4 Tdo 1262/2021-629
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2021 o dovolání
obviněného P. K., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v
Ostravě ze dne 12. 3. 2021, sp. zn. 3 To 365/2020, v trestní věci vedené u
Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 2 T 9/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 10. 2020, sp.
zn. 2 T 9/2019, byl obviněný P. K. (dále jen „obviněný“, popř. „dovolatel“)
společně se spoluobviněným A. N. uznán vinným přečinem křivého obvinění podle §
345 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových
zjištění tohoto soudu dopustil tím, že:
v přesně nezjištěné době měsíce února 2017 ve XY na ul. XY v restauraci XY na
předem dohodnuté schůzce, kterou P. K. inicioval, s úmyslem pomstít se a
uškodit M. S., poté kdy A. N. informoval P. K. o způsobu ukončení svých
podnikatelských aktivit pro společnost K – k. e. s., IČ: XY (dále jen K.),
navrhl P. K., aby bylo informováno vedení mateřské společnosti firmy K. a to
formou dopisu, přičemž nabídl, že takový dopis napíše v jazyce anglickém, který
obž. A. N. neovládá, obsahem dopisu byla kategorická informace o tom, že
jednatel společnosti K., M. S., nar. XY, požádal obž. A. N. o úplatek v
souvislosti s jeho podnikáním, který jako dodavatel firmy K. zajišťoval dopravu
zaměstnanců společnosti K. do XY a zpět na určená místa, konkrétně P. K. v
dopise psaném v angličtině, datovaném ke dni 27. 2. 2017 a adresovaném O. S.,
zástupci vedení mateřské společnosti firmy K., koncernu Z. L., uvedl, že obž.
A. N. byl jedním z dodavatelů společnosti K. a zajišťoval svými autobusy
dopravní služby pro tuto společnost, přičemž jej měl M. S. „požádat o určitou
peněžitou částku z každého kilometru pro něj osobně neoficiální cestou“, kdy on
„odmítl podporovat takové úplatkářství“, na což mu měl M. S. říci, že to pro
něj bude „znamenat konec podnikání“ a v závěru dopisu doporučuje, že by měl O.
S. „toho podvodníka odvolat“, tento dopis následně předal obžalovanému A. N. k
odeslání adresátovi, který jej odeslal na adresu uvedenou v záhlaví dopisu,
tedy vedení koncernu Z. L. (dále jen Z.) se sídlem v Rakousku, čímž tedy
obvinili M. S. ze skutku naplňujícího zločin přijetí úplatku dle § 331 odst. 1
alinea druhá, odst. 2 trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019,
ačkoliv oba věděli, že M. S. se takového jednání nedopustil, když současně
neučinili oznámení státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu, k čemuž by jinak
byli povinni pod sankcí spáchání trestného činu ve smyslu § 368 odst. 1
trestního zákoníku.
2. Za uvedený přečin uložil Okresní soud ve Frýdku-Místku obviněnému
podle § 345 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců. Podle
§ 81 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil. Podle § 82 odst. 1
tr. zákoníku obviněnému stanovil zkušební dobu v trvání 2 let (24 měsíců).
Zcela totožný trest odnětí svobody byl uložen spoluobviněnému A. N.
3. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený M. S., nar. XY, bytem XY,
odkázán se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech
občanskoprávních.
4. Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 10. 2020,
sp. zn. 2 T 9/2019, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků. Odvolání
podal rovněž spoluobviněný A. N. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v
Ostravě usnesením ze dne 12. 3. 2021, sp. zn. 3 To 365/2020, tak, že podaná
odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského v Ostravě ze dne 12. 3. 2021, sp. zn. 3 To
365/2020, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání do všech výroků z
důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tedy proto, že ve věci
došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a že bylo zamítnuto jeho odvolání
proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv byl v předchozím řízení dán důvod
dovolání uvedený v písmenech a) až k).
6. Dovolatel následně namítá extrémní nesoulad mezi vykonanými
skutkovými zjištěními a právními závěry soudů s odkazem na nález Ústavního
soudu sp. zn. IV. ÚS 216/04. Obviněný zdůrazňuje, že setrvává na argumentaci
uvedené v odvolání a tvrdí, že soudy obou stupňů zcela nedůvodně neakceptovaly
jeho obhajobu a svá rozhodnutí postavily na závěrech, které nemají oporu v
provedených důkazech, resp. jsou s provedenými důkazy v rozporu.
7. Dovolatel zdůrazňuje, že vzhledem k námitce extrémního rozporu mezi
vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů nižších stupňů je
oprávněn uplatňovat námitky, které z velké části uplatňoval již v rámci
odvolacího řízení. Dovolatel uvádí, že rozhodnutí soudů považuje za nesprávné,
jak po stránce věcné, tak i právní. Rozhodnutí soudů považuje za postavené na
smyšlenkách, dojmech, úvahách či důkazech nemající oporu v provedeném
dokazování. Současně považuje rozhodnutí soudů za nepřezkoumatelná. Podle jeho
názoru soud druhého stupně zcela rezignoval na svou povinnost přezkoumat
rozhodnutí soudu prvního stupně, podrobit jeho námitky kritickému přezkumu a
komparovat je se zjištěními a závěry soudu prvního stupně, včetně povinnosti
své závěry logicky a srozumitelně prezentovat v písemném odůvodnění rozhodnutí
a řádně je odůvodnit, nikoliv se omezit pouze na vágní konstatování o souhlasu
soudem prvního stupně.
8. Poté poukazuje na skutečnost, že předmětné schůzky se zúčastnil pouze
on a spoluobviněný N. Dovolatel si tak pokládá otázku, na základě jakých
konkrétních důkazů dospěl soud druhého stupně k závěru, že to byl právě on, kdo
inicioval schůzku a rovněž že napsal jednoznačná a nezpochybnitelná sdělení o
korupčním jednání S. Obviněný akcentuje skutečnost, že se jeho výpověď a
výpověď spoluobviněného o obsahu dopisu i tvůrci některých sdělení rozcházejí.
Namítá, že za situace slovo proti slovu musí být zjištěny důkazy, které verzi
jednoho z obviněných potvrdí nebo vyvrací. Závěr soudu druhého stupně považuje
dovolatel za nepřezkoumatelný rovněž z důvodu ignorování provedených důkazů,
zejména všech výpovědí spoluobviněného N., který výslovně uvedl, že byl S.
požádán o úplatek. Poukazuje na výslech spoluobviněného N. v přípravném řízení
a před soudem prvního stupně až do okamžiku, kdy předseda senátu vedl výslech
způsobem vnímatelným jako nátlakový a opakovanými dotazy na obviněného N.
ohledně úplatku S. tohoto „zviklal.“ V tomto směru dovolatel odkazuje na
zvukový záznam z hlavního líčení ze dne 25. 4. 2019, které jeho tvrzení
prokazuje.
9. Obviněný vyjadřuje přesvědčení, že soud prvního stupně svým způsobem
výslechu donutil spoluobviněného N. změnit své přesvědčení, když tento sám
začal pochybovat o tom, co mu vlastně S. řekl a o co byl požádán. Do doby
hlavního líčení byl spoluobviněný skálopevně přesvědčen o tom, že S. po něm
požadoval úplatek. Za esenciální skutečnost považuje dovolatel sdělení
spoluobviněného o možném požadavku o úplatek ze strany S. Podle jeho názoru mu
soudy nižších stupňů vytýkají, že si měl ověřit pravdivost tvrzení
spoluobviněného, aniž by vzaly v úvahu, že mu žádný zákon nestanoví tuto
povinnost. Skutečnosti uváděné spoluobviněným o uvažované sebevraždě, zadlužení
a požadavku o úplatek ze strany S. v něm důvodně vzbuzovaly přesvědčení, že
spoluobviněný hovoří pravdu. Navíc, pokud by tyto skutečnosti nebyly pravdou,
zcela jistě by spoluobviněný předmětný dopis rakouskému vedení společnosti K.
neodeslal, neboť z předmětného dopisu je zcela očividná závažnost situace a
závažnost jednání S. při výkonu funkce jednatele společnosti a rovněž je zcela
patrná závažnost následků na postavení a funkci S. v případě, že by se
prokázaly skutečnosti uvedené v předmětném dopise. Žádný jedinec průměrné
inteligence by takový dopis neodeslal v případě, že by věděl, že skutečnosti v
něm uvedené, nejsou pravdivé. Dovolatel tak tvrdí, že všechny výše uvedené
indicie ho mohly zcela důvodně vést k přesvědčení, že spoluobviněný mu sděluje
pravdu a že nemá důvod si vymýšlet. Závěry soudů tak považuje za absurdní a v
extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry.
Obviněný současně namítá skutečnost, že soudy obou stupňů neprovedly jediný z
jím navrhovaných důkazů, zejména pak výslechy jednotlivých svědků, kteří se
měli vyjádřit k osobě poškozeného S. a jeho způsobu a praktikám vedení
společnosti. Zastává názor, že soudy byly předpojaté a neobjektivní.
Předpojatost zejména soudu prvního stupně dovozuje z toho, že tento mu
přisoudil pomlouvačné nápisy vůči osobě S., které se měly objevovat v
předmětném období na různých místech, aniž by však o tom měl jakýkoliv důkaz, a
aniž by tyto nápisy byly předmětem trestního řízení. Nedostal žádnou
příležitost tyto zkreslené, neobjektivní a nepodložené závěry soudů obou stupňů
vyvrátit prostřednictvím jím navrhovaných důkazů, zejména prostřednictvím
výslechů navrhovaných svědků. Navrhovaní svědci se mohli vyjádřit k jeho osobě,
a tak potvrdit či vyvrátit domnělý motiv pomsty, jenž byl rozhodující
skutečností, na základě které soudy obou stupňů dospěly k závěru o jeho vině. Z
tohoto důvodu namítá porušení svého práva na spravedlivý proces. Za absurdní
považuje argumentaci soudu druhého stupně spočívající v nepožadování dalšího
dokazování, neboť písemně dne 6. 1. 2020 navrhl doplnění dokazování včetně
řádného odůvodnění návrhu na doplnění dokazování a u hlavního líčení několikrát
navrhoval provedení dalších důkazů.
10. Dále obviněný rozporuje nezjištění skutečností prokazujících jeho
zavinění ve formě úmyslu, který soudy nezjistily a ani neprokázaly. Jeho vinu
totiž soudy dovozují pouze na základě domněnek a spekulací, které nemají oporu
v jediném z provedených důkazů. Namítá tedy nejednoznačné prokázání subjektivní
stránky v podobě přímého úmyslu ve vztahu k lživému obvinění s požadavkem
specifického úmyslu, u něhož postačuje i srozumění (viz odkaz na rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1568/2015, 7 Tdo 1272/2016, nebo 3 Tdo
1129/2015, 7 Tdo 170/2015 a 7 Tdo 1404/2014). Podle jeho názoru dochází k
nepřípustné kriminalizaci jeho osoby a je mu kladeno za vinu jednání, k němuž
však zcela chybí jakékoliv důkazy. Jedná se o zcela flagrantní porušení
základního práva, a to práva na spravedlivý proces, a současně soudy obou
stupňů postupovaly v rozporu se zásadou zakotvenou v trestním řádu, a to se
zásadou presumpce neviny.
11. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě 12. 3. 2021, sp. zn. 3 To 365/2020, a
současně rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 10. 2020, sp. zn.
2 T 9/2019, a věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze
dne 31. 8. 2021, sp. zn. 1 NZO 700/2021, nejprve shrnul průběh trestního
řízení, zvolené dovolací důvody a uplatněnou argumentaci dovolatele. Současně
podrobně rozvádí předpoklady naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Podle státního zástupce je z obsahu podaného dovolání nepochybné, že
dovolatel v rozhodující míře vyslovuje nesouhlas s rozhodnými skutkovými
zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů. Takto uplatněná
argumentace míjí hranice zvoleného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. Bez ohledu na tento závěr následně akcentuje, že soud prvého stupně
provedením relevantních důkazů vytvořil dostatečný skutkový podklad pro své
rozhodnutí, přičemž patřičnou pozornost věnoval i hodnocení provedených důkazů,
když se přesvědčivě vypořádal s obhajobou obviněného, kterou podrobně
analyzoval a vyvodil z ní patřičné závěry uvedené v odůvodnění svého
rozhodnutí. Skutková zjištění soudu prvého stupně mají podle jeho názoru v dané
věci odpovídající obsahový základ především ve výpovědi poškozeného, výpovědích
obviněných, výpovědi svědků K., svědka D., jakož i ve výpovědích dalších
slyšených svědků a v listinných důkazech (dopisu zaslaného na vedení mateřské
společnosti K., koncernu Z., protokolu o jednání se zástupci Z., e-mailové a
SMS komunikace mezi obviněnými).
14. Státní zástupce rovněž uvádí, že nemohl přisvědčit námitce tvrzeného
extrémního rozporu s provedenými důkazy s poukázáním na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 3 Tdo 642/2015, usnesení Ústavního soudu ze
dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04. Z důvodu výhrady obviněného ke způsobu
hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu státní zástupce
nepovažuje námitky za právně relevantní povahy. Státní zástupce se neztotožnil
ani s argumentací opomenutých důkazů. Zdůrazňuje, že v hlavním líčení dne 25.
9. 2019 byly procesní strany podle § 219 odst. 2 tr. ř. dotázány, zda
nenavrhují další důkazy. Obhájce obviněného uvedl, že důkazní návrhy zašle
písemně soudu ve lhůtě deseti dnů, což dne 6. 1. 2020 učinil (výslech svědků
J., Z., C. a S.). Soud prvého stupně se tímto důkazním návrhem obviněného
zabýval tak, že u hlavního líčení dne 1. 10. 2020 usnesením rozhodl, že další
dokazování v tomto směru provádět nebude s patřičným odůvodněním. Soud druhého
stupně se pak s jeho závěrem v uvedeném směru zcela ztotožnil.
15. Ve vztahu k tvrzenému nerespektování judikatury Nejvyššího soudu a
neprokázání skutečnosti svědčící o naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu
neshledává státní zástupce námitku dovolatele rovněž za opodstatněnou. Státní
zástupce vymezuje podstatu přečinu křivého obvinění a úmyslu u křivého
obvinění. Konstatuje, že ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že to byl právě
obviněný, kdo inicioval předmětnou schůzku se spoluobviněným, kde došlo k
dohodě o odeslání předmětného dopisu, a že do dopisu prokazatelně napsal
jednoznačná a nezpochybnitelná sdělení, která poškozeného usvědčovala z
korupčního jednání, včetně jeho návrhu na odvolání. Soud prvního stupně podle
přesvědčení státního zástupce judikaturu Nejvyššího soudu beze zbytku
respektoval. Z pohledu státního zástupce se jednalo o zcela promyšlené jednání
obviněného, který po dohodě se spoluobviněným při plném vědomí, že se jedná o
informaci nepravdivou, kterou společně vykonstruovali, poškozeného křivě
obvinil. Tento závěr soud prvého stupně vyvodil nejen z nelogičnosti jednání
obou obviněných a důkladné analýzy jimi prezentované obhajoby, ale taktéž z
výpovědi celé řady ve věci slyšených svědků. Pro posouzení zavinění obviněného
je tak podstatné, že si musel být vědom skutečnosti, že poškozený se nedopustil
jednání, které bylo uvedeno v předmětném dopisu, a tedy věděl, že jde o
skutečnosti nepravdivé. Náležitou formu subjektivní stránky přisouzeného
trestného činu tak naplnil, neboť si byl vědom nepravdivosti obvinění a chtěl
tímto nepravdivým obviněním jiného lživě obvinit, přičemž tak činil s úmyslem
poškodit jej v zaměstnání. Proto se neztotožňuje s argumentací obviněného stran
postupu soudů v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
16. Situace popsaná z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1965,
sp. zn. 4 Tz 40/65 (nestačí sám o sobě nedostatek skutečností nasvědčující
podezření) v daném případě podle státního zástupce nenastala, neboť v dopise
obsažené sdělení nebylo pouze vyslovenou domněnkou či neformálně vyřčeným
podezřením. Naopak šlo o zcela konkrétní a v podstatě striktní tvrzení o
protiprávním jednání poškozeného. Vzhledem k výše uvedenému tak námitka
obviněného nemůže obstát. Státní zástupce tak uzavírá, že ze skutkových
zjištění učiněných soudem prvého stupně je zřejmé, že obviněný svým jednáním
naplnil všechny zákonné znaky trestného činu křivého obvinění podle § 345 odst.
1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, neboť bylo uvedené jednání obviněného bez
důvodných pochybností prokázáno.
17. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvádí,
že tento byl uplatněn v jeho druhé alternativě, a v projednávané věci
nedůvodně. Státní zástupce dodává, že obviněný prostřednictvím valné většiny
svých dovolacích námitek pouze opakuje svou obhajobu z předchozích fází řízení,
když odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vypovídají o tom, že se soudy s
otázkou jejich důvodnosti vypořádaly náležitým, zákonu odpovídajícím a
přesvědčivým způsobem.
18. V závěru podaného vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší
soud v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání jako
neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle §
265r odst. 1 písm. c) tr. ř. státní zástupce souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud
v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.],
bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst.
1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání
dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové
náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
20. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
21. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným
opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a
hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního
a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště
dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry
může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
22. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
23. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně
ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu
skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem
(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
24. Důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod
tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu
ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř. Obviněný namítá, že bylo zamítnuto jeho odvolání, ačkoliv byl v
předchozím řízení dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
25. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolacích námitek považuje Nejvyšší
soud především za vhodné uvést, že obviněný v rámci podaného dovolání uplatňuje
v podstatě stejné námitky jako v rámci řízení před soudy nižších stupňů,
přičemž tyto na jeho obhajobu dostatečně reagovaly, tedy zabývaly se jí. V
souvislosti s námitkami, které obviněný uplatnil v rámci podaného dovolání a
jež jsou shodné s námitkami uplatněnými v podaném odvolání je třeba uvést, že
na situaci, kdy obviněný v rámci podaného dovolání opakuje shodné námitky,
které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě
vypořádaly, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5
Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H.
BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle kterého se jedná o dovolání
zpravidla neopodstatněné. O takový případ se v dané věci jedná.
26. Bez ohledu na shora naznačený závěr vzhledem ke konkrétnímu obsahu
uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že obviněný uplatnil
námitky částečně právně relevantním způsobem, neboť za právně relevantním
způsobem uplatněné námitky lze považovat argumentaci týkající se naplnění
subjektivní stránky přečinu křivého obvinění, byť s jistou dávkou tolerance.
Zbývající část dovolací argumentace nelze pod zvolený dovolací důvod podřadit,
a to ani pod žádný jiný.
27. Jak již bylo naznačeno, obviněný především namítá existenci
extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem s tím
souvisejícím právním hodnocením skutku. Obecně ve vztahu k namítané existenci
extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým stavem týkajícím se
výroku o vině, považuje Nejvyšší soud za nutno zdůraznit následující. Vzhledem
ke konstantní judikatuře Ústavního soudu a právu obviněného na spravedlivý
proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v
dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým
stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy
Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09),
neboť existence extrémního rozporu může naplňovat dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006 sp.
zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015
sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Je ovšem nezbytné zdůraznit, že nestačí pouhé tvrzení
této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Z pohledu
judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je třeba uvést, že extrémní
rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela
chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na
soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho,
co bylo skutečným obsahem dokazování. Zároveň je nutné zdůraznit, že v § 2
odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro
míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu
určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však
klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125
odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
28. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace lze
uzavřít, že obviněný ve vztahu k namítané existenci extrémního rozporu toliko
vyjadřuje nesouhlas s hodnocením důkazů soudy prvního a druhého stupně. Z
pohledu tvrzení obviněného lze konstatovat, že soud prvního stupně k náležitému
objasnění věci provedl všechny potřebné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení § 2
odst. 5 tr. ř. Tyto následně hodnotil jak jednotlivě, tak zejména v jejich
vzájemných souvislostech, v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., když i
odůvodnění jeho rozhodnutí odpovídá § 125 odst. 1 tr. ř. Zde je potřebné
akcentovat, že soud prvního stupně se v rámci odůvodnění rozsudku precizně
vypořádal s hodnocením všech provedených důkazů především v jejich vzájemných
souvislostech a důraz kladl na jejich logické odůvodnění. Zde je na místě
zdůraznit, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že soud
na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný se trestné
činnosti dopustil tak, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu prvního
stupně. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný,
neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů,
zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým
procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3
Tdo 1615/2014). Proto uplatněnou argumentaci nelze podřadit pod dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
29. Přesto z pohledu námitek uplatněných obviněným, byť tyto nenaplňují
zvolený dovolací důvod, považoval Nejvyšší soud za potřebné na určité argumenty
obviněného blíže reagovat. Jak již bylo naznačeno, v dané věci bylo provedeno
až nadstandardní dokazování, přičemž soud prvního stupně své úvahy ohledně
rozsahu a hodnocení provedených důkazů řádně a precizně odůvodnil, jak to
vyžaduje ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a v tomto směru lze pro stručnost
poukázat na přesvědčivé písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (body
7. – 16. rozsudku). Současně je nezbytné konstatovat, že soud prvního stupně
neprováděl jen důkazy navržené obžalobou, nýbrž i důkazy navržené obhajobou,
takže důkazy neprováděl selektivním způsobem. Soud druhého stupně se pak s
odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně plně ztotožnil, když zároveň rozvedl
své úvahy z pohledu námitek, které uplatnil obviněný v podaném odvolání a které
jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v podaném dovolání (body 17. –
31. usnesení soudu druhého stupně) a s obhajobou obviněného, ale i
spoluobviněného se řádně vypořádal. Nelze tedy přisvědčit námitkám obviněného
ohledně rezignace soudu druhého stupně na odůvodnění jeho rozhodnutí.
30. Obviněný, jak již bylo naznačeno, především namítá jednostranné
posuzování provedených důkazů. Především je třeba uvést, že v projednávaném
případě se soudy nižších stupňů musely vypořádat s tvrzeními obviněného i
spoluobviněného N., které si rovněž ani společně zcela nekorespondovaly, a s
tvrzením poškozeného, že úplatek nepožadoval, když jiné osoby u protiprávního
jednání obviněných nebyly přítomny. Obecně platí, že situace „tvrzení proti
tvrzení“, neboli slovy obviněného slova proti slovu, s ohledem na čl. 6 odst. 1
Úmluvy, čl. 36 Listiny, klade na soudy zvýšené požadavky, a to v souvislosti s
vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soudy vzaly za prokázané, o které
důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení
provedených důkazů. Lze tedy uzavřít, že samotný případ „tvrzení proti tvrzení“
nevylučuje uznat obviněného vinným, naznačená situace ovšem klade zvýšené
nároky na soudy z hlediska odůvodnění jejich rozhodnutí a nutnosti řádně
posoudit důvěryhodnost provedených důkazů. Takto v dané věci bylo postupováno,
zejména pak soudem prvního stupně, když soudy na základě provedených důkazů
dospěly k závěru, že obviněný se spoluobviněným vypovídali každý rozporuplně a
že jejich obhajoba byla vyvrácena právě jejich samotnými výpověďmi v kontextu
dalších provedených důkazů, zejména výpovědi poškozeného S. a svědkyně K.,
které ovšem nestojí osamoceně, ale podporovaly ji další provedené důkazy jako
např. dopis zaslaný na vedení mateřské společnosti K. (koncernu Z.), protokol o
jednání se zástupci Z., e-mailová a SMS komunikace mezi obviněným a
spoluobviněným, svědecké výpovědi (D., K., Č., P., H., L., V.).
31. V dané souvislosti je nezbytné uvést, že při provádění a hodnocení
důkazu – konkrétně svědecké výpovědi – jde o ověření věrohodnosti a
nezaujatosti vypovídající osoby a ověření té části tvrzení, které lze testovat
dalším dokazováním, a tak myšlenkově dospět k důvodnosti přesvědčení i o
pravdivosti zbývající části, resp. celé výpovědi. V tomto směru pak jak soud
prvního stupně, tak i soud druhého stupně, této povinnosti dostál, když
především soud prvního stupně podrobně poměřoval jednotlivá tvrzení, přičemž
následně dospěl k logickému závěru, že věrohodná je výpověď svědků, a to v
rozhodujících částech řetězce jeho tvrzení. Jinak vyjádřeno, soudy nižších
stupňů zcela řádně hodnotily všechny důkazy jak jednotlivě i v jejich vzájemném
souhrnu se zásadami uvedenými v § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Jejich závěry jsou
logické, odpovídající zásadám formální logiky. Je třeba zdůraznit, že výpovědi
svědků jsou po celou dobu neměnné, tito o podstatných skutečnostech vypovídají
stejně, na rozdíl od obviněného a spoluobviněného, jejichž výpovědi jsou nejen
v rozporu s výpověďmi poškozeného a dalších svědků, ale i mezi jejich výpověďmi
navzájem jsou podstatné rozpory (viz bod 7., 10. – 11., 14. – 15. rozsudku
soudu prvního stupně, bod 23. usnesení soudu druhého stupně). Navíc je třeba
uvést, že soud prvního stupně postavil výrok o vině nikoliv na pouhém tvrzení,
že uvěřil výpovědi poškozeného, nýbrž na dalších důkazech, které tvrzení
obviněného a spoluobviněného vyvracejí a které podporují věrohodnost výpovědi
poškozeného (viz např. bod 7. – 15. rozsudku soudu prvního stupně).
32. Lze tedy konstatovat, že soudy nižších stupňů si za ztížené důkazní
situace, neboť proti sobě stála tvrzení obviněného a spoluobviněného N., když i
v jejich výpovědích navzájem byly rozpory, a poškozeného a dalších svědků, s
rozpory v jednotlivých výpovědích vypořádaly a zcela logicky odůvodnily na
základě jakých důkazů obhajobě obviněného a spoluobviněného nepřisvědčily,
včetně tvrzení obviněného, že nevěděl o nepravdivých informacích v předmětném
dopise. Proto Nejvyšší soud konstatuje, že soud prvního stupně provedl důkazy v
nezbytném rozsahu pro posouzení věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., a následně je
podle § 2 odst. 6 tr. ř. vyhodnotil. Soud prvního stupně a následně i soud
druhého stupně, dostatečně a precizně vyargumentoval prokázání viny obviněného
na základě nepřímých důkazů, když, jak již bylo naznačeno, si soudy nižšího
stupně byly velmi dobře vědomy složité důkazní situace. Úvahy soudů považuje
Nejvyšší soud za logické a mající oporu v provedených důkazech.
33. Ve vztahu k namítanému způsobu výslechu spoluobviněného N. u
hlavního líčení je třeba konstatovat, že tato námitka rovněž zvolený dovolací
důvod nenaplňuje. Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že při tomto výslechu
byli přítomni obhájci obviněných, kteří by nepochybně zasáhli, pokud by výslech
byl prováděn nezákonným způsobem. Navíc je třeba zdůraznit, že soud prvního
stupně při formulování skutkového stavu nezaložil závěr o vině obviněného na
tom, že by snad spoluobviněný popřel svoji výpověď z přípravného řízení, že ho
poškozený požádal o úplatek. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je
zřejmé, že vycházel z formulace použité v dopise, který byl zaslán
zaměstnavateli poškozeného, když ve vztahu k výpovědi spoluobviněného u
hlavního líčení toliko uvádí, že tento poněkud ustupuje od původní verze, která
byla prezentována v předmětném dopisu a v rámci své výpovědi v přípravném
řízení, přičemž následně poukazuje na jistou rozporuplnost výpovědi
spoluobviněného v rámci hlavního líčení ohledně toho, zda byl po něm požadován
úplatek či nikoliv a při formulování skutkového stavu vychází z obsahu dopisu,
výpovědi svědků, a dalších listinných důkazů, přičemž velmi podrobně rozvádí
své úvahy v tom směru, z jakých důvodů bylo sdělení v dopise nepravdivé a že si
tohoto byli oba obvinění vědomi. Proto i z tohoto pohledu je argumentace
obviněného nepřípadná.
34. Obviněný rovněž soudu prvního stupně vytýká neprovedení všech
požadovaných důkazů, konkrétně výslechu jím všech navrhovaných svědků. Byť
obviněný výslovně nezmiňuje tzv. opomenuté důkazy, lze vzhledem k obsahu jeho
dovolací argumentace dovodit, že se jejich existence fakticky dovolává. Obecně
je třeba uvést, že tzv. opomenuté důkazy lze charakterizovat jako důkazy, které
nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o
nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud
nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6. tr. ř., protože takový postup téměř
vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 odst. 1 tr.
ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1,
čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté
důkazy v rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo
účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto
provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně
zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve
vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná,
neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp.
zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z
judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se však
nejedná o opomenuté důkazy, jestliže se soudy zabývaly důkazním návrhem,
přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť
skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a
navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013,
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). O
takový případ se v dané věci jedná.
35. Z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění
důkaznímu návrhu zároveň plyne, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze
strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi
důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření
nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem
řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit
tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací
potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož
určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v
dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno
nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II.
ÚS 418/03).
36. Nejvyšší soud z trestního spisu zjistil, že obhájce obviněného
písemně navrhl doplnění dokazování výslechem čtyř svědků (J., Z., C. a S.).
Soud prvého stupně se tímto důkazním návrhem obviněného zabýval, přičemž v
rámci hlavního líčení konaného dne 1. 10. 2020 rozhodl usnesením tak, že další
dokazování nebude provádět, neboť výslechy svědků navržených obhajobou
nepovažoval za nutné, když předmět jejich výpovědí nebyl předmětem řízení a z
hlediska posouzení viny obviněného byly výslechy navržených svědků shledány
irelevantními. Soud druhého stupně se pak s jeho závěrem ztotožnil, když i
odůvodnil neprovedení dalších důkazů, jejichž provedení obviněný požadoval v
rámci odvolacího řízení (bod 31. usnesení). Proto se nemohlo jednat o existenci
tzv. opomenutých důkazů. Nad rámec tohoto závěru z pohledu námitek obviněného,
co navrhovanými důkazy mělo být objasněno, považuje Nejvyšší soud za nutné
uvést, že se nepochybně jednalo skutečně o nadbytečné důkazy, když tito svědci
nemohli k vlastnímu skutku nic podstatného uvést, když navíc není pochyb o tom,
že vztahy ve firmě byly jistým způsobem napjaté, což nakonec připouští všichni
slyšení svědci, včetně poškozeného, což nakonec nezpochybňují ani soudy nižších
stupňů (viz např. bod 15. rozhodnutí soudu prvního stupně).
37. Lze tedy uzavřít, že soudy nižších stupňů se neprovedením dalších
požadovaných důkazů důkladně zabývaly, přičemž dospěly k závěru, že další
dokazování by bylo i v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení,
neboť skutkový stav, který byl zjištěn na základě provedeného dokazování,
považovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Proto se v dané
věci nejedná o tzv. případ opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a
Nejvyššího soudu.
38. Ohledně namítaného porušení práva na spravedlivý proces u obviněného
lze uvést, že rovněž tato uplatněná námitka nenaplňuje dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně je ovšem třeba připustit, že vzhledem k
výkladu Ústavního soudu porušení práva na spravedlivý proces může zakládat
naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz Stanovisko
Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14. a 26., rozhodnutí
Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05). O takový případ se
ovšem v dané věci nejedná, když lze konstatovat, že soudy nižších stupňů
ohledně tohoto obviněného provedly dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž
skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, kdy při jejich
hodnocení nedošlo k žádné deformaci provedených důkazů, tyto byly hodnoceny v
souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., takže skutkový stav byl zjištěn v
rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí soudů ve vztahu k
tomuto obviněnému pak odpovídá § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Nad
rámec shora uvedeného je dále nutno uvést, že právo na spravedlivý proces není
možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na
rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatele. Uvedeným právem je pouze
zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny
zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz
rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto zásady
byly v daném řízení dodrženy a respektovány.
39. K argumentaci obviněného zásadou presumpce neviny je nutno uvést, že
uvedená zásada je spojena se zásadou in dubio pro reo (§ 2 odst. 2 tr. ř.).
Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do
skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení
provedených důkazů. Zásada presumpce neviny zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod a v § 2 odst. 2 tr. ř. má procesní charakter a týká se
jen způsobu hodnocení důkazů. Jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale
ani žádný jiný) dovolací důvod (viz obdobné závěry o procesní povaze námitek
neužití zásady presumpce neviny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018,
sp. zn. 5 Tdo 418/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp.
zn. 6 Tdo 92/2018).
40. Je tudíž zjevné, že uvedené pravidlo má procesní charakter, týká se
jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený
(avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby
bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5.
2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na
to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo
467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. 5 Tdo
595/2018.).
41. Současně je třeba akcentovat, že existence rozporů mezi důkazy sama
o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným
trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k
uplatnění zásady presumpce neviny. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle
konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného
činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu,
jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není
nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již
nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci
nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na velmi přesvědčivé odůvodnění
rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134
odst. 2 tr. ř.
42. Obecně je s námitkami obviněného, jež se vztahují k otázce hodnocení
důkazů, třeba připomenout, že provádění dokazování je doménou především soudu
prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před
soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání.
Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací,
bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny.
Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem
bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní
důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada
bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti hraje významnou roli, soud
je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho
nositelem (pramenem důkazu – zejména samotnou vyslýchanou osobou). Jen takový
způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované
skutečnosti a vést k vynesení rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z
provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní
právo procesní. 4. vydání. Praha: Leges, 2016, str. 166 a násl.) uznává, že
nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na
podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu, což
nachází odraz v latinském přísloví „quod non est in foro, non est in mundo“ (co
není před soudem, není na světě), oproti dřívějšímu inkvizičnímu řízení s
principem založeným na písemném řízení s vyjádřením „quod non est in actis, non
est in mundo“ (co není ve spise, není na světě).
43. Nejvyšší soud považuje za vhodné ještě uvést, že uváží-li se způsob,
jakým se soudy s jednotlivými ve věci provedenými důkazními prostředky
vypořádaly, neshledal v postupu soudů nižších stupňů vady a zjistil, že jejich
rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole, podané závěry jsou
předvídatelné a rozumné, korespondují s fixovanými závěry soudní praxe a nejsou
výrazem svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám
obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí
všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů,
resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná
rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Nejvyšší soud
proto uzavírá, že v projednávané věci se skutečně nejedná ani o případnou
existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v
žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu
ze dne 14. 7. 2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6.
1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Soudy ve věci stanovený
rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech
rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez
pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a
dodržely všechny postupy předepsané § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Soudy se tedy
nezpronevěřily ani zásadě in dubio pro reo, neboť verze, kterou obviněný
preferoval, byla provedeným dokazováním vyvrácena ve smyslu pravidel
stanovených v § 125 odst. 1 tr. ř.
44. Za právně relevantně uplatněnou námitku, jak již bylo naznačeno, lze
považovat námitku týkající se naplnění subjektivní stránky trestného činu
křivého obvinění podle § 345 tr. zákoníku, když dovolatel namítá, že úmyslně
poškozeného S. neobvinil z korupčního jednání. Je tomu tak proto, že otázka
zavinění se vztahuje k předpokladům trestní odpovědnosti fyzické osoby. Obecně
lze uvést, že zavinění je obligatorním znakem subjektivní stránky trestného
činu a chápeme jej jako vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám
trestného činu, jež musí být dán v době činu (viz Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 212 s).
Současně platí, že závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a
v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15)
a nedbalost (§ 16). Platí, že závěr o zavinění musí být podložen výsledky
dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. R 19/1971), kdy okolnosti
subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností
objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na
vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním
zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp.
zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č.
62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18.
12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
45. Přečin křivého obvinění podle § 345 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr.
zákoníku vyžaduje z hlediska subjektivní stránky úmyslnou formu zavinění podle
§ 15 tr. zákoníku. Objektem trestného činu křivého obvinění podle odstavce 1
ustanovení § 345 je především zájem na ochraně každé osoby před lživými útoky
na její práva, svobodu a čest, pokud jde o obvinění z trestného činu. Z
hlediska subjektivní stránky zákon u první skutkové podstaty (odstavec 1)
předpokládá úmysl, a to úmysl přímý, pachatel si musí být nepravdivostí
obvinění vědom, a proto chce jiného lživě obvinit [15 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku]. Lživě obvinit znamená nepravdivě tvrdit, že jiný se dopustil
jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tj. vědomě
objektivně nepravdivě informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde
a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je pachatelem. Z hlediska naplnění
formálních znaků základní skutkové podstaty je nevýznamný záměr, resp. motiv
jednání pachatele a rovněž způsob provedení činu. V zákonem předpokládaných
případech však mohou být tyto skutečnosti okolnostmi podmiňujícími použití
vyšší trestní sazby podle odstavce 3 § 345 tr. zákoníku. Lživé obvinění jiného
z trestného činu musí směřovat vůči určité osobě. Není třeba, aby tato osoba
byla označena jménem. Postačí, je-li individualizována uvedením takových
okolností, z nichž lze spolehlivě dovodit, o kterou osobu jde (srov. R
29/1988). Lživé obvinění může směřovat i vůči více osobám. Za vážné poškození v
zaměstnání lze považovat např. přeřazení na nižší funkci, možnost citelného
snížení výdělku, možnost výpovědi apod.
46. Ze shora naznačených východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
otázky zavinění u obviněného, když byl vázán a vycházel ze skutkového stavu
zjištěného soudy nižších stupňů, neboť neshledal v dané věci existenci
extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, když
soudy dospěly ke zcela jednoznačnému závěru, že obviněný a spoluobviněný si
byli vědomi toho, že poškozený o úplatek nikdy nepožádal, tedy že v dopise jsou
uváděny nepravdivé údaje o jeho údajné trestné činnosti a že dopis napsali
proto, aby ho křivě obvinili u jeho zaměstnavatele a chtěli ho tímto poškodit v
zaměstnání (chtěli docílit toho, aby zaměstnavatel poškozeného odvolal). Předně
je možno konstatovat, že soudy nižších stupňů věnovaly ve svých rozhodnutích
otázce zavinění náležitou pozornost (srov. bod 17. rozsudku soudu prvního
stupně, bod 32. usnesení soudu druhého stupně), přičemž dospěly k závěru, že
obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil a na jejich závěry odkazuje.
47. Nad shora prezentovaný závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést,
že o zavinění ve formě úmyslu přímém dle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se
jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně
poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může
uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení
způsobit. I když u přímého úmyslu mluví zákon jen o složce volní, je nutno
logickým výkladem dospět k závěru, že slovem chtěl je vyjádřena jak volní
složka, tak i složka vědomostní, neboť v psychice pachatele nutně musela
existovat i představa o chráněném zájmu, vůči němuž směřovala vůle pachatele ho
poškodit nebo ohrozit. Vůli nakonec není ani možno izolovat od vědomí, neboť je
vždy spojena se sledovaným cílem či záměrem, a proto jí musí předcházet
uvědomění si tohoto cíle nebo záměru. Pokud pachatel předpokládal, že k
porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem nezbytně a nutně
dojde, jde vždy o úmysl přímý, neboť pokud pachatel pokládá uvedený následek za
nutný, zcela jistě jej také chce, a nejde tudíž o pouhé srozumění s tím, co
pachatel svým jednáním působí (opačně však srov. dnes již překonané a
nepoužitelné R 3/1956, podle kterého, když obviněný vzhledem ke své znalosti
nebo zkušenosti věděl, že výsledek v zákoně uvedený nutně způsobí, je třeba z
toho usuzovat, že byl s výsledkem srozuměn, a tedy na úmysl eventuální).
48. Nejvyšší soud z pohledu naplnění úmyslu přímého u obviněného uvádí,
že tento vyplývá bez jakýchkoliv důvodných pochybností z provedeného
dokazování. Ze skutkových zjištění soudů prvního stupně je totiž nepochybné, že
to byl právě obviněný, kdo inicioval předmětnou schůzku s obviněným N., kde
došlo k dohodě o sepsání a odeslání předmětného dopisu. Do uvedeného dopisu
adresovaného vedení společnosti K. prokazatelně napsal jednoznačná a
nezpochybnitelná sdělení, která poškozeného usvědčovala z korupčního jednání
včetně jeho návrhu na odvolání. Pro posouzení zavinění obviněného v dané věci
je tak podstatné, že si musel být vědom skutečnosti, že poškozený se nedopustil
jednání, které bylo uvedeno v předmětném dopisu, a tedy věděl, že jde o
skutečnosti nepravdivé. Závěr o této vědomosti obviněného vyplývá jednak z
výpovědi spoluobviněného, byť tento se snaží jistým způsobem svoji roli v celé
věci bagatelizovat, ale i z dalších provedených důkazů (viz zejména body 10. –
25. rozsudku soudu prvního stupně), když také nelze pominout ani určitý skrytý
způsob vystupování obviněného v dané věci, o kterém hovoří spoluobviněný
(spoluobviněný původně při prošetřování celé věci zaměstnavatelem poškozeného
tvrdil, že mu s psaním a formulací dopisu nepomáhal), ale i svědek D., což
nakonec vyplývá i z listinných důkazů (zápis o jednání se spoluobviněným a
zástupci zaměstnavatele poškozeného). Zde je třeba akcentovat, že pokud by
obviněný skutečně nevěděl, že obsah dopisu je nepravdivý, tak by bylo zcela
nelogické, aby spoluobviněného žádal, aby o jeho úloze ve věci pomlčel.
Náležitou formu subjektivní stránky přisouzeného trestného činu tak naplnil,
neboť si byl vědom nepravdivosti obvinění a chtěl tímto nepravdivým obviněním
jiného lživě obvinit, přičemž tak činil s úmyslem poškodit jej v zaměstnání.
49. Stran odkazu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016 sp. zn.
3 Tdo 1568/2015, ve vztahu k motivu jednání pachatele a způsobu provedení činu,
je třeba poznamenat, že s uvedenou námitkou se již soudy obou stupňů vypořádaly
(viz bod 15. rozsudku soudu prvého stupně a bod 27. usnesení odvolacího soudu).
S názorem soudu druhého stupně spočívající v tom, že soud prvního stupně
nevychází z motivu při hodnocení naplnění formálních znaků skutkové podstaty
přečinu křivého obvinění, tedy nehodnotil motiv jako stěžení důkaz, na jehož
základě by postavil svá skutková zjištění a právní kvalifikaci vytýkaného
jednání, ale motiv zdůrazňuje ve vztahu k hodnocení jiných, a to stěžejních
důkazů, z nichž bylo možno vinu obviněného a spoluobviněného N. a rovněž
adekvátní právní kvalifikaci jednoznačně dovodit, se Nejvyšší soud zcela
ztotožňuje. Jinak řečeno, soud netvrdil, že protože obviněný měl motiv, tak se
trestné činnosti dopustil, tento závěr zakládal na svých důkazech. Odkaz na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 7 Tdo 1404/2014, stran
naplnění znaku lživě obvinit, je rovněž nepřípadný, neboť v dopise obsažené
„obvinění“ nebylo vysloveno pouze neformálně podezřením anebo vyslovenou
domněnkou, nýbrž naopak se jednalo o zcela konkrétní a v podstatě striktní
tvrzení o trestněprávním jednání poškozeného S.
50. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného
bylo podáno, jak již bylo naznačeno, částečně sice právně relevantním způsobem
podřaditelným pod zvolený dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze konstatovat, že tento dovolací
důvod nebyl naplněn, když jeho naplnění je vázáno na naplnění dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
51. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne,
„jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako
takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve
výroku tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl
Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném
zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na
ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o
odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na
okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu