33 Cdo 627/2024-926
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové
a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně TH –
SYSTEM spol. s r. o., se sídlem v Praze 10, Přátelství 987/11 (identifikační
číslo osoby 645 74 059), zastoupené Mgr. Martinem Láníkem, advokátem se sídlem
v Praze 2, Italská 1274/8, proti žalovaným 1) QI investiční společnost, a. s.,
se sídlem v Praze 1, Rybná 682/14 (identifikační číslo osoby 279 11 497),
zastoupené JUDr. Davidem Černeckým, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo
náměstí 225, 2) FQI CAPITAL, a. s. v likvidaci, se sídlem v Praze 1, Elišky
Krásnohorské 10/2 (identifikační číslo osoby 041 77 967), a 3) DELTA Investiční
společnost, a. s., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 675/9 (identifikační číslo
osoby 032 32 051), zastoupené Mgr. Štěpánem Ciprýnem, LL. M., advokátem se
sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, o zaplacení 12 140 621 Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 218/2013, o dovolání
žalované 1) a dovolání žalované 3) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
22. 11. 2022, č. j. 4 Cmo 112/2022-762, takto:
I. Dovolání žalované 1) a žalované 3) se odmítají.
II. Žalované 1) a 3) jsou povinny zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení společně a nerozdílně 60 052 Kč do tří dnů od právní moci
usnesení k rukám advokáta Mgr. Martina Láníka.
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 4. 2022, č. j. 16 Cm 218/2013-611, uložil žalovaným 1), 2) a 3) povinnost zaplatit
žalobkyni 6 908 585,52 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 5. 11. 2013 do
zaplacení a dále náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč s
tím, že povinnost žalované 1) zaniká plněním žalované 2) nebo 3) v rozsahu
plnění žalované 2) nebo 3), povinnost žalované 2) zaniká plněním žalované 1)
nebo 3) v rozsahu plnění žalované 1) nebo 3), povinnost žalované 3) zaniká
plněním žalované 1) nebo 2) v rozsahu plnění žalované 1) nebo 2) (výroky I, II,
III); žalobu proti žalované 1), 2) a 3) v rozsahu 5 675 968,48 Kč s
příslušenstvím zamítl (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V, VI,
VII). Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 11. 2022,
č. j. 4 Cmo 112/2022-762, odmítl odvolání žalované 1) směřující proti výrokům
II a III rozsudku soudu prvního stupně, ve výrocích I a III a v části výroku
IV, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 443 933 Kč s příslušenstvím
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, ve zbývající části výroku IV rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že žalované jsou povinny zaplatit žalobkyni
částku 5 232 035,48 Kč spolu se specifikovaným úrokem z prodlení, přičemž v
rozsahu plnění každé z žalovaných zaniká povinnost ostatních; současně rozhodl
o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti žalobkyně zaplatit
náhradu nákladů státu. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně s žalovanou 1) uzavřely dne
10. 4. 2012 písemnou smlouvu o dílo, v níž se žalobkyně (zhotovitelka) zavázala
pro žalovanou 1) (objednatelku) provést dílo „Lofty Křižíkova – Změna užívání
na administrativní bytový dům a dostavba, včetně přípojky plynu a přemístění
skříně SP 5 Křižíkova čo. 65, 18600 Praha 8 Karlín, dvorní objekty bez čp/če“
za cenu 90 598 842 Kč bez DPH. Smlouva byla změněna dodatkem č. 1 z 25. 4. 2013. Žalobkyně dílo ve sjednaném termínu řádně dokončila a nabídla žalované 1)
k protokolární přejímce poprvé dne 20. 5. 2013. Předat dílo se žalobkyně
snažila opakovaně i později, žalovaná 1) však převzetí díla odmítala; ve
vymíněné formě obapolně podepsaného předávacího protokolu (čl. XI smlouvy) dílo
mezi smluvními stranami předáno nebylo. Protože žalovaná 1) v rozporu s
platebními podmínkami (čl. VII smlouvy) žalobkyni neuhradila fakturu č. 130921
ze dne 3. 9. 2013 znějící na částku 3 478 059 Kč, splatnou 18. 9. 2013, a to
ani po upomínce z 10. 10. 2013, využila žalobkyně svého práva podle čl. XIII
odst. 1 písm. b) a c) smlouvy a dne 4. 11. 2013 od uzavřené smlouvy odstoupila. V průběhu realizace díla žalovaná 1) žalobkyni postupně uhradila 78 014 288 Kč. V rámci vypořádání po odstoupení požadovala žalobkyně po žalované 1) zaplacení
dalších 12 584 554 Kč. Společný závazek žalované 2) – původně otevřeného
podílového fondu s názvem FQI otevřený podílový fond, QI investiční společnost,
a. s., obhospodařovaného žalovanou 1), žalobkyně dovozuje z jeho přeměny na
akciovou společnost s proměnným základním kapitálem se vznikem dne 18. 6.
2015,
u procesní předchůdkyně žalované 3) - společnosti FQI TRUST investiční fond s
proměnným základním kapitálem, a. s., z rozdělení žalované 2) odštěpením
sloučením dle projektu obsaženého v notářském zápisu ze dne 22. 5. 2017. Na podkladě uvedených zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
dospěl k závěru, že všechny žalované jsou ve sporu pasivně legitimované. Žalobkyně a žalovaná 1) uzavřely platnou smlouvu o dílo ze dne 10. 4. 2012,
která byla změněna dodatkem z 25. 4. 2013, jehož obsah byl dostatečně určitý
(jsou smluvními stranami). V době uzavření smlouvy o dílo byla žalovaná 1)
právnickou osobou, která byla vlastním jménem oprávněna a zavázána z právních
úkonů týkajících se majetku tehdy obhospodařovaného fondu FQI, otevřený
investiční fond, Conseq investiční společnost, a. s. Změna obhospodařovatele
fondu ze dne 27. 5. 2015 k přechodu závazků žalované 1) ze smlouvy o dílo na
společnost AVANT investiční společnost a. s., nevedla. Společný závazek, a tedy
i pasivní věcná legitimace žalované 2) byla založena přeměnou otevřeného
podílového fondu bez právní subjektivity na akciovou společnost. Na základě
projektu rozdělení žalované 2) odštěpením sloučením z 22. 5. 2017 přešla na
procesní předchůdkyni žalované 3) nemovitost „Lofty Křižíkova“ a dle čl. 7 a 8
projektu přeměny přešly na procesní předchůdkyni žalované 3) zároveň závazky
žalované 2), týkající se převáděného majetku, které nebyly k rozhodnému dni (1. 7. 2017) ukončeny. Odvolací soud dovodil, že dílo nelze považovat za platně
předané a převzaté; za předávací protokol totiž nebylo možno považovat listinu,
kterou dne 24. 10. 2013 jednostranně podepsala pouze žalovaná 1) coby
objednatelka. Připomněl, že platné předání díla objednatelce bylo podmínkou
vzniku práv z odpovědnosti za vady. Kvalifikovaná platební nekázeň objednatelky
(prodlení s úhradou vystavené faktury č. 130921) založila pro zhotovitelku
smluvně vymíněný důvod pro odstoupení od smlouvy z 4. 11. 2013. Základ pro
vypořádání po odstoupení od smlouvy o dílo představuje smluvená cena díla,
která podle dodatku č. 1 z 25. 4. 2013 činila 89 136 610 Kč, a změnovými listy
byla navýšena na 90 598 842 Kč. Zaplacení částky 78 014 288 Kč žalovanou 1)
nebylo v řízení sporné. Výchozí částka pro vypořádání po odstoupení od smlouvy
činila 12 584 554 Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soudu shledal
obranu žalované 1) důvodnou pouze v rozsahu 43 933 Kč (hodnota nepředané
dokumentace skutečného provedení) a v rozsahu 400 000 Kč (drobné nedostatky
stavby; místy chybějící postavební úklid, místy odřené povrchy konstrukcí). Za
nedostatky hydroizolace žalobkyně neodpovídala, neboť jejich příčina ležela
mimo dílo prováděné žalobkyní. Za nedůvodnou považoval obranu žalované 1)
týkající se smluvní pokuty dohodnuté v čl. XII odst. 2 smlouvy – „0,05 % p.d. za prodlení s dokončením díla nebo se splněním milníků dle HMG“. Dovodil, že
posledním změnovým listem č. 67 z 23. 8. 2013 (vyžádaným objednatelkou) došlo k
posunutí termínu dokončení stavby na „září 2013“ a žalobkyně tak nebyla v
prodlení.
Fakturace žalobkyně za 8/2013 obsahovala přitom i 100 % výkonů
požadovaných změnovým listem č. 67 a byla cenovým konzultantem žalované 1)
odsouhlasena. Nároky na zaplacení smluvní pokuty (čl. XII odst. 4 a čl. XII
odst. 10 smlouvy) shledal rovněž nedůvodnými pro absenci vymíněné protokolární
přejímky. Odvolací soud uzavřel, že odmítnutí přejímky řádně nabízeného díla
zakládá odpovědnost žalované 1) za prodlení, a naopak vylučuje prodlení
zhotovitelky (žalobkyně). Protože žalobkyně neporušila smluvní povinnosti, není
důvodná ani obrana žalované 1), že v důsledku prodlení žalobkyně vynaložila
vícenáklady na TDI, cenového konzultanta a BOZP. Závěrem nepřisvědčil ani
obraně předchůdkyně žalované 3) uplatňující vzájemnou pohledávku ve výši 162
745 Kč z titulu náhrady újmy způsobené tvrzeným porušením povinnosti žalobkyně
spočívající v „bezdůvodném ukončení jednání o mimosoudním vyřešení sporu po
vydání rozsudku soudu prvního stupně“. Usnesením ze dne 29. 8. 2023, č. j. 4 Cmo 41/2023-855, Vrchní soud v Praze
potvrdil usnesení ze dne 7. 2. 2023, č. j. 16 Cm 218/2013-803, jímž Městský
soud v Praze rozhodl, že v řízení bude namísto původní žalované 3) tj. FQI
TRUST investiční fond s proměnným základním kapitálem, a. s., se sídlem v Praze
1, Elišky Krásnohorské 10/2, identifikační číslo 042 03 241, nadále pokračováno
s DELTA Investiční společnost, a. s., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 675/9,
identifikační číslo 032 32 051, obhospodařovatelem otevřeného podílového fondu
kvalifikovaných investorů s názvem OK otevřený podílový fond, se sídlem v Praze
8, Sokolovská 675/9, identifikační číslo 751 62 971.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání žalovaná 1) a žalovaná 3). Žalovaná 1) dovozuje přípustnost dovolání z přesvědčení, že napadené rozhodnutí
„závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a
která z části dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.“ Za dosud
neřešenou považuje otázku své pasivní legitimace. Prosazuje, že ve sporu není
pasivně legitimována, neboť již není obhospodařovatelem majetku, který náležel
původně do fondu FQI otevřený podílový fond, QI investiční společnost, a. s., a
není tudíž objektivně schopna zajistit úhradu ceny díla z prostředků fondu. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyhodnotil obsah změnového listu č. 67,
zjistil-li z něho, že termín dokončení díla byl prolongován. Prosazuje, že
časový údaj uvedený ve změnovém listu označoval jen předpokládaný termín
provedení zde označených prací bez vlivu na termín dokončení díla; závěr
odvolacího soudu o prolongaci termínu pro provedení díla je tedy vadný. Otázku
prolongace termínu provedení díla a s tím spojené prodlení žalobkyně nadto
odvolací soud řešil v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo
436/2011 a sp. zn. 23 Cdo 1575/2015 a od ustálené judikatury Nejvyššího soudu
se odchýlil i v otázce převzetí díla (viz např. rozhodnutí 25 Cdo 1650/1998,
sp. zn. 32 Cdo 3586/2011 a sp. zn. 23 Cdo 1505/2013). Dovolatelka má za to, že
dokončené dílo bylo předáno a převzato. Zhotovitelka nebyla podle smlouvy
oprávněna dílo nepředat a smluvní ujednání, že o převzetí a předání bude
pořízen předávací protokol, bylo naplněno (že žalobkyně musí s předávacím
protokolem souhlasit či ho podepsat, nebylo sjednáno). K dovolacímu přezkumu
dovolatelka předkládá dále otázku „nezohlednění vad díla a s tím spojené
neodečtení nákladů na jejich odstranění“, při jejímž řešení se odvolací soud
podle ní odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3397/2007. Srozuměna není ani s tím, že pro snížení ceny díla soud akceptoval pouze
znalecký posudek vypracovaný Jokl Appraisal v. o. s., resp. jím určenou částku
odečetl jako to, co zhotovitel ušetřil neprovedením díla v plném rozsahu. Další
vady díla, které vytýkala, soud nezohlednil. Žalovaná 3) v dovolání odvolacímu soudu především vytýká, že postupoval v
rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, konkrétně např. s jeho
rozhodnutími ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3469/2010, jestliže vyhlásil
rozsudek dne, kdy její procesní předchůdkyně již neměla v důsledku svého zániku
způsobilost být účastníkem odvolacího řízení; tuto skutečnost odvolací soud
nezohlednil, resp. neověřil. Řízení je tudíž postiženo zmatečnostní vadou;
proto současně s dovoláním podala i žalobu pro zmatečnost. Splnění předpokladů
přípustnosti svého dovolání spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.
