30 Cdo 1361/2024-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce V. S., zastoupeného Mgr. Lenkou Čihákovou, advokátkou se sídlem ve Slavkově u Brna, Palackého náměstí 67, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 38 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 196/2023, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2024, č. j. 21 Co 25/2024-11, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou ze dne 6. 12. 2023, jež byla Obvodnímu soudu pro Prahu 2 doručena dne 12. 12. 2023, domáhal vůči žalované zaplacení částky 38 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, jejíž vznik měl souviset s usnesením Okresního soudu v Břeclavi vydaným dne 30. 9. 2002, a to v řízení vedeném pod sp. zn. 15 Nc 2345/2002, ve kterém mělo být postupováno v rozporu se zákonem při řešení otázky „existence exekutora“ a „případné prekluze“. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 9.
1. 2024, č. j. 20 C 196/2023-5, uvedenou žalobu odmítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným usnesením usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). Usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti jako nepřípustné a zčásti pro jeho vady.
Vzhledem k tomu, že se podle § 241a odst. 5 o. s. ř. k obsahu podání, v němž
dovolatel uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody dovolání, aniž by byla splněna podmínka stanovená v § 241, nepřihlíží, dovolací soud nepřihlédl k dovolání, které dne 28. 3. 2024 sepsal samotný žalobce, nýbrž vycházel z obsahu dovolání sepsaného dne 8. 4. 2024 žalobcovou právní zástupkyní. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Procesněprávní otázka aplikace § 42 a § 79 o. s. ř., při jejímž řešení měl odvolací soud dle žalobcova názoru pochybit, pokud navzdory tomu, že žaloba vyhověla všem zákonem vyžadovaným obsahovým náležitostem, přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, že je namístě tuto žalobu odmítnout, čímž se měl současně odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované usnesením ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004, ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, ze dne 4.
12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo
3527/2014, ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016, nebo ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Svým závěrem, že žaloba není způsobilá k věcnému projednání, neboť neobsahuje srozumitelné vylíčení takových skutkových okolností případu, které jsou nezbytné pro jednoznačnou a nezaměnitelnou identifikaci skutku, a na základě kterých by bylo současně možné právně posoudit, zda žalobce svůj nárok odvozuje od nesprávného úředního postupu realizovaného při výkonu veřejné moci, nebo zda jeho vznik spojuje s vydaným nezákonným rozhodnutím (když samotná právní kvalifikace nároku provedená žalobcem v žalobě bez vylíčení uvedených skutečností není nijak významná, neboť ta náleží výhradně soudu – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1612/2004, ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, nebo ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2022/2022), přičemž nadto součástí podané žaloby nebyla ani řádná a nezaměnitelná specifikace předmětu řízení, pokud v ní žalobce neuvedl, jakou konkrétní majetkovou újmu (škodu) do požadované částky 38 000 000 Kč zahrnul (a tudíž z jakých dílčích nároků tento požadavek sestává, nejedná-li se o nárok jediný, a jak žalobce dospěl k jeho vyčíslení), se totiž odvolací soud od dlouhodobě ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, jak patrno nejen ze žalobcem zmíněných usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.
1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1542/2014, ze dne 20. 4. 2017, sp. zn.
33 Cdo 3846/2016, a ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 442/2017, ale také např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 493/2013, nebo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 267/2012, ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1834/2013, ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 887/2021, a ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2437/2021 (z nichž poslední dvě rozhodnutí se týkají téhož žalobce). V části, v níž se žalobce ohradil proti absenci výzvy soudu prvního stupně k doplnění žaloby, která by předcházela jejímu odmítnutí, pak podané dovolání nevyhovělo požadavkům plynoucím z § 241a odst. 2 o.
s. ř., podle kterého v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Žalobce zde totiž nespecifikoval, od jaké konkrétní ustálené judikatury Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu se měl odvolací soud při řešení uvedené otázky procesního práva dle jeho přesvědčení odchýlit.
V uvedeném rozsahu tedy podané dovolání nelze věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn.29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, nebo ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2946/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12.
1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3558/20, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 4017/13, jakož i stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, a usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23).
K případné procesní vadě, na kterou žalobce v dovolání posledně zmíněným způsobem poukázal, by za popsaného stavu bylo možné přihlédnout pouze v intencích § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., podle kterého je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podmínka přípustnosti podaného dovolání však, jak bylo rozvedeno výše, v daném případě splněna není.
Směřuje-li žalobcovo dovolání také proti výroku I napadeného usnesení, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno rovněž ve výroku II, a dále proti výroku II napadeného usnesení, tedy proti výrokům, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení, jedná se v tomto rozsahu o dovolání objektivně nepřípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2024
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu