Judikát 30 Cdo 492/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:10.03.2026
Spisová značka:30 Cdo 492/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:30.CDO.492.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Dovolání
Nepřípustnost dovolání objektivní [ Nepřípustnost dovolání ]
Nepřípustnost dovolání
Dotčené předpisy:§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D
30 Cdo 492/2026-98
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Tomáše Lichovníka v právní věci žalobkyně A. S., zastoupené Mgr. Lukášem Koudelem, advokátem se sídlem v Praze 3, Milešovská 1312/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 176/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2025, č. j. 70 Co 282/2025-76, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 15. 4. 2025, č. j. 45 C 176/2024-38, řízení co do částky 85 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 13. 11. 2024 do zaplacení zastavil (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 85 000 Kč od 8. 11. 2024 do 12. 11. 2024 (výrok II), žalobu co do zaplacení částky 277 731,58 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 8. 11. 2024 do zaplacení zamítl (výrok III) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 19 968,50 Kč (výrok IV). 2. K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 10. 2025, č. j. 70 Co 282/2025-76, vyslovil, že částečné zpětvzetí žaloby ze dne 30. 9. 2025 není účinné (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III ohledně částky 21 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 10. 11. 2024 do zaplacení změnil tak, že žalované uložil tuto částku s příslušenstvím žalobkyni zaplatit, a co do zbytku, tj. ohledně částky 256 481,58 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 277 731,58 Kč od 8. 11. 2024 do 9. 11. 2024 a z částky 256 481,58 Kč od 10. 11. 2024 do zaplacení, pak tento výrok potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 29 690 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 3. Zaplacení částky 362 731,58 Kč s příslušenstvím se žalobkyně po žalované domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 99/2016 (dále jen „posuzované řízení“). 4.
I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 29 690 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 3. Zaplacení částky 362 731,58 Kč s příslušenstvím se žalobkyně po žalované domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 99/2016 (dále jen „posuzované řízení“). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to ve výroku II v rozsahu potvrzení zamítnutí žaloby co do částky 256 481,58 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 277 731,58 Kč od 8. 11. 2024 do 9. 11. 2024 a z částky 256 481,58 Kč od 10. 11. 2024 do zaplacení. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost. 5. Zamítnutý úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z přiznané částky 21 250 Kč (tj. původně zamítnutá částka 277 731,58 Kč po odečtení nově zamítnuté částky 256 481,58 Kč) od 8. 11. 2024 do 9. 11. 2024 (který v kapitalizované výši činí 14,8162 Kč), zůstal samostatným předmětem řízení poté, co ohledně jeho jistiny a zbytku příslušenství bylo pravomocně rozhodnuto a toto rozhodnutí nebylo napadeno dovoláním, a byl zamítnut s ohledem na posouzení otázky počátku prodlení nikoliv výše nároku. V tomto rozsahu je tudíž dovolání objektivně nepřípustné dle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., poněvadž se jedná o peněžité plnění nepřesahující částku 50 000 Kč a žádná ze žalobkyní vymezených dovolacích otázek věnujících se jen zbytku zamítnuté jistiny s příslušenstvím se tohoto nároku, tedy zamítnutého úroku z prodlení z přiznané částky od data, od něhož žalobkyně úrok z prodlení požadovala (tj. od 8. 11. 2024), do data splatnosti takové důvodně požadované částky dovozeného odvolacím soudem (tj. 9. 11. 2024), netýká (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023). 6. Ve vztahu k zamítnuté částce 256 481,58 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 8. 11. 2024 do zaplacení pak žalobkyně vymezila několik dovolacích otázek. 7. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“)] a kritéria složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm.
olik dovolacích otázek. 7. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“)] a kritéria složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] (obsažená v části II dovolání), neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud s ohledem na počet instancí, v nichž byla věc projednávána (celkem rozhodoval 3x soud prvního stupně a i odvolací soud a jednou dovolací soud, ve věci rovněž rozhodoval Ústavní soud a proběhlo předběžné projednání nároku, které se do celkové délky řízení rovněž započítává), snížil základní částku o 30 % (odvolací soud sice uvedl, že pro počet instancí by bylo namístě snížit základní částku minimálně o 40 %, nakonec ji však spolu se snížením o 20 % z důvodu skutkové složitosti snížil pro kritérium složitosti řízení celkem o 50 %, na snížení pro počet instancí tak připadá 30% snížení), současně ji však pro postup orgánů veřejné moci zvýšil o 30 % z důvodu jednak ročního průtahu po zrušení prvního rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem a dále z důvodu kasace druhého rozsudku soudu prvního stupně a odvolacího soudu Nejvyšším soudem z důvodu procesních vad a s tím spojené částečné nepřezkoumatelnosti, což vše vedlo k prodloužení řízení zhruba o jednu třetinu. 8. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. část IV stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, dále jen „Stanovisko“) je složitost věci jednou z možných objektivních příčin prodloužení řízení a zahrnuje složitost procesní (procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků a výsledky řízení o nich atd.), skutkovou (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah dokazování a různorodost důkazních prostředků jako výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod.) i hmotněprávní (četnost řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi či existence judikatury a její ustálenosti, povinnost položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské Unie či nutnosti předběžného vyřešení ústavnosti aplikovaného právního předpisu atd.) a rovněž i počet instancí, které ve sporu rozhodovaly, neboť řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu řízení před další instancí. Naopak o tzv. instanční ping-pong, jenž je třeba hodnotit k tíži státu v rámci zkoumání kritéria postupu orgánů veřejné moci, se jedná, pokud v řízení dojde k vyššímu počtu opakovaných kasačních rozhodnutí, což vyvolává silnou pochybnost o kompetentnosti postupu rozhodujícího orgánu veřejné moci ve smyslu jeho koncentrovanosti a efektivity a zakládá silnou domněnku v tom směru, že jeho postup je vadný (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021).
rámci zkoumání kritéria postupu orgánů veřejné moci, se jedná, pokud v řízení dojde k vyššímu počtu opakovaných kasačních rozhodnutí, což vyvolává silnou pochybnost o kompetentnosti postupu rozhodujícího orgánu veřejné moci ve smyslu jeho koncentrovanosti a efektivity a zakládá silnou domněnku v tom směru, že jeho postup je vadný (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021). K tomuto však v posuzované věci dle skutkových zjištění soudů nedošlo, neboť důvodem opakovaného projednávání věci na několika instancích byla zejména skutková složitost věci vyžadující rozsáhlé, několikrát doplňované dokazování a jen v případě zrušení druhých rozhodnutí soudů prvního stupně a odvolacího soudu soudem dovolacím to byla procesní vada řízení vedoucí k jejich částečné nepřezkoumatelnosti, což však bylo (spolu s průtahem v řízení) zohledněno v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci. V posuzovaném řízení tedy k tzv. instančnímu ping-pongu nedošlo, a odvolací soud se tudíž od výše uvedeného nálezu Ústavního soudu neodchýlil a postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud vyšší počet instancí hodnotil ve prospěch státu v rámci kritéria složitosti řízení, nikoliv v jeho neprospěch v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci. 9. Pokud pak žalobkyně v rámci posouzení kritérií složitosti řízení a postupu orgánů veřejné moci namítala, že v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, a ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1680/2023) bylo prodloužení řízení z důvodu kvalifikovaných vad rozhodnutí hodnoceno jak v rámci instanční složitosti řízení, tak v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci, čímž bylo zvýšení pro kritérium postupu orgánu veřejné moci „vyrušeno“ či dokonce „přebito“ a škůdce tak ze svého nesprávného postupu profitoval, tak zcela opomíjí, že kromě zrušení druhých rozhodnutí soudů prvního stupně a odvolacího soudu dovolacím soudem pro procesní vadu a částečnou nepřezkoumatelnost byla věc (ve svém meritu) projednávána soudem prvního stupně a odvolacím soudem ještě dvakrát každým z nich (současně proběhlo i předběžné projednání nároku a řízení u Ústavního soudu), což rovněž představuje důvod pro snížení základní částky pro počet instancí, neboť v těchto případech nedošlo (dle skutkových zjištění odvolacího soudu, jimž je dovolací soud vázán, viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario) k projednávání věci na více instancích z důvodu procesního pochybení soudů nižších stupňů, nýbrž z důvodu složitosti věci (tato druhá část řízení nezatížená vadným postupem soudů pak zabrala dvě třetiny délky řízení). Odvolací soud se tudíž od výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, neboť výlučnou příčinou víceinstančnosti řízení nebyl chybný postup orgánů veřejné moci, nýbrž i složitost řízení. V rámci posouzení kritéria instanční složitosti řízení totiž odvolací soud nehodnotil prodloužení řízení v důsledku kasace rozhodnutí soudů nižších soudů z důvodu jejich kvalifikované vady (což posoudil v rámci hodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci), nýbrž další instanční přezkum rozhodnutí, jenž v kasaci z důvodu závažné procesní vady nevyústil. 10. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř.
osti řízení nebyl chybný postup orgánů veřejné moci, nýbrž i složitost řízení. V rámci posouzení kritéria instanční složitosti řízení totiž odvolací soud nehodnotil prodloužení řízení v důsledku kasace rozhodnutí soudů nižších soudů z důvodu jejich kvalifikované vady (což posoudil v rámci hodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci), nýbrž další instanční přezkum rozhodnutí, jenž v kasaci z důvodu závažné procesní vady nevyústil. 10. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka nevypořádání se s některými v části III dovolání uvedenými odvolacími námitkami žalobkyně ze strany odvolací soudu, a tedy námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku (obsažená v části III dovolání), neboť při řešení této procesní otázky se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu neodchýlil. Odvolací soud totiž na námitky žalobkyně reagoval a ve vztahu k námitce kasace druhého rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu dovolacím soudem pro jejich kvalifikované vady (mimo jiné) z tohoto důvodu zvýšil základní částku o 30 % pro kritérium postupu orgánů veřejné moci, jak je rozebráno výše (viz odstavec 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Ve vztahu k námitce, že ze skutkových zjištění nevyplývá závěr o zapůjčení spisu k policejnímu šetření, což mimo jiné vedlo soud prvního stupně ke snížení základní částky pro skutkovou, procesní a právní složitost věci, pak odvolací soud uvedl, že ve shodě se žalobkyní ani on neshledal důvod pro závěr o procesní a právní složitosti věci a (kromě složitosti instanční) snížil základní částku jen pro složitost skutkovou, tedy z důvodu rozsáhlého dokazovaní včetně výslechů řady svědků a znaleckých posudků, kterou shledávala i žalobkyně (viz odstavce 26 a 27 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavcem 14 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nakonec odvolací soud rovněž zcela akceptoval námitku žalobkyně ohledně subjektivně zvýšeného významu posuzovaného řízení pro ni a z tohoto důvodu základní částku (narozdíl od soudu prvního stupně) zvýšil o 20 % (viz odstavec 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). 11. Z odůvodnění napadeného rozsudku je tudíž zřejmé, jakými úvahami se odvolací soud při jeho vydání řídil a jak jednotlivé námitky žalobkyně vypořádal (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005, ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1484/2018, nebo ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 20 Cdo 2995/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2466/2018, a ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5237/2016, nebo žalobkyní citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4033/2007, a nález Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. I. ÚS 2364/24). Přezkoumatelnost napadeného rozsudku pak vyplývá i z obsahu podaného dovolání, v němž žalobkyně s obsahem napadeného rozsudku polemizuje. Žalobkyně tudíž byla schopna na závěry odvolacího soudu relevantně reagovat a proti závěrům, s nimiž nesouhlasila, se vymezit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4430/2013). 12. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je také postup odvolacího soudu vztahující se k žalobkyní zpochybňované otázce proporcionálního hodnocení kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (obsažené v části IV dovolání), neboť odvolací soud přihlédl k relevantním zjištěním a jeho výsledné závěry nelze považovat za excesivní.
publikovaný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4430/2013). 12. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je také postup odvolacího soudu vztahující se k žalobkyní zpochybňované otázce proporcionálního hodnocení kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (obsažené v části IV dovolání), neboť odvolací soud přihlédl k relevantním zjištěním a jeho výsledné závěry nelze považovat za excesivní. V případě posuzovaného řízení se odvolací soud zabýval nejen kritérii složitosti věci, jednáním poškozené a významem předmětu řízení pro ni, ale neopomenul zhodnotit ani zjištěná pochybení soudů v řízení, a to v rámci posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018, ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1980/2019, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1437/2019, ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 833/2017, nebo ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3002/2018, a žalobkyní zmiňované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, a ze dne 25. 11. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2553/2025). Ani tato námitka tudíž přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá. 13. Namítala-li v této souvislosti žalobkyně, že odvolací soud zjistil „několikeré zrušení meritorních rozhodnutí pro kvalifikované vady“, tak tato skutečnost ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, neboť ke zrušení meritorních rozhodnutí pro kvalifikované vady došlo pouze jednou, a to rozsudkem dovolacího soudu, jenž zrušil druhé rozhodnutí soudu prvního stupně a druhé rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu jejich částečné nepřezkoumatelnosti v důsledku opominutí části důkazních návrhů navržených žalobkyní za účelem prokázání pro posouzení věci samé relevantních skutečností (viz odstavec 3 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Žalobkyně tudíž v tomto směru konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a tato její námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. 14. Navíc Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, Nejvyšší soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). 15.
žto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zda byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). 15. Ani otázka stanovení výše základní částky za rok řízení (obsažená v části V dovolání) přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud vyšel z rozmezí těchto částek uvedeného ve Stanovisku a základní částku stanovil na jeho spodní hranici, tedy ve výši 15 000 Kč za první dva roky řízení a 15 000 Kč za každý další rok řízení, což považoval za odpovídající délce řízení 8 let a 1 měsíc (viz odstavec 27 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavcem 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Částka 15 000 Kč je totiž částkou základní a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu, zejména pak celkové délky řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1556/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1084/22) s tím, že bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (tj. byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat), bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici stanoveného rozmezí, tj. 20 000 Kč (srov. část VI Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011, nebo i žalobkyní odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1640/2025, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Toto však odvolací soud v posuzovaném případě vzhledem k jeho okolnostem neshledal, jak je uvedeno výše. 16. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že (jak je uvedeno již výše) přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, což platí i ve vztahu k volbě základní částky za rok řízení v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1436/2013), která v případě žalobkyně zcela zjevně nepřiměřená není. 17. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. není založena ani námitkou, že základní částky za rok trvání řízení dovozené ve Stanovisku by měly být valorizovány s ohledem na ekonomický vývoj od roku 2011 (obsaženou v části VI dovolání), neboť ani při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud vyšel z takto stanoveného rozmezí základních částek a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, a ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20, případně usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV.
sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, a ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20, případně usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23, nebo ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 252/24). Jak správně shrnuje žalobkyně, Nejvyšší soud se totožnou otázkou věcně zabýval ve svém nedávném rozsudku ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, publikovaném pod č. 4/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ústavní stížnost proti němuž byla zamítnuta nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25. V tomto rozsudku Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, že i nadále není důvodu přistupovat k valorizaci přiznávaného zadostiučinění, neboť tak nečiní ve své nejnovější judikatuře ani samotný Evropský soud pro lidská práva, jehož rozhodovací praxe (resp. částky přiznávané poškozeným z různých států) byla jediným referenčním kritériem pro nastavení výše základní částky ve Stanovisku. Z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009, nebo ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Nejvyšší soud tudíž nevyhověl požadavku žalobkyně, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury (potvrzené i nálezem pléna Ústavního soudu) odchýlit, a to ani s ohledem na žalobkyní předestřenou argumentaci. 18. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 10. 3. 2026
JUDr. Hana Polášková Wincorová
předsedkyně senátu