Prosazuje, že ve
sporu není pasivně legitimovaná, neboť díky přeměně uskutečněné formou
notářského zápisu z 22. 5. 2017 na ni sporný dluh nejenže nepřešel, ale –
protože jeho řešení nebylo k rozhodnému dni ukončeno – na ni ani nemohl dle
dikce projektu přeměny přejít. Odvolací soud se tudíž odchýlil od rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, uzavřel-li, že je
ve sporu pasivně legitimovaná. S odvolacím soudem dovolatelka nesouhlasí ani v
otázce naplnění důvodu pro odstoupení od smlouvy o dílo, které žalobkyně
učinila 4. 11. 2013, kdy odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou
rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, např. s rozhodnutím ze dne 21. 10. 2003,
sp. zn. 32 Odo 543/2002. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že veškeré
pohledávky žalobkyně byly v době odstoupení od smlouvy již uhrazeny, nebo
zanikly započtením na základě právního jednání žalované 1), tedy v důsledku
započtení nároků z titulu smluvní pokuty/náhrady škody za prodlení žalobkyně s
provedením díla, resp. jeho předáním. Namítá, že žalobkyně v řízení neprokázala
změny provedené změnovými listy, resp. neprokázala, že se smluvní strany
dohodly na změně termínu pro dokončení díla. Nebyl-li platně posunut termín pro
dokončení a předání díla, byla žalobkyně v prodlení a žalované 1) vznikl nárok
na smluvní pokutu/náhradu škody. I kdyby tvrzená pohledávka nezanikla před
odstoupením od smlouvy, nebylo by možné považovat odstoupení za platné, neboť
žalobkyně nevystavila fakturu řádně (faktura nesplňovala požadavky ve smyslu
čl. VII odst. 1 až 6 smlouvy o dílo). Nebyla-li faktura řádná, nemohlo dojít na
straně objednatelky – žalované 1) k prodlení s její úhradou, tj. nebyl naplněn
důvod pro odstoupení od smlouvy. Odklon od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu reprezentované rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1575/2015, ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4167/2008 a
ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 23 Cdo 436/2011, shledává dovolatelka i v otázce
změny termínu dokončení díla (na září 2013) změnovými listy. Smlouva o dílo
mohla být měněna pouze písemnými dodatky, nikoli změnovými listy. Nadto změnové
listy předložené žalobkyní nebyly opatřeny podpisy obou smluvních stran. V
rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo
1505/2013 a ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4290/2018, dovolatelka shledává
závěr odvolacího soudu, že podmínkou pro předání díla podle smlouvy o dílo měl
být předávací protokol podepsaný oběma smluvními stranami. Má za to, že
podmínky pro předání díla byly splněny, neboť ujednání smlouvy o dílo
upravující specifika předávacího protokolu explicitně nezakotvovalo požadavek
jeho podpisu smluvními stranami. Za lichý považuje závěr odvolacího soudu, že
předávací protokol musí podepsat obě strany smlouvy, aby dílo bylo platně
předáno a převzato; předávací protokol měl sloužit pouze jako důkaz o předání
díla. Závěrem odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v potaz veškeré vady díla,
resp. že jejich hodnotu neodečetl od vypořádací částky ve smyslu ustanovení §
548 odst. 2 zákona č.
513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), čímž se odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3397/2007 a ze dne 22. 4. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1630/2018. Žalobkyně se k podaným dovoláním velmi obsáhle vyjádřila a navrhla, aby
dovolání byla jako nepřípustná odmítnuta, případně jako nedůvodná zamítnuta. Námitky žalovaných představují především polemiku se skutkovými závěry soudů. Nároky žalovaných 1) a 3) pokládá za šikanózní, jejichž cílem je vyhnout se
placení ceny díla. Žalované v řízení neprokázaly, že by porušila nějakou
konkrétní povinnost, a není jí zřejmé od jakého okamžiku tak mělo dojít k
jejímu prodlení, o které žalovaná strana opírá svoji procesní obranu. Odvolací
soud správně uzavřel, že žalovaná 1) neposkytla součinnost nezbytnou k předání
díla (a případnému soupisu vad). Četná judikatura uvedená v obou dovoláních je
nepřípadná a nepřiléhavá a rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání
je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelky se mýlí, dovozují-li, že jejich pasivní věcná legitimace byla
řešena v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V otázce
legitimace účastníků řízení odvolací soud nepochybil, dospěl-li k závěru, že
žalovaná 1) i žalovaná 3) jsou ve sporu pasivně věcně legitimovány. Žalovaná 1)
je smluvní stranou smlouvy o dílo uzavřené dne 10. 4. 2012, změněné dodatkem z
25. 4. 2013. V době uzavření smlouvy byla oprávněna a zavázána z právních úkonů
týkajících se majetku tehdy obhospodařovaného fondu FQI, otevřený investiční
fond, Conseq investiční společnost, a. s. V této souvislosti odvolací soud s
přiléhavým odkazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 2871/2020, dovodil, že změna obhospodařovatele fondu z 27. 5. 2015 k
přechodu závazků žalované 1) plynoucích z uzavřené smlouvy o dílo na společnost
AVANT investiční společnost, a. s. (a tedy i ztrátě pasivní věcné legitimace ve
vedeném řízení), nevede. Závazky týkající se fondového majetku hradí nikoliv z
majetku fondu, ale z vlastního. Společný závazek, a tedy i pasivní věcná
legitimace žalované 2) v tomto řízení byla založena přeměnou otevřeného
podílového fondu bez právní subjektivity na akciovou společnost (§ 414 a násl. zákona č. 240/2013 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech).
Ke dni svého vzniku jako právnické osoby (18. 6. 2015) byla žalovaná 2)
zavázána vlastním jménem ze závazků týkajících se jejího majetku, a to vedle
žalované 1) dosud vystupující vlastním jménem na její účet. Na základě projektu
rozdělení žalované 2) odštěpením sloučením z 22. 5. 2017 přešla na žalovanou 3)
nemovitost „Lofty Křižíkova“. Dle čl. 7 a 8 projektu přešly na žalovanou 3)
zároveň závazky žalované 2) týkající se převáděného majetku, které nebyly k
rozhodnému dni ukončeny, přičemž žalovaná 3) měla též pokračovat ve všech
správních a soudních řízeních týkajících se odštěpované části jmění. Protože
vypořádání práv a povinností po zrušení smlouvy o dílo k rozhodnému dni (1. 7. 2017) nebylo skončeno a žalovaná 2) byla zároveň k uvedenému dni účastníkem
soudního řízení, založil uvedený projekt přeměny odštěpením sloučením právní
nástupnictví žalované 3) a tedy i její pasivní věcnou legitimaci ve vedeném
řízení. Žalovaná 2) za podmínek ust. § 258 zákona č. 125/2008 Sb. za závazek
převzatý žalovanou 3) ručí. To, zda rozhodnutí odvolacího soudu je či není správné, nelze poměřovat
výhradami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového
stavu, a to i kdyby šlo zprostředkovaně o námitky právní. Žalované 1) a 3) sice
zpochybnily právní závěr odvolacího soudu, že žalobkyně nebyla s dokončením
díla v prodlení, učinily tak ale výhradně skutkovými námitkami, resp. prosazováním vlastní verze skutku. Oproti odvolacímu soudu, který vzal za
prokázané, že změnovým listem č. 67 ze dne 23. 8. 2013 smluvní strany změnily
původně sjednaný termín dokončení díla na „září 2013“, když ještě v srpnu 2013
si upřesňovaly rozsah a změny díla a fakturou 8/2013 bylo fakturováno 100 %
výkonů požadovaných změnovým listem č. 67, a že v článku IV odst. 4. 2. smlouvy
bylo stranami sjednáno, že za formu písemného dodatku smlouvy smluvní strany
považují také odsouhlasené změnové listy, dovolatelky prosazují, že k
prolongaci dokončení díla nedošlo (a zhotovitel byl s dokončením díla v
prodlení) a že smlouvu o dílo bylo možné změnit výhradně písemnými dodatky. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že zjišťuje-li soud obsah právního
jednání, jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo
2900/99). Uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění
skutkových zjištění, z nichž soudy při právním posouzení věci vycházely;
skutkové námitky (ať již je namítána nesprávnost skutkových zjištění nebo
jejich neúplnost) proto nemohou – až na výjimky - založit přípustnost dovolání
podle § 237 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2017,
sp. zn. 32 Cdo 5462/2016, ze dne 26. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4601/2018, ze dne
4. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 159/2019, ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 33 Cdo
2723/2022, ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 3820/2022, nebo ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 305/2023). Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro
právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný;
dovolací soud z něj vychází. Vychází-li kritika právního posouzení věci z
jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní
uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Dovolacím důvodem
podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení
důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132
o. s. ř. Zákon nepředepisuje (a předepisovat ani nemůže) pravidla, z nichž by
mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné
souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový
postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o
věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro
závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež
tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou
kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která
tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu
(viz zásada volného hodnocení důkazů - § 132 ve spojení s § 211 o. s. ř.),
kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost
(srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo
2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Hodnotící úvahy
odvolacího soudu v nyní posuzované věci nejsou nelogické a napadené rozhodnutí
není překvapivé. Z toho, že žalované 1) a 3) na základě vlastního
(subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů prosazují svou verzi
skutku, že se strany smlouvy o dílo nedohodly na změně termínu dokončení díla a
že případné změny smlouvy o dílo směly být provedeny výhradně písemnými dodatky
ke smlouvy, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v
extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. nález
Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve
Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne
28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s
ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá
založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (viz např. nález Ústavního
soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo jeho usnesení ze dne 26.
5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se v posuzovaném případě nejedná.
Stejné platí pro námitky stran převzetí díla, jimiž dovolatelky prosazují, že
dílo bylo žalobkyní předáno a žalovanou 1) převzato v intencích smluvních
ujednání. Odvolací soud svůj oponentní závěr založil na zjištění, že strany si
v článku XI odst. 5 smlouvy o dílo sjednaly, že „ke dni plánovaného dokončení
stavby se smluvní strany sejdou na staveništi k předání a převzetí díla a
Dokumentace skutečného provedení. O předání a převzetí díla bude pořízen
Předávací protokol“. Ani jedna z těchto podmínek nebyla splněna, když
objednatelka neposkytla součinnost, se zhotovitelkou se ve stanovený okamžik
nesešla, aby společně sepsaly a podepsaly protokol o předání a převzetí díla;
žalobkyně přitom byla k předání díla, jak bylo ve smlouvě dohodnuto,
připravena. Žalovaná 1) dílo nikdy nepřevzala, namísto toho v rozporu se
smlouvou zaslala 24. 10. 2013 žalobkyni jednostranné oznámení o převzetí díla s
vadami, které nebylo předávacím protokolem ve smyslu článku XI smlouvy. S
odvolacím soudem přitom lze souhlasit, že z článku XI smlouvy o dílo jasně
vyplývá požadavek oboustranně podepsaného předávacího protokolu jako
hmotněprávní podmínky k předání díla. Předávací protokol představuje ze své
podstaty vždy dvoustranné právní jednání (právní úkon) učiněné jak
zhotovitelem, tak objednatelem (jednostranné předání či převzetí takovým
právním jednáním/úkonem není). Právní závěr odvolacího soudu, že odmítnutí
přejímky řádně nabízeného díla založilo odpovědnost žalované 1) za prodlení, a
naopak vyloučilo prodlení zhotovitele, je tudíž správný. Posuzování stavu díla
v době četných pokusů žalobkyně o jeho předání (viz zápisy a výzvy počínaje
2/2013) byly v řízení předmětem dokazování s odborným závěrem, že dílo vadami a
nedodělky bránícími řádnému užívání netrpělo. Žalobkyně tak s dokončením díla v
prodlení nebyla. Nelze přehlédnout, že žalovaná 1) a 3) tento závěr fakticky
nenapadly, neboť podstatou jejich nesouhlasu nebylo zjištění, že dílo nebylo
objednatelkou převzato, ale tvrzení, že k převzetí díla došlo jednostranným
právním jednáním objednatelky. Odkazy na rozhodnutí, v nichž se Nejvyšší soud
vyjadřoval k otázce předání a převzetí díla jsou nepřiléhavé.
Přípustnost dovolání není s to založit ani otázka platnosti právního jednání
odstoupení žalobkyně od smlouvy o dílo a otázka jejího prodlení, které ve svém
dovolání formulovala žalovaná 3) při nesouhlasu se závěrem odvolacího soudu, že
zhotovitelka (žalobkyně) odstoupila 4. 11. 2013 platně od smlouvy o dílo pro
platební nekázeň objednatelky. V této souvislosti dovolatelka oproti odvolacímu
soudu prosazuje, že veškeré pohledávky žalobkyně byly v době odstoupení již
uhrazeny nebo před odstoupením zanikly započtením na základě jejího právního
jednání. Odvolací soud se právním jednáním započtení z 18. 9. 2013 řádně
zabýval a při obsáhlém odůvodnění označil námitku započtení za nedůvodnou. Vzal
za prokázané, že dohodnuté práce žalobkyně provedla a žalované 1) fakturovala
bez zpochybnění. Postup fakturace byl u všech žalobkyní vystavených a poté
žalovanou 1) proplacených faktur stejný. Pouze fakturu č. 130921 žalovaná 1)
žalobkyni neuhradila, ani nevrátila pro nedostatek podkladů či nesprávné
fakturační údaje, naopak část účtované ceny v rozsahu 1 406 319 Kč dne 24. 9.
2013 žalobkyni uhradila. To, že žalovaná 1) žalobkyni zaplatila 78 014 288 Kč,
nebylo v řízení sporné. Se změnovými listy č. 54–67 (časově zařazenými po
uzavření dodatku č. 1 smlouvy), jimiž byla cena díla navýšena na celkových 90
598 842 Kč, počítá více dokumentů z období 08/2013 i souhlasný e-mail cenového
konzultanta žalované 1) z 11. 9. 2013 odsouhlasující fakturaci žalobkyně za
8/2013. Za částky validní pro vzájemné vypořádání odvolací soud označil částku
43 933 Kč za nepředané dokumentace skutečného provedení a částku 400 000 Kč za
drobné nedostatky. Na základě uvedeného je zřejmé, že sporná faktura byla
vystavena za skutečně provedené práce, které objednatelka nesporovala. Za
situace, kdy žalobkyně nebyla v prodlení s předáním díla a dílo řádně a včas
dokončila, nevznikl žalované 1) nárok na zaplacení smluvní pokuty. Odmítnutí
přejímky řádně nabízeného díla naopak založilo odpovědnost žalované 1) za
prodlení a vyloučilo prodlení zhotovitelky.
Přípustnost dovolání nezakládá ani výtka, že odvolací soud nezohlednil vadu
díla spočívající v nedostatečné hydroizolace při určení vypořádací částky ve
smyslu ust. § 548 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen
„obch. zák.“). Argumentace k této výtce totiž nesměřuje proti právním závěrům,
nýbrž proti vyhodnocení důkazu znaleckým posudkem a proti správnosti a úplnosti
skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení vycházel.
Výhrady žalované 3) k procesnímu postupu odvolacího soudu nepředstavují
uplatnění způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.; je jimi
namítána zmatečnost řízení ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř. Jak plyne z
doslovného znění ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř., je dovolací soud oprávněn
zabývat se zmatečnostmi pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě
nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7.
3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07),
neboť k nápravě zmatečnostních vad slouží žaloba pro zmatečnost (§ 229 a násl.
o. s. ř.), čehož si je dovolatelka ostatně vědoma.
Ačkoli dovolatelky v dovoláních výslovně uvedly, že jimi brojí také proti
výrokům o náhradě nákladů řízení, ve vztahu k nákladovým výrokům napadeného
rozhodnutí žádné výhrady nekonkretizovaly; ostatně proti nákladovým výrokům
není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Protože dovolatelky nepředložily k řešení žádnou otázku hmotného nebo
procesního práva, jež by zakládala přípustnost jejich dovolání ve smyslu § 237
o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§ 243f odst. 3 o. s.
ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinné dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 6. 2025
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu