28 Cdo 523/2022-892
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce: F. P., nar. XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Filipem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalovanému: V. K., nar. XY, bytem XY, o zaplacení 92 000 Kč a 157 Kč a o vzájemné žalobě o zaplacení 92 500 Kč a 2 545 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 5/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2021, č. j. 15 Co 288/2021-816, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 10. 2021, č. j. 15 Co 288/2021-816, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 16. 2. 2021, č. j. 41 C 5/2014-731, ve výroku I., jímž bylo žalovanému uloženo, aby žalobci zaplatil 67 000 Kč, změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, v části výroku III. jej změnil tak, že vzájemnou žalobu o zaplacení 41 000 Kč taktéž zamítl, jinak tento výrok, byla-li jím vzájemná žaloba v dalším rozsahu rovněž zamítnuta, potvrdil a jako správný potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku II., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 25 000 Kč a 157 Kč, a ve výroku IV., jímž byla zamítnuta vzájemná žaloba o zaplacení 2 545 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Dle obsahu dovolání brojil vůči těm jeho výrokovým částem, v nichž byla žaloba zamítnuta. Předestřel otázku počátku běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním společné věci nad rámec spoluvlastnického podílu. Měl za to, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně mínil, že tato otázka nebyla dovolacím soudem dosud bezezbytku vyřešena. Odkazoval přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 466/2014.
3. Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
4. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
5. Jelikož ke vzniku dovolatelova práva na vydání bezdůvodného obohacení nastalého v důsledku užívání společné nemovitosti nad rámec spoluvlastnického podílu – bez právního důvodu – docházelo (dle skutkových závěrů odvolacího soudu) v době od května 2006 do 24. 11. 2011, tj. před 1. 1. 2014, řídí se práva a povinnosti vyplývající z tohoto bezdůvodného obohacení zákonem č. 40/1964 Sb., občanským zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“); viz část pátá, hlava II – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 129/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1283/2019, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3090/2018).
6. U práva na vydání bezdůvodného obohacení přitom aplikovaná právní úprava stanoví dvojí (kombinovanou) promlčecí dobu, subjektivní a objektivní. Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Pro jejich vzájemný vztah platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených lhůt a je vznesena námitka promlčení, nelze tedy právo přiznat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1136/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3148/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5236/2014). Pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení (ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák.) je rozhodující okamžik, kdy k bezdůvodnému obohacení skutečně došlo, přičemž tato objektivní doba trvá po dobu tří let, respektive deseti let (v případě úmyslného obohacení), od tohoto okamžiku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 208/2012). Naopak pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.) je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný dozvěděl o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal; není přitom podstatné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve. Rozhodujícím je tak subjektivní moment, kdy se oprávněný dozvěděl všechny okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 931/2016, či ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5328/2015, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002). Běh subjektivní promlčecí doby se tedy odvíjí od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o rozhodných skutečnostech; tato doba trvá dva roky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005).
7. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že žalovaný společné nemovitosti účastníků řízení (účastníci byli jejich rovnodílnými spoluvlastníky) výlučně užíval (bez právního důvodu) s vědomím dovolatele (dovolateli byla uvedená okolnost známa) v době od května 2006 do 24. 11. 2011, ztotožnil počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání vzniklého bezdůvodného obohacení s časovým momentem, v němž k takovému užívání docházelo (dovolatel již v momentě výlučného užívání společné nemovitosti žalovaným věděl, že tím žalovanému na jeho úkor vzniká bezdůvodné obohacení), nikterak se od výše citované judikatury, na níž není třeba cokoliv měnit, neodchýlil. Ustálené judikatuře současně korespondují závěry odvolacího soudu o tom, že pokud dovolatel uplatnil své právo žalobou podanou soudu dne 6. 2. 2014, byl jeho nárok na vydání bezdůvodného obohacení nastalého v důsledku užívání společné nemovitosti nad rámec spoluvlastnického podílu (bez právního důvodu) v době od května 2006 do 24. 11. 2011 následkem uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby již promlčen (bez ohledu na to, zda uplynula též objektivní promlčecí doba).
8. Vytýká-li pak dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé a že mu nebylo poskytnuto poučení ve smyslu § 118a o. s. ř., dlužno předně uvést, že prostřednictvím těchto svých námitek poukazuje na vady řízení. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž toliko jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Výtky dovolatele ostatně postrádají relevanci.
9. Nepředvídatelným, resp. překvapivým, je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu např. tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř., která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009). Překvapivé přitom není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011, ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2649/2018). Za překvapivé (nepředvídatelné) lze totiž považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, cit výše, či ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010).
10. V projednávané věci ovšem závěr odvolacího soudu o promlčení dovolatelem uplatněného nároku nemohl být nikterak nepředvídatelným, resp. překvapivým, jestliže námitka promlčení byla žalovaným vznesena a následně projednávána již za řízení před soudem prvního stupně.
11. Nedůvodnou je v dané věci též výtka nedostatku výzvy a poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. směřujících k prokázání způsobu užívání společné nemovitosti účastníky řízení po 24. 11. 2011, neboť odvolací soud dle obsahu odůvodnění svého rozsudku – přes určitou formulační neobratnost – nerozhodoval na základě institutu neunesení důkazního břemene, nýbrž na podkladě objasněného skutkového stavu věci, když dospěl k závěru, že po dni 24. 11. 2011 nemovitost nebyla užívána žádným z účastníků řízení. Srovnej k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4668/2009, a ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2237/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, ústavní stížnost proti směřující Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06.
12. Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše uvedenému v posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.). Napadá- li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
13. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému dle obsahu spisu žádné účelně vynaložené náklady v dovolacím řízení nevznikly.
15. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz. P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 4. 2022
Mgr. Zdeněk Sajdl předseda senátu