28 Cdo 2100/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Železářství Fiala
s.r.o., IČ 255 78 693, se sídlem ve Znojmě, nám. Svobody 1551/4, zastoupené
JUDr. Helenou Hájkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Masarykova 37, proti
žalovaným 1. J. H., a 2. Mgr. A. H., zastoupeným Mgr. Ing. Pavlem Knoppem,
advokátem se sídlem v Brně, Lidická 51, o 392.165 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 9 C 1111/2000, o dovolání žalovaných
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. března 2015, č. j. 14 Co
614/2013-817, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. března 2015, č. j. 14 Co
614/2013-817, ve výrocích I. a) a II., jakož i usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 4. března 2016, č. j. 14 Co 61/2016-913, se zrušují a věc se v tomto
rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Břeclavi rozsudkem ze dne 17. 12. 2012, č. j. 9 C 1111/2000-550,
uložil žalovaným zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 450.000 Kč s
úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech účastníků řízení i státu
(výroky II. a III.). Žalobkyně se domáhala sporného plnění s tvrzením, že její
právní předchůdce Ing. K. F. se žalovanými uzavřel dne 23. 4. 1995 nájemní
smlouvu na nebytové prostory v nemovitosti žalovaných, v souladu s níž předem
zaplatil nájemné na sedm let ve výši 1.400.000 Kč. Předmětné místnosti však
užíval jen do prosince roku 1999, kdy je předal žalovaným. Jelikož je uvedená
smlouva absolutně neplatná pro absenci souhlasu obecního úřadu, vzniklo Ing. F.
právo na vrácení poskytnuté úplaty z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu §
451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „obč. zák.“), v míře, v níž obnos přijatý žalovanými převyšuje rozsah
majetkového prospěchu, jehož se naopak dostalo nájemci tím, že bez náležitého
titulu užíval nemovitost žalovaných. Jelikož rozdíl sumy 1.400.000 Kč a výše
obohacení Ing. F. (jenž svou pohledávku následně postoupil na žalobkyni)
odvíjející se od znalecky určené hladiny obvyklého nájemného převyšoval žalobní
žádání, mohl soud žalobnímu požadavku v plném rozsahu vyhovět.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 3. 2015, č. j. 14 Co 614/2013-817,
rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaných v části výroku I., jíž byla
odvolatelům uložena solidární povinnost zaplatit žalobkyni 392.165 Kč s
příslušenstvím, potvrdil [výrok I. a)], ve zbývající části řečeného výroku,
kterou bylo vysloveno, že jsou žalovaní povinni uhradit žalobkyni společně a
nerozdílně částku 57.835 Kč s příslušenstvím, prvoinstanční rozhodnutí změnil
tak, že žalobu v daném rozsahu zamítl [výrok I. b)], ve výroku II. o nákladech
řízení mezi účastníky odvoláním napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
okresnímu soudu k dalšímu řízení [výrok I. c)], přičemž sám rozhodl o nákladech
vzniklých státu v řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Krajský soud (jenž
shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že smlouva mezi žalovanými a Ing.
F. byla uzavřena neplatně) s ohledem na odvolateli uplatněné námitky podotkl,
že řešené právo nepokládá za promlčené, neboť majetkový prospěch žalovaných se
stal nedůvodným až na konci roku 1999. Z dokazování totiž vyplynulo, že mezi
nájemcem a pronajímateli byla dne 30. 12. 1996 uzavřena dohoda, v souladu s níž
mělo být vyúčtování předem poskytnuté zálohy a vrácení vzniklého přeplatku
provedeno ke dni podepsání kupní smlouvy, jíž žalovaní převedou vzpomínanou
nemovitost do vlastnictví třetí osoby (k prodeji objektu ovšem po celou dobu
jeho užívání Ing. F. nedošlo). Jelikož i za užívání neopírající se o platnou
nájemní smlouvu příslušelo vlastníkům odpovídající peněžité plnění, svědčil
žalovaným až do konce roku 1999 právní důvod pro to, aby si podrželi složenou
zálohu. Odvolací soud dále dovodil, že Ing. F. svou pohledávku za žalovanými
účinně postoupil na žalobkyni, pročež neshledal opodstatněným poukaz na domnělý
nedostatek aktivní věcné legitimace žalující společnosti k uplatnění řešeného
nároku. Na újmu platnosti uvedené dispozice nemohla být ani odvolateli tvrzená
skutečnost, že daná pohledávka údajně tvořila součást nevypořádaného společného
jmění Ing. K. F. a J. F. (jejichž manželství zaniklo v říjnu 1999), neboť
někdejší manželka postupitele s tímto úkonem prokazatelně souhlasila. Nedůvodná
je rovněž námitka nedostatku pasivní věcné legitimace druhé žalované, jelikož
tato byla (soudě podle obsahu předmětného kontraktu) stranou nájemní smlouvy z
roku 1995. Odvolací soud pak shodně s okresním soudem uzavřel, že výše
obohacení žalovaných se odvíjí od míry, v níž Ing. F. uhrazená částka přesahuje
hodnotu užívacího práva k dotčené nemovitosti, jež v letech 1995 až 1999
konzumoval. Výši tohoto „přeplatku“ stanovil ovšem od soudu první instance
poněkud odlišně, a to na základě revizního znaleckého posudku, jehož
vypracování zadal, přičemž po slyšení pověřeného pracovníka uvedeného ústavu
sám přikročil ke korekci početní chyby, jež se v tomto odborném podkladu
vyskytla. V rozsahu odpovídajícím výstupům jeho kalkulace pak přikročil k
potvrzení odvoláním napadeného rozhodnutí, respektive k jeho změně a zamítnutí
žaloby.
Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 27. 7. 2015, č. j. 9 C 1111/2000-859,
žalovanému 1. uložil zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v upřesněné výši
(výrok I.), povinnost k úhradě téhož obnosu žalobkyni pak stanovil též žalované
2. (výrok II.).
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 3. 2016, č. j. 14 Co 61/2016-913, k
odvolání všech účastníků posledně zmíněné rozhodnutí soudu prvního stupně
změnil tak, že každého ze žalovaných zavázal k náhradě nákladů řízení v nižší
částce (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 19. 3. 2015 podali oba žalovaní
dovolání, namítajíce, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku promlčení
žalobou uplatněného práva. Ke vzniku bezdůvodného obohacení na jejich straně
totiž došlo nikoli až ke dni skončení faktického užívání jejich nemovitosti
právním předchůdcem žalobkyně, nýbrž již dnem, kdy sporný obnos přijali (jak
vyplývá zejména z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1025/2002). Odvolací
soud svou úvahou, že peněžité plnění složené Ing. F. bylo zpočátku důvodným,
mezi účastníky v podstatě konstruoval nájemní vztah, jenž ovšem za daných
okolností platně vzniknout nemohl. Nájemce byl oprávněn kdykoli uplatnit svůj
nárok na vrácení zálohy coby plnění poskytnutého na základě neplatného právního
úkonu, je tudíž neudržitelný závěr, že objektivní promlčecí doba počala běžet
až ode dne, kdy předmětné prostory opustil.
Dovolatelé se dále domnívají, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil otázku, jak
vypořádat plnění z neplatné nájemní smlouvy v režimu § 457 obč. zák., pakliže
jedna ze smluvních stran svou pohledávku na vrácení toho, co bylo poskytnuto,
postoupila. Na společnost Železářství Fiala s.r.o. totiž nájemce Ing. F.
převedl své právo z bezdůvodného obohacení, aniž by daná korporace převzala též
dluh vzniklý užíváním nemovitosti žalovaných bez řádného titulu. Dluh nájemce
vzešlý z neplatné nájemní smlouvy tak nemohl být k okamžiku rozhodování soudu
zcela vypořádán, což znemožňovalo vyhovění projednávané žalobě.
Za nesprávně posouzenou pokládají žalovaní také otázku aktivní věcné legitimace
žalobkyně k uplatnění sporného nároku. Podle jejich názoru totiž Ing. F. a jeho
někdejší manželce náležela každému jedna polovina pohledávky za žalovanými, na
žalobkyni ji tak jako celek nemohl postoupit sám původní nájemce, neboť by tím
převáděl více práv, než měl. Žalovaná 2. navíc v dané při není pasivně věcně
legitimována, neboť se vede spor o plnění na základě neplatné nájemní smlouvy,
jejíž stranou nebyla. Je-li na tomto kontraktu umístěn její podpis, jde o pouhé
vyjádření jejího souhlasu s daným právním úkonem žalovaného 1. coby
pronajímatele. Tvrzení odvolacího soudu, že také žalovaná 2. vystupovala v
pozici pronajímatelky, se opírá o chybný výklad projevu vůle zúčastněných
subjektů. Konečně dovolatelé předestírají, že odvolací soud nepřípadně
revidoval závěry znaleckého posudku (pokusil se opravit v něm provedené
propočty, přičemž se ovšem sám dopustil kalkulačního omylu, jejž dovolatelé
specifikovali ve včasném doplnění svého dovolání) místo toho, aby v souladu s
judikaturou dovolacího soudu znalce vyzval k doplnění znaleckého posudku.
Pakliže již se soud dopustil tohoto zásahu do výstupů odborného zhodnocení, měl
korigovat též jiné pochybení, na něž upozornili žalovaní při jednání před
odvolacím soudem.
Z těchto důvodů dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek ve
výroku I. a) změnil (ve vztahu k oběma žalovaným, případně alespoň vůči
žalované 2.) tak, že žalobu i v tomto rozsahu zamítne, případně aby jej v dané
části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalobkyně, jež polemizovala s předestřenou dovolací
argumentací a Nejvyššímu soudu navrhla předmětný opravný prostředek odmítnout,
případně zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé
další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Vzhledem k tomu, že dle ustálené judikatury soud při zjišťování projevené vůle
smluvních stran a obsahu jejich ujednání dospívá ke skutkovým zjištěním (viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2507/2013,
ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3162/2014, či ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22
Cdo 967/2014), přičemž je v dovolacím řízení Nejvyšší soud vázán skutkovými
závěry nižších instancí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9.
2014, sp. zn. 30 Cdo 573/2014, nebo jeho rozsudek ze dne 25. 5. 2016, sp. zn.
25 Cdo 2677/2015), nemůže přípustnost podaného dovolání založit námitka, dle
níž by řádný výklad sporné nájemní smlouvy opodstatňoval úsudek, že v pozici
pronajímatele vystupoval toliko žalovaný 1., a nikoli již žalovaná 2., neboť
není myslitelné, aby Nejvyšší soud úvahy soudu odvolacího, jež nejsou nikterak
nepřiměřené, nahrazoval vlastními vývody ohledně toho, kam se vůle smluvních
stran při uzavírání vzpomínaného kontraktu ubírala. Pro úplnost lze dodat, že
odvolací soud při interpretaci dotčeného právního úkonu v souladu s konstantní
rozhodovací praxí (včetně rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn.
29 Odo 1156/2005, jehož přiměřené aplikace se žalovaní dovolávají) zřetelně
vycházel z jeho celého obsahu, respektive skutkových okolností, za nichž byl
učiněn.
Jelikož předeslaný úsudek, že smlouvu o pronájmu nebytových prostor Ing. K. F.
uzavřeli v době svého manželství oba žalovaní, nebyl účinně zpochybněn, nemůže
být pasivní věcná legitimace žalované 2. vyloučena poukazem na judikatorní tezi
(srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo
4450/2008), dle níž sjedná-li jeden z manželů neplatnou nájemní smlouvu,
nestává se druhý z manželů bez dalšího účastníkem závazku z bezdůvodného
obohacení vzniklého plněním podle této smlouvy. Posledně naznačený závěr
rozhodovací praxe hraje však v předmětné kauze roli, poněvadž vyvrací námitku
žalovaných, v souladu s níž Ing. F. nemohl na žalobkyni postoupit víc než jednu
polovinu žalované pohledávky. Vzniklo-li totiž bezdůvodné obohacení plněním na
základě neplatné nájemní smlouvy, jako jejíž účastník na straně nájemce
vystupoval pouze Ing. F., byl právě jmenovaný výlučným nositelem práva na
vrácení poskytnutého plnění (takto viz například též rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 837/2013), a svědčilo mu tedy rovněž
oprávnění s danou pohledávkou disponovat v plném rozsahu.
Dovolatelům lze částečně přitakat v tom směru, že vzájemná podmíněnost
restituční povinnosti obou smluvních stran při vypořádání plnění z neplatné
smlouvy v režimu § 457 obč. zák. se uplatní i v případě, že je pohledávka z
neplatné smlouvy postoupena (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1.
2009, sp. zn. 33 Odo 1615/2006, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2197/2013, a
ze dne 16. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1672/2014). Byla-li však obě plnění, která
si účastníci smlouvy navzájem poskytli, peněžitá nebo jde-li o plnění, za něž
musí být vydána náhrada v penězích (§ 458 odst. 1 obč. zák.), projevuje se
synallagmatická povaha restituční povinnosti kontrahentů tím, že mohou
požadovat vrácení sporných hodnot pouze v tom rozsahu, v němž jimi poskytnuté
plnění přesahuje prospěch, jejž dle smlouvy sami přijali (viz např. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1632/2011, či ze dne 3. 2.
2016, sp. zn. 28 Cdo 2847/2015). Pakliže odvolací soud žalobkyni přiznal z
požadovaného obnosu toliko tu částku, o niž podle v řízení učiněných zjištění
aktiva poskytnutá postupitelem převyšovala jeho vlastní obohacení získané na
základě dané smlouvy, byla tím rovnováha smluvních stran plně respektována, neb
se právní postavení žalovaných nikterak nezhoršilo oproti situaci, v níž by se
nacházeli, pokud by vůči nim kondikci uplatnil sám Ing. F. coby nájemce.
Co se týče námitek proti způsobu, jakým odvolací soud stanovil počátek
promlčecí doby ve vztahu k právu na vydání bezdůvodného obohacení, uvádí
dovolací soud, že stanovisko krajského soudu, dle něhož prospěch, jehož se
žalovaným dostalo ze strany Ing. F., byl po dobu jeho užívání předmětné
nemovitosti důvodným plněním, neshledává iracionálním ani rozporným s jeho
dosavadní judikaturou. Je nutno připustit, že v rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 25. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 1025/2002, na nějž žalovaní poukázali, byl za
okolností ne zcela nepodobných přezkoumávanému sporu deklarován názor, že
promlčecí doba podle § 107 odst. 2 obč. zák. u práva na vrácení peněžitého
obnosu složeného coby nájemné na několik let dopředu s oporou v neplatné
nájemní smlouvě počala běžet již dnem uhrazení sporné částky.
Na druhou stranu nelze opomenout hledisko, artikulované již dříve v některých
kontextech dovolacím soudem, dle něhož neplatnost smlouvy představující jevově
titul pro určitý přesun majetkových hodnot neimplikuje nutně, že je na dané
plnění třeba od počátku nazírat jako na bezdůvodné obohacení, existuje-li zde
rovněž jiný právní důvod, jejž by uvedený kontrakt v případě své platnosti
překrýval, který ovšem v situaci neplatnosti řečeného právního úkonu vystupuje
do popředí a zmíněný majetkový přesun alespoň po určitý časový úsek činí
opodstatněným. Tato úvaha byla rozvinuta kupříkladu ve sporech týkajících se
zálohového plnění realizovaného po uzavření neplatné smlouvy o smlouvě budoucí,
v nichž Nejvyšší soud konstatoval, že bez ohledu na platnost či neplatnost
smlouvy, na jejímž základě byla záloha poskytnuta, je dostatečným právním
důvodem k takovémuto plnění i příslib budoucího úplatného převodu práv, pro
nějž není forma předepsána (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1.
2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp.
zn. 33 Odo 1453/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 33
Odo 463/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo
2360/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo
535/2015). Odvolací soud přitom v napadeném rozsudku formuloval skutkové
zjištění, že mezi Ing. F. a žalovanými byla dne 30. 12. 1996 uzavřena dohoda
(ve spisu na č. l. 121), v souladu s níž mělo být vypořádání uhrazené zálohy,
respektive vrácení přeplatku provedeno ke dni podepsání smlouvy o koupi daného
objektu, k čemuž však až do ukončení užívání nemovitosti nájemcem nedošlo. Na
tomto podkladě pak učinil legitimní závěr, že mezi zúčastněnými subjekty
panovalo srozumění v tom směru, že si žalovaní nadále ponechají Ing. F. složené
finanční prostředky, jež budou postupně konzumovány užíváním předmětných
nebytových prostor. Ač se zajisté nejedná o situaci zcela totožnou s případy
řešenými v citovaných judikátech, domnívá se Nejvyšší soud, že fundamentální
logika myšlenek odvolacího soudu se v zásadě shoduje s úvahami, jež prostupují
nosné části odůvodnění odkazovaných rozhodnutí, neb v souladu se zjištěnou vůlí
dotčených osob došlo k odsunutí počátku promlčecí doby k okamžiku, kdy se stalo
zřejmým, že plnění ze strany Ing. F. nezíská žádného dalšího ekonomického
smyslu (poněvadž již nadále nebude moci být konzumováno výkonem užívacího práva
k nemovitosti jeho složitelem).
Tím, že odvolací soud pojímal obohacení žalovaných jako důvodné až do okamžiku
ukončení užívání jejich nemovitosti Ing. F., mezi těmito osobami nekonstruoval
(kvazi)nájemní vztah, jak předestírají dovolatelé, neboť nedovodil, že by
žalovaní v rozhodném období byli povinni Ing. F. užívání svého objektu umožnit,
a naopak že by uživatele tížila povinnost za toto protiplnění hradit sjednanou
úplatu. Konstatoval pouze, že smluvní strany (jsouce si vědomy neplatnosti
kontraktu, na jehož základě byla záloha původně složena) vyslovily souhlas s
tím, aby si pronajímatelé spornou úplatu nadále podrželi s tím, že vypořádání
konečného přeplatku bude provedeno v nikoli zcela přesně stanoveném budoucím
okamžiku. Tímto skutkovým specifikem se pak posuzovaný spor odlišuje od případu
řešeného žalovanými citovaným rozsudkem sp. zn. 33 Odo 1025/2002, v němž žádné
podobné ujednání doloženo nebylo.
Dovolání lze arci shledat přípustným i důvodným, neboť se odvolací soud
odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu v otázce volby náležitého
postupu soudu při odstraňování identifikovaných nedostatků znaleckého posudku.
Dovolací soud již v minulosti mnohokrát zdůraznil, že soudy nemohou
přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci
nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto
přezkoumání zodpovědně učinit. V případě pochybností o věcné správnosti
znaleckého posudku, nesmí tedy soud úvahu znalce nahradit vlastním názorem,
nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil či jinak
odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, anebo konečně
musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke
správnosti již podaného posudku (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12.
5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009, ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2638/2012,
a ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2116/2014). Předestřený výklad odvolací
soud zjevně nerespektoval, pakliže sám přistoupil k odstraňování
identifikovaných vad znaleckého posudku. Ač Nejvyšší soud chápe, že se
naznačený krok mohl jevit žádoucím z hlediska ekonomie řízení, nelze
přehlédnout, že jím odvolací soud vstoupil na nejistou půdu revize postupu
znaleckého ústavu při hodnocení otázek, jež soudy doposud bezesporu pokládaly
za odborné. Vyšlo-li tedy v řízení najevo, že byla kalkulace obvyklého
nájemného deformována v důsledku nesprávného vstupního údaje (jak při výslechu
připustil i zaměstnanec zpracovatele posudku, viz protokol na č. l. 776 p. v.),
byla za daných okolností náležitou procesní reakcí výzva znalci k nápravě
zjištěného nedostatku. Pokud pak jde o námitku konkrétního pochybení, jímž má
být dle dovolatelů vlastní výpočet odvolacího soudu zatížen, postačí zdůraznit,
že jelikož má otázka zjištění výše nájemného placeného za srovnatelné prostory
skutkovou povahu (srovnej obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1.
2014, sp. zn. 28 Cdo 622/2013, či ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3782/2014),
nejsou detaily matematického postupu, na jehož základě krajský soud ke
stanovení hladiny tržního nájemného dospěl, v zásadě způsobilé dovolacího
přezkumu.
Se zřetelem ke shora konstatovanému rozporu napadaného rozhodnutí se závěry
konstantní judikatury nicméně Nejvyšší soud v souladu s § 243e odst. 1 a odst.
2, větou první, o. s. ř. přikročil k jeho kasaci ve výroku I. a), jakož i
akcesorickém výroku II. a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Za
použití § 243e odst. 2, věty třetí, o. s. ř. současně zrušil též usnesení
Krajského soudu v Brně o náhradě nákladů řízení ze dne 4. 3. 2016, jež bylo na
rozsudku téhož soudu ze dne 19. 3. 2015 závislé.
Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o.
s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu
vyslovenými v tomto rozhodnutí.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 11. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu