28 Cdo 576/2025-390
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně ČSAD
Ústí nad Orlicí, a.s., se sídlem v Ústí nad Orlicí, Třebovská 330,
identifikační číslo 601 08 851, zastoupené JUDr. Jaroslavem Širmerem, advokátem
se sídlem v Jihlavě, Královský vršek 4762/25, proti žalované BusLine Pardubicko
s.r.o., se sídlem v Semilech, Podmoklice, Na Rovinkách 211, identifikační číslo
077 83 051, zastoupené Mgr. Janem Seidelem, advokátem se sídlem v Praze 7,
Dělnická 213/12, o zaplacení 6 380 918 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Semilech pod sp. zn. 7 C 128/2022, o dovoláních žalobkyně a žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 9. 2024, č. j. 47 Co
91/2024-340, ve znění usnesení ze dne 24. 9. 2024, č. j. 47 Co 91/2024-346, a
usnesení ze dne 13. 11. 2024, č. j. 47 Co 91/2024-353, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Dovolání žalované se odmítá.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen
„odvolací soud“) byl rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 5. 2. 2024, č.
j. 7 C 128/2022-301, v odvoláním napadeném výroku II (jímž byla zamítnuta
žaloba na zaplacení částek 1 015 550 Kč, 448 183 Kč, 531 787 Kč a 234 470 Kč,
spolu s tam uvedeným příslušenstvím) částečně změněn tak, že se žalované ukládá
zaplatit žalobkyni částku 320 100 Kč spolu se specifikovanými úroky z prodlení,
ve zbylém rozsahu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (vše výrokem I
rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení u
soudu prvního stupně (výrok II) a nákladech odvolacího řízení (výrok III, ve
znění označených opravných usnesení).
2. Žalobkyně coby provozovatelka vyjmenovaných autobusových nádraží v
Pardubickém kraji (z titulu vlastnictví či nájmu) se domáhala úplaty za jejich
užívání žalovanou (za využívání příjezdových či odjezdových stání). Odvolací
soud – pokládaje za správný soudem prvního stupně učiněný závěr, že mezi
stranami nedošlo k uzavření smlouvy, a to ani konkludentně (pro zjevnou neshodu
o obsahu smlouvy), uzavřel, že žalované mohlo vzniknout nanejvýše bezdůvodné
obohacení (§ 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník; dále jen „o.
z.“), v rozsahu, v jakém reálně užívala autobusová nádraží (za uskutečněné
vjezdy autobusů jí provozovaných linek), nikoliv jen za potencialitu takového
užívání (či konzumování dalších s ním spjatých – nečerpaných – služeb).
Náhradu za faktické užívání – z titulu bezdůvodného obohacení (ve výši obvyklé
ceny; § 2999 odst. 1 o. z.) – žalovaná žalobkyni již dříve poskytla a v
uvedeném rozsahu bylo řízení pro zpětvzetí žaloby zastaveno. Oproti soudu
prvního stupně dospěl odvolací soud jen k tomu závěru, že žalovaná je povinna
vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení získané i specifikovaným užíváním (vjezdy
na vyhrazená stání) autobusového nádraží ve Vysokém Mýtě, vycházeje ze
zjištění, že i toto nádraží bylo (městem Vysoké Mýto coby vlastníkem) pronajato
žalobkyni, jež je provozovala i v inkriminované době.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání obě účastnice.
4. Žalobkyně dovoláním směřuje proti té části rozsudku odvolacího soudu,
jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavé části.
Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud napadeným rozhodnutím
odchýlil od odkazované rozhodovací praxe dovolacího soudu, posoudil-li
uplatněný nárok (jen) z titulu bezdůvodného obohacení, nikoliv z jiných
právních důvodů, jde-li i o jízdními řády plánované, avšak neuskutečněné vjezdy
na autobusová nádraží. V uvedeném rozsahu – pokračuje žalobkyně – mohl být
nárok posouzen jako plynoucí i z jiné smlouvy, např. jako „smlouvy o rezervaci
místa“ (autobusových stání), případně jako náhrada škody z předsmluvní
odpovědnosti (nedošlo-li k uzavření smlouvy).
5. Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž
byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žalobě vyhověno co do částky 320 100
Kč se specifikovaným příslušenstvím. Stran přípustnosti dovolání uvádí, že
odvolacím soudem učiněné závěry jsou rozporné s odkazovanou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, ať již jde o otázku posouzení platnosti obcí uzavřené nájemní
smlouvy při absenci publikace záměru, rozložení důkazního břemene ve sporu
stran prokazování negativních skutečností, potažmo aktivní legitimace k
uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení. K tomu kritizuje i rozhodnutí
o úrocích z prodlení, ve vazbě na posouzení otázky prodlení s vydáním
případného bezdůvodného obohacení, a namítá vady řízení.
6. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č.
99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„o. s. ř.“), jako nepřípustná, neboť nesměřují proti žádnému z rozhodnutí
vypočtených v § 238a o. s. ř. a nejsou přípustná ani podle § 237 o. s. ř.
7. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první,
o. s. ř.).
9. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v
dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné,
že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
K dovolání žalobkyně:
10. Odvolací soud se nikterak nezpronevěřil odkazované ustálené
rozhodovací praxi dovolacího soudu (z níž se cituje rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 28 Cdo 314/2004) o subsidiaritě bezdůvodného
obohacení, jestliže v přítomné věci nebyly zjištěny skutečnosti umožňující
posouzení, že mezi účastníky vznikl poměr ze smlouvy, a kdy tvrzené okolnosti
nebylo lze podřadit ani ustanovením o náhradě škody.
11. Závěr, že mezi účastníky nebyla uzavřena žádná smlouva regulující
jejich práva a povinnosti ohledně užívání autobusových nádraží (včetně případné
dvoustranné dohody „o rezervaci místa – autobusového stání“) logicky navazuje
na soudy učiněná zjištění, dle nichž žalovaná návrh koncipovaný žalobkyní v
tomto směru výslovně odmítla (činíc protinávrh, aby úplata byla vázána jen na
realizované vjezdy, a upozorňujíc, že smlouvu je připravena uzavřít toliko v
písemné formě) a není tak v rozporu ani s odkazovaným rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 663/2005, jenž – v režimu předchozí
právní úpravy – odkazuje na ustálenou letitou judikaturu i názory právní
teorie, že smlouva je uzavřena, jestliže se střetly ve vzájemné shodě
(konsenzu) návrh smlouvy (oferta) a jeho přijetí (akceptace) jako dva
kvalifikované jednostranné právní úkony (tj. jestliže je bez výhrad akceptována
oferta), že k přijetí návrhu přitom může dojít nejenom prohlášením, ale i
jednáním, a že vždy záleží na posouzení jednotlivých okolností daného případu.
V situaci, kdy žalovaná výslovně odmítla uzavřít smlouvu s navrženým obsahem
(jde-li o její povinnost platit i za jen plánované, avšak nerealizované vjezdy
na autobusová nádraží, a případné uzavření smlouvy si vymínila v písemné formě)
není nepřiměřený odvolacím soudem učiněný závěr, že toliko žádost o výlep
jízdních řádů bylo lze v přítomné věci považovat za (novou) ofertu žalované
směřující k uzavření (úplatné) smlouvy „o rezervaci místa – autobusového stání“.
12. Jde-li o případné posouzení žalobkyní uplatněného nároku z titulu
předsmluvní odpovědnosti (nebyla-li tvrzená smlouva uzavřena), lze pak také
odkázat na konstantní judikaturu, podle níž právní úprava práva na náhradu
škody způsobené ukončením jednání o uzavření smlouvy bez spravedlivého důvodu
vychází z obecného pravidla, že při respektování zásady smluvní volnosti lze
chování jednoho z potencionálních smluvních partnerů považovat za protiprávní
(porušující obecné pravidlo o povinnosti jednat v právním styku poctivě,
zakotvené v § 6 odst. 1 o. z.) za předpokladu, že jednání o uzavření smlouvy
dospělo do stadia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v
dobré víře, že smlouva bude uzavřena (uzavření smlouvy se jí jevilo jako vysoce
pravděpodobné), a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu
měla spravedlivý důvod [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018,
sp. zn. 25 Cdo 856/2018, ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 15/2021, uveřejněný
pod č. 87/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost
podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 29. 9.
2021, sp. zn. III. ÚS 2510/21), a ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo
3689/2020]. O takovou situaci v přítomné věci nejde (a odvolací soud se tedy
ustálené rozhodovací praxi nezpronevěřil, jestliže – vycházeje z vylíčených a
prokázaných okolností – věc podle ustanovení zákona o předsmluvní odpovědnosti
neposoudil, nehledě na to, že s uvedenou právní argumentací naznačující i
možnost takového posouzení přichází žalobkyně prvně až v dovolacím řízení).
13. Naproti tomu odvolací soud přiléhavě odkázal i na rozhodovací praxi
dovolacího soudu týkající se právě problematiky bezdůvodného obohacení (jeho
rozsahu) vzniklého dopravci bezesmluvním užíváním vyhrazeného stání na
autobusovém nádraží (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn.
32 Cdo 2437/2015, přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2024, sp.
zn. 28 Cdo 2388/2024), jež i v těchto případech vychází z teze, že výše
peněžité náhrady (za využívání autobusových stání či za čerpání dalších s tím
spojených služeb) se musí odvozovat od prospěchu, jenž byl plněním bez právního
důvodu reálně získán; obohacený je tedy povinen vydat vše (nikoliv více), co
sám získal. Není proto povinen k náhradě za služby, které nečerpal (v uvedeném
rozsahu mu bezdůvodné obohacení nevzniklo).
14. Ze shora uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti žalobkyní podaného
dovolání (že není naplněno žádné z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř.).
K dovolání žalované:
15. Vychází-li odvolací soud ze zjištění – oproti soudu prvního stupně
odlišného, čerpaného i ze zprávy dotčené obce, resp. jejího městského úřadu –
že záměr o pronájmu předmětného majetku (pozemku sloužícího jako autobusové
nádraží ve Vysokém Mýtě) byl na základě rozhodnutí rady města předepsaným (a
obvyklým) způsobem publikován, pak jím učiněné závěry v rovině právního
posouzení nikterak nekolidují s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (z
níž žalovaná výslovně odkazuje na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2009,
sp. zn. 28 Cdo 3297/2008, a ze dne 15. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 273/2018), jíž
se připomíná, že s obecním majetkem lze ve smyslu § 39 odst. 1 zákona č.
128/2000 Sb., o obcích, platně nakládat jen po předchozím zveřejnění takového
záměru. Odvolacím soudem přijaté závěry pak nekolidují ani se současně
odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo
772/2016, nešlo-li v souzené věci o koncesní smlouvu (ani její změnu) uzavřenou
dle zákona č. 139/2006 Sb., o koncesních smlouvách a koncesním řízení (koncesní
zákon), nejenom proto, že její uzavření (19. 12. 2001) předchází nabytí
účinnosti odkazovaného zákona.
16. Ve shora popsané situaci se pak odvolací soud nemohl odchýlit ani od
žalovaným současně citované judikatury týkající se rozložení důkazního břemene
v daném typu sporu, či judikatury o prokazování negativních skutečností (a
nejde ani o situaci, kdy by v této rozhodovací praxi bylo lze identifikovat
rozpor). S ohledem na dobu uplynuvší od naříkaného jednání (překročila-li zde i
dobu skartační), kdy nelze důvodně očekávat, že byly dochovány veškeré listiny
vztahující se k inkriminovanému právnímu jednání, lze tolerovat i nižší důkazní
standard (a i v tomto směru jde především o otázku skutkových zjištění).
Ačkoliv tedy na nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní (neunesení
břemene tvrzení a břemene důkazního) rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci
primárně založeno není, nepokládá dovolací soud v dané souvislosti za
nepřípadný ani argument vycházející z té rozhodovací praxe dovolacího soudu,
jíž byl formulován a odůvodněn závěr, že „není-li důvod k pochybnostem, že se
určité věci v době dávno minulé (tj. když časový odstup od rozhodných
skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační) děly
obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno
o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, právě na tom, kdo to tvrdí“ (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004,
uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č.
C 3255; nebo např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo
4774/2015).
17. Tak či tak, otázka platnosti naříkané nájemní smlouvy (o pronájmu
předmětného pozemku ve Vysokém Mýtě, sloužícího jako autobusové nádraží) je
primárně otázkou poměru mezi vlastníkem (město Vysoké Mýto) a nájemcem
(žalobkyně) a jeho případného vypořádání (včetně vydání bezdůvodného obohacení
mezi těmito subjekty), zatímco žalovaná je v poměru k žalobci (coby nájemci a
provozovateli autobusového nádraží). Ani v tomto směru není napadené rozhodnutí
v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí vztahující se k problematice věcné
legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení (srov. zejm. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019, uveřejněný pod
číslem 22/2020 Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek), včetně odkazovaných
rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 28 Cdo 3311/2021, a ze
dne 12. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 493/2021 (dále srov. zejm. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 694/2019, uveřejněný pod číslem 22/2020
Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek), a nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9.
2016, sp. zn. III. ÚS 3822/15. Co do řešení žalovanou nastolené otázky
posouzení odvolacího soudu nekoliduje ani s již shora odkazovaným rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2437/2015, jímž bylo sice
rozhodována o vydání bezdůvodného obohacení ve sporu mezi vlastníkem
autobusového nádraží a dopravcem, ovšem v situaci, kdy provozovatelem
autobusového nádraží byl sám přímo jeho vlastník (nepronajal je jiné osobě).
18. Závěry ustálené judikatury sleduje napadené rozhodnutí i v otázce
splatnosti pohledávky z bezdůvodného obohacení, potažmo prodlení dlužníka
(obohaceného) se splněním dluhu. Ustálená judikatura vážící se k aplikaci
ustanovení § 563 a § 564 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného
do 31. 12. 2013, jež je se zřetelem k obdobnému znění korespondujících
ustanovení § 1958 odst. 2 a § 1960 o. z. použitelná i v poměrech tohoto
právního předpisu (srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023,
sp. zn. 33 Cdo 2991/2022, a ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 33 Cdo 350/2024),
dovozuje, že splatnost závazku je určena buď dobou, ve které je dlužník povinen
podle smlouvy, právního předpisu nebo rozhodnutí svůj závazek plnit, nebo, není-
li takto určena, vyvolá ji věřitel tím, že dlužníka o plnění požádá; bezdůvodné
obohacení přitom patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena
splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu a doba plnění je
obvykle vázána na výzvu věřitele, není-li dojednáno jinak (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn 28 Cdo 903/2021, nebo usnesení ze
dne 4. 10. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2243/2023). Forma výzvy k plnění není
předepsána, je však nutné, aby splňovala obecné náležitosti právního jednání
(úkonu), a z jejího obsahu musí být zřejmé, že věřitel vyzývá dlužníka k
plnění, jehož výše musí být dostatečně určitě specifikována (srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, a ze
dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5464/2016); nárok ve výzvě přitom není
identifikován tím, jak jej věřitel nazve či dokonce právně kvalifikuje, ale
tím, jak jej skutkově vymezí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2.
2022, sp. zn. 25 Cdo 3697/2020). Výzva může vyvolat splatnost jen u takové
pohledávky, která již existuje. Jedině v souvislosti s existující (již
vzniklou) pohledávkou může mít žádost o splnění právní význam (srov. rozsudek
ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 423/2005).
19. Není v kontradikci k judikatuře, hodnotil-li odvolací soud v
přítomné věci jako výzvy k plnění žalobkyní vystavené (žalované prokazatelně
doručené) faktury, byl-li v nich skutkově vymezen důvod plnění (úplata za
užívání autobusového nádraží ve Vysokém Mýtě) a lze-li z nich dovodit i
požadavek na jejich uhrazení (spadající zde vjedno se splatností faktury).
Přitom není podstatné, jak byl nárok žalobkyní kvalifikován, zda se jej původně
domáhala ze smlouvy (jíž uzavření nebylo později prokázáno), nebo z
bezdůvodného obohacení (jež tak či tak vzniklo by již specifikovaným užíváním
autobusového nádraží; nejde tedy ani o reprobovanou situaci, kdy by výzva
směřovala ke splnění závazku, který v dané době neexistoval). V poměrech
přítomné věci pak napadené rozhodnutí nekoliduje ani s další žalovanou
odkazovanou judikaturou, ať již jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11.
2018, sp. zn. 28 Cdo 3136/2018 (jež v obecné rovině nevylučuje, aby za výzvu k
plnění bylo v odůvodněných případech považováno i doručení faktury k jejímu
zaplacení), usnesení ze dne 7. 1. 2009, sp. 32 Cdo 4294/2007 (jímž dovolací
soud aproboval, že i faktura postrádají některé z náležitostí daňového dokladu
může být považována za výzvu k plnění, je-li z ní patrná vůle jednající strany
vyzvat stranu druhou k plnění a je-li z ní patrná i požadovaná částka), nebo
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 32 Odo 1245/2005 (v němž
se připomíná, že počátek prodlení nelze mechanicky spojovat se splatností
faktury, nedošlo-li k uzavření smlouvy, současně však připouští, že fakturu –
jejím doručením dlužníku – lze považovat za výzvu k plnění, obsahuje-li
požadavek na zaplacení v určené lhůtě). Je-li vznik bezdůvodného obohacení
žalované (na úkor žalobkyně) v přítomné věci dán již samotným – specifikovaným
– užíváním autobusového nádraží ve Vysokém Mýtě (předchozí jednání účastnic
nedospěla v uzavření smlouvy), nejde ani o situaci popisovou v současně
odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 32 Cdo
3827/2019, kdy výzva (faktura) k úhradě směřovala ke splnění jiného závazku
nežli toho, jenž byl později předmětem řízení (původní závazek zanikl
odstoupením od smlouvy, kdy současně vznikl závazek nový).
20. K dalším námitkám žalované, vystihují-li vady řízení, nelze než
uvést, že ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží tehdy, je-li
dovolání přípustné (srovnej § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Námitky vad
řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem nesplňují
kritéria stanovená v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. nejsou
ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit
nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např.
závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze
dne 28. 11. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3745/2018, a ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo
3387/2020). Namítá-li přitom žalovaná, že se odvolací soud nevypořádal s
veškerou jí v průběhu řízení uplatněnou argumentací, lze nadto odkázat i
rozhodovací praxi dovolacího soudu a Ústavního soudu, podle níž není porušením
práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na
podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti
nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně
vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná
(srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08,
uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu,
usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod
číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020).
21. Z výše uvedeného vyplývá, že ani dovolání žalované přípustné není.
Odvolací soud se napadeným rozsudkem od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu neodchýlil, jím vydané rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky v
rozhodování dovolacího soudu nevyřešené nebo dovolacím soudem rozhodované
rozdílně, a nejde ani o případ, kdy si v rozhodování dovolacího soudu již
vyřešená otázka vyžaduje jiné posouzení.
22. Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení je
přípustnost dovolání výslovně vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o.
s. ř.
23. Proto Nejvyšší soud jak dovolání žalobkyně, tak i dovolání žalované
odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
24. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení
§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a koresponduje výsledku
dovolacího řízení (odmítnutí dovolání obou procesních stran).
25. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v
aktuálním znění) se podává z bodu 2, článku II, části první zákona č. 296/2017
Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
26. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná též na
internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního
soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 2. 2026
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu