8 Tdo 38/2021

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2021 o dovoláních, jež podali obvinění D. D. K., nar. XY v XY, občan Vietnamské socialistické republiky, trvale bytem XY, V. T. U., nar. XY v XY, občanka Vietnamské socialistické republiky, trvale bytem XY, D. T. T. L., nar. XY v XY, občanka Vietnamské socialistické republiky, trvale bytem XY, a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněné D. T. T. L., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 2 To 120/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 6/2017, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných D. D. K., V. T. U., D. T. T. L. a nejvyššího státního zástupce odmítají.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 56 T 6/2017, byli uznáni vinnými v bodě I. obvinění D. D. K. (dále „obviněný K.“),

V. T. U. (dále „obviněná U.“), a D. T. T. L. (dále „obviněná L.“), zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (účinného ke dni 13. 5. 2013) ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Tohoto zločinu se obvinění dopustili s dalšími spoluobviněnými D. T. T. H., L. T. T. T., N. T. T., D. T. T. a L. T. L. (dále všichni označováni jen podle posledního zvýrazněného jména) skutkem v zásadě popsaným v bodě I. tak, že

v době nejméně od 7. 3. 2011 do 7. 5. 2013 v XY, zejména ve vietnamské tržnici S. v XY v kanceláři pod názvem „S. V.“, a na dalších místech obviněná L. T. T. T. (dále také jako „spolupracující obviněná“ nebo „obviněná T.“) provozovala tzv. „službu proclení“, spočívající mimo jiné v tom, že na základě objednávek dalších osob dovážejících zboží z Asie, především z Číny, za dohodnutou úplatu zahrnující její odměnu a náklady zajišťovala dopravu tohoto zboží z místa, kam bylo do Evropy dodáno (především z přístavu v Hamburku), jeho proclení na celnici v České republice, zpravidla na celnici ve XY, dopravení do místa určení (obvykle na tržnici S.

v XY), přičemž tuto činnost vykonávala tak, že vytvářela, resp. nechala vytvářet a v celním řízení předkládat falešné průvodní doklady ke zboží, v nichž jako údajní příjemci zboží z Asie figurovaly jí ovládané právnické osoby, konkrétně především společnosti L., IČ XY, L., IČ XY, A. ch., IČ XY, A. t., IČ XY, B. C., IČ XY, C. c., IČ XY, a v nichž ani údaje o ceně zboží neodpovídaly skutečnosti, konkrétně tato cena byla výrazně podhodnocena v úmyslu zkrátit clo, přičemž po propuštění zboží do volného oběhu a jeho dodání osobám dovážejícím zboží, které si její služby objednaly a zaplatily za ně, nadále vytvářela zcela fiktivní účetnictví, do kterého vytvářela a zakládala fiktivní účetní doklady o dalším prodeji či vývozu uvedeného zboží za účelem vytvoření zdání skutečně podnikajících daňových subjektů, a poté podávala za tyto společnosti, jež ve skutečnosti nevyvíjely žádnou činnost, nepravdivá daňová přiznání s nulovou nebo minimální výší daně z přidané hodnoty (DPH),

přičemž k této své činnosti využívala jako podřízené své zaměstnankyně, obviněné T. a cca od konce roku 2011 též T., které se vedle jiných, legálních administrativních činností vykonávaných v rámci dalších podnikatelských aktivit obviněné T. a jejích společností podílely na základě jejích pokynů na vytváření fiktivních dokladů a vedení fiktivního účetnictví, když konkrétně obviněná T. v kanceláři S. V. přijímala konkrétní objednávky k proclení jednotlivých kontejnerů od klientů, následně jim sdělovala, kdy a kým bude kontejner dopraven, a dojednávala, kam má být přistaven, komunikovala se zástupci spediční společnosti, která zajišťovala transport zboží z XY, na základě pokynů obviněné T.

vědomě vytvářela falešné průvodní doklady ke zboží, a to konkrétně tak, že packing list ve vietnamštině, který jí poskytl objednatel služby proclení a který neobsahoval ceny zboží, překládala do angličtiny a do češtiny, a na základě pokynů celního deklaranta pak upravovala packing list tak, aby obsahoval co nejméně položek (slučovala shodné a obdobné položky), přičemž výsledný seznam zboží vložila do počítačového programu – vzoru, který k němu automaticky doplnil fiktivní ceny jednotlivých položek a fiktivní celkovou cenu zboží, a tímto počítačovým systémem vytvořila i fiktivní fakturu obsahující uvedené údaje, vystavenou na jednu ze společností ovládaných obviněnou T.

jako dovozce (odběratele), přičemž takto vytvořené fiktivní doklady poté předávala jak celnímu deklarantovi, tak zástupcům spediční společnosti za účelem zařízení proclení a transportu zboží, a obviněná T. se podílela podle pokynů obviněné T. na vytváření fiktivního účetnictví společností ovládaných touto obviněnou, když na základě jejích pokynů, srozuměna s tím, že se jedná pouze o fiktivní obchody, a tedy nepravdivé doklady, vytvářela faktury o dalším přeprodeji zboží mezi těmito společnostmi, čímž se podílela na vytváření a udržování simulovaného právního stavu, a v několika případech řešila na základě pokynu obviněné T.

otázky týkající se těchto společností s daňovými a celními orgány, a obvinění K., U., H. a L., jednající a vystupující ve vzájemné plné součinnosti a navzájem se zastupující v jednání s dalšími osobami, jako členové úzké rodiny tvořené otcem, matkou a dvěma dcerami, v uvedeném období objednávali dovozy kontejnerů z Číny, pro jejichž transport z Hamburku do České republiky, proclení na základě fiktivních dokladů a následné dodání využívali jako jedni ze zákazníků výše popsanou „službu proclení“ provozovanou obviněnou T., vůči níž rovněž vystupovali jako členové téhož, byť neformálního subjektu, tedy jedné konkrétní rodiny objednávající si její služby, a takto postupovali s vědomím toho, že o zboží je nadále nepravdivě účtováno ve fiktivním účetnictví společností ovládaných obviněnou T., a obviněným je zboží dodáváno bez řádných dokladů s utajením skutečného vlastníka zboží, poté co toto zboží bylo vymknuto po provedeném celním řízení další daňové kontrole, a takto dodané zboží dále sami či společně s dalšími neustanovenými osobami prodávali v České republice na tržnici S.

v prodejně D'. C., IČ XY (dále „společnost D´.“) i jinde, aniž po jeho prodeji řádně přiznali a odvedli DPH, když konkrétně obviněný K. vystupoval jako otec rodiny, který měl v rámci této rodiny rozhodující slovo, osobně dojednával s obviněnou T. otázky týkající se služby proclení, zejména s ní řešil závažnější problémy v souvislosti s proclíváním kontejnerů a placením za tuto službu, objednával u ní proclení některých kontejnerů, domlouval se s ní na ceně za tuto službu, rozhodoval, kdy jí má být zaplaceno, podílel se na objednávání zboží z Asie, a dával pokyny a rady především svým dcerám, jak mají při obchodování s takto dovezeným zbožím postupovat,

jeho manželka obviněná U.

rovněž osobně dojednávala s obviněnou T. otázky týkající se služby proclení, zejména se s ní domlouvala na ceně za tuto službu, platila jí za ni, osobně příležitostně na S. dohlížela na chod prodejny a nabízela zboží zákazníkům, dávala pokyny a rady svým dcerám ohledně provozování prodejny a obchodování v ní, podílela se též na komunikaci s obviněnou L., s níž řešila zasílání plateb čínským dodavatelům, jejich dcera obviněná H. zpočátku na základě pokynů rodičů a postupně stále více samostatně objednávala nebo se podílela na objednávání zboží z Číny, předávala peníze či zajišťovala prostřednictvím dalších osob předání peněz za účelem jejich zaslání dodavatelům zboží obviněné L.

a též předávala peníze za službu proclení obviněné T., s níž rovněž proclení jednotlivých kontejnerů dojednávala a poskytovala jí, případně obviněné T. údaje a podklady (především packing list ve vietnamštině, konosament či telex), na jejichž podkladě vytvářely fiktivní průvodní doklady ke zboží, dojednávala s ní a s obviněnou T. záležitosti týkající se příjezdu, transportu a místa vykládky jednotlivých kontejnerů, podílela se na organizaci této vykládky a provozovala jako jednatelka společnosti, jejíž jedinou společnicí zároveň byla, obchod D´.

v S., v jehož prostorách takto dovezené zboží přinejmenším z podstatné části následně prodávala,

a jejich druhá dcera obviněná L. v uvedeném období pomáhala své sestře s obchodováním na S., přičemž zejména komunikovala s obviněnou T., s níž proclení jednotlivých kontejnerů dojednávala a poskytovala jí, případně obviněné T. údaje a podklady (především packing list ve vietnamštině, konosament či telex), na jejichž podkladě vytvářely fiktivní průvodní doklady ke zboží, a dojednávala s ní a s obviněnou T. záležitosti týkající se příjezdu, transportu a místa vykládky jednotlivých kontejnerů,

a za shora popsaných okolností obvinění uskutečnili dovozy, zajistili proclení a uvolnění do volného oběhu přinejmenším 93 kontejnerů se zbožím, přičemž konkrétní případy takto provedených transferů kontejnerů, včetně výše nepřiznané částky DPH, jsou za jednotlivá měsíční zdaňovací období popsány v bodech 1. až 93. na stranách 4 až 17 rozsudku soudu prvního stupně, kdy popsaným jednáním řádně nepřiznali DPH v přesně nezjištěné výši přesahující 15.708.046 Kč, tímto způsobem dovezené zboží po provedeném celním řízení vymkli jakékoli další účinné daňové kontrole, načež obvinění K., U., H. a L. toto zboží dále přinejmenším z podstatné části sami či ve spojení s dalšími nezjištěnými osobami prodávali v České republice, především na tržnici v S., aniž by po prodeji zboží řádně přiznali a uhradili DPH, a tímto jednáním zkrátili daň z přidané hodnoty v přesně nezjištěném rozsahu, přesahujícím částku 5.000.000 Kč,

přičemž obviněná L. během celého uvedeného období, tedy od 7. 3. 2011 do 7. 5. 2013, provozovala úplatně v areálu tržnice S. tzv.

„službu posílání peněz“, a

to tak, že vybírala bez povolení České národní banky od veřejnosti peníze v hotovosti, se záměrem obstarat za úplatu jejich doručení na určené bankovní účty v cizině či určeným osobám tak, aby byl zakryt jak skutečný odesílatel peněz, tak pravý účel platby, takto přebírala peníze mimo jiné přímo či nepřímo i od obviněných K., U., H. a L., včetně peněz určených na platbu za zboží ve výše popsaným způsobem dovážených kontejnerech z Asie, zajišťovala nelegálními bankovními a nebankovními převody doručení těchto částek určeným příjemcům, a touto svou neoprávněnou podnikatelskou činností, při níž získala celkový blíže nezjištěný majetkový prospěch přesahující 500.000 Kč, zároveň umožnila vznik a trvání simulovaného právního stavu, podle něhož za daň namísto skutečných dovozců kontejnerů odpovídaly právnické osoby fakticky ovládané obviněnou T.

2. Za uvedený zločin byli všichni obvinění dovolatelé odsouzeni podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku. Obviněný K. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku a obviněná U. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků. Oba byli pro jeho výkon podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (účinného od dne 1. 10. 2017) zařazeni do věznice s ostrahou. Obviněná L. byla za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jenž jí byl podle § 81 odst. 1 ve spojení s § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce čtyř roků. Všichni dovolatelé byli odsouzeni k peněžitému trestu podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, obviněnému K. byl uložen ve výši 2.160.000 Kč, a pro případ, že by nebyl peněžitý trest v určené lhůtě vykonán mu byl stanoven podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, obviněné U. ve výměře 1.920.000 Kč, a pro případ, že by nebyl peněžitý trest v určené lhůtě vykonán, jí byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, obviněné L. ve výměře 500.000 Kč, a pro případ, že by nebyl peněžitý trest v určené lhůtě vykonán, jí byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 200 dnů. Obviněným U. a L. byl podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci, obviněné U. částek 45.787 Kč a 32.278 uložených na uvedených účtech a 183.700 Kč a 75 EUR zajištěných u ní při domovní prohlídce, a obviněné L. částek 37.300 Kč, 70 EUR a 1 178 USD, u ní zajištěných při domovní prohlídce.

3. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto v bodě I. též o vině spoluobviněných H., T., T., T., L., v bodě II. obviněných N. M. P., D. N. T., M. T. T. T., L. T. K. P., P. T. T., P. D. T., P. T. D., v bodě III. obviněných J. Š., L. Š. a M. S., a dalších, a bylo též rozhodnuto o trestech těchto obviněných. Podle § 226 písm. b) tr. ř. bylo rozhodnuto o zproštění obžaloby dalších obviněných.

4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 2 To 120/2019, odvolání, jež podali obvinění K., U., L. a státní zástupce v neprospěch jmenovaných odvolatelů proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.

II. Z obsahů podaných dovolání

5. Proti napadenému usnesení odvolacího soudu podali prostřednictvím obhájců dovolání obvinění K., U., L. na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněná L. též z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h), k) a l) tr. ř., a nejvyšší státní zástupce podané v neprospěch obviněné L. z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř.

a) dovolání obviněného D. D. K.

6. Obviněný K. s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném hmotněprávním posouzení, protože soudy skutek, jenž mu je kladen za vinu, řádně neobjasnily ani neodůvodnily, a tedy dostatečně nevymezily, zda naplňuje všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Vadným shledal i výrok o trestu.

7. V obsahu dovolání obviněný podrobně poukázal na nesprávnosti skutkových zjištění, neboť ve věci panuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními, provedenými důkazy a právními závěry, a s ohledem na tyto vady v postupech soudů poukázal na porušení zásad spravedlivého procesu. Zdůraznil, že nebylo prokázáno a zjišťováno, zda se zboží z inkriminovaných kontejnerů prodalo, což bylo podstatné z hlediska závěru, zda vůbec vznikla daňová povinnost. Rovněž vytýkal, že nebylo najisto postaveno, jaké zboží a v jakém objemu se mělo prodat, z ničeho též nevyplynulo, že zboží prodával v obchodě své dcery a neuhradil řádně DPH, a proto není možné, a to ani přibližně vyčíslit, výši údajné škody, k níž dospěl ve svém znaleckém posudku i znalec Mgr. Vladimír Lein, MBA (srov. bod 34. rozsudku). Závěr o rozsahu 5.000.000 Kč není podle obviněného ničím podložen, přičemž zboží v kontejnerech patřilo několika majitelům např. panu V. V. T. Výše škody je proto založena jen na hypotetických úvahách soudů.

8. Obviněný vytýkal, že nebyl osobou, jíž by vznikla daňová povinnost, která je přisouzena jeho rodině, neboť ta se odvíjí od společností ovládaných obviněnou T., a proto škoda vznikla jejím jednáním, neboť ona za své společnosti podávala daňová přiznání, což potvrdil ve svém znaleckém posudku i Mgr. Vladimír Lein, MBA, a proto by vzniklá škoda ani nebyla v příčinné souvislosti s jemu za vinu kladeným jednáním.

9. Poukazoval na vadné posouzení věrohodnosti obviněné T., která mnohdy poskytovala rozporná tvrzení, avšak na odstranění rozporů soudy obou stupňů rezignovaly, k jejímu svědectví jako spolupracující obviněné nepřistupovaly obzvlášť pečlivě a nezjistily, že se jedná o účelová tvrzení. Obviněná T. neodpovídala na otázky týkající se jejích ostatních zákazníků a skutečných majitelů části zboží, čímž se snažila zatajit jejich totožnost a převést část odpovědnosti na dovolatele a jeho rodinu, k čemuž byla motivována snahou zakrýt vlastní trestnou činnost a zmírnit důsledky jí z ní plynoucí.

10. Obviněný shledal nedostatky v záznamech telekomunikačního provozu a odposlechů, neboť ty se v mnoha případech netýkaly ani jeho ani či členů jeho rodiny, popř. předmětných kontejnerů, a orgány činné v trestním řízení je nesprávně interpretovaly. Brojil proti argumentaci soudu prvního stupně v bodě 218. rozsudku, protože nesprávně zhodnotil, že výraz “rodina V. ” v odposleších představoval označení pro rodinu „K. U.“, neboť pojem “V. ” ve vietnamštině znamená slovo “Vietnam”, a proto nebylo možné bez důvodných pochybností toto označení přiřadit k jeho rodině. Nesprávnost spatřoval i v interpretaci odposlechu ze dne 23. 4. 2012 (bod 220. rozsudku), který se netýká jeho osoby ani nelze určit jeho vztah k předmětným kontejnerům a zboží z nich. Soudy nevysvětlily, jak dospěly k závěru, že se tento telefonát týká trestné činnosti, a proto odposlech nemůže sloužit pro závěr o jeho vině. Za chybnou označil i interpretaci odposlechů uvedenou v bodě 225. rozsudku, neboť z rozhovoru, na který si vzpomíná, nevyplývá, že se jednalo o komunikaci ohledně předmětných kontejnerů, a tudíž šlo o nesprávný překlad, který staví celý rozhovor do jiného kontextu. I v případě odposlechu uvedeného v bodě 227. rozsudku pojednávající o kontejneru, který si objednal od obviněné T. pan V. V. T., a dcera obviněného v něm měla pouze několik kusů svého zboží, panují nejasnosti. Odposlech popsaný v bodě 258. rozsudku nesvědčil o tom, že obviněný páchal trestnou činnost, jelikož šlo o telefonát mezi jím a jeho manželkou o kontejnerech pro tzv. kontejnerové sklady, které měly být zřízeny na pozemcích manželky. Za nesprávně pochopený považoval i odposlech ze dne 27. 11. 2012 s ohledem na český překlad slova “kus”, z něhož nešlo seznat, že by se týkal některého z inkriminovaných kontejnerů nebo dokonce čehokoliv protiprávního. Uvedené případy nesprávného hodnocení odposlechů svědčí o porušení pravidel § 2 odst. 2 tr. ř.

11. Nesprávnost zjištění výše způsobené škody dovozoval z toho, že soudy neprovedly znalecké zkoumání na objasnění přesného obsahu kontejnerů a ceny zboží, nýbrž neakceptovatelně aplikovaly pouze pomocnou metodu tzv. fiktivní výše škody, což má význam pro nesprávnou právní kvalifikaci a výši trestu. Nebylo možné přijmout závěr, že naplnil objektivní stránku skutkové podstaty jemu za vinu dávaného trestného činu, neboť soudy některé okolnosti pouze předpokládaly. Jimi tvrzený skutkový stav nesprávně právně posoudily a postupovaly v rozporu s postuláty spravedlivého procesu.

12. Nedostatky obviněný spatřoval též v závěru o naplnění znaků subjektivní stránky, neboť v případě nevěrohodnosti obviněné T. neexistuje důkaz, na základě nějž by bylo možné na úmysl dovolatele usuzovat. Soudy v dané věci zavinění obviněného i členů jeho rodiny nepodložily provedenými důkazy, ale pouze ho předpokládaly (srov. III. ÚS 1624/09-1).

13. Popsané vady vycházejí i z nedostatečného odůvodnění rozhodnutí při nerespektování zásad podle § 125 odst. 1, § 134 odst. 2 tr. ř., v důsledku čehož jsou nepřezkoumatelná. Není tak zřejmá participace jednotlivých členů rodiny obviněného na trestné činnosti a nelze akceptovat závěr, že podíl dovolatele vyplývá ze standardní hierarchie vietnamské rodiny. V prvostupňovém rozhodnutí nejsou seznatelné úvahy týkající se právního hodnocení, které neplynou ani z rozhodnutí odvolacího soudu, jenž se téměř vůbec nevypořádal s odvolací argumentací dovolatele. Nereflektoval ani důkazní návrh v podobě výslechu svědka V. V. T., který byl vlastníkem skladu, kde se nacházely inkriminované kontejnery, přestože tento svědek soudu zaslal čestné prohlášení, které odvolací soud nezohlednil, ani se k němu nevyjádřil. Odůvodnění odvolacího soudu tudíž nelze považovat za dostatečné, neboť pouze povšechně konstatoval, že se ztotožňuje se závěry nalézacího soudu, což je v rozporu s ustálenou judikaturou. Obviněný poukazoval i na tzv. opomenuté důkazy a vadu vedoucí k porušení pravidel spravedlivého procesu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14 a ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2372/11).

14. Výroku o trestu obviněný vytýkal, že nevystihuje míru jeho účasti na trestné činnosti, což společně s vysokým peněžitým trestem 2.160.000 Kč a s náhradním trestem odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců představuje citelný zásah do jeho osobních i rodinných poměrů. Výši peněžitého trestu soud dostatečně ani nevysvětlil, neboť argument, že jako otec rodiny měl v celé věci hlavní slovo, je neudržitelný. Jedná se o hypotetický závěr vycházející z něčeho jako je „standardní hierarchie vietnamské rodiny“, ačkoli by měl být podložen výsledky provedeného dokazování. Obviněný tudíž i v souvislosti s uloženým trestem namítal tzv. extrémní nesoulad bez splnění podmínek pro jeho ukládání podle § 37 a násl. tr. zákoníku.

15. Závěrem dovolání obviněný K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a usnesení Vrchního soudu v Praze, a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám, popř. aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu, aby věc v nezbytném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rovněž navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. po předběžném přezkoumání dovolání rozhodl o odložení nebo přerušení výkonu napadených rozhodnutí.

b) z dovolání obviněné V. T. U.

16. Obviněná U. důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. shledávala v tom, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, protože skutkový stav věci, který byl fakticky zjištěn, nesvědčí o její vině a nemá oporu v provedeném dokazování. Také poukázala na opomenuté důkazy, extrémní nesoulad a porušení pravidel spravedlivého procesu.

17. Za zásadní okolnost extrémního nesouladu považovala nevěrohodnost obviněné T., jejíž výpověď trpí rozpory, a k nepravdivým tvrzením byla motivována postavením spolupracující obviněné, o čemž měly svědčit důkazy, které dovolatelka k těmto svým argumentům poskytla při hlavním líčení dne 10. 11. 2018 v podobě 6 šanonů písemných materiálů, z nichž dva se týkaly spolupracující obviněné a jejích nepravdivých tvrzení, avšak soudy je nezohlednily, a ani odvolací soud těmto důkazům nevěnoval žádnou pozornost.

18. Zpochybnila zejména tvrzení spolupracující obviněné o tom, kdo byl skutečným objednatelem a dovozcem inkriminovaného zboží, neboť skutečnost, že jím byla rodina K. U., nebyla prokázána. Postup soudů při hodnocení důkazů shledala jednostranným a v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř. Za nesprávné považovala označování své rodiny jako “rodina V. ”, neboť tato interpretace obsažená ve svědectví obviněné T. je nesprávná a uvedený závěr soudů je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Je vysoce pravděpodobné, že označení “rodina V.” je pojem, který sloužil k určení úplně jiného zákazníka, jehož se spolupracující obviněná snaží na úkor rodiny dovolatelky chránit.

19. V dané věci tudíž nelze bez pochybností dospět k závěru, že je výpověď obviněné T. podporována řetězcem na sebe navazujících důkazů, když ve věci existují minimálně dvě stejně pravděpodobné skutkové verze, což je situace, kdy musí soudy s ohledem na princip presumpce neviny rozhodnout vždy ve prospěch osoby, vůči níž se řízení vede (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05). Vyjma nevěrohodných tvrzení obviněné T. neexistuje jiný důkaz, který by svědčil o její vině, když např. odposlechy, resp. skutečnosti z nich plynoucí, soudy neposuzovaly objektivně a obsah důkazů deformovaly.

20. Za vadný obviněná označila způsob, jakým byla zjištěna škoda, když vychází z nedostatečných podkladů a je výsledkem hypotetických úvah, protože byla určena pouze odhadem, což vyplývá i ze znaleckého posudku Mgr. Vladimíra Leina, MBA, jenž uvedl, že výši škody v předmětné věci nelze vyčíslit, neboť k tomu by musely soudy prokázat charakter zboží v kontejnerech a muselo by být zjištěno, že zboží bylo skutečně prodáno rodinou K. U., avšak k těmto závěrům neexistuje jediný důkaz, naopak bylo prokázáno, že zboží v kontejnerech mělo více majitelů (viz výpověď svědka M. N. ze dne 9. 4. 2018, č. l. 13072), např. pana V. V. T. Domněnkou soudů zůstává i jejich závěr, že zboží bylo členy rodiny K. U. velmi rychle prodáváno na tržnici S. Zjištění přesné výše škody má dopad nejen pro správnou kvalifikaci trestného činu, ale také pro řešení otázky adekvátního trestu. Soudy proto měly přistoupit k dalšímu dokazování, např. znaleckému zkoumání ohledně obsahu kontejnerů, neboť aplikovat bez dalšího metodu fiktivní výše škody je neakceptovatelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. I. ÚS 3363/14). Nesprávný postup spatřovala dovolatelka též v tom, že soudy vycházely ze spisového materiálu, který byl vytvořen již v přípravném řízení, což je postup již dříve kritizovaný Nejvyšším soudem (srov. rozhodnutí č. 4/1982 Sb. rozh. tr.).

21. Rovněž vlastnictví inkriminovaného zboží nebylo řádně zjišťováno, a řidiči převáženého zboží potvrdili, že jej nevozili pouze jednomu majiteli (svědek M. N.). V hodnocení výpovědí řidičů soudy opomněly skutečnosti, jež svědčily ve prospěch rodiny obviněné (svědci J, S., A. N., P. B., P. V., J. S., L. S., R. R.), a z nichž se podává, že nepoznali nikoho z rodiny K. U. při hlavním líčení, a že při vykládce zboží na rampě nezaznamenali, že zboží je určeno pouze pro jeden obchod.

22. Obviněná z uvedených důvodů shledala, že nenaplnila objektivní ani subjektivní stránku jí za vinu kladeného trestného činu, neboť vyjma jediného důkazu v podobě výpovědi obviněné T., jež byla nepravdivá a zkreslená, neexistuje žádný jiný důkaz, který by prokazoval její úmysl spáchat trestný čin. Z odposlechů, záznamů telekomunikačního provozu ani listinných důkazů nelze usuzovat na existenci intelektuální složky zavinění, natož pak složky volní.

23. Výhrady poukazující na porušení pravidel spravedlivého procesu spočívaly v tom, že soudy porušily zásady ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2, 4, 5, 6 tr. ř., zejména v tom, že obviněné T. byl podle § 178a tr. ř. přiznán status spolupracující obviněné, i když několikrát nemluvila pravdu ve snaze vyhnout se vlastní trestní odpovědnosti, vykonstruovala skutkový děj, kde do rolí pachatelů zařadila dovolatelku a její rodinu. Soud prvního stupně sám konstatoval, že tato výpověď není zcela úplná a hlavně pravdivá (srov. bod 210. a násl. rozsudku soudu prvního stupně), protože obviněná T. odmítla odpovídat na otázky obhájců, což samo o sobě nevylučuje užití tohoto institutu, přičemž obhájci dalších obviněných neměli možnost na její výpověď adekvátně reagovat, neboť neznali celý spisový materiál. Dalším nedostatkem je i neúplné a nedostatečné odůvodnění rozhodnutí v rozporu s § 125 a § 134 tr. ř., neboť není zřejmé, jak naložily s argumenty obhajoby, a stejně tak s důkazními návrhy, jež obviněná učinila, soudy je nebraly v potaz, nevyhověly jí, když navrhla výslech pana V. V. T., neboť tento návrh soud prvního stupně odmítl pro nadbytečnost s poukazem na jeho nedosažitelnost, a když předložila jeho čestné prohlášení ohledně jeho vlastnických práv ke zboží v předmětných kontejnerech, soud na to nereagoval. Uvedená skutečnost potvrzuje skutkovou verzi obviněné, že minimálně část zboží měla jiného vlastníka a zároveň to zvyšuje nutnost výslechu svědka V. V. T., a proto nelze hovořit o nadbytečnosti tohoto důkazu. Odvolací soud se vadně s názorem soudu prvního stupně ztotožnil (viz bod 27. usnesení odvolacího soudu).

24. Námitky obviněné směřovaly i proti výši uloženého peněžitého trestu, protože nezjišťovaly její aktuální majetkové poměry. Soud prvního stupně pouze uvedl, že podle § 68 odst. 4 tr. zákoníku majetkové poměry obviněné stanovil odhadem, jenž však musí vycházet z relevantních skutkových zjištění, nicméně pokud soudy majetkové poměry obviněné nezjišťovaly ani neprovedly důkazy, z nichž na ně mohly usuzovat, je takový postup v rozporu se zákonem, neboť pro řádné uložení peněžitého trestu musí soudy alespoň rámcově majetkové poměry zjistit, aby předešly tomu, že bude uložený peněžitý trest nedobytný (srov. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 6 To 32/2013), což je právě tento případ, při němž nebyl respektován spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2372/11), což spatřovala i v tom, že v přípravném řízení rozhodoval místně nepříslušný soud, a to i o podstatných otázkách (např. nařízení odposlechů podle § 88 tr. ř.), protože pro rozhodování byl v přípravném řízení místně příslušný Obvodní soud pro Prahu 4, nikoli Obvodní soud pro Prahu 8, který ve věci rozhodoval.

25. Závěrem dovolání obviněná U. navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a usnesení Vrchního soudu v Praze, a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl ve věci sám, popř. aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu, aby věc v nezbytném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále navrhla, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. rozhodla o odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.

c) z dovolání obviněné D. T. T. L.

26. Obviněná L. podala dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Eduarda Bruny, Ph. D., založené na důvodech podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., a obhájce Mgr. Marka Sedláka z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř.

27. V dovolání podaném obhájcem Mgr. Markem Sedlákem obviněná namítala především porušení pravidel spravedlivého procesu při postupu v přípravném řízení, a to při seznamování se s trestním spisem, který považovala za neúplný. Vytkla porušení rovnosti stran, nesprávně určenou místní příslušnost státního zástupce v přípravném řízení nedostatečné odůvodnění příkazu k odposlechům, vadně provedenou domovní prohlídku, a nepoužitelnosti důkazů opatřených při domovních prohlídkách, které byly provedeny v rozporu s trestním řádem. K vadám v právní kvalifikaci vytkla, že skutková zjištění neuvádějí subjekt povinný k dani.

28. K nepředložení kompletního spisu ve dnech 26. 4. 2016 až 13. 5. 2016 obviněná odkázala na svá předchozí podání v této věci (ze dne 21. 8. 2018, 27. 1. 2018, 3. 7. 2019 a 24. 1. 2020), a zdůraznila s odkazem na tvrzení na Mgr. Bc. Jana Marečka, že verze trestního spisu určená pro soud nebyla kompletní, což svědčilo i o reakci na žádost obviněné o nahlédnutí do spisu datované dnem 9. 6. 2016, sp. zn. OKFK-2019-2115/TČ-2011-251201-C. Podle § 166 odst. 1 tr. ř. měl policejní orgán povinnost předložit obviněné k prostudování kompletní spisy tak, jak byly pořízeny v přípravném řízení, aniž by byl spis jakkoli nově vytvářen vyšetřovatelem, přičemž bez možnosti nahlédnout do kompletního spisu dochází k zásahu do práva obviněné na obhajobu.

I státní zástupce potvrdil, že soudům nebyl dodán kompletní spis, avšak nápravu nezjednal. Praxe vedení dvou spisů není zákonem dovolena. Poukázala na zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě, vyhlášku č. 259/2012 Sb., o podrobnostech výkonu spisové služby a pokyn policejního prezidenta č. 170/2015 ze dne 2. 11. 2015, podle kterých “spis” představuje spis vytvořený v souladu se jmenovanými předpisy. Verze trestního spisu, která byla ve věci obviněné s obžalobou předána soudu, byla vytvořena ze tří stejných spisů od tří různých útvarů policie, avšak neobsahovala kompletní podklady ani jednoho z nich, neboť ze spisu je zřejmé, že dokumenty v něm označené netvoří souvislou řadu, významná část z nich ve spise chybí, a spis samotný neobsahuje žádný záznam o tom, jaké dokumenty byly odstraněny.

Postup popisovaný státním zástupcem v podání ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 7 VZV 18/2013 (č. l. 13130 spisu) nevysvětluje, proč spis neobsahuje všechny dokumenty všech tří policejních útvarů. Jedná se o porušení spravedlivého procesu, i práva na rovnost zbraní, protože na rozdíl od ní a jejich obhájců měl státní zástupce přístup k celému spisu a byl vybaven informacemi, ke kterým obviněná přístup neměla. Pokud neměl ke všem dokumentům přístup ani nalézací a odvolací soud, nebyl proces jako celek spravedlivý, a došlo k nedodržení zásady kontradiktornosti řízení, neboť jí bylo upřeno právo se v přípravném řízení efektivně bránit.

Jestliže na tyto její námitky soud reagoval, s jí uvedenou argumentací se vypořádal pouze stručně v bodě 619. rozsudku, a odkázal-li na usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. I. ÚS 54/05, jde o nesprávnou argumentaci, neboť bylo třeba se opírat o nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4141/18, jenž se sice týká daňových spisů, ale lze ho použít i v této trestní věci. I odvolací soud se této otázce řádně nevěnoval, protože v bodě 8. usnesení se s ní nevypořádal a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné.

29. Výhrady obviněné směřovaly i proti místní nepříslušnosti soudu rozhodujícího v přípravném řízení o příkazech k odposlechu, kdy uvedla, že místně nepříslušný byl Obvodní soud pro Prahu 8, který příkazy vydal. V obsahu spisu, jenž jí byl zpřístupněn, se nenacházely žádné podklady, jež by odůvodňovaly místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 8, a proto si nemohla ověřit správnost tohoto postupu. Na základě jejího požadavku ze dne 28. 1. 2020 jí byly Národní centrálou proti organizovanému zločinu poskytnuty uvedené podklady, které jsou Nejvyššímu soudu předloženy v příloze dovolání, a tyto místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 8 k vydání prvního příkazu k odposlechu zpochybňují, a svědčí o tom, že místně příslušným bylo ustanoveno Obvodní státní zastupitelství v Praze 4, a tedy rozhodovat měl Obvodní soud pro Prahu 4.

30. Podle dovolatelky mohlo ve věci existovat více návrhů podle § 26 odst. 2 tr. ř., neboť podle obsahu návrhu Vrchního státního zastupitelství ze dne 19. 1. 2012 (č. l. 3734 až 3737 spisu), seznam telefonních čísel, na která byl povolen odposlech, svědčí o tom, že u čísla 728 466 666, souhlas nebyl dán, a není zřejmé, který soud tak učinil. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud vyžádal kompletní spisy anebo alespoň soupis dokumentů, které obsahují, aby bylo možné zjistit, které všechny dokumenty významné pro rozhodování soudu či obhajobu nebyly do trestních spisů zařazeny.

31. V souvislosti s odposlechy obviněná vytkla, že nebyly pořízeny v souladu s podmínkami podle § 160 odst. 4 tr. ř. jako neodkladné a neopakovatelné úkony, neboť o tom ve spise neexistuje žádný dokument. Zmínila i stručnost příkazu k odposlechu ze dne 14. 10. 2011(č. l. 3612 spisu), když není zřejmé, na základě jakých důkazů a indicií považoval soud za vhodné, aby byly odposlechy nařízeny, a na základě jakých operativních prostředků policejní orgán zjistil čísla mobilních telefonů a emaily podezřelých osob. Podle obviněné odposlechy nebyly nezbytné ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 4 Pzo 9/2019, jenž se zabývá postupem podle § 88 odst. 2 tr. ř. a požadavky na vydání příkazů k odposlechům, jimž ani jeden z příkazů vydaných v dané věci nevyhovoval.

32. Domovní prohlídky a prohlídky jiných prostor rovněž nesplňují zákonné podmínky, neboť v příkazu k domovní prohlídce č. j. 4 Nt 1557/2013, ve smyslu § 83 odst. 2 tr. ř. bylo uvedeno, že domovní prohlídku provedou policisté z Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, ačkoli ji reálně vykonávali policisté z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, jež k tomu nebyli oprávněni. Prohlídka tak byla provedena v rozporu s příkazem k ní, neoprávněně a věci při ní zajištěné nemohou sloužit jako důkazy, protože postup orgánů činných v trestním řízení neodpovídá § 83 odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. III. ÚS 2172/18). Při domovní prohlídce byla použita metoda tzv. „pytlování“, aniž by bylo rozlišováno, zda mohly mít spojitost s páchanou trestnou činností, což je patrné z protokolu o této prohlídce, položky 15, 17, 18 a další.

33. Nesprávné právní posouzení podle § 240 tr. zákoníku obviněná spatřovala v tom, že není zřejmé, kdo je pachatelem daňového deliktu. Pokud pachatel poruší daňové předpisy, ale daň zaplatí, nedopouští se trestného činu, přičemž je nerozhodné, zda podával daňové přiznání, zda daň zaplatil opožděně nebo prostřednictvím jiného subjektu, atd. Pro uvedený trestný čin je irelevantní, jestli obvinění “rodina K. U.”, podávali daňové přiznání či nikoli. Relevantní je, zda se zbožím uskutečnili zdanitelné plnění, kdy ho učinili, vůči komu, a zda zboží neprodali plátci DPH z jiného státu EU.

34. V části dovolaní podaném obhájcem JUDr. Eduardem Brunou, Ph.D. z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. obviněná poukázala na extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry soudů obou stupňů a z nich vyplývajícím hmotněprávním posouzením, vyvracela učiněné skutkové závěry s důrazem na vadné hodnocení provedených důkazů, zdůraznila opomenuté důkazy, nesprávně určenou výši škody, nepřezkoumatelnost soudních rozhodnutí i nesprávnost výroku o trestu.

35. K nesprávnosti skutkových závěrů vycházela ze svého trvale zastávaného postoje, že se ničeho nedopustila a neví o tom, že by se trestné činnosti dopustil kdokoli z její rodiny. Jestliže soudy skutkové závěry opřely o výpověď obviněné T., měly brát do úvahy, že k obviněné L. uvedla, že “s ní jednala málo, jelikož ona T. v té době ještě nebyla, a pokud spolu jednaly, bylo to jen ohledně toho, kdy budou mít uvolněný kontejner” (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 7. 12. 2017), což podporuje i obhajobu dovolatelky, že se po část inkriminovaného období vyskytovala v zahraničí (v letech 2010 až 2012 a částečně v roce 2013).

36. Záznamy z telekomunikačního provozu, u nichž není zřejmé, čeho se měly týkat, vycházejí z nesprávného překladu ze strany tlumočnice, a to k pojmu její rodiny jako “rodiny V.”, jak jí měla označovat obviněná T. Z provedeného dokazování však plyne, že obviněná T. ve svých materiálech označovala rodinu obviněné jako rodina K. U. (např. stopa č. 35: T. K. 2009.xls), přičemž se nejednalo o několik dílčích označení, ale o dlouhodobé a konstantní označení rodiny v seznamech jmen. Uvedená skutečnost podle obviněné nesvědčí jen o nevěrohodnosti spolupracující obviněné, ale i o nehodnocení všech důkazů ze strany soudů jednotlivě a ve vzájemné souvislosti, stejně jako o neexistenci uceleného řetězce důkazů. Poukázala i na výpověď svědka M. N. ze dne 6. 9. 2018, který měl na starosti výklad zboží v tržnici S. a uvedl, že označení V. je obecné označení, a že si nespojuje výklad žádného zboží s rodinou K. U., resp. tuto rodinu vůbec nezná. Při rekognici pak nebyl schopen rodinu obviněné ztotožnit, ale naproti tomu poznal pana V. V. T., skutečného majitele zboží, což rovněž podporuje skutkovou verzi dovolatelky. Chybné interpretace se soudy dopustily i např. v bodě 219., 220., 222., 223., 224., 235., 247., a 250. rozsudku. V bodě 223. soudy špatně vyhodnotily, že se mělo jednat o dovoz kontejnerů se zbožím od dodavatele jménem Q., což soudy dovozovaly ze spojení slov „Q. s.“, ač se jednalo o objednávku zboží pro obchod D’., která měla proběhnout letecky (viz stopa K., str. 169-222). Překlad slova „ship“ nemusí znamenat pouze „loď“, ale i sloveso „dopravovat“, čímž se soudy vůbec nezabývaly. Soudy měly odlišit zboží, jež bylo předmětem trestné činnosti, od toho, které nabyla legálním způsobem, příp. které patřilo dalším osobám, což neučinily. Výhrady měla i proti hodnocení odposlechu v bodě 224. rozsudku ohledně výrazu „chcípneme, množství nesedí“, jenž pronesla druhá hovořící osoba.

37. K právnímu posouzení vytkla, že byla vadně uznána vinnou jako spolupachatelka podle § 23 tr. zákoníku, a že pomáhala své sestře s obchodováním. Uvedené závěry svědčí o účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, když nedošlo k naplnění všech obligatorních znaků dané skutkové podstaty posuzovaného zločinu, protože se soudy nezabývaly samostatným jednáním jednotlivých členů rodiny K. U. a mírou jejich participace na dané trestné činnosti. Nebylo možné bez dalšího paušalizovat a spojovat jejich jednání v jeden celek. I kdyby dovolatelka připustila, že o trestné činnosti věděla, a rodině sporadicky pomáhala, nemůže být automaticky odpovědná v celém žalobou uplatněném rozsahu, což má dopad na posouzení výše trestu (srov. rozhodnutí č. 31-2/1998 Sb. rozh. tr.). Nebylo ani možné spolehlivě prokázat, že naplnila znak kvalifikované skutkové podstaty spočívající ve způsobení škody velkého rozsahu, protože ke spolupachatelství chybí společný úmysl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 238/2016).

38. Zpochybnění výše škody opírala o tvrzení, že se soudy nedostatečně zabývaly skutečnou nebo alespoň přibližnou výší, což potvrdil i znalec Mgr. Vladimír Lein, MBA, jenž ve znaleckém posudku uvedl, že v předmětné trestní věci ani nebylo možné vyčíslit výši údajné škody, kterou soudy měly povinnost zjistit co nejpřesněji, neboť všechny znaky skutkové podstaty musí být prokázány bez důvodných pochybností. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2002, sp. zn. III. ÚS 521/01). Pro naplnění subjektivní stránky obviněná neshledala ve skutkových zjištěních dostatek podkladů s ohledem na to, že část inkriminované doby strávila v zahraničí (viz bod 262. rozsudku). Byť soudy k této skutečnosti přihlédly, nepokusily se tento nižší podíl blíž definovat. Samotné povědomí o tom, že její rodina se měla dopouštět trestné činnosti v době, kdy byla ona v zahraničí, nestačí k vynesení výroku o její trestní odpovědnosti.

39. Nedostatky obviněná spatřovala i v odůvodnění napadených rozhodnutí (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 312/15), neboť soud vůbec neodůvodnil závěr o jejím zavinění, a nezabýval se jednáním a úmyslem každého člena rodiny jednotlivě, nýbrž jejich úmysl je stavěn v rozporu se zákonem do roviny jakési kolektivní odpovědnosti. V odůvodnění rozhodnutí zcela chybí jakékoliv úvahy o zavinění obviněné, nicméně v její věci, vzhledem k absentujícím skutkovým závěrům, nemohly soudy úvahy, že obviněná měla v úmyslu způsobení škody velkého rozsahu podle § 240 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, vůbec dovodit. Odvolací soud v odůvodnění téměř neuvedl, jak se vypořádal s její obhajobou a tvrzeními její rodiny, když absentuje řádné odůvodnění týkající se zamítnutých důkazů, v odůvodnění jsou toliko obecná konstatování (viz § 134 odst. 2 tr. ř.). Obhajoba obviněné byla odvolacím soudem vypořádána zcela neadekvátně a paušálně. Nedostatečně odvolací soud posoudil návrh na výslech svědka V. V. T., jenž potvrdil, že zboží v inkriminovaných kontejnerech nebylo dovolatelky, nýbrž jeho, avšak důkazní návrh na provedení výslechu jmenovaného svědka soudy zamítl. O opomenuté důkazy se jedná i v tom, že soudy nezohlednily i šest šanonů písemného materiálu ohledně spolupracující obviněné T., která byla v rozporu s § 178a tr. ř. ustanovena jako spolupracující obviněná, ač několikrát nemluvila pravdu ve snaze vyhnout se vlastní trestní odpovědnosti, což ostatně uznal i nalézací soud (srov. bod 210. rozsudku).

40. Výroku o trestu obviněná vytkla, že i když jí byl v souladu s § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložen mírnější trest, jde o přísný trest. Její majetkové poměry soud patrně ani nezjišťoval a určil je pouze odhadem. Nebral tak do úvahy, že je samoživitelka, má měsíční příjem kolem 6.000 Kč a veškeré úspory investovala do obhajoby před soudem, přičemž nyní nedisponuje finančními prostředky, není majitelkou žádné nemovitosti a ani si nemůže vzít úvěr. Peněžitý trest je u ní zjevně nedobytný a uložený v rozporu se zákonem, neboť jím je ohrožen vývoj jejího nezletilého syna, přičemž ani splátkový kalendář neřeší nedobytnost trestu a špatnou ekonomickou situaci obviněné, a hrozí jí, že ho neuhradí a ten jí bude přeměněn v trest odnětí svobody. Uvedené svědčí o tom, že soudy při ukládání peněžitého trestu nerespektovaly ustanovení § 39 tr. zákoníku ani § 68 odst. 3, 4, a 6 tr. zákoníku.

41. Závěrem obviněná L. navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a usnesení Vrchního soudu v Praze a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl, případně aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu, aby věc v nezbytném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále navrhla, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. po předběžném přezkoumání tohoto mimořádného opravného prostředku rozhodl o odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.

d) z dovolání nejvyššího státního zástupce

42. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) a l) tr. ř. v neprospěch obviněné L., jíž byl nesprávně uložen trest za využití § 58 odst. 1 tr. zákoníku (viz body 541. a násl. rozsudku), protože nebyly splněny podmínky pro to, aby bylo možné k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody přistoupit (viz rozhodnutí č. I/1965 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1356/2018).

43. U obviněné L. z běžných polehčujících okolností bylo možné shledat pouze to, že vedla před spácháním trestného činu řádný život. Ke své trestné činnosti se však nikdy nedoznala, svou aktivní účast popřela, odmítala, že by jejím jednáním došlo ke zkrácení daně a nijak nenapomohla k objasnění trestné činnosti. Výjimečnou není ani okolnost, že páchala trestnou činnost v rámci své rodiny, kde měli výraznou roli rodiče, zejména otec, neboť tato skutečnost dávala trestné činnosti spíše ráz organizovanosti, což zvyšuje závažnost jednání obviněných. Ani hledisko časové intenzity nebylo posouzeno správně jako okolnost mimořádného charakteru, neboť obecně pro činnost spolupachatelů platí, že se jednotliví pachatelé podílejí na společném jednání různou měrou. Nadto se argumentace soudů v tomto směru dostává do rozporu se skutkovou větou, v níž není vyjádřeno, kdy měla obviněná pobývat ve Vietnamu (tato doba nebyla specifikována ani v odůvodnění rozhodnutí), a navíc jí je přičítáno jednání ve stejném rozsahu, jako zbytku obviněných. Soudy rovněž dovodily, že dcery, tedy i obviněná L., jednaly postupem času samostatně. Za relevantní důvod pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody neshledal nejvyšší státní zástupce ani specifické vztahy uvnitř vietnamské komunity, neboť skutečnost, že trestná činnost je páchána v rámci rodiny charakterizované pevnými vazbami a uzavřeností před okolím, jež odmítá respektovat zákony země, ve které žije, závažnost činu spíše zvyšuje. Navíc zdůraznil, že i přes veškeré odlišnosti i ve Vietnamu jistě existuje daňová povinnost.

44. Soudy uvedené skutečnosti mohly toliko zohlednit při ukládání trestu, avšak bez mimořádného snížení trestní sazby pod spodní hranici. Pokud v tomto případě za zločin podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, za nějž hrozí sazba od pěti do deseti let, uložily obviněné L. podmíněný trest odnětí svobody v trvání tří let, jde o trest uložený mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, za jehož spáchání byla obviněná uznána vinnou. Proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 2 To 120/2019, v tom rozsahu, v jakém jím bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce podané v neprospěch obviněné L., jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále, aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. III. Z vyjádření k dovoláním

45. K dovolání nejvyššího státního zástupce se prostřednictvím obhájce vyjádřila obviněná L., která poukázala na to, že po formální stránce je z části podáno z jiného než zvoleného dovolacího důvodu a z části neopodstatněné, protože směřuje proti úplnosti výroku o vině, což jsou však námitky, které lze platně vznášet pouze z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., jenž nebyl uplatněn. S obsahem dovolání se neztotožnila v tom, že tvrzení soudu o jejím pobytu ve Vietnamu nemá podklad v provedeném dokazování. Připomněla, že nalézací soud v bodě 540. rozsudku uvedl, že postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku je odůvodněn okolnostmi případu, důvodem byl její pobyt v zahraničí, specifickými vztahy a hierarchií ve vietnamské rodině a značnou podřízeností vůči rodičům, což je i obecná polehčující okolnost ve smyslu § 41 písm. c) tr. zákoníku, a tedy nebyla naplněna pouze polehčující okolnost ve smyslu § 41 písm. o) tr. zákoníku. Bylo třeba zvážit, že na počátku páchání trestné činnosti byla ve věku blízkém adolescenci, což ve spojení s úzkými vztahy ve vietnamské rodině a její závislostí na rodičích jasně svědčí o tom, že neměla možnost se do páchání trestné činnosti nezapojit, jak akcentoval i nalézací soud.

46. Rozhodné však bylo, že je matkou nezletilého syna AAAAA (pseudonym), nar. XY, a tato skutečnost byla soudu druhého stupně známa, a také zohledněna, a to i s přihlédnutím k tomu, že by se o nezletilého neměl kdo starat, neboť jeho prarodiče byli odsouzeni k dlouhým nepodmíněným trestům odnětí svobody. Nalézací soud se zabýval i podmínkou její možné nápravy, kdy akcentoval, že nepodmíněný trest je v jejím případě nahrazen dalšími alternativními tresty, které jeho účinek suplují, a připomněla, že po celou dobu trestního řízení spolupracovala a nepůsobila průtahy, a proto lze očekávat, že i samotné vedení trestního řízení v jejím případě splnilo svůj účel. Ze všech těchto důvodů navrhla, aby dovolání nejvyššího státního zástupce bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

47. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k dovoláním, jež podali obvinění K., U., a L. uvedl, že jimi vytýkaný extrémní rozpor neshledal, protože existence extrémního nesouladu se nelze domáhat na základě toho, že soudy hodnotily důkazy jiným způsobem, než jaký požadují obvinění. Tvrzení obviněné U., že obviněné T. vůbec neměl být přiznán status spolupracující obviněné, považoval za nepřípustné, neboť směřuje v neprospěch této obviněné. Vady neshledal ani při zjišťování výše škody, i když soudy nepostupovaly běžným způsobem, jestliže výši zkrácení daně vyjádřily pouze minimální částkou 5.000.000 Kč. Nalézací soud však tento závěr v bodech 289. a 290. rozsudku vyložil a uvedl, proč nebylo možné stanovit přesnou částku daňových úniků, kdy toto zdůvodnění akceptoval i odvolací soud, jenž se vypořádal i se závěry znalce Mgr. Vladimíra Leina, MBA, na které všichni obvinění poukazují (srov. bod 14. usnesení odvolacího soudu). Postup soudů při stanovení rozsahu zkrácení daně označil státní zástupce za akceptovatelný, neboť nevznikají rozumné pochybnosti o tom, že celková výše daňového úniku překročila 5.000.000 Kč, a proto se ani v tomto směru nejedná o případ extrémního nesouladu.

48. Vadu neshledal ani v tzv. opomenutých důkazech, neboť nadbytečnost výslechu svědka V. V. T. odůvodnily soudy obou stupňů (viz body 636. rozsudku soudu prvního stupně a 27. usnesení odvolacího soudu), přičemž nalézací soud se vypořádal i s obsahem písemného prohlášení této osoby, jejíž úlohou se nalézací soud zabýval i v bodě 271. rozsudku a odmítl tvrzení, že by mohl být skutečným dovozcem a prodejcem předmětného zboží. Deklarovanému důvodu dovolání neodpovídaly ani námitky vůči odůvodnění soudních rozhodnutí, které jsou s ohledem na § 265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné.

49. Mimo dovolací důvody je i obviněnými U. a L. namítaná místní nepříslušnost Obvodního soudu pro Prahu 8 jako soudu činného v přípravném řízení, protože na tuto námitku žádný důvod nedopadá, a to ani podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Nadto dovolatelé nespecifikují, v jakých směrech měl být § 26 tr. ř. porušen. Irelevantní bylo i tvrzení o nedostatečném odůvodnění příkazů k odposlechům, záznamům telekomunikačního provozu a provedení domovních prohlídek a jejich realizace neoprávněným orgánem, protože se nachází mimo jakýkoli důvod dovolání podle § 265b odst. 1 tr.

ř., přičemž Nejvyšší soud není povinen reagovat na jakoukoli procesní námitku a fakticky tím rozšiřovat okruh dovolacích důvodů. Navíc odposlechy a domovní prohlídky byly provedeny zcela za splnění všech zákonných podmínek. Námitky vůči kompletnosti spisového materiálu považoval státní zástupce taktéž za bezpředmětné a odkázal na bod 619. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Dále dodal, že závěry rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. I. ÚS 54/05, považuje za plně použitelné a uvedl, že ze zákona o archivnictví nelze vyvozovat závěry platné pro trestní řízení v tom směru, že státní zástupce byl povinen předložit obviněnému materiály, které se vůbec nedotýkají žalovaného skutku, nebyly podkladem pro podání obžaloby nebo dokonce byly pouhými vnitřními pomůckami a pracovními materiály orgánů činných v trestním řízení.

50. Výhrady obviněné L., že šlo o pomoc podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, nikoli spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a že porušení daňových předpisů samo o sobě není trestným činem, neshledal důvodnými, protože obviněná vychází pouze z formulace v tzv. skutkové větě a ignoruje další skutková zjištění, podle kterých s obviněnou T. dojednávala proclení kontejnerů, poskytovala jí a další spoluobviněné N. T. T. údaje a podklady a dojednávala s N. T. T. záležitosti týkající se příjezdu, transportu a místa vykládky jednotlivých kamionů. Přičemž skutková zjištění svědčí o tom, že jednání obviněné L. nebylo pouze podpůrné, ale článkem řetězu a působilo ve vzájemné návaznosti a směřovalo k dokonání trestného činu podle § 240 tr. zákoníku, což plně odpovídá podmínkám spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Jestliže tato obviněná argumentovala tím, že porušení daňových předpisů samo o sobě neznamená naplnění skutkové podstaty podle § 240 tr. zákoníku, pokud by daňovému subjektu objektivně žádná daňová povinnost nevznikla, ignorovala skutková zjištění, podle kterých ona a další obvinění zboží poté, co bylo po provedeném celním řízení vymknuto další daňové kontrole, prodávali na území České republiky. Daňová povinnost tedy nepochybně vznikla, zdanitelná plnění byla prováděna a dovolatelce ani dalším obviněným tak nebylo přičítáno pouze formální, ale konkrétní nesplnění daňových povinností podle platných daňových předpisů. Neobstojí ani námitka obviněného K., že nevznikla daňová povinnost jemu ani nikomu z jeho rodiny, nýbrž společnostem spolupracující obviněné, protože ignoruje skutková zjištění, že zboží bylo nepravdivě účtováno ve fiktivním účetnictví předmětných společností, přičemž ve skutečnosti jej dováželi, nakládali s ním a prodávali ho příslušníci rodiny K. U. Při posuzování vzniku daňové povinnosti je totiž nutné vycházet z faktického stavu, nikoli ze stavu, který by vyplýval z fiktivně vedeného účetnictví.

51. Obviněnými K. a L. napadaný výrok o trestu, jenž pouze obviněná L. podřadila pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a brojila vůči jí uloženému peněžitému trestu, státní zástupce nepovažoval za vadný, a vznesené výhrady označil za nedůvodné s odkazem na to, že obviněná páchala trestnou činnost po delší dobu a ta jí přinášela značný majetkový prospěch (srov. bod 548. rozsudku soudu prvního stupně), a proto nelze o nedobytnosti trestu uvažovat. V případě ohrožení výchovy a výživy nezletilého syna obviněné se nabízí možnost postupu podle § 342a odst. 1 písm. b) tr. ř. Obviněný K. podřadil námitky vůči výroku o trestu pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně brojil pouze proti přílišné přísnosti jemu uloženého trestu, což jsou námitky, které pod tento ani jiný důvod dovolání v zásadě podřadit nelze.

52. Obviněnou L. označené důvody podle § 265b odst. 1 písm. k) a l) tr. ř. neshledal naplněnými, neboť k prvně jmenovanému neuvedla obviněná žádné relevantní námitky a druhý nemohl být naplněn, když řízení předcházející vydání rozhodnutí o zamítnutí odvolání nebylo zatíženo vadou podřaditelnou pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Ze všech důvodů shrnul, že obvinění L. a K. uplatňují převážně námitky formálně neodpovídající zvoleným dovolacím důvodům a zčásti námitky nedůvodné, a proto navrhl Nejvyššímu soudu, aby jejich dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Dovolání obviněné U. stojící mimo jakékoli důvody dovolání by měl Nejvyšší soud odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.

53. K tomuto vyjádření státního zástupce obviněná L. uvedla, že se neztotožnila s jeho obsahem. Ohledně opomenutých důkazů a extrémního nesouladu zdůraznila význam úplného spisu v přípravném řízení. Na výhrady podle § 26 tr. ř. reagovala tím, že soudy neměly přístup ke kompletní verzi spisového materiálu, jež by mohla o případných procesních pochybeních svědčit, a uvedla skutečnosti obdobné souvislostem vyjádřeným v dovolání. K tomu odkázala na Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU. Zabývala se pojmem “podstatné důkazy” podle článku 7 odst. 2 této Směrnice. Poukázala na § 2 odst. 5 tr. ř., avšak nalézací soud neměl žádnou možnost prokázat, že veškeré zboží bylo skutečně na území České republiky prodáno. K jednotlivým pasážím své repliky obviněná odkázala i na argumentaci obsaženou v jí podaném dovolání, na kterém trvala.

IV. Přípustnost a další podmínky dovolání

54. Všichni dovolatelé podali dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněná L. též podle § 265b odst. 1 písm. h), l) a k) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněné L. podle § 265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že tato dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. a) a c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

55. Protože dovolání lze podrobit věcnému přezkumu pouze v případě, že bylo uplatněno v souladu s označenými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1, 2 tr. ř., Nejvyšší soud posuzoval, zda přezkoumávaná dovolání s označenými zákonnými důvody obsahově korespondují, a zda jsou důvodná, a to s ohledem na argumenty uplatněné v dovolání každého z dovolatelů.

56. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze postupovat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že soud druhého stupně odvolání podle § 254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal a pro jeho nedůvodnost jej podle § 256 tr. ř. rozsudku zamítl (neodmítl je z formálních důvodů), mohli obviněná L. a nejvyšší státní zástupce uvedený dovolací důvod dovolání použít jen při existenci vad naplňujících některý z dalších dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že obviněná L. podala dovolání též s odkazem na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. ř., a nejvyšší státní zástupce též pro důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byl důvod dovolání použit podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

57. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. užitý všemi dovolateli slouží k nápravě vad rozhodnutí spočívajících na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

58. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).

59. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.]. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neslouží k nápravě procesních nedostatků, a to jak v řízení samotném, tak ani v postupech soudů při provádění důkazů, a proto nelze prostřednictvím tohoto důvodu namítat jejich neúplnost. Toto pravidlo je však limitováno případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není těmito argumenty naplněn [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].

60. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do provádění a hodnocení důkazů tak přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Listinou základních práv a svobod (dále jako „Listina“) a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jako „Úmluva“), neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14).

61. Pokud není shledán shora zmíněný extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení, na něž se zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nevztahuje.

62. Z dikce tohoto ustanovení tedy plyne, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neslouží zásadně k odstranění vad ve výroku o trestu. S odkazem na uvedený dovolací důvod je možné vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

63. Pro pochybení ve výroku o trestu, který napadali obviněná L. a nejvyšší státní zástupce, slouží důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., o nějž tito dovolatelé dovolání opřeli. Podle tohoto důvodu lze výhrady proti trestu uplatnit, jestliže by byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].

64. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s odkazem na § 58 odst. 1 tr. zákoníku je možné podat jen tehdy, jestliže bylo mimořádné snížení trestu odnětí svobody aplikováno, ač nebyly splněny pro takový postup zákonem stanovené podmínky. V takovém případě jde o trest uložený pod dolní hranicí trestní sazby stanovené v trestním zákoně, čímž je tento dovolací důvod naplněn [srov. 5 Tdo 411/2003 ze dne 21. 5. 2003 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, seš. 26, č. T 617), obdobně srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, a ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 362/2014)].

65. Obviněná L. založila dovolání též na důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., jenž slouží k odstranění vad přezkoumávaných rozhodnutí v případě, kdy v dovoláním napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím výrokem ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu. V případě výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody bude neúplným výrokem o trestu, jestliže soud nerozhodne o způsobu jeho výkonu podle § 56 tr. zákoníku, apod. Za neúplný se považuje výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Neúplným by byl takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157-314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173 až 3174).

66. Nejvyšší soud pro úplnost podotýká, že pro rozsah jeho přezkumné povinnosti ve vztahu k dovoláním napadeným rozhodnutím platí, že je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy, a proto musí obviněný nedostatky svědčící o porušení pravidel spravedlivého procesu v dovolání skutečně vytknout a vyložit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

V. K výhradám obviněných L., U. a K. proti procesním nedostatkům

67. Obvinění v podaných dovoláních uplatnili výhrady, které jsou založeny na shodné argumentaci o existenci extrémního nesouladu a porušení pravidel spravedlivého procesu, a to s odkazem na nedostatky ve skutkových zjištěních, v nichž není podklad pro právní závěry, které byly učiněny nesprávně na podkladě nevěrohodné výpovědi obviněné T. jako spolupracující obviněné, která není podporována dalšími ve věci provedenými důkazy, a to zejména zajištěnými odposlechy. Vytýkali nedostatečnost odůvodnění příkazů k odposlechům, že byly vydány místně nepříslušným soudem, a zpochybňovali kvalitu jejich přetlumočení. Poukázali na existenci opomenutých důkazů, nebyl-li vyslechnut jako svědek V. V. T., a vady shledávali i ve způsobu vytváření trestního spisu, neboť z původních podkladů byly některé odstraněny, což vedlo k nemožnosti se seznámit s kompletními materiály, které byly během přípravného řízení zajištěny, a čímž došlo k zásahu do jejich práva na spravedlivý proces. Zdůraznili také porušení principu in dubio pro reo. Shodně vytýkali nedostatečnost odůvodnění usnesení odvolacího soudu a nepřezkoumatelnost jeho závěrů. Obviněná L. spatřovala pochybení též v tom, jakým způsobem byly nařízeny a provedeny domovní prohlídky, při nichž byly zajištěny důkazy důležité pro objasnění skutkového děje.

68. Uvedenými výhradami obvinění důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně nenaplnili, neboť se netýkají vadného právního posouzení činu, jenž jim je kladen za vinu, ale jsou primárně zaměřeny proti procesním postupům soudů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř., § 125 tr. ř., § 134 tr. ř., § 178a, § 88 tr. ř., § 82 a násl., § 26 odst. 2 tr. ř., a dalším), což s označeným dovolacím důvodem nekoresponduje, a Nejvyšší soud proto neměl povinnost věcnou stránku takto namítaných vad přezkoumávat. Vytýkané nedostatky vycházejí pouze z procesních pravidel stanovených pro provádění dokazování nebo se dotýkají odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, tudíž stojí zcela mimo jakýkoliv dovolací důvod, a tedy ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. na ně nedopadá [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tyto námitky, pro něž žádný dovolací důvod neslouží, není dovolací soud zásadně povinen přezkoumávat, avšak je povinen o správnosti skutkových zjištěních, která jsou podkladem pro právní posouzení věci, uvažovat v těch případech, kdy je dán extrémní nesoulad mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/2004), a to v souvislosti s vyloučením porušení pravidel spravedlivého procesu. Jen tehdy je totiž Nejvyšší soud povolán korigovat skutkové závěry, které vykazují nejextrémnější excesy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další)].

69. Se zřetelem na tyto principy Nejvyšší soud posuzoval, zda ve vytýkaných procesních postupech soudů nižších stupňů byla dodržena zákonem stanovená pravidla, a zda nedošlo k tzv. extrémnímu nesouladu, jenž je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.], popř. dojde-li k porušení zásad vyplývajících z práva obviněného na spravedlivý proces.

70. Předně je třeba uvést, že námitky obviněné L., jimiž obsáhle vytýkala, stejně jako méně obsáhle obvinění U. a K., místní nepříslušnost státního zástupce v přípravném řízení, na žádný z dovolacích důvodů nedopadají. Dovolání je možné podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., podat toliko proti věcné nepříslušnosti soudu, tudíž tehdy, když ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, tzn. soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů podle § 16 a 17 tr. ř. (srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 6 Tdo 547/2011, nebo ze dne 26. 6. 2008, sp zn. 3 Tdo 277/2008). Žádný z dovolacích důvodů neumožňuje přezkoumávat správnost místní příslušnosti státního zástupce nebo soudu v přípravném řízení z hledisek § 26 odst. 1, 2 tr. ř., podle něhož k provádění úkonů v přípravném řízení je příslušný okresní soud, v jehož obvodě je činný státní zástupce, který podal příslušný návrh. Soudce, u něhož státní zástupce podal návrh podle odstavce 1, se stává příslušným k provádění všech úkonů soudu po celé přípravné řízení.

71. Uvedená výhrada se týká řízení o povolení odposlechů, popř. vydání příkazů k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu a je jí vytýkáno, že tyto vydal místně nepříslušný Obvodní soud pro Prahu 8, ačkoli byla podle místa spáchání činu založena místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 4. K tomu Nejvyšší soud zcela nad rámce možnosti podat proti této skutečnosti dovolání, připomíná, že výkon dozoru nad touto fází trestního řízení a zachováváním zákonnosti v přípravném řízení přísluší zásadně státnímu zástupci (viz § 174 odst. 1 tr. ř.), který by v případě, že shledá porušení zákona, byl oprávněn a současně povinen zasáhnout, což se však v posuzované věci nestalo. Vedením dalšího řízení před soudy obou stupňů, před nimiž obvinění tuto námitku nevznesli, by byla i takováto případná vada týkají se toliko dílčího úkonu přípravného řízení, bez dopadu na jeho věcnou a procesní správnost, jak bude rozvedeno níže, zhojena (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1559/2018). Pro úplnost lze dodat, že uvedené vady by bylo možné se domáhat prostřednictvím řízení o přezkumu příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a příkazu k zajištění údajů o telekomunikačním provozu ve smyslu řízení podle § 314l a násl. tr. ř., pro které je příslušný Nejvyšší soud na návrh osoby uvedené v § 88 odst. 8 tr. ř., v němž zkoumá, zda bylo v tomto řízení postupováno v souladu se zákonem.

72. Z těchto důvodů se Nejvyšší soud námitkami obviněných vztahujících se k místní nepříslušnosti státního zástupce nebo soudce ve smyslu § 26 tr. ř. v rámci přezkumu posuzovaných dovolání po věcné stránce nezabýval.

73. Obdobný závěr je třeba učinit i ve vztahu k námitkám obviněné L., jimiž tvrdila, že spisový materiál, který byl shromážděn v přípravném řízení, a na jehož podkladě se seznámila s výsledky vyšetřování, případně svazky, které byly předloženy státnímu zástupci k podání obžaloby, nebyl úplný, protože jde o výhrady, které s žádným dovolacím důvodem nesouvisejí a nemají zásadní vztah ani ke správnosti závěrů o vině a trestu, obviněná nevytýkala nedostatky ve smyslu § 166 tr. ř., neboť k seznámení se spisem došlo.

protože je třeba vycházet ze zásady obžalovací, protože jde o postup v přípravném řízení. Podle § 176 odst. 1 tr. ř., jestliže výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud, státní zástupce podá obžalobu a připojí k ní spisy a jejich přílohy. Zcela pro úplnost je vhodné doplnit, že je to státní zástupce, kdo vykonává v přípravném řízení veškeré meritorní rozhodování o skončení přípravného řízení i o přerušení trestního stíhání (srov. § 171 až 173 tr. ř.). Zdůraznit lze i jeho oprávnění s konečnou platností určovat rozsah a objem důkazů, které budou vyhledávány, opatřovány a popř. i prováděny v přípravném řízení, poněvadž jestliže má státní zastupitelství plnit svou hlavní úlohu, tj. podávat ve veřejném zájmu obžalobu v trestním řízení a plnit další úkoly, které mu vyplývají z trestního řádu, musí mít státní zástupci jako osoby, jejichž prostřednictvím státní zastupitelství vykonává svou činnost, možnost si vytvořit pro plnění tohoto úkolu potřebné předpoklady.

Na to pak navazuje i nová koncepce dozoru nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení, jenž lze vymezit jako soustavnou, systematickou a cílevědomou kontrolní činnost, vykonávanou průběžně v celém přípravném řízení a zaměřenou na činnost policejních orgánů při přijímání a prověřování podnětů nasvědčujících spáchání trestných činů, zjištění stavu a průběhu prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a po zahájení trestního stíhání i na stav a průběh vyšetřování se zaměřením na prověření postupu policejního orgánu z hlediska jeho zákonnosti, rychlosti a plynulosti a na neprodlené odstraňování zjištěných nedostatků.

Dozor státního zástupce v přípravném řízení směřuje též k tomu, aby nikdo nebyl bezdůvodně trestně stíhán (srov. § 2 odst. 1 tr. ř.) ani nad míru stanovenou zákonem omezován ve svých právech a svobodách v přípravném řízení (srov. § 2 odst. 4 tr. ř.). Dozor státního zástupce je vykonáván v trestním řízení především z hlediska zákonnosti postupu policejního orgánu, ale také z hlediska jeho věcné správnosti, odůvodněnosti a úplnosti. V přípravném řízení je státní zástupce dominus litis, neboť autoritativně vystupuje vůči obviněnému (popř. zastoupenému obhájcem) i vůči ostatním osobám zúčastněným na řízení a rozhoduje v podstatě o všech zásadních otázkách s výjimkou rozhodnutí svěřených i v přípravném řízení soudci či soudu.

Z uvedeného postavení státního zástupce vyplývá i jeho povinnost dbát i bez návrhu stran na stejně pečlivé objasnění okolností svědčících ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede (srov.

74. V uvedeném postupu nemohlo být shledáno ani porušení zásady kontradiktornosti trestního řízení, na níž dovolatelka též poukazuje, neboť tato zásada, jakož i rovnosti zbraní platí pro trestní řízení jako celek, avšak neuplatňují se ve všech stadiích trestního řízení a při všech procesních úkonech stejně intenzivně. Nejúplněji se prosazují v hlavním líčení, eventuálně ve veřejném zasedání soudu, v nichž se rozhoduje o nejdůležitějších meritorních otázkách trestního řízení, tj. o vině a o trestu.

V těchto procesních formách lze vytvořit reálné předpoklady (procesní, organizační i faktické) pro široké a reálné uplatnění těchto zásad. Naproti tomu při provádění úkonů v přípravném řízení nelze zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti zbraní vždy plně uplatnit, pokud by jimi byly popřeny jiné legitimní zájmy, zejména zájem státu na efektivitě trestního stíhání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. září 2010, sp. zn. III. ÚS 3221/2009). Z hlediska vymezení zásad kontradiktornosti trestního řízení je třeba též dodat, že právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům zaručené v článku 38 odst. 2 Listiny nepředstavuje toliko právo zaujmout stanovisko k důkazům v řízení provedeným, ale jeho obsahem je bezpochyby i možnost reagovat na všechny skutečnosti, tvrzení a úvahy, které jsou v řízení předneseny a zajistit tak možnost ovlivnit úvahy a závěry soudu při rozhodování o věci.

Vykonávání předmětného práva předpokládá seznámení účastníků s předmětem řízení a znalost možnosti (příp. i vícero alternativních možností) jeho hmotněprávního posouzení, aby mohli předkládat argumentaci k takovémuto možnému posouzení se vztahující, a rozhodnutí ve věci tak nebylo rozhodnutím překvapivým (nepředvídatelným). Právo vyjádřit se ke skutkovým a právním otázkám významným pro rozhodnutí ve věci je přitom součástí práva na soudní ochranu zaručeného článku 36 odst. 1 Listiny. Řádný proces je veden také zásadou kontradiktornosti řízení, z níž vyplývá právo účastníků seznámit se s každým důkazem nebo vyjádřením, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, přičemž musí mít možnost se k nim vyjádřit.

Zásada kontradiktornosti řízení vyžaduje, aby soudy nezakládaly svá rozhodnutí na skutkových nebo právních otázkách, které nebyly projednány během soudního řízení a způsobily takový obrat, že ho nemohl předpokládat ani bdělý účastník, jenž by byl tímto nečekaným a nepředvídaným obratem překvapen (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 2. 2018 sp. zn. III. ÚS 2397/17). Obdobně srov. rozsudek ze dne 10. 2. 2011 ve věci Kysilková a Kysilka proti České republice, stížnost č. 17273/03 (§ 36) nebo rozsudek ze dne 3.

3. 2000 ve věci Krčmář a ostatní proti České republice, stížnosti č. 35376/97 (§ 40), či rozsudek ESLP ze dne 21. 6. 2005 ve věci Milatová a Ostatní proti České republice, stížnost č. 61811/00].

75. Pro úplnost je možné jen doplnit, že uvedené zásady soudy v přezkoumávané věci respektovaly, neboť obviněným v plné míře umožnily, aby se vyjádřili ke všem prováděným důkazům, jež byly podstatné z hlediska učinění skutkových a právních závěrů, a aby zpochybňovali úvahy soudů stran hodnocení těchto důkazů. Jak soudy, tak obvinění měli přístup ke stejnému spisovému materiálu, na základě něhož byla podána obžaloba a rozhodnuto o vině obviněných, a tudíž nelze dovozovat, že v trestním řízení byla práva obviněných stran možnosti vyjádřit se k důkazů jakkoli omezena disrespektem orgánů činných v trestním řízení k zásadě rovnosti zbraní, či zásadě kontradiktornosti. Nelze pomíjet, že obvinění se po celou dobu řízení aktivně hájili a se soudy nižších stupňů vedli polemiku za účelem ospravedlnění jimi spáchané trestné činnosti, přičemž ze spisového materiálu neplyne, že by jim soudy znemožnily se s provedenými důkazy seznámit a reagovat na ně, a tudíž nelze v přezkoumávané věci shledat pochybení, jež by vedlo k porušení pravidel spravedlivého procesu ve smyslu článků 36 a násl. Listiny a článku 6 Úmluvy a svědčilo o porušení pravidel kontradiktornosti trestního řízení.

76. K úplnosti spisu lze obecně konstatovat, že orgány činné v trestním řízení musejí pro svá rozhodnutí dostatečně zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Nemají však zákonem stanoveno, jaké množství důkazů je nezbytně nutné k prokázání potřebných skutečností a v zásadě ani to, jakého druhu důkazního prostředku lze použít (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 2453/2011).

77. K nedostatkům při seznámení se s trestním spisem je vhodné zmínit, že ustanovení § 65 tr. ř. upravující právo obviněného nahlížet do spisu blíže nespecifikuje, do jakých „spisů“ má obviněný a jeho obhájce právo nahlížet. Při konkretizaci těchto „spisů“ je třeba vycházet ze smyslu ustanovení § 65 tr. ř., kterým je zajistit, aby obviněnému a jeho obhájci byly poskytnuty informace potřebné v daném stadiu trestního řízení k přípravě jeho obhajoby. To v praxi znamená, že obviněnému a taktéž jeho obhájci musí být umožněno nahlédnutí do všech částí písemných materiálů (trestní spis včetně dokladů, listin, doličných věcí, apod. obsažených v jeho přílohách), které se stanou součástí spisu, který po skončení vyšetřování bude obviněný mít možnost prostudovat (§ 166 odst. 1 tr. ř.), a který bude podkladem k vypracování obžaloby a s obžalobou předložen soudu, případně bude sloužit k jinému meritornímu rozhodnutí státního zástupce v přípravném řízení. Naopak dané právo se nevztahuje na nahlížení do materiálů, které jsou pouhými vnitřními pomůckami a pracovními materiály orgánů činných v trestním řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. I. ÚS 54/2005).

78. Nejvyšší soud, když shledal, že se uvedenými výhradami nemůže zabývat, nezkoumal ani obviněnou připojené důkazy, neboť podle § 265r odst. 7 tr. ř. provádí dovolací soud důkazy jen výjimečné, neboť těžiště dokazování je před soudy prvního a druhého stupně, kde se plně uplatňují základní zásady trestního řízení (§ 2 tr. ř.).

79. Další výhrady proti procesním postupům obvinění uplatnili již v průběhu trestního řízení a soudy nižších stupňů na ně reagovaly a vypořádaly se s nimi. Přesto Nejvyšší soud zkoumal, zda nedošlo k extrémním vadám. Z obsahu rozsudku soudu prvního stupně shledal, že nalézací soud pro své skutkové a potažmo i právní závěry vycházel z výsledků dokazování provedeného při hlavním líčení a v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. S ohledem na zásadu, že není úkolem dovolacího řízení opakovat provedené důkazy, Nejvyšší soud pouze pro úplnost doplňuje, že soud prvního stupně při objasňování skutkového stavu nevycházel pouze z výpovědi obviněné T. a odposlechů, ale z celého souhrnu všech zajištěných důkazů, výpovědí ostatních obviněných, svědků a znalců, jež ve věci vypracovávali znalecké posudky. Provedl rovněž důkazy listinné (včetně důkazů získaných znaleckým zkoumáním ze zajištěné informační techniky) a předložil věci získané při domovních prohlídkách. Podle rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že se zabýval obsahem záznamů o odposleších a záznamy telekomunikačního provozu, které při hlavním líčení provedl buď jejich přímým přehráním, přečtením zpráv, či předložením doslovného přepisu a překladu hovorů a SMS. Proto je třeba poukázat na to, že pokud obvinění vytýkali jisté nepřesnosti v překladu, měli dostatek procesního prostoru pro to, aby tyto vady v rámci výhrad proti podjatosti tlumočníka podle § 11 zákona tehdy účinného zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích tlumočnících, nebo proti protokolaci podle § 57 odst. 1 tr. ř. využili a namítali je tak, aby je bylo možné, v rámci k tomu trestním řádem stanoveném řízení, odstranit, což ostatně obvinění učinili, neboť již soud prvního stupně se (viz bod 94. níže) takovými námitkami zabýval a dostatečně na ně reagoval.

80. K obsahu konkrétních důkazů, jejich hodnocení a učiněným skutkovým zjištěním se soud vyjádřil podrobně v jednotlivých pasážích rozsudku, přičemž k objasnění trestné činnosti obviněných K., U. a L. lze odkázat zejména na body 26. až 40., 56. až 105. a 201. až 311. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kde jsou jednotlivé skutečnosti popsány. V rámci označených pasáží rozsudku se soud prvního stupně vypořádal i s obhajobou obviněných, kterou neopomněl a své úvahy a závěry rozvedl. Z uvedeného vyplývá, že průběh skutku soud objasňoval plně v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a usuzoval na něj ze souhrnu přímých i nepřímých důkazů, které tvořily logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.).

81. Odvolací soud z podnětu odvolání obviněných K., U. a L. i státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, přičemž v jeho procesních postupech neshledal žádné vady. V souvislostech je rovněž vhodné poukázat na to, že odvolací soud odůvodnil, jakým způsobem námitky obviněných hodnotil a proč jim nemohl přisvědčit. Své úvahy řádně vysvětlil, a případně odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně, jež považoval za zcela dostatečné a vyčerpávající, a to i ve vztahu k námitkám, jež obvinění vznesli v odvolacím řízení, což svědčí o tom, že na výhrady obviněných reagoval a vypořádal se s nimi, jak bude v podrobnostech dále rozvedeno (srov. body 9. až 12. usnesení odvolacího soudu).

a) k námitkám vůči věrohodnosti obviněné T.

82. Výhrady všech obviněných dovolatelů směřovaly proti tomu, že skutkový stav byl vadně zjištěn, neboť se soudy nesprávně vypořádaly s výpovědí spolupracující obviněné T., a proto je nejprve třeba v obecné rovině uvést, že institut spolupracujícího obviněného (§ 178a tr. ř.) je legitimním nástrojem trestního řízení, vyhovujícím požadavkům právního státu. Aplikace procesního institutu spolupracujícího obviněného musí být podrobena velmi přísným nárokům. Proces hodnocení věrohodnosti výpovědi spolupracujícího obviněného musí být mimořádně pečlivý; musí být posouzeny mj. jeho osobnostní rysy, jeho motivace ke spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a souladnost jeho výpovědi s ostatními důkazy shromážděnými ve věci. Ze zásady volného hodnocení důkazů plyne mimo jiné to, že zákon nepředepisuje důkazní sílu jednotlivých druhů důkazů ani nevylučuje použití odvozeného důkazu [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 859/2013].

83. Z těchto hledisek Nejvyšší soud výhrady obviněných posuzoval, a k tomu, že obviněná T. toto postavení měla neoprávněně, předesílá, že podle § 178a odst. 1 tr. ř. je to státní zástupce, kdo v obžalobě může označit obviněného za spolupracujícího, kromě jiného zejména proto, že oznámil státnímu zástupci skutečnosti, které jsou způsobilé významně přispět k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny, a zaváže se podat jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem úplnou a pravdivou výpověď o těchto skutečnostech, dozná se k činu, pro který je stíhán, přičemž nejsou důvodné pochybnosti o tom, že jeho doznání bylo učiněno svobodně, vážně a určitě, a prohlásí, že souhlasí s tím, aby byl označen jako spolupracující obviněný, a považuje-li státní zástupce takové označení za potřebné vzhledem k povaze trestného činu, k jehož objasnění se obviněný zavázal, a to i s přihlédnutím k trestnému činu uvedenému v doznání obviněného, k osobě obviněného a k okolnostem případu, zejména zda a jakým způsobem se obviněný podílel na spáchání trestného činu, k jehož objasnění se zavázal a jaké následky svým jednáním způsobil.

Podle obsahu spisu obviněná T. uvedené podmínky splnila (č. l. 10481 a 10482 spisu) a státní zástupce v obžalobě (č. l. 11714 spisu) jí toto postavení přiznal, neboť přispěla k objasnění zvlášť závažné trestné činnosti členů organizované zločinecké skupiny, a tudíž splnila podmínka plynoucí z § 178a tr. ř. (v obžalobě byli obvinění žalováni též pro zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 aliena druhá tr. zákoníku, pro nějž však soudy obviněné vinnými neuznaly). Toto postavení si obviněná T.

uchovala až do skončení řízení (srov. bod 79. rozsudku soudu prvního stupně). Posoudí-li se konkrétní pasáže rozsudku soudu prvního stupně, je zřejmé, že si byl vědom své povinnosti řádně reagovat na vznesené námitky a obhajobu obviněných uplatněnou při hlavním líčení. Uvědomoval si význam role spolupracující obviněné, o čemž svědčí zejména to, že této otázce v rámci odůvodnění odsuzujícího rozsudku věnoval patřičnou pozornost. Důsledně reagoval na argumenty obviněných, když vyjádřil, že spolupracující obviněná velmi podrobně popsala svou komunikaci s jednotlivými členy rodiny K.

U., vztahy, které měla k dalším spoluobžalovaným, způsob, jak zajišťovala přepravu zboží a jeho proclení, a především účetní machinace, jichž se dopouštěla. Vypořádal se i s námitkami obviněných, že výpověď obviněné T. byla neúplná kvůli tomu, že ve svých doplňujících výpovědích v hlavním líčení odmítla odpovídat na otázky obhájců, a dále, že využila svého práva nevypovídat ve vztahu k otázkám týkajícím se trestné činnosti, pro niž na ni nebyla podána obžaloba. Soud prvního stupně se ztotožnil s názorem usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.

3. 2016, sp. zn.

11 Tdo 1009/2015, že spolupracující obviněná k věci nejprve velmi obsáhle vypovídala v hlavním líčení, když odpovídala i na otázky všech obhájců, přičemž pouze – nad rámec několika obecných vyjádření – odmítla odpovídat ve vztahu ke své další trestné činnosti, pro jejíž spáchání na ni nebyla podána obžaloba, tedy konkrétně ve vztahu k jednání vůči jiným zákazníkům, než byla rodina K. U. Doplnil, že odmítla odpovídat teprve při doplňujících výsleších na otázky obhájců a ostatních obviněných, protože se netýkaly projednávané věci (srov. body 204. až 208. rozsudku soudu prvního stupně).

84. Doznání obviněné T., jak soud též podrobně vyjádřil, nestálo osamoceně, ale bylo podporováno řadou dalších důkazů, a pozornosti soudu rovněž neuniklo, že její výpověď ve vztahu k účetním machinacím, jichž se dopouštěla, a k obchodování s rodinou K. U., byla přesvědčivá, logická a v průběhu řízení konzistentní. Rozpory shledal částečně ohledně skutečností týkajících se obviněného J. Š. a jejích vztahů s celníky (viz bod III. rozsudku), a proto soud prvního stupně přistupoval k hodnocení její výpovědi obezřetně a kriticky. Uvěřil jí v těch částech, kde její výpověď byla potvrzena celou řadou dalších souladně působících důkazů a nebyla jinými provedenými důkazy (včetně obhajoby ostatních obviněných) relevantně zpochybněna. I konkrétní námitky obviněných členů rodiny K. U. vůči obsahu výpovědi spolupracující obviněné, jež zazněly v jejich vyjádřeních, totiž ve skutečnosti směřovaly spíše vůči interpretaci obsahu této výpovědi obžalobou (zejména pokud jde o interpretaci jejich vztahu jakožto vztahu nadřízenosti a podřízenosti v rámci organizované zločinecké skupiny) než vůči obsahu výpovědi samotné (srov. body 209. až 213. rozsudku soudu prvního stupně).

85. Odvolací soud v reakci na námitky obviněných se její věrohodností a postupem soudu prvního stupně vůči ní rovněž zabýval, a s jeho závěry se ztotožnil, protože shledal, že výpověď spolupracující obviněné je logická, není jednostranná ani vedená snahou kohokoli zjevně nepravdivě obvinit, a to jak ve vztahu ke spolupachatelům daňové trestné činnosti, tak ve vztahu k celníkům. Rovněž nestála osamoceně, neboť ji podporovala celá řada dalších ve věci provedených důkazů (srov. bod 16. usnesení odvolacího soudu).

86. Takový postup Nejvyšší soud považoval za zcela odpovídající pravidlům podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože soudy dostatečným způsobem odůvodnily, proč její verzi událostí uvěřily, a z jakých důvodů jí tvrzené skutečnosti odpovídají i jinak objektivizovaným skutečnostem. Neshledaly známky zkreslování nebo nepravdivého sdělování informací, jí uváděné skutečnosti byly konfrontovány s dalšími ve věci provedenými důkazy, zejména pak s výpovědí obviněné N. T. T., odposlechy telefonických hovorů, a zajištěnými dokumenty (srov. body 214. až 300. rozsudku soudu prvního stupně). Případné nepřesnosti nebo odchylky, jež se mohly projevit na pravdivosti informací poskytnutých obviněnou T., braly na zřetel a do celkového posouzení její věrohodnosti je promítly.

87. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud nepovažoval námitky obviněných o nevěrohodnosti obviněné T. za důvodné, protože nalézací soud všechny důkazy procesně správným způsobem provedl, následně také vyhodnotil v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, přičemž proti sobě stojícím výpovědím věnoval potřebnou pozornost a pečlivě je posuzoval [srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16]. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).

88. Jen pro úplnost je nutno zmínit, že z těchto důvodů, kdy nebyly zjištěny žádné podstatné, natož extrémní vady v postupu soudů při hodnocení výpovědi obviněné T., je třeba výhrady obviněných proti některým konkrétní obsahovým sdělením, např. jak označovala rodinu K. U., nebo ohledně postojů některých obviněných, provažovat za vyvrácené, protože není pochyb o tom, že závěry soudů založené na uvedených skutečnostech nevzbuzují pochybnosti, a role obviněných ve vztahu k daňovým machinacím byla objasněna.

b) domovní prohlídky, odposlechy a zapojení se rodiny K. U. do trestné činnosti

89. Zapojení se obviněných K., U. a L. do trestné činnosti nemohly zpochybnit ani jejich námitky, jimiž vytýkali nesprávné hodnocení odposlechů, nedokonalost jejich překladu, či to, že návrhy k pořízení odposlechů a domovních prohlídek byly nedostatečně odůvodněny. Tyto výhrady, přestože nemohly naplnit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud zkoumal pouze z hlediska případného porušení základních práv obviněných s tím, že se jimi do značné míry zabýval již soud prvního stupně, jenž je vypořádal a shledal, že nejsou důvodné (částečně k odůvodnění příkazů a postupu policejních orgánů při domovních prohlídkách srov. body 601. až 613. a body 623. až 628. rozsudku soudu prvního stupně).

90. Možnost použití odposlechů jako důkazů v tomto řízení obvinění zpochybňovali tvrzením o nedostatečnosti odůvodnění příkazů k odposlechům i k domovním prohlídkám, k čemuž Nejvyšší soud připouští, že odůvodnění příkazů ke jmenovaným úkonům není zcela detailní (srov. příkazy k domovním prohlídkám založené ve svazcích 6 až 9 spisu a také příkazy k odposlechům založené na č. l. 3612 až 3697 spisu), nicméně jejich obsahová stránka jako neodkladných a neopakovatelných úkonů dostačuje pro posouzení jejich správnosti.

Je třeba mít na paměti, že příkazy ve smyslu § 83 odst. 1, popř. § 88 odst. 2 tr. ř. jsou nástrojem kontroly nezávislých soudů, resp. státního zastupitelství jako garanta zákonnosti v přípravném řízení nad postupem policie v případech, kdy její úkony citelně zasahují do základních práv osob. Nelze pominout, že ani stručné odůvodnění neznamená automaticky porušení práv spravedlivého procesu, neboť odůvodnění je primárně nástrojem kontroly, resp. zárukou proti zneužívání institutů trestního práva dotýkajících se základních lidských práv (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 13.

12. 2007, sp. zn. III. ÚS 1033/07). V této souvislosti lze připomenout ustálenou soudní praxi, podle níž soudy k posouzení odůvodnění příkazu povolujícího zásahu do soukromí (např. odposlech nebo domovní prohlídku) nemají přistupovat ryze formálně, nýbrž mají aplikovat formálně-materiální přístup, tedy zkoumat ve světle testu účinnosti trojí kontroly existenci materiálních důvodů nařízení předmětného opatření, které lze dovodit nejen z kontextu celého odůvodnění příkazu, ale i ze spisového materiálu a z okolností případu (srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 7.

5. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 47/13, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1694/17), přičemž takový přístup aproboval i Evropský soud pro lidská práva ve věci Maslák a Michálková proti České republice, rozsudek ze dne 14. 1. 2016, stížnost č. 52028/13, a ve věci Duong proti České republice, rozsudek ze dne 14. 1. 2016, stížnost č. 21381/11. Pokud v protokolu o provedení neodkladného nebo neopakovatelného úkonu ani v příkazu k provedení takového úkonu nebyla odůvodněna jeho neodkladnost či neopakovatelnost, pak je nutné povahu tohoto pochybení zvažovat i z materiálního hlediska, tedy zda i přes chybějící odůvodnění existují v konkrétním případě podmínky pro provedení tohoto úkonu jako neodkladného či neopakovatelného, jak jsou uvedeny v § 160 odst. 4 tr.

ř. (srov. rozhodnutí č. 37/2013 Sb. rozh. tr.). Případné nedostatky odůvodnění příkazu nebo protokolu lze odstranit i dodatečně při následném posouzení a po zvážení všech souvislostí, jestliže věcné důvody pro neodkladnost, resp. neopakovatelnost úkonu byly splněny, neboť pak se ve své podstatě jedná o vadu toliko formální, bez vlivu na věcnou správnost provedení úkonu jako neodkladného či neopakovatelného. Slabé či dokonce chybějící odůvodnění takového úkonu nevede samo o sobě k závěru o nezákonnosti příslušných meritorních rozhodnutí, na jejichž podkladě byly realizovány.

Jde

sice o formální vadu řízení, která však neznamená automatický závěr o nezákonnosti příslušných meritorních rozhodnutí v takové trestní věci (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.). Kromě toho se úroveň obsahové preciznosti odůvodnění určitého rozhodnutí odvíjí mimo jiné též od pokročilosti stadia trestního řízení, v němž je rozhodnutí vyhotoveno, např. v usnesení o zahájení trestního stíhání trestná činnost nemusí a ani prakticky nemůže být objasněna v podrobnostech a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě, jako je tomu u podané obžaloby (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. III. ÚS 554/03). Nahlíženo touto perspektivou, ve stadiu před zahájením trestního stíhání jsou nároky na podrobnost odůvodnění rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení logicky také o něco nižší (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2221/08).

91. Vzhledem k takto vyjádřeným zásadám lze nezkoumané věci shledat, že při posouzení spisového materiálu jako celku a též odůvodnění jednotlivých příkazů k odposlechům a domovním prohlídkám nelze pochybovat o jejich důvodnosti, a to zejména s důrazem na jejich neopakovatelnost, přičemž takové konkrétní námitky obvinění ani v této věci nevznesli.

92. Pokud obvinění zpochybňovali pořízené odposlechy z hlediska jejich překladu, resp. toho, že některé pasáže byly tlumočníkem přeloženy nepřesně, jedná se o námitku, kterou vypořádal již soud prvního stupně, jenž se poměrně obsáhle vyjadřoval k podjatosti tlumočnice Mgr. Hau Phamové, stejně jako věcné správnosti pořízených překladů. Podjatost tlumočnice podle § 11 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících účinného do 1. 1. 2021 však neshledal, přičemž zdůraznil, že věcný nesouhlas strany řízení s obsahem tlumočnického úkonu, stejně jako znaleckého posudku, není možné považovat za důvod vyloučení tlumočníka (znalce), a to ani tehdy, kdyby tento nesouhlas byl v dané věci důvodný a tlumočnice ve svém překladu chybovala.

Rovněž uvedl, že tlumočnice překládala mimořádně rozsáhlé množství písemného i jiného materiálu (odposlechy), přičemž je přirozené, že se mohly objevit dílčí nepřesnosti nebo chyby, nicméně ne v zásadním rozsahu. Pokud obhajoba namítala, že tlumočnice v některých případech příliš dovozovala kontext, neomezila se na pouhý překlad a přikročila k určité subjektivní interpretaci, soud vysvětlil, že je zcela zřejmé, že každý překlad, ať již jakéhokoli textu či projevu, v sobě nutně určité prvky interpretace musí nést, k čemuž poukázal i na závěry odborné literatury (citováno z obsahu rozsudku soudu prvního stupně „Každý překlad, i takzvaný doslovný převod, je svého druhu interpretace“ v Hans-Georg Gadamer, Text a interpretace.).

Stejně tak se vypořádal s tím, že v případě kdy tlumočník překládá větší množství materiálů od téhož původce či skupiny původců (například určitým způsobem ustáleně vzájemně komunikující skupiny osob, užívajících opakovaně určité výrazy v určitém konkrétním významu), otevírá se mu větší prostor pro pochopení přesného smyslu jednotlivých projevů a pro obsahově přesnější překlad, s čímž však může na druhou stranu souviset i možnost, že ve vztahu ke konkrétním projevům bude takový překlad již až příliš interpretující.

Soud prvního stupně však ani s ohledem na shora uvedené neshledal, že by tlumočnice překládala nekorektně s cílem obviněným jakkoli škodit. Nadto se ke všem námitkám v tomto ohledu podrobně vyjádřila (s tím, že někdy připustila i možnost odlišného překladu, než který původně uvedla), přičemž soud tyto výhrady vyhodnotil jako drobné, dílčí, a nezpůsobilé změnit obsah zásadních důkazů, z nichž soud vycházel tak, jak vyplývají z odůvodnění jeho rozsudku. Nelze odhlédnout ani od toho, že v případě, kdy obhajoba vznášela zásadní námitky proti správnosti překladu, a nechala pořídit překlad vlastní, konkrétně Ing.

Binh Smržovou (sešit - stopa č. 7 z prohlídky prodejny D´.), soud ve svých skutkových závěrech vycházel z překladu takto pořízeného obhajobou (viz body 631. a 632. rozsudku soudu prvního stupně). Uvedené svědčí o tom, že námitky vůči pořízeným překladům soud důsledně posuzoval a reagoval na ně a obviněným se snažil vyhovět, a pokud je obvinění opětovně vznášeli i v podaném dovolání, není důvodů těmto výhradám přisvědčit.

93. Hodnocení obsahu odposlechů spadá do postupu podle zásad plynoucích z § 2 odst. 6 tr. ř., jemuž soudy věnovaly potřebnou pozornost, a to jak samostatně, tak ve vzájemné souvislosti s ostatními ve věci provedenými důkazy a taktéž v návaznosti na obviněnými vznesenou obhajobu (srov. body 218. až 261. rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud proto shledal, že v kontextu s ostatními důkazy poskytují velmi plastický a jednoznačný obraz ohledně zapojení se všech členů rodiny K. U. do obchodování s obviněnou T., když soud uzavřel, že z odposlechů vyplývá čistě obchodní vztah mezi členy rodiny K. U. a touto obviněnou. Nelze přehlédnout, že závěry vycházející z jednotlivých odposlechů jsou doplňovány a jsou v kontextu i s výpovědí obviněné N. T. T., stejně jako listinnými důkazy zajištěnými ve vozidle obviněných a při domovních prohlídkách.

94. Zpochybnění správnosti uvedených postupů obvinění nečinili na podkladě objektivních skutečností, ale podle vlastního hodnocení některých dílčích sdělení plynoucích z odposlouchávaných rozhovorů, z nichž upozorňovali na kusé informace, jež neodpovídaly závěrům, které svou činností učinil soud prvního stupně, a tudíž se jedná pouze o vlastní závěry obviněných založené na skutečnostech vycházejících z odlišného hodnocení důkazů, aniž by brali do úvahy okolnosti, které soudy zjistily na základě provedeného dokazování. Uvedené argumenty obviněných se proto neslučují s jím označeným důvodem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

95. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud v uvedených procesních postupech neshledal vady. Soudy nižších stupňů založily své závěry o zapojení rodiny K. U. do trestné činnosti na souhrnu přímých i nepřímých důkazů, které tvořily logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.), přičemž řádně vysvětlily, jaké skutečnosti vzaly za prokázané a jaké nikoli. Nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu garantovaného články 36 až 40 Listiny a článkem 6 Úmluvy.

96. Pro skutkové závěry je podstatné, že podíl jednotlivých členů rodiny K. U. na projednávané trestné činnosti, jak byl u každého obviněného v bodě I. výroku o vině popsán, byl dostatečně výsledky provedeného dokazování objasněn. Uvedené se týká i zapojení obviněné L., byť soud uznal, že šlo o trestnou činnost v menším rozsahu než u její sestry obviněné H., neboť z důkazů předložených touto obviněnou též vyplynulo, že se po značnou část projednávaného období zdržovala ve Vietnamu a věnovala se jiné práci.

97. K výhradám obviněných o označení jejich rodiny jako „V.“, je navíc též vhodné dodat, že pokud bylo v rozhovorech s obviněnou T. používáno, soud prvního stupně posoudil podle obsahu provedeného dokazování, že tento (jinak obecný) výraz skutečně obviněná T. a její podřízené užívaly k označení rodiny K. U. (viz body 218., 219. a 273. rozsudku). Jde o skutkový závěr, který má oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Pokud obvinění namítali, že nebylo prokázáno, zda opravdu zboží bylo doručeno jim, respektive zda ho na tržnici S. prodali, případně jaké zboží bylo obsahem kontejnerů a jakou mělo hodnotu, tak i v tomto ohledu se soudy nižších stupňů obhajobou obviněných zabývaly (viz body 278. až 290. rozsudku).

98. Je proto třeba uvést, že důkazy provedené v tomto trestním stíhání vytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu, včetně objektivní a subjektivní stránky, které soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině obviněných dovolatelů. Soudy v této poněkud komplikované věci hodnotily obhajobu obviněných s náležitou pečlivostí, a jejich postup odpovídal zásadám uvedeným v § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a § 125, resp. § 134 odst. 2 tr. ř. a Nejvyšší soud neshledal porušení zásady presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a od ní se odvíjejícího principu rozhodování in dubio pro reo. K trestnímu stíhání a odsouzení obviněných tedy nedošlo v rozporu se zásadou zakotvenou v článku 8 odst. 2 Listiny.

99. Nejvyšší soud po posouzení těchto skutkových výhrad shledal, že nesvědčí pro extrémní nesoulad ani porušení zásad spravedlivého procesu. Soudy skutkový stav zjistily na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12), přičemž i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014). Není přitom pochybením, pokud soud při absenci důkazů přímých postaví závěr o vině obviněného na důkazech nepřímých (např. pachové stopy, výpisy telekomunikačního provozu a odposlechy, sledování osob, atd.), které hodnotí obezřetně, nicméně ve vzájemné souvislosti, a doplní je vlastní logickou úvahou o možné souvztažnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 5 Tdo 231/2014). c) opomenuté důkazy a nekompletní spisový materiál

100. Nejvyšší soud nemohl obviněným přisvědčit ani v tvrzení, že v projednávané trestní věci jde o opomenuté důkazy, jestliže soudy nevyslechly k jejich návrhu jako svědka V.

V. T., a pokud spisový materiál nedoplnily o kompletní spisový materiál od Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu a Generální inspekce bezpečnostních sborů. Kromě výše uvedené argumentace Nejvyšší soud připomíná, že soud prvního stupně (č. l. 10760 spisu) se uvedenou problematikou zabýval, a není pochyb o tom, že důvodně našel oporu v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2005, sp. zn. I. ÚS 54/2005), když vysvětlil, že k porušení práv obviněných nedošlo.

Úplnost spisového materiálu, jak byla obviněnou L. namítána, spočívající v tom, že soudy neměly k dispozici veškerý matriál zpracovaný v průběhu vyšetřování, nespadá do kategorie tzv. opomenutých důkazů, protože o ty se jedná v situaci, kdy bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (eventuálně zcela opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj., soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (např. sp. zn. III.

ÚS 150/93, sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. IV. ÚS 185/96, sp. zn. II. ÚS 213/2000, sp. zn. I. ÚS 549/2000 - Sbírka rozhodnutí, svazek 2, nález č. 49 svazek 3, nález č. 10 svazek 6, nález č. 131 svazek 25, nález č. 19 svazek 22, nález č. 63 - a další).

101. Posoudí-li se postup soudu v projednávané věci, je zřejmé, že ve vztahu k neprovedení výpovědi svědka V. V. T. o takový nedostatek nejde. Předně je vhodné připomenout, že se soud prvního stupně tímto důkazním návrhem podrobně zabýval, a vysvětlil, proč jej považoval za nadbytečný. Uvedený závěr dovodil z výsledků provedeného dokazování, v jehož rámci zjistil, mimo jiné i z výpovědi svědka V. T. L., že pana V. V. T. pronajímal prostor v S., jenž jej užíval a nájemné a další náklady spojené s jeho užíváním mu řádně hradil. Prostory navštěvoval a ví, že v nich působila i obviněná H., která měla zřejmě od pana T. v nájmu část prostor, myslí, že měla asi 200 metrů z celkové plochy 800 metrů, kde prodávala nějaké věci do domácnosti. Pan T. obchodoval s elektronikou, což je v souladu i s provedenými odposlechy. Obsahem těchto odposlechů je mimo jiné snaha obviněné U. přemluvit pana T., aby vzal při kontrole cosi na sebe, což T. důrazně odmítl. Soud proto akceptoval, že se na prodeji zboží (a koneckonců i jeho objednávání a úhradě) mohl podílet společně se členy rodiny K. U., nikoli však vztahem podřízenosti, což nic nemění na závěru o vině obviněných. Nalézací soud rovněž neshledal jakýkoli důkazní podklad pro zpochybnění výpovědi obviněné T., když uváděla, že o dovozu kontejnerů s T. nikdy nejednala (srov. bod 271. rozsudku soudu prvního stupně). S ohledem na tyto skutečnosti soud prvního stupně odůvodnil závěr, proč neprovedl důkaz v podobě výpovědi svědka V. V. T., jehož se obvinění domáhali až po více než pěti letech od zahájení trestního stíhání. I přesto se soud pokusil účast tohoto svědka u hlavního líčení zajistit, nicméně z důvodu jeho pobytu ve Vietnamu, kde navíc při nehodě utrpěl zranění, jež mu znemožňovalo cestovat, nebylo možné jej bez značných obtíží vyslechnout. Zejména však objasnil, proč jeho výslech považoval za nadbytečný. Soud prvního stupně akceptoval též stanovisko svědka k věci zaslané s ověřeným písemným prohlášením (srov. bod 636. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a rovněž považoval důkaz výpovědí svědka V. V. T. za nadbytečný (srov. bod 17. usnesení odvolacího soudu).

102. Z rozvedených důvodů nebylo možné vyhovět námitkám obviněných ohledně nezohlednění stěžejních důkazů, neboť soudy obou stupňů se jejich důkazními návrhy zabývaly a vysvětlily, proč došlo k jejich zamítnutí, a tudíž se v přezkoumávané věci nejedná o tzv. opomenuté důkazy, protože za ty se považují pouze důkazy, o nichž ve vlastních rozhodovacích důvodech není ve vztahu k jejich zamítnutí či hodnocení zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další]. Ve zkoumané věci se zejména soud druhého stupně návrhy obviněného zabýval, a posuzoval jejich důvodnost, a své závěry vtělil do odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí.

d) odůvodnění odvolacího soudu