30 Cdo 2281/2024-159
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců
JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Horňáka v právní věci žalobkyně Z. T.,
zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická
1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem
v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 156 062
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C
60/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21.
5. 2024, č. j. 35 Co 97/2024-132, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2024, č. j. 35 Co 97/2024-132,
se v části výroku I, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 2 ze dne 21. 2. 2024, č. j. 14 C 60/2023-99, ohledně zamítnutí žaloby co
do částky 100 000 Kč s příslušenstvím a jíž byl částečně změněn a částečně
potvrzen výrok II téhož rozsudku o nákladech řízení, a ve výroku II o nákladech
odvolacího řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala, aby žalované byla uložena povinnost
zaplatit jí částku 156 062 Kč spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky
200 000 Kč od 7. 3. 2023 do 13. 3. 2023 a se zákonným úrokem z částky 156 062
Kč od 14. 3. 2023 do zaplacení jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou
újmu, která žalobkyni měla vzniknout nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení
vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 167/2019 – dále jen
„posuzované řízení“. Žalobkyně u žalované uplatnila dne 6. 2. 2023 požadavek na
zaplacení částky 200 000 Kč, přičemž žalovaná stanoviskem ze dne 10. 3. 2023
nárok uznala co do základu a dne 13. 3. 2023 žalobkyni vyplatila částku 43 938
Kč. Tu však žalobkyně považovala za nedostatečnou a z tohoto důvodu podala
předmětnou žalobu.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
21. 2. 2024, č. j. 14 C 60/2023-99, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že
žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč
do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. 5. 2024,
č. j. 35 Co 97/2024-132, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a
ve výroku II jej změnil tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 2 400 Kč;
jinak ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně taktéž potvrdil (výrok I). O
náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl tak, že žalobkyně je povinna zaplatit
žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč do tří dnů od právní
moci tohoto rozsudku (výrok II).
4. Soud prvního stupně určil délku posuzovaného řízení ode dne podání
žaloby dne 9. 8. 2019 s tím, že pravomocně bylo skončeno dne 23. 11. 2023 a v
době rozhodování soudu prvního stupně probíhalo ve věci dovolací řízení, které
iniciovala žalobkyně. Soud tedy délku posuzovaného řízení stanovil na 3 roky a
3 měsíce, přičemž uzavřel, že v posuzované věci nelze konstatovat průtahy v
řízení, a proto ani nepřiměřenost délky tohoto řízení. Úkony v posuzované věci
byly prováděny v řádných lhůtách, když ve věci rozhodovaly soudy dvou stupňů
soudní soustavy a očekává se ještě rozhodnutí u dovolací instance.
5. Soud prvního stupně dále s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne
19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14, uvedl, že jde ze strany žalobkyně o
řetězení nároků, když posuzované řízení je druhým navazujícím kompenzačním
řízením, a poukázal také na procesní složitost věci s tím, že v této fázi
posuzovaného řízení iniciovala délku řízení sama žalobkyně podáním mimořádného
opravného prostředku, o kterém ještě nebylo rozhodnuto. Délka takto
prodlouženého posuzovaného řízení tedy jde k tíži žalobkyně.
6. Soud prvního stupně uzavřel, že pakliže žalovaná uznala, že
posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a poskytla žalobkyni za vzniklou
nemajetkovou újmu částku 43 938 Kč, je nutno toto finanční plnění hodnotit jako
nadlimitní.
7. Odvolací soud se neztotožnil se soudem prvního stupně ve stanovení
délky posuzovaného řízení, jejíž počátek sám stanovil ode dne 28. 1. 2019, kdy
žalobkyně svůj požadavek uplatnila u žalované, a uvedl, že ke dni rozhodnutí
odvolacího soudu 21. 5. 2024 dosud nebylo skončeno, protože žalobkyně ve věci
podala ústavní stížnost. Posuzované řízení tak ke dni rozhodnutí odvolacího
soudu trvalo 5 let a 3 měsíce.
8. I když odvolací soud souhlasil s názorem soudu prvního stupně, že v
posuzovaném řízení nedošlo ze strany soudů k průtahům, podle názoru odvolacího
soudu je nutno hodnotit délku posuzovaného řízení trvajícího přes 5 let a dosud
neskončeného jako nepřiměřenou. V daném řízení bylo zadostiučinění za
nemajetkovou újmu žalobkyni poskytnuto žalovanou v rámci předžalobního
projednání nároku, nicméně dle odvolacího soudu postačovalo konstatování
porušení práva na projednání věci v přiměřené době. Je totiž nutno přihlédnout
k tomu, že posuzované řízení bylo samo kompenzačním řízením a z úřední činnosti
je odvolacímu soudu známo, že žalobkyně ze své iniciace vedla jen u Obvodního
soudu pro Prahu 2 celkem 11 sporů. Zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení
se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je
tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. I když by bylo lze
přihlédnout k pokročilému věku žalobkyně, který obecně význam posuzovaného
řízení zvyšuje, pak ten je výrazně snižován skutečností, že se jedná o
odškodňovací řízení, které z logiky věci má pro žalobkyni velmi nízký význam. V
daném případě se nejednalo ani o tzv. soudní ping-pong, jak namítá žalobkyně.
9. Odvolací soud tak uzavřel, že v dané věci postačovalo konstatování
porušení práva jako přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení ve
smyslu § 13 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád) – dále jen „OdpŠk“. Soud prvního stupně správně poukázal na
kritérium tzv. řetězení nároku, neboť ustálená rozhodovací praxe dovolacího
soudu za nežádoucí řetězení považuje už další řízení, v němž se žalobce domáhá
zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, v němž se týž žalobce domáhal
rovněž zadostiučinění za nepřiměřenou délku jiného posuzovaného řízení, přičemž
takovému řetězení, je-li již první odškodňovací řízení nepřiměřeně dlouhé,
resp. žalobci se nedostane zadostiučinění v přiměřené době, má být předcházeno,
je-li to možné, navýšením zadostiučinění již v prvním odškodňovacím řízení (viz
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2966/2021, či
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 152/2024).
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I, jímž byl potvrzen
výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby co do částky 100
000 Kč s příslušenstvím, napadla žalobkyně včasným dovoláním.
11. Odvolací soud se dle žalobkyně odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn.
30 Cdo 2292/2012, ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014, rozsudku
Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4904/2016, ze dne 23. 11.
2022, sp. zn. 30 Cdo 2259/2022, a ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo
2475/2020), pokud shledal nepatrný význam posuzovaného řízení pro žalobkyni
vzhledem k jejímu věku, kdy tento rok měla 90 let.
12. Žalobkyně dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že v
dané věci postačovalo konstatování porušení práva na projednání věci v
přiměřené době a finanční odškodnění žalobkyně v rámci předžalobního projednání
věci bylo nadbytečné. Dle žalobkyně je možno projednávanou věc srovnat s věcmi
jiných poškozených, u kterých došlo k odškodnění finanční formou nepřiměřené
délky kompenzačního řízení, u něhož byla předmětem odškodňování nepřiměřená
délka jiného odškodňovacího řízení. K tomu odkazuje na rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1644/2023, ze dne 14. 5. 2024, sp. zn.
30 Cdo 550/2024, ze dne 17. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3030/2020, ze dne 30. 5.
2022, sp. zn. 30 Cdo 2601/2021, ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3706/2020,
ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1891/2023, ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30
Cdo 2531/2016, a nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS
1303/21.
13. Dle žalobkyně nebyla zjištěna ani prokázána jediná specifická
skutečnost, která by soud mohla vést k závěru, že žalobkyně se uchylovala ke
zneužití svých práv a že by řetězila nároky za účelem získání kompenzace v
tomto řízení. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo
3706/2020, plyne, že „závěr musí vycházet z konkrétní skutečnosti, jež v
posuzovaném případě svědčí o tom, že se žalobce skutečně řetězením jednotlivých
kompenzačních řízení ke zneužití svých práv uchyluje“. Žalobkyně sice uplatňuje
více svých nároků podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ale
její nároky nejsou uplatňovány šikanózně a především žalobkyně je ve většině
případů úspěšnou uplatňovatelkou svých práv.
14. Odvolací soud též žalobkyni před rozhodnutím ve věci nesdělil žádnou
skutečnost, která by vedla k závěru, že se žalobkyně uchýlila ke zneužití práv.
Naopak soud při odůvodnění rozsudku (tedy až po jeho vyhlášení) sdělil, že
obecně proto, že se jedná o kompenzační řízení předešlého kompenzačního řízení
považuje věc za řetězení nároků. Podle odvolacího soudu tedy už jen obecná
existence kompenzačního řízení za jiné kompenzační řízení vylučuje možnost
relutární náhrady.
15. Žalobkyně pak také namítá protiústavnost dovoláním napadeného
rozsudku odvolacího soudu, zejména jeho rozpor s nálezy Ústavního soudu ze dne
17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20, ze dne 22. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS
847/23, ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2588/16, a dalších uvedených pod
bodem VII dovolání.
16. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek
odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
17. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
19. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. a § 241a odst. 2 o. s. ř.
20. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
21. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. Dovolání je přípustné, neboť se odvolací soud ve svém rozhodnutí při
posouzení otázky významu posuzovaného řízení pro žalobkyni (s ohledem na její
věk, počet vedených řízení a údajné řetězení nároků) odchýlil od níže uvedené
judikatury dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
23. Dovolání je důvodné.
24. Ohledně otázky významu posuzovaného řízení pro poškozeného se
judikatura ustálila v závěru, že při absenci skutečností zakládajících zvýšený
nebo snížený význam předmětu řízení pro poškozeného je nutné dojít k závěru o
jeho významu standardním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011,
sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp.
zn. 30 Cdo 1602/2011). Dovolací soud ve vztahu ke kritériu významu předmětu
řízení pro účastníka současně dovodil, že zvýšený význam předmětu řízení pro
svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za
neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla
představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich
účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické,
pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci
týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k
vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu, je třeba vyřídit
přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu §
31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009).
25. K samotné otázce individuálně zvýšeného významu řízení pro
poškozeného z důvodu jeho vyššího věku Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 3.
2018, sp. zn. 30 Cdo 4904/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2018, sp. zn. II. ÚS 2060/18,
uvedl, že: „Negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou osobami v
pokročilejším věku či osobami těžce nemocnými vnímány zpravidla intenzivněji, a
jedná se tak objektivně u každé z takových osob o výraznější zásah do jejich
práva na spravedlivý proces. Zvýšený význam předmětu řízení pro poškozené z
důvodu jejich vysokého věku a zdravotního stavu nespočívá na pouhých faktických
obtížích při vystupování v předmětném řízení, nýbrž na intenzivnějším vnímání
nepříznivých dopadů nepřiměřeně dlouhého řízení, a to včetně hrozby, že se tyto
osoby nemusí ukončení řízení s ohledem na stáří a zdravotní stav dožít.“
26. I ve vztahu k žalobkyni, která byla po celou dobu trvání
posuzovaného řízení osobou starší 75 let, pročež je třeba ji považovat za osobu
v pokročilém věku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn.
30 Cdo 2292/2012), se tedy pravidlo, podle kterého je u osob ve vyšším věku
zvýšený význam řízení presumován, uplatní. Není však vyloučeno, aby konkrétní
okolnosti posuzovaného případu, jež v řízení vyšly najevo a které jsou
způsobilé význam předmětu řízení pro poškozeného naopak snižovat, odůvodnily
závěr, že namísto vyššího významu posuzovaného řízení pro poškozeného bude
tento význam hodnocen pouze jako standardní, anebo v situaci, budou-li zmíněné
okolnosti dány v mimořádné míře a intenzitě, dokonce i jako snížený.
27. V řešeném případě odvolací soud uzavřel, že význam posuzovaného
řízení pro žalobkyni je snížený, neboť posuzované řízení bylo řízením
kompenzačním a žalobkyně je účastna většího počtu soudních řízení (celkem 11).
Odvolací soud tímto přistoupil k velmi razantní modifikaci hodnocení daného
kritéria z původně presumovaného vyššího významu posuzovaného řízení až na
význam snížený, nikoliv tedy jen na jeho standardní úroveň. Na skutečnostech,
které by takto výraznou úpravu hodnocení uvedeného kritéria ospravedlňovaly,
však odvolací soud tento svůj závěr nezaložil.
28. Úvaha odvolacího soudu o tom, že pokud poškozený vede větší množství
sporů (několik desítek), staví jej to ve vztahu k prožívání intenzity újmy
způsobené případnou nepřiměřenou délkou jednoho z vedených řízení do jiné
pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála
soudních řízení, je správná a souladná s dlouhodobě zastávaným názorem
dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn.
30 Cdo 1661/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1129/14, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013, proti němuž
podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 3.
2015, sp. zn. I. ÚS 2578/14). Měla-li by však obstát natolik výrazná úprava
hodnocení kritéria významu posuzovaného řízení pro žalobkyni, k jaké v
napadeném rozsudku přistoupil odvolací soud, nelze pouze s touto úvahou
vystačit, není-li současně doprovázena např. zjištěními o tom, že by žalobkyně
posuzované řízení, stejně jako několik desítek dalších, též sama iniciovala a
současně by těmto řízením nevěnovala ani náležitou péči, čímž by opakovaně
zneužívala svého práva na přístup k soudu, popř. že by její postup již
vykazoval znaky litigiózního (sudičského) jednání spočívajícího v mimořádně
vysokém počtu žalob podávaných jednou osobou (v řádu desítek či stovek za
relevantní časové období), z nichž by většina byla neúspěšná (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5246/2017, nebo ze dne 18.
11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 674/2020). Takové skutečnosti však ze skutkových
závěrů soudů nižších stupňů neplynou.
29. Pokud jde o význam kompenzačního řízení pro poškozeného a možné
řetězení jeho nároků, Ústavní soud v nálezu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS
2577/14, uvedl, že „i když není zcela vyloučeno, že mohou nastat průtahy v
samotném kompenzačním řízení, které jsou zaviněné soudy, je třeba se stavět k
nárokům uplatňovaným účastníky řízení opakovaně zdrženlivě a vždy s ohledem na
individuální rozměr každého případu právě kvůli možnému zneužití práv v
důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení“. Z toho plyne, že závěr o
sníženém významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného nelze vztáhnout
obecně na každé kompenzační řízení (jak ostatně judikatura Nejvyššího soudu
dovodila např. v již výše zmíněném rozsudku ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo
4910/2017), nýbrž takový závěr musí vycházet z konkrétní skutečnosti, jež v
posuzovaném případě svědčí o tom, že se žalobce skutečně řetězením jednotlivých
kompenzačních řízení ke zneužití svých práv uchyluje. Žádné zjištění, jež by o
takové konkrétní skutečnosti svědčilo, však odvolací soud v napadeném rozsudku
neučinil (když obdobně, jako soud prvního stupně, k této otázce neprovedl žádné
dokazování). Rovněž i v případě otázky významu předmětu posuzovaného řízení pro
žalobce je tedy právní posouzení věci odvolacím soudem neúplné a tedy nesprávné.
30. Lze proto shrnout, že ve vztahu k hodnocení významu řízení pro
žalobkyni (v závislosti na věku, počtu vedených řízení a údajného řetězení
nároků), na jehož základě odvolací soud dospěl k závěru o tom, že v dané věci
bylo postačující formou odškodnění konstatování porušení práva, je právní
posouzení ze strany odvolacího soudu neúplné, a tedy i nesprávné. Nadto je
nutno doplnit, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu samotný
snížený význam předmětu řízení zpravidla nepostačuje pro závěr, že konstatování
porušení práva je adekvátním zadostiučiněním, není-li tento význam pro
poškozeného nepatrný, příp. není-li podaná žaloba projevem litigiózního
(sudičského) jednání nebo kdy délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena
vlastním chováním poškozeného (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.
9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12.
2018, sp. zn. 30 Cdo 2622/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8.
2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, příp. tam označenou prejudikaturu).
31. Za situace, kdy se odvolací soud bude muset v navazujícím řízení
znovu a komplexně zabývat všemi zákonnými kritérii, jež jsou významná pro
určení formy a rozsahu případného přiměřeného zadostiučinění, a i s ohledem na
žalovanou již poskytnuté peněžité zadostiučinění, jehož přiměřenost odvolací
soud dosud nehodnotil, bylo by zjevně předčasné, aby Nejvyšší soud v této fázi
řízení zaujímal stanovisko k formě, popřípadě výši poskytnutého zadostiučinění.
32. Nejvyšší soud tedy z výše uvedených důvodů napadený rozsudek
odvolacího soudu v části výroku I, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 2. 2024, č. j. 14 C 60/2023-99, ohledně zamítnutí
žaloby co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím a jíž byl částečně změněn a
částečně potvrzen výrok II téhož rozsudku o nákladech řízení, a ve výroku II o
nákladech odvolacího řízení, podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a
věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
33. V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem
dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.).
34. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne
soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 1. 2025
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu