28 Cdo 687/2025-488
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně M. G., zastoupené Mgr. Václavem Kotkem, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1929/10, proti žalovanému L. Č., zastoupenému JUDr. Bc. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, o 472.174 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 15 C 107/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. června 2024, č. j. 19 Co70/2024-461, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.910,70 Kč k rukám advokáta JUDr. Bc. Patrika Matyáška, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalobkyně se domáhala shora uvedené částky s odůvodněním, že ji v období mezi 8. 10. 2012 a 30. 10. 2013 poskytla žalovanému k úhradě jeho dluhů vymáhaných soudním exekutorem. V řízení nebylo prokázáno sjednání žádné dohody týkající se dispozice s žalovanou částkou (tvrzená smlouva o půjčce, dohoda o převodu části domu žalovaného jako protihodnoty za poskytnutou finanční pomoc, smlouva o tom, že si žalobkyně a její blízcí poskytnutou sumu „odbydlí“ v domě žalovaného). Soud tak uplatněný nárok kvalifikoval jako bezdůvodné obohacení podle § 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Vzhledem k datu podání žaloby (20. 4. 2017) a vznesené námitce promlčení shledal právo žalobkyně promlčeným (§ 107 odst. 1 obč. zák.), přičemž dle jeho názoru nedošlo ani ke stavení promlčecí doby podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu žalobkyní, byl-li tento odmítnut pro vady.
2. Soud prvního stupně rozhodoval o nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení proti jejímu otci v pořadí již druhým rozhodnutím. Jeho předchozí, rovněž zamítavý, rozsudek ze dne 19. 6. 2019, č. j. 15 C 107/2017-261, byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2020, č. j. 19 Co 284/2019-297. Obě řečená rozhodnutí byla v částech týkajících se nynějších účastníků řízení zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2021, č. j. 28 Cdo 3573/2020-356, a věc v tomto rozsahu vrácena městskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v posledně jmenovaném rozhodnutí kvitoval závěry nalézacích soudů o promlčení žalovaného práva, vytkl jim ovšem, že se dostatečně, respektive v případě městského soudu vůbec, nezabývaly argumenty žalobkyně o rozporu uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy s reflexí příslušné judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Předmětem řízení tak zůstala naznačená otázka, již soud prvního stupně zodpověděl negativně (v neprospěch žalobkyně). Neshledal totiž, že by na základě provedeného dokazování a zjištěných okolností sporu bylo lze hodnotit uplatnění námitky promlčení žalovaným jako rozporné s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Zdůraznil zejména, že marné uplynutí promlčecí doby zavinila žalobkyně svou nedostatečnou bdělostí, jakož i pochybením v řízení o návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, v jehož důsledku se promlčecí doba nestavila. Vznesení námitky promlčení žalovaným neshledal nikterak nečestným či vůči žalobkyni šikanózním, naopak v něm spatřoval toliko snahu chránit vlastní majetek. Žalobu pro shora uvedené v celém rozsahu zamítl.
3. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 6. 2024, č. j. 19 Co 70/2024-461, k odvolání obou účastníků rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Stran skutkového stavu poukázal na dřívější rozhodnutí ve věci. Co se týče v řízení rozhodné otázky, ztotožnil se zcela se zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně, na něž pro stručnost odkázal. Nemaje uplatnění námitky promlčení ze strany žalovaného za rozporné s dobrými mravy, napadený rozsudek potvrdil.
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu brojí dovoláním žalobkyně, považujíc je za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro rozpor rozsudku krajského soudu s judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu. Napadá především závěr o souladu uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy, poukazujíc v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 211/2016, a zejména pak na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/04. Opakuje skutkové okolnosti projednávané kauzy a akcentuje svůj vztah s žalovaným, coby svým otcem, i jeho vývoj v čase, jenž dle jejího mínění vylučuje soulad uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy. Má za to, že promlčecí doba nemohla běžet v období, kdy byly rodinné poměry účastníků klidné, vzájemně spolu vycházeli a sdíleli jeden dům. Rozhodnutí soudu prvního stupně pokládá v této otázce za nedostatečné, mající obdobné vady odůvodnění, pro něž byl Nejvyšším soudem zrušen předchozí rozsudek krajského soudu (č. j. 19 Co 284/2019-297). Vytýkané pochybení pak nezhojil ani odvolací soud. Oba soudy nadto dle dovolatelčina mínění nedostály pokynům ze strany Nejvyššího soudu, nereflektovaly-li řádně příslušnou judikaturu, včetně již odkazovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 643/04. Opakuje současně svůj nesouhlas se závěrem o nestavení promlčecí doby podáním návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu.
5. Odvolacímu soudu (potažmo též soudu prvního stupně) rovněž vytýká absenci posouzení otázky, jedná-li se o nárok věřitele podle § 534 obč. zák, či § 454 obč. zák. v případě, uhradí-li věřitel za dlužníka jeho závazek při absenci vzájemné dohody, ale za konkludentního souhlasu dlužníka. Zde spatřuje rozpor s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1557/2010.
6. Z vylíčených důvodů dovolatelka navrhuje zrušení rozsudků krajského i městského soudu a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. K dovolání se prostřednictvím svého právního zástupce negativně vyjádřil žalovaný, jenž je pro nepřípustnost navrhl odmítnout.
8. Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů.
9. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou dle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
11. Dovolání ovšem přípustným shledat nelze.
12. Ve světle dovolacích námitek jeví se k aplikaci korektivu dobrých mravů přiléhavým zopakovat Nejvyšším soudem již dříve v obecné rovině dovozené, že v případě § 3 odst. 1 obč. zák. jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil aplikovanou hypotézu ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu přitom musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12.
8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1404/2014). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je současně třeba posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu (viz především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004). Aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je pak dovolací soud oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.
6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními totiž povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách, jak bylo zmíněno výše (viz namátkou usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014, či ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004).
13. Judikatura Nejvyššího soudu se přitom konstantně hlásí k závěru, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil.
Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sb. rozh. obč., a ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011). Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (viz především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, a rozsudek téhož soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009). O zneužití práva uplatnit námitku promlčení by přitom mohlo jít tam, kde žalobce podal žalobu po uplynutí promlčecí doby, jsa ovlivněn přístupem žalovaného k věci a spoléhaje na jeho předchozí příslib plnění (srovnej za všechny usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3319/2013).
14. Pakliže v nynější kauze nalézací soudy, vycházejíce z prokázaných, v jejich rozhodnutích podrobně popsaných, individuálních okolností případu, neshledaly ve skutečnostech nastalých po vzniku uplatňovaného nároku důvody rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, nenachází ani Nejvyšší soud v jejich úvahách zjevnou nepřiměřenost či odklon od ustálené judikatury. Vyslovené platí i ve vztahu k dovolatelkou akcentovanému nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, jenž sice jako faktor ovlivňující úvahu o souladu vznesení námitky promlčení s dobrými mravy připouští i příbuzenský vztah účastníků, ovšem nikoliv bez dalšího. Ve shodě s ostatní citovanou judikaturou klade důraz na komplexní posouzení konkrétního sporu, jakož i úsudek, byl-li by zánik práva v důsledku jeho promlčení pro účastníka nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného nároku a s důvody, pro něž jej včas neuplatnil. V nyní projednávané kauze se nadto ze zjištěných skutečností podává již dřívější (z hlediska běhu promlčecí doby včasný) záměr dovolatelky domáhat se vrácení poskytnuté finanční pomoci po svém otci soudní cestou (viz návrh na vydání elektronického platebního rozkazu). Její námitky poukazující na blízký vztah účastníků (otce a dcery) vylučující podání žaloby proti rodinnému příslušníku tak v daném kontextu postrádají přesvědčivost, ba jeví se účelovými.
15. V situaci, v níž se soudy nižšího stupně s otázkou slučitelnosti vznesení námitky promlčení s dobrými mravy (založenou na skutkových okolnostech věci) náležitě vypořádaly, jevilo by se navíc nepřípadným, aby dovolací soud (nacházející se v postavení přezkumné instance hodnotící toliko správnost právního posouzení) jejich úsudek, který se zakládá na přímé obeznámenosti se skutkovými specifiky případu a vyhovuje požadavkům na přesvědčivost, potažmo racionalitu svého zdůvodnění, nahrazoval vlastním posouzením. Nevyšlo-li tedy za řízení najevo, že by k marnému uplynutí promlčecí doby přispěl právě žalovaný, jeví se zcela udržitelným a odpovídajícím příslušné judikatuře (kromě dovolatelkou citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 211/2016, viz namátkou též jeho další usnesení ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014, ze dne 18. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3415/2017, a ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3879/2018) závěr odvolacího soudu, že námitku promlčení, coby legální prostředek, jímž žalovaný sleduje obranu svých práv, nikoliv snad poškození či znevýhodnění žalobkyně, nelze považovat za zneužití práv na úkor dovolatelky kvalifikovatelné jako rozporné s dobrými mravy
16. K argumentaci dovolatelky spočívající v akcentu na společné bydlení účastníků sluší se pro úplnost připomenout, že občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013, jenž je aplikovatelný na aktuálně projednávanou věc (srov. § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“), na rozdíl od nyní účinného civilního kodexu (srov. § 646 o. z.) neuváděl jako důvod pro stavení promlčecí doby žití ve společné domácnosti, a proto není možné přisvědčit dedukcím žalobkyně stran pozdějšího počátku běhu promlčecí doby. K rozhodné právní úpravě v případě běhu promlčecí doby viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1977/2022.
17. Vznáší-li dovolatelka závěrem výtky i vůči posouzení samotného základu jejího nároku, zpochybňujíc kvalifikaci uplatněného nároku nalézacími soudy jako práva na vydání bezdůvodného obohacení, opomíjí, že žádná dohoda, ani konkludentní, z níž by bylo možné usuzovat na převzetí plnění ve smyslu § 534 obč. zák. v řízení nebyla prokázána, pročež obstojí právní kvalifikace nároku přijatá soudy nižších stupňů. Vychází-li pak dovolatelka v této části své obrany z odlišného a v řízení neprokázaného předpokladu (určité formy dohody mezi účastníky, jakožto podkladu pro plnění poskytnuté žalobkyní ve prospěch žalovaného), nelze za relevantní považovat ani odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1557/2010, s nímž má být dle jejího mínění naříkaný rozsudek v kontradikci.
18. Konečně k nesouhlasu žalobkyně s úsudkem o účincích vadného návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu na běh promlčecí doby je možné odkázat na podrobné odůvodnění naznačené problematiky obsažené v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu v nynější věci, jímž kvitoval závěr soudů nižších stupňů o nestavení promlčecí doby (viz výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3573/2020).
19. Ze shora vylíčených důvodů dovolání zjevně nelze považovat za přípustné a jako takové bylo Nejvyšším soudem podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
20. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a k nákladům žalovaného patří odměna advokáta za jeden úkon právní služby, jejíž výši dovolací soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném od 1. 1. 2025 (advokátní tarif, dále jen „AT“). Dle § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) AT činí sazba odměny za jeden úkon právní služby 10.220 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 450 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 AT a navýšením o DPH tak má žalovaný právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.910,70 Kč. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 11. 2025
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu