23 Cdo 851/2025

Judikát 23 Cdo 851/2025

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:31.03.2026

Spisová značka:23 Cdo 851/2025

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:23.CDO.851.2025.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Nepřípustnost dovolání

Smlouva o dílo

Dotčené předpisy:§ 237 předpisu č. 99/1963 Sb. § 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb. Kategorie rozhodnutí:D 23 Cdo 851/2025-803

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně KOPOS KOLÍN a.s., se sídlem v Kolíně, Havlíčkova 432, identifikační číslo osoby 61672971, zastoupené JUDr. Petrem Břízou, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1079/3a, proti žalované Aira GROUP s.r.o., se sídlem v Praze 2, Vratislavova 57/1, identifikační číslo osoby 25682598, zastoupené JUDr. Alenou Šildovou Srníčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1067/25, o zaplacení 779 991 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě o zaplacení 166 980 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 60/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2024, č. j. 62 Co 253/2024-769, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 23 777 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalované. Odůvodnění:

1. Žalobkyně se v řízení (po rozšíření žaloby) domáhala po žalované zaplacení částky 779 991 Kč s příslušenstvím (sestávající z částek 73 964 Kč a 36 673 Kč jako smluvní pokuty a z částky 669 354 Kč jako bezdůvodného obohacení) s tvrzením, že mezi ní (objednatelkou) a žalovanou (zhotovitelkou) byla uzavřena smlouva o vytvoření webové prezentace, od níž žalobkyně odstoupila pro prodlení žalované s prováděním díla. Žalovaná vzájemnou žalobou uplatnila po žalobkyni nárok na zaplacení částky 166 980 Kč s příslušenstvím za vícepráce, které podle svého tvrzení pro žalobkyni provedla při realizaci díla do doby odstoupení od smlouvy s účinky ex nunc.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (v řízení vedeném po vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 23 Cdo 71/2022, kterým byly zčásti zrušeny předchozí rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2021, č. j. 62 Co 195/2021-546, a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 1. 2021, č. j. 19 C 60/2017-479, a věc byla Obvodnímu soudu pro Prahu 2 v příslušném rozsahu vrácena k dalšímu řízení) rozsudkem ze dne 29. 1. 2024, č. j. 19 C 60/2017-718, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 779 991 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 319 338 Kč (výrok pod bodem II), rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované 166 980 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a částku 1 200 Kč (výrok pod bodem III) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení o vzájemném návrhu ve výši 228 149,60 Kč (výrok pod bodem IV). 3.

Městský soud v Praze rozhodnutím uvedeným v záhlaví potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a III (výrok I), změnil jej ve výrocích pod bodem II a IV tak, že náklady řízení o žalobě činí 389 808,40 Kč (výrok II) a náklady řízení o vzájemné žalobě činí 223 442,70 Kč (výrok III), a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení o žalobě ve výši 28 362 Kč (výrok IV) a o vzájemné žalobě ve výši 19 554 Kč (výrok V).

4. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu včasným dovoláním, v němž navrhla jeho zrušení, též zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení. K přípustnosti dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného i procesního práva, při kterém se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu, „případně nesprávně posoudil otázku, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena“.

5. Konkrétně žalobkyně spatřovala odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího, resp. Ústavního soudu v tom, že:

- odvolací soud nedostál požadavku na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (a to ve vztahu ke všem uplatněným nárokům), neboť se nevypořádal se zásadními argumenty a odvolacími námitkami žalobkyně (odkázala např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, a nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 593/04, ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05, ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 4093/17, a ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. III. ÚS 3023/23) – dále jen „první námitka“,

- odvolací soud při posouzení nároku na vrácení zaplacené ceny díla (vydání bezdůvodného obohacení) vyložil smlouvu uzavřenou mezi účastnicemi v rozporu s úmyslem stran, tj. s výkladovým kritériem podle § 556 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

– dále jen „o. z.“ , nerespektoval předpoklad logického jednání stran a nepřihlédl k řetězci právního jednání žalobkyně, ze kterého je projevená vůle žalobkyně patrná (odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2608/98, a ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013, a na nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. II. ÚS 516/01) – dále jen „druhá námitka“,

- skutková zjištění o úmyslu stran uzavřít smlouvu o webové prezentaci tak, aby žalobkyni byly postupně předávány jednotlivé části díla, a že žalobkyně neměla v úmyslu uplatňovat sankční ustanovení pro případ prodlení zhotovitele s dokončením díla dovozené z účastnické výpovědi předsedy představenstva žalobkyně, byly v extrémním rozporu s provedeným důkazem (odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2502/2018) – dále jen „třetí námitka“,

- soudy nižších stupňů se nezabývaly posouzením otázky, zda se strany svými smluvními ujednáními odchýlily od zákonné úpravy definující „provedení díla“ a „dokončení a předání díla“, jak jim bylo uloženo Nejvyšším soudem v předchozím zrušujícím rozsudku sp. zn. 23 Cdo 71/2022, čímž porušily princip vázanosti soudu nižší instance právním názorem soudu vyšší instance (odkázala např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10.

2011, sp. zn. 30 Cdo 4616/2009, a na nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 15/14, a ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3073/15) – dále jen „čtvrtá námitka“,

- v části tykající se nároku na vrácení ceny díla je napadené rozhodnutí v rozporu s korektivem dobrých mravů a požadavkem na spravedlivé uspořádání vztahů účastníků (odkázala např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2184/2007, či nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2024, sp. zn. I. ÚS 1479/23, a ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. II. ÚS 618/23) – dále jen „pátá námitka; podle žalobkyně odvolací soud v napadeném rozsudku de facto považoval za legitimní stav, kdy objednatel nevratně zaplatí část díla a zhotovitel mu tuto část (ani žádnou jinou) neodevzdá a poskytnuté platby si ponechá,

- odvolací soud při posouzení nároku na zaplacení smluvní pokuty vyložil smlouvu uzavřenou mezi účastnicemi v rozporu s výkladovým kritériem podle § 556 odst. 1 o. z., dovodil-li zdánlivost čl. 9.2 smlouvy pro jeho nesrozumitelnost, aniž se zabýval úmyslem stran a částí ustanovení tohoto článku smlouvy, která nevyvolává výkladové problémy (kromě rozhodnutí uvedených již u druhé námitky odkazovala žalobkyně také na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2019, sp. zn. 33 ICdo 116/2018, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2618/2011, a ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2887/2007) a navíc se tím měl dopustit porušení závazného právního názoru, kterým jej v této věci zavázal Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 71/2022 – dále jen „šestá námitka“,

- napadené rozhodnutí je i ve vztahu k posouzení vzájemného nároku žalované založeno na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy (odkázala na rozhodnutí zmíněné u třetí námitky) – dále jen „sedmá námitka“,

- odvolací soud vypočetl náhradu nákladů řízení o nárocích ze žaloby a vzájemného nároku nesprávným postupem (odkázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. II. ÚS 3/24, ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 19 Co 313/2023) – dále jen „osmá námitka“.

6. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí pro nepřípustnost, případně jeho zamítnutí pro nedůvodnost. Měla za to, že se žalobkyně v dovolání snaží primárně revidovat skutkové závěry odvolacího soudu, a že z dovolání nevyplývá, žádné odchýlení od rozhodovací praxe dovolacího soudu ani nesprávné posouzení právní otázky.

7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony].

8. Podle § 237 o. s. ř.

není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

10. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč. (dále jen „R 4/2014“)].

11. Ačkoliv žalobkyně v úvodu dovolání spatřovala přípustnost dovolání případně též v tom, že napadené rozhodnutí záviselo na řešení otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, z tohoto vyjádření ani z dalšího obsahu dovolání se nepodává žádná konkrétní právní otázka, na jejímž řešení by záviselo napadené rozhodnutí, kterou by žalobkyně považovala za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu. V tomto ohledu je dovolání vadné.

12. Prostřednictvím první námitky žalobkyně uplatnila námitku vady řízení spočívající podle ní v nepřezkoumatelnosti (nedostatečném odůvodnění) napadeného rozhodnutí. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalobkyně o údajném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).

Nad rámec výše uvedeného lze k této námitce dodat, že Nejvyšší soud napadené rozhodnutí jako nepřezkoumatelné neshledal, neboť jeho odůvodnění dosahuje takové míry argumentace, která nikterak nekrátila žalobkyni v možnosti uplatnění dovolacích důvodů, jak je zřejmé i z obsahu jejího dovolání (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.). Oproti přesvědčení žalobkyně se odvolací soud jejími námitkami zabýval a v dostatečném rozsahu se s nimi v rámci své argumentace vypořádal, a to zčásti i formou ztotožnění se skutkovými závěry a právním posouzením věci soudem prvního stupně (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.

9. 2011, sp. zn. 29 Cdo 2960/2011, a ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2978/2017). Ostatně judikatura Ústavního soudu také uvádí, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12.

2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08), což odvolací soud učinil.

13. Druhou a šestou námitkou žalobkyně zpochybňovala posouzení otázky aplikace výkladových pravidel právního jednání odvolacím soudem při výkladu smlouvy uzavřené mezi účastníky a polemizovala s výkladem smlouvy, jak jej provedl odvolací soud. Odvolací soud se však při výkladu smlouvy neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (též žalobkyní citované), neboť v souladu s ust. § 555 a násl. o. z. a judikaturou vymezenými výkladovými pravidly neposuzoval jen jazykové znění smlouvy, zabýval se též úmyslem stran při uzavření smlouvy, který byl nebo musel být druhé straně znám a vycházel z něj, a při zjišťování úmyslu stran a výkladu smlouvy přihlížel i k tomu, co uzavření smlouvy předcházelo, a k následnému chování stran (tj. jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají).

Závěry učiněné odvolacím soudem též nejsou zjevně nelogické. Nadto v dovolací argumentaci zpochybňující výklad smlouvy odvolacím soudem žalovaná primárně vychází z vlastního hodnocení důkazů o zjištěném úmyslu stran. Tím ovšem ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.

s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015). 14.

Ve vztahu k šesté námitce lze doplnit, že odkaz žalobkyně na jí citovanou judikaturu Nejvyššího soudu o určitosti ujednání o smluvní pokutě „do výše … z konkrétní částky“ je nepřípadný pro skutkovou odlišnost tam projednávaných věcí. Z citovaných rozhodnutí nevyplývá, žalobkyní dovozovaný závěr, že by měla být i pro případ neurčitosti (nesrozumitelnosti) první části ujednání čl. 9.2 smlouvy uzavřené mezi účastnicemi výše smluvní pokuty stanovena podle druhé části ujednání, v níž byla určena maximální výše smluvní pokuty.

V rozhodnutích citovaných žalobkyní soudy vycházely z tam projevené vůle stran ponechávající na věřiteli, jakou konkrétní smluvní pokutu do dohodnuté maximální výše po dlužníku uplatní. V nyní posuzované věci však takový úmysl stran ohledně ujednání o smluvní pokutě zjištěn nebyl. Podle zjištění soudů nižších stupňů bylo ujednání o maximální výši smluvní pokuty uvedeno pouze jako omezení výše smluvní pokuty vypočtené způsobem popsaným v první části ujednání, který však byl neurčitý (nesrozumitelný) a zcela nelogický („0,05 % z dlužné částky denně“ při prodlení s nepeněžitým plněním) a úmyslem žalobkyně nebylo uplatňovat vůči žalované „takto tvrdé sankce“.

Úmysl sjednat smluvní pokutu jinak, než jak bylo (neurčitě) uvedeno v písemném znění zjištěn nebyl.

15. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezaloží ani tvrzení žalobkyně o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními odvolacího soudu a provedenými důkazy uplatněné v rámci třetí a sedmé námitky. O tzv. extrémní rozpor, jak plyne např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2502/2018, na který odkázala žalobkyně, jde obvykle v situaci, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. § 132 o.

s. ř. a násl.) nikdy dospět. V posuzované věci se však nejedná o případ, v němž by skutková zjištění soudů byla natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, nebo ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16). Nejvyšší soud neshledal tvrzený extrémní rozpor mezi provedeným důkazem (účastnickou výpovědí předsedy představenstva žalobkyně, jejíž obsah žalobkyně v dovolání prezentovala pouze zčásti bez dalších částí výpovědi, z nichž též vycházel odvolací soud) a zjištěními soudů nižších stupňů o úmyslu uzavřít smlouvu o webové prezentaci tak, aby žalobkyni byly postupně předávány jednotlivé části díla, a o tom, že žalobkyně neměla v úmyslu neuplatňovat takto tvrdé sankce pro případ prodlení zhotovitele s dokončením díla (učiněnými soudy nižších stupňů nejen na základě účastnické výpovědi předsedy představenstva žalobkyně, ale též z dalších provedených důkazů), ani mezi provedenými důkazy (výpovědí svědků, jednatel žalované a listinnými důkazy) a zjištěním soudu o realizaci dalších prací žalovanou vyúčtovaných žalobkyni a požadovaných vzájemným návrhem, resp.

neshledal, že by hodnocení důkazů bylo založeno na libovůli. Závažné procesní pochybení spočívající v libovůli soudů a extrémním rozporu jejich skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze dovodit pouze z toho, že odvolací soud při hodnocení důkazů dospěl ke skutkovým závěrům, s nimiž žalobkyně nesouhlasí. Odlišná verze skutku prosazovaná žalobkyní na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů sama o sobě takový extrémní rozpor představovat nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1606/2018, či ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018). V posuzované věci tedy nejde o výjimečný případ, v němž by skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.

16. Oproti přesvědčení žalobkyně se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ani tím, že by nerespektoval závazný právní názor vyslovený v předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu (čtvrtá námitka). Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) respektoval závazný právní názor dovolacího soudu a zabýval se výkladem obsahu smlouvy podle výkladových pravidel, a to i ve vztahu ke zjištění, zda byl mezi stranami ujednán odlišně od dispozitivních zákonných ustanovení vznik práva na zaplacení ceny díla (resp. částí ceny díla), tj. zabýval se i tím, zda bylo pro vznik práva na zaplacení ceny díla nezbytné jeho provedení (dokončení a předání) ve smyslu § 2610 odst. 1 a § 2604 o.

z. Dospěl přitom k závěru, že si strany odchylně od zákonných ustanovení sjednaly právo na zaplacení jednotlivých částí ceny díla (v napadeném rozsudku nepřesně označované jako „splatnost ceny díla“) jako oprávnění fakturovat cenu prací (určenou na základě časové náročnosti provádění hodinovou sazbou práce) vykonaných na jednotlivých částech díla, které již byly předány a převzaty nahráním na testovací server, resp. U dodatečných prací účtovány v návaznosti na odpracovaný čas podle stanovené hodinové sazby.

Stejně tak nepostupoval odvolací soud v rozporu se závazným právním názorem dovolacího soudu ani při posouzení ujednání o smluvní pokutě, neboť se zabýval úmyslem stran, jak bylo uvedeno již výše, a to i ve vztahu k další části ujednání o smluvní pokutě týkající se omezení její výše. Samotná skutečnost, že i po provedení řádného výkladu smlouvy (právě neprovedení řádného výkladu smlouvy bylo odvolacímu soudu vytýkáno v předchozím zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu) dospěl odvolací soud ke stejným závěrům jako v předchozím zrušeném rozhodnutí, neznamená porušení závazného právního názoru dovolacího soudu.

17. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s.

ř. tedy nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu.

18. Přípustnost dovolání proto nemůže založit pátá námitka. Argumentaci o rozporu napadeného rozhodnutí s korektivem dobrých mravů žalobkyně v dovolání stavěla na vlastním výkladu smlouvy a na vlastních skutkových okolnostech neodpovídajících těm, z nichž vycházel odvolací soud, tvrdila-li, že žalovaná si při dohodnutých účincích odstoupení od smlouvy ex nunc mohla ponechat veškeré již zaplacené části ceny díla, zatímco žalobkyně podle smlouvy neměla k dispozici žádné pro ni využitelné plnění žalované, neboť na žalobkyni mohla přejít autorskoprávní licence k užívání díla pouze jako k celku, a to až v okamžiku převzetí díla jako celku, a že bez převzetí celkového dokončeného díla nemohla získat ani zálohy zdrojových kódů.

Odvolací soud však vycházel z odlišného výkladu smlouvy, podle kterého autorskoprávní licence mohla na žalobkyni přejít ve vztahu k jednotlivým dílčím částem díla, byla-li uhrazena cena za tyto části (dovodil, že z čl. VI bod 6.3 smlouvy odlišný závěr tvrzený žalobkyní nevyplývá), a že žalobkyně mohla požadovat po žalované i předání zdrojových kódů k těmto částem díla. Uzavřel totiž, že měla-li žalobkyně za to, že již předané části díla nemůže užívat, mohla se adekvátním způsobem domáhat nápravy uplatněním režimu odpovědnosti za vady podle § 2615 o.

z. (ve vztahu k těm částem díla, které jí byly předány), což však neučinila a své nároky z titulu odpovědnosti za vady v řízení nepožadovala (žalobkyně odstoupila od smlouvy z důvodu prodlení žalované s prováděním dalších částí díla – podle závěrů soudů nižších stupňů však s dohodnutými účinky ex nunc – a v řízení požadovala vydání tvrzeného bezdůvodného obohacení spočívajícího v jejích platbách za dílčí části díla uhrazených do doby odstoupení od smlouvy, neodstoupila však od smlouvy z důvodu vad již předaných částí díla).

Podle učiněných skutkových závěrů bylo ve smlouvě sjednáno právo na odstoupení od smlouvy s účinky ex nunc mimo jiné pro případ prodlení s prováděním díla a pro případ odstoupení bylo ujednáno, že jím nezanikají nároky z předchozích smluvních plnění (která se považují za oprávněná, nebude-li prokázán opak) a strany byly povinny se po odstoupení vypořádat ve lhůtě jednoho měsíce. Jinak řečeno podle závěrů odvolacího soudu smluvní ujednání nijak nebránila žalobkyni uplatňovat po žalované i po odstoupení od smlouvy v rámci vypořádání nároky z vad již předaných částí díla (tak, aby pro ni byly využitelné), za které žalované zaplatila příslušnou část ceny díla, avšak takových nároků se žalobkyně v řízení nedomáhala.

V nyní posuzované věci tedy nešlo o případ, v němž by se žalobkyni za její plnění v rozporu s dobrými mravy nemělo dostat protiplnění, tj. o situaci posuzovanou v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2184/2007, na který žalobkyně odkazovala v dovolání, a od jehož závěrů se proto odvolací soud nemohl odchýlit.

19. Osmou námitkou žalobkyně zpochybňovala správnost rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení.

Proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku však není dovolání (objektivně) přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

20. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost (zčásti též pro vady).

21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 31. 3. 2026 Mgr. Jiří Němec předseda senátu