30 Cdo 1850/2025-109
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce B. H., zastoupeného Mgr. Ondřejem Hálou, advokátem, se sídlem v Kolíně, Plynárenská 671, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 221 044 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 5/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2025, č. j. 15 Co 386/2024-80, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2025, č. j. 15 Co 386/2024-80, se ve výroku II v rozsahu, ve kterém bylo potvrzeno zamítnutí žaloby, a ve výroku III zrušuje a věc se v daném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Žalobce se domáhal přiměřeného zadostiučinění ve výši 221 044 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 124/2013. Předmětem řízení byla žaloba na ochranu osobnosti, v níž se žalobce domáhal omluvy za výrok tehdejší žalované, který označil za nepravdivý a zasahující do jeho cti a dobré pověsti.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. 6. 2024, č. j. 45 C 5/2024–42, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 11 906,25 Kč s příslušenstvím (výrok I). Ve zbývající části žaloby, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 209 137,80 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II). Současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 16 346,67 Kč (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl rozsudkem ze dne 6. 2. 2025, č. j. 15 Co 386/2024–80, o odvolání žalobce proti výrokům II a III rozsudku soudu prvního stupně a o odvolání žalované proti výroku I tohoto rozsudku tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil pouze v části týkající se příslušenství a zamítl žalobu na zaplacení úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 11 906,25 Kč od 1. 7. 2023 do 2. 1. 2024 a úroku z prodlení ve výši 0,25 % ročně z téže částky od 1. 7. 2023 do zaplacení; ve zbývající části výroku I rozsudek potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Výrok II rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 7 148 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně od 3. 1. 2024 do zaplacení; ve zbývající části výroku II rozsudek potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů přiznal soud žalobci proti žalované částku 27 418,17 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
4. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která nebyla sporná. Žalobce se v posuzovaném řízení po žalované domáhal omluvy za výrok ve znění: „Potvrzuji, že o seznámení s tímto pánem nemám rozhodně žádný zájem. Jeho chování bylo po mém odmítnutí agresivní a vzbuzovalo ve mně strach (výhrůžky, noční telefonáty...). Ještě po letech si na něj pamatuji.“, který žalobce považoval za nepravdivý. Předmětné řízení o ochranu osobnosti probíhalo u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 124/2013 od 8. 8. 2013 do 27. 1. 2023, tedy devět let, pět měsíců a devatenáct dní. V tomto řízení došlo k prodlevám, a to zejména v období od 13. 10. 2015 do 25. 10. 2016, od 27. 2. 2018 do 1. 10. 2019, od 29. 9. 2020 do 26. 10. 2022. V řízení bylo ze strany soudu prvního stupně činěno „množství procesních úkonů, např. výzva k odstranění vad žaloby, rozhodnutí procesní povahy – odmítnutí návrhu, osvobození od soudních poplatků, a to včetně odvolacího řízení, úkony směřující k předvolání svědka, který se ze zdravotních důvodů omlouval, žalovaná se odmítala účastnit jednání, aby se vyhla setkání s žalobcem“. Posuzované řízení bylo vedeno na třech stupních soudní soustavy i před Ústavním soudem. Kromě řady procesních rozhodnutí rozhodoval nalézací soud meritorně dvakrát, rovněž odvolací soud, který dále rozhodoval dvakrát procesně, jednou rozhodoval Nejvyšší soud a jednou Ústavní soud. Žalobce se dle odvolacího soudu na celkové délce řízení, ve smyslu nečinnosti či obstrukcí, nepodílel.
5. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyšel ze základní částky odškodnění 15 000 Kč za rok trvání řízení, a to s ohledem na skutečnost, že řízení netrvalo déle než 10 let. Základní částku odškodnění odvolací soud stanovil na 127 029 Kč. Tu snížil o 25 % z důvodu výše popsané procesní složitosti posuzovaného řízení. Z důvodu projednání věci na třech stupních soudní soustavy i před Ústavním soudem snížil odvolací soud základní částku o dalších 30 %. Důvody pro snižování či zvyšování základní částky pro složitost právní či skutkovou odvolací soud neshledal. Pro snížený význam řízení pro žalobce přistoupil odvolací soud ke snížení základní částky o 40 %. Přihlédl přitom k tomu, co bylo v posuzovaném řízení pro žalobce „v sázce“. Prohlášení žalované bylo učiněno pro potřeby jiného soudního řízení, neveřejně a nebylo tak s to zasáhnout do pověsti žalobce. O 10 % zvýšil odvolací soud základní částku z důvodu, že v řízení došlo k prodlevám.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Rozsudek odvolacího soudu, a to jen ohledně výroku II, napadl žalobce včas podaným dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Konkrétně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně Ústavního soudu při řešení následujících právních otázek: a) „Náleží za každé řízení trvající do 10 let automaticky základní náhrada ve výši 15.000 Kč za jeden rok trvání řízení, anebo je výši základní náhrady třeba odvozovat vždy od toho, jak dlouhé řízení bylo možné vzhledem ke všem okolnostem (včetně typu řízení) očekávat?“ Odvolací soud stanovil základní částku zadostiučinění ve výši 15 000 Kč za rok trvání řízení, aniž by zohlednil konkrétní okolnosti případu, zejména jeho skutkovou a právní jednoduchost.
Žalobce namítá, že výše základní částky má být odvozena od toho, jak dlouhé řízení bylo možné vzhledem k okolnostem případu rozumně očekávat, nikoliv podle univerzální hranice 10 let. Dle žalobce trvalo původní řízení násobně déle, než bylo možno očekávat vzhledem k jeho předmětu, rozsahu a dalším okolnostem. V tomto směru poukazuje na rozpor s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, 30 Cdo 283/2023, 30 Cdo 2800/2009 a stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13.
4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 58/2011 (dále jen „Stanovisko“). b) „Je v rámci kritéria složitosti řízení třeba kromě počtu stupňů soudní soustavy a procesní složitosti věci přihlédnout i ke skutkové a právní složitosti věci?“ Při hodnocení složitosti řízení odvolací soud hodnotil pouze procesní složitost a počet stupňů soudní soustavy a nezohlednil jeho skutkovou a právní jednoduchost. Jednalo se přitom o spor týkající se jediného výroku, posuzovaného podle dvou zákonných ustanovení.
Žalobce poukazuje na rozpor s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 675/2013 a 30 Cdo 2138/2009. c) „Je třeba stanovit poměr procentuálního zvýšení/snížení náhrady u jednotlivých kritérií podle poměru doby, v jaké se podílely na celkové délce řízení?“ Žalobce namítá, že poměr procentuálního zvýšení a snížení finanční náhrady nebyl odvozen od skutečného podílu jednotlivých kritérií na celkové délce řízení. Zatímco za procesní složitost byla náhrada snížena o 25 %, za průtahy způsobené postupem orgánů veřejné moci byla zvýšena pouze o 10 %, ačkoliv tyto průtahy tvořily větší část celkové délky řízení.
V tom žalobce spatřuje rozpor s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1343/2023, 30 Cdo 35/2012, 30 Cdo 1328/2009. d) „Lze k vyššímu zvýšení/snížení než o 50 % v rámci jednoho kritéria přistoupit pouze ve výjimečných případech, odůvodněných konkrétními (výjimečnými) okolnostmi?“ Žalobce v dovolání nesouhlasí s tím, že odvolací soud snížil náhradu o více než 50 % v rámci jednoho kritéria (složitost řízení), aniž by uvedl výjimečné okolnosti, které by takový postup odůvodňovaly. Žalobce poukazuje na rozpor se Stanoviskem a rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, 30 Cdo 3725/2014.
e) „Lze snížení o 40 % z důvodu sníženého významu předmětu řízení pro poškozeného považovat vzhledem k okolnostem případu za zjevně nepřiměřené?“ Podle žalobce je rovněž zjevně nepřiměřené snížení náhrady o 40 % z důvodu sníženého významu řízení pro žalobce. Ten se řízení aktivně účastnil, byl přítomen u všech jednání, nahlížel do spisu a domáhal se ochrany své cti. Poukazuje na rozpor s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3442/2022, 30 Cdo 1885/2024. f) Konečně se dle žalobce odvolací soud nevypořádal s argumentací žalobce uplatněnou v odvolání, zejména ve vztahu ke skutkové a právní jednoduchosti věci. Tím podle žalobce porušil jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V tomto směru poukazuje žalobce na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 390/23.
7. Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce namítá, že dovolání žalobce nesplňuje zákonné požadavky a z tohoto důvodu navrhuje jeho odmítnutí.
III. Přípustnost dovolání
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
9. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením
10. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
11. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že závěr o stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, jakož i při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená.
To však v případě dovolatele není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění – tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 %, 30 % nebo o 40 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2869/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015, ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2412/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2762/23, nebo ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3223/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10.
4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 699/24). Výše uvedené platí rovněž pro závěr o tom, zda bylo řízení extrémně dlouhé či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2457/2020, nebo ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3261/2021) a také ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení výše přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení.
Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012).
Ani v případě extrémní délky řízení, která by podle Stanoviska vedla k použití výchozí částky až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč. Stane se tak zejména tehdy, pokud se na celkové délce řízení podílely okolnosti (uvedené v § 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk), které nelze přičítat k tíži státu. Neshledá-li tedy odvolací soud důvody pro použití jiné výchozí částky, není jeho rozhodnutí v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, tudíž otázka určení výchozí částky zadostiučinění přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá (srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013). To platí pro otázky uvedené pod body 6a, 6b, 6d a 6e tohoto rozsudku.
13. Otázka stanovení základní částky odškodnění za jeden rok řízení u řízení kratšího než 10 let na 15 000 Kč (bod 6a tohoto rozsudku), která měla být dle žalobce stanovena vyšší s ohledem na jednoduchost věci, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť se jí dovolatel nepřípustně domáhá revize základní výše zadostiučinění (viz výše). Žalobce navíc de facto napadá skutková zjištění, protože ze skutkových zjištění odvolacího soudu nevyplývá, že by věc byla skutečně jednoduchá po skutkové a právní stránce, nebo že by délka posuzovaného řízení byla extrémní. Námitka vůči skutkovým zjištěním však nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
14. Otázka hodnocení kritéria složitosti řízení (bod 6b tohoto rozsudku) rovněž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť otázku ad 6b staví dovolatel nepřípustně na vlastní verzi skutkových zjištění, pokud tvrdí, že řízení bylo skutkově i právně jednoduché.
15. Otázka zvýšení/snížení náhrady o více než 50 % v rámci jednoho kritéria (bod 6d tohoto rozsudku) rovněž přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud sice v minulosti vyslovil závěr, dle nějž by mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním, zároveň však uvedl, že s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci, budou-li se vymykat standardním situacím, lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). Nadto obecný závěr, podle kterého by snížení nebo zvýšení základní částky nemělo přesahovat 50 %, se týká každého z posuzovaných kritérií samostatně, tedy v celkovém rozsahu může toto snížení přesáhnout 50 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011). Posouzení složitosti věci z hlediska více instancí a z hlediska složitosti procesní přitom představuje dvě samostatná kritéria (viz Stanovisko část IV.). Dospěl-li tak v projednávané věci odvolací soud ke snížení základní částky o 95 % z více samostatných důvodů, není jen proto jeho právní posouzení v tomto směru v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
16. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka hodnocení významu posuzovaného řízení pro žalobce (bod 6e tohoto rozsudku). Rovněž zde se žalobce po Nejvyšším soudu domáhá přehodnocení procentuální výše moderace základní částky odškodnění (viz bod 12 tohoto rozsudku).
17. Námitkou uvedenou v bodu 6f tohoto rozsudku nepředkládá žalobce dovolacímu soudu žádnou otázku hmotného či procesního práva, ale namítá jinou vadu řízení. Nejedná se tedy o otázku napadající nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), která by zakládala přípustnost dovolání, a proto jde o nepřípustný dovolací důvod.
18. Dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky poměrného procentuálního zvýšení/snížení náhrady u jednotlivých kritérií podle poměru doby, v jaké se podílely na celkové délce posuzovaného řízení (bod 6c tohoto rozsudku). Při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
21. Podle § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
22. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu by zásadně „mělo platit, že se na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela. Řečeno jinak, přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou než složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1343/2023).
23. Jak vyplývá ze skutkových zjištění odvolacího soudu, došlo v posuzovaném řízení k prodlevám v délce 4 roky a 8 měsíců. Odvolací soud pro tyto prodlevy, na nichž se žalobce nijak nepodílel, zvýšil náhradu o 10 %. Tyto prodlevy přitom činí polovinu celkové délky řízení. Oproti tomu odvolací soud zohlednil podíl složitosti na celkové délce řízení kumulovaně 55 %. Již z toho je zjevný nepoměr mezi hodnocením obou daných kritérií, neboť průtahy se podílely na celkové délce řízení přinejmenším ve stejném rozsahu. Nelze samozřejmě pominout, že při řádném postupu orgánu veřejné moci (soudu) by nebylo možno učinit závěr o nepřiměřené délce řízení. Tudíž jistá míra pochybení orgánu veřejné moci je již zohledněna v základní částce peněžitého zadostiučinění.
24. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
25. Protože dovolání žalobce bylo shledáno přípustným, zabýval se Nejvyšší soud námitkou jiné vady řízení – viz bod 17 tohoto rozsudku. Žalobce namítá, že se odvolací soud nevypořádal s jeho argumentací uplatněnou v odvolání, a to zejména ve vztahu ke skutkové a právní jednoduchosti věci. Zpochybňuje tak přezkoumatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Již v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013, však Nejvyšší soud vysvětlil, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele“. Z § 157 odst. 2 o. s. ř., který upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 33 Cdo 620/2023). V posuzované věci namítaná nepřezkoumatelnost odůvodnění nebránila žalobci vymezit dovolací důvody i předpoklady přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto neshledal tuto námitku vady řízení důvodnou.
26. Nejvyšší soud proto z popsaných důvodů rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. ve výroku II v rozsahu, ve kterém bylo potvrzeno zamítnutí žaloby, jakož i v závislém výroku o nákladech řízení, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
27. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí vzájemný poměr jednotlivých kritérií, jak se tato kritéria na délce řízení podílela.
28. Odvolací soud je nyní ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s § 226 o. s. ř., vázán právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
29. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 9. 2025
JUDr. Pavel Simon předseda senátu