23 Cdo 436/2024

23 Cdo 436/2024-545

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce Jiřího Konvalinky, se sídlem v Loze, č. p. 15, identifikační číslo osoby 15735991, zastoupeného Mgr. Gustavem Valenzem, advokátem se sídlem v Plzni, Božkovská 397/15, proti žalované Žatecké teplárenské, a. s., se sídlem v Žatci, č. p. 3149, identifikační číslo osoby 64650871, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, o zaplacení částky 6 341 493 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 131/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2023, č. j. 6 Cmo 168/2022-532, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 2023, č. j. 6 Cmo 168/2022-532, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 8. 2022, č. j. 19 Cm 131/2012-500, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.

1. Žalobce se ve zde souzené věci domáhal po žalované zaplacení částky 6 341 493 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 16. 8. 2012 do zaplacení jako náhrady škody způsobené tím, že žalovaná neodebrala množství biomasy dohodnuté v kupní smlouvě. Tvrdil vznik škody na již vyrobené, žalovanou neodebrané a částečně znehodnocené biomase (šlo o škodu danou rozdílem mezi cenou smluvně sjednanou s žalovanou a sníženou cenou, za kterou byla posléze biomasa prodána jiné osobě) ve výši 3 762 765 Kč (za rok 2010 – 953 867,96 Kč, za rok 2011 – 2 808 897 Kč) a vznik ušlého zisku ve výši 2 578 728 Kč za nerealizované dodávky (za rok 2009 – 270 740 Kč, za rok 2010 – 732 988 Kč a za rok 2011 – 1 575 000 Kč).

2. Žalovaná tvrdila, že žalobce požadovanou kategorii paliva dodával pouze do konce května 2010, poté dodával palivo v jiné kvalitě, než bylo nasmlouváno, a tím jí působil škodu. Namítala, že žalobci žádná škoda nevznikla, protože nebyl schopen dodávat požadované množství paliva. Poukázala též na to, že dodávky biomasy byly podmíněny vybudováním nové technologie a že účastníci byli srozuměni s tím, že v průběhu doby dojde ke změně technologie spalovacího zařízení a v té souvislosti bude nutná i změna požadavků na dodané palivo.

3. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 18. 10. 2018, č. j. 19 Cm 131/2012-341, žalobě zcela vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 11. 2019, č. j. 6 Cmo 40/2019-386, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 11. 2021, č. j. 23 Cdo 1456/2020-460, oba rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

4. Krajský soud v Ústí nad Labem v pořadí druhým rozsudkem ze dne 25. 8. 2022, č. j. 19 Cm 131/2012-500, žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 6 341 493 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 16. 8. 2012 do

zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II až IV). K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozhodnutím uvedeným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

5. Odvolací soud odkázal na zjištění soudu prvního stupně, tj. mimo jiné i na tato zjištění: a) Účastníci uzavřeli dne 17. 10. 2008 dohodu označenou jako kupní smlouva na dodávku paliva – biomasy (dále též „kupní smlouva“). Žalobce se v ní zavázal dodávat žalované biomasu v parametrech dle přílohy č. 1 vyhlášky č. 482/2005 Sb. v kategorii O2. V čl. II kupní smlouvy bylo ujednáno, že se smlouva uzavírá na dobu určitou s účinností od 1. 1. 2009 a s platností do 31. 1. 2019 s tím, že poté bude uzavřen dodatek s platností na dobu neurčitou.

Celková pravidelná roční dodávka v každém kalendářním roce trvání smluvního vztahu byla sjednána pro rok 2009 v množství 5 000 t biomasy ročně, pro další roky 25 000 t biomasy ročně. U sjednaného množství byla povolená tolerance plus minus 25 %. Sjednané množství pro každý následující rok mohlo být aktualizováno dodatkem k této kupní smlouvě. Uvedená výše dodávek byla podmíněna výstavbou nového zdroje v Žatecké teplárenské, a. s. na spalování biomasy. V čl. III kupní smlouvy ujednaly strany cenu biomasy ve výši 1 200 Kč/t pro rok 2009 s tím, že cena může být pro další kalendářní rok měněna.

Nedohodnou-li se strany jinak, měla se cena měnit v závislosti na inflaci pomocí indexů cen. V čl. V kupní smlouvy bylo vedle platebních podmínek ujednáno oprávnění kupujícího dodávku nepřevzít, případně vrátit na náklady prodávajícího nebo požadovat slevu, pokud nebude kvalita biomasy odpovídat sjednaným parametrům smlouvy. b) Dodatkem č. 2 ze dne 18. 5. 2009 změnili účastníci čl. II odst. 2 kupní smlouvy následovně: „Celková pravidelná roční dodávka v každém kalendářním roce trvání smluvního vztahu touto smlouvou založeného se sjednává pro rok 2009 v množství 5 000 t biomasy ročně, pro další roky 25 000 t biomasy ročně.

Kupující je oprávněn každoročně upravovat výši objemu dodávané biomasy, a to tak, že přesná výše objemu roční dodávky členěná po jednotlivých kalendářních měsících bude upravena v písemném dodatku k této smlouvě, který oboustranně bude uzavřen nejpozději do 30. 9. roku předcházejícímu roku dodávky. U sjednaného množství je povolená tolerance plus mínus 25 %.“ Článek V kupní smlouvy byl doplněn o možnost odstoupení od smlouvy mj. v případě prodlení kupujícího s převzetím dodávky biomasy po dobu delší než 4 týdny a byla též sjednána výpovědní lhůta v délce 6 měsíců od doručení výpovědi druhé smluvní straně, která počínala běžet prvního dne měsíce následujícího po doručení výpovědi.

Dodatkem č. 3 ze dne 19. 5. 2009 byl dodatek č. 2 změněn tak, že byl vypuštěn důvod pro odstoupení od smlouvy spočívající v nedodržení ujednání o jakosti. Rovněž byl změněn důvod pro odstoupení od smlouvy spočívající v prodlení s úhradou kupní ceny zkrácením doby prodlení ze 4 týdnů na 1 týden. c) „Výpovědní lhůta“ při ukončení smluvního vztahu byla žalovanou sjednána proto, aby měla po určité období zajištěny dodávky, než si obstará náhradního dodavatele. Žalobce ji sjednal z toho důvodu, aby biomasu dodával při případném ukončení do konce kalendářního roku tak, jak bylo obvykle sjednáváno.

d) V druhé polovině roku 2010 byly mezi účastníky řešeny rozpory ohledně žalovanou tvrzené nekvality dodávaného paliva. V rámci řešení vyzval žalobce žalovanou dne 30. 8. 2010 k řádnému plnění smlouvy a dne 29. 9. 2010 proběhlo jednání s cílem dojednat dodatek č. 4 ke smlouvě, k jehož uzavření však nedošlo. V řízení nebylo prokázáno tvrzení žalované, že žalobcem dodávána biomasa neměla ujednané vlastnosti (byla v rozporu se smlouvou), a že proto ji neodebrala. e) Objednávkami ze dnů 20. 1. 2011, 3.

2. 2011 a 9. 2. 2011 poptala žalovaná po žalobci dodání 400 t paliva, 700 t paliva a 800 t paliva. Všechny objednávky zněly na dodání paliva dle smlouvy a žalobce je žalované nedodal. f) V dopise ze dne 10. 2. 2011 adresovaném žalované žalobce uvedl, že využívá svého práva a odstupuje s účinností k datu 30. 6. 2011 od kupní smlouvy ve znění všech jejich tří dodatků z důvodu podstatného porušení smlouvy žalovanou, která je již od roku 2009 v prodlení s převzetím dodávek. Závěrem poznamenal, že z důvodu nutnosti zajištění jiného dodavatele biomasy ze strany žalované, činí platnost a účinnost odstoupení k datu 30.

6. 2011. „Výpovědní doba uplyne k 31. 12. 2011“. Poštovní zásilka byla uložena a v úložní době žalovanou nevyzvednuta. V emailové zprávě ze dne 22. 2. 2011 sdělil žalobce žalované, že k 14. 2. 2011 bylo žalované „doručeno tzv. fikcí odstoupení od smlouvy“. g) Dne 8. 9. 2011 vydal Městský úřad Žatec kolaudační souhlas s užíváním stavby

– systému centrálního zásobování teplem ve městě Žatec – část výstavby kotelny na biomasu s kombinovanou výrobou tepelné a elektrické energie. Zkušební provoz byl zahájen již 1. 7. 2010. h) Ve znaleckém posudku vyhotoveném na zadání žalobce společností Plzeňská znalecká s. r. o. vyčíslil znalec škodu ve formě ušlého zisku v období let 2009 až 2011 částkou 2 578 728 Kč a „škodu na vyrobených a částečně znehodnocených zásobách štěpky“ částkou 3 762 765 Kč, tj. celkem škodu ve výši 6 341 493 Kč. i) Ve znaleckém posudku zpracovaném dle zadání soudu znalcem Ing.

Petrem Landou byla „náhrada za ztrátu příjmu na straně žalobce z nerealizovaných prodejů štěpky (ušlého zisku) za období let 2009, 2010 a 2011“ stanovena částkou 12 947 730 Kč. j) V odborném vyjádření zpracovaném VGD Appraisal, s.r.o. (znaleckým ústavem) předloženém žalovaným, v němž se zpracovatel konkrétně vyjadřoval k výše uvedeným znaleckým posudkům a vytýkal jim nedostatky a nesprávnost vyčíslení škody (mimo jiné též zahrnutí již dříve vypočtené škody na údajně zčásti znehodnocené štěpce též do výše ušlého zisku za roky 2010 a 2011), bylo konstatováno, že výše škody z prodeje údajně zčásti znehodnocené štěpky může případně odpovídat částce 4 941 055 Kč, v případě aplikace obvyklé marže lze další část škody – výši ušlého zisku kalkulovat ve výši 2 496 862 Kč a celková výše škody by pak činila 7 437 917 Kč.

6. Odvolací soud se plně ztotožnil i s právním posouzením soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli dne 17. 10. 2008 kupní smlouvu, ve které se žalobce zavázal dodávat žalované biomasu v ujednané kvalitě na období let 2009 až 2019. Strany ujednaly konkrétní roční objem dodávek s povolenou tolerancí plus mínus 25 %, cenu biomasy, místo dodání a také vymezily konkrétní důvody pro ukončení smluvního vztahu „odstoupením“ včetně výpovědní lhůty. Vůlí účastníků při sjednávání způsobu ukončení smlouvy v dodatku č. 2 bylo sjednat pro případné ukončení smluvního vztahu právě výpověď, resp. výpovědní důvody spojené s výpovědní lhůtou. Tento závěr opřel o zjištění, proč si strany ve smlouvě ujednaly výpovědní lhůtu, jakož i to, že žalovaná zajišťovala svým provozem veřejnou službu a potřebovala zajistit kontinuitu dodávek paliva a dále i kontrolu banky ve smyslu požadavku na zajištění garance plnění dodávek. Odvolací soud vyslovil závěr, že smlouva zanikla výpovědí žalobce s tím, že výpovědní lhůta začala běžet 1. 3. 2011 a skončila 31. 8. 2011, i když žalobce s neprávním vzděláním označil své podání ze dne 10. 2. 2011 jako odstoupení od kupní smlouvy, avšak s výpovědní lhůtou. S přihlédnutím k obsahu smluveného ujednání mezi účastníky a jejich úmyslu pak takové jednání bylo podle odvolacího soudu správně posouzeno soudem prvního stupně jako výpověď.

7. K námitkám žalované že žalobce nedodal biomasu žalované ve výpovědní lhůtě a že sjednané množství dodávek biomasy bylo v čl. II kupní smlouvy podmíněno výstavbou nového zdroje, který však v roce 2009 nebyl uveden do provozu, soud prvního stupně uvedl (odvolací soud se zjevně i s těmito závěry ztotožnil), že je otázkou, zda by žalovaná tyto dodávky skutečně převzala, pokud v předešle době (v září či říjnu 2010) dodávky odmítala z důvodu nekvality a sama přijetí dalších dodávek podmiňovala uzavřením dodatku č. 4 ke smlouvě, k němuž nedošlo. Dále dodal, že ujednání o podmínce výstavby nového zdroje bylo změněno dodatkem č. 2 smlouvy, v němž tato podmínka byla nahrazena dohodou stran, že kupující je oprávněn upravovat výši objemu dodávek, a to v dodatku, který bude uzavřen do 30. 9. roku předcházejícího roku dodávky, zároveň byla opětovně sjednána celková pravidelná roční dodávka v každém kalendářním roce trvání smluvního vztahu touto smlouvou založeného, tedy i pro rok 2009 a opětovně ve výši 5000 t biomasy. Nebylo přitom prokázáno, že by takový předpokládaný další dodatek byl uzavřen.

8. Odvolací soud souhlasil i se závěry soudu prvního stupně, podle kterých žalovaná v rozporu se smlouvu neodebrala od žalobce v roce 2009 3 223,09 t biomasy, v roce 2010 17 453,09 t biomasy a s ohledem na ukončení smluvního vztahu žalobcem a sjednanou výpovědní lhůtu v roce 2011 12 500 t biomasy, celkem tedy 33 176,18 t biomasy. Nebylo přitom prokázáno tvrzení, že biomasa dodávaná žalobcem byla v rozporu se smlouvou. I kdyby dodávaná biomasa kvalitativně nevyhovovala potřebám nové výtopny žalované, nemělo to vliv na to, zda byla dodána v souladu se smlouvou, neboť nedošlo ke změně parametrů dodávané biomasy dodatkem smlouvy.

9. Odvolací soud se ztotožnil i s tím, že nebyl dán důvod k nařízení žalovanou navrhovaného revizního znaleckého posudku, neboť další dokazování podle něj pro nadbytečnost nebylo třeba provádět. Podle posudku předloženého žalobcem vznikla žalobci škoda (včetně ušlého zisku) v žalobou uplatněném rozsahu, kdežto podle znaleckého posudku vypracovaného znalcem ustanoveným soudem by byla výše škody ještě větší. Důvod pro nařízení revizního znaleckého posudku soud neshledal ani při zohlednění odborného vyjádření zpracovaného společností VGD Appraisal, s. r. o., na objednávku žalované, neboť i při akceptaci námitek obsažených v tomto vyjádření, by výpočet škody byl stále vyšší než škoda požadovaná žalobcem v řízení.

II. Dovolání a vyjádření k němu

10. Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v plném rozsahu) napadla žalovaná včasným dovoláním, v němž navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

11. Žalovaná má dovolání za přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudku ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, a usnesení ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 25 Cdo 693/2020, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz) při výkladu přípisu žalobce ze dne 10. 2. 2011 označeného jako odstoupení od smlouvy ve spojení s výkladem smlouvy (dále jen „první otázka“). Odvolacímu soudu vytýká, že opomněl konfrontovat závěr o skutečné vůli jednajícího (žalobce) a Ing. Aleny Hlávkové (ředitelky žalované v letech 2009 až 2010) s jeho jazykovým vyjádřením, neboť je třeba projev vůle vykládat též podle vůle jednajícího, není-li však v rozporu s jazykovým projevem. Žalovaná prosazuje závěr, že dané jednání žalobce (stejně jako ujednání v čl. V kupní smlouvy) představovalo odstoupení od smlouvy, nikoliv výpověď. Ujednání v dodatku č. 2 o výpovědní době v délce 6 měsíců bylo podle žalované učiněno omylem a rovněž v přípise ze dne 10. 2. 2011 (a též v následném mailu) žalobce výslovně hovořil o odstoupení od smlouvy. Zdůrazňuje, že při výkladu právního úkonu je nezbytné zohlednit též následné chování smluvních stran, přičemž žalobce nesplnil žádnou z dílčích objednávek žalované ze dnů 18. 1. 2011, 3. 2. 2011 a 9. 2. 2011, žalovaná po obdržení přípisu žalobce ze dne 10. 2. 2011 již nic neobjednávala, a žalobce během výpovědní doby nikterak neprojevil, že je připraven plnit.

12. Přípustnost dovolání žalovaná spatřuje též v tom, že se odvolací odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014), při aplikaci výkladových metod právního úkonu, tj. dodatku č. 2 kupní smlouvy ohledně změny jejího čl. II (dále jen „druhá otázka“), pokud (stejně jako soud prvního stupně) nepoužil žádné výkladové metody (zejména gramatický výklad), neposuzoval skutečnou vůli stran a dospěl k závěru, že změna kupní smlouvy provedená dodatkem č. 2 se dotkla i té části jejího čl. II, která výši dodávek biomasy podmiňovala výstavbou nového zdroje na spalování. Poukazuje na obsah kupní smlouvy, v níž tato podmínka byla graficky upravena v samostatném třetím odstavci čl. II (nešlo podle ní o součást odstavce druhého), přičemž dodatkem č. 2 kupní smlouvy byl výslovně nahrazován pouze čl. II odstavec druhý. Odstavec třetí podle přesvědčení žalované zůstal tímto dodatkem nedotčen a podmíněnost odběru biomasy výstavbou nového zdroje spalování zůstala zachována.

13. Podle žalované se odvolací odchýlil od závěrů ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudku ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1456/2020, usnesení ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, a ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5137/2015), pokud nenařídil podle § 127 odst. 2 o. s. ř. vypracování revizního znaleckého posudku, ačkoliv závěry znaleckých posudků byly relevantně zpochybněny (dále jen „třetí otázka“).

14. Dovolání považuje žalovaná za přípustné i proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudků ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1336/2006, ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4115/2010, a ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 32 Odo 1045/2005), neboť se nevypořádal s její detailní odvolací argumentací, na kterou nijak věcně nereagoval (dále jen „čtvrtá otázka“).

15. Žalobce se k dovolání nevyjádřil. III. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“

17. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

18. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i v té části výroku I a ve výroku II, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.

19. Přípustnost dovolání nezaloží první otázka, neboť při výkladu právního úkonu žalobce ze dne 10. 2. 2011 (též v souvislosti s výkladem čl. V kupní smlouvy ve znění jejích dodatků) se odvolací soud (který se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně) neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou poukazovala žalovaná, pokud posoudil předmětný právní úkon žalobce jako smluvně sjednanou výpověď a nikoliv jako odstoupení od kupní smlouvy, neboť ve smlouvě (ve znění jejích dodatků) si účastníci pro ukončení svého vztahu sjednali výpověď smlouvy, tj. výpovědní důvody spojené s dohodnutou výpovědní lhůtou.

Vycházel přitom zejména ze zjištěné vůle (úmyslu) jednající osoby v okamžiku uzavírání smlouvy či sepsání dopisu, který byl druhé straně znám (musel jí být znám). Samotné jazykové vyjádření obsažené v textu smlouvy a v dopise žalobce ze dne 10. 2. 2011 totiž vzbuzovalo pochybnosti o obsahu těchto právních úkonů, neboť v nich byly použity pojmy „výpověď“, „výpovědní lhůta“, či „výpovědní doba“ a současně pojem „odstoupení od smlouvy“, tj. pojmy, které jsou zákonnými výrazy, s nimiž se pojí různé právní následky.

Odvolací soud tedy postupoval v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3563/2014, a ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4318/2015, nebo nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003), pokud za uvedeného stavu pochybnosti o obsahu uvedených právních úkonů odstraňoval výkladem založeným nejen na jazykovém vyjádření těchto právních úkonů, ale též podle vůle toho, kdo dané právní úkony učinil, kterou zjistil na základě výslechu žalobce i osoby jednající za žalovanou.

Neobstojí námitka žalované, že soud vyložil obsah právních úkonů v rozporu s tím, co bylo projeveno (zachyceno v písemné smlouvě a jejich dodatcích či v dopise žalobce). Samotné jazykové vyjádření obsahu smlouvy, resp. dopisu žalobce, v níž byly použity současně výše uvedené vzájemně obsahově rozporné pojmy, totiž umožnovalo stejně tak výklad o sjednaném a realizovaném právu na odstoupení od smlouvy, jako výklad o sjednaném a realizovaném právu na výpověď smlouvy. Výklad provedený soudem prvního stupně (s nímž se odvolací soud ztotožnil) tedy nebyl v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření uvedených úkonů.

20. Argumentovala-li žalovaná ve vztahu k první otázce též tím, že uvedení „výpovědní lhůty 6 měsíců“ v dodatku č. 2 kupní smlouvy učinily strany omylem, pak takové tvrzení nemá oporu ve skutkových zjištěních odvolacího soudu, ale opírá se o vlastní verzi žalované o skutkovém stavu. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. přitom nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).

21. Dovolání není přípustné ani pro řešení třetí otázky, neboť odvolací soud se od rozhodovací praxe označené žalovanou neodchýlil. Povinnost soudu nařídit revizní znalecký posudek podle § 127 odst. 2 o. s. ř. předpokládá mimo jiné to, že soud má pochybnost o správnosti již vyhotoveného znaleckého posudku a tuto pochybnost se mu nezdaří odstranit ani výslechem znalce (znalců). O takový případ jde zejména tehdy, má-li soud k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce a pro tyto rozpory, které se nepodařilo v řízení odstranit, nemohou být tyto znalecké posudky podkladem pro rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5137/2015, a rozsudek Nejvyššího osudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, na nějž odkazoval dovolací soud v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1456/2020 vydaném v této věci). V nyní posuzované věci žalovaná předložila odborné posouzení zpracované společností VGD Appraisal, s. r. o., které bylo objektivně vzato způsobilé založit pochybnost o správnosti předchozích znaleckých posudků, avšak obsah uvedených námitek v posudku obsažených (včetně námitky o fakticky dvojím započtení škody vzniklé náhradním prodejem žalovanou neodebrané biomasy za nižší cenu i do výše ušlého zisku za nerealizovaný prodej biomasy) neznamenal, že by dosavadní posudky nemohly být podkladem pro rozhodnutí, neboť i akceptace námitek uvedených v označeném odborném posouzení neměla vliv na závěr o důvodnosti požadovaného nároku na náhradu škody, který byl žalobcem v řízení uplatněn v částce nižší, než činila výše škody uvedená v odborném posouzení předloženém žalovanou.

22. Pokud v rámci třetí otázky žalovaná poukazovala i na další námitky týkající se nesprávnosti skutkových předpokladů, z nichž znalci vycházeli, pak taková námitka je ve skutečnosti námitkou zpochybnění skutkového stavu věci a hodnocení důkazů, která přípustnost dovolání nemůže založit. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení takto zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním.

23. Námitkou obsaženou ve čtvrté otázce, která je fakticky námitkou vady řízení, se Nejvyšší soud zabýval v rámci posouzení důvodnosti dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), neboť shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky druhé, tj. otázky postupu soudu při výkladu právního úkonu (dodatku č. 2 kupní smlouvy ve vztahu ke změně jejího čl. II), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

24. Dovolání je důvodné.

25. Podle § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.

26. Podle § 266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), se projev vůle vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).

27. Nejvyšší soud již opakovaně vysvětlil, že při pochybnostech o obsahu právního úkonu vyjádřeného slovy je třeba jeho obsah zjistit za použití výkladových pravidel (§ 35 odst. 2 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy též § 266 obch. zák.), která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným nejen na jazykovém vyjádření právního úkonu, ale též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil (podle úmyslu jednající osoby v okamžiku uzavírání smlouvy). Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2081/2007, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3563/2014, a ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4318/2015).

28. Ústavní soud pak k tomu vyložil, že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, z následné judikatury Nejvyššího soudu srov. rozsudky ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, a ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5196/2017).

29. Pro právní úkony v oblasti obchodních závazkových vztahů pak platí, že při výkladu projevu vůle podle § 266 obch. zák. je v první řadě určující úmysl jednající smluvní strany, a to za předpokladu, že její úmysl byl druhé straně znám anebo jí musel být znám (tj. podle tzv. subjektivního hlediska). Nebyl-li druhé smluvní straně úmysl jednajícího znám a ani jí nemohl být znám (tedy není-li možné skutečnou nebo předpokládanou znalost vůle jednajícího prokázat), vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení adresáta, popř. podle toho, jaký význam se výrazům použitým v právních úkonech v obchodněprávním styku s ohledem na obchodní zvyklosti přikládá (tj. podle tzv. objektivního hlediska). Při výkladu projevu vůle podle subjektivního nebo objektivního hlediska současně platí, že musí být přihlédnuto jednak ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jednak k následnému chování stran, připouští-li to povaha věcí (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 860/2005, ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3477/2006, ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 268/2012, či ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3348/2020). Výklad změny kupní smlouvy v čl. II dodatkem č. 2 v posuzované věci

30. V souzené věci žalovaná namítala, že sjednané množství dodávek biomasy bylo v čl. II podmíněno výstavbou nového zdroje na spalování biomasy, jenž nebyl v roce 2009 (tj. v době, kdy byl uzavřen dodatek č. 2 kupní smlouvy) uveden do provozu, tj. že povinnost odběru sjednané výše dodávek ji zavazovala jen při splnění této podmínky, neboť měla logicky zájem o odběr paliva v uvedeném (vyšším) množství až v okamžiku, kdy dojde ke zprovoznění nové kotelny. Předmětná podmínka byla podle žalované obsažena v třetím odstavci čl.

II kupní smlouvy (v grafické podobě kupní smlouvy v původním znění obsahoval její čl. II první odstavec oddělený mezerou v řádkování od následujícího textu, přičemž text ujednání o uvedené podmínce tvořil poslední větu textu obsaženého v čl. II, sice nebyl od předchozího textu druhého odstavce odlišen mezerou v řádkování, avšak začínal na samostatném řádku, který byl též odsazen oproti ostatnímu textu). Soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, tuto námitku vypořádal konstatováním, že uvedená podmínka byla dodatkem č. 2 měnícím druhý odstavec čl.

II kupní smlouvy vypuštěna a nahrazena dohodou stran v dodatku obsaženou. V odůvodnění svého rozsudku tuto námitku žalované identifikoval jako námitku, „že sjednané množství dodávek biomasy bylo v čl. II odst. 2 smlouvy podmíněno výstavbou nového zdroje.“ Zjevně tedy nepřihlížel k tomu, že žalovaná namítala, že tato podmínka byla obsažena v čl. II odst. 3 kupní smlouvy, a nikoliv v jejím čl. II odst. 2.

31. Jestliže prostřednictvím dodatku č. 2 kupní smlouvy ze dne 18. 5. 2009 mělo podle jeho výslovného znění dojít ke změně čl. II odst. 2 kupní smlouvy (tuto skutečnost žádný z účastníků nerozporoval), pak bylo otázkou výkladu uvedeného dodatku, v jakém rozsahu jím byla původní kupní smlouva ve skutečnosti dotčena, a to s ohledem na ne zcela jednoznačné grafické členění textu jejího čl. II do jednotlivých odstavců, které umožňovalo učinit závěr, že čl. II kupní smlouvy obsahoval pouze dva odstavce, stejně jako závěr, že čl. II kupní smlouvy obsahoval odstavce tři. Tím, jaká byla skutečná vůle účastníků projevená v dodatku č. 2 kupní smlouvy, tj. otázkou, k jakým právním následkům ve vztahu ke změně čl. II kupní smlouvy skutečně směřovalo uzavření dodatku č. 2 se však odvolací soud nezabýval. Závěr o nahrazení uvedené podmínky dohodou obsaženou v dodatku č. 2 kupní smlouvy pouze konstatoval, aniž provedl řádný výklad uvedeného dodatku ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. a § 266 obch. zák. a podle výše uvedených judikaturních závěrů. Odvolací soud tedy měl zjišťovat skutečnou vůli (úmysl) smluvních stran k okamžiku uzavření dodatku kupní smlouvy s přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem souvisejícím s jeho uzavřením (též i s předchozím sjednáním uvedené podmínky), včetně jednání o jeho uzavření, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, a následného chování stran. Případně tehdy, nebylo-li by možné skutečnou vůli smluvních stran v tomto ohledu zjistit, měl postupovat podle § 266 odst. 2 obch. zák. a posuzovat, jaký význam by danému ujednání zpravidla přikládala osoba v postavení strany smlouvy. Právní posouzení otázky aplikace výkladových pravidel a též závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) o tom, že dodatkem č. 2 kupní smlouvy bylo nahrazeno i ujednání o uvedené podmínce pro sjednané množství dodávek biomasy, učiněný bez řádného výkladu dodatku smlouvy, proto nelze považovat za správný. Uvedený závěr byl přitom podstatný pro určení vzniku a výše škody, která měla být způsobena žalobci, neboť ta se podle tvrzení žalobce měla týkat i období před uvedením nového zdroje na spalování biomasy do zkušebního provozu (tj. před dnem 1. 7. 2010). Vady řízení

32. Podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, Nejvyšší soud přihlíží též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Řízení je takovou vadou zatíženo.

33. Soud je povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012). Z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces tedy nelze (obecně) dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, z judikatury Nejvyššího soudu srov. například usnesení ze dne 19. 9. 2018, sen. zn. 29 NSČR 174/2016).

34. V souzené věci žalovaná v rámci svého odvolání proti (druhému) rozsudku soudu prvního stupně přednesla (kromě dalších námitek) i námitky zpochybňující právní posouzení věci soudem prvního stupně, na které nebylo lze v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nalézt odpověď. Kromě námitky, že dodatek č. 2 kupní smlouvy se netýkal textu ujednání o podmínce, která byla uvedena ve třetím odstavci čl. II kupní smlouvy (k této námitce srov. shora uvedené řešení otázky druhé), šlo o námitku existence krajní nouze žalované s ohledem na možnost zničení nového kotle nekvalitním palivem vylučující podle žalované protiprávnost jejího jednání, kterou uplatnila již v řízení před soudem prvního stupně a na níž soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nereagoval. S těmito námitkami žalované, se odvolací soud nijak nevypořádal, přičemž nelze ani uzavřít, že by byly vypořádány tím, že by odvolací soud proti nim stavěl vlastní ucelený argumentační systém, který by byl dostatečnou reakcí i na takového námitky. Bylo přitom povinností odvolacího soudu za těchto okolností uvedené námitky vypořádat, měl-li odvoláním napadené rozhodnutí za správné. Jeho prostý odkaz na odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně ve světle shora uvedené intepretace § 157 odst. 2 o. s. ř. v této situaci nepostačoval. Nezabýval-li se tedy odvolací soud uvedenými námitkami, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Závěr

35. Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, řízení bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a podmínky pro změnu napadeného rozhodnutí dány nejsou, Nejvyšší soud bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu zrušil podle § 243e odst. 1 o. s. ř. včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení. Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, proto dovolací soud zrušil podle § 243e odst. 2 o. s. ř. také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

36. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

37. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.) Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. 12. 2024

Mgr. Jiří Němec předseda senátu