4 Tdo 829/2025

4 Tdo 829/2025-398

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 9. 2025 o dovolání obviněného M. B., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 5. 2025, sp. zn. 55 To 104/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 1 T 172/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 30. 1. 2025, sp. zn. 1 T 172/2023 (dále jen „soud prvního stupně“, popř. „nalézací soud“), byl obviněný M. B. (dále jen „obviněný, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Uvedeného zločinu se podle skutkových zjištění dopustil tím, že

„dne 2. 6. 2022 v době od 12:40 hodin do 12:45 hodin v okrese XY před domem č. p. XY v XY, části XY, po předchozí vzájemné slovní rozepři s poškozenou J. E., která se týkala dlouhodobých neshod ohledně zavírání hlavních vchodových dveří do bytového domu č. p. XY, tuto nečekaně strčil oběma rukama do horní časti těla, následkem čehož poškozená ztratila rovnováhu a spadla zádovou částí na zem; v důsledku pádu poškozená utrpěla odlomení vnějšího kotníku levého hlezna s posunem úlomku, ložiskové pohmoždění měkkých pokrývek lebních v temenětýlní krajině, ložiskové pohmoždění zápěstí levé ruky na ploše asi 4 x 1,5 cm, pohmoždění měkkých tkání nad pravou klíční kostí o průměru 3 cm, pohmoždění měkkých tkání v příhrudní čáře vpravo v úrovni III. - IV. žebra, čárkovité oděrky v mezilopatkové krajině zad a oděrku na loketním kloubu vlevo; zranění poškozenou výrazně omezovalo v obvyklém způsobu života po dobu 6 týdnů bolestivostí a sníženou hybností levé dolní končetiny, kterou měla fixovanou sádrovým obvazem bez možnosti došlapu, pohybovala se za pomoci berlí a po tuto dobu byla částečně odkázána na pomoc druhé osoby, a po dobu dalších 6 týdnů podstoupila intenzivní léčebnou rehabilitaci, zranění poškozené si vyžádalo pracovní neschopnost od 2. 6. 2022 do 26. 8. 2022“.

2. Za uvedený zločin uložil soud prvního stupně obviněnému podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu stanovil zkušební dobu podmíněného odsouzení v trvání 30 měsíců.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil soud obviněnému povinnost zaplatit poškozené J. E. na náhradě majetkové škody částku 49 622,30 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku 59 407,23 Kč. Se zbytkem nároku pak tuto poškozenou odkázal podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 41197518, částku 10 627 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně, a to od 23. 2. 2024 do zaplacení, a poškozené České správě sociálního zabezpečení, IČ: 00006963, na náhradě majetkové škody částku ve výši 52 274 Kč a poškozené Správě železnic, státní organizaci, IČ: 70994234 na náhradě majetkové škody částku 8 579 Kč.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání směřující do všech výroků. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 5. 2025, sp. zn. 55 To 104/2025, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě majetkové škody a nemajetkové újmy ve vztahu k poškozené J. E. a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný je povinen zaplatit poškozené J. E. na náhradě majetkové škody částku 46 579,30 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku 59 407,23 Kč. Se zbytkem nároku pak tuto poškozenou odkázal podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozenou Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky pak soud podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal s jejím nárokem na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

6. Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to konkrétně k tzv. extrémnímu rozporu, dovolatel uvádí, že z provedených důkazů nelze dovodit jeho vinu. Obviněný poté vyjadřuje nesouhlas s tím, jakým způsobem byly hodnoceny provedené důkazy ve vztahu ke skutkovému ději týkajícímu se úderu tácem ze strany poškozené. V tomto směru akcentuje, že od samého počátku trestního řízení, již v rámci podaní vysvětlení dne 21. 6. 2022, setrval na tomto tvrzení. Výpověď svědkyně C., která útok popsala jako vedený z jiné strany, sama o sobě nevyvrací pravdivost jeho tvrzení.

7. Ve vztahu k opomenutým důkazům pak namítá, že odvolací soud zcela bezdůvodně zamítl jeho návrh na provedení osobního výslechu znalce MUDr. Adámka, a to s odkazem na jeho údajnou nadbytečnost. Podle obviněného se ovšem jednalo o podstatný důkaz a jeho neprovedení tak naplňuje zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

8. Obviněný tedy setrvává na tom, že jen odvracel útok ze strany poškozené. O tom, že k útoku tácem skutečně došlo, svědčí nejen výpověď svědkyně C., ale i pořízená fotodokumentace, ze které je zřejmé, že se tác na místě činu skutečně nacházel. Vyslovuje přesvědčení, že svojí reakcí na hrozící útok ze strany poškozené nikterak nevybočil z mezí nutné obrany. Akcentuje, že jeho odstrčení poškozené představovalo jen jeho reakci na neočekávaný úder ze strany poškozené a intenzitu odstrčení nelze vnímat jako zjevně nepřiměřenou k odvracení útoku. Nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, že neměl důvod se v době odstrčení poškozené domnívat, že bude napaden. Pokud se týká skutečnosti, že si na bolest lokte a prstů stěžoval až večer, nikoliv ihned po útoku, toto nijak nevylučuje útok ze strany poškozené. Je totiž zcela běžné, že se bolestivost určitého zranění může projevit až s určitým časovým odstupem.

9. Ohledně tvrzeného jednání v nutné obraně obviněný pak rozvádí předpoklady naplnění excesu z institutu nutné obrany, a to i s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 6 Tdo 339/2008). Zdůrazňuje, že z jeho strany se jednalo o lehké odstrčení, kdy ke zranění poškozené došlo v důsledku dalších okolností (nevhodná obuv poškozené, nerovný terén). V tomto směru pak odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2024, sp. zn. 8 Tdo 1045/2023. Proto se domnívá, že byl naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

10. Současně obviněný namítá, že v řízení před soudy nižších stupňů byla popřena zásada presumpce neviny. Podle jeho názoru hodnocení svědeckých výpovědí bylo provedeno tendenčně, kdy došlo k nedůvodnému zpochybňování výpovědi svědkyně C., a to z důvodu, že je mezi ní a ním příbuzenský vztah. Stejně ovšem soudy nepostupovaly ve vztahu k výpovědi dalších svědků, ačkoliv se jednalo o synovce poškozené (svědek N.) a její dobrou přítelkyni (svědkyně B.).

11. Dovolatel dále požádal předsedu senátu soudu prvního stupně, aby v souladu s § 265h odst. 3 tr. ř. podal Nejvyššímu soudu návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně.

12. Závěrem podaného dovolání pak obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, resp. i rozsudek soudu prvního stupně a podle § 265m odst. 1 tr. ř. ho obžaloby zprostil, anebo vrátil věc soudu nižšího stupně k novému projednání a rozhodnutí.

13. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) přípisem ze dne 19. 8. 2025, sp. zn. 1 NZO 619/2025. Nejprve rozvedl, jaké uplatnil dovolatel dovolací důvody a v čem spatřuje jejich naplnění. Podle státního zástupce se v rámci dovolací argumentace jistým způsobem prolínají výhrady vůči skutkovým zjištěním a právnímu posouzení skutku, když ovšem z hlediska nesprávného právního posouzení skutku obviněný namítá, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako zločin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku, nýbrž jako jednání v nutné obraně ve smyslu § 29 tr. zákoníku. Pokud se týká výtek mířících do oblasti dokazování, má za to, že se obviněný jen snaží prosadit svoji verzi skutkového děje, podle které se jen bránil útoku poškozené.

14. Ohledně výtek směřujících do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce konstatuje, že tyto lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit jen s výhradou, když tyto v podstatné části jen vycházejí z vlastní představy obviněného o skutkovém ději. Pokud bude vycházeno ze skutkového děje zjištěného soudy nižších stupňů, což je při absenci extrémního rozporu nezbytné, tak lze námitky obviněného považovat za zjevně neopodstatněně. V tomto směru státní zástupce uvádí, že chybí základní podmínka pro zvažování nutné obrany, tj. přímo hrozící či trvající útok (viz bod 40 rozsudku soudu prvního stupně či bod 13 rozsudku soudu druhého stupně). Uzavírá tedy, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyl naplněn.

15. K naplnění tvrzeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvádí, že obviněný primárně jen vyjadřuje nesouhlas s tím, jak byly hodnoceny důkazy, a to zejména výpovědi poškozené a ostatních svědků. K tomu ovšem konstatuje, že zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění přichází v úvahu toliko jen v případě existence tzv. zjevného rozporu (viz odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1368/2021), kdy následně rozvádí předpoklady naplnění zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy. O takovou situaci se ovšem v předmětné věci nejedná.

16. Podle státního zástupce naopak z odůvodnění předmětných rozhodnutí vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž své rozhodnutí i řádně zdůvodnily v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. Nepovažuje za chybu, pokud soudy pracují s výpovědí poškozené jako s přesvědčivým důkazem. Tato totiž nestojí osamoceně, ale je podporována výpověďmi svědků N. a B., lékařskými zprávami a závěry znaleckého posudku MUDr. Adámka. Současně podle jeho přesvědčení soudy řádně a přesvědčivě vysvětlily, proč vyhodnotily jako nevěrohodnou verzi obviněného. Provedené důkazy pak ve svém souhrnu vytvářejí důkazní komplex, který netrpí žádnými podstatnými rozpory a umožňuje učinit závěr o vině obviněného bez důvodných pochybností. Lze tedy uzavřít, že učiněná skutková zjištění mají podklad v provedených důkazech.

17. Ohledně vady tzv. opomenutých důkazů státní zástupce uvádí, že v rámci hlavního líčení konaného dne 30. 1. 2025 strany neučinily žádné důkazní návrhy. Co se týká odvolacího soudu, tak z bodu 6 jeho rozhodnutí vyplývá, že tento soud označil další dokazování za nadbytečné, takže se s tímto důkazním návrhem vypořádal. Proto v dané věci neshledává existenci tzv. opomenutých důkazů.

18. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhuje podané dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., a to za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř., aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

19. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k případné replice. Nejvyšší soud ke dni rozhodování o podaném dovolání repliku neobdržel.

III. Přípustnost dovolání

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněného přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, a splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

22. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

23. Nejvyšší soud současně připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů.

Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

24. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněného nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně.

Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něho příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např.

věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

25. Obviněný dále ve svém dovolání uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve

výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

26. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

27. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

28. Předně je potřeba uvést, že v dovolání deklarované námitky dovolatel uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, když jeho dovolání z velké části odpovídá ve věci podanému odvolání. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, kterou obviněný uplatnil v řízení před soudy nižších stupňů a se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodněních svých rozhodnutí. K tomu je třeba uvést, že v situaci, kdy dovolatel v rámci dovolání opakuje shodné námitky, které uplatnil před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, se jedná zpravidla, o dovolání neopodstatněné [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK), ročník 2002, svazek 17, pod T 408)]. O takovou situaci se v dané věci jedná.

29. Bez ohledu na shora uvedené se Nejvyšší soud uplatněnou dovolací argumentací věcně zabýval. Jak již bylo konstatováno, obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v jeho první a třetí variantě a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud po věcném přezkoumání podaného dovolání dospěl k závěru, že uplatněná argumentace je částečně podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněná, a že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. není uplatněná argumentace pod zvolený dovolací důvod podřaditelná, jak bude následně blíže rozvedeno.

30. Nejvyšší soud se nejprve zabýval důvodností uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétně tvrzeným zjevným rozporem učiněných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, tedy první variantou tohoto zvoleného dovolacího důvodu. Ohledně namítaného zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy Nejvyšší soud považuje za nutné předně připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Ten ale nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). V případě tzv. zjevného rozporu se totiž musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

31. Navíc v dané souvislosti musí Nejvyšší soud připomenout, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je především klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).

32. Současně lze uzavřít, že existenci extrémního rozporu není možno dovozovat jen z toho, že soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněný se trestné činnosti dopustil. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišně než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014). Zároveň je nutné zdůraznit, že § 2 odst. 5 tr. ř. ani § 2 odst. 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Důležité je, že soudy při hodnocení důkazů dodrží ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., tedy hodnotí provedené důkazy jak jednotlivě, tak zejména v jejich souhrnu. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009).

33. V souvislosti s námitkami, které směřuje obviněný do první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy do vady tzv. zjevného rozporu, je také vhodné uvést, že tyto námitky se prolínají a navazují na dovolací námitky, které podřazuje dovolatel pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. vadu nesprávného právního posouzení – tedy zda jednal za podmínek nutné obrany, či nikoliv.

34. Z pohledu konkrétní dovolací argumentace vztahující se k naplnění první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze mít za to, že tuto nelze považovat za relevantně uplatněnou, neboť materiálně nahlíženo tyto námitky nepřesahují meze pouhé polemiky s hodnocením provedených důkazů ze strany soudů nižších stupňů, a především pak se skutkovými zjištěními, která po tomto hodnocení soudy učinily. Prostřednictvím uvedených námitek se obviněný primárně domáhá odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jaké učinily soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a to v souladu s jím předkládanou verzí skutkového děje. Teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozuje jím zmíněný tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedeného dokazování ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a do značné míry také tzv. nesprávné právní posouzení či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., po stránce věcné v této části dovolání uplatňuje námitky skutkové, resp. procesní.

35. Bez ohledu na shora prezentovaný závěr je nezbytné konstatovat, že obviněný fakticky jen vyjadřuje nesouhlas s tím, že soudy nižších stupňů při formulaci skutkových zjištění neakceptovaly jeho obhajobu a že nepovažovaly za věrohodnou výpověď svědkyně C., jeho matky. Předně je z pohledu dovolací argumentace obviněného třeba uvést, že soud prvního stupně své skutkové závěry nezaložil na prostém konstatování, že obhajobě obviněného neuvěřil a že výpověď svědkyně C. je nevěrohodná, protože se jedná o matku obviněného, nýbrž na pečlivém hodnocení všech provedených důkazů jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemném souhrnu, tak jak to požaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy a závěry zcela odkazuje (viz body 37 až 40 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), když jeho závěry odpovídají zásadám formální logiky a nevykazují žádné známky svévole či libovůle. Jinak vyjádřeno, soud prvního stupně přesvědčivě objasnil a vysvětlil, na základě jakých skutečností a důkazů dospěl k závěru o nevěrohodnosti výpovědi svědkyně C., a na základě jakých důkazů má tedy obhajobu obviněného bez jakýchkoliv pochybností za vyvrácenou. Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se pak ztotožnil i soud druhého stupně, který se rovněž velmi podrobně zabýval věrohodností výpovědi této svědkyně z pohledu dalších provedených důkazů (viz výpovědi dalších svědků, včetně závěrů znaleckého posudku MUDr. Adámka a jeho vyjádření v rámci hlavního líčení a lékařské zprávy) a vyjádřil se i k námitce stran nevěrohodnosti dalších slyšených svědků pro jejich kladný vztah k poškozené (viz bod 9 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně).

36. Nad rámec úvah těchto soudů je třeba uvést, že pokud obviněný poukazuje na skutečnost, že jeho postoj k věci je neměnný od okamžiku podání vysvětlení ve věci, tak tato skutečnost nemůže sama o sobě vést k závěru o pravdivosti jeho obhajoby. V tomto směru je třeba akcentovat, že podání vysvětlení ze strany obviněného ve věci není jako důkazní prostředek přípustné. Nadto, obviněný má v rámci probíhajícího trestního řízení proti své osobě právo se hájit, jak uzná za vhodné, když není povinen ve věci jednak vůbec vypovídat (viz § 33 odst. 1 tr. ř., věta první), současně není povinen na rozdíl od svědků vypovídat pravdu a nic nezamlčet (srov. § 33 odst. 1 tr. ř., § 91, § 92 tr. ř. a § 97, 101 tr. ř.), nesmí jen nikoho křivě obvinit či pomluvit (viz § 91 odst. 1, věta první tr. ř.). Rovněž skutečnost, že z pořízené fotodokumentace je patrno, že předmětný tác se na místě incidentu nacházel, nelze interpretovat tak, že k napadení tácem došlo. V tomto směru je třeba uvést, že samotná poškozená nikdy nepopírala, že tác měla v ruce, když došlo k jejímu napadení, takže nalez tácu na místě odpovídá její výpovědi, ale i výpovědi svědků (např. svědkyně B.).

37. Jak již bylo konstatováno, obviněný uplatnil i třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy vadu tzv. opomenutých důkazů. Nejvyšší soud nejprve považuje za vhodné rozvést předpoklady naplnění tzv. opomenutých důkazů. Předně je třeba připomenout, že jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech, o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03, a další). Neúplnost provedeného dokazování a vadu spočívající v neprovedení všech navrhovaných důkazů však nelze spatřovat jen v tom, že soud některý důkaz neprovede, neboť není povinen každému takovému návrhu vyhovět. Nutno dodat, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve své třetí alternativě navíc předpokládá, že se musí jednat o podstatné nedůvodně neprovedené navrhované důkazy, jež mají vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinak vyjádřeno, ve vztahu k této námitce je potřeba uvést, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

38. Zároveň je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).

39. Nadto, v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí alternativě, je ještě třeba vždy mít na paměti, jak již bylo konstatováno, že tento dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytné k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nemohlo vést k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). Jak již totiž bylo naznačeno, k porušení tohoto práva nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, kdy by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

40. Z hlediska aplikace uvedených obecných závěrů na posuzovanou věc je namístě uvést, že soudy nižších stupňů, a to konkrétně odvolací soud, se důkazními návrhy obviněného, které uplatnil v rámci podaného odvolání, zabýval a vypořádal se s nimi, tedy neopominul je. V tomto směru je třeba zdůraznit, že samotný obviněný dovozuje vadu tzv. opomenutých důkazů z toho, že odvolací soud zamítl jeho návrh na opětovný výslech znalce MUDr. Adámka, když ovšem ani blíže nerozvádí, v čem konkrétně spatřuje jeho podstatnost, když se toliko omezuje na prosté konstatování, že se jednalo o důkaz podstatný. Již samotný takový postup představuje jistý nedostatek podaného dovolání, když dovolatel by měl v rámci podaného dovolání zdůvodnit, proč důkaz, který nebyl proveden či nebyl nijak hodnocen soudy nižších stupňů, byl pro formulování skutkových zjištění podstatný. V tomto směru je třeba uvést, že nestačí, pokud snad dovolatel podstatnost určitého požadovaného důkazů odůvodnil v rámci řízení před soudy nižších stupňů, neboť dovolatel je povinen v podaném dovolání výslovně konkretizovat dovolací námitky [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publ. ve Sbírce soudních rozhodnutí trestních pod č. 46/2013, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 4 Tdo 577/2017].

41. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že odvolací soud se otázkou nutnosti provedení tohoto požadovaného výslechu znalce zabýval (viz bod 6 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně) a zamítl ho pro nadbytečnost. Již z pohledu tohoto postupu odvolacího soudu se nemohlo jednat o tzv. opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Dovolací soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil, když skutečně nelze pominout, že soudy nižších stupňů řádně a přesvědčivě odůvodnily, proč neuvěřily obhajobě obviněného a tvrzení svědkyně C.

o jeho napadení poškozenou, když tento závěr nezaložily jen na závěrech znaleckého posudku MUDr. Adámka, nýbrž na komplexním hodnocení všech ve věci provedených důkazů v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci. Proto lze uzavřít, že uplatněná námitka je sice podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, ale že je zjevně neopodstatněná.

42. Obviněný rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř, když namítá, že jednal v nutné obraně podle § 29 tr. zákoníku. Obecně je třeba uvést, že námitka jednání v nutné obraně je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod, když se jedná o námitku nesprávného hmotněprávního posouzení skutku. Hmotněprávní posouzení skutku či jiné skutkové okolnosti se může týkat zejména otázek trestního práva hmotného, například zda je tzv. konkrétní nebo speciální subjekt podle § 114 odst. 1, 2 tr.

zákoníku, zda byl skutek spáchán za podmínek nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku, krajní nouze podle § 28 tr. zákoníku nebo jiné okolnosti vylučující trestnost (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až § 314, Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3167). Přesto vzhledem ke konkrétnímu obsahu dovolací argumentace je třeba mít za to, že tato námitka nebyla uplatněna právně relevantním způsobem. Obviněný ji totiž zakládá na tvrzení, že to byla právě poškozená, která na něho zaútočila, a to plastovým tácem.

Z pohledu tohoto tvrzení je ovšem třeba uvést, že obviněný vychází z jiných skutkových zjištění, než které měly za prokázané soudy nižších stupňů na základě provedeného dokazování a kterými je Nejvyšší soud vázán při posuzování důvodnosti naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jinak vyjádřeno, obviněný při formulování této dovolací argumentace vychází z vlastní verze skutkového stavu věci, nikoliv ze skutkového stavu, který na základě provedeného dokazování zformulovaly soudy nižších stupňů, a které uzavřely, že k tvrzenému napadení ze strany poškozené nedošlo (viz body 37 až 40 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 9 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně).

Proto předmětná námitka stran jednání v nutné obraně nebyla uplatněna právně relevantním způsobem a nemůže zakládat přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nadto je třeba uvést, že soud druhého stupně se s námitkou obviněného, že jednal v nutné obraně ve smyslu § 29 tr. zákoníku, zabýval a řádně, zejména pak přesvědčivě se s ní vypořádal (viz bod 13 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně), přičemž Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje.

43. Pokud se dále obviněný dovolává zásady presumpce neviny, tak taková výhrada nemůže naplňovat žádný ze zvolených dovolacích důvodů, ale ani žádný jiný. Taková výhrada směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Zde je namístě připomenout, že zásada presumpce neviny je zakotvená v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr.

ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Z bohaté judikatury v tomto směru lze poukázat např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.

4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „… pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury lze zmínit například bod 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů.

Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu.

44. Současně Nejvyšší soud považuje za vhodné a potřebné odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. I. ÚS 3494/23, konkrétně bod 25 tohoto rozhodnutí, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že „zásada in dubio pro reo nachází své uplatnění tehdy, pokud po vyčerpání všech reálných důkazních možností přetrvává důvodná pochybnost o vině, či nevině obžalovaného [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 286/98 ze dne 3. 12. 1998 (U 73/12 SbNU 541)]. Uplatní se přitom ke skutkovým zjištěním v jejich souhrnu, nikoliv ve vztahu k jednotlivým skutečnostem, či dokonce jen ve vztahu k jednotlivým důkazům. Pojí se tak v zásadě se dvěma okruhy situací – v prvém z nich existují alespoň dvě vzájemně se vylučující verze skutkového děje, které jsou stejně podloženy výsledky dokazování a alespoň jedna z nich musí být pro obžalovaného výhodnější než ostatní skutkové verze; ve druhém výsledky dokazování neumožňují vytyčení ani jedné realistické skutkové verze“.

45. O takový naznačený případ se v dané věci nejedná. Naopak, jak již bylo konstatováno, obviněný uvedenou argumentací primárně vyjadřuje svůj nesouhlas s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a se závěry, k nimž tyto soudy na jeho základě dospěly. Navíc je třeba akcentovat, že v dané věci soudy na základě provedeného dokazování neměly o vině obviněného žádné pochybnosti, když nakonec i formulace této námitky, jak již bylo naznačeno, je založena jen na nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů.

46. Na závěr Nejvyšší soud považuje rovněž za vhodné jen pro komplexnost a s ohledem na obsah a charakter podaného dovolání obviněného dodat, že problematikou stran námitek opětovně uplatněných v dovolání a také problematikou nutnosti reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.

47. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že námitky obviněného, které směřoval do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v jeho třetí variantě, sice formálně odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, ovšem jsou zjevně neopodstatněné. Pokud jde o zbývající varianty tohoto dovolacího důvodu, tak tyto námitky nebyly uplatněny právně relevantně, stejně tak námitky směřující do naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

48. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněného nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když jeho dovolací argumentace v rozhodující míře neodpovídala jím uplatněným dovolacím důvodům ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 9. 2025

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu