřebě a je tak zatížena právem
obecného užívání. Konstatoval, že účelové komunikace jsou toliko druhem
pozemku, představují určité ztvárnění či zpracování jeho povrchu a nemohou tedy
být současně pozemkem a současně stavbou ve smyslu občanskoprávním jako dvě
rozdílné věci, které by mohly mít rozdílný právní režim. Proto – pokračuje
odvolací soud – užíváním předmětného (nezastavěného) pozemku jen coby účelové
komunikace žalovanému na úkor žalobce nevzniká bezdůvodné obohacení (§ 2991
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen
„o. z.“).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (dále i jen „dovolatel“) v
jeho celém rozsahu dovoláním. Naplnění předpokladů přípustnosti dovolání
spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, a že dovolacím soudem již vyřešená otázka
má být posouzena jinak. Dovolatel rozporuje posouzení účelové komunikace
(nacházející se na pozemku, za jehož užívání se vydání bezdůvodného obohacení
žádá) jako toliko ztvárnění či zpracování povrchu pozemku, přičemž s poukazem
na „rozhodnutí NSS čj. 5 As 62/2008-59“ (jež připouští existenci účelových
komunikací jako samostatných staveb) žádá přehodnocení závěrů stran povahy
účelových komunikací vyjádřených v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Má za
to, že nebyly naplněny ani nezbytné znaky pro vznik veřejně přístupné účelové
komunikace (souhlas vlastníka /či jeho právního předchůdce/ a existenci nutné
komunikační potřeby). Dovolatel zpochybňuje i soudy nižšího stupně provedené
dokazování a namítá porušení svého práva na spravedlivý proces. Navrhuje
zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalovaný podal k dovolání nesouhlasné vyjádření a navrhl jeho
odmítnutí.
6. Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.),
ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle
§ 241a odst. 2 o. s. ř., se zabýval tím, zda je přípustné.
7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
8. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu
(jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z
okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), je třeba poměřovat
ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
9. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. K argumentaci dovolatele zpochybňující závěry odvolacího soudu stran
naplnění znaků účelové komunikace jako komunikace veřejně přístupné (srov. § 7
odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích) lze uvést následující.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu se otázkou vzniku veřejně přístupné pozemní
komunikace (jež je podskupinou veřejného prostranství; viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 28 Cdo 3158/2024, či ze dne 22.
11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2910/2023), sloužící k uspokojení komunikační potřeby,
opakovaně zabývala. Dovodila, že pozemek, jenž se nachází v soukromém
vlastnictví, se stává veřejně přístupnou účelovou komunikací tehdy, jsou-li
splněny dva předpoklady, a to jednak, že byl k obecnému užívání věnován, a
dále, že toto užívání slouží k trvalému uspokojení nutné komunikační potřeby. K
věnování obecnému užívání může dojít buď vlastníkem výslovně projeveným
souhlasem, anebo konkludentním strpěním [např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
7. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2191/2002, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 30. 9. 2009, sp. zn. 5 As 27/2009 (přístupný na internetových stránkách
Nejvyššího správního soudu www.nssoud.cz), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 11. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1911/2014]. Institut obecného užívání přitom
představuje výjimečné omezení vlastnického práva reagující na komunikační
potřebu veřejnosti jakožto neomezeného okruhu osob. Platí zde pravidlo
jednostranně neodvolatelného věnování pozemků do obecného užívání. Věnoval-li
pozemní komunikaci k takovému užívání některý z právních předchůdců vlastníka,
nelze jeho následnému nesouhlasu přiznat právní následky (srovnej rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4392/2010, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 802/2019). Ustálená
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reflektující závěry nálezové judikatury
Ústavního soudu pak vychází z konkluze, že vlastník pozemku, jenž není
restituentem (pozemek nabyl např. v dražbě), nemá na peněžitou náhradu za
veřejné užívání jím vlastněného pozemku, na němž se nachází pozemní komunikace,
nárok (srovnej opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2014, sp. zn.
28 Cdo 1911/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 28
Cdo 1661/2022, a nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS
268/06).
11. Na podkladě zjištěného skutkového stavu věci je zřejmé, že odvolací
soud otázku naplnění znaků (existence) veřejně přístupné účelové komunikace
posoudil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž Nejvyšší soud
nemá důvod se odchýlit ani v nyní posuzované věci (a dovolání pro řešení této
otázky tudíž nelze shledat přípustným). Akcentovat lze zjištění, že předmětná
komunikace byla právními předchůdci žalobce přenechána obecnému užívání a
slouží veřejné komunikační potřebě (vede k vodojemu, k němuž zajišťuje přístup
i jeho napojení na ostatní pozemní komunikace, v blízkosti komunikace se rovněž
nacházejí stavby rodinných domů). Zpochybňuje-li dovolatel v této souvislosti i
skutková zjištění, z nichž soudy nižšího stupně vycházely, nelze než
připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst.
1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného
skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov.
např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Pro posouzení přípustnosti dovolání není tato dovolatelem
uplatněná kritika učiněných skutkových zjištění (nadto nikterak excesivních v
poměru k provedeným důkazům) relevantní, jestliže oprávněním k přezkumu
skutkových zjištění soudů nižších stupňů dle účinné procesní úpravy dovolací
soud nadán není a tyto závěry mu v dovolacím řízení nepřísluší revidovat (k
tomu z rozsáhlé rozhodovací praxe viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7.
12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, nebo také usnesení Ústavního soudu ze dne 9.
8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS
1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17).
12. Žalobcem podané dovolání je však přípustné podle § 237 o. s. ř. pro
řešení otázky posouzení povahy účelové komunikace – zda jde toliko o součást
pozemku, či o samostatnou stavbu v právním smyslu, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
13. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s.
ř., jež provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a v hranicích
právní otázky, pro niž bylo připuštěno dovolání, Nejvyšší soud shledal, že
dovolání je opodstatněné.
14. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné
vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k
nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. §
242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají.
15. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být
dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
16. Rozhodnutí odvolacího soudu dovolatel oponuje tvrzením, že zpevněné
plochy na jím vlastněném pozemku, k jejichž vybudování mělo dojít před 1. 1.
2014, představují samostatnou nemovitost (stavbu) protiprávně zatěžující
pozemek v jeho vlastnictví (a jež tak zůstala s ohledem na odlišnost vlastníka
pozemků, na nichž je umístěna, samostatnou věcí i po 31. 12. 2013; srov. § 3055
odst. 1 o. z.). Uvedenou otázku je tak třeba posoudit podle příslušných
ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (srov § 3028 odst. 1, 2 o. z.).
17. K nastolené otázce – interpretující relevantní ustanovení zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku (viz jeho § 119 odst. 1, § 120 odst. 1 a § 120
odst. 2) – Nejvyšší soud již dříve shrnul že pro přijetí odůvodněného závěru o
tom, zda konkrétní výsledek stavební činnosti je, nebo není samostatným
předmětem občanskoprávních vztahů, sehrávají klíčovou roli konkrétní okolnosti
případu. Umělá úprava povrchu pozemku není vždy takového stavebního rázu, aby
ji bylo možno pokládat za samostatnou věc z hlediska soukromého práva. Nezbytné
je však posuzovat každý případ individuálně s přihlédnutím ke zvyklostem
zachovávaným v právním styku, jakož i k obecné účelnosti existence různých
právních vztahů k pozemku a k objektu, jenž se na něm nachází (srovnej kupř.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3259/2018, a ze
dne 17. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 818/2019, či jeho usnesení ze dne 25. 2. 2020,
sp. zn. 22 Cdo 2853/2019).
18. Ve sporných případech je pak třeba zvažovat, zda stavba může být
samostatným předmětem zvláště ve světle jejího stavebního provedení. Právě tam,
kde je výsledkem stavební činnosti zpracování povrchu pozemku (či vršení
kompaktního stavebního materiálu), může být významným hlediskem, zda lze
vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba; pokud takové odlišení možné
není, půjde zpravidla o součást pozemku (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1627/2018, ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo
3519/2019, a ze dne 7. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3569/2019).
19. Nejvyšší soud přitom již dříve ve své rozhodovací praxi připustil,
že také účelové komunikace mohou být samostatnými věcmi v právním smyslu,
nasvědčují-li tomu shora vylíčená kritéria (srovnej především rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2155/2012 – proti tomuto
rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením
ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 2128/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 27/2015, nebo rozsudek ze dne 10. 11. 2020, sp. zn.
28 Cdo 2690/2020). V této souvislosti lze zdůraznit, že recentní judikatura
(interpretující odkazovaná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013) připouští, aby též jiné
zpevněné plochy rozličného charakteru byly posouzeny jako samostatné nemovité
věci, odpovídá-li to jejich stavebnímu provedení (viz např. vzletová a
přistávací dráha v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS
3143/13, chodník v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. III. ÚS
2280/18, parkoviště v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22
Cdo 3259/2018, a zpevněná manipulační plocha v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
17. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 818/2019).
20. Pro úplnost lze dodat, že k názoru, dle něhož účelová komunikace
může být za splnění stanovených předpokladů též samostatnou věcí v právním
smyslu, se přiklání též odborná veřejnost (viz Melzer, F., Tégl, P. et al.
Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419–654. Praha: Leges, 2014,
s. 267; Kočí, R. Zákon o pozemních komunikacích s komentářem, prováděcí
vyhláškou a vzory správních rozhodnutí a jiných právních aktů. Praha: Leges,
2018, s. 63–65; Varvařovský, P., Motejl, O. et al. Sborník stanovisek Veřejného
ochránce práv. Veřejné cesty – místní a účelové komunikace. 2. vyd. Brno:
Kancelář veřejného ochránce práv, 2011, s. 18; Kočí, R. Účelové pozemní
komunikace a jejich právní ochrana. Praha: Leges, 2011, s. 39–41).
21. Protiprávním užitím cizí hodnoty implikujícím vznik bezdůvodného
obohacení, které je obohacený povinen ochuzenému vydat (srov. § 2991 odst. 1 a
2 o. z., jímž se zde řídí práva a povinnosti účastníků, jde-li o tento právní
poměr vzniklý po 31. 12. 2013; k tomu viz § 3028 odst. 1 a 3 o. z.) je pak i
takový stav, kdy vlastník stavby na cizím pozemku užívá pozemek bez patřičného
právního titulu, a k obohacení vlastníka stavby dochází již ze samotného titulu
vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku
užívat, bez ohledu na to, jakým způsobem a v jaké intenzitě jsou jeho
vlastnická práva ke stavbě realizována (k tomu dále srovnej např. i rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3082/2018, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 816/2018, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4228/2015, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4503/2017).
22. Nejvyšší soud tímto nepředjímá, že by účelová komunikace měla být
zásadně posuzována jako samostatná věc, naopak akceptuje fakt, že dle
konkrétního stavebního provedení účelové komunikace budou velmi často
vyhodnoceny jako součást pozemku (viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
3. 2024, sp. zn. 28 Cdo 781/2024, ze dne 10. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo
2690/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo
1092/2021), nicméně akcentuje požadavek posoudit individuálně povahu dané
účelové komunikace v každé konkrétní věci.
23. Z výše uvedeného plyne, že uzavřel-li odvolací soud (jenž se
ztotožnil se závěry soudu prvního stupně) bez dalšího, že sporná účelová
komunikace je součástí pozemku, na němž se nachází, aniž by se v duchu shora
připomenutých závěrů rozhodovací praxe zabýval jejím faktickým provedením, je
právní posouzení věci neúplné, a tedy nesprávné.
24. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné a nejsou splněny
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil, včetně akcesorického výroku o nákladech odvolacího
řízení. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto
rozhodnutí, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (srovnej § 243e
odst. 1, odst. 2 o. s. ř.).
25. V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem
vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (ustanovení § 243g odst. 1 a §
226 odst. 1 o. s. ř.).
26. V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 4. 2025
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu