28 Cdo 2471/2025-378
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: J. H., zastoupený JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 202/19, proti žalovaným: 1) Česká republika – Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky, IČO 62933591, se sídlem v Praze 11, Kaplanova 1931/1, 2) KaiserJet Capital a.s., IČO 27665330, se sídlem v Brně, Březinova 1237/15, a 3) Incanto, a.s., IČO 26934582, se sídlem v Brně, Jandáskova 1957/24, žalovaní 2) a 3) zastoupeni JUDr. Davidem Vaníčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Šumavská 525/33, za vedlejší účasti na straně žalobce: 1) E. N. K., 2) M. A. E. K., 3) M. P. K., zastoupeni Vratislavem Pěchotou Jr., Esq., advokátem se sídlem v Praze 2, Mánesova 1645/87, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 112 C 50/2020, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. března 2025, č. j. 70 Co 88/2024-356, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 3. 2025, č. j. 70 Co 88/2024-356, rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 15. 1. 2024, č. j. 112 C 50/2020-275, potvrdil v části výroku II, v níž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem id. ? pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, vymezeného geometrickým plánem ze dne 7. 12. 2011, č. 1236-22/2011, zpracovaným J. H., a v nákladovém výroku VII (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná 2). Předestřela otázku, zda kupní smlouva, na jejímž základě bylo převáděno vlastnické právo k předmětné pozemkové části, sjednaná dne 5. 4. 2000 mezi správkyní konkursní podstaty úpadce (Brněnské cihelny st. p. v likvidaci – povinné osoby ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, dále jen „zákon o půdě“) JUDr. Stanislavou Vrchotovou a právní předchůdkyní žalované 2), RNDr. Annou Kokolusovou, byla uzavřena platně.
Měla za to, že odvolací soud nastolenou otázku vyřešil odchylně od ustálené judikatury dovolacího soudu. Odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4062/2010, ze dne 27. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 23/2008, a další rozhodnutí. Namítala, že usnesením konkursního soudu (usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2004, č. j. 27 K 30/97-1612) byl dán souhlas s uzavřením kupní smlouvy a vědomost správkyně konkursní podstaty o uplatněných restitučních nárocích nebyla v řízení prokázána.
Dovozovala z toho, že předmětná kupní smlouva není neplatnou pro porušení § 5 odst. 3 zákona o půdě a § 68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, účinného do 31. 12. 2007. Kladla dále otázku, zda vlastnické právo k předmětnému pozemku nabyla vydržením a jaký vliv na její dobrou víru mají rozhodnutí (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2009, č. j. 20 Co 318/2007-336, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4062/2010, a usnesení Ústavního soudu ze dne 29.
3. 2012, sp. zn. III. ÚS 762/11) vydaná za skutkových okolností obdobných projednávané věci, ujišťující ji v tom, že její držba dotčeného pozemku byla po právu. Mínila, že odvolací soud rozhodl v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98, ze dne 8. 2. 2012, sp zn. 28 Cdo 3342/2011, ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, a ze dne 16. 5. 2012, sp zn. 28 Cdo 2652/2011, či nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 17/16, uveřejněný pod č. 147/2018 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 11.
5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, uveřejněný pod č. 88/2011 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a dalšími, případně, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Namítala přitom, že její právní předchůdkyně (RNDr. Anna Kokolusová), jež smlouvu o koupi předmětného pozemku uzavřela se správkyní konkursní podstaty, jsouc ujištěna souhlasem konkursního soudu, nepozbyla dobrou víru v oprávněnost držby jen proto, že její manžel Ing. Jaroslav Kokolus podepsal (jakožto člen statutárního orgánu společnosti Alreo, a.s., do jejíhož kapitálu byl pozemek vložen) listinu označenou „Prohlášení o společném postupu a záměru“ ze dne 22.
10. 2004, z níž vyplývala jeho obeznámenost s tím, že předmětná pozemková část byla dotčena vzneseným restitučním nárokem. Upozorňovala též na to, že u kolektivního statutárního orgánu je rozhodující dobrá víra většiny jeho členů.
Za dovolacím soudem dosud neřešenou měla pak otázku, které z vlastnických práv má být považováno za primární, zda vlastnické právo nabyté vydržením v dobré víře v platnost kupní smlouvy uzavřené se správkyní konkursní podstaty a schválené pravomocným rozhodnutím konkursního soudu či vlastnické právo přiznané dle zákona o půdě.
3. K dovolání žalované 2) se žádný z účastníků řízení nevyjádřil.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu souhlas konkursního soudu s tím, aby správce konkursní podstaty zpeněžil majetek podstaty prodejem mimo dražbu (§ 27 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb.), coby předpoklad platnosti právního úkonu, jímž správce konkursní podstaty majetek podstaty uvedeným způsobem zpeněží, jehož absence má za následek absolutní neplatnost takového právního úkonu, musí být udělen jako souhlas předchozí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3071/2018, a ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 81/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2298/2008).
6. Judikatura dovolacího soudu je dále konstantní v závěru, že smlouvy o převodu nemovitostí uzavřené v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě jsou (v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen – „obč. zák.“, jenž je se zřetelem k okamžiku uzavření posuzované kupní smlouvy – 5. 4. 2000 – použitelný i na projednávanou věc) absolutně (podle ustanovení § 39 obč. zák.) neplatnými právními úkony (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2230/2000, nález Ústavního soudu ze dne 11.
12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 195/97, uveřejněný pod č. 161/1997 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2000, sp. zn. II. ÚS 411/99, uveřejněný pod č. 23/2000 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu). Uvedená konkluze se ovšem prosadí pouze tehdy, převedla-li nemovitost na třetí osobu povinná osoba. Převáděl-li kupní smlouvou na třetí osobu správce konkursní podstaty pozemek, jenž byl sepsán do konkursní podstaty úpadce, nelze bez dalšího úspěšně dovozovat, že by tato kupní smlouva nemohla být titulem pro nabytí vlastnického práva, i kdyby byla uzavřena v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod č. 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž odkazuje i dovolatelka). Nabyvatel „se nemohl podle této smlouvy stát vlastníkem pozemku, jen kdyby předmětný pozemek vůbec nebyl zařazen do soupisu konkursní podstaty, kdyby byl ze soupisu konkursní podstaty pravomocným rozhodnutím soudu vyloučen (§ 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb.) nebo kdyby došlo k sepsání pozemku do konkursní podstaty v rozporu s požadavky ustanovení § 68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb.“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27.
4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 23/2008, či ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3368/2016). Jinými slovy řečeno, soupis konkursní podstaty představuje titul, kterým správce konkursní podstaty dokládá, že je oprávněn se sepsaným majetkem při jeho zpeněžení nakládat. Jeho vytvoření patří k jednomu ze základních úkolů správce konkursní podstaty. Vyjde-li najevo, že správce konkursní podstaty při plnění výše uvedené povinnosti sepsal do soupisu majetku konkursní podstaty i věci, které mají být vydány oprávněným osobám podle zákonů upravujících zmírnění některých majetkových křivd, má tato skutečnost za následek, že ohledně takových věcí správce konkursní podstaty nenabývá práv, které zákon o konkursu a vyrovnání standardně se soupisem majetku konkursní podstaty spojuje, zejména pak není oprávněn takové věci zpeněžit, a to až do doby, dokud včas uplatněné restituční nároky nebyly zamítnuty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
11. 2024, sp. zn. 29 Cdo 380/2023).
7. Odvolací soud se tedy výše citované judikatuře dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, shledal-li kupní smlouvu ze dne 5. 4. 2000 uzavřenou mezi správkyní konkurzní podstaty JUDr. Stanislavou Vrchotovou a kupující RNDr. Annou Kokolusovou (právní předchůdkyní dovolatelky), jíž byl převáděn předmětný pozemek, absolutně neplatnou pro absenci předchozího souhlasu konkursního soudu (usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2004, č. j. 27 K 30/97-1612, bylo evidentně vydáno až po sjednání řečené kupní smlouvy).
Jestliže nadto označená správkyně konkursní podstaty povinné osoby (Brněnské cihelny, st. p. v likvidaci) sepsala předmětný pozemek do konkursní podstaty úpadce v rozporu s ustanovením § 68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. – vzdor tomu, že oprávněná osoba (právní předchůdkyně žalobce Berta Schmidt) ve lhůtě dle § 13 odst. 4 a 5 zákona o půdě (dne 26. 11. 1992) uplatnila u povinné osoby nárok na jeho vydání dle zákona o půdě, přičemž návrh na rozhodnutí o vzneseném nároku nebyl příslušným orgánem pravomocně zamítnut – pak tato okolnost dle výše citované ustálené judikatury platnosti převodu předmětného pozemku na právní předchůdkyni dovolatelky (na základě kupní smlouvy sjednané se správkyní konkursní podstaty dne 5.
4. 2000) brání rovněž. Ke stejným závěrům (o neplatnosti kupních smluv, jimiž byl za obdobných skutkových okolností převáděn majetek sepsaný do konkursní podstaty předmětného úpadce v rozporu s § 68 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb.) dospěl dovolací soud i v jiných skutkově a právně obdobných věcech (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2585/2023, a ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. 28 Cdo 232/2023, ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl usneseními ze dne 17. 10.
2023, sp. zn. III. ÚS 804/23, a ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. I. ÚS 1338/23, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1043/2024, ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2248/2023, a ze dne 10. 6. 2025, sp. zn. 28 Cdo 945/2025).
8. Judikatura dovolacího soudu je pak konstantní v závěru, že vydržet vlastnické právo může jen oprávněný držitel, tj. ten, kdo s věcí nakládá jako se svou a je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří jako vlastníkovi. Oprávněným držitelem ve smyslu rozhodné právní úpravy (§ 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen – „obč. zák.“) je držitel, který věc drží v omluvitelném omylu, že mu věc patří. Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11.
7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2190/2000, na nějž odkazoval i dovolatel). Otázku, zda je držitel v dobré víře či nikoli, je pak třeba posuzovat vždy objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka a je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.
11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 5, ročník 2001, pod č. 49). Dobrá víra přitom zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1806/2006). Není tedy rozhodné, zda vlastník informující držitele o skutečném vlastnictví svá tvrzení doloží.
Postačí, že jeho ingerence je způsobilá vyvolat u držitele pochybnosti o oprávněnosti držby (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1406/2010). Dovolací soud současně opakovaně konstatuje, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, ze dne 28.
2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 1654/2012, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3742/2011, či ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 645/2014).
9. Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2014, sp. zn. 22 Cdo 427/2013, odkazovaný i dovolatelkou, a ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4057/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3624/2017) se přitom dobrá víra právnické osoby zásadně odvíjí od vědomosti jejího statutárního orgánu (v případě kolektivního statutárního orgánu je zpravidla rozhodující dobrá víra většiny jeho členů) a je ji vždy nutno hodnotit objektivně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 86/2018); dobrá víra i v tomto případě zaniká ve chvíli, kdy se držitel od kohokoli či jakýmkoliv způsobem dozví o skutečnostech, které u něj objektivně musí vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří. Právnické osobě lze ovšem přičítat rovněž vědomost osob, které ji při konkrétním právním úkonu zastupují (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4554/2015, publikovaný pod č. 9/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), případně podle konkrétních okolností i subjektů odlišných (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015). Z těchto pravidel rozhodovací praxe současně připouští četné výjimky tam, kde by důsledné trvání na uvedeném názoru nebylo přiměřené a vedlo by ke zjevným nespravedlnostem (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2426/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2026/2017, a ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017).
10. Opírá-li tedy odvolací soud své závěry o zániku dobré víry kupující RNDr. Anny Kokolusové (a potažmo též společnosti Alreo, a.s.) o tom, že na základě kupní smlouvy uzavřené dne 5. 4. 2000 se správkyní konkursní podstaty úpadce Brněnské cihelny, st. p. v likvidaci, nabyla vlastnické právo k předmětnému pozemku, ze zjištění, že dne 22. 10. 2004 její manžel Ing. Jaroslav Kokolus (za společnost Alreo, a.s.) podepsal „Prohlášení o společném záměru a postupu“, v němž mimo jiných společně se správkyní konkursní podstaty (JUDr.
Stanislavou Vrchotovou) a RNDr. Annou Kokolusovou deklarovali své povědomí o tom, že předmětný pozemek je dotčen dosud nevypořádaným restitučním nárokem, a dovozuje-li dále, že v dobré víře, totiž omluvitelném omylu, pak nemohla být ani samotná dovolatelka, do jejíhož kapitálu byl pozemek dne 12. 10. 2005 vložen společností Alreo, a.s., jestliže Ing. Jaroslav Kokolus byl od 13. 12. 2000 do 22. 12. 2015 předsedou představenstva společnosti Alreo, a.s., RNDr. Anna Kokolusová byla od 13. 12. 2000 do 15.
12. 2015 předsedkyní její dozorčí rady a od 21. 11. 2005 do 23. 6. 2020 byli oba též členy představenstva dovolatelky (Ing. Jaroslav Kokolus ve funkci předsedy), nejsou jeho úvahy nikterak nepřiměřené ani odchylující se od výše citované judikatury. V souladu s ustálenou judikaturou se přitom dobrá víra dotčených právnických osob – dovolatelky, jakož i její právní předchůdkyně Alreo, a.s. – nepochybně odvíjí od vědomosti jejích statutárních orgánů, přičemž při zjištěném personálním propojení dovolatelky s jejími právními předchůdkyněmi jako konformní s výše deklarovanými judikatorními tezemi (viz též shora citovanou judikaturu, jež se zřetelem k okolnostem případu a zásadám spravedlnosti nelpí vždy na prokázané vědomosti většiny členů statutárního orgánu) plně obstojí nejen závěr odvolacího soudu o absenci dobré víry dovolatelky a jejích právních předchůdkyň v to, že jim předmětný pozemek patřil, coby vlastnicím, ale i z něj plynoucí konkluze o tom, že dovolatelka ani její právní předchůdkyně vlastnické právo k němu nevydržely (§ 134 obč. zák.).
11. Odkazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4062/2010 (jímž bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2009, č. j. 20 Co 318/2007-336), a na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 762/11, vydaných v „kauze Alreo“, tak již v rozsudku ze dne 9. 11. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1692/2021, dovolací soud konstatoval, že jde o věc s odlišným skutkovým základem, v níž bylo zjištěno, že tehdejší žalovaní neuplatnili přes výzvu soudu excindační žalobu na vyloučení pozemků z konkursní podstaty, resp. že k výzvě soudu ji podali po uplynutí lhůty jim soudem stanovené. Dovolatelka tedy nemohla odvozovat svou dobrou víru od rozhodnutí ve věci, která se lišila v podstatných skutkových okolnostech; pro skutkovou odlišnost dovolatelkou zmiňované kauzy není pak důvodnou ani její argumentace porušením zásady ochrany legitimního očekávání a práva na spravedlivý proces (práva na shodné posouzení obdobných případů) odkazující i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.
12. Na vyřešení dovolatelkou předestírané otázky, zda má přednost vlastnické právo nabyté vydržením v dobré víře v platnost kupní smlouvy uzavřené se správkyní konkursní podstaty a schválené pravomocným rozhodnutím soudu či vlastnické právo konstituované dle zákona o půdě, pak rozsudek odvolacího soudu zjevně nezávisí, jestliže tento uzavřel, že k vydržení vlastnického práva nedošlo. Prostřednictvím takto nastolené otázky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2851/2021, či ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3599/2014).
13. Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že podané dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. nenaplňuje.
14. Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
15. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř).
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované 2) bylo odmítnuto a ostatním účastníkům žádné účelně vynaložené náklady v dovolacím řízení nevznikly.
17. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 1. 2026
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu