21 Cdo 3201/2023-283
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D.,
v právní věci žalobce L. T., proti žalovanému Primoco UAV SE se sídlem v Praze
5, Výpadová č. 1563/29f, IČO 03794393, zastoupenému Mgr. Ondřejem Mikulášem,
advokátem se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II č. 1718/10, o neplatnost
okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod
sp. zn. 26 C 142/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 19. dubna 2023, č. j. 23 Co 83/2023-237, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku městského soudu v části, ve které
bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se odmítá.
II. Rozsudek městského soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze
dne 15. listopadu 2022, č. j. 26 C 142/2020-199, se zrušují a věc se vrací
Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
1. Dopisem ze dne 9. 3. 2020 žalovaný sdělil žalobci, že na základě
ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce okamžitě ruší jeho pracovní
poměr založený pracovní smlouvou uzavřenou dne 19. 8. 2019, neboť žalobce
porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím
vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, a to tím, že v rámci pracovní cesty v
období od 9. 2. 2020 do 29. 2. 2020 prostřednictvím svěřené platební karty
zaměstnavatele realizoval platby, které „jakkoli“ nesouvisely s jím vykonávanou
činností a ke kterým nebyl zaměstnavatelem oprávněn, že uvedené platby vedly
výlučně k majetkovému prospěchu žalobce, případně třetích osob, že se jedná o
platby uvedené v příloze tohoto oznámení a že popsaným jednáním se žalobce
dopustil porušení základních povinností vyplývajících z právních předpisů,
konkrétně povinnosti řádně hospodařit s prostředky, které mu byly svěřeny
zaměstnavatelem, a povinnosti střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele před
jeho zneužitím a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele podle
ustanovení § 301 písm. d) zákoníku práce, v důsledku čehož zároveň došlo k
narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi žalobcem a zaměstnavatelem a
zpochybnění jeho spolehlivosti ve vztahu k majetku zaměstnavatele.
2. Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 30. 3.
2020 domáhal, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je
neplatné. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že na základě pracovní smlouvy ze dne
19. 8. 2019 vykonával u žalovaného práci na pozici obchodního ředitele a že
okamžité zrušení pracovního poměru, které obdržel od žalovaného dne 9. 3. 2020,
nesplňuje náležitosti podle § 60 zákoníku práce, neboť z vyúčtování služební
cesty obsahujícího soubor různých plateb, které je přílohou oznámení o
okamžitém zrušení pracovního poměru, není zřejmé, které konkrétní platby
prostřednictvím svěřené platební karty žalovaného měl žalobce podle mínění
žalovaného učinit v rozporu se svými povinnostmi, když se jedná o kompletní
vyúčtování služební cesty žalobce. Nadto jsou v tomto vyúčtování uvedeny i
platby, které byly učiněny ještě před datem 9. 2. 2020, platby, které nebyly
učiněny prostřednictvím svěřené platební karty, nýbrž se jedná o výběry
hotovosti a hotovostní platby, a diety žalobce v zahraničí. Všechny platby
uvedené v příloze písemného oznámení o okamžitém zrušení pracovního poměru
souvisí s výkonem a náplní práce žalobce v pozici obchodního ředitele
žalovaného, žalobce jimi proto neporušil své povinnosti zaměstnance. Podmínky,
které mohou ovlivnit poskytování a výši cestovních náhrad, týkající se cestovní
třídy letenek a vstupu do letištních salonků byly dohodnuty pouze ústně,
přestože žalobce trval na jejich definici v pracovní smlouvě. Žalovaný dále
nikterak neinformoval žalobce o pravidlech použití platební karty žalovaného
žalobcem. O dvou soukromých platbách v celkové výši 1 741,70 Kč, které žalobce
ze svěřené karty učinil v situaci, kdy neměl jinou možnost, pak žalobce
okamžitě informoval člena představenstva žalovaného L. S. s podrobným
vysvětlením a nabídl mu okamžitou úhradu v hotovosti nebo náhradu formou
„odečtu ze mzdy“.
3. Žalovaný (mimo jiné) uvedl, že neoprávněné platby jsou v příloze
okamžitého zrušení pracovního poměru znázorněny ve sloupci „NÁROK CZK“, který
zobrazuje platby, na které měl žalobce nárok. Pokud je proto v tomto sloupci
vynechána konkrétní částka (v konkrétním řádku), jde o platbu, na jejíž
provedení žalobce neměl nárok, a tato platba tak byla učiněna žalobcem
neoprávněně. Tato jednoduchá analogie musí být zřejmá každé svéprávné osobě s
rozumem průměrného člověka (§ 4 odst. 1 občanského zákoníku). Příloha
okamžitého zrušení pracovního poměru navíc odpovídá přehledové tabulce výdajů
vytvořené a zaslané žalobcem žalovanému e-mailem ze dne 4. 3. 2020 (v tomto
zejména došlo k doplnění sloupce, ze kterého je zřejmé, které položky žalovaný
uznává, a které nikoli). Stěží tak může žalobce tvrdit, že mu z obsahu oznámení
o okamžitém zrušení pracovního poměru včetně přílohy nebylo zřejmé, jaké
skutkové okolnosti (které platby) jsou mu vytýkány, když to byl právě žalobce,
který předmětný přehled vytvořil.
4. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 15. 11. 2022, č. j. 26 C
142/2020-199, žalobě vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na
náhradě nákladů řízení 37 756 Kč k rukám advokátky JUDr. Hany Mesthene. Vycházel (mimo jiné) ze zjištění, že žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne
19. 8. 2019 vykonával pro žalovaného práci na pozici obchodního ředitele, že ve
dnech 9. 2. 2020 – 29. 2. 2020 byl žalobce vyslán na zahraniční pracovní cestu
do Střední Ameriky, že pro tyto účely mu byla na cestu poskytnuta „služební
platební karta“, ze které žalobce dne 10. 2. 2020 ve Frankfurtu nad Mohanem
provedl u společnosti Lufthansa „upgrade letenky“ zaplacené žalovaným z třídy
premium economy do třídy business v hodnotě 10 271,78 Kč, a ze které dále
provedl dvě soukromé platby za benzín a květiny a hradil z ní v zahraničí taxi
služby, služby balení kufru na letištích, večeře a obědy s agenty a praní
oblečení na hotelu. Listina nazvaná „vyúčtování služební cesty L. T. 9. 2. –
29. 2. 2020“, připojená k oznámení o okamžitém zrušení pracovního poměru
zaměstnavatelem ze dne 9. 3. 2020, obsahovala množství položek, které „se
týkaly platby kartou za období od 28. 1. do 2. 3., diet v zahraničí a pasáží
celkem k vrácení 63 847,56“, a vyplynulo z ní, že celkem žalobce utratil ze
služební platební karty 195 946,74 Kč a nárok měl na částku ve výši 111 025,18
Kč s tím, že je povinen vrátit 63 847,56 Kč. V přehledu jsou i dvě soukromé
platby, a to 28. 2. 2020 (správně 28. 1. 2020) soukromý benzín ve výši 1 023,70
Kč a soukromý výdaj ve výši 718 Kč. U částky 10 271,78 Kč („upgrade letenky na
business“) žalobce při „vyúčtování platební karty“ napsal, že doklad ztratil a
ať si zaměstnavatel strhne z výplaty částku 5 136 Kč, a u soukromého výdaje ve
výši 718 Kč ať strhne z výplaty celou tuto částku. Soud prvního stupně poukázal
na to, že ke splnění podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je
třeba, aby důvod okamžitého zrušení byl dostatečně konkretizován uvedením
skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu, tak, aby
nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě
zrušuje, a to nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů v § 55 odst. 1
zákoníku práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo
nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován, a uzavřel, že
v projednávané věci důvody, které měly vést k okamžitému zrušení pracovního
poměru, žalovaný „teprve následně upřesňuje ve svém vyjádření k žalobě ze dne
15. 5. 2020“ a že písemné oznámení okamžitého zrušení ze dne 9. 3. 2020
podmínky „řádného uplatnění okamžitého zrušení“ nesplňuje, jelikož není zřejmé,
které konkrétní platby prostřednictvím svěřené platební karty žalovaného měl
žalobce učinit v rozporu se svými povinnostmi. „Závěry soudu podporují i časové
souvislosti“, neboť k oznámení o okamžitém zrušení pracovního poměru žalobce
(správně žalovaný) přistoupil až dne 9. 3. 2020 (týden po návratu žalobce z
pracovní cesty a tři týdny poté, co byl informován o druhé soukromé platbě z
„firemních“ prostředků).
Podle názoru soudu prvního stupně takový postup
žalovaného neodpovídá tomu, že by porušení povinností žalobce považoval za tak
závažné a zásadní, aby z jeho pohledu byly naplněny podmínky pro okamžité
zrušení pracovního poměru pro ztrátu důvěry v žalobce jako zaměstnance, a
nebylo tedy po něm možné požadovat, aby žalobce zaměstnával ještě během
výpovědní doby; pro tento mimořádný způsob ukončení pracovního poměru tedy
„chybí bezprostřední časová souvislost“. „Již z těchto důvodů“ soud prvního
stupně shledal okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 9. 3. 2020 doručené
žalobci téhož dne neplatným.
5. Soud prvního stupně se nicméně dále zabýval jednotlivými skutky,
které měly být (podle tvrzení žalovaného) důvodem okamžitého zrušení pracovního
poměru, a dovodil, že žalobce byl na služební cesty vysílán bez jakýchkoliv
výslovných pokynů ze strany zaměstnavatele, že tak při provádění pracovních
úkolů jednal do jisté míry spíše intuitivně, že provedené platby ve smyslu
obchodních večeří a obědů s obchodními partnery, jakož i udržování oděvu
čistého a chránění zavazadla žalobce, byly zcela přiměřené funkci, postavení a
významu pracovní cesty žalobce a že s ohledem na způsob komunikace žalovaného
mohl žalobce důvodně předpokládat, že „upgrade letenky“ na třídu business může
provést. Soud prvního stupně uzavřel, že vyjma dvou soukromých plateb byly
všechny ostatní platby provedené žalobcem „spíše nedorozuměním“ a že „z toho
ohledu postrádají prvky zavinění“, že u soukromé platby za benzín dne 28. 1.
2020 neměl v tu chvíli žalobce jinou možnost a použití služební karty
bezodkladně nahlásil a že v dané věci je třeba přihlédnout ke způsobu a
intenzitě porušení konkrétních povinností žalobcem při tak náročné zahraniční
cestě a časovým souvislostem ukončení pracovního poměru až dne 9. 3. 2020,
jakož i k tomu, že pokud by žalobce naplnil určitá „podprahová“ očekávání
žalovaného stran obchodní dohody se zahraničními partnery, „lze důvodně
očekávat, že by se situace vyvinula zcela jiným směrem“. Soud prvního stupně
tedy dospěl k závěru, že „veškeré výše uvedené věci jsou ve svém výsledku méně
závažnými pochybeními žalobce, byť jejich existenci soud připouští“, že jejich
podstata je „výsledkem spíše nedorozumění a špatné komunikace a vymezení
povinností žalobce ze strany žalovaného“ a že v takovém případě je aplikace
okamžitého zrušení pracovního poměru nedůvodná a „takové právní jednání by mělo
být neplatné“, neboť by měla v úvahu připadat výpověď podle § 52 písm. g)
zákoníku práce.
6. K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 4. 2023, č. j. 23 Co 83/2023-237, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku
o věci samé, ve výroku o nákladech řízení jej změnil „jen tak, že výše náhrady
nákladů řízení činí částku 41 144 Kč“, jinak jej i v tomto výroku potvrdil, a
uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího
řízení 6 776 Kč k rukám advokátky JUDr. Hany Mesthene. Poté, co zopakoval
dokazování vyúčtováním (přílohou okamžitého zrušení pracovního poměru),
odvolací soud shledal, že vyúčtování, na které žalovaný v okamžitém zrušení
pracovního poměru výslovně odkázal, obsahuje jednak platby, které se
uskutečnily mimo vymezené období (tj. v období od 28. 1. 2020 do 8. 2. 2020 a v
období od 1. 3. 2020 do 2. 3. 2020), a jednak veškeré platby, které žalobce v
období od 9. 2. 2020 do 29. 2. 2020 učinil, aniž by byly jednoznačným způsobem
označeny ty platby, které žalovaný považuje za neoprávněné a které byly důvodem
okamžitého zrušení. „Z obsahu“ vyúčtování tedy nelze zjistit, které konkrétní
platby a v jaké výši považuje žalovaný za neoprávněné a pro které zároveň dal
žalobci okamžité zrušení pracovního poměru, neboť je žádným srozumitelným
způsobem ve vyúčtování neoznačil. Odvolací soud se neztotožnil s názorem
žalovaného, že každé svéprávné osobě s rozumem průměrného člověka, natož
žalobci, musí být zřejmé, že žalovaný identifikoval neoprávněné platby tak, že
u těchto není ve sloupci označeném jako „NÁROK CZK“ uvedena částka, neboť „ze
samotného názvu tohoto sloupce“ nelze dovodit fakt, že platby uvedené v tomto
sloupci jsou považovány za neoprávněné, a tím méně by bylo možné dovodit, že za
neoprávněné mají být považovány platby, u nichž není v tomto sloupci uvedena
částka. Tuto skutečnost podle názoru odvolacího soudu „nelze dovodit ani
výkladem, když v okamžitém zrušení pracovního poměru není uvedena ani celková
částka, jež měla být žalobcem neoprávněně vybrána, tudíž na neoprávněnost
plateb dle zařazení do jednotlivých sloupců nelze usuzovat ani ze součtu
jednotlivých položek“. Další nesrozumitelnost vyúčtování pak spočívá v tom, že
obsahuje i přehled tzv. diet a jejich následné započtení oproti částce 84
921,56 Kč. Odvolací soud má za to, že by naopak každá osoba s rozumem
průměrného člověka s ohledem na text okamžitého zrušení logicky předpokládala,
že v příloze budou uvedeny (specifikovány) pouze platby, jež žalovaná považuje
za neoprávněné, popřípadě že by byly platby, které jsou považovány za
neoprávněné, jako neoprávněné buď výslovně označeny, nebo by ve vyúčtování bylo
obsaženo vysvětlení, že za neoprávněné platby žalovaný považuje platby, u nichž
ve sloupci „NÁROK CZK“ není uvedena žádná částka. Neurčitost skutkového
vymezení neoprávněných plateb se pak odráží i ve skutečnosti, že sám žalovaný
považuje za neoprávněnou platbu, pro niž bylo dáno žalobci okamžité zrušení, i
platbu učiněnou žalobcem dne 28. 1. 2020 za benzín, ačkoli tato platba nebyla
realizována v časovém období specifikovaném v okamžitém zrušení pracovního
poměru.
Odvolací soud proto uzavřel, že soud prvního stupně dospěl ke „zcela
správnému právnímu závěru“, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 9. 3. 2020 je neplatným právním jednáním, neboť žalovaný v rozporu s § 60 zákoníku
práce nevymezil po skutkové stránce důvod okamžitého zrušení dostatečně určitě,
jelikož nespecifikoval, které platby v rozhodném období žalobce učinil
neoprávněně.
7. Odvolací soud se přesto rovněž dále zabýval (některými) žalovaným
označenými skutky a „nad rámec výše uvedeného“ se ztotožnil se závěrem soudu
prvního stupně, že s ohledem na skutečnost, že žalobce zastával u žalovaného
pracovní pozici obchodního ředitele, a na účel jeho pracovní cesty, na které
jednal s vyššími představiteli ozbrojených sil jednotlivých států ve Střední
Americe, „lze jen těžko považovat platby za obědy a večeře s agenty, jež měli
být zástupci žalovaného, či výdaje za přiměřené dárky předávané potenciálním
klientům, za výdaje nesouvisející s výkonem práce žalobce“. Rovněž výdaje
týkající se balení kufru žalobce do bezpečnostní fólie a položky za praní na
hotelu podle názoru odvolacího soudu nelze bez dalšího považovat za neoprávněné
výdaje, tím spíše pokud užívání služební karty ve vztahu k výše uvedeným
výdajům není řešeno vnitřním předpisem žalovaného či žalobci v tomto směru
žalovaný nedal přesné instrukce. Odvolací soud (s ohledem na okolnosti, za
kterých byly tyto soukromé platby realizovány, a s přihlédnutím k vyjádření
předsedy představenstva žalovaného k těmto platbám) nesouhlasil ani s námitkou
žalovaného, že samo provedení dvou soukromých plateb bez ohledu na další
vytýkané platby naplnilo zákonný důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru.
8. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (v „celém jeho rozsahu“) podal
žalovaný dovolání. Žalovaný má za to, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení otázek hmotného práva, zejména otázky určitosti
oznámení o okamžitém zrušení pracovního poměru podle § 60 zákoníku práce a
otázky naplnění důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, při jejichž řešení se odvolací soud (a rovněž soud
prvního stupně) odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že
neoprávněné platby, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru,
jsou v rámci přílohy oznámení o okamžitém zrušení pracovního poměru jednoznačně
identifikovány a že toto vymezení musí být zřejmé každé svéprávné osobě s
rozumem průměrného člověka (§ 4 odst. 1 občanského zákoníku), natož pak
žalobci, jakožto osobě s vysokoškolským ekonomickým vzděláním, tím spíše
vzhledem k tomu, co ve smyslu § 556 odst. 2 občanského zákoníku okamžitému
zrušení předcházelo, neboť podkladem pro uvedenou přílohu byla excelová tabulka
výdajů vyplněná přímo žalobcem, včetně tří plateb, které sám žalobce podle
poznámky ve sloupci „pozn.“ žádal strhnout ze své výplaty, čímž fakticky uznal
jejich neoprávněnost, a tudíž i zjevné porušení svých povinností vůči
žalovanému podle § 301 písm. d) zákoníku práce. Žalovaným projevená vůle je tak
při náležitém výkladu podle výkladových ustanovení občanského zákoníku
provedeném v souladu s judikaturou dovolacího soudu (např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2374/2000, ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3628/2011, a ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016) dostatečně
jednoznačná a určitá a odpovídá požadavkům § 60 zákoníku práce. V projednávané
věci však soudy nezohlednily celkové okolnosti učiněného projevu vůle, když
žalobci byl prokazatelně obsah tabulky dostatečně znám a rozuměl jeho významu. Z konstantní judikatury dovolacího soudu rovněž plyne, že důvody okamžitého
zrušení není třeba rozvádět do všech podrobností, že zásadní je pouze ona
rozlišovací schopnost uvedeného důvodu a že „určitá neurčitost uvedených
výpovědních důvodů“ nezpůsobí neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru,
neboť tuto je možné překlenout právě výkladem právních jednání (rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3648/2019, a ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1164/2005). Žalovaný má dále za to, že každá ze soukromých
plateb provedených žalobcem sama o sobě jednoznačně naplňuje důvod podle § 55
odst. 1 písm. b) zákoníku práce, a to bez ohledu na výši způsobené škody či
její vymáhání ze strany zaměstnavatele; daleko podstatnější než výše způsobené
škody či její nahrazení zaměstnancem je totiž v takových případech narušení
nezbytné vzájemné důvěry mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a zpochybnění
spolehlivosti zaměstnance (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017,
sp. zn. 21 Cdo 3034/2016, ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, a ze
dne 28. 8. 2020, sp. zn. 21 Cdo 991/2019).
Platbou za „upgrade letenky“, která
podle přesvědčení žalovaného rovněž i sama o sobě postačuje k naplnění důvodu
pro okamžité zrušení, se pak odvolací soud ve svém rozsudku nikterak nezabýval. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
10. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu,
pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
11. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
12. Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu v
části, ve které bylo rozhodnuto o nákladech řízení, podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné
proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [§ 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř.].
13. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo
jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, jakým způsobem je zaměstnavatel
povinen skutkově vymezit důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, a s tím
související otázky výkladu (interpretace) právního jednání. Protože při řešení
těchto právních otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, je dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu ve
věci samé podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.
14. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného je opodstatněné.
15. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k
tomu, že žalobce se domáhá určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního
poměru, které mu bylo doručeno 9. 3. 2020 – podle zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 5. 2020 (dále jen
„zák. práce“), a subsidiárně též (srov. § 4 zák. práce) podle zákona č. 89/2012
Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 30. 6. 2020
(dále jen „o. z.“).
16. Podle ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může
výjimečně pracovní poměr okamžitě zrušit jen tehdy, porušil-li zaměstnanec
povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané
práci zvlášť hrubým způsobem.
17. Podle ustanovení § 60 zák. práce v okamžitém zrušení pracovního
poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec skutkově vymezit jeho důvod tak, aby
jej nebylo možno zaměnit s jiným. Uvedený důvod nesmí být dodatečně měněn.
Okamžité zrušení pracovního poměru musí být písemné, jinak se k němu nepřihlíží.
18. Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem je právním
jednáním v pracovněprávních vztazích (pracovněprávním jednáním), kterým se
rozumí projev vůle směřující k právním následkům (vyvolávající právní následky
spočívající zejména ve vzniku, změně, udržení nebo zániku práv a povinností),
které jsou v právním jednání vyjádřeny nebo které plynou ze zákona (z
pracovněprávních předpisů), dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran
(srov. § 545 o. z.).
19. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že ke splnění
hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba,
aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem
konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění
zákonného důvodu, tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se
pracovní poměr okamžitě zrušuje. Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru
proto musí být uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v
ustanovení § 55 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem,
aby bylo nepochybné, v jakém konkrétním jednání zaměstnance je spatřován; jen
taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že
nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl pracovní poměr okamžitě
zrušen, a že důvod nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly
důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, přitom není potřebné rozvádět
do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je
okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani
výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen. K
dosažení účelu sledovaného ustanovením § 60 zákoníku práce není vždy potřebné,
aby okamžité zrušení pracovního poměru obsahovalo také údaje o tom, kdy se
zaměstnavatel dozvěděl o důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru, nebo kdy
tento důvod vznikl, anebo zda byl důvod okamžitého zrušení pracovního poměru
předmětem šetření jiného orgánu, neboť i bez těchto údajů může být nepochybné,
proč byl se zaměstnancem okamžitě zrušen pracovní poměr (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96,
uveřejněný pod č. 35/1998 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2374/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 7. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4030/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4883/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2521/2013).
20. U důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru podle § 55 odst. 1
písm. b) zákoníku práce je třeba věnovat přesnému popisu vytýkaného skutku
zvýšenou pozornost, aby byla možná jeho přesná individualizace; je třeba uvést
konkrétní údaje o tom, kdy, kde, jakým jednáním a která konkrétní povinnost
měla být porušena, aby se zaměstnanec mohl účinně bránit a aby bylo zajištěno,
že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit (srov. například odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3648/2019, nebo
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4902/2014).
21. Vzniknou-li o obsahu právního jednání pochybnosti, je třeba provést
jeho výklad podle pravidel pro výklad právních jednání. Výkladu přitom podléhá
zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako
jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti
(jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3424/2019).
22. Je-li jednajícím projevená vůle nejasná, nejednoznačná nebo obtížně
srozumitelná, a vznikají-li tak pochybnosti, co chtěl jednající vyjádřit (jakou
vůli chtěl projevit a jaké následky chtěl svým jednáním vyvolat), je
interpretace takového projevu vůle obzvláště významná.
23. Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.).
Ustanovení § 555 odst. 1 o. z. formuluje východisko výkladu jakéhokoliv
právního jednání; podstatný je jeho obsah, nikoliv např. jeho označení či
pojmenování (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2021, sp.
zn. 21 Cdo 2954/2020).
24. Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle
úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala
nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího,
přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu
zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba
v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě
úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu
projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k
tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo,
jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Výklad
projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho,
co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo
„doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt
pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo
4606/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo
3480/2016, který byl uveřejněn pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016,
uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura).
25. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy úmysl
jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl
jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle)
znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je
třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a
přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co
právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký
obsah a význam právnímu jednání přikládají. Jinými slovy, pro výklad právního
jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela
být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem
(např. objektivním významem užitých slov). Teprve v případě, že ani za použití
uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní
objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu
zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov.
například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21
Cdo 5281/2016, nebo odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020,
uveřejněného pod č. 37/2021 Sb. rozh. obč.).
26. Uvedenými závěry dovolacího soudu vyplývajícími z jeho ustálené
rozhodovací praxe se však soudy v projednávané věci důsledně neřídily, neboť
výklad projevu vůle žalovaného prováděly – jak vyplývá z obsahu spisu a z
odůvodnění rozsudků soudu prvního stupně a odvolacího soudu – pouze pomocí
interpretace písemného textu (vycházely při něm pouze z obsahu listiny nazvané
„Oznámení o okamžitém zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem“ a její přílohy
– „vyúčtování služební cesty“), a aniž by se nejprve řádně (v souladu s výše
uvedenými pravidly pro výklad právních jednání) zabývaly tím, jaký byl úmysl
(skutečná vůle) žalovaného a zda takový úmysl (záměr) žalovaného byl nebo musel
být žalobci znám, uchýlily se k objektivní metodě interpretace tohoto právního
jednání a přisuzovaly projevu vůle žalovaného význam, jaký by mu zpravidla
přikládala „každá osoba s rozumem průměrného člověka“.
27. Při výkladu právního jednání žalovaného soudy nevzaly náležitě v
úvahu ani hlediska uvedená v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. Nepřihlédly např. k
tvrzením účastníků o tom, co okamžitému zrušení pracovního poměru předcházelo
[srov. kupříkladu tvrzení žalovaného, že příloha okamžitého zrušení pracovního
poměru odpovídá přehledové tabulce výdajů vytvořené žalobcem, do které žalovaný
doplnil sloupec „NÁROK CZK“, který zobrazuje platby, na které měl žalobce
nárok, nebo tvrzení žalobce týkající se jeho setkání s Ladislavem Semetkovským
dne 5. 3. 2020, na které žalobce reagoval e-mailem ze dne 5. 3. 2020 (viz č. l.
123 verte)]. V této souvislosti pak soudy zcela pominuly obsah e-mailu ze dne
5. 3. 2020 (č. l. 15 spisu), jímž soud prvního stupně provedl důkaz při jednání
konaném dne 20. 1. 2022 (srov. protokol o jednání před soudem prvního stupně –
č. l. 123 verte).
28. Závěr odvolacího soudu, že soud prvního stupně dospěl ke „zcela
správnému právnímu závěru“, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 9. 3.
2020 je neplatným právním jednáním, neboť žalovaný v rozporu s § 60 zák. práce
nevymezil po skutkové stránce důvod okamžitého zrušení pracovního poměru
dostatečně určitě, jelikož nespecifikoval, které platby v rozhodném období
žalobce učinil neoprávněně, proto nemůže být (zatím) správný.
29. Nepodaří-li se ani výkladem právního jednání (provedeným v souladu s
výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu) odstranit
pochybnosti o obsahu právního jednání žalovaného, a dospěje-li proto soud
(opětovně) k závěru, že je toto právní jednání neplatné již z toho důvodu, že
žalovaný v rozporu s § 60 zák. práce nevymezil po skutkové stránce důvod
okamžitého zrušení pracovního poměru dostatečně určitě, není důvod se dále
zabývat tím, zda skutky, které měly být (podle tvrzení žalovaného) důvodem k
okamžitému zrušení pracovního poměru, představují porušení povinnosti žalobce
vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť
hrubým způsobem.
30. Teprve tehdy, dospěje-li soud na základě výkladu projevu vůle
žalovaného k opačnému závěru, tedy k závěru, že výkladem právního jednání
žalovaného lze zjistit, v jakých skutečnostech (v jakém konkrétním jednání
žalobce) žalovaný spatřoval naplnění zákonného důvodu okamžitého zrušení
pracovního poměru, je třeba zabývat se skutky vymezenými v okamžitém zrušení
pracovního poměru jako důvod tohoto okamžitého zrušení a posoudit (zjistit),
zda se žalobce skutečně dopustil zaviněného (zaviněných) porušení povinností
vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, jež
je (jsou) mu v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkáno (vytýkána), a zda
toto (tato) zjištěné (zjištěná) porušení dosahuje (ve svém souhrnu dosahují
nebo alespoň jedno z nich dosahuje) intenzity požadované v ustanovení § 55
odst. 1 písm. b) zák. práce (zvlášť hrubé) [ve vztahu k otázce hodnocení stupně
intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k
zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité
hypotézy ustanovení § 55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce pak při obdobné právní
úpravě v předchozím zákoníku práce srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21/2001 Sb. rozh.
obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2375/2004,
uveřejněný pod č. 142/2005 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4950/2008, nebo ve vztahu k ustanovení
§ 55 odst. 1 písm. b) současného zákoníku práce např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2596/2011, který byl publikován pod č.
25/2013 Sb. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3.
2015, sp. zn. 21 Cdo 1467/2014, uveřejněného pod č. 91/2015 Sb. rozh. obč.,
anebo též odůvodnění dovolatelem citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3034/2016, uveřejněného v časopise Právní rozhledy
č. 5/2017, s. 40, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2020, sp. zn. 21
Cdo 991/2019].
31. Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše
uvedeného – správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení,
pro odmítnutí dovolání ve věci samé, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu
rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek (včetně akcesorických
výroků o nákladech řízení) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu,
že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil
soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 5) k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
32. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 5. 2024
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu