21 Cdo 3592/2024-181
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní
věci žalobce J. K., zastoupeného Mgr. Janem Morávkem, advokátem se sídlem v
Praze 3, Jeseniova č. 245/1, proti žalované Závlahy Dyjákovice, spol. s r.o. se
sídlem v Dyjákovicích č. 313, IČO 60729660, zastoupené Mgr. Pavlem Nevrklou,
advokátem se sídlem ve Znojmě, nám. Republiky č. 18, o 100 902 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 23 C 16/2023, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. června 2024,
č. j. 49 Co 202/2023-155, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k
dalšímu řízení.
1. Žalobou ze dne 7. 3. 2023 se žalobce po žalované domáhal zaplacení
částky 100 902 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 15. 11.
2022 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že jako zaměstnanec žalované utrpěl
dne 20. 7. 2020 pracovní úraz, který si vyžádal jeho pracovní neschopnost od
20. 7. 2022 do 2. 6. 2021. Žalovaná s žalobcem o odškodnění pracovního úrazu
nijak nejednala a ani mu nevyplácela náhradu za ztrátu na výdělku po dobu
pracovní neschopnosti, žalobce se proto obrátil na advokáta, kterému dne 11.
11. 2020 udělil plnou moc. Právní zástupce žalobce nejprve dne 9. 12. 2020
e-mailem a následně dopisem ze dne 15. 12. 2020 vyzval žalovanou k úhradě
utrpěného bolestného vyčísleného znaleckým posudkem A. K., nákladů za znalecký
posudek a k placení náhrady za ztrátu na výdělku. Žalovaná reagovala až dne 15.
2. 2021 vyjádřením, ve kterém zpochybnila nárok žalobce s ohledem na jeho možné
spoluzavinění na vzniku škody. Po další vzájemné komunikaci (včetně předžalobní
výzvy ze dne 8. 9. 2021) žalovaná uvedené nároky žalobce uspokojila až dne 20.
9. 2021. Dne 12. 4. 2022 zástupce žalobce vyzval žalovanou též k úhradě náhrady
za ztížení společenského uplatnění ve výši dle znaleckého posudku M. N.
Žalovaná nejprve dne 25. 4. 2022 zpochybňovala zpracovaný znalecký posudek,
teprve až po další komunikaci s právním zástupcem žalobce dne 24. 6. 2022
náhradu za ztížení společenského uplatnění žalobci zaplatila. Žalovaná tím, že
řádně a včas se žalobcem neprojednala otázku náhrady škody, která žalobci
vznikla v souvislosti s pracovním úrazem, jakož i tím, že pravidelně každý
měsíc nevyplácela žalobci náhradu za ztrátu na výdělku po dobu jeho pracovní
neschopnosti, porušila povinnosti vyplývající pro žalovanou z § 271m odst. 2 a
§ 271r zákoníku práce. V souvislosti s právním zastoupením vznikly žalobci
náklady, které by nevznikly, pokud by žalovaná neporušila své zákonné
povinnosti; jedná se o náklady na vymáhání bolestného a ztráty na výdělku (za
pět úkonů právní služby ze základu 214 221 Kč a pět částek režijní náhrady
nákladů) a na vymáhání náhrady za ztížení společenského uplatnění (za čtyři
úkony právní služby ze základu 410 000 Kč a za čtyři režijní paušály), a to za
úkony právní služby učiněné advokátem v době od listopadu 2020 do června 2022.
2. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že žalobce k uplatnění svého
nároku na náhradu škody nepotřeboval využít služeb advokáta, neboť již dne 15.
2. 2021 sdělila žalobci, že je připravena hradit jeho důvodné nároky na náhradu
škody, a že pouze vyčkávala na to, až žalobce tyto nároky řádně vyčíslí a
doloží. Vyjádřila rovněž pochybnosti o tom, zda byly úkony prováděny advokátem,
neboť veškerá komunikace byla vedena prostřednictvím O. R., který však dle
informací dostupných ze seznamu advokátů České advokátní komory není zapsán ani
jako samostatný advokát, ani jako zaměstnanec Mgr. Jana Morávka, advokáta
žalobce.
3. Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 12. 9. 2023, č. j. 23 C
16/2023-107, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 88 511,60 Kč s úrokem z
prodlení ve výši 15 % ročně z částky 88 511,60 Kč od 15. 11. 2022 do zaplacení
(výrok I), žalobu na zaplacení 12 390,40 Kč s 15% ročním úrokem z prodlení od
15. 11. 2022 do zaplacení zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
ve vztahu mezi účastníky (výrok III) a povinnosti žalované zaplatit soudní
poplatek z žaloby (výrok IV). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce
jako zaměstnanec žalované utrpěl dne 20. 7. 2020 pracovní úraz, v důsledku
kterého byl od téhož dne v pracovní neschopnosti, že žalobce na základě plných
mocí ze dne 6. 10. 2020 a 11. 11. 2020 zmocnil advokáta Mgr. Jana Morávka ke
všem jednáním ve věci mimosoudního uplatňování nároku na odškodnění pracovního
úrazu a že zmocněný advokát prostřednictvím pověřeného zaměstnance O. R.
postupně u žalované uplatnil náhradu za ztrátu na výdělku, bolestné a ztížení
společenského uplatnění (na jím provedené úkony nahlížel „ve smyslu ustanovení
§ 26 odst. 2 zákona o advokacii“ jako na úkony učiněné advokátem). Dovodil, že
žalovaná postupovala v rozporu s § 271r a 271m odst. 2 zákoníku práce, jestliže
otázku náhrady za ztrátu na výdělku a bolestného, jejichž existence mu byla
známa, s žalobcem neprojednala a náhradu za ztrátu na výdělku mu nevyplácela.
Postup žalobce, pokud „svůj nárok uplatnil mimosoudní cestou prostřednictvím
odborně zdatného zástupce – advokáta“, proto považoval za „účelný“ a náklady na
toto právní zastoupení za „újmu, která je v příčinné souvislosti s výše
uvedeným porušením právních povinností“, za kterou žalovaná odpovídá podle §
265 odst. 2 zákoníku práce. V případě ztížení společenského uplatnění soud
prvního stupně považoval právní zastoupení žalobce advokátem „za důvodné a
vyvolané odmítavým stanoviskem žalovaného k náhradě vzniklé škody“ až poté, co
žalovaná odmítla vzniklou újmu uspokojit po jejím doložení znaleckým posudkem;
žalobu zde shledal důvodnou jen u části úkonů právní služby.
4. K odvolání žalované (směřujícímu proti přisuzujícímu výroku I a proti
výrokům III a IV o nákladech řízení) Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26.
6. 2024, č. j. 49 Co 202/2023-155, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I
změnil tak, že se zamítá žaloba, kterou se žalobce po žalované domáhal
zaplacení částky 88 511,60 Kč s 15% úrokem z prodlení od 15. 11. 2022 do
zaplacení (výrok I), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů 37 778 Kč k rukám advokáta Mgr. Pavla
Nevrkly (výrok II). Odvolací soud se předně zabýval tím, zda „má žalobce vůči
advokátovi existentní závazek k zaplacení odměny za poskytnutou právní službu,
tj. závazek, u kterého je zřejmá jeho výše a splatnost, neboť jen existenci
takového závazku je možno považovat za škodu, jejíž náhrady se žalobce může
domáhat v soudním řízení“. Na základě doplněných skutkových tvrzení žalobce
dovodil, že „Mgr. Morávek se v uzavřené příkazní smlouvě s žalobcem dohodl na
tom, že jejich právní vztah bude ukončen až poté, co bude mezi žalobcem a jeho
bývalým zaměstnavatelem vyřešena i otázka náhrady škody, která měla žalobci
vzniknout vynaložením nákladů na zastoupení advokátem při mimosoudních
jednáních o odškodnění pracovního úrazu. (…) Příkaz se tedy nesplnil postupně
(prováděním jednotlivých úkonů právní služby), ale provedením celé činnosti
spočívající v právní službě při uplatňování uvedeného nároku. Právo na odměnu v
takovém případě advokátovi vzniká až zánikem právního vztahu založeného
smlouvou o poskytování právních služeb, tj. splněním příkazu a nikoli, jak se
domnívá žalobce, provedením jednotlivých úkonů právní služby.“ Odvolací soud
zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo
4319/2011. Odvolací soud proto uzavřel, že „žalobci v souvislosti s příkazní
smlouvou uzavřenou s Mgr. Morávkem (o jím v odvolacím řízení tvrzeném obsahu)
nevznikla vůči Mgr. Morávkovi povinnost k zaplacení odměny, nemá dosud vůči
advokátovi žádný dospělý dluh, tj. dluh, u kterého by byla známa nejen jeho
výše, ale i jeho splatnost“, a že pokud „ze samotných skutkových tvrzení
žalobce vyplývá, že odměnu advokátovi za právní služby poskytnuté při
mimosoudním vymáhání pohledávek na náhradu škody dosud nezaplatil a ani mu
advokátem dosud nebyla vyúčtována a požadována, nelze dospět k závěru, že by
žalobci vznikla nějaká škoda (ať již v podobě zmenšení majetku nebo existence
dluhu)“. Jen jako obiter dictum odvolací soud uvádí, že „je vůbec otázkou, zda
jednotlivé úkony při mimosoudním jednání s žalovaným lze považovat za úkony
právní služby, za které advokátovi přísluší právo na odměnu“, pokud tyto úkony
učinil R., jehož pověření nebylo jen k jednotlivým úkonům, nýbrž (v rozporu s §
26 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii) „generální“.
5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání,
směřující „do výroku I. napadeného rozsudku“. Dovolatel předkládá Nejvyššímu
soudu následující (v rozhodovací praxi dosud neřešené) otázky hmotného práva:
a) „Je předpokladem vzniku škody, v případě vymáhání náhrady škody zaměstnance
po zaměstnavateli podle ust. § 265 odst. 2 zákoníku práce, vyúčtování a
splatnost dluhu věřitele (právního zástupce) vůči dlužníku (který je
poškozeným), v situaci, kdy se nejedná o vymáhání odměny právního zastoupení
mezi klientem a jeho právním zástupcem, ale o vymáhání škody poškozeným
klientem vůči jeho (bývalému) zaměstnavateli?“; b) „Je v případě, že mezi
příkazcem a příkazníkem není uzavřena dohoda o výši smluvní odměny,
předpokladem vzniku škody zaměstnavatelem zaměstnanci podle ust. § 265 odst. 2
zákoníku práce provedení celé činnosti spočívající v právní službě (a jejím
vyúčtování), nebo postačí poskytnutí jednotlivých úkonů právní služby podle
vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif?“; c) „Je podmínkou vzniku dluhu ve
smyslu ust. § 2952 občanského zákoníku vyúčtování poskytnutých právních služeb
v situaci, kdy se nejedná o vymáhání dluhu právního zástupce vůči klientovi
(příkazníka vůči příkazci), ale o náhradu škody vůči třetí osobě podle ust. §
265 odst. 2 zákoníku práce?“. Přípustnost dovolání dále spatřuje v otázce
procesního práva, „zda a do jaké míry je soud vázán tvrzeními stran sporu a zda
se od nich může odchýlit“, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu. Namítá, že odvolacím soudem odkazovaný
rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 4319/2011 na projednávanou věc
nedopadá, neboť v předmětné věci se nejedná o vymáhání pohledávky advokáta
proti (bývalému) klientovi, ale „o vymáhání škody klienta (v postavení žalobce)
vůči třetí osobě“. Posouzení vzniku závazku potom vychází z dezinterpretace
tvrzení žalobce a „přehnaného formalismu“ odvolacího soudu, když odvolací soud
ze všech jeho tvrzení „izoloval“ tu jejich část, ze které mohl vyvodit pro
žalobce „nepříznivé následky“, v čemž spatřuje „nepřípustné a nezákonné
odchýlení se od tvrzení strany sporu, resp. účelovou dezinterpretaci takovéhoto
tvrzení“. Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
6. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že „závěr
odvolacího soudu, že pohledávka dosud nevznikla, je zcela správný. Pokud
nevznikla pohledávka, tak nevznikla škoda.“ Žalovaná proto dovolacímu soudu
navrhla, aby „dovolání odmítl, případně zamítl“.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s.
ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
8. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
9. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená
právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
10. Přípustnost dovolání nezakládá předestřená otázka procesního práva,
neboť jejím prostřednictvím dovolatel zpochybňuje skutková zjištění odvolacího
soudu o obsahu smlouvy o poskytování právních služeb, kterou žalobce s Mgr.
Janem Morávkem uzavřel, resp. o obsahu příkazu, který Mgr. Jan Morávek
poskytováním právních služeb naplňoval. Zjišťování projevené vůle stran při
uzavření právního jednání není řešením otázky hmotného nebo procesního práva v
intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí
dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit
pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání)
dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při
jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například závěry vyjádřené
v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze
dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014). Otázka výkladu projevu vůle však
nebyla podaným dovoláním Nejvyššímu soudu předložena. K přípustnosti dovolání
nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi
byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být
bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo
3628/2021).
11. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci zjištěno
(správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z
§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. – nepodléhá), že žalobce
jako zaměstnanec žalované utrpěl dne 20. 7. 2020 pracovní úraz, v důsledku
kterého byl od téhož dne až do 2. 6. 2021 v pracovní neschopnosti, že žalobce
na základě plných mocí ze dne 6. 10. 2020 a 11. 11. 2020 zmocnil advokáta Mgr.
Jana Morávka ke všem jednáním ve věci mimosoudního uplatňování nároku na
odškodnění pracovního úrazu, že zmocněný advokát prostřednictvím pověřeného
zaměstnance O. R. postupně u žalované uplatnil náhradu za ztrátu na výdělku,
bolestné a ztížení společenského uplatnění a že žalovaná následně tyto nároky
žalobce uspokojila.
12. Za tohoto skutkového stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu
(mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva vzniku škody záležející ve vzniku
dluhu na právním zastoupení advokátem. Vzhledem k tomu, že uvedenou právní
otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího
soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobce je podle § 237 o. s.
ř. přípustné.
13. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř.,
které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud
dospěl k závěru, že dovolání žalobce je důvodné.
14. Projednávanou věc je třeba i v současné době – vzhledem k tomu, že
úkony právní služby ve věci odškodnění pracovního úrazu žalobce byly advokátem
učiněny v době od listopadu 2020 do června 2022 – posuzovat podle zákona č.
262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 19. 8.
2022 (dále jen „zák. práce“), a subsidiárně (srov. § 4 zák. práce) též podle
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném
do 4. 1. 2023 (dále jen „o. z.“).
15. Podle § 265 odst. 2 zák. práce zaměstnavatel je povinen nahradit
zaměstnanci též škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v
rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem.
16. Podle § 2952 o. z. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo
(ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby
ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.
17. Soudní praxe dospěla k závěru, že újma, která zaměstnanci vznikla v
souvislosti s protiprávní nečinností zaměstnavatele při odškodňování pracovního
úrazu zaměstnance vynaložením nákladů na právní zastoupení advokátem, jehož
prostřednictvím zaměstnanec mimosoudní cestou u zaměstnavatele uplatňoval
jednotlivé nároky z titulu jeho odpovědnosti za pracovní úraz, není věcnou
škodou ve smyslu § 271e zák. práce, za kterou by zaměstnavatel odpovídal podle
§ 269 odst. 1 zák. práce, odpovědnost zaměstnavatele za takto vzniklou škodu
však může být založena na základě § 265 odst. 2 zák. práce. To platí i v
případě, kdy se v prodlení ocitne pojišťovna, u níž je zaměstnavatel pojištěn z
titulu zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním
úrazu nebo nemoci z povolání, neboť úkony (opomenutí) učiněné pojišťovnou jsou
ve vztahu k zaměstnanci přičítány zaměstnavateli, který potom za prodlení ve
vztahu k zaměstnanci odpovídá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2.
2017, sp. zn. 21 Cdo 630/2016).
18. Předpoklady odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou
zaměstnanci podle § 265 odst. 2 zák. práce jsou porušení právních povinností v
rámci plnění úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednajícími jeho jménem nebo
zaměstnavatelem – fyzickou osobou, vznik škody a příčinná souvislost mezi
uvedeným porušením právních povinností a vznikem škody (srov. např. odůvodnění
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2023/2004,
uveřejněného pod č. 10/2006 Sb. rozh. obč., rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7.
7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1743/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18.
10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1678/2010). V řízení o náhradu škody podle § 265 odst.
2 zák. práce má žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit
[srov. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a posléze i prokázat [srov. § 101 odst.
1 písm. b) a § 120 odst. 1 o. s. ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro
vznik odpovědnosti za škodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4394/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3.
2022, sp. zn. 21 Cdo 2146/2021).
19. Z ustanovení § 2952 věty druhé o. z. vyplývá, že skutečná škoda může
spočívat též v dluhu, tj. v rozmnožení pasiv na straně poškozeného. Ke škodě
zde dochází již v okamžiku vzniku dluhu, nikoliv až jeho splněním. Náhrady
takto vzniklé škody se tedy poškozený může domáhat bez ohledu na to, zda
vzniklý dluh splnil. Poškozenému v případě vzniku skutečné škody, která záleží
ve vzniku dluhu, svědčí právo na to, aby ho škůdce dluhu zprostil (splnil za
něj dluh věřiteli) nebo mu poskytl náhradu (prostředky na splnění dluhu) –
srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1594/2021,
uveřejněný pod č. 87/2023 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 87/2023“), ze dne 29. 9.
2021, sp. zn. 30 Cdo 2678/2020, uveřejněný pod č. 79/2022 Sb. rozh. obč., nebo
ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3613/2021. Protože zákoník práce neobsahuje
zvláštní pravidlo pro vznik škody spočívající v dluhu (zaměstnavatele), je
nutné ve smyslu § 4 zák. práce uvedené závěry použít též na pracovněprávní
vztahy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2023, sp. zn. 21 Cdo
1517/2022).
20. Dochází-li ke škodě již v okamžiku vzniku dluhu (tj. vznikem
povinnosti dlužníka plnit věřiteli), není z tohoto hlediska ani významné, zda a
kdy se dluh stal splatným. Opačný výklad by odporoval smyslu a účelu úpravy
obsažené v § 2952 větě druhé o. z., jímž je nepochybně umožnění řádného a
včasného splnění dluhu poškozeného bez dalšího zatížení jeho jmění (srov. § 495
o. z.). Nejvyšší soud proto také dospěl k závěru (srov. R 87/2023), podle
kterého záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu podle § 2952 věty druhé o. z.
a zvolí-li poškozený proti škůdci právo, aby mu škůdce poskytl náhradu, je pro
počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty takového práva určující vědomost
poškozeného o osobě škůdce a o vzniku dluhu, nikoli případné splnění dluhu,
nebo jeho splatnost (dospělost).
21. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak právo na
zaplacení odměny advokátovi vzniká tam, kde nebyla uzavřena smlouva o odměně,
provedením úkonu právní služby (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 13. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 4594/2009), tj. splněním příkazu, a před
splněním příkazu vzniká zánikem právního vztahu založeného smlouvou o
poskytování právních služeb v souvislosti s ukončením zastoupení (srov.
například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo
3945/2017, a ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2874/2007), nikoliv tedy až
vyúčtováním odměny; vyúčtování odměny je předpokladem splatnosti odměny (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4319/2011, a již
výše uvedený rozsudek sp. zn. 33 Cdo 2874/2007). K těmto závěrům učiněným za
platnosti předchozího občanského zákoníku se Nejvyšší soud přihlásil i v
poměrech nového občanského práva, účinného od 1. 1. 2014 (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 33 Cdo 751/2022, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 24 Cdo 185/2023).
22. V poměrech projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že za
situace, kdy „ze samotných skutkových tvrzení žalobce vyplývá, že odměnu
advokátovi za právní služby poskytnuté při mimosoudním vymáhání pohledávek na
náhradu škody dosud nezaplatil a ani mu advokátem dosud nebyla vyúčtována a
požadována, nelze dospět k závěru, že by žalobci vznikla nějaká škoda (ať již v
podobě zmenšení majetku nebo existence dluhu)“. Přehlíží přitom, že vyúčtování
odměny je předpokladem její splatnosti, která však z hlediska vzniku dluhu ve
smyslu § 2952 věty druhé o. z. není významnou právní skutečností; podstatné je,
zda dlužníku vznikla povinnost plnit, tj. zda žalobci vznikla povinnost k
zaplacení mimosmluvní odměny Mgr. Janu Morávkovi. Právní závěr odvolacího soudu
– podávající se z odůvodnění jeho rozsudku –, že z hlediska vzniku dluhu ve
smyslu § 2952 věty druhé o. z. je též významné, zda se dluh stal splatným, není
proto správný.
23. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám
uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i
k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
24. Odvolací soud vyšel ze skutkového závěru, že „právní služba, kterou
měl Mgr. Morávek žalobci (poskytnout) na základě ústně uzavřené smlouvy o
poskytování právních služeb před započetím mimosoudního jednání s žalovaným,
zahrnovala i ‚toto‘ řízení, tj. vyřešení otázky náhrady škody vzniklé žalobci
využitím služeb advokáta při mimosoudním jednání s žalovaným o odškodnění
pracovního úrazu“, a že tedy „sjednaná právní služba dosud poskytnuta nebyla a
příkaz splněn nebyl“ (bod 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Vyšel
přitom ze skutkových tvrzení žalobce o tom, že mezi ním a Mgr. Morávkem bylo
dohodnuto, že „bude fakturováno až po skončení právní služby, která zahrnuje i
toto řízení a dohoda zohledňovala, že žalobce byl rok v pracovní neschopnosti
bez příjmu“ (bod 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
25. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že výkladu
podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví
jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti
(jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu (srov. například
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017,
uveřejněný pod č. 4/2019 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.
4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3424/2019, nebo rozsudek velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp.
zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněný pod č. 37/2021 Sb. rozh. obč.).
26. Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.).
Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru)
jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm
musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se
jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla
přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v
postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě
úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu
projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k
tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo,
jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Výklad
projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho,
co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo
„doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt
pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 21 Cdo
4606/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo
3480/2016, který byl uveřejněn pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016,
uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura).
27. Na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku [zákoně
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31.
12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“)], podle níž bylo třeba právní úkony
vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména
též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s
jazykovým projevem (srov. ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a ve vztahu k níž
dovolací soud ve své ustálené judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí
k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového
vyjádření úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998,
sp. zn. 25 Cdo 1650/98, který byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy, č.
7/1999, roč. 1999, s. 386, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002,
sp. zn. 25 Cdo 1116/2001), právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník, účinném od 1. 1. 2014, opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy k
tomuto zákonu – důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí
občanský zákoník (srov. zejména ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a klade
větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Základním hlediskem pro
výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl
jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl
jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle)
znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je
třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a
přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co
právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký
obsah a význam právnímu jednání přikládají. Jinými slovy, pro výklad právního
jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela
být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem
(např. objektivním významem užitých slov). Teprve v případě, že ani za použití
uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní
objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu
zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov.
například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21
Cdo 5281/2016, nebo odůvodnění již zmíněného rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp.
zn. 31 Cdo 684/2020).
28. Při výkladu právního jednání tedy soud nejprve zkoumá (zjišťuje),
jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího (resp. společný úmysl jednajících
stran), a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných)
okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k
okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov. například
odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn.
29 Cdo 61/2017].
29. Řečeno jinak, projevu vůle je nutno přiznat takový význam, který mu
zamýšlel dát jednající subjekt; rozhodujícím kritériem je proto úmysl
jednajícího, resp. společný úmysl smluvních stran v okamžiku uzavírání smlouvy,
byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo
musela-li o něm vědět, který má přednost před doslovným či objektivním
(jazykovým) vyjádřením (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 9. 8. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3819/2022).
30. Při zkoumání projevené vůle se také vychází z toho, že smluvní
strany se při uzavření smlouvy nechovaly nelogicky (výkladový předpoklad
racionálních aktérů), výklad projevu vůle proto nemůže vést k takovým
důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2021, sp. zn. 23 Cdo
107/2020, nebo odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. 31 Cdo 3823/2023,
uveřejněného pod č. 15/2025 Sb. rozh. obč.).
31. Odvolací soud dospěl k závěru (jak vyplývá shora z bodu 24), že
žalobce a Mgr. Jan Morávek obsahem smlouvy o poskytnutí právních služeb učinili
jeden příkaz, jehož předmětem bylo poskytnutí právních služeb jak při
mimosoudním vymáhání nároků z pracovního úrazu ze dne 20. 7. 2020, tak při
uplatňování nároku na náhradu škody spočívající ve vzniklém dluhu na odměně
advokáta. Uvedený závěr přitom znamená, že již v době uzavření smlouvy o
poskytování právních služeb muselo být zřejmé, že takový příkaz – s ohledem na
ustálené závěry soudní praxe (srov. shora body 19 až 21) – nelze (jeho druhou
část) úspěšně splnit, neboť odměna za zastupování, na niž ještě nevzniklo
právo, není vzniklým dluhem, a tedy ani škodou. To ovšem předpokládá, že by se
účastníci smlouvy nechovali logicky (racionálně), neboť obsah smlouvy by
vylučoval její úspěšné naplnění; právní úpravou přitom není vyloučeno, aby
advokát s klientem předmětem smlouvy o poskytování právních služeb učinili dva
nebo více příkazů. Výklad přijatý odvolacím soudem proto vyžaduje odůvodnění, z
něhož by při náležitém zohlednění všech pro výklad právního jednání významných
hledisek (shora uvedených) vyplývala vůle jednajících stran, kterou odvolací
soud dovodil. Těmto požadavkům však odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (v
rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř.) nevyhovuje. Jeho nepřezkoumatelnost proto
způsobuje, že řízení před odvolacím soudem bylo zatíženo vadou, která mohla mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž musí být dovolacím soudem
přihlédnuto (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
32. Protože rozsudek odvolacího soudu není správný a protože nejsou
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu
(Krajskému soudu v Brně) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
33. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém
rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a §
243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 11. 2025
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu