30 Cdo 1640/2025-127
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové
Wincorové a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Pavla Simona v právní věci
žalobců a) J. Č. a b) E. K., obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Skoupým,
advokátem se sídlem v Rakovníku, Havlíčkova 584, proti žalované České republice
– Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16,
jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze
2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 218 584 Kč, vedené u Okresního
soudu v Rakovníku pod sp. zn. 8 C 284/2024, o dovolání žalované proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2025, č. j. 24 Co 31/2025-92, takto:
Zrušuje se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2025, č. j. 24 Co
31/2025-92, v rozsahu vyhovění žalobě co do částky 92 091,38 Kč vůči každému ze
žalobců a v navazujícím nákladovém výroku a věc se v tomto rozsahu vrací
Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobci se podanou žalobou domáhají po žalované každý zaplacení
částky 109 292 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu
způsobenou jim nesprávným úředním postupem soudu spočívajícím v nepřiměřené
délce řízení vedeného u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 123/2017,
které bylo původně zahájeno žalobou obce Městečko proti zdejším žalobcům a bylo
vedeno pod sp. zn. 4 C 25/2016, v rámci tohoto řízení podali žalobci vzájemnou
žalobu, která byla následně vyloučena k samostatnému projednání a vedena pod
sp. zn. 4 C 123/2017 (dále jen „posuzované řízení“). Žalobci požadovali
odškodnit nepřiměřenou délku tohoto řízení, a to za dobu od 10. 3. 2016 do
pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn.
4 C 123/2017, tedy do 3. 6. 2024.
2. Okresní soud v Rakovníku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5.
12. 2024, č. j. 8 C 284/2024-62, uložil žalované povinnost zaplatit každému ze
žalobců částku 31 959 Kč, ve zbylém rozsahu žalobu zamítl (výrok I) a nepřiznal
žalované právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. V
rámci řízení zahájeného žalobou obce Městečko na zřízení služebnosti cesty
vedeného u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 25/2016 podali dne 9. 3.
2016 žalobci (tam v postavení žalovaných) vzájemnou žalobu na vypořádání
neoprávněné stavby. Usnesením ze dne 31. 5. 2017 vyloučil Okresní soud v
Rakovníku tuto vzájemnou žalobu k samostatnému řízení, které bylo následně
vedeno pod sp. zn. 4 C 123/2017. Poté, co byli žalobci osvobozeni od placení
soudního poplatku a bylo zajištěno vyjádření tamního žalovaného, rozhodl
Okresní soud v Rakovníku dne 15. 2. 2018 o procesním nástupnictví dle § 107a o.
s. ř., toto usnesení však bylo Krajským soudem v Praze zrušeno. Dne 18. 7. 2018
proběhlo první jednání, u kterého se provádělo dokazování a bylo odročeno na
neurčito za účelem případného „vnesení novot“. Dne 1. 4. 2019 se uskutečnilo
druhé jednání, při němž bylo pokračováno v dokazování a jednání bylo odročeno
na neurčito kvůli prostudování dalších písemných důkazů a vyjádření obce
Městečko. Okresní soud v Rakovníku pak usnesením ze dne 22. 8. 2019 řízení
přerušil, jelikož obec Městečko zahájila dne 11. 7. 2019 řízení o určení
vlastnického práva k pozemkům, na nichž se neoprávněná stavba nacházela, vedené
u stejného soudu pod sp. zn. 4 C 144/2019. Vzhledem k tomu, že tato žaloba byla
pravomocně zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Praze, č. j. 30 Co
81/2021-226, rozhodl dne 3. 1. 2022 Okresní soud v Rakovníku o pokračování v
posuzovaném řízení. Dne 9. 5. 2022 proběhlo třetí jednání, v jehož závěru byl
po provedení dokazování vyhlášen první rozsudek, jenž však byl usnesením
Krajského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2022, č. j. 25 Co 145/2022-314, zrušen.
Poté Okresní soud v Rakovníku v souladu se závazným právním názorem Krajského
soudu v Praze doplnil dokazování a dne 10. 5. 2023 ustanovil znalce za účelem
zjištění obvyklé ceny neoprávněné stavby, který dne 15. 8. 2023 podal znalecký
posudek. Následně dne 29. 11. 2023 proběhlo další jednání, při kterém byl
vyhlášen druhý rozsudek, na jehož základě byla neoprávněná stavba přikázána do
spoluvlastnictví žalobců, byla jim uložena povinnost vyplatit obci Městečko
náhradu a žaloba na odstranění stavby byla zamítnuta. Dne 20. 3. 2024 pak
Krajský soud v Praze tento rozsudek prakticky potvrdil, pouze vypustil výrok o
zamítnutí požadavku na odstranění stavby jako způsobu jejího vypořádání. Tento
rozsudek nabyl právní moci dne 3. 6. 2024. Žalobci uplatnili u žalované nárok
na zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení ve výši 200 667 Kč
pro každého z nich, a to žádostí ze dne 28. 6. 2024. Žalovaná jim stanoviskem
ze dne 23. 9. 2024 částečně vyhověla a přiznala každému ze žalobců částku ve
výši 91 375 Kč.
4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 82/1998 Sb.,
o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a přihlédl k tomu, že řízení
bylo téměř 3 roky přerušeno z důvodu řízení o určení vlastnického práva ke
stejným pozemkům, jež muselo dostat přednost, což nepovažoval za nepřiměřeně
dlouhou dobu, a z tohoto důvodu a také proto, že každé soudní řízení nějakou
dobu trvá, z celkové délky řízení 8 let a 2 měsíce odečetl zhruba 2 roky. Přiměřenost délky řízení tedy soud prvního stupně pro účely přiznání
zadostiučinění hodnotil ve vztahu k době 6 let a 2 měsíců, což se mu jevilo
jako „rozumné“ na rozdíl od dle něj „duplicitního“ zohlednění jak prvotní fáze
řízení, tak doby jejího přerušení, která nastala blízko jeho první třetiny. Dále soud prvního stupně neshledal na straně žalobcům žádné obstrukce,
uplatňování zbytečných podání, zavádějících důkazních návrhů či cokoli jiného
přispívajícího k délce řízení a neztotožnil se ani s námitkou žalované, že
řízení o odstranění stavby bylo po právní stránce složité a náročné. Uvedl, že
ačkoliv zde mohou být spory o typové náročnosti, proběhla pouze dvě odvolací
řízení proti meritornímu rozhodnutí, obě s příznivým výsledkem pro žalobce, a
ani prováděné dokazování nebylo rozsáhlé, záviselo převážně na listinách,
přičemž znalecký posudek sloužící až k následné úvaze o hodnotě stavby pro
účely peněžitého vypořádání mezi stavebníkem a vlastníkem pozemku řízení nijak
podstatně neprotáhl. Posuzované řízení soud prvního stupně nehodnotil jako
složité ani po právní stránce, neboť jeho výsledek závisel na jedné podstatné
předběžné otázce, po jejímž vyřešení se soud zabýval způsobem vypořádání
neoprávněné stavby, což sice je spor typově náročnější, ale v této věci se o
nic mimořádného nejednalo a cena byla zjištěna jedním znaleckým posudkem. K
námitce žalované směřující ke snížení zadostiučinění z důvodu sdílení újmy
žalobci soud prvního stupně uvedl, že toto se aplikuje v případě „vyššího počtu
poškozených“, což neshledal. Soud prvního stupně tudíž nepřistoupil ke
snižování zadostiučinění z těchto důvodů, nicméně neshledal ani důvody pro její
navýšení, kterého se domáhali žalobci, neboť šlo o spor čistě a ryze
majetkového charakteru, který nemá typově zvýšený význam a žalobci netvrdili
dostatečně výrazný zásah do jejich života, jenž by byl tímto sporem způsoben. Neoprávněná stavba hasičárny totiž nemohla zasahovat do jejich bydlení nebo do
jiné primární životní potřeby žalobců, šlo tak pouze o výtěžnost vlastnictví. Ve výši přiměřeného zadostiučinění soud prvního stupně nijak nehodnotil ani
(skutkovými zjištěními nijak nepodloženou) pokutu uloženou žalobkyni b) soudním
exekutorem v návaznosti na předběžné opatření o zajištění přístupu obce XY do
hasičárny, neboť se „zřejmě“ jednalo o újmu, jež nebyla předmětem posuzovaného
řízení, a navíc by postačilo vykonatelné soudní rozhodnutí dodržet.
Soud
prvního stupně tedy stanovil základní částku na hranici horního rozmezí
základních částek určeného stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaným ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 (dále jen „Stanovisko“),
tj. ve výši 20 000 Kč ročně, neboť souhlasil s námitkou žalobců, že k žádné
valorizaci těchto částek za posledních 14 let nedošlo, ačkoliv inflace za toto
období dosáhla téměř 50 %. Soud prvního stupně tedy vypočetl přiměřené
zadostiučinění pro každého ze žalobců ve výši 123 334 Kč (tj. 20 000 Kč ročně
za 6 let a 2 měsíce). Vzhledem k tomu, že žalovaná již každému ze žalobců
vyplatila z tohoto důvodu částku 91 375 Kč, uložil žalované doplatit každému z
nich částku 31 959 Kč a ve zbylém rozsahu (tj. ohledně částky 77 333 Kč) pak
žalobu zamítl.
5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců i žalované
rozsudkem ze dne 6. 3. 2025, č. j. 24 Co 31/2025-92, rozsudek soudu prvního
stupně změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců
částku 92 091,38 Kč a co do částky 17 200,62 Kč žalobu každého z nich zamítl
(výrok I rozsudku odvolacího soudu), dále uložil žalované povinnost zaplatit
žalobcům na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 28 300 Kč
a před soudem odvolacím částku 50 267 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud zcela vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního
stupně, s jeho právním posouzením se však ztotožnil jen částečně. V první řadě
souhlasil se závěrem, že délka posuzovaného řízení od 10. 3. 2016 do 3. 6. 2024, tj. 8 let a 2 měsíce, představuje délku nepřiměřenou, což zakládá
vyvratitelnou domněnku vzniku újmy. Neztotožnil se s námitkou žalované, že
částka peněžitého odškodnění by měla být oběma žalobcům přiměřeně snížena z
důvodu existence tzv. sdílené újmy, neboť dvě osoby nepředstavují natolik
vysoký počet poškozených, který by měl a mohl odůvodnit úvahu o tzv. sdílení
újmy. Navíc v posuzovaném řízení žalobci vystupovali jako podíloví
spoluvlastníci relativně samostatně, byť v zájmovém souladu. Dále odvolací soud
souhlasil i s tím, že vezme-li se v potaz předmět řízení, obecně i reálně jeho
složitost skutková i právní, a to i ve vztahu k provedenému dokazování, chování
žalobců a postup soudů obou stupňů, tak této významné nejistotě žalobců ohledně
naplnění smyslu posuzovaného řízení odpovídá základní částka zadostiučinění ve
výši 20 000 Kč ročně, nesouhlasil však s tím, že by tato částka měla být
odůvodněna růstem životních nákladů od doby vydání Stanoviska. Rovněž se
ztotožnil s tím, že z pokuty uložené žalobkyni b) nelze činit žádný závěr pro
navýšení či snížení požadovaného zadostiučinění. Dále odvolací soud základní
částku za rok řízení zvýšil o 20 %, neboť žalobci svým postupem k nepřiměřené
délce posuzovaného řízení nepřispěli, naopak postupovali procesně relevantním a
korektním způsobem a nečinili žádné obstrukční návrhy. K přerušení řízení
odvolací soud konstatoval, že to bylo vyvoláno procesním postupem protistrany,
vyčkání na výsledek souvisejícího řízení ohledně vyřešení předběžné otázky
vlastnictví k pozemku bylo zcela legitimní a za situace, kdy související řízení
proběhlo bez průtahů, nemá tato okolnost zásadně žádný negativní ani pozitivní
vliv na závěr o nepřiměřené délce posuzovaného řízení, žalobcům tedy nelze
přičítat žádné zavinění nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Odvolací soud
dále zvýšil základní částku o 8 % z důvodu velmi vysokého významu předmětu
řízení pro žalobce, neboť se sice jednalo o majetkovou záležitost, nicméně
související s ochranou vlastnického práva, což je důležitá součást života
každého člověka, a žalobci jsou osobami v již poměrně vyšším věku, u nichž se
předpokládá přednostní a bezprůtahový postup v jejich věci, poněvadž negativní
důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou pro ně v jejich věku o to
intenzivnější. Relevantním shledal odvolací soud v rámci tohoto kritéria i to,
že žalobci vnímali nepřiměřenost posuzovaného řízení jako pokračování majetkové
křivdy, která nastala v poměrech jejich právního předchůdce a přetrvává i za
jejich vlastnictví ke konkrétnímu pozemku, byť jde o subjektivně pociťovaný
dopad, jenž pak odvolací soud nepovažoval za potřebné dokazovat a zmínil důraz
na co možná nejrychlejší projednání takového nároku osobní povahy. Při výpočtu
přiměřeného zadostiučinění tedy odvolací soud vyšel ze základní částky 25 600
Kč za jeden rok řízení (tj.
základní částka 20 000 Kč navýšená o celkem 28 %),
což za 98 měsíců (tj. 8 let a 2 měsíce) činí 209 066,34 Kč. Od této částky pak
odečetl dvakrát polovinu z částky 25 600 Kč (tj. částku 25 599,96 Kč) a
celkovou částku přiměřeného zadostiučinění pro každého ze žalobců vypočetl na
183 466,38 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná každému z nich již poskytla částku
91 375 Kč, zbývá jim každému přiznat 92 091,38 Kč (tj. o 60 132,38 Kč více, než
jim přiznal soud prvního stupně).
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, které dle svého
obsahu směřuje do výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu změny rozsudku
soudu prvního stupně a uložení povinnosti žalované zaplatit každému ze žalobců
částku 92 091,38 Kč. V dovolání uplatnila žalovaná následující dovolací důvody.
8. Na úvod dovolání žalovaná uvedla, že ačkoliv se odvolací soud
odvolává na Stanovisko, tak jeho význam výrazně pozměňuje a odklání se od něj,
a to z naprosto nejednoznačných důvodů, které nebyly prokázány a u některých
dokonce uvádí, že jejich prokázání není nutné.
9. V první řadě žalovaná nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu o
stanovení základní částky za rok řízení na horní hranici rozpětí uvedeného ve
Stanovisku (otázka 1), tj. ve výši 20 000 Kč, neboť částka 15 000 Kč je částkou
základní a přiznání vyšší částky, tj. blížící se 20 000 Kč, je potřebné
odůvodnit extrémní délkou řízení (trvajících 15 let či více) či jinými
závažnými okolnostmi. Přitom dle žalované posuzované řízení nelze považovat za
extrémně dlouhé. Dle žalované je tak napadené rozhodnutí v rozporu s částí VI
Stanoviska a s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo
1320/2011. Současně žalovaná citovala závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne
20. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2412/2023, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že na
přiměřenost základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v
důsledku inflace nebo změna kurzu měny či životní úrovně.
10. Dále žalovaná nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že ačkoliv
považoval přerušení řízení za legitimní, přistoupil s ohledem na něj (vycházeje
z blíže nespecifikované „metodiky žalovaného“) k dalšímu navýšení
zadostiučinění (otázka 2). Žalovaná namítala, že odvolací soud neměl vycházet z
metodiky žalovaného, ale z judikatury, a že přerušení řízení není důvodem pro
provedenou modifikaci. Odvolací soud se tedy tímto svým závěrem odchýlil např.
od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010.
11. Žalovaná rovněž nesouhlasila s nesnížením zadostiučinění z důvodu
tzv. sdílené újmy (otázka 3) a namítala, že závěr odvolacího soudu, že žalobci
jednali relativně samostatně, byť v zájmovém souladu, nemá oporu v provedeném
dokazování, navíc se toto tvrzení vzájemně vylučuje. Žalovaná namítla, že se
tímto svým závěrem odvolací soud opět odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, a
kromě Stanoviska poukázala i na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012,
sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, a ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012, a
dále zdůraznila, že dle jejího názoru i dvě osoby představují společenství.
12. Žalovaná se neztotožnila ani s posouzením kritéria významu předmětu
řízení pro žalobce (otázka 4) a poukázala na to, že majetkový spor, který navíc
nijak neovlivnil např. jejich bytovou potřebu, nepředstavuje řízení s typově
zvýšeným významem a v tomto směru se ztotožnila se závěrem soudu prvního
stupně, že žalobci pouze chránili své vlastnické právo k pozemkům, na nichž
stála neoprávněná stavba obce XY, a šlo jen o výtěžnost jejich vlastnictví.
Význam předmětu tohoto řízení pro žalobce je tak běžný a odvolací soud svým
závěrem vybočil ze zavedené praxe (tj. posoudil tuto otázku v rozporu se
Stanoviskem, jak je uvedeno v úvodu části IV dovolání). V této souvislosti
žalovaná namítala, že účelem zákona č. 82/1998 Sb. není zohledňovat a
napravovat majetkové křivdy, které nastaly v poměrech právního předchůdce
žalobců, jelikož takové „křivdy“ řeší jiné zákony než zákon č. 82/1998 Sb., a
pokud tuto skutečnost odvolací soud zohlednil, dopustil se tak protizákonného
postupu. Dále poukázala na to, že pokud odvolací soud uváděl, že žalobci jsou
osobami v již poměrně vyšším věku, u nichž lze důvodně dovozovat existenci
předpokladu přednostního vyřízení, není zřejmé, ke kterému řízení tato úvaha
odvolacího soudu směřuje, zda k posuzovanému řízení či k nyní projednávanému
řízení. Dále uvedla, že žalobci takovou námitku neuplatnili, a navíc by musela
být posuzována rozdílně u každého z nich zvlášť. Odvolací soud tedy šel nad
rámec podané žaloby.
13. Žalovaná rovněž namítala nesprávné právní posouzení kritéria
složitosti řízení (otázka 5), neboť dle ní bylo posuzované řízení složité,
jelikož dvakrát rozhodoval odvolací soud, byly provedeny výslechy svědků,
listinné dokazování a byl zpracován znalecký posudek.
14. Závěrem žalovaná navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení
tomuto soudu věci k novému projednání.
15. Žalobci se k dovolání žalované vyjádřili tak, že navrhli jeho
odmítnutí, neboť odvolací soud velmi podrobně vysvětlil důvody pro stanovení
základní částky v daném rozpětí, a zdůraznili, že tato volba nepředstavuje
valorizaci, kterou následná judikatura nepřipouští. V otázce přerušení řízení
se ztotožnili s právním posouzením odvolacího soudu a uvedli, že na důvodech
přerušení řízení se nepodíleli a postupovali zcela korektním způsobem, nebyl
tedy důvod ke krácení nepřiměřeně dlouhé doby posuzovaného řízení o dobu trvání
vedlejšího řízení. Ztotožnili se i s právním posouzením odvolacího soudu
ohledně nesdílení újmy žalobců, neboť k tomu dochází, pokud na straně
postižených vystupuje větší počet subjektů, nikoliv jen dva, kteří navíc
vzniklou újmu vnímali relativně samostatně. Žalobci se ztotožnili i s
hodnocením vyššího významu předmětu posuzovaného řízení pro ně s odkazem na
jejich vyšší věk, ale i jimi a jejich právním předchůdcem pociťovanou
majetkovou křivdu.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání žalované bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za
splnění podmínek § 241 odst. 2 písm. b) a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se tedy dále
zabýval tím, zda dovolání obsahuje všechny náležitosti dle § 241a odst. 2 o. s.
ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.
18. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Citovala-li žalovaná v rámci formulace první otázky (bez bližšího
vysvětlení) závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo
2412/2023, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že na přiměřenost základní částky
zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna
kurzu měny či životní úrovně, tak v tomto směru žádnou samostatnou dovolací
otázku neformulovala. V tomto je tedy její dovolání vadné. Navíc odvolací soud
dospěl (na rozdíl od soudu prvního stupně) k závěru, že jím zvolenou výši
základní částky za rok řízení nelze nutností její valorizace z důvodu doby,
které uplynula od vydání Stanoviska, odůvodňovat. Dovoláním napadených závěrů
odvolacího soudu se tedy toto rozhodnutí nijak nedotýká.
21. Dovoláním žalovaná zpochybnila výpočet zadostiučinění za
nepřiměřenou délku posuzovaného řízení odvolacím soudem a namítala, že odvolací
soud pochybil u stanovení základní částky za rok řízení, při zohledňování
přerušení posuzovaného řízení, při posouzení otázky tzv. sdílené újmy a
kritérií významu předmětu řízení pro žalobce a složitosti řízení, přičemž se
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to v první řadě od
Stanoviska, byť se na něj obecně odvolával, ale i od dalších rozhodnutí
Nejvyššího soudu uvedených v části IV dovolání. Pro řešení všech těchto otázek
je dovolání přípustné, neboť při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
22. Dovolání je důvodné.
23. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou
nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení
povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě.
Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu,
považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon
nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
24. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto
zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1).
Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno
nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako
dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo
(odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním
postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a
třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke
konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti
řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu,
zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d)
postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro
poškozeného (odst. 3).
25. Jde-li o stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou
délku řízení a potažmo i základní částky za rok řízení, uzavřel Nejvyšší soud v
části VI Stanoviska, že základní částka, z níž je třeba při určování výše
přiměřeného zadostiučinění vycházet, se pohybuje v rozmezí 15 000 Kč až 20 000
Kč za jeden rok řízení, nicméně je třeba zohlednit také to, že jakékoliv řízení
vždy nějakou dobu trvá, proto první dva roky řízení (resp. prvních 24 měsíců)
je třeba ohodnotit částkou o polovinu nižší, tedy 15 000 Kč až 20 000 Kč za
první dva roky řízení dohromady. Při stanovení základní částky tak bude hrát
roli zejména celková doba řízení s tím, že bylo-li řízení celkově extrémně
dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k
okolnostem případu očekávat) bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek
blížit horní hranici výše uvedených intervalů. Stejně tak lze zvýšit základní
částku za příslušný časový úsek v případě, kdy je samotné kompenzační řízení
nepřiměřeně dlouhé a žalobce zvýšení odškodnění z tohoto důvodu navrhne.
Částku, k níž se dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení
(modifikované za prvé dva roky řízení na polovinu) a celkové doby řízení
počítané v letech či měsících, pak lze následně upravovat v důsledku posouzení
kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk s tím, že se jedná o
neuzavřený výčet okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné
výše odškodnění přihlédnout a základní částku přiměřeně zvýšit či snížit. V
této souvislosti Nejvyšší soud upozornil na možnost přiměřeného snížení
odškodnění pro jednotlivé poškozené v případě, kdy jich stejnou újmu sdílel
větší počet. Dle názoru Nejvyššího soudu by přitom mělo být v obecné rovině
dostačující zvýšení či snížení odůvodněné vždy jedním z kritérií nepřesahující
50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni
poskytovaným odškodněním, nicméně s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci
lze ve výjimečných případech uvažovat i o větším zvýšení či snížení.
26. Takto však odvolací soud nepostupoval, neboť základní částku za rok
řízení na samé horní hranici Stanoviskem dovozeného rozmezí určil po zohlednění
předmětu řízení, jeho skutkové i právní složitosti, chování žalobců a postupu
soudů obou stupňů a uvedl, že odpovídá této významné nejistotě žalobců ohledně
naplnění smyslu posuzovaného řízení (viz odstavec 21 odůvodnění rozsudku
odvolacího soudu). Odvolací soud tedy při stanovení základní částky za rok
řízení místo toho, aby se zabýval délkou posuzovaného řízení a tím, zda se
jedná o délku extrémní (tj. násobně delší, než by bylo možno vzhledem k
okolnostem případu očekávat) či nikoliv, hodnotil kritéria uvedená v § 31a
odst. 3 pod písm. b) až e) OdpŠk, která však mají být zohledňována až v další
fázi, tedy poté, co je po vynásobení základní částky za jeden rok řízení
(modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech
či měsících určena celková základní částka, jíž pak lze snižovat či zvyšovat o
určité procentní částky právě s ohledem na hodnocení jednotlivých kritérií
uvedených v § 31a odst. 3 pod písm. b) až e) OdpŠk, případně dalších okolností
jako je např. otázka tzv. sdílené újmy. Odvolací soud tudíž při stanovování
přiměřeného zadostiučinění nerespektoval postup zformulovaný ve Stanovisku a
jeho právní posouzení této otázky je tak nesprávné.
27. Co se týče otázky zohlednění přerušení posuzovaného řízení z důvodu
vedení řízení vedlejšího a posouzení kritéria chování poškozeného, je
judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěru, že v případě přerušení řízení
podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., tedy z důvodu, že probíhá jiné
(vedlejší) řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro
rozhodnutí soudu v řízení hlavním, je v zásadě třeba do celkové doby řízení
započítávat i dobu přerušení řízení z tohoto důvodu. Při posuzování
přiměřenosti celkové délky (hlavního) řízení se však v takovém případě
přihlédne k tomu, zda bylo řízení přerušeno důvodně [zda šlo skutečně o situaci
předvídanou § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.], a v případě, že ano, zda vedlejší
řízení probíhalo po přiměřeně dlouhou dobu, neboť soud má možnost, nikoli
povinnost, řízení z tohoto důvodu přerušit a je tedy výhradně na něm, zda tak
učiní či nikoli. Musí tak přitom činit odpovědně a s vědomím, že ukáže-li se
následně přerušení původního řízení jako neproduktivní, může doba, po kterou
bude původní řízení přerušeno, přispět k celkové délce řízení a tím i k tomu,
že v řízení dojde k porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené
lhůtě. Stejně tak může soud v přerušeném řízení, i bez naplnění důvodu jeho
přerušení, kdykoliv pokračovat, ukáže-li se dodatečně, že důvod k přerušení
není dán, popř. není svou závažností souměřitelný s rizikem porušení práva
účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudky Nejvyššího soudu
ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo
1021/2010, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2208/2016).
28. Zohlednění přiměřenosti délky vedlejšího řízení pak (v případě
důvodného přerušení řízení) probíhá tak, že pokud vedlejší řízení přiměřeně
dlouhé je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu nepokračování v přerušeném
řízení byla délka hlavního řízení nepřiměřená (ta však může být nepřiměřená z
jiných důvodů). Jestliže však délka vedlejšího řízení přiměřená není, a to z
důvodů přičitatelných státu, promítá se tato skutečnost i do závěru o
nepřiměřené délce řízení hlavního (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24.
11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, nebo ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo
731/2020).
29. Ačkoliv pak v rámci kompenzačního řízení nemůže být přezkoumávána
věcná správnost usnesení o přerušení řízení jako takového, neznamená to, že by
nemělo být v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d)
OdpŠk] zkoumáno, zda přerušení řízení, zejm. s odkazem na § 109 odst. 2 písm.
c) o. s. ř., bylo pro vyřešení věci v hlavním řízení potřebné či nikoliv (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1737/2010, či
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010). Otázka,
zda poškozený přispěl k celkové délce hlavního řízení tím, že se proti jeho
přerušení nebránil odvoláním, nebo že nenavrhoval, aby v řízení bylo
pokračováno, pak může být hodnocena pouze v rámci posouzení jednání účastníka
řízení, kterým k nepřiměřené délce řízení přispěl [§ 31a odst. 3 písm. c)
OdpŠk], a to pouze tehdy, bylo-li od počátku zjevné, že důvod přerušení
hlavního řízení nemůže být naplněn (otázka, pro jejíž zodpovězení ve vedlejším
řízení bylo hlavní řízení přerušeno, není ve vedlejším řízení vůbec řešena)
nebo vyjde-li nemožnost naplnění důvodu přerušení hlavního řízení dodatečně
najevo (např. ve vedlejším řízení dojde ke změně jeho předmětu a rozhodnutí v
něm vydané již nemůže sloužit jako podklad pro rozhodnutí v řízení hlavním) a
poškozený, ačkoliv si této skutečnosti musel být vědom, se proti přerušení
řízení nebránil, resp. pokračování hlavního řízení nenavrhl (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010).
30. Ve vztahu k posouzení kritéria chování poškozeného pak Nejvyšší soud
v části IV Stanoviska shrnul, že chování poškozeného je subjektivním kritériem,
které může na celou délku řízení působit jak negativně (např. nečinnost
poškozeného či aktivita ryze obstrukčního charakteru), tak i pozitivně (činnost
alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení včetně využití dostupných
prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení způsobené nečinností
rozhodujícího orgánu).
31. Odvolací soud uzavřel (poté, co vyšel z celkové žalobci označené
délky řízení včetně období, po které bylo posuzované řízení přerušeno), že je
namístě přistoupit ke zvýšení základní částky přiměřeného zadostiučinění o 20
%, neboť žalobci svým postupem k nepřiměřené délce posuzovaného řízení
nepřispěli, naopak postupovali procesně relevantním a korektním způsobem a
nečinili žádné obstrukční návrhy. K přerušení řízení odvolací soud konstatoval,
že to bylo vyvoláno procesním postupem protistrany, vyčkání na výsledek
souvisejícího řízení ohledně vyřešení předběžné otázky vlastnictví k pozemku
bylo zcela legitimní a za situace, kdy související řízení proběhlo bez průtahů,
nemá tato okolnost zásadně žádný negativní ani pozitivní vliv na závěr o
nepřiměřené délce posuzovaného řízení a žalobcům tedy nelze přičítat žádné
zavinění nepřiměřené délky posuzovaného řízení (viz odstavce 24 a 25 odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud tudíž přistoupil ke zvýšení základní
částky o 20 % z důvodu, že se žalobci na délce posuzovaného řízení nijak
nepodíleli (a to ani ve vztahu k přerušení řízení) a tento podíl neměl ani
soud, neboť nutnost přerušení řízení byla vyvolána procesním postupem
protistrany a vyčkání na výsledek souvisejícího (bezprůtahového) řízení ohledně
vyřešení předběžné otázky vlastnictví k pozemku bylo zcela legitimní, čímž se
od výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil, neboť ke zvyšování
základní částky zadostiučinění na základě výše uvedených úvah neexistoval žádný
důvod. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které odvolací soud zcela
převzal, se podává, že se žalobci na nepřiměřené délce řízení ať pozitivně či
negativně nepodíleli, a toto ani sami netvrdili. Dle výše uvedené judikatury
tedy nebyl důvod základní částku pro posouzení kritéria chování poškozených [§
31a odst. 3 písm. c) OdpŠk] jakkoliv modifikovat, tedy ani ji zvyšovat, neboť
toto kritérium neslouží k „ocenění“ korektního procesního postupu poškozených,
ale ke zhodnocení jejich činnosti či nečinnosti, která měla vliv na délku
řízení. Stejně tak za situace, kdy odvolací soud neshledal ve vztahu k
přerušení řízení žádné pochybení na straně soudu, nebyl důvod zvyšovat základní
částku ani z důvodu posouzení kritéria postupu orgánu veřejné moci [§ 31a odst.
3 písm. d) OdpŠk]. Výše uvedené pak samozřejmě neznamená, že by se samotné
přerušení řízení nemohlo (a to v opačném směru v podobě procentního snížení
základní částky zadostiučinění) projevit v rámci hodnocení kritéria složitosti
řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk], neboť představuje objektivní překážku
postupu v řízení, která se na délce řízení podílela a kvůli níž bylo řízení
složitější než v případě, že by přerušeno nebylo. I v tomto směru je tudíž
právní posouzení odvolacího soudu nesprávné.
32. Pokud jde o otázku tzv. sdílené újmy tak Nejvyšší soud v části V
Stanoviska uzavřel, že v případě více poškozených nepřiměřenou délkou řízení je
jejich újma do určité míry – jako jednou procesní stranou – sdílena. Z toho
důvodu lze s přihlédnutím k počtu poškozených odškodnění, které by bylo
přiznáno každému z nich, přiměřeně snížit, a to u vysokého počtu poškozených i
podstatně. Zvláště významné v této souvislosti může být, zda šlo v řízení o
společenství samostatné (§ 91 odst. 1 o. s. ř.) či nerozlučné (§ 91 odst. 2 o.
s. ř.), popř. zda společníci vedli spor ve shodě jako manželé či v jiném
zájmovém souladu.
33. V rozsudku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2922/2012, pak
Nejvyšší soud uvedený závěr konkretizoval tak, že při úvaze o snížení
přiměřeného zadostiučinění z důvodu tohoto doplňkového kritéria je třeba vždy
přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu a k tomu, zda sdílení nepřiměřené
délky řízení odůvodňuje nižší výši zadostiučinění, nebo zda naopak význam
předmětu řízení pro jednotlivé účastníky má za následek individuální nejistotu
pociťovanou každým z nich. Koncept sdílené újmy tedy lze použít zejména v
situaci, kdy jednotliví poškození mohou objektivně vnímat odškodnění újmy
každého z nich jako alespoň částečné odškodnění újmy vlastní, jejich újma je z
tohoto důvodu v určité intenzitě mírnější. Typicky se jedná o osoby příbuzné
(včetně manželů) nebo společníky právnických osob (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 13. 2. 2018, sp. zn. III. ÚS 3369/17, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019). V rozsudku ze dne 2. 9. 2024, sp.
zn. 30 Cdo 1256/2024, pak Nejvyšší soud konstatoval, že koncept sdílené újmy je
v obecné rovině aplikovatelný i na situace, kdy pluralita účastníků neplyne z
jejich příbuzenství a není omezena ani na případy, kdy na postižené straně
vystupuje vysoký počet osob, neboť členství ve skupině osob, které zahájily
řízení na základě stejného skutkového nebo právního základu, má za následek, že
výhody i nevýhody společného řízení jsou účastníky sdíleny. Navíc v případě
většího počtu účastníků lze výši přiměřeného zadostiučinění přiznaného
jednotlivým účastníkům přiměřeně snížit s ohledem na to, aby celková částka
přiznaná všem byla přiměřená závažnosti porušení práva v konkrétní věci. Naopak
v případech, v nichž vystupuje na jedné straně sporu několik účastníků řízení,
kteří následek nepřiměřeně dlouze vedeného řízení mohou pociťovat jako
individuální nejistotu, jež nemusí být dotčena sdílením společného zájmu v
řízení, není pouze z důvodu jejich společenství na místě úvaha o snížení výše
zadostiučinění jako individuální kompenzace (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011).
34. Vyšel-li odvolací soud z toho, že v případě dvou osob se nejedná o
tak vysoký počet poškozených osob, který by měl vést ke snížení zadostiučinění
z důvodu tzv. sdílené újmy, a dále poukázal i na to, že žalobci vystupovali
jako podíloví spoluvlastníci relativně samostatně, byť v zájmovém souladu (viz
odstavec 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), odchýlil se od závěrů výše
uvedené judikatury Nejvyššího soudu, neboť se nezabýval tím, zda nepřiměřená
délka posuzovaného měla s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu (jakými
např. jsou předmět sporu či vzájemný vztah poškozených) za následek
individuální nejistotu pociťovanou každým z nich zvlášť nebo zda je jejich újma
z důvodu jejího sdílení v určité intenzitě mírnější, tedy zda mohli objektivně
vnímat odškodnění újmy každého z nich jako alespoň částečné odškodnění újmy
vlastní. Navíc pokud odvolací soud postavil svůj závěr o nesnížení základní
částky pro sdílení újmy žalobci v prvé řadě na tom, že k aplikaci tohoto
doplňkového kritéria je nezbytné, aby bylo poškozených více než dva, tak vyšel
ze zcela mylného závěru, jenž z výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu
nevyplývá, neboť právě naopak je toto doplňkové kritérium běžně aplikováno i na
případy sdílení újmy poškozenými manželi. I právní posouzení této otázky
odvolacím soudem je tak nesprávné.
35. Jde-li pak o posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce,
tak již v části IV Stanoviska Nejvyšší soud uzavřel, že význam řízení pro
poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat
obzvláště velkou pozornost. Dále dovodil, že existují druhy řízení s typově
zvýšeným významem, a to trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda
účastníka), řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti,
rodinněprávní vztahy (zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci
výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o
poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového
pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.), u
nichž není třeba vést k otázce zvýšeného významu dokazování, neboť ten vyplývá
z toho, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato
práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce. Dalším
typovým hlediskem je věk a zdravotní stav účastníka řízení, neboť negativní
důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou těmito osobami vnímány zpravidla
intenzivněji, a jedná se tak objektivně o výraznější zásah do jejich práva na
spravedlivý proces. Byly-li takové jejich poměry soudu známy, lze dovodit
předpoklad přednostního a bezprůtahového (ve smyslu činnosti rozhodujícího
orgánu) postupu v jejich věcech. Existence zvýšeného významu v konkrétní věci v
takových řízeních ale může být ke skutkové obraně vyvrácena. K těmto typovým
aspektům pak může přistoupit i tvrzení poškozeného umocňující hloubku zásahu či
ovlivnění jeho životní situace nepřiměřenou délkou daného řízení v jeho
případě, toto své tvrzení (například že dlouho trvající řízení vedlo k rodinným
neshodám, případně rozpadu manželství) však musí žalobce prokázat včetně
příčinné souvislosti mezi tímto následkem a porušením práva na přiměřenou délku
řízení.
36. V rozsudku ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4318/2013, pak
Nejvyšší soud vysvětlil, že osobami v pokročilejším věku ve smyslu Stanoviska
jsou myšleny osoby starší 75 let, vždy však s ohledem na jedinečné okolnosti
případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka. Věk účastníka řízení je
objektivně zjistitelná skutečnost, ke které by měl soud přihlédnout z úřední
činnosti, poškozený proto tuto okolnost, nemusí v žalobě výslovně tvrdit (srov.
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo
2800/2009, nebo ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012). Rovněž je v
rozhodovací praxi dovolacího soudu ustálen názor, že tyto okolnosti musely
nastat v rozhodné době, tedy v době posuzovaného řízení, nikoliv až v průběhu
řízení kompenzačního (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10.
2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019). Význam předmětu řízení pro poškozeného pak
není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení, nebo
naopak zvýšení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30
Cdo 3331/2011).
37. Odvolací soud z důvodu posouzení kritéria významu předmětu řízení
pro žalobce zvýšil základní částku zadostiučinění o 8 %, neboť dovodil velmi
vysoký význam předmětu řízení pro ně, k čemuž shrnul, že se sice jednalo o
majetkovou záležitost, nicméně související s ochranou vlastnického práva, což
je důležitá součástí života každého člověka, a žalobci jsou osobami v již
poměrně vyšším věku, důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou pro ně
intenzivnější. Relevantním pak shledal i to, že žalobci vnímali nepřiměřenost
posuzovaného řízení jako pokračování majetkové křivdy, která nastala v poměrech
jejich právního předchůdce a přetrvává i za jejich vlastnictví a byť jde o
subjektivně pociťovaný dopad, nepovažoval jej za potřebné dokazovat z důvodu
důrazu na co možná nejrychlejší projednání takového nároku osobní povahy (viz
odstavce 27 a 28 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud tudíž dle
závěrů výše uvedené judikatury opět nepostupoval, neboť ve vztahu k úvaze o
„poměrně vyšším věku“ žalobců se nezabýval konkrétním věkem každého z nich,
neboť výše zadostiučinění pro každého z nich musí vycházet z posouzení
konkrétních okolností ve vztahu ke každému poškozenému zvlášť a může se tedy
lišit. Dále nerespektoval ani judikaturou dovozenou věkovou hranici pro závěr o
pokročilém věku, tedy věk přesahující 75 let, a to v době trvání posuzovaného
řízení, neboť žalobce a) takového věku v průběhu posuzovaného řízení nedosáhl a
žalobkyně b) sice ano, ale jen po část doby jeho trvání. Pokud pak jde o
předmět řízení, nejednalo se dle výše uvedené judikatury o spor s typově
zvýšeným významem, neboť šlo o běžný majetkový spor o vypořádání neoprávněné
stavby hasičské zbrojnice patřící obci na pozemku žalobců, přesto i z tohoto
důvodu odvolací soud určité zvýšení významu posuzovaného řízení pro žalobce
dovozoval. Pokud pak argumentoval tím, že žalobci tvrdili vyšší význam předmětu
tohoto řízení pro ně z důvodu, že se jednalo o pokračování majetkové křivdy,
která nastala v poměrech jejich právního předchůdce, bylo povinností žalobců
tato svá tvrzení prokázat (tj. nejen, že se tak cítí, ale že opravdu k
majetkové křivdě na straně jejich právního předchůdce došlo a že jejich zvýšená
újma z posuzovaného řízení je v příčinné souvislosti s jeho nepřiměřenou
délkou, nikoliv se zcela jinými okolnostmi např. posuzované řízení časově
předcházejícími, jako je žalobci tvrzená majetková křivda, neboť předmětem
řízení je odškodnění újmy způsobené nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení).
Tím, že odvolací soud zcela rezignoval na povinnost žalobců tato tvrzení
(včetně existence příčinné souvislosti mezi tvrzenou vyšší újmou a nepřiměřenou
délkou řízení) prokázat, opět se od judikatury Nejvyššího soudu shrnuté výše
odchýlil. I právní posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce je
tak nesprávné.
38. Pokud jde nakonec o posouzení kritéria složitosti řízení dle § 31a
odst. 3 písm. b) OdpŠk tak Nejvyšší soud v části IV Stanoviska uvedl, že je
třeba zohlednit složitost skutkovou (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z
toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních
prostředků jako výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce
apod.), složitost právního posouzení z hlediska aplikační i interpretační
(závisející zejména na četnosti obdobných řízení s obdobnými skutkovými
okolnostmi či existující judikatury a její ustálenosti, na povinnosti položit
předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie či na nutnosti předběžného
vyřešení ústavnosti aplikovaného právního předpisu atd.) a složitost procesní
(procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a
procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto
opravných prostředcích atd.). Kromě složitosti věci samé o sobě, tj. nároků
skutkových, právních a procesních, zahrnuje složitost věci i počet instancí, v
nichž byla věc řešena, neboť řízení ve více instancích obecně zakládá dobu
potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a
pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež
je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení
před další instancí. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat
samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky řízení. Soudy
by proto při posuzování kritéria složitosti řízení měly řádně odůvodnit, zda
částku přiměřeného zadostiučinění snižují z důvodu složitosti skutkové, právní
či procesní, nebo z důvodu, že řízení probíhalo na více stupních soudní
soustavy. Nic to však nemění na tom, že se uvedené dílčí závěry vždy týkají
posouzení téhož kritéria (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010,
sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, či ze
dne 19. 11. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3343/2023).
39. Odvolací soud se tímto kritériem v podstatě nezabýval, pouze v rámci
stanovování základní částky za rok řízení uvedl, že přihlédl ke skutkové a
právní složitosti řízení a rozsahu dokazování (viz odstavec 21 odůvodnění
rozsudku odvolacího soudu), navíc aniž by upřesnil, jaké skutečnosti vzal v
potaz v rámci každého z výše uvedených hledisek složitosti řízení. V rámci
modifikace základní částky se pak kritériem složitosti řízení nezabýval vůbec a
ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které zcela převzal (např. ve
vztahu k množství řešených procesních otázek, rozsahu dokazování včetně
vypracování znaleckého posudku, počtu stupňů soudní soustavy, na nichž byla věc
řešena, a že se tak dělo opakovaně) nevyvodil žádné závěry. Právní posouzení
této otázky odvolacím soudem je tedy neúplné, tedy opět nesprávné.
40. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud
ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci existují
zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229
odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad žalovaná (kromě námitek
vypořádaných výše v rámci posouzení jednotlivých dovolacích otázek) netvrdila a
tyto se nepodávají ani z obsahu spisu.
41. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to jak v části výroku I v rozsahu změny
výroku I rozsudku soudu prvního stupně a uložení povinnosti žalované zaplatit
každému ze žalobců částku 92 091,35 Kč, tak ve výroku II o náhradě nákladů
řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
42. Při novém projednání věci odvolací soud v řízení uplatněný nárok
nově posoudí (případně i na základě zopakovaného či doplněného dokazování), a
to v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Přitom odvolací soud
neopomene zohlednit to, že se žalobci domáhají zadostiučinění za v žalobě
vymezený časový úsek posuzovaného řízení, a to od 10. 3. 2016 do 3. 6. 2024, v
průběhu kterého bylo řízení nejprve vedeno u Okresního soudu v Rakovníku pod
sp. zn. 4 C 25/2016, v jehož průběhu podali žalobci jako žalovaní vzájemnou
žalobu, která byla následně vyloučena k samostatnému projednání a nadále vedena
pod sp. zn. 4 C 123/2017, tedy jednak za řízení vedené u Okresního soudu v
Rakovníku pod sp. zn. 4 C 25/2016 za dobu od 10. 3. 2016 do pravomocného
vyloučení vzájemné žaloby k samostatnému projednání a dále za řízení vedené u
Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 4 C 123/2017. Ačkoliv totiž nelze
uzavřít, že by vyloučením části předmětu řízení k samostatnému projednání došlo
k rozdělení jednoho potenciálního nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou
délku řízení na dva (tj. na zadostiučinění za nepřiměřenou délku původního a
dále nového řízení o vyloučeném nároku), je třeba respektovat skutečnost, že
dle judikatury Nejvyššího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 23. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3442/2022, bod 30) se poskytuje zadostiučinění
za nepřiměřenou délku řízení, v rámci kterého může být (jako se to stalo i v
původním řízení) projednáváno více samostatných nároků, nikoliv zadostiučinění
za nepřiměřenou délku řízení o jednom z projednávaných nároků, nelze tudíž
odhlížet od toho, že v původním řízení byl po určitou dobu projednáván jak
vzájemný návrh, tak i žalobní nárok. Změny v předmětu řízení (vyloučení
určitého nároku k samostatnému projednání, částečné ukončení řízení ve vztahu k
jednomu z nároků, podání vzájemné žaloby či spojení věcí ke společnému řízení)
se totiž mohou projevit při hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro
poškozeného, který se může v průběhu řízení měnit (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011), nikoliv v tom, že by soud
při posuzování přiměřenosti délky řízení a stanovování přiměřeného
zadostiučinění přihlížel po dobu společného projednávání více nároků v původním
řízení pouze k úkonům, které se váží výhradně k nároku následně vyloučenému k
samostatnému řízení. Tento postup je nezbytný i z důvodu, že v případě dalšího
sporu o zadostiučinění za nepřiměřenou délku původního řízení, již nebude možné
žalobce znovu odškodnit za ten úsek řízení, za nějž již odškodněni byli (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2804/2020).
43. Odvolací soud je v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího
soudu v tomto rozsudku vysloveným (§ 243g odst. 1 část první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
44. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 10. 2025
JUDr. Hana Polášková Wincorová
předsedkyně senátu