ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Stavebního bytového
družstva Praha, IČ 000 34 592, se sídlem v Praze 8, Střelničná 1861/8a,
zastoupeného JUDr. Karlem Slapničkou, advokátem se sídlem v Praze 9, Ostravská
619, proti žalovaným 1. L. A., P., zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou,
advokátkou se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360/47, a 2. P. A., P., o
2.691.326,99 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp.
zn. 11 C 26/2011, o dovolání žalobce a žalované 1. proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 30. ledna 2015, č. j. 72 Co 462/2014-217, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2015, č. j. 72 Co
462/2014-217, ve výrocích I., III., IV. i V., a rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 6 ze dne 7. dubna 2014, č. j. 11 C 26/2011-158, ve výrocích I., II., V. i
VI., se ruší a věc se v daném rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
II. Dovolání žalované 1. se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 7. 4. 2014, č. j. 11 C 26/2011-158,
zamítl žalobu, kterou se žalobce po každém ze žalovaných domáhal úhrady částky
1.191.826,90 Kč s příslušenstvím (výroky I. a II.), dále žalované 1. uložil
zaplatit žalobci 307.673,19 Kč s příslušenstvím (výrok III.), k vydání téhož
obnosu zavázal i žalovaného 2. (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky
V. a VI.). Soud zjistil, že bývalá zaměstnankyně žalobce a matka žalovaných V.
A. převedla z bankovních účtů čtyř společenství vlastníků jednotek spravovaných
žalobcem peněžní prostředky na účet vlastní. Získané finance následně užila
mimo jiné ke koupi bytové jednotky, již posléze bezúplatně převedla na
žalované. Podle mínění soudu ovšem není na základě popsaného skutkového stavu
možné dovodit, že by žalovaným vznikl majetkový prospěch ve smyslu § 451 odst.
2 zákona č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „obč. zák.“), na žalobcův úkor, jednak proto, že byly sporné prostředky
odčerpány z účtů, jejichž majitelem nebyl žalobce, nýbrž příslušná společenství
vlastníků jednotek, a dále též vzhledem k tomu, že žalovaní předmětnou bytovou
jednotku nabyli od své matky s oporou v řádném (právem uznaném) právním důvodu,
totiž darovací smlouvě. Soud dále konstatoval, že žalovaní coby zákonní dědici
nabyli veškerý majetek V. A., pročež také odpovídají za její závazky (včetně
povinnosti k náhradě škody žalobci), to však pouze do výše čisté hodnoty
dědictví. Toliko v rozsahu korespondujícím jejich limitované odpovědnosti za
dluhy zůstavitelky bylo tudíž možné projednávané žalobě vyhovět.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2015, č. j. 72 Co 462/2014-217, k
odvolání žalobce a žalované 1. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a
II. potvrdil (výrok I.), ve výroku III. jej změnil jen tak, že žalobu vůči
žalované 1. zamítl do části požadovaného příslušenství, jinak jej i v tomto
výroku potvrdil (výrok II.), ve výroku V. přikročil ke změně prvoinstančního
rozhodnutí, pokud jde o výši přiznané náhrady nákladů řízení, a jeho potvrzení
co do zbývající části daného výroku (výrok III.), přičemž rozhodl i o nákladech
odvolacího řízení (výroky IV. a V.). Odvolací soud uvedl, že k závěru o
nedůvodnosti žalobcem tvrzeného nároku na vydání bezdůvodného obohacení dospěl
soud první instance zcela korektně, neboť investicí neoprávněně odčerpaných
prostředků z účtů společenství vlastníků jednotek do nákupu bytové jednotky by
se nehledě na její následný převod mohla obohatit toliko V. A., a to navíc
jedině na úkor majitelů spravovaných prostředků, nikoli k tíži žalobce.
Žalovaní nepochybně odpovídají za závazky jejich právní předchůdkyně, avšak jen
do výše hodnoty získaného dědictví, do něhož nebylo možné zahrnout předmětnou
bytovou jednotku, neboť ta byla z vlastnictví A. již dříve platně převedena
darovací smlouvou. Pokud měl žalobce za to, že dotčená dispozice představuje
úkon krátící práva věřitelů, měl se domáhat určení, že je vůči němu neúčinný ve
smyslu § 42a obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu (podle obsahu podání pouze potud, pokud jím byl
potvrzen prvoinstanční rozsudek v zamítavých výrocích) brojí žalobce dovoláním,
v němž předestírá, že napadené rozhodnutí spočívá na judikaturou plně neřešené
otázce, zdali darování výnosů z trestné činnosti představuje neplatný právní
úkon, přičemž artikuluje názor, že podobné akty musí stíhat absolutní
neplatnost nehledě na eventuální dobrou víru nabyvatele. Dovolatel se nadto
domnívá, že neplatnost darovací smlouvy není předpokladem vzniku majetkového
prospěchu z nepoctivých zdrojů na straně žalovaných. Dle dosavadní judikatury
by žalobci měl svědčit přímý nárok na vydání nepoctivě získaného předmětu daru
vůči osobám, jimž bylo plněno, tj. žalovaným, aniž by bylo nutné zkoumat
povědomí nabyvatelů o nezákonném původu dotčených hodnot. Žalobce rovněž
rozporuje tezi o nedostatku aktivní věcné legitimace na jeho straně, neb má za
to, že převzal správu účtů dotčených společenství vlastníků jednotek včetně
práva hospodařit se svěřenými prostředky. Měl by tak být rovněž nositelem
oprávnění požadovat vrácení obohacení vyvolaného v důsledku trestné činnosti
matky žalovaných. Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc danému soudu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu ve výroku II. (zjevně pouze v potvrzující části
tohoto výroku) napadla dovoláním též žalovaná 1., uvádějíc, že jej podává „v
souladu s ustanovením § 237 o. s. ř.“, aniž by nastolila existenci jakékoli
otázky hmotného či procesního práva. Současně navrhla zrušení rozsudků obou
soudů nižších stupňů a vrácení věci soudu první instance k dalšímu řízení.
Žalovaná 1. rovněž podala vyjádření k žalobcovu dovolání, v němž požádala, aby
je Nejvyšší soud odmítl.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že obě
dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými v
souladu s § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval projednatelností dovolání žalované 1.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu
se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi
opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel konkrétně popsal, v čem
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ve smyslu ustanovení §
241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání
přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je
dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje
za splněné (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. 32
Cdo 805/2015, ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 803/2016, a ze dne 11. 7.
2016, sp. zn. 23 Cdo 1553/2016), přičemž k projednání tohoto mimořádného
opravného prostředku nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř.
či jeho části (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2015, sp. zn.
25 Cdo 1002/2015, ze dne 28. 1. 2016, sen. zn. 29 NSČR 17/2016, či ze dne 25.
5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2201/2016).
Nezbývá přitom než konstatovat, že žalovaná 1. na vymezení předpokladů
přípustnosti dovolání zcela rezignovala, její podání tak trpí vadami, pro něž
nelze v řízení pokračovat, a muselo být Nejvyšším soudem v souladu s § 243c
odst. 1, větou první, o. s. ř. odmítnuto.
Naproti tomu žalobcovo dovolání lze shledat přípustným, neboť odvolací soud (ač
při svém právním posouzení v zásadě přiléhavě sledoval výklad podávaný v
judikatuře standardně k otázkám aktivní a pasivní věcné legitimace v případech
bezdůvodného obohacení) se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při
hodnocení podmínek aplikace skutkové podstaty majetkového prospěchu z
nepoctivých zdrojů a důsledků jejího použití.
Nejvyšší soud již vícekrát uvedl, že pojem „nepoctivý zdroj“ není zákonem
definován, je však za něj považováno zejména nabytí majetkových hodnot trestnou
činností (nebo obdobným jednáním, jež je z různých důvodů trestně
nepostižitelným – pro nepříčetnost pachatele, pro amnestii apod.), či jinou
aktivitou, která sice nedosahuje intenzity trestné činnosti, je ovšem v rozporu
s dobrými mravy (srovnej namátkou rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008,
sp. zn. 33 Odo 79/2006, ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4755/2009, a ze dne
12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2750/2013). Předmětná skutková podstata
bezdůvodného obohacení nachází své uplatnění v mimořádných případech, ve
kterých umožňuje postihnout majetkový prospěch, jenž byl získán těžením z
hodnot náležejících jinému způsobem nejevícím se slučitelným s principy, na
nichž právní řád spočívá, avšak aplikací standardních kategorií úpravy
bezdůvodného obohacení by nemohl být efektivně odčerpán a navrácen osobě, z
jejíž majetkové sféry materiálně pochází. Specifický charakter této skutkové
podstaty tudíž otevírá prostor k výjimečnému upozadění některých klasických
zásad fungování úpravy bezdůvodného obohacení v zájmu dosažení materiálně
spravedlivého vypořádání práv dotčených subjektů.
Nelze zajisté přehlédnout, že v posuzované kauze prospěch získaný žalovanými
odpovídá ceně bytové jednotky, jež byla do jejich vlastnictví převedena na
základě ujednání s V. A., přičemž za normálních okolností by na pozdější
nabyvatele věci opatřené za peněžní prostředky získané bez náležitého právního
důvodu nebylo lze nahlížet jako na obohacené k tíži prvotního ochuzeného. Při
použití standardního výkladu právní úpravy by ostatně pasivní věcná legitimace
žalovaných ve vztahu ke společenstvím vlastníků jednotek coby majitelům účtů, z
nichž pocházely předmětné finanční prostředky, byla vyloučena, i kdyby se do
jejich dispoziční sféry dostaly přímo neoprávněně odčerpané peněžní částky,
neboť teze, v souladu s níž povinnost k vydání získané majetkové hodnoty dle §
451 obč. zák. a násl. nepřechází na pozdější nabyvatele předmětu obohacení (viz
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1856/2012, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2998/2014), by se
prosadila též za posledně nastíněných podmínek. Právě skutková podstata
dopadající na majetkový prospěch nabytý z nepoctivých zdrojů ovšem umožňuje
zmíněné pravidlo konstruované pro případy běžného soukromoprávního styku in
concreto překlenout a připustit, aby osobě, jež (materiálně vzato) těžila
způsobem neslučitelným se základními principy právního řádu z hodnot
náležejících jinému, kupříkladu tím, že se stala beneficientem protiprávního
jednání povahy trestného činu spáchaného na úkor ochuzeného, bylo takto získané
obohacení odňato. Oproti názoru dovolatele se však Nejvyšší soud nedomnívá, že
by se podobný nárok vůči subjektu, jemuž se dostalo majetkového přínosu
získaného přímou transformací hodnot pocházejících z trestné činnosti či jiného
obdobného jednání, mohl uplatnit, pakliže by si uvedený nabyvatel počínal
(nazíráno objektivně, tj. se zřetelem ke všem okolnostem, srovnej přiměřeně
kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3155/2016) v
dobré víře a pokud by jemu samému nebylo lze vytknout žádnou nepoctivost,
poněvadž takový výklad by neúnosně ohrožoval jistotu v soukromoprávních
vztazích (srovnej akcent na dobrou víru, potažmo její nedostatek, při aplikaci
rozebírané skutkové podstaty v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2008,
sp. zn. 28 Cdo 964/2008, a jeho usnesení ze dne 8. 12. 2008, sp. zn. 28 Cdo
3334/2008). Tímto směrem se zřetelně ubíraly též úvahy vyslovené v již
citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 79/2006, jimiž bylo v
konkrétním případě uplatnění skutkové podstaty majetkového prospěchu získaného
z nepoctivých zdrojů vyloučeno se zřetelem ke skutečnosti, že žalovaný v oné
věci zboží představující výnos trestné činnosti nabyl za cenu v místě i čase
obvyklou a za okolností nenasvědčujících absenci jeho dobré víry. Dovolatelem
zmíněný rozsudek ze dne 25. 11. 2004, sp. zn.
33 Odo 461/2003, se pak
aplikačními předpoklady označení majetkového prospěchu za nepoctivě získaný
nezabýval, neboť v něm Nejvyšší soud dovodil vznik bezdůvodného obohacení
plněním bez právního důvodu a použitelnost jiných skutkových podstat již
neřešil.
Nejvyšší soud nepokládá v těchto souvislostech za určující, zda darovací
smlouva uzavřená mezi V. A. a žalovanými obstojí jako platný právní úkon čili
nic. Jak totiž uvedl ve svém rozsudku ze dne 5. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo
3658/2012, zařazení skutkové podstaty nabytí majetkového prospěchu z
nepoctivých zdrojů mezi výčet jednotlivých případů bezdůvodného obohacení
naznačuje, že zákon nepokládá za rozhodující pro závěr, zda došlo nebo nedošlo
ke vzniku bezdůvodného obohacení, pouze splnění požadavků kladených na právní
úkony, ale i to, zda je v rámci širšího kontextu dané situace nabytí plnění
souladné s právním řádem a jím chráněnými hodnotami. Ani případné zachování
platnosti dotčeného kontraktu tudíž nebrání tomu, aby byli žalovaní eventuálně
zavázáni k vydání aktiv na jeho základě přijatých, pakliže na ně lze v celém
kontextu případu nahlížet jako na nepoctivě získaný prospěch (shodně viz též
Handl, V., Soukup, J. In: Češka, Z. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Díl II.
Praha: Panorama, 1987. s. 620). Dovolací soud proto nepokládá za nutné, aby se
dovolatelem předestřenou otázkou platnosti uvedené smlouvy blíže zabýval.
Pokud jde o aktivní věcnou legitimaci žalobce k vymáhání předmětného prospěchu,
lze úvahy odvolacího soudu upínající se k tomuto problému opět označit za
konformní s obvyklým výkladem podávaným v judikatuře Nejvyššího soudu, dle níž
prostředky uložené na běžném účtu nejsou ve vlastnictví majitele tohoto účtu,
nýbrž banky, přičemž osobě, pro niž je účet veden, svědčí toliko pohledávka za
dotčenou finanční institucí (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3.
8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 975/2013, a ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo
3823/2015, případně jeho usnesení ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo
2316/2015). Vzniklo-li bezdůvodné obohacení převodem peněžní částky složené na
bankovním účtu provedeným na základě pokynu uděleného k tomu oprávněnou osobou,
svědčí právo na jeho vrácení v zásadě majiteli účtu, jehož pohledávka vůči
bance se v odpovídajícím rozsahu snížila (viz kupř. rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2771/2009, či ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 28
Cdo 1345/2011, dále srovnej též usnesení téhož soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn.
28 Cdo 4844/2015, a ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1155/2016).
Dovolací soud však přesto dospívá k závěru, že existenci oprávnění dovolatele
požadovat po žalovaných vydání předmětného majetkového prospěchu není možné bez
dalšího vyloučit, jelikož spatřuje jisté paralely mezi řešeným případem a věcí,
v níž byl vynesen rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013. V řečeném
judikátu bylo dovozeno, že spočívá-li škoda v plnění, jež poškozený poskytl na
základě neplatného právního jednání osobě odlišné od škůdce, může vedle sebe
souběžně obstát nárok na náhradu takto vzniklé škody vůči škůdci a právo na
vydání bezdůvodného obohacení proti jeho příjemci. Současně pak bylo
konstatováno, že poskytne-li škůdce za uvedených okolností poškozenému
požadovanou náhradu, jedná se o specifický případ plnění za jiného ve smyslu §
454 obč. zák. Aplikace citovaného ustanovení zde nabízí spravedlivé vypořádání
vztahů mezi zúčastněnými osobami tak, aby poškozený mohl uplatnit své nároky
proti škůdci i proti obohacenému a aby v konečném důsledku sporné finanční
prostředky byly odčerpány tomu, jehož právní sféra by se jejich přijetím
nedůvodně rozrostla.
Podobně i v kontextu řešené pře se naskýtá závěr, že nahradil-li žalobce škodu
vzniklou v důsledku jednání jeho zaměstnankyně společenstvím vlastníků
jednotek, jejichž účty spravoval, a lze-li současně usuzovat, že v příčinné
souvislosti s vyvedením peněžních částek z uvedených účtů mohlo dojít ke vzniku
majetkového prospěchu na straně žalovaných (viz výše), přichází ve vztahu mezi
účastníky nynějšího řízení případně v úvahu aplikace § 454 obč. zák. s cílem
prosadit spravedlivé uspořádání vztahů mezi těmito osobami, jehož součástí by
mělo být též odčerpání nepoctivě nabytého prospěchu (pakliže předmětné
obohacení žalovaných bude možné považovat za nepoctivě získané, což Nejvyšší
soud v tuto chvíli neprejudikuje).
Ze shora nastíněných tezí tedy pro přezkoumávaný spor vyplývá, že je nejprve
nutné uvážit, zdali se žalovaným nedostalo na úkor společenství vlastníků
jednotek majetkového prospěchu z nepoctivých zdrojů (což předpokládá zejména
nedostatek dobré víry na straně nabyvatelů vzpomínaných majetkových hodnot), a
v případě kladné odpovědi uvážit aplikovatelnost § 454 obč. zák. k odčerpání
těchto aktiv žalovaným coby eventuálním obohaceným ve prospěch žalobce, jenž
úbytek financí, od něhož se ve svém důsledku odvíjí nabytí bytové jednotky
žalovanými, řečeným majitelům účtů kompenzoval.
Nejvyšší soud z předeslaných důvodů v souladu s § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.
přikročil ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku I.,
jímž byly potvrzeny zamítavé výroky rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i v
akcesorických výrocích nákladových. Současně zrušil též rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 6, a to v zamítavých výrocích I. a II., jež byly potvrzeny
úspěšně zpochybněným výrokem odvolacího soudu, respektive v závislých výrocích
V. a VI., jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za
středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. v dalším řízení vázány
právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí. Neopomenou
přitom prověřit ani poukazy na možné procesní nedostatky, jež ve svém dovolání
předestřela žalovaná 1.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 11. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu