33 Cdo 627/2024

33 Cdo 627/2024-926

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně TH – SYSTEM spol. s r. o., se sídlem v Praze 10, Přátelství 987/11 (identifikační číslo osoby 645 74 059), zastoupené Mgr. Martinem Láníkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Italská 1274/8, proti žalovaným 1) QI investiční společnost, a. s., se sídlem v Praze 1, Rybná 682/14 (identifikační číslo osoby 279 11 497), zastoupené JUDr. Davidem Černeckým, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, 2) FQI CAPITAL, a. s. v likvidaci, se sídlem v Praze 1, Elišky Krásnohorské 10/2 (identifikační číslo osoby 041 77 967), a 3) DELTA Investiční společnost, a. s., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 675/9 (identifikační číslo osoby 032 32 051), zastoupené Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, o zaplacení 12 140 621 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 218/2013, o dovolání žalované 1) a dovolání žalované 3) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2022, č. j. 4 Cmo 112/2022-762, takto:

I. Dovolání žalované 1) a žalované 3) se odmítají. II. Žalované 1) a 3) jsou povinny zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně 60 052 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Martina Láníka.

Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 4. 2022, č. j. 16 Cm 218/2013-611, uložil žalovaným 1), 2) a 3) povinnost zaplatit žalobkyni 6 908 585,52 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 5. 11. 2013 do zaplacení a dále náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč s tím, že povinnost žalované 1) zaniká plněním žalované 2) nebo 3) v rozsahu plnění žalované 2) nebo 3), povinnost žalované 2) zaniká plněním žalované 1) nebo 3) v rozsahu plnění žalované 1) nebo 3), povinnost žalované 3) zaniká plněním žalované 1) nebo 2) v rozsahu plnění žalované 1) nebo 2) (výroky I, II, III); žalobu proti žalované 1), 2) a 3) v rozsahu 5 675 968,48 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V, VI, VII).

Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 11. 2022, č. j. 4 Cmo 112/2022-762, odmítl odvolání žalované 1) směřující proti výrokům II a III rozsudku soudu prvního stupně, ve výrocích I a III a v části výroku IV, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 443 933 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ve zbývající části výroku IV rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované jsou povinny zaplatit žalobkyni částku 5 232 035,48 Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení, přičemž v rozsahu plnění každé z žalovaných zaniká povinnost ostatních; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti žalobkyně zaplatit náhradu nákladů státu.

Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně s žalovanou 1) uzavřely dne 10. 4. 2012 písemnou smlouvu o dílo, v níž se žalobkyně (zhotovitelka) zavázala pro žalovanou 1) (objednatelku) provést dílo „Lofty Křižíkova – Změna užívání na administrativní bytový dům a dostavba, včetně přípojky plynu a přemístění skříně SP 5 Křižíkova čo. 65, 18600 Praha 8 Karlín, dvorní objekty bez čp/če“ za cenu 90 598 842 Kč bez DPH. Smlouva byla změněna dodatkem č. 1 z 25. 4. 2013. Žalobkyně dílo ve sjednaném termínu řádně dokončila a nabídla žalované 1) k protokolární přejímce poprvé dne 20.

5. 2013. Předat dílo se žalobkyně snažila opakovaně i později, žalovaná 1) však převzetí díla odmítala; ve vymíněné formě obapolně podepsaného předávacího protokolu (čl. XI smlouvy) dílo mezi smluvními stranami předáno nebylo. Protože žalovaná 1) v rozporu s platebními podmínkami (čl. VII smlouvy) žalobkyni neuhradila fakturu č. 130921 ze dne 3. 9. 2013 znějící na částku 3 478 059 Kč, splatnou 18. 9. 2013, a to ani po upomínce z 10. 10. 2013, využila žalobkyně svého práva podle čl. XIII odst. 1 písm. b) a c) smlouvy a dne 4.

11. 2013 od uzavřené smlouvy odstoupila. V průběhu realizace díla žalovaná 1) žalobkyni postupně uhradila 78 014 288 Kč. V rámci vypořádání po odstoupení požadovala žalobkyně po žalované 1) zaplacení dalších 12 584 554 Kč. Společný závazek žalované 2) – původně otevřeného podílového fondu s názvem FQI otevřený podílový fond, QI investiční společnost, a. s., obhospodařovaného žalovanou 1), žalobkyně dovozuje z jeho přeměny na akciovou společnost s proměnným základním kapitálem se vznikem dne 18. 6.

2015, u procesní předchůdkyně žalované 3) - společnosti FQI TRUST investiční fond s proměnným základním kapitálem, a. s., z rozdělení žalované 2) odštěpením sloučením dle projektu obsaženého v notářském zápisu ze dne 22. 5. 2017. Na podkladě uvedených zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že všechny žalované jsou ve sporu pasivně legitimované. Žalobkyně a žalovaná 1) uzavřely platnou smlouvu o dílo ze dne 10. 4. 2012, která byla změněna dodatkem z 25. 4. 2013, jehož obsah byl dostatečně určitý (jsou smluvními stranami).

V době uzavření smlouvy o dílo byla žalovaná 1) právnickou osobou, která byla vlastním jménem oprávněna a zavázána z právních úkonů týkajících se majetku tehdy obhospodařovaného fondu FQI, otevřený investiční fond, Conseq investiční společnost, a. s. Změna obhospodařovatele fondu ze dne 27. 5. 2015 k přechodu závazků žalované 1) ze smlouvy o dílo na společnost AVANT investiční společnost a. s., nevedla. Společný závazek, a tedy i pasivní věcná legitimace žalované 2) byla založena přeměnou otevřeného podílového fondu bez právní subjektivity na akciovou společnost.

Na základě projektu rozdělení žalované 2) odštěpením sloučením z 22. 5. 2017 přešla na procesní předchůdkyni žalované 3) nemovitost „Lofty Křižíkova“ a dle čl. 7 a 8 projektu přeměny přešly na procesní předchůdkyni žalované 3) zároveň závazky žalované 2), týkající se převáděného majetku, které nebyly k rozhodnému dni (1. 7. 2017) ukončeny. Odvolací soud dovodil, že dílo nelze považovat za platně předané a převzaté; za předávací protokol totiž nebylo možno považovat listinu, kterou dne 24. 10. 2013 jednostranně podepsala pouze žalovaná 1) coby objednatelka.

Připomněl, že platné předání díla objednatelce bylo podmínkou vzniku práv z odpovědnosti za vady. Kvalifikovaná platební nekázeň objednatelky (prodlení s úhradou vystavené faktury č. 130921) založila pro zhotovitelku smluvně vymíněný důvod pro odstoupení od smlouvy z 4. 11. 2013. Základ pro vypořádání po odstoupení od smlouvy o dílo představuje smluvená cena díla, která podle dodatku č. 1 z 25. 4. 2013 činila 89 136 610 Kč, a změnovými listy byla navýšena na 90 598 842 Kč. Zaplacení částky 78 014 288 Kč žalovanou 1) nebylo v řízení sporné.

Výchozí částka pro vypořádání po odstoupení od smlouvy činila 12 584 554 Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soudu shledal obranu žalované 1) důvodnou pouze v rozsahu 43 933 Kč (hodnota nepředané dokumentace skutečného provedení) a v rozsahu 400 000 Kč (drobné nedostatky stavby; místy chybějící postavební úklid, místy odřené povrchy konstrukcí). Za nedostatky hydroizolace žalobkyně neodpovídala, neboť jejich příčina ležela mimo dílo prováděné žalobkyní. Za nedůvodnou považoval obranu žalované 1) týkající se smluvní pokuty dohodnuté v čl.

XII odst. 2 smlouvy – „0,05 % p.d. za prodlení s dokončením díla nebo se splněním milníků dle HMG“. Dovodil, že posledním změnovým listem č. 67 z 23. 8. 2013 (vyžádaným objednatelkou) došlo k posunutí termínu dokončení stavby na „září 2013“ a žalobkyně tak nebyla v prodlení.

Fakturace žalobkyně za 8/2013 obsahovala přitom i 100 % výkonů požadovaných změnovým listem č. 67 a byla cenovým konzultantem žalované 1) odsouhlasena. Nároky na zaplacení smluvní pokuty (čl. XII odst. 4 a čl. XII odst. 10 smlouvy) shledal rovněž nedůvodnými pro absenci vymíněné protokolární přejímky. Odvolací soud uzavřel, že odmítnutí přejímky řádně nabízeného díla zakládá odpovědnost žalované 1) za prodlení, a naopak vylučuje prodlení zhotovitelky (žalobkyně). Protože žalobkyně neporušila smluvní povinnosti, není důvodná ani obrana žalované 1), že v důsledku prodlení žalobkyně vynaložila vícenáklady na TDI, cenového konzultanta a BOZP.

Závěrem nepřisvědčil ani obraně předchůdkyně žalované 3) uplatňující vzájemnou pohledávku ve výši 162 745 Kč z titulu náhrady újmy způsobené tvrzeným porušením povinnosti žalobkyně spočívající v „bezdůvodném ukončení jednání o mimosoudním vyřešení sporu po vydání rozsudku soudu prvního stupně“. Usnesením ze dne 29. 8. 2023, č. j. 4 Cmo 41/2023-855, Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení ze dne 7. 2. 2023, č. j. 16 Cm 218/2013-803, jímž Městský soud v Praze rozhodl, že v řízení bude namísto původní žalované 3) tj. FQI TRUST investiční fond s proměnným základním kapitálem, a.

s., se sídlem v Praze 1, Elišky Krásnohorské 10/2, identifikační číslo 042 03 241, nadále pokračováno s DELTA Investiční společnost, a. s., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 675/9, identifikační číslo 032 32 051, obhospodařovatelem otevřeného podílového fondu kvalifikovaných investorů s názvem OK otevřený podílový fond, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 675/9, identifikační číslo 751 62 971.

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání žalovaná 1) a žalovaná 3). Žalovaná 1) dovozuje přípustnost dovolání z přesvědčení, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a která z části dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.“ Za dosud neřešenou považuje otázku své pasivní legitimace. Prosazuje, že ve sporu není pasivně legitimována, neboť již není obhospodařovatelem majetku, který náležel původně do fondu FQI otevřený podílový fond, QI investiční společnost, a.

s., a není tudíž objektivně schopna zajistit úhradu ceny díla z prostředků fondu. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyhodnotil obsah změnového listu č. 67, zjistil-li z něho, že termín dokončení díla byl prolongován. Prosazuje, že časový údaj uvedený ve změnovém listu označoval jen předpokládaný termín provedení zde označených prací bez vlivu na termín dokončení díla; závěr odvolacího soudu o prolongaci termínu pro provedení díla je tedy vadný. Otázku prolongace termínu provedení díla a s tím spojené prodlení žalobkyně nadto odvolací soud řešil v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 436/2011 a sp. zn. 23 Cdo 1575/2015 a od ustálené judikatury Nejvyššího soudu se odchýlil i v otázce převzetí díla (viz např. rozhodnutí 25 Cdo 1650/1998, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011 a sp. zn. 23 Cdo 1505/2013).

Dovolatelka má za to, že dokončené dílo bylo předáno a převzato. Zhotovitelka nebyla podle smlouvy oprávněna dílo nepředat a smluvní ujednání, že o převzetí a předání bude pořízen předávací protokol, bylo naplněno (že žalobkyně musí s předávacím protokolem souhlasit či ho podepsat, nebylo sjednáno). K dovolacímu přezkumu dovolatelka předkládá dále otázku „nezohlednění vad díla a s tím spojené neodečtení nákladů na jejich odstranění“, při jejímž řešení se odvolací soud podle ní odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3397/2007.

Srozuměna není ani s tím, že pro snížení ceny díla soud akceptoval pouze znalecký posudek vypracovaný Jokl Appraisal v. o. s., resp. jím určenou částku odečetl jako to, co zhotovitel ušetřil neprovedením díla v plném rozsahu. Další vady díla, které vytýkala, soud nezohlednil. Žalovaná 3) v dovolání odvolacímu soudu především vytýká, že postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, konkrétně např. s jeho rozhodnutími ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3469/2010, jestliže vyhlásil rozsudek dne, kdy její procesní předchůdkyně již neměla v důsledku svého zániku způsobilost být účastníkem odvolacího řízení; tuto skutečnost odvolací soud nezohlednil, resp. neověřil.

Řízení je tudíž postiženo zmatečnostní vadou; proto současně s dovoláním podala i žalobu pro zmatečnost. Splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.

Prosazuje, že ve sporu není pasivně legitimovaná, neboť díky přeměně uskutečněné formou notářského zápisu z 22. 5. 2017 na ni sporný dluh nejenže nepřešel, ale – protože jeho řešení nebylo k rozhodnému dni ukončeno – na ni ani nemohl dle dikce projektu přeměny přejít. Odvolací soud se tudíž odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, uzavřel-li, že je ve sporu pasivně legitimovaná. S odvolacím soudem dovolatelka nesouhlasí ani v otázce naplnění důvodu pro odstoupení od smlouvy o dílo, které žalobkyně učinila 4.

11. 2013, kdy odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, např. s rozhodnutím ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 543/2002. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že veškeré pohledávky žalobkyně byly v době odstoupení od smlouvy již uhrazeny, nebo zanikly započtením na základě právního jednání žalované 1), tedy v důsledku započtení nároků z titulu smluvní pokuty/náhrady škody za prodlení žalobkyně s provedením díla, resp. jeho předáním. Namítá, že žalobkyně v řízení neprokázala změny provedené změnovými listy, resp. neprokázala, že se smluvní strany dohodly na změně termínu pro dokončení díla.

Nebyl-li platně posunut termín pro dokončení a předání díla, byla žalobkyně v prodlení a žalované 1) vznikl nárok na smluvní pokutu/náhradu škody. I kdyby tvrzená pohledávka nezanikla před odstoupením od smlouvy, nebylo by možné považovat odstoupení za platné, neboť žalobkyně nevystavila fakturu řádně (faktura nesplňovala požadavky ve smyslu čl. VII odst. 1 až 6 smlouvy o dílo). Nebyla-li faktura řádná, nemohlo dojít na straně objednatelky – žalované 1) k prodlení s její úhradou, tj. nebyl naplněn důvod pro odstoupení od smlouvy.

Odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1575/2015, ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4167/2008 a ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 23 Cdo 436/2011, shledává dovolatelka i v otázce změny termínu dokončení díla (na září 2013) změnovými listy. Smlouva o dílo mohla být měněna pouze písemnými dodatky, nikoli změnovými listy. Nadto změnové listy předložené žalobkyní nebyly opatřeny podpisy obou smluvních stran. V rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 24.

7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1505/2013 a ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4290/2018, dovolatelka shledává závěr odvolacího soudu, že podmínkou pro předání díla podle smlouvy o dílo měl být předávací protokol podepsaný oběma smluvními stranami. Má za to, že podmínky pro předání díla byly splněny, neboť ujednání smlouvy o dílo upravující specifika předávacího protokolu explicitně nezakotvovalo požadavek jeho podpisu smluvními stranami. Za lichý považuje závěr odvolacího soudu, že předávací protokol musí podepsat obě strany smlouvy, aby dílo bylo platně předáno a převzato; předávací protokol měl sloužit pouze jako důkaz o předání díla.

Závěrem odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v potaz veškeré vady díla, resp. že jejich hodnotu neodečetl od vypořádací částky ve smyslu ustanovení § 548 odst. 2 zákona č.

513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), čímž se odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3397/2007 a ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1630/2018. Žalobkyně se k podaným dovoláním velmi obsáhle vyjádřila a navrhla, aby dovolání byla jako nepřípustná odmítnuta, případně jako nedůvodná zamítnuta. Námitky žalovaných představují především polemiku se skutkovými závěry soudů. Nároky žalovaných 1) a 3) pokládá za šikanózní, jejichž cílem je vyhnout se placení ceny díla.

Žalované v řízení neprokázaly, že by porušila nějakou konkrétní povinnost, a není jí zřejmé od jakého okamžiku tak mělo dojít k jejímu prodlení, o které žalovaná strana opírá svoji procesní obranu. Odvolací soud správně uzavřel, že žalovaná 1) neposkytla součinnost nezbytnou k předání díla (a případnému soupisu vad). Četná judikatura uvedená v obou dovoláních je nepřípadná a nepřiléhavá a rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů.

Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelky se mýlí, dovozují-li, že jejich pasivní věcná legitimace byla řešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V otázce legitimace účastníků řízení odvolací soud nepochybil, dospěl-li k závěru, že žalovaná 1) i žalovaná 3) jsou ve sporu pasivně věcně legitimovány.

Žalovaná 1) je smluvní stranou smlouvy o dílo uzavřené dne 10. 4. 2012, změněné dodatkem z 25. 4. 2013. V době uzavření smlouvy byla oprávněna a zavázána z právních úkonů týkajících se majetku tehdy obhospodařovaného fondu FQI, otevřený investiční fond, Conseq investiční společnost, a. s. V této souvislosti odvolací soud s přiléhavým odkazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2871/2020, dovodil, že změna obhospodařovatele fondu z 27. 5. 2015 k přechodu závazků žalované 1) plynoucích z uzavřené smlouvy o dílo na společnost AVANT investiční společnost, a.

s. (a tedy i ztrátě pasivní věcné legitimace ve vedeném řízení), nevede. Závazky týkající se fondového majetku hradí nikoliv z majetku fondu, ale z vlastního. Společný závazek, a tedy i pasivní věcná legitimace žalované 2) v tomto řízení byla založena přeměnou otevřeného podílového fondu bez právní subjektivity na akciovou společnost (§ 414 a násl. zákona č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech).

Ke dni svého vzniku jako právnické osoby (18. 6. 2015) byla žalovaná 2) zavázána vlastním jménem ze závazků týkajících se jejího majetku, a to vedle žalované 1) dosud vystupující vlastním jménem na její účet. Na základě projektu rozdělení žalované 2) odštěpením sloučením z 22. 5. 2017 přešla na žalovanou 3) nemovitost „Lofty Křižíkova“. Dle čl. 7 a 8 projektu přešly na žalovanou 3) zároveň závazky žalované 2) týkající se převáděného majetku, které nebyly k rozhodnému dni ukončeny, přičemž žalovaná 3) měla též pokračovat ve všech správních a soudních řízeních týkajících se odštěpované části jmění.

Protože vypořádání práv a povinností po zrušení smlouvy o dílo k rozhodnému dni (1. 7. 2017) nebylo skončeno a žalovaná 2) byla zároveň k uvedenému dni účastníkem soudního řízení, založil uvedený projekt přeměny odštěpením sloučením právní nástupnictví žalované 3) a tedy i její pasivní věcnou legitimaci ve vedeném řízení. Žalovaná 2) za podmínek ust. § 258 zákona č. 125/2008 Sb. za závazek převzatý žalovanou 3) ručí. To, zda rozhodnutí odvolacího soudu je či není správné, nelze poměřovat výhradami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo zprostředkovaně o námitky právní.

Žalované 1) a 3) sice zpochybnily právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nebyla s dokončením díla v prodlení, učinily tak ale výhradně skutkovými námitkami, resp. prosazováním vlastní verze skutku. Oproti odvolacímu soudu, který vzal za prokázané, že změnovým listem č. 67 ze dne 23. 8. 2013 smluvní strany změnily původně sjednaný termín dokončení díla na „září 2013“, když ještě v srpnu 2013 si upřesňovaly rozsah a změny díla a fakturou 8/2013 bylo fakturováno 100 % výkonů požadovaných změnovým listem č. 67, a že v článku IV odst. 4.

2. smlouvy bylo stranami sjednáno, že za formu písemného dodatku smlouvy smluvní strany považují také odsouhlasené změnové listy, dovolatelky prosazují, že k prolongaci dokončení díla nedošlo (a zhotovitel byl s dokončením díla v prodlení) a že smlouvu o dílo bylo možné změnit výhradně písemnými dodatky. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že zjišťuje-li soud obsah právního jednání, jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31.

10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99). Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění skutkových zjištění, z nichž soudy při právním posouzení věci vycházely; skutkové námitky (ať již je namítána nesprávnost skutkových zjištění nebo jejich neúplnost) proto nemohou – až na výjimky - založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019, ze dne 14.

12. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2723/2022, ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3820/2022, nebo ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 305/2023). Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro

právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud z něj vychází. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti.

Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o.

s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Hodnotící úvahy odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické a napadené rozhodnutí není překvapivé. Z toho, že žalované 1) a 3) na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazují svou verzi skutku, že se strany smlouvy o dílo nedohodly na změně termínu dokončení díla a že případné změny smlouvy o dílo směly být provedeny výhradně písemnými dodatky ke smlouvy, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26.

9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se v posuzovaném případě nejedná.

Stejné platí pro námitky stran převzetí díla, jimiž dovolatelky prosazují, že dílo bylo žalobkyní předáno a žalovanou 1) převzato v intencích smluvních ujednání. Odvolací soud svůj oponentní závěr založil na zjištění, že strany si v článku XI odst. 5 smlouvy o dílo sjednaly, že „ke dni plánovaného dokončení stavby se smluvní strany sejdou na staveništi k předání a převzetí díla a Dokumentace skutečného provedení. O předání a převzetí díla bude pořízen Předávací protokol“. Ani jedna z těchto podmínek nebyla splněna, když objednatelka neposkytla součinnost, se zhotovitelkou se ve stanovený okamžik nesešla, aby společně sepsaly a podepsaly protokol o předání a převzetí díla; žalobkyně přitom byla k předání díla, jak bylo ve smlouvě dohodnuto, připravena.

Žalovaná 1) dílo nikdy nepřevzala, namísto toho v rozporu se smlouvou zaslala 24. 10. 2013 žalobkyni jednostranné oznámení o převzetí díla s vadami, které nebylo předávacím protokolem ve smyslu článku XI smlouvy. S odvolacím soudem přitom lze souhlasit, že z článku XI smlouvy o dílo jasně vyplývá požadavek oboustranně podepsaného předávacího protokolu jako hmotněprávní podmínky k předání díla. Předávací protokol představuje ze své podstaty vždy dvoustranné právní jednání (právní úkon) učiněné jak zhotovitelem, tak objednatelem (jednostranné předání či převzetí takovým právním jednáním/úkonem není).

Právní závěr odvolacího soudu, že odmítnutí přejímky řádně nabízeného díla založilo odpovědnost žalované 1) za prodlení, a naopak vyloučilo prodlení zhotovitele, je tudíž správný. Posuzování stavu díla v době četných pokusů žalobkyně o jeho předání (viz zápisy a výzvy počínaje 2/2013) byly v řízení předmětem dokazování s odborným závěrem, že dílo vadami a nedodělky bránícími řádnému užívání netrpělo. Žalobkyně tak s dokončením díla v prodlení nebyla. Nelze přehlédnout, že žalovaná 1) a 3) tento závěr fakticky nenapadly, neboť podstatou jejich nesouhlasu nebylo zjištění, že dílo nebylo objednatelkou převzato, ale tvrzení, že k převzetí díla došlo jednostranným právním jednáním objednatelky.

Odkazy na rozhodnutí, v nichž se Nejvyšší soud vyjadřoval k otázce předání a převzetí díla jsou nepřiléhavé. Přípustnost dovolání není s to založit ani otázka platnosti právního jednání odstoupení žalobkyně od smlouvy o dílo a otázka jejího prodlení, které ve svém dovolání formulovala žalovaná 3) při nesouhlasu se závěrem odvolacího soudu, že zhotovitelka (žalobkyně) odstoupila 4. 11. 2013 platně od smlouvy o dílo pro platební nekázeň objednatelky. V této souvislosti dovolatelka oproti odvolacímu soudu prosazuje, že veškeré pohledávky žalobkyně byly v době odstoupení již uhrazeny nebo před odstoupením zanikly započtením na základě jejího právního jednání.

Odvolací soud se právním jednáním započtení z 18. 9. 2013 řádně zabýval a při obsáhlém odůvodnění označil námitku započtení za nedůvodnou. Vzal za prokázané, že dohodnuté práce žalobkyně provedla a žalované 1) fakturovala bez zpochybnění. Postup fakturace byl u všech žalobkyní vystavených a poté žalovanou 1) proplacených faktur stejný. Pouze fakturu č. 130921 žalovaná 1) žalobkyni neuhradila, ani nevrátila pro nedostatek podkladů či nesprávné fakturační údaje, naopak část účtované ceny v rozsahu 1 406 319 Kč dne 24.

9. 2013 žalobkyni uhradila. To, že žalovaná 1) žalobkyni zaplatila 78 014 288 Kč, nebylo v řízení sporné. Se změnovými listy č. 54–67 (časově zařazenými po uzavření dodatku č. 1 smlouvy), jimiž byla cena díla navýšena na celkových 90 598 842 Kč, počítá více dokumentů z období 08/2013 i souhlasný e-mail cenového konzultanta žalované 1) z 11. 9. 2013 odsouhlasující fakturaci žalobkyně za 8/2013. Za částky validní pro vzájemné vypořádání odvolací soud označil částku 43 933 Kč za nepředané dokumentace skutečného provedení a částku 400 000 Kč za drobné nedostatky.

Na základě uvedeného je zřejmé, že sporná faktura byla vystavena za skutečně provedené práce, které objednatelka nesporovala. Za situace, kdy žalobkyně nebyla v prodlení s předáním díla a dílo řádně a včas dokončila, nevznikl žalované 1) nárok na zaplacení smluvní pokuty. Odmítnutí přejímky řádně nabízeného díla naopak založilo odpovědnost žalované 1) za prodlení a vyloučilo prodlení zhotovitelky.

Přípustnost dovolání nezakládá ani výtka, že odvolací soud nezohlednil vadu díla spočívající v nedostatečné hydroizolace při určení vypořádací částky ve smyslu ust. § 548 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Argumentace k této výtce totiž nesměřuje proti právním závěrům, nýbrž proti vyhodnocení důkazu znaleckým posudkem a proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení vycházel. Výhrady žalované 3) k procesnímu postupu odvolacího soudu nepředstavují uplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o.

s. ř.; je jimi namítána zmatečnost řízení ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. Jak plyne z doslovného znění ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř., je dovolací soud oprávněn zabývat se zmatečnostmi pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07), neboť k nápravě zmatečnostních vad slouží žaloba pro zmatečnost (§ 229 a násl. o.

s. ř.), čehož si je dovolatelka ostatně vědoma.

Ačkoli dovolatelky v dovoláních výslovně uvedly, že jimi brojí také proti

výrokům o náhradě nákladů řízení, ve vztahu k nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí žádné výhrady nekonkretizovaly; ostatně proti nákladovým výrokům není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Protože dovolatelky nepředložily k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost jejich dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.). Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinné dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 24. 6. 2025

JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu