28 Cdo 435/2019-170
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve
věci žalobce Arcibiskupství olomouckého, identifikační číslo osoby: 004 45 151,
se sídlem v Olomouci, Wurmova 562/9, zastoupeného Mgr. Stanislavem Hykyšem,
advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, za účasti České republiky –
Státního pozemkového úřadu, identifikační číslo osoby: 013 12 774, se sídlem v
Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování
státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s
adresou pro doručování: Územní pracoviště Brno, Příkop 11, o nahrazení
rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C
10/2016, o dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. října 2018, č. j. 5 Co 7/2018-145, t a k t
o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Česká republika – Státní pozemkový úřad je povinna zaplatit žalobci na
náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení k rukám Mgr. Stanislava Hykyše, advokáta se sídlem v
Pardubicích, Zelená 267.
O d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Česká republika – Státní pozemkový úřad napadla dovoláním v záhlaví označený
rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně
ze dne 13. 12. 2017, č. j. 24 C 10/2016-115, jímž bylo nahrazeno rozhodnutí
Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Zlínský kraj ze dne
27. 11. 2015, sp. zn. SP 15877/2014-95/B, č. j. SPU 621314/2015/Šeb, výrokem,
že se žalobci [jakožto oprávněné osobě ve smyslu ustanovení § 3 zákona č.
428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o
změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými
společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl.
ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb.; dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“]
vydávají ve výroku identifikované pozemky v katastrálním území XY; a bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu).
Současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.
rozsudku odvolacího soudu).
Dovolatelka předestřela otázku, zda při posuzování zastavěnosti pozemků, coby
výlukového důvodu ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., lze zcela vycházet z
dosavadní judikatury vztahující se k zákonu č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o
půdě“). Současně položila též otázku, zda restitucí pozemků pokrytých vzdutou
vodní plochou nedojde k obnově toliko tzv. holého vlastnictví restituenta.
Mínila, že tyto otázky nebyly dovolacím soudem dosud vyřešeny.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat
ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelkou vymezených
otázek hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak“.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že při aplikaci
ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je namístě přiměřeně
zohlednit závěry dovozené v rámci výkladu obdobného ustanovení § 11 odst. 1
písm. c) zákona o půdě (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 9.
2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo
4692/2017, nebo usnesení téhož soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo
5144/2017, a ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2245/2018).
Pro účely ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě se přitom za stavbu
považuje stavba v občanskoprávním smyslu, kterou je výsledek stavební činnosti,
pokud je tento výsledek samostatnou věcí v právním smyslu, tedy způsobilý
předmět občanskoprávních vztahů, nikoliv součást jiné věci (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 821/2005, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 521/2006). Stavbu z
hlediska občanského práva hmotného nelze tedy ztotožňovat s pojmem stavba, jak
jej znají předpisy práva správního, např. stavebního nebo vodohospodářského
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4378/2007,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014).
Judikatura současně dovodila, že při řešení otázky, zda je pozemek zastavěn
stavbou vylučující jeho restituci, bude třeba vždy zvažovat, zda stavba může,
resp. v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, mohla (viz § 120
odst. 2 tohoto zákona), být samostatným předmětem práv a povinností, a to s
přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v
právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních
vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu
provedení; významným hlediskem též je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde
začíná stavba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22
Cdo 1221/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo
1512/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo
2344/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo
1535/2017). Závěr, zda je konkrétní stavba samostatnou věcí naplňující tak
důvody restituční výluky, bude věcí posouzení těchto kritérií soudy, vždy ve
vazbě na učiněná skutková zjištění. Posouzení toho, zda stavební úpravy pozemku
jsou samostatným objektem právních vztahů (a zakládají tak důvody restitučních
výluk) nebo součástí předmětného pozemku, záleží tedy na individuálním
posouzení každé konkrétní věci a je tu široký prostor pro uvážení soudu (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012). Nelze
proto ani generalizovat závěry vyslovené v konkrétních rozhodnutích ve vztahu k
určitým druhům staveb.
K otázce zastavěnosti pozemku ve smyslu § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012
Sb. ve vztahu ke stavbám vodních děl, pak srovnej např. i rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018 (na nějž následně odkázala
další rozhodnutí; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018,
sp. zn. 28 Cdo 6081/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp.
zn. 28 Cdo 1866/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2018, sp.
zn. 28 Cdo 5587/2017).
Jestliže tedy odvolací soud při řešení otázky, zda existence rybníku na
vydávaných pozemcích představuje výlukový důvod ve smyslu ustanovení § 8 odst.
1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., vyšel z judikatury vztahující se k obdobně
koncipovanému ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, zjevně se tím od
výše popsané rozhodovací praxe dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv
měnit, nikterak neodchýlil. Výše uvedené ustálené rozhodovací praxi současně
korespondují i závěry odvolacího soudu o tom, že ve vazbě na individuální
skutkové okolnosti projednávané věci existence rybníku (vzduté vodní plochy) na
posuzovaných pozemcích nebrání jejich vydání oprávněné osobě (§ 8 odst. 1 písm.
a/ zákona č. 428/2012 Sb.), když zde samotná vodní plocha nepředstavuje
samostatnou věc v občanskoprávním smyslu, tj. samostatný předmět
občanskoprávních vztahů. Právní posouzení věci odvolacím soudem ostatně
koresponduje i těm závěrům judikatury, dle nichž rybník (jak je chápán vodním /
veřejným/ právem) nemůže být samostatnou věcí z hlediska soukromého práva, s
níž by bylo lze samostatně, tj. odděleně od pozemků tvořících rybniční těleso,
nakládat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon
1192/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23/1999,
nebo rozsudek téhož soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 234/2003).
Překážkou vydání pozemku pak může být zajisté i skutečnost, že podléhá
veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat žádnou ze
složek vlastnického oprávnění, a to přesto, že taková situace není v § 8 odst.
1 zákona č. 428/2012 Sb. mezi vypočtenými výlukami výslovně uvedena (srov.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, ze dne
14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo
3620/2017, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14). V
projednávané věci se ovšem žádné takové skutkové okolnosti, z nichž by bylo lze
dovodit existenci takové veřejnoprávní regulace, jež by oprávněnou osobu
vylučovala z možnosti realizovat veškeré složky vlastnických oprávnění,
nepodává; pozemky tvořící rybniční těleso lze naopak běžně pronajímat (tak také
stát coby jejich vlastník činí; viz zjištění o pronájmu pozemků společnosti
Rybářství Přerov a.s.) či zcizit. Argumentace dovolatelky nese se pak toliko v
obecném duchu, aniž by uváděla v daném směru jakékoliv relevantní okolnosti,
odůvodňující výjimku z naturální restituce vyvolanou tím, že by snad v tomto
konkrétním posuzovaném případě hrozilo, že dojde k obnovení toliko tzv. holého
vlastnictví.
Sluší se připomenout, že ke stejným závěrům dovolací soud dospěl již dříve i v
další související skutkově a právně podobné věci těchže účastnic, týkající se
vydání jiných pozemků situovaných v téže rybniční soustavě (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4153/2018, jímž bylo jako
nepřípustné odmítnuto dovolání České republiky – Státního pozemkového úřadu,
založené na téže právní argumentaci). Ani v této věci pak Nejvyšší soud
neshledává důvody, pro které by dovolatelkou nastolené právní otázky, v
rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešené, měly být posouzeny jinak.
Vytýká-li znovu dovolatelka, že v dané věci nebyl proveden jí označený důkaz
znaleckým posudkem, dlužno dodat, že zůstává na rozhodnutí soudu, které důkazy
provede a které nikoliv, přičemž není povinen provést všechny účastníky
navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které
důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je
třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp.
zn. 21 Cdo 2363/2012). Vytýkanou vadou tedy rozhodnutí odvolacího soudu netrpí,
jestliže neprovedení navrhovaného důkazu bylo vysvětleno tím, že
prostřednictvím znaleckého posudku právní otázku, zda rybník z hlediska
občanskoprávních předpisů má charakter stavby či nikoliv, zodpovědět nelze.
Vytýkané vady řízení ostatně s účinností od 1. 1. 2013 nejsou způsobilým
dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k nim obecně
vzato přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Samotná dovolatelkou opětovně namítaná okolnost, že rybník byl zřízen až po
převzetí pozemků státem, pak na závěrech formulovaných výše také ničeho nemění
(srov. též ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., dle něhož se věc
vydává ve stavu, v němž se nalézala ke dni doručení výzvy), nehledě na to, že i
v souzené věci – jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů – došlo
v rozhodné době toliko k obnovení již v minulosti budované rybniční soustavy (z
čehož lze usoudit, že i při jiném zemědělském obhospodařování ze strany žalobce
si pozemky nadále uchovaly možnost tohoto využití).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani argument dovolatelky finanční náhradou
poskytovanou církvím (§ 15 zákona č. 428/2012 Sb.), která nepopiratelně plní
zčásti i funkci restituční (náhrada za majetek, jenž oprávněným osobám nelze
vydat in natura), jejíž výše však byla petrifikována již v okamžiku účinnosti
zákona č. 428/2012 Sb., tedy bez zřetele na úspěch či neúspěch jednotlivých
církevních právnických osob v následném procesu naturálních majetkových
restitucí, přičemž takto vyplácená paušální náhrada nikterak nevylučuje ba ani
nemodifikuje možnost oprávněných osob domáhat se naturální restituce církevního
majetku za zákonem stanovených podmínek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3102/2018).
Z uvedeného je tedy zřejmé, že v posuzovaném případě předpoklady přípustnosti
dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. naplněny nebyly.
Proti výroku rozhodnutí o nákladech řízení je přípustnost dovolání zákonem
výslovně vyloučena (srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání České republiky –
Státního pozemkového úřadu bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce, jež se
podaném dovolání vyjádřil prostřednictvím svého zástupce, patří odměna advokáta
ve výši 3 100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d/ a § 11
odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální
částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky) a
náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 714
Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 4. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu