28 Cdo 41/2025-603
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: D. T., zastoupený JUDr. Tomášem Soukupem, BA, advokátem se sídlem v Brně, Mezírka 775/1, proti žalovanému: Zemědělské družstvo Senice na Hané, IČO 00147648, se sídlem Senice na Hané, Vodní 214, zastoupené Mgr. et. Mgr. Bc Janem Holasem, advokátem se sídlem v Prostějově, Aloise Krále 2640/10, o 125 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 29 C 163/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 29. srpna 2024, č. j. 75 Co 52/2024-567, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 925,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Tomáše Soukupa, BA, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
1. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 8. 2024, č. j. 75 Co 52/2024-567, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 25. 9. 2023, č. j. 29 C 163/2020-508, ve výrocích I a IV, jimiž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 125 000 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech státu (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil jej ve výroku III tak, že žalovaného zavázal k náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Vytýkal hodnocení znaleckého posudku určujícího výši obvyklého nájemného za užívání pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY (vlastněných žalobcem), na nichž je umístěna stavba bývalého kravína ve vlastnictví žalovaného a komunikace zajišťující k ní přístup (z důvodu jejich zastavění se žalobce v projednávané věci domáhá vydání bezdůvodného obohacení). Kritizoval rovněž, že v řízení nebyl vypracován revizní znalecký posudek. Odkazoval přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, a usnesení téhož soudu ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 73/2014. Kladl současně otázku, zda je povinen vydat bezdůvodné obohacení za užívání pozemku parc. č. XY v k. ú. XY v celé jeho výměře, ačkoliv v uvedeném rozsahu není reálně užíván.
3. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
4. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Judikatura Nejvyššího soudu se ustáleně přiklání k názoru, že protiprávním užitím cizí hodnoty (srov. § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) je i stav, kdy je cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo.
K obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku přitom dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem a v jaké intenzitě své vlastnické právo ke stavbě realizuje, nebo zda užívání stavby přináší zisk, případně komu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012, ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1644/2019, a ze dne 6.
3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017). Jde-li současně o pozemky funkčně související s určitou stavbou, je obohacujícím se subjektem ve smyslu shora řečeného právě její vlastník (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3348/2015, ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2113/2016, ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018, či ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1688/2023, či aktuální usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 672/2024).
6. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je dále ustálena v tom smyslu, že peněžitá náhrada za protiprávní užití cizí hodnoty (§ 2999 odst. 1 o. z.) musí být poskytnuta ve výši (zpravidla) obvyklého nájemného vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za srovnatelných podmínek (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 3.
2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, a ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, nebo v režimu aktuální právní úpravy rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 214/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1085/2024, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2803/2023). Určování výše bezdůvodného obohacení, které v konkrétním případě odpovídá obvyklému nájemnému v daném místě a čase, se neobejde bez skutkových zjištění podpořených spolehlivými podklady, jež jsou zpravidla představovány znaleckými posudky.
Obecně bývá úsudek o v místě a čase obvyklém nájemném založen na ceně užívacího práva srovnatelných nemovitostí. Nelze-li porovnávací metody využít, musí soud, respektive znalec, nedostatek obdobných nemovitostí reflektovat a s ním se vypořádat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012, či ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018). Uvedené absenci komparativního materiálu je zapotřebí též přizpůsobit kritéria ocenění a při stanovení obohacení získaného bez právního důvodu vycházet i z jiných reálně zjistitelných faktů (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6.
6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4022/2011, či ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1526/2009, nebo ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013). Již dříve přitom Nejvyšší soud připustil eventualitu opřít se za naznačených okolností mimo jiné i o tržní hodnotu užívané věci (srov. zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, a ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 946/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3465/2018, či ze dne 6. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 672/2024).
7. Dle závěrů ustálené rozhodovací praxe se pak soudy při hodnocení důkazu znaleckým posudkem zabývají tím, zda posudek má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů; soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, má-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.
8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014, obdobně též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, a ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007). Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, neznamená však, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.
2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019). Zákon (§ 127 odst. 2 o. s. ř.) pak nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; jeho vypracování bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.
9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1008/2015, ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5391/2014, a ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 23 Cdo 212/2021).
8. Odvolací soud se výše citované judikatuře, na níž není důvodu čehokoliv měnit, nikterak nezpronevěřil. Při stanovení výše bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku bezesmluvního zastavění pozemku parc. č. XY v k. ú. XY vlastněného žalobcem zemědělskou stavbou (bývalým kravínem) ve vlastnictví dovolatele, případně bezesmluvním užíváním přístupového pozemku parc. č. XY v k. ú. XY tvořícího součást oploceného zemědělského areálu provozovaného žalovaným, totiž vycházel ze závěrů znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství VÚT v Brně č. 1709/2022, jenž při nedostatku obdobných pronajímaných pozemků zastavěných cizí stavbou (v souladu s citovanou judikaturou) odvodil výši obvyklého nájemného z výše nájemného za pozemky užívané v dané lokalitě v souladu s územním plánem k obdobným účelům.
V odůvodnění svého rozsudku přitom soudy nižšího stupně řádně vysvětlily, z jakého důvodu při určování výše bezdůvodného obohacení vyšly právě ze znaleckého posudku Ústavu soudního inženýrství VÚT v Brně č. 1709/2022, jenž shledaly přesvědčivým a úplným ve vztahu k zadání a souladným s ostatními provedenými důkazy (viz zejména výsledky místního šetření) s tím, že užití zvolené metody určení obvyklého nájemného v něm bylo logicky odůvodněno a vysvětleno (viz také výslech pověřené zpracovatelky posudku provedený při jednání soudu prvního stupně konaném dne 3.
11. 2022), včetně zdůvodnění toho, proč nebyla vzata do úvahy výše nájemného za užívání jiných pozemků nacházejících se v předmětném areálu provozovaném žalovaným, jež je nepřípadně (ve specifických podmínkách uzavřeného trhu v rámci posuzovaného zemědělského areálu) odvozována od vyhláškové ceny zemědělských pozemků. Neměly-li pak soudy nižšího stupně důvodných pochybností o správnosti odborných závěrů Ústavu soudního inženýrství VÚT v Brně, nebylo (ve světle citované judikatury) již důvodu k vypracování revizního znaleckého posudku ani k doplnění dokazování o další důkazy.
9. Kritizuje-li dovolatel postup odvolacího soudu při hodnocení provedeného znaleckého dokazování (znalcem použitou metodu ocenění obvyklého nájemného či výslednou výši vzniklého bezdůvodného obohacení), napadá tím ostatně skutkové, a nikoliv právní konkluze. Platí přitom, že polemika se skutkovými závěry soudů nižšího stupně s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu pak není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím skutkových námitek tedy na přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. usuzovat nelze.
10. Klade-li dovolatel otázku, zda je povinen vydat bezdůvodné obohacení za užívání přístupového pozemku parc. č. XY v k. ú. XY v celé jeho výměře, ačkoliv v uvedeném rozsahu není reálně užíván, dlužno předně uvést, že ve vztahu k uvedené otázce nikterak nevymezuje předpoklady přípustnosti podaného dovolání. Odvolací soud se při posuzování nastolené otázky ostatně nikterak nezpronevěřil oné rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž vlastník stavby na cizím pozemku se obohacuje též užíváním pozemků, které bezprostředně zastavěné nejsou, ovšem se zastavěným pozemkem tvoří funkční celek, respektive jsou k užívání stavby nezbytné (srov. kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5455/2016, či jeho usnesení ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1787/2020); pakliže obohacený protiprávně užívá soubor pozemků takovým způsobem, že jej lze považovat za detentora celého uzavřeného (např. oploceného) areálu, nabývá onen prospěch v rozsahu jeho kompletní rozlohy, nehledě na to, jakou jeho část skutečně užívá, jak často, eventuálně s jakou intenzitou (k tomu viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2011, či ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1089/2020, nebo rozsudky téhož soudu ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1321/2011, ze dne 23. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 138/2018, či ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2396/2023).
11. Z uvedeného je tedy zřejmé, že zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání v projednávané věci naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).
12. Napadá-li pak dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
13. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce, jenž podal vyjádření k dovolání dne 10. 1. 2025 patří odměna advokáta ve výši 6 100 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 450 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty 1 375,50 Kč (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 7 925,50 Kč.
15. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 4. 2025
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu