28 Cdo 2522/2025-430
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: Marek Ředina, IČO 67261396, se sídlem ve Škvořeticích 101, zastoupen Mgr. Ondřejem Malinou, advokátem se sídlem v Praze 7, Komunardů 1091/36, proti žalované: K. B., zastoupena JUDr. Emilem Flegelem, advokátem se sídlem v Praze 10, K Chaloupkám 3170/2, o 36 822 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 212/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2025, č. j. 11 Co 82/2025-397, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 830 Kč k rukám advokáta Mgr. Ondřeje Maliny do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 4. 2025, č. j. 11 Co 82/2025-397, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 30. 10. 2024, č. j. 7 C 212/2014-366, ve výrocích I, III a IV, jimiž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 31 064,30 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním nenapadeným výrokem II soud prvního stupně zamítl žalobu co do částky 5 757,70 Kč s příslušenstvím.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Předestřela otázku, zda se při zániku závazku ze smlouvy o dílo, sjednané v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen – „obč. zák.“), pro následnou faktickou nemožnost plnění (dojednaná renovace oken byla dokončena jiným zhotovitelem) výše bezdůvodného obohacení objednatele na úkor zhotovitele určuje podle nejnižších nákladů, které by zákazník v daném čase a místě musel vynaložit na získání stejného plnění, nebo je namístě vycházet z ceny obvyklé či sjednané. Měla za to, že odvolací soud tuto otázku vyřešil odchylně od judikatury dovolacího soudu (odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008, a ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 29 Cdo 697/99), případně, že jde o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Vytýkala též porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nesprávného hodnocení znaleckého posudku vypracovaného v řízení Ing. Josefem Škodou a nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí.
3. Žalobce navrhl, aby bylo dovolání žalované odmítnuto.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen – „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že jako důsledek oboustranného plnění na základě neplatné nebo zrušené smlouvy o dílo nastupuje (v režimu zákona č. 40/1964 Sb.) povinnost smluvních stran vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyly – § 457 obč. zák. (srov. kupř. rozsudky Nejvyššího soudu soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2021/2012, a ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008). Judikatura dovolacího soudu přitom odmítá, aby se plnění poskytnuté na základě smlouvy o dílo, z níž plynoucí závazek zhotovitele zanikl v důsledku následné nemožnosti plnění (§ 575 obč. zák.), oceňovalo s přihlédnutím ke sjednané ceně, neboť okamžikem zániku závazku pozbývají veškerá smluvní ujednání (a tedy i ujednání o ceně) účinnosti a při posouzení vzájemné restituční povinnosti stran k nim již nelze přihlížet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13.
6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4137/2011). Smluvní závazkový vztah (smlouva o dílo) je v uvedených případech nahrazen závazkovým vztahem z bezdůvodného obohacení a na hodnotu poskytnutého plnění je třeba nahlížet především z hlediska objektivního, stejně jako v jiných případech bezdůvodného obohacení. Za této situace není rozhodující, co podle smlouvy poskytnuto být mělo, ale co poskytnuto vskutku bylo. Nejvyšší soud se při zvažování způsobu, jenž by nejlépe postihoval hodnotu nepeněžitého prospěchu nabytého na základě zrušené či neplatné smlouvy opakovaně přiklonil ke kritériu ceny obvyklé, tedy ceny, kterou by v daném místě a čase musel obohacený na nabytí daného – srovnatelného – plnění vynaložit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30.
10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2601/2008, ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 805/2001, ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 954/2006, ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 32 Odo 174/2006, ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2562/2010, ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5086/2009, a ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4137/2011). Takto stanovená cena by měla prospívat zachování rovnovážného stavu mezi účastníky, neboť se neblíží ani jedné z hodnot krajních (nejvyšší či nejnižší), jež by mohly nepřiměřeně zvýhodňovat jednoho z účastníků vztahu z bezdůvodného obohacení.
Od uvedeného východiska se pak neodchylují ani konkluze vyslovené v dovolatelkou odkazovaných rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 29 Cdo 697/99, a ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008, v jejichž odůvodněních použitá formulace „… nejnižší náklady, které by v daném místě a čase musely být vynaloženy na dosažení stejného plnění …“ zjevně (při absenci detailnějšího rozboru) koreluje ustálenou judikaturou přijatému obecnému kritériu v daném místě a čase obvyklé ceny poskytnutého nepeněžitého plnění, stanovené zpravidla na základě znaleckého dokazování (viz k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 251/2018).
6. Odvolací soud se tedy výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil, vyšel-li při určení výše bezdůvodného obohacení vzniklého objednatelce v důsledku nedokončené renovace oken (pro následnou faktickou nemožnost plnění, když renovace byla dokončena jiným subjektem) z obvyklé ceny zhotovitelem provedených prací (po odečtení nákladů vynaložených na odstranění vykázaných závad) určené na základě znaleckého posudku. V situaci, kdy dle skutkových závěrů odvolacího soudu (jejichž přezkum dovolacímu soudu nepřísluší) účastníci řízení konečnou cenu díla nedojednali, nebylo pak lze – při určení výše bezdůvodného obohacení – nikterak zohledňovat ani „cenu sjednanou“.
7. Zpochybňuje-li dovolatelka rovněž závěry odvolacího soudu o výši obvyklé ceny poskytnutého plnění, polemizuje tím s jeho skutkovými, a nikoliv právními, konkluzemi. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedených výtek tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
8. Vytýká-li přitom dovolatelka nesprávné hodnocení znaleckého posudku Ing. Josefa Škody ze dne 26. 3. 2024, dlužno uvést, že se odvolací soud nikterak nezprotivil oné judikatuře dovolacího soudu, dle níž je znalecký posudek jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení § 132 o. s. ř., od jiných liší se však tím, že odborné závěry v něm obsažené hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. nepodléhají. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů; soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2.
7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011, ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014). V souladu s ní odvolací soud vysvětlil, že ustanovený znalec přesvědčivě odůvodnil (za užití přesně specifikovaného rozpočtového postupu) ocenění realizovaných dodávek (jejichž rozsah zjistil i místním šetřením), přičemž při posouzení množství a kvality prací provedených žalobcem vycházel též ze znaleckého posudku Ing.
Františka Stránského, předloženého dovolatelkou.
9. Naříká-li dovolatelka konečně nedostatečné vypořádání námitek vůči znaleckému posudku či nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, vystihuje tím vady řízení, které však s účinností od 1. 1. 2013 nejsou samostatným dovolacím důvodem (tím je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci). K vadám řízení mohl by tedy dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ostatně nevykazuje takové deficity, jež by byly na újmu procesních práv dovolatelky, což ostatně vyplývá mimo jiné i ze skutečnosti, že na podkladě odůvodnění napadeného rozsudku byla schopna zformulovat dovolací důvody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014); odvolací soud přitom v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vysvětlil, z jakých důkazů čerpal své skutkové závěry, jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů a jak věc posoudil po právní stránce (§ 157 odst. 2 o. s. ř.).
10. Předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. tedy v projednávané věci naplněny nebyly.
11. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
12. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
13. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce patří odměna advokáta ve výši 2 380 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1, a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 450 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky), dohromady ve výši 2 830 Kč.
14. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 11. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